Jak k nám přišel kozel

26. dubna 2015 v 22:31 | Lucka |  Kozy
Některé věci s člověkěm pohnou tak, až má pocit, že musí rychle něco udělat. A někdy se stane, že v takovém případě chodí v kruhu rychleji a rychleji, drbe si hlavu a nakonec dospěje k závěru, že jediné co může, je vrhnout se na stránky svého stařičkého blogu a tu věc zde zvěčnit.
Milý čtenáři, toto je článek o zabedněnosti, lhostejnosti, drzosti a stupiditě. Pro slabší povahy by tedy bylo rozhodně lepší dál nečíst.

Byl pěkný sobotní podvečer, sluníčko se chýlilo k západu a já s vracela klidným krokem ze zahrady. Kozy už se kupily u východu z výběhu a vyhlížely, jestli je někdo konečně pustí domů. Možná bych to i udělala, kdybych se v ten moment dopočítala. Každému člověku totiž dojde, že je něco špatně, pokud je v ohradě o jednu kozu méně. Takový člověk, dle mého názoru celkem logicky, začne prohledávat blízké okolí, případě i vzdálenější okolí a ptát se každého, o kom si myslí, že mohl ztraceného čtyřnožce alespoň vzdáleně vidět či slyšet. To ovšem nebyl zrovna můj problém. Ve výběhu totiž koza nechyběla, avšak jedna tam byla jaksi navíc. Při bližším zkoumání jsem posléze zjistila, že se nejedná o kozu, nýbrž o kozla. Byl poněkud nedorostlý, lehce zmatený a zřejmě trochu unavený a kozy ho ignorovaly, alespoň protentokrát.

Příchod kozla způsobil drobnou roztržku v rodině. Tatínek totiž po kozlovi už dlouho touží, avšak překážkou v těchto plánech jsem já. Je mi totiž jasné, že kozel ve stáji naprosto zboří můj přehled o milostných aktivitách stáda a já pak budu nacházel kůzlata leckdy a leckde a jednou možná ani nebudu vědět, kolik jich vlastně právě máme. Takže jeden hot a druhý čehý a korunu tomu všemu nasadila babička, která urputně trvala na tom, abych šla kozla ihned a bezodkladně vrátit. Šla bych, kdybych věděla kam.

Tak přešla sobota, neděle, minulo pondělí a úterý a já se pomalu začala s myšlenkou kozla v domě smiřovat. Ale pozor, tady nastává první kamínek úrazu. Ne každý totiž při ztrátě zvířete postupuje tak, jak jsem nastínila v prvním odstavci článku. Zkrátka majitel tohoto kozla zaznamenal jeho ztrátu až ve středu. Ve stejný den se také pán objevil u výběhu. Běžela jsem mu vstříc a už jsem se těšila, jak odejde i s kozlem a bude klid a pokoj. Jenže neodešel. Mnul si bradu a mluvil o tom, jestli by u nás mohlo být zvíře do neděle, že v neděli přiveze další kozy a bla bla bla, kdesi, cosi. Já mu odpověděla, že to vlastně není problém. V neděli aby na oplátku přinesl tvrdý chleba nebo trochu sena, odvede si kozla a hotovo.

"Tys mu řekla aby něco nosil? Prosím tě, co takový kozlík sežere? To je přece směšné!" nesouhlasil se mnou tatínek, když jsem mu vyprávěla o naší dohodě.
Jenže v neděli jsme se pána nedočkali. Marně jsme ho vyhlíželi, marně jsme doufali. Kozel už se u nás zabydlel a nejspíš sám věřil tomu, že natrvalo. Ve stádě to začalo vřít a kozy si ujasňovaly svá postavení - bušily do kozla hlava, nehlava. Přestali jsme si být jisti, jestli je v našem stádě pro čtyřnohého hosta bezpečno.
V pondělí (to byl u nás 10. den) došla trpělivost i tatínkovi:
"Až se ten chlap ukáže, hned ho za mnou pošli! Já mu to ustájení spočítám i s úroky, ten se bude divit! Ještě pár dní a přiběhnou sem i ty kozy, které přivezl v neděli!"

A minulo pondělí a úterý a prošla středa a kozla jsme měli pořád doma.

Ve čtvrtek odpoledne jsem myla okna. Už jsem byla s prací těměř hotova a stojíc na jedné noze věšěla jsem v blízkosti stropu záclonu, když jsem ze stáje zaslechla podivný zvuk. Nejdřív jsem si povzdechla, že náš nájemník opět dostává nakládačku, jenže pak jsem zaznamenala ve stáji pohyb. Byl tam chlap. V první chvíli jsem myslela, že mluví s tatínkem, ale vzápětí jsem si uvědomila, že ten je vlastně v kuchyni. Už jsem na něj chtěla zavolat, aby seběhl ke stáji, neb tam konečně stojí majitel, jenže chlap už nestál. Než jsem se otočila, proběhl stájí, otevřel box, vytáhl ven kozla, zvedl ho do vzduchu jako Frištenský a bryskně s ním upaloval pryč.
"Ve stáji je chlap a bere nám kozla!" křičela jsem, na nic jiného jsem se nezmohla. Klopýtala jsem při tom dolů z hliníkových schůdků.
Pak jsme oba rychle vyběhli před dům.
Chlap byl pryč, kozel taky.
Beze slova, bez rozloučení, beze stopy.
Ticho po pěšině.

Celý ten příběh skrývá několik záhad:
1. Je podivné, že si pán všiml ztráty svého jediného zvířete po pěti dnech.
2. Je zvláštní, že později si pro něj nepřišel v neděli, na které jsme se dohodli a kterou sám navrhl. Asi zapomněl.
3. Vzhledem k tomu jak rychle zmizel (kozel není peříčko) - měl za zatáčkou svého komplice?
4. Ale nejtajuplnější na tom celém je, že nakonec si toho kozla sám sobě ukradl zpátky.


Sherlock Holmes by možná vymyslel nějakou smělou dedukci, ovšem podle mého jednoduchého úsudku byl pan majitel zkrátka primitiv. Vždyť přece logicky budu-li chtít krást kozla (nota bene vlastního), nepůjdu ho krást za bílého dne, kdy je plný dům bdících lidí! Proč si ho nepřišel sám sobě ukrást třeba brzo ráno, kdy se vypravujeme do školy a tudíž vládne zmatek? Nebo proč si ho, romantik, neunesl v noci, kdy většina (ovšem zdaleka ne všichni) obyvatel spí?
A je vlastně na únosu kozla nějaká romantika?
Těžko.

 

Chyť tu vosu, krade nám řízek!

6. srpna 2014 v 11:25 | Lucka345 |  Příroda
"Chyť tu vosu, krade nám řízek!" volala vyděšeně má spolužačka Šárka a výhružně napřáhla vidličku za letícím hmyzem. Myslela jsem si, že špatně slyším, ale opak byl pravdou. Nad naším improvizovaným stolkem, kde byly na tácu seřazeny filety připravené ke grilování, se vznášela vosa s kusem candáta o velikosti článku mého malíčku. Zvolna nabírala výšku a komíhala se zprava doleva jako přetížený vrtulník. Ten kus filetu, který ze stolu právě ukradla, byl stále ještě pečlivě obalený v mouce a tu teď prášila kolem sebe vlivem silných vzletových turbulencí.
Štěstí přeje připraveným a to jsme v tomto případě rozhodně nebyly my. Rozeběhly jsme se za ní - Šárka s vidličkou a já s nožem - ale nebylo to nic platné. Než jsme se nadály, vosa už si to mířila k domovu i s večeří.
"Udav se!!!"
"A aby ti kost v krku zaskočila, potvoro nenažraná!!!"
křičely jsme vztekle na adresu malé velké zlodějky.
Takhle od stolu si teď jistě každý řekne: o co vlastně šlo? Vždyť to byl jen takový kousíček z celého tácu řízků. Ale ve skutečnosti si musíme přiznat, že se v ten moment nejednalo ani tak o ten kousek flákoty jako spíše o tu drzost s jakou nám to maso ze stolu čórla a jak si to dokázala tak rychle naporcovat a pak s tím vzletět a zmizet a my tam zůstaly stát s otevřenými ústy a s vidličkou a nožem v ruce jak dva blbci. (Ještě že se vosa neumí smát nahlas.) Bylo nám v ten moment jasné, že jsme ji zcela podcenily, neboť nikdo nemohl tušit, že je schopná kdy unést takový kus řízku, navíc ještě v mouce obaleného.
A taky nám došlo, že kdyby se vrátila s kamarádkami, máme nejspíš po večeři.

V této souvislosti mě napadla ještě jedna zvláštní historka. Slabší povahy necht teď raději zanechají čtení, neboť další řádky budou poněkud drsné. Ta věc se týká mého dávného výzkumničení, které jsem provozovala jako malé děcko. Přiznám se bez servítků, má přírodozpytná činnost šla vždy k jádru věci a to zcela bez skrupulí. Konkrétně mám teď na mysli naši (neboť jsem tehdy zasvětila i kamarádky) sbírku hmyzu, která zdobila polystyrenovou nástěnku. Ale pozor - na věc jsme tehdy šly přísně vědecky: Dříve než se ulovený exemplář ocitl ve sbírce, byl přesně identifikován podle atlasu a jeho odborný název zapsán do zvláštního notesu spolu se jménem nálezce a místem a datem odchytu. Na svou obhajobu taky musím dodat, že pokud jsme se dočetly o chráněném druhu, zaáchaly jsme a brouk mohl jít dál svou cestou. Na druhou stranu pakliže dotyčného žádné vyhlášky nechránily, měl zkrátka smůlu a stal se obětí vědy. V praxi to znamenalo prosté probodnutí špendlíkem a přilípnutí na nástěnku.
(Moudré knihy tehdy nabádaly usmrtit hmyz éterem v uzavřené sklenici - jenže kde má vzít sedmileté dítě probůh éter?)

A tehdy se nám v létě podařil kapitální úlovek. Do síťky na motýly jsme chytily ováda. Konkrétně se jednalo o ováda hovězího, avšak ani tento název zdaleka nevystihuje jeho velikost. To nebyl ovád, to bylo zkrátka hovado. To hovado bylo tak obrovské, že jsme se ho už při pohledu na síťku bály a chvilku jsme se přely o to, kdo se chopí špendlíku a provede exekuci (neboť tento druh se zcela evidentně všem paragrafům vymykal). Navíc to nebezpečně hlasitě bzučelo, takže jsem si v mé dětské představě okamžitě utvořila obraz tohoto hovada, které jako podrážděná zmije zaútočí na mou ruku a v nerovném boji z ní bleskově vysaje všechnu krev, čímž vznikne obří pupen a já se pak do rána udrbu k smrti.
Nevím, kdo se tehdy odvážil vstrčit ruku do síťky, tedy do jámy lvové, ale nakonec jsme zvítězily a hovado skončilo na nástěnce hned vedle svých nicotných druhů. (Přecejen, bylo nás na něj víc!) Byla to tak úžasná trofej, že jsme pak pod nástěnkou tančily vítězný indiánský tanec. Jenže to byl právě ten okamžik, kdy jsme zcela podcenily sílu protivníka a ten ihned využil našeho opojení ve svůj prospěch. Začalo to tím, že jsme znovu slyšely bzukot. Přestaly jsme se radostně plácat po zádech, otočily jsme své zraky k nástěnce a uviděly neuvěřitelné. To hovado se zapřelo svýma býčíma nohama o polystyren, vyšpendlilo z nástěnky svůj kotevní špendlík a vzletělo i s ním do vzduchu (špendlík měl červenou hlavičku). Pak nám zakroužilo hlasitě nad hlavami a nabralo směr k lesu. Běžely jsme za ním přes zahradu, křičely, mávaly ve vzduchu síťkou na motýly, ale všechno zbytečně - to hovado zkrátka uletělo i se špendlíkem!
Byl to tehdy políček naší mladé vědě. Ta chvíle zmaru když máte v sešitě velkým písmem právě napsaného ováda hovězího a přitom vám to hovado na nástěnce chybí! Ještě jsme chvíli prohledávaly okolí jako když lovec hledá postřeleného kance, ale nebylo to nic platné. Bylo prostě pryč.

No a nakonec zbyla jen myšlenková konstrukce:
Kam asi tak mohlo hovado se špendlíkem doletět?
Mohl ho zraněné ulovit ťuhýk, který si jak známo nabodává hmyz na trny keřů, a využít tak naší vědy ke svému snadnému prospěchu?
Nebo snad mohlo žít dál a strašit v hmyzím světě jako létající Frankenstein?
A co když vzalo se špendlíkem směr k Berounce a rozhodlo se sednou na záda nicnetušícího výletníka?



Retrodovolená

10. července 2014 v 17:57 | Lucka |  Cesty
"Mami, honem! Pojď se rychle na něco podívat! Takovej bordel, jakej je pod mojí postelí, to jsi ještě v životě neviděla!"

Výběr rodinné dovolené vždy přináší určitá úskalí. V mém případě to platí dvojnásob, neboť tento proces probíhá tak, že zkrátka zabodnu prst kamsi do mapy. Navíc na naše rozhodnutí zbývá povětšinou pouze pár dní (no, někdo to tak má) a tato dovolená musí splňovat několik nezbytných parametrů, které nastavuje každý člen rodiny zvlášť. Po všech diskuzích, konečný cíl naší cesty je vždy tak trochu překvapením.

Letošní pobyt v chatě u Máchova jezera uvedl mladší synek větou výše uvedenou. Došlo k tomu krátce poté, co jsme od majitele převzali klíče od objektu.

"Hele, tady jsou normálně úplně fozflákaný dveře!", volal hned nato druhý syn z pokojíku v podkroví.

Nejsem člověk nikterak přehnaně náročný, takže jsem ochotna skousnout i nějaké ty provozní havárie. Chápu, že rozbité dveře do ložnice lze těžko vyměňovat v sezóně za pochodu a vlastně se bez nich klidně i obejdu. Ale jak jsem se postupně blíže s chatou seznamovala (a vlastně my všichni), postupně mi docházely další souvislosti. Na podlaze se prostírala blíže neurčená vrstva smetí, odpadkový koš už pár dní nikdo nevynesl a z gauče neustále lezly nové cucky molitanu. Naše dovolená tedy začala neplánovaným úklidem místa k našemu týdennímu životu zvoleného.

"Mami, všimla sis, že když večer dole rozsvítíte, svítí se těmi mezerami v podlaze zároveň i u nás nahoře?"




Celé vybavení chatky bylo tak nějak RETRO. Lednice už měla evidentně svá nejlepší léta za sebou. Vydávala zvuky jako parní lokomotiva (toho jsem si všimla zejména v noci) a při každém dochlazení hlasitě zahekala a křečovitě sebou zazmítala. Zpočátku mě to lekalo, neboť jsem se domnívala, že dovnitř dveřmi vtrhl někdo cizí.

Chatka byla vybavena kuchyňkou, které ovšem chyběl vodovod a odpad. Pokud se v takové kuchyňce rozhodnete cosi sníst, musíte potom použité nádobí odnést do koupelny, naskládat ho na zavřenou záchodovou mísu, v umyvadle ho umýt a živý řetěz z tatínka a dětí pak toto nádobí transportuje postupně zpět do kuchyňky. Naštěstí nádobí nikdy nebylo mnoho, neboť v objektu byly jen tři použitelné hrnky, o které jsme se střídali.

"Vašíku, až dojíš, půjčíš vidličku Honzovi!"

Vaření - kapitola sama pro sebe. K dispozici jsme měli vařič, který byl možná starší než já. To, že vůbec fungoval, je mu jen ke cti. Voda na špagety se na něm ohřívala téměř hodinu. Už jsem to chtěla vzdát, ale když jsem si všimla, že ze dna opravdu stoupají bublinky a voda začíná zcela jistě vířit, nakazila mě vlna optimismu. Nasypala jsem do hrnce odvážně těstoviny. Po další třičtvrtěhodině byly špagety konečně al dente, jenže jak jsem se obávala, na talíři se slily v jakýsi monolit. Zatímco děti to pojaly jako příjemnou změnu, já se zdržela stolování. (A krom toho byly v chatce k dispozici pouze tři židle.) Tímto počinem vzaly mé kulinářské ambice za své a dál jsme se stravovali výhradně mimo objekt a zejména a rozhodně zcela mimo naši kuchyňku.

"A to budu to mléko pít studené? Nešlo by to nějak ohřát?"
"Nešlo!"

V pátek ráno, den před plánovaným odjezdem, jsem sešla po RETROschodech do RETROkoupelny a zjistila jsem, že v ní vytekl náš RETROzáchod. Loužička se táhla od mísy napříč k RETROsprše a pak dál podél stěny koupelny až pod RETROumyvadlo, kde se postupně zvětšovala. Podlahu jsem vytřela RETROhadrem namotaným na koštěti, jenže přes všechnu snahu bylo jasné, že toto počínání stav věcí valně nezlepší. Navíc se z koupelny linuly vůně zcela nelibé.
Když jsem po snídani myla v této místnosti nádobí (čtyři talířky a tři hrnky), využila jsem poslední malý suchý ostrůvek uprostřed podlahy, takže jsem při této činnosti stála jen na jedné noze (zatímco druhá zela nad hladinou), k pobavení všech členů živého řetězu.

"Už vím kde je tatínek - stojí venku přede dveřmi. Vidím ho mezerou ve stěně vedle futra."

Vlastně jsme se s celou svou dovolenkou letos přesunuli někam do počátku 80. let. Koneckonců proč ne, aspoň jsme si připomněli jak se dovolenkovalo tenkrát. Mohla to v té době být celkem luxusní chata. Bohužel, čas se v ní zastavil a vypadá to, že majitel se tím příliš netrápí.
Při odjezdu ho tatínek nenápadně upozornil na to, že pohovka se rozpadá, dveře drží na dobré slovo, vařič co nevidět zdechne a záchod již vyšel lidem naproti vstříc. Odpověděl cosi v tom smyslu jako že to má pod kontrolou a vlastně se na všem už teď pracuje a co není hotové dnes, bude hotové včera, nebo tak něco. A kdybychom mu to uvěřili, měli bychom na nose takového bulíka, že bychom o něj při chůzi klopýtali.

Mé resumé:
Užijte si svou dovolenku, třeba i tu RETRO, a nenechte se otrávit když vám vyjde vstříc nějaký ten hajzlík. Mezerou ve stěně vždycky nakonec zasvítí trocha slunce. A co my víme - třeba se nakonec ukáže, že na dně toho zcela rozpadlého gauče je skrytý poklad. Jednou, až vyleze všechen ten molitan...


 


Nebezpečí sběru léčivých bylin

5. července 2014 v 22:26 | Lucka |  Perličky a vtípky
Nebezpečí sběru léčivých bylin

Na zahrádce vzešla divizna.
Rostla, rostla, až byla veliká, převeliká.
Přišel na ni Pepíček, chtěl natrhat hrníček...






Při sběru léčivých bylin dbejte zvýšené opatrnosti!


Zdravím své dávné i své ztracené virtuální příznivce. Jak vidno, stále žiju, neboť dbám při sběru léčivých bylin zvýšené opatrnosti, jak nás nabádá titul tohoto článku.
Pokud tu snad někomu bylo po mně smutno (čemuž sotva uvěřím), pak musím na svou omluvu uvést, že v prošlém půlroce jsem se ocitla v pozici kormidelníka amatéra, který marně prchá před blížící se vlnou tsunami (česky cunami). Tento kormidelník amatér kličkuje po moři sem a tam, nebe je azurové a všechno by se zdálo být tak nějak růžové, kdyby mu z radaru neustále nelezly podivné věci a kdyby mu užvaněný maják nehlásil každou minutu, že už se to blíží a že to teda bude fakt vlna jak barák.
Tím vším chci říct, že v prošlém období jsem s mladším synkem prokormidlovala první třídu, nastoupila jsem asi tak po sto letech do zaměstnání (teď přemýšlím, jestli jsem před tím stoletím vlastně v nějakém zaměstnání vůbec kdy byla), udělala jsem druhou maturitu, unikla z rukou několika léčbychtivých doktorů a přežila i přijímačky staršího synka.
Tento půlrok byl abych řekla zkrátka tak nějak výživný.
Nakonec vlna opravdu přišla, zatočila se mnou a vyplivla mě na písečné pláži, ze které vám teď píšu. (Tohle chápejte jako takový vzletný literární obrat, ve skutečnosti sedím pochopitelně na židli hned vedle vysavače a žehlícího prkna).
Takže teď mám po dlouhé době situaci konečně pevně v rukou a mohu se věnovat zase tomu, co mě baví...

Přemýšlím, co ještě dodat.
Aha.
Možná upoutávku....

Nenechte si ujít příští, naprosto neuvěřitelný, megadrsný a fantasmagorický článek...
"RETRODOVOLENÁ"
(tento nadpis barevně bliká, bzučí a dělá děsný kravál)


...UŽ BRZY!!!







Střepy jsou štěstí

29. prosince 2013 v 18:36 | Lucka |  Co mě ještě baví
Vánoce jsou jedním z nemnoha tuzemských svátků, kdy se v jedné domácnosti obvykle schází pohromadě více osob než je v jiné dny úplně běžné. Pokud sešlé osoby nedrží zrovna hladovku nebo dietu a pokud nehodlají přežít návštěvu o sušenkách či chlebu se salámem, je jasné, že k sešlosti bude náležet i stolování. (Pak-li se jedná o návštěvu na Štědrý večer, jde navíc o Stolování s velkým S.) A pokud chcete náležitě Stolovat, je nasnadě, že budete krom židlí potřebovat také odpovídající počet talířů, příborů a skleniček.

Letos se nás u štědrovečerního stolu sešlo rovných dvanáct. (To je dokonce o jednoho více než u Karla Heřmánka! - viz. Blesk) Naštěstí dvanáctka je přesně ten hraniční počet, kdy ještě nemusíme sváteční prostírání stolu doplňovat sklenkami od hořčice, neboť vlastníme sadu rovných dvanácti svátečních sklenek (přesněji řečeno vlastnili jsme - vysvětlím níže). Drobnou pižkou na kráse je, že tyto sváteční sklenky nejsou zcela stejné - šest jich je vyšších a šest zkrátka trochu nižších. V praxi to řeším tak, že sklenky rozdělím na stůl do dvou skupin a jejich drobný výškový nesoulad zamaskuji lahví sektu postavenou uprostřed.

Ačkoli jsem o koordinaci celé akce měla drobné pochybnosti, nakonec proběhla celá štědrovečerní večeře až neuvěřitelně v klidu. Děti nezlobily, já jsem nic nepřipálila ani nepřesolila, všechny babičky se chovaly disciplinovaně. Klidný byl i následný přesun ke stromku a hromadné rozbalování dárků.

Když hosté odešli do svých domovů, vypadala kuchyň trochu jako krajina po bitvě. (Okolí vánočního stromku raději popisovat nebudu.) Naštěstí však máme moderní domácnost vybavenou kybernetickou myčkou poslední generace, do které jsme rychle nacpali všechny špinavé talíře a příbory. Naneštěstí naše sváteční sklenky do této myčky vložit nelze. Udělala jsem tuto chybu v minulosti jednou a od té doby máme v oranžové sadě sklenek tři sklenky naprosto čiré. Myčka je tehdy vyčistila dočista dočista.

A jelikoš sváteční sklenky zůstaly nakonec stát na stole poslední a samy jako vojáci v poli, stalo se nevyhnutelné - jeden špatný pohyb a krajní sklenka byla na střepy (a žádná z těch čirých, dočista umytých, to pochopitelně nebyla). Tatínka to mrzelo, mě taky, ale pak jsem si řekla, že střepy jsou štěstí a že alespoň bude důvod opatřit konečně sadu dvanácti zcela stejných sklenek, které nebudu muset pokaždé maskovat tou lahví sektu. A koneckonců, pořád jich ještě jedenáct zbylo.

Ale protože vánoce jsou dny překvapení, už další den bylo všechno jinak. Ačkoli jsem celé své okolí upozorňovala, že si rozhodně nepřeji žádné sklo ani nic podobného, druhý den jsem u babičky pod stromkem našla hned dvě krabičky skleniček s vysokou nožkou. Rovných dvanáct! V té chvíli si asi mnoho přísedících pomyslelo cosi o dobré hérečce a málokdo by nejspíš v tom okamžiku věřil, že má radost je skutečná, opravdová a trapně nehraná.
"Já vim, že na to sklo moc nejseš", uklidňovala mě potichu babička,"ale jestli je nechceš, můžeš si je nechat třeba na nějakou příležitost na ven v létě do altánku, tam se snadno nějaká rozbije..."
Měla jsem radost, ale asi to pořád vypadalo dost nepřesvědčivě.
"Oni nebyly drahý..." dodala ještě.

"Tak děti, každý poberte co poberete!" velel tatínek, když bylo třeba konečně odejít i s dárečky domů. A jak řekl, tak se stalo. Opouštěli jsme babičku s plnýma rukama, jen pes Sam utíkal ke vratům napřed a měl z nás legraci.
Jenže jak to u každého stěhování bývá, chybička se vloudí. Děti pobraly co pobraly a nikdo se moc nezabýval tím, že výše zmiňované skleničky nese ve svých ne příliš motorných rukavicích Vašík. Vašík nesl, nesl a nedonesl. Než došel ke vratům, vyklouzla mu krabička z rukou a křápla na zem. Znovu se ozvala charakteristická zvonkohra střepů...

...a bylo vymalováno.

Z těch dvanácti nových sklenek jich pád přežilo devět.

To je celkem slušná bilance na to, že letěly rovnou na beton.

Vašík není tak vysoký. Kdyby sklenky upadly mně, letěly by z větší výšky a rozbily by se nejspíš všechny.

Nechám si je na léto k altánku.

Přece nebyly drahé.



Nebojte se Santy!

24. prosince 2013 v 15:06 | Lucka |  Perličky a vtípky
Tuto reportáž sice přebírám, ale mám to z první ruky, takže informace jsou skoro zcela ověřené...

Pokud patříte mezi ty, kterým každoročně od září až do Tří králů leze na nervy přemnožený Santa Claus, pak věřte, že se konečně blýská na lepší časy. Zdá se, že nejsem sama, kdo si všiml, jak se tento červený exot už pár let dere na místo našeho domácího Ježíška a snaží se ho připravit o práci. V pražské ZOO se letos rozhodli namísto zbytečného rozhořčení raději přiložit ruku k dílu - uspořádali na nevítaného přivandrovalce hon. A jejich snažení přineslo své ovoce, podařilo se ulovit dokonce tři volně pobíhající exempláře Santy!



Kdo v uplynulých dnech vyrazil do ZOO, mohl je vidět na vlastní oči. Jejich klec byla umístěna poblíž voliér dravých ptáků a výběhů pro lamy. V ZOO bylo o Santy dobře postaráno. Ubikaci měli vkusně zařízenou křesílky a stolkem, vše navíc krásně zdobené najivními vánočními motivy, vše pochopitelně v červené barvě.
Veřejné krmení probíhalo třikrát denně a dle ověřených zpráv dostávali Santové cookies (čti kukýs), tedy koláčky, které jsou oblíbenou stravou v jejich domovině.




A protože tři dny v ZOO jsou až dost, včera 23.12. přišel konečně čas, aby se Santové vrátili tam kam patří, tedy do svého domova v Bronxu v New Yorku.
Žádný transport se však neobejde bez potíží. Ošetřovatelé správně předpokládali, že pokud by se některému Santovi do transportní klece nechtělo, mohl by začít vyvádět a ještě by mohl zranit sebe něbo někoho z okolí. Nejschůdnější variantou proto bylo Santy nejprve uspat nebo alespoň obludit. Ve dvou případech se to podařilo přidáním sedativ do jídla, ovšem třetí Santa už cosi instinktivně tušil, takže podávaný pokrm nesnědl. Nakonec přišla ke slovu prostá foukačka a tento nepříjemný zákrok byl zdárně vyřešen.

Ani tak nebylo jednoduché Santy do transportní klece nacpat, ale naštěstí pomohli přihlížející diváci. Konečně mohli Santové na korbě náklaďáčku vyrazit k letišti a vrátit se do své vlasti, kam patří a kde je jistě s otevřenou náručí uvítají.




Co z toho plyne? Nebojte se Santy! Dá se na něj vyzrát, není zas tak chytrý.
Před pár lety jsme doma řešili co by se stalo, kdybychom zjistili, že jsme místo Ježíška, který chodí tradičně oknem, našli kolem krbu hromady svinstva od toho, jak tudy proletěl tlusťoch Santa. Vyřešili jsme to zkrátka tak, že pokud netopíme, zavíráme klapku do komína.
Každopádně kdyby se u nás v lese Santa přece jen ukázal, nezbývá, než se k němu chovat jako ke škodné. Teď už víme, že pokud se ho podaří chytit do sklopce, v ZOO se o něj dobře postarají...

Přeji všem veselé Vánoce a krásný Štědrý den!


(Foto a video: teta Helča)

Polepený lepič

23. července 2013 v 15:37 | Lucka |  A co mě nebaví
Máme starý bazén. Státní technickou kontrolou by už zřejmě neprošel, dokonce nám kdysi dávno jedna podivená paní z nejmenované specializované firmy řekla, že máme bazén na jedno použití. V průběhu jeho života jsme ho vystřídali bazénem jiným, ale ten vydržel dvě sezóny a odporoučel se. Takže jsme se k našemu starouchovi zase vrátili, protože je prostě nejlepší. Šroubky se mu viklají, zboku je trochu nakopnutý, no co se dá dělat.
Letos odešel jeho vestavěný filtr. Tušili jsme, že k tomu jednou dojde, i tak už pracoval dlouho přesčas. Nadešel slavnostní okamžik - našemu bazénu jsme koupili pískovou filtraci. Nad montáží deklarovanou na dvacet minut jsme strávili odpolene, neboť návodem se nikdo moc podrobně nezabýval. Se západem slunce filtrace fungovala. Spokojeně jsme si mnuli ruce a těšili se na ranní azůro.

Když jsme však natahovali přes bazén krycí plachtu, znenadání šlápl strejda do loužičky vody. Taková kalužinka, čůrek. Okamžitě všem došlo, že to mokro tam nevzniklo náhodou a že to nejspíš vyteklo odněkud z bazénu. Ta loužička je moje noční můra. V bazénu je 13 m3 vody. Když vám ta voda začne někudy prchat, máte problém. V mých představách je to cosi neřešitelného a frustrujícího, asi jako když děti neustále nekonečně kašlou nebo když po celou dobu dovolené nepřestane pršet. Je jisté, že pokud ta voda teče z bazénu, poteče tak dlouho, až zcela vyteče.
Loužička se stále zvětšovala a strejda skočil do plavek, aby zkusil najít příčinu katastrofy. Ve večerním šeru však byly jeho šance naprosto mizivé.

V noci jsem měla těžké spaní. Pořád jsem měla před očima tu vytékající vodu a poloprázdný bazén.
Bylo jasné, že ráno se žádné azůro nekoná.
Sakra!

Druhý den jsem šla na místo s těžkou hlavou. Bazén prázdný nebyl, ale voda znatelně ubyla a čůrek tekl tam kde včera. Jak jinak, zázrak se nekonal. Při bližším průzkumu závady se potvrdilo mé očekávání - ze svého místa na břehu nenajdu vůbec nic.
Bylo jasné, že pokud tomu všemu chci u přijít na kloub, budu muset pod vodu.

Naštěstí mám k tomuto účelu doma soupravu k mokrému lepení. Bohužel, ani tato souprava ještě není zárukou úspěchu. Podmínkou je totiž díru nejprve najít. Neplavce, kteří mají potíž se běžně udržet nad hladinou teď možná překvapím - pokud chcete opravovat dno bazénu, máte problém zcela opačný. Archimedův zákon je neúprosný a tělěso vašeho těla neustále pluje k hladině jako měchuřina (obzvlášť pokud se k tomu řádně nadechnete). Pomůckou může být těžký předmět - třeba lahev naplněná pískem, jenže s tou jste zase absolutně nepohybliví, trčíte pak na dně jako vrak Titaniku a nenajdete stejně nic.

Měla jsem štěstí. Jestli se to tak dá nazvat, protože díra byla opravdu pořádná, a tím pádem i nalezitelná. A pokud jsem výše psala, že je potíž setrvat jen tak delší chvilku u dna, představte si, že k tomu ještě držíte v obou rukách záplatu namazanou lepidlem. Navíc tato záplata se při styku s vodou vždy smotá do ruličky.
Bylo to náročné, ale podařilo se mi ji nakonec plácnout na správné místo a pár vteřin ji tam i přidržet. Vítězství! Loužička se začala zvolna ztrácet. Díra byla zalepená, ovšem k dokonalosti chybělo ještě přilepit okraje odstávající záplaty. To vyžaduje potopení se i s lepidlem v ruce a zamazání nedodělků. Při ponoření se hmota lepidla z tuby zvolna vytéká do prostoru bazénu a sráží se ve vodě do jakýchsi chuchvalců, které se vznášejí kolem potápěče. Trochu to připomíná stav beztíže. Průhledné obláčky se spojují, pak pomaličku stoupají vzhůru a na hladině tvoří plovoucí sliz.

Když bylo dílo hotové, oddychla jsem si. Sebrala jsem zbytky lepidla, které pluly u hladiny bazénu jako medůzy a spokojeně jsem odešla se osušit. Jen tak mimoděk jsem se dotkla svých vlasů a v první chvíli jsem měla pocit jakési čepice. Nebyl to jen pocit. Hlavou jsem totiž nevědomky sebrala z hladiny ten plovoucí sajrajt, takže mi na vlasech vznikl igelitový sáček. Byly dokonale zabalené. Kdybych chtěla svou hlavu poslat poštou, zbývalo by jen přidat na čelo štítek s adresou.
Panika!
Popadla jsem hřeben a rozčesala jsem to. Cucky zůstávaly na hřebenu. Naštěstí ještě nestihlo lepidlo pro mokré lepení zaschnout.
Vlasy mám teď zcela čisté, akorát vykazuje můj účes každé ráno jisté anomálie. Nazvala bych to tužidový fixační efekt. Na hlavě se mi samovolně vytvářejí podivné kreace, které úspěšně ničím vodou a fénem a přetvářím je v cosi kulturního. Dá to trochu práce, ale jde to.
Má to i své výhody.
Výsledkem je účes, který trvá a trvá a trvá...



Medu jako šafránu

12. července 2013 v 9:08 | Lucka |  Včely
Znáte ten pocit kostlivce ve skříni? Ten stav zdánlivého klidu, kdy si stále opakujete, že je ještě na všechno dost času, zatímco kostlivec sedí netrpělivě za tenkými dvířky vaší nábytkové stěny? Když už na toho čekajícího mizeru skoro zapomenete, v té nejnevhodnější chvíli najednou vyskočí, hlasitě zachrastí obratli a hrne se kvapně ven, aby dohnal vše, co v té skříni zmeškal.
Ve dnech minulých jsem objevila takových zabydlených skříní hned několik. Věřím, že valnou většinu kostlivců se mi již podařilo zlikvidovat, takže se snad budu moci konečně vrátit na tyto stránky...




Letos je všechno nějak opožděné. Sníh se držel do Velikonoc, stromy otálely s květem, dědovi holubi odmítali sedět na hnízdě a včely vyletěly z úlů až v koncem dubna. A co si budeme povídat, ani další dva měsíce zmršenému jaru reputaci nazachránily.
Ke konci května to začalo konečně vypadat slibně, takže jsem uvěřila, že včely doženou manko a že budeme vytáčet med hned jakmile se vrátím z vodáckého kurzu na Berounce. Už asi tušíte celý můj velký omyl skrytý v této poslední větě. Na konci května se ochladilo na denních 8ºC a zatímco včely vyjídaly všechny zásoby medu, který měly v úlech k dispozici, já trávila adrenalinový týden na břehu řeky zvolna opouštějící své koryto. Byl to zážitek, na který se nezapomíná.

Z květnového medu nezbylo nic. Ani další měsíc se netvářil nijak slavně. Včely to ovšem mají zmáknuté - pokud jim zrovna neteče voda úlem a pokud jim v červnu nezapadá česno sněhem, ony ten med prostě nějak seženou. Když jsme se na sklonku prázdnin konečně dostali k vytáčení, už jsem v tom viděla skoro zázrak. Nutno ještě podotknout, že zatímco jsme do té doby zdatně klepali kosu, právě na těch několik dní medobraní se udělalo takové vedro, že jsem se ve včelařském oblečku zalykala v potu tváře (a nejen tváře) a že nám včelí voskové dílo doslova tálo pod rukama.

To letošní vytáčení medu se konalo za minutu dvanáct. Všude kolem mě se už začínali stahovat netrpěliví medojedi a medomilci, kteří měli právem pocit, že jim již od května cosi dlužím. To je tak když slibuju něco, co nemám. Ještěže mě včely nakonec nenechaly na holičkách.
V dalším týdnu se zpráva o mém medobraní roznesla a ze mne se stal bezmála štvanec. Bez medu jsem se neodvážila už ani vytáhnout nohu, protože medojedi číhali doslova na každém rohu. Rozhodně si nestěžuji, jen chci říct, že to vyžadovalo značnou dávku precizní logistiky.
V pátek jsem zaznamenala, že se zásoby rychle tenčí. V sobotu ráno přišel další nápor a já si přestala být jista tím, jestli mi med vystačí na všechny mé medové věřitele. Zachraňovala jsem situaci jak se dá a podařilo se (naslibovala jsem med na červenec - tomu se říká vytloukat klín klínem).
V neděli byl med pryč, kromě několika sklenic čekajících na své opozdilé majitele.

A v pondělí ráno mi zvonil mobil. Neznámé číslo. K mému zděšení se na druhém konci představila osoba, u které jsem pár dní předtím skládala zkoušku. Ta zkouška byla drsná a já měla pocit, že jsem jí prošla jaksi omylem. Teď mě polil studený pot v představě, že omyl vyšel skutečně najevo...
"Tady Kunová. Volám kvůli medu. Máte na prodej med?"
Tak a teď babo raď kde ho vzít! Jsem v pasti a únik není možný.
"No, jistě. A kolik byste ho chtěla?"
"Přijedu si pro tři sklenice. A budu tam tak asi za deset minut."
Následovala zběsilá rošáda v poslední přepravce. Medy jsem našla. Paní učitelka už mezitím stála s autem u cesty.
"Neznáme se odněkud?" ptala se, když uklízela sklenice do kufru.
"No...trochu." špitla jsem.
"Jak, trochu?"
"Tak trochu ze zkoušky..."
Ve vteřině jí to došlo.
"A-HAAA!" zvolala nahlas.
"Tak to se v srpnu uvidíme. To já si u vás objednám ještě další sklenice. A vy se u mě v srpnu hlaste hned jak ten med budete mít."
"Jo. Dobře. Teda...akorát...bude to jako ty švestičky z naší zahrádky."
A paní učitelka se smála a smála.
A mě teď nezbývá než modlit se, abych ten med v srpnu opravdu měla, protože jinak je se mnou amen...



Čtyřnohý Chuck Norris

25. dubna 2013 v 14:52 | Lucka |  Kozy
Tak a je to tu - první letošní várka kůzlat je na světě! Tentokrát mám obzvlášť velkou radost - Mahuleně se podařila hned tři a navíc jsou všechna hnědá. Konečně, po stopadesáti letech máme opravdu hnědá kůzlata! Po takové době už bylo skutečně načase. Jejich táta i děd byli hnědí oba, jenže jak jsem si za ta léta ověřila, ta bílá barva je opravdu prevít a drží se a drží, takže si do genetiky nenechá mluvit ani hordou barevných příbuzných. Když už se nám cosi tmavšího kdy podařilo, vždycky to byl jako na potvoru kozlík.
Možná si vzpomenete na můj podzimní článek, kde jsem popisovala otce těchto kůzlat (tedy poněkud podmírečného a vyjeveného spíše kozlíka než kozla), kvůli kterému jsme museli přistavovat kozu pod schody, abychom tím zvedli jeho sebevědomí. Teď si říkám, že všechno zlé je pro něco dobré. Nezbývá než doufat, že nezůstanou jeho potomci tak mrňaví, jako byl on a že budou dcery bezrohé, abychom si je mohli v budoucnu nechat v našem bezrohém stádě.

Životaschopnost a vitalita těchto letošních kůzlat se zdá být opravdu nevšední. Po narození se všechna postavila bystře na nohy a jak to tak bývá, vypravila se klátivými kroky za kozou hledat jídelnu s barem. Někteří si již při této cestě z přebytku energie poskočili všemi čtyřmi do vzduchu, ale pak se stalo něco, s čím zřejmě nepočítali. Zemská přitažlivost je nečekaně zradila, takže se tito borci nekontrovaně a zcela nedůstojně opakovaně řítili do prachu slámy.
Jenže život je boj, takže v takovém případě nezbývá než se pracně vyhrabat, srovnat ty nemožně dlouhé nohy a vyrazit znova. Všichni potomci se zvolna přibližovali stále jistěji ke koze ze všech tří stran (zkrátka z míst, kde zrovna na svět vypadli) a po cestě si hlasitě pomlaskávali. (Tento fenomen jsem letos zaznamenala poprvé.) Jak se tam tak motali a mlaskali, vypadali trochu jako notorici blížící se oklikou ke své oblíbené putyce...

"Teda pánové - to jsem vám zas chytil slinu! Mlask, mlask! Doufám, že už budou mít u báru takhle poránu otevřeno!"
"Kuš! Vždyť už je nejmíň poledne! Ale taky si dám - to teda jo. Mlask, mlask!"
"Přestaňte žvanit a hněte kostrou, ať nám to někdo nevypije! Mlask, mlask!"

O atletických sklonech těchto prťat svědčí historka, která se mi přihodila hned den nato. V rámci úklidu porodního boxu jsem kozu přehnala a kůzlata přenesla (neboť by cestou zabloudila) do sousedního koňského boxu, kde bydlí Sendy. Koně byli tou dobou ve výběhu.
Vyměnila jsem kozám podestýlku a za moment se pro ně vrátila. A co vidím - kůzle tam stojí na zemi zmáchané jak vodník a vytřepává vodu z uší. Koně mají nádrž s pitím ve výšce jejich prsou, což tipuji na necelý metr. A vida - ani tato výška nezabránila tomuto kozímu Chuckovi Norrisovi v tom, aby si ve svém věku čtyřiadvaceti hodin hupsnul až nahoru, potom si v této nádrži zaplaval a nakonec vylezl ven a vrátil se na podestýlku ke zmíněnému baru. Naštěstí je v těchto dnech dost teplo, takže nám Chuck nenastydl...

Nakonec přidávám několik ilustračních obrázků, které jsou velice nekvalitní, což mě dosti mrzí (a trochu se za ně stydím). Můj skvělý foťáček se totiž porouchal, takže za něj nyní zaskakuje jeho o dost levnější bratr. A ten to zkrátka nezvládá...


Tato čmouha je čtyřnohý Chuck Norris...

...a tato čmouha je kozí rodina.


Poznámka:
Zatímco jsem psala tento článek, stihla se narodit dvě další kůzlata.
Ale o těch zase příště...

Usměvavá koza

3. dubna 2013 v 8:59 | Lucka |  Kozy
Možná to znáte - šedivé všední ráno, tatínek spěchá do práce, děti brblají, protože se jim nechce z postelí, venku se povaluje jakási nesourodá mlha, z kohoutku teče nekonečně dlouho studená voda a v rádiu jako naschvál prozpěvuje interpret, kterého nemáte rádi.

Když připravím snídani, naposledy zavyhrožuji stále ještě ležícím dětem, obléknu kabát a jdu nakrmit zvířenu. Venku zjistím, že pod rouškou nesourodé mlhy mě očekává terén, který by se v dostihovém světě blíže označil jako "těžký". Sunu se pomalu blátem (protože ho nechci mít až na zádech), ovšem překvapená nejsem - bylo tu už včera.

Konečně dojdu ke stáji. Koně frkají na pozdrav (Sendy si k tomu ještě pro sebe hučí) a otevírám box s kozami. A tady mě čeká něco, co jinde nejspíš neuvidím a co mě vždycky rozesměje. Všechny kozy natahují krky a tváří se ze shledání se mnou potěšeně. Jenže ještě je tu Evelína - koza vždy usměvavá. Evelína má z příčin neznámých poněkud pokřivený obličej. Není to její vina, nikdo není dokonalý, ale vlivem této anomálie na mě tato koza cení každé ráno úsměv od ucha k uchu. S kamennou tváří toto přejít nelze, usměvavá koza mi vždycky spolehlivě zvedne náladu. Také je možné, že je to nervový tik a že se pod tím jejím úsměvem přecejen skrývá nějaká radostná emoce, avšak to už by byl případ pro Konráda Lorenze.

Každopádně v případě jarní deprese a chmurů naprosto doporučuji.
Rozesměje, pobaví, nezklame - Evelína, usměvavá koza.




Kam zmizela Bounty?

28. března 2013 v 23:20 | Lucka |  Cesty
Dnes mají děti prázdniny a já vlastně také, takže jsme se rozhodli realizovat dlouho plánovaný výlet do Prahy. Naším cílem byla výstava v Planetáriu a expozice Mořský svět na Výstavišti. Cestovali jsme zcela konvenčně (autem) ve složení já - Vašík - Ondra - Honzík, druhou část trasy jsme prosvištěli metrem. Během cesty se nic závažného nestalo (snad krom Ondrova zjištění, že si doma zapomněl pitíčko). Počasí bylo adventní a nic na tom neměnily ani všudepřítomné stánky se zajíci a čokoládovými vejci.

Planetárium nezklamalo. Vstupné bylo lidové a díky tomu, že jsme dorazili poměrně brzo, expozice byla dosud liduprostá. (Čímž chci říct, že tam v tu dobu zkrátka ještě nikdo nebyl.) V hale nás uvítala spousta malých, chytrých, interaktivních vynálezů, kterých se kluci ihned lačně chopili a taky spousta videopanelů z oblasti objevování vesmíru, které zaujaly mě. Mnoho věcí jsem dnes pochopila a taky jsem pochopila, že mnoho věcí nepochopím nikdy.
Zlatým hřebem výstavy byly simulátory jízdy po Marsu a po Měsíci. Byla to taková kabinka s křeslem, volantem a pedály, celé se to naklánělo a poskakovalo podle terénu, kterým jste projížděli na monitoru před sebou a zapínalo se to pouhou vstupenkou na výstavu. Ondra s Honzíkem během jízdy juchali a povykovali, zatímco Vašík vystoupal na Marsu s modulem na první kopec a vyděšeně volal, že dál nejede, protože se bojí. Nenutila jsem ho. Vysvobodila jsem zkoprnělého řidiče z kokpitu a těšila se jak si konečně sama zajezdím. Sedla jsem do křesla, připoutala se přesně dle instrukcí a hurá! Jenže se ukázalo, že moje vstupenka zkrátka nefunguje. Čtečka pořád dokola hlásila Karta nepřijata, ostatní vstupenky už kluci projezdili a mně začínalo být jasné, že se nesvezu ani po Marsu ani po Měsíci ("Mami, Měsíc je lepší - ten víc drncá!").
Na zemi stojící obsluha jen bez zájmu krčila rameny...

Cesta po Měsíci

Doma mi strejda vysvětlil v čem mohl být problém. Děti jezdily na dětskou vstupenku, zatímco já měla dospěláckou. Strejdova teorie říká, že to dospělácké vstupenky nebere, že trenažér mohl být jen pro děti. Je to možné? Proč by mi o tom obsluha nic neřekla? Nebo si v duchu ťukala na čelo už když jsem se tam kurtovala? Jak nad tím teď přemýšlím, nikoho dospělého jsem v tom křesle neviděla. Ale cožpak to opravdu nikdo z nich nezkusil? Nikomu dospělému by se něchtělo zadrandit si po Měsíci...?
Nevěřím.

Cesta po Marsu

Když jsme se dostatečně namlsali planet, mlhovin a hvězdného prachu, přesunuli jsme se na Výstaviště k expozici Mořský svět. První, co mě zarazilo, bylo placení při vstupu do areálu výstaviště. Když totiž dojdete k mořskému pavilónu, pochopitelně zde platíte znova a ne málo. Já a tři děti jsme zde nechali zaokrouhlených sedm stovek...


(U pokladny jsem se chviličku tvářila jako tato ryba...)
Cože???

Za pokladnou to spíš než na mořský svět vypadalo na všelidovou demonstraci. Byla tu zkrátka hlava na hlavě a větší polovina z těch hlav byly hlavy dětské, některé navíc ještě usazené v kočárku. Klukům to ani v nejmenším nevadilo, ovšem abych je všechny uhlídala a neztratili se v davu ani oni, ani jejich baťůžky a čepice, potřebovala bych mít osm chapadel a otočné oči jako chobotnice.
Největší maso bylo samozřejmě u žraloků, tam si snad stáli lidé i na hlavách, ale přesto se tam kluci musely nacpat a tam taky pochopitelně Honzík tu čepici ztratil. Naštěstí se ukázalo, že ji má v kapse u bundy právě v okamžiku, kdy jsem se chystala smrtonosnou robinsonádou vnořit do žralokůchtivého davu a začít tam hledat jehlu v kupce sena...


Ehhhhh, čepice!

Teď zde vyjádřím můj a jen můj osobní názor. Při vší úctě k tvůrcům expozice (protože vím, že nic není jednoduché) a v úžasu nad barevnou nádherou veškerého rybího osazenstva (která má ovšem tvůrce zcela jiného) mi mořský svět tak, jak je zde presentován, poněkud koresponduje s kolotoči stojícími venku v areálu. Vím, že jsem v tomto směru deformovaná, možná zbytečně náročná, ale dovolím si tvrdit, že mnohem krásnější expozici mívá i leckterý lepší zverimex. Ano, neuvidíme zde obří akvária se žraloky, ale možná by takový prodejce nikdy neosadil akvária umělými rostlinami, ze kterých koukají strojové čudlíky. Jsem na umělé rostliny alergická. Nádherné ryby skryté mezi plastovými listy mě děsí. Několik namalovaných Nemů na podstavci tomu dílu moc nepřidá, ani úchvatná malba obřího potápěče nad ním. (I když se dětem líbila.) Chvilkami jsem měla dojem, že autorem je stejný malíř, který zdobil střelnice venku.
A k tomu ta cena...

Třešní na dortu se stalo to největší akvárium, ke kterému jsem došla. Rozměry si netroufám odhadnout, bylo obrovské. Lemovaly ho dokola dřevěné trámy, lodní můstek, kormidlo a nápis Bounty. Uvnitř bylo dno lehce pokryté substrátem - místy prosvítala černá podlaha - stěny připomínaly modrý plechový bazén s nýty a v nádrži ležela jedna trnucha a plavalo několik málo dalších ryb. Jinak v tom obrovském prostoru nebylo NIC. Přemýšlela jsem, co chtěl básník říci, ovšem nic mě nenapadlo...


No to mě teda...podrž!


Až když jsme vyšli ven, narazila jsem na bilboard - Expozice loď Bounty. Na obrázku byla v obřím akváriu loď. Obří loď. Tak to mě teda podrž! Zrovna dneska Bounty zřejmě nějak chyběla. Hledala jsem ji v akváriu dosto dlouho a s naprostotou jistotou mohu říct - ta Bounty tam prostě nebyla!
Záhada.
Bounty zmizela.
Napadá vás, co se ní stalo?

Zápisky (m)učitele IV. - Skok do pidisvěta

19. března 2013 v 20:48 | Lucka |  Co mě ještě baví
A máme tu další díl (m)učitelské série, tentokrát trochu z jiného soudku. Přesuneme se dnes od kokakol a hambáčů ke kakaím a loupáčkům - tedy velkým skokem přímo do školky.
Abych řekla pravdu, ocitla jsem se na několik týdnů na trochu nejisté půdě. Vstoupila jsem do světa dvou a tříletých dětí a nečekala jsem, že mě tento trpasličí svět až tolik překvapí. Maličké židličky, umyvadla i postýlky, zrcadla povešená kousek nad mými koleny, stejně jako věšáčky na ručníky a veškeré poličky. Mezi tím vším pobíhají malí filištýni, kterým (zatím) rozumím každé třetí slovo (a z toho mám radost) a myslím, že oni jsou na tom ve vztahu ke mně stejně.
Upřímně řečeno, náš rozhovor občas připomíná debatu hluchého s němým.
Takovým příkladem je konverzace při příchodu zvenku při následném sundavání svršků. (Podotýkám, že se svléká 12 špuntů současně.):
Já: (Držím v ruce venkovní oteplováky a chystám se je uložit.) "Tak a teď mi pověz jaké zvířátko máš na krabici?"
Děcko: (Mlčí a dívá se.)
Já: "Povíš mi jaké máš zvířátko, abych mohla uložit tvoje kalhoty a vyndat ti bačkůrky?"
Děcko: (Mlčí a dívá se jinam.)
Já: "Máš slona?"
Děcko: (Kývá hlavou)
Já : "Nebo máš žirafu?"
Děcko: (Opět kývá hlavou)
Já: "Ty si to asi nepamatuješ, viď?"
Děcko: "Zesedeleme" (Vysloví cosi nesrozumitelného, co mi připomíná maďarštinu. Potom to ještě dvakrát opakuje a kývá hlavou.)
Jsem bezradná.
Naštěstí se tu objeví paní učitelka a upozorní mě: "Říká vám, že má oslíka."

Včera po obědě, když se deset nejmenších dětí uložilo do postýlek, mi paní učitelka podala knížku a s patřičnými instrukcemi mě poslala uspávat:
"Máte tam založené kde jsme naposled skončili. Přečtěte jim kapitolu a budou spát."
Usedla jsem tedy mezi postýlky a pustila se do předčítání Včelích medvídků. Děti ležely ani nedutaly, peřinu přitaženou až k bradě, jen očička jim mrkala. Když jsem dočetla kapitolu, spali jenom dva kluci a zbytek se na mě díval dál. No, není každý den svátek, řekla jsem si a spustila další kapitolu. Vzpomněla jsem si na poučku o tom, že čím menší děti, tím má být čtení pomalejší. Tyto děti jsou rozhodně hodně malé, proto jsem dál četla opravdu pomalu a pečlivě artikulovala. Ale i po druhé kapitole mě tiše sledovalo osm párů maličkých očí. Safra - evidentně dělám něco špatně. V dalších kapitolách jsem začala měnit hlasy. Má dramatizace pohádky byla tak dokonalá, že jsem chvílemi mluvila jako opravdický Pučmeloun a pro oživení příběhu jsem pečlivě zdůraznila každé citoslovce Hůůů, Bzzz a Prsk. Jenže děti nic. Dokonce se mi zdálo, že spánek schválně přemáhají, že už jim oči drží otevřené jen taktak a že je to snad nějaká forma zcela tichého protestu. Navíc jeden ze spících kluků se už stihl probudit a mrkal na mě s ostatními dětmi. (Pohled pro bohy.) Kruci. Začínala se mě zmocňovat obava, že mi ta jedna knížka nebude k uspání těch několika svišťů stačit.
Četla jsem čtyřicet pět minut jako o život a neusnul nikdo krom toho jednoho dítka. Když jsem byla uprostřed deváté kapitoly, přišla do místnosti paní učitelka.
"Oni ještě nespí?" divila se. Potom mě poslala ke druhé skupince a zůstala u usínajících dětí sama. Vrátila se za okamžik:
"A je to."
Nevěřila jsem vlastním uším a cítila jsem se jako pitomec.
"Cože? Už spějí? Jak je to možné? Vždyť mně na to nestačilo ani devět kapitol!"
"Devět? Vy jste četla devět kapitol?" zvedla obočí paní učitelka. "Vždyť jsem řekla, že jedna kapitola jim stačí. A potom říct jenom zavřít oči a spát. No - a oni zavřou oči a spějí."
A BINGO - já už jsem doma!

Takže shrnutí:
Kouzelné formule nefungují jen v pohádkách. Někdo si vystačí s Abrakadabra, někdo zná Sezame, otevři se.
Ale pokud chcete bez mávnutí kouzelného proutku naráz uspat deset pišišvorů, rozhodně se neobejdete bez zaklínadla Zavřít oči a spát.
Důležité si podtrhněte, abyste to nezapomněli.
Někdy to totiž může být otázka (vašeho) přežití.


(Zdroj obrázku: ZDE )

Pozn. Starší Zápisky (m)učitele najdete ZDE.

Jaro se někde zadrhlo

13. března 2013 v 22:41 | Lucka |  Příroda
Nevím jak je to možné, ale jaro se opět se svým příchodem tak zdráhá, až to začíná být po těch letech únavné. To zima ne - ta je čiperná - ta si klidně přikvačí už v polovině podzimu a nikdo se nad tím nepozastavuje. Každý vytáhne čepici a šálu a zkrátka se řekne "zima je tu" a hotovo. Zato jaro se nechává vyhlížet jak primadóna a kdybych ho chtěla naštvat, klidně bych sem teď napsala, že už je s tím normálně trapné.

Dnešní raní výhled z okna mě doslova zmrazil. Zase sníh. Ach jo. Opět jsem oblékla kožíšek, o kterém jsem před několika dny uvažovala jako o odrostlém sezóně. Neuklizené běžky rázem přestaly na chodbě vypadat nepatřičně. Možná jsem udělala dobře, že jsem nestihla vytáhnout dětem jejich pekáče na půdu. Opět se zde potvrdilo přísloví:
Říkáme-li o něčem dost dlouho, že je to třeba, přestane to být třeba.
Rtuť teploměru hluboko, nálada na nule. Napadá mě, že jsem mohla klidně nechat na dveřích ještě nějakou dobu viset ten adventní věnec...

Naštěstí pro potěchu oka na tomto blogu jsem minulý víkend pořídila pár exkluzivních fotek, o jejichž pravosti by se v těchto dnech dalo s úspěchem pochybovat. Chytám se tedy pár dní starých obrázků jako tonoucí stébla a zdobím jimi tyto stránky...

Takhle pěkně to vypadá když po dlouhé zimě na včelín konečně zasvítí slunce. Bohužel ke škodě všech čtenářů zde není vidět ani slyšet ten hukot, který jsem viděla a slyšela já. Jeden by skoro zapomněl, že o kus dál ještě leží sníh.

Na nebi jarní slunce, na zemi jako jeho zrcadlo květy talovínu.

A samozřejmě sněženky, jak jinak.

"Haló, pane, to je počasí, co?"
"Nojo, řeknu vám, je to hrůza. Až mně z toho měknou nohy!"
"Máte pravdu, já jsem taky dneska celej naměkko!"

Tragédií sněhuláků dnes končím, ale všichni víme, že zas až tak tragická nebyla. Když se podívám z okna, myslím, že těch pár slunečných dní byla pouze nepříjemná epizoda v sněhuláčím životě, který jde vesele dál.
Ale nic netrvá věčně...




Starší článek na podobné téma naleznete ZDE.

A máš ocelový břit?

28. února 2013 v 22:22 | Lucka |  Děti
Znáte blejdr? Správně bych měla psát anglicky blader, jenže když něco zdomácní právě tak jako on, těžko se to píše jinak než česky (cizinec promine). V poslední době se totiž u nás skoro o ničem jiném než právě o blejdru nemluví. Dalo by se říct, že se stal takovým novým členem rodiny. A ke všemu nezůstalo jen u jednoho. Pro toho, kdo by snad ještě netušil oč jde - jestli je to vůbec možné - celou věc hned vysvětlím.
Blejdr se vejde do dlaně ruky a laik by mohl říct, že je to vlastně maličká káča. Jenže kdybyste tohle vyslovili před dětmi, rázem byste klesli na dno temné bažiny, kde se kupí všichni skeptici, zabedněnci a srabaři. Protože blejdr je cosi vychytaného, dokonalého a naprosto nesrovnatelného se vším, co kdy kdo kde vymyslel, a že toho už bylo za ty věky dost.
To je totiž tak: Všechny blejdry se nejdřív s pomocí odpalovače parádně roztočí na podlaze, chvíli se jen tak motají, ovšem nakonec se střetnou. Nastane okamžik nárazu, prudká změna směru, ztráta stability, nalezení stability a další nájezd. Pokud se váš blejdr vydrží motat úplně nejdéle, jste vítěz.
Blejdr má tři části - špici, vršek a břit. Pokud vlastníte blejdrů víc, můžete tyto části kombinovat nebo je můžete s kámošema měnit. Můžete si pak postavit toho úplně nejlepšího, se kterým naprosto zničíte blejdry ostatní. Samozřejmě nejlepší je mít dokonalou špici a pokud možno ocelový břit, který je ovšem trochu pomalejší. Nižší třída se spokojí s plastem, ale kov je holt kov. A každý správný blejdr musí mít taky jméno - Gladiátor, Torpédoborec, Bestie...

Zpočátku jsem se na tu věc tvářila rozpačitě. Když Honzík každé ráno kontroloval obsah své školní tašky, všimla jsem si, že blejdru věnuje mimořádnou pozornost. Evidentně bylo nemyslitelné, aby ho zapomněl doma, zatímco bez žákovské knížky by se dalo vcelku bez problému přežít. Časem si blejdrů opatřil víc a zřídil si na ně krabičku a později krabici. Doma jsem pak poslouchala dlouhé historie vítězných bitev a poutavé příběhy nestálé štěstěny padlých hrdinů. Všimla jsem si jednoho - už se nemluvilo o tom kdo koho kam nakop, kdo co ve škole rozbil a kdo koho čím praštil do hlavy. Školu totiž ovládli blejdři! Zatímco dosud se v šatnách spolužáci jen pošťuchovali a pochlebovali, nyní ztratili zájem. Řeší detaily poslední bitvy a všichni jednohlasně opěvují hrdinu dne. A světe div se - ve škole od té doby vládne až neuvěřitelný klid.

Před několika dny jel děda vyzvednout po vyučování Honzíka s Ondrou ze školy. Nejprve čekal v chodbě, pak v šatně, jenže nikdo nepřicházel. Bylo dost hodin a děti už měly dávno skončit, ale na chodbě byl takový klid, že začal děda pochybovat, jestli něco nespletl. Nakonec nevydržel, zul boty a vyrazil nahoru do třídy. Třída nebyla prázdná. V místnosti seděli na zemi v kruhu jako sochy všichni kluci a beze slova sledovali skupinku točících se blejdrů. Dědy si vůbec nevšimli. Až když promluvil, lekli se:
"Cože? To už je tolik hodin?"

Vašík chodí do školky a blejdra nemá. Kdysi sice také jednoho vlastnil, jenže tento se stal předmětem jakéhosi podivného obchodu mezi ním a Honzíkem a Vašík nakonec dopadl jako ten pohádkový dědeček, který měnil až vyměnil. Sleduje tedy klání mezi kluky pouze jako divák, jen občas si od nich nějakého blejdra vypůjčí. Ale je jasné, že opravdového hrdinu mu nikdo jen tak nedá, takže Vašík povětšinou prohrává bitvu na celé čáře a pak se dlouho a hlasitě zlobí.

V pátek se těsně před odchodem do školky rozhodl:
"Chci s sebou taky blejdra!"
Jenže doma jako na potvoru žádný blejdr nezůstal, všechny si Honzík sbalil pečlivě do tašky. Každá rada byla drahá. Nejjednodušší by bylo jít prostě bez něj, ovšem některé věci se dětem po ránu těsně před odchodem do školky dost špatně vysvětlují. Vašík začal natahovat a já přemýšlela, jak z toho rychle ven (abychom už mohli ven).
Nakonec jsem dostala spásný nápad - v krabici u hraček jsem našla káču. Takovou maličkou, dřevěnou, barevnou a podala jsem ji synkovi. Nevěřil vlastním očím.
"Mami, co TOHLE je?" díval se na věc skepticky (ale přestal brečet). Pak se i s káčou vypravil ze schodů ke dveřím. Pomalu kráčel dolů a hovořil napůl pro sebe a napůl ke mě:
"TOHLE že má být blejdr?"
(Další pečlivá prohlídka)
"Vždyť je to DŘEVĚNÉ! Kruci...a nemá to žádný břit! No...a nahoře z toho kouká nějaký kolík, nebo co!?"
(Zastávka pod žárovkou, prohlídka.)
"A jak se TOHLE vlastně odpaluje? No, to mě teda podrž...!"
Potom strčil káču do kapsy, obul boty a zamyšleně vyrazil ven k autu.

Tak.
A teď už všichni víte, co je to blejdr.



Krkonošská jízda

15. února 2013 v 8:47 | Lucka |  Cesty
Je tomu právě pár dní, kdy jsem se šťastně vrátila z Krkonoš. Píšu šťastně, protože jak si možná někteří vzpomenou, nejsem žádný velký lyžař a sama sebe řadím do specifické kategorie lyžníků. Navíc abych celou věc náležitě vysvětlila, nejednalo se o klidnou rodinnou rekreaci, nýbrž o lyžařský kurz v rámci mého dálkového studia.
Pro úplnou a jasnou představu jen několik stručných bodů: Krkonošské svahy, drsní instruktoři, nekonečné běžecké stopy, horské slunce, horská mlha, drnčící vleky, závěje sněhu a několik desítek učitelek s věkovým průměrem 40+, ze kterých valná část stojí na svých pekelných prkýnkách podruhé (nebo poprvé?) v životě.
To samo o sobě mluví za vše - byla to zkrátka JÍZDA! Kdo to neviděl, ten by nevěřil, jediným svědkem je vlekař, který měl rázem plné ruce práce a myslím, že na nás bude ještě dost dlouho vzpomínat (my na něj ovšem taktéž).

Zde je naše skvělá lyžařská skupina v mlze. Kdo hledá, ten mě najde.

Bylo to náročné. Každý se s tím musel nějak fyzicky poprat, protože jsme během toho týdne strávily více času s nohama na lyžích než na zemi (přeháním, ale zas tak moc ne). A každý i mírně zkušený lyžař ví, že je důležité hlavně správně namazat, proto jsme pro jistotu mazaly i zevnitř, čemuž vděčím za ten krásný výsledek (a pan instruktor by se mnou jistě nesouhlasil), že jsem se za celou dobu nikde nezabila, nezbloudila, nezkolabovala, nepřejela mě rozzuřená rolba, neztratila jsem se v mlze a že mě zapadlou kdesi v závěji nesežrali hladoví vlci (zase přeháním - ve skutečnosti jediný, koho jsem slyšela výt, byl právě ten výše zmíněný vlekař).

Ale pomineme-li fyzickou stránku výcviku, je tu ještě něco něco daleko náročnějšího. Nemalá část mých spolustudentek byla totiž nucena opustit na celý týden svou rodinu, svého milujícího manžela a v neposlední řadě své roztomilé ratolesti. Nutno dodat, že některé (včetně mě) tak učinily poprvé v životě! Někdo odjížděl ve smutku, jiný s obavami, v nejistotě, s hlavou sklopenou. Ovšem po pár dnech jsme musely společně konstatovat, že nám milí nejbližší až zas tak moc nechybějí. Několik kontrolních telefonátů odhalilo, že doma je vlastně všechno v pořádku, rodina žije (i když nuzně) a i nejzatvrzelejší matky konečně pomalu pochopily, že je na místě odhodit černý smuteční závoj a několik volných dní si náležitě užít.
(Já jim to říkala hned, ale kdo nevěří ať tam běží.)

Be free!

Suma sumárum, bylo to náročné, bylo to krásné a všichni přežili, včetně instruktorů. Domů jsem si dokonce přivezla Fidorkovou medaili. (A děti se v telefonu ptaly: "Medaili...a jakou, a jakou???" "Nebudete děti věřit, ale HNĚDOU.") Pro úplnost - tu medaili jsem získala v běžkařské štafetě. Teď už vím, že běžky jsou má silná stránka.

Okénko ztrát a nálezů:

*Nenalezla jsem nic.

*Ztratila jsem kapesní nožík, dřevěný, zavírací, s píšťalkou (tatínek mi ho zvlášť doporučil právě kvůli té píšťalce pro případ zbloudění v mlze)
Věc se má asi tak:
Na cestu jsem si s sebou do hor vezla mimo jiné šišku salámu, několik rohlíků a právě ten kapesní nožík. Naštěstí hladem jsme netrpěly, proto jsem rohlíky nezkonzumovala, takže pokojně ztvrdly v tašce. Když jsem je znovu objevila, přemýšlela jsem co s nimi. Nakonec jsem se rozhodla spojit jejich osud s výstupem na vrch Žalý a tam je zanechat zvěři, což jsem učinila. Potíž je v tom, že zmíněný nožík se skrýval právě mezi tvrdým pečivem, takže i on skončil ve sněhu pod větví statného smrku.

Apel ke čtenářům:
(Využívám zde tohoto masivního masmedia - proč by nemohlo být jednou pro změnu užitečné?)
Pokud budete mít v blízké době někdo cestu na vrch Žalý v Krkonoších, prosím, zastavte se na tomto vrchu u smrku vlevo stojícího při vyšlapané stezičce k dámské kadibudce. Pečivo jsem vysypala asi metr od kmene tohoto stromu. Tam ve sněhu je taky konec mého zavíracího nožíku s píšťalkou (rohlíky už tam zřejmě nebudou). Kdo ho najde, může si pískat. A může si ho nechat. Jen mi dejte vědět, že je v dobrých rukou. Děkuji.

Cesta na vrch Žalý

Detailní mapka - bohužel letní - místa ztráty mého nožíku s píšťalkou (na mapě označeno křížkem). Ve skutečnosti tam bude závěj, tu si musíte odhrabat.

Člověk tvrdohlavý

29. ledna 2013 v 18:56 | Lucka |  Co mě ještě baví
Tak už zase žiju! Tuto větu píšu, neboť jsem několik prošlých týdnů strávila ve společnosti tetky chřipky a ta nikomu na přílišné kreativitě rozhodně nepřidá. Vlastně by se dalo říct, že mě tato banální choroba zcela neočekávaně přepadla a uvěznila v mém vnitřním já. Jak jinak nazvat stav kdy neslyšíte, necítíte, skoro nemluvíte, nemyslíte, ignorujete okolí a celou dobu jen uvnitř té temnoty v hukotu uší dumáte jak se toho svinstva konečně zbavit.

Pravda je, že jsem si tu potvoru chřipku nejdřív čtrnáct dní živila. V domnění, že ji postupně potlačuji jsem ji ve skutečnosti celou dobu kultivovala v příjemném nitru mého organismu. A když jsem konečně usoudila, že můj čajový, medový boj nikam nevede, že už nepomáhá ani slivovice mazaná vnitřně i zvenku a že už mě rozhodně štve spát s křenem na prsou, šla jsem nakonec k doktorovi.

Náš pan doktor je originál. Je to ten typ, u kterého si nikdy nejsem jista, jestli mě nepošle rovnou do Pelhřimova, když dorazím s nějakou banalitou. (A to se rozhodně nestává, protože vždycky to nějakou dobu zkouším nejprve s tím křenem.) Mám dojem, že i kdybych si k němu nesla hlavu v podpaží, zachová pan doktor tu svou hlavu chladnou a brvou nepohne.
Sotva jsem vešla do ordinace, vlastně jsem byla ještě jednou nohou v čekárně, pan doktor sedíc zcela vzadu u okna a hledíc do papírů už mi hlásil:
"Bolí vás hlava, v krku, v zádech, máte strašnou rýmu a kašel, kvůli kterému nemůžete vůbec spát a léčíte se už pěkně dlouho, jenže to nepomáhá."
A já si sedla na židli a řekla jenom:
"Jo."
V ten moment zazvonil telefon.
"Nikdo tu neni.", řekl pan doktor zblízka přístroji. Ten poslechl a ztichl.
Pan doktor vzal ze stolu špachtli, vstal a řekl:
"Otevřít."
Tak jsem otevřela. Zašátral mi v krku a řekl:
"Zavřít."
Tím byla první část vyšetření hotova.
V ten moment se zase ozval telefon.
"Nikdo tu neni!", opakoval mu doktor důrazněji. Přístroj znovu zmlkl.
Pan doktor vzal do ruky stetoskop, jenže než ke mně došel, rozdrnčel se aparát znova.
"Hergot!", zaklel nahlas pan doktor. "To snad neni možný!" Rozmrzele hodil stetoskop na polstrované křeslo, vrátil se ke stolu a zvedl sluchátko.
Chtěla jsem času využít k tomu, abych se odstrojila, takže jsem odložila tašku stranou a chystala se rozepnout oděv.
"Ne! Nesvlíkejte se!", křikl pan doktor zatímco pokládal sluchátko. To mě zarazilo, až jsem se lekla. Vteřinu stál váhavě u okna, pozorujíc znalecky můj teplý svetr. Pak ke mně přistoupil, odhrnul mi shora za krkem límec a spustil mi sluchátko mezi lopatky.
"Dobrý." řekl.
A pak mě poslal na ušní.

"To ucho vás nemůže bolet." hodnotila můj stav paní na poliklinice. Nikde nic nevidím, je to naprosto v pořádku.
"Jenže já kvůli tomu nemůžu spát..."
"Hm. Tak se koukneme, jestli to nebude zánět dutin. To musíte ovšem nejdřív na rentgen."
Poslechla jsem její instrukce a nechala si zrentgenovat lebku. Dutiny, to je svinstvo! Celé mé okolí o tom mluví. To není žádné legrace, na to rozhodně bacha, je to přece část hlavy! Může to být i dost nebezpečné!
Po tomto prosvěcovacím intermezzu jsem se vrátila zpět na ušní.
Paní doktorka už na mě čekala.
"Tak vás mohu uklidnit, zánět dutin to rozhodně není. A ani být nemůže. Vy totiž žádné dutiny NEMÁTE."
Cože?
Ukázala mi fotografii z rentgenu.
"Jen se podívejte. Čelní dutiny vám úplně chybí, tady kolem nosu jsou takové drobné a u uší máte náznak. Zánět vedlejších nosních dutin nemáte, protože ho vlastně nemáte kde mít. Vaše potíže jsou zkrátka psychosomatické."
Koukala jsem na doktorku jak puk. Já nemám dutiny? Úplně jsem přešla její lakonické sdělení, že jsem si bolest ucha de facto vymyslela. Tak já jsem tedy vlastně člověk tvrdohlavý. Cestou domů jsem dlouze přemýšlela jestli existuje nějaký živočich bez těchto lebečních dutin. Nic mě nenapadlo. Zesílenou lebku mají berani, tuři a jeleni. Ale pokud to znamená, že jim nehrozí zánět vedlejších dutin, je výhoda rozhodně na jejich straně. Ovšem nic není tak jednoduché - kdybych byla pták, neudržela bych se s takovou hlavou ve vzduchu.

Doma přijali zprávu ohledně mé tvrzené lebky různě.
Řekla jsem jim: "Nemám dutiny."
A tatínek na to:
"A co tam teda máš?"
A strejda na to:
"Aha. Takže ty jsi vlastně monstrum."
A teta:
"To máš z toho mlíka. Jak to pořád piješ, nemá se ten vápník kde ukládat. Už ti ty kosti nemaji kam růst, tak ti zarostly aspoň lebeční dutiny."
A babička se zamyslela a řekla:
"No, nevadí. Hlavně že ti tam zůstalo nějaké místo na mozek."






Související článek: Jak jsem vařila křen s medem

Volba prezidenta

16. ledna 2013 v 9:10 | Lucka |  Perličky a vtípky
Volební rozhovor žáků 1. třídy, kterým provázeli náročnou stavbu sněhuláka:

Míša: "Zuzko, koho volili tví rodiče?" (Plácá sněhulákovi nohy.)
Zuzka: "Naši volili prezidenta." (Plácá nohy z opačné strany)
Míša: "Naši taky. A kterýho prezidenta volili tví rodiče?"
Zuzka: "Naši volili Kníže."
Míša: "Naši volili taky Kníže."
Zuzka: "No jo, to je jasný, ten je prej nejlepší....Kníže. A co ty, Jirko, koho jste volili vy?"
Jirka: (Koulí po zemi sněhulákovu hlavu a dlouho přemýšlí) "Táta říkal, že bude volit pana Sobotku. Jenže pan Sobotka to nevyhrál."
Míša: (smutně) "Hm, nevyhrál, no..."
Zuzka: "Škoda. Radši měl tvůj táta volit taky Kníže."
Míša: "A máma se bojí aby nevyhráli ty druhý."
Zuzka: "Jaký druhý?"
Míša: "To nevim...no, prej ty co už tu byli. To říkala. Fakt nevim..."
(Přichází Pavel)
Jirka: "Hele, Pavle, koho jste volili?"
Pavel: (Stojí s rukama v kapsách, protože si zapomněl rukavice) "Já jsem nevolil. Ale vlastně...(přemýšlí)...babička myslim volila. Koho, to nevim. Ale říkala hlavně aby nebyl ten prezident modrej!"
Jirka: "Modrej?"
Pavel: "Jo. Modrej. To přesně říkala."
Zuzka: "Aha. To jo. To by bylo blbý..."


Přikázaný směr jízdy

13. ledna 2013 v 18:38 | Lucka |  A co mě nebaví
Přes naši obec vede železniční trať. Koleje běží od někud někam a během své cesty protínají také hlavní silnici. A aby vše fungovalo tak jak má, těsně před přejezdem vede přes stejnou silnici také vodoteč, překrytá řadou kovových roštů. A co čert nechtěl, těchto roštů se komusi zachtělo, takže jich jedné temné noci pár nenávratně zmizelo. Vznikla tam taková jáma jak do pekel, kterou pozorní řidiči opatrně objížděli.
Bylo to tak den, dva, nakonec týden, díra žila dál. Začalo mi to být divné a pomalu jsem se začala pídit po tom, zda se bude s nekrytým kanálem něco dít. Jenže se ukázalo, že zloděj kradl na velice citlivém místě. Obecní úřad se k díře nechtěl blíže vyjadřovat, protože se jedná o věc silnic, silnice odkazovaly na České dráhy a dráhy zase posílaly nespokojené řidiče na obecní úřad. Po pár týdnech se před kanálem objevilo omezení rychlosti a nakonec byla jáma na dlouho korunována oranžovými kužely. Vyřešeno.

Nedávno jsem projížděla městem, které mělo povrch silnice skoro jako bych zrovna prošvihla bombardování. A jak tak popojíždím zprava doleva, aby autu zůstala pokud možno všechna kola, po pár metrech se mi dostalo konečně vysvětlení. Stála tam značka "Nerovnost vozovky." Aha. Už jsme doma, takhle to tedy je. Ještěže to vím.

V této souvislosti mě napadlo jakou vlastně dělám chybu když chci mít všechno hotové pokud možno hned. Na děti se proto zlobím, na tatínka hartusím, přitom je řešení tak jednoduché.
Času dost, stačilo by jen vybavit domácnost výstražnými značkami.
Tak třeba místo utírání stolu by se po snídani dala doprostřed cedule: "Pozor, vylité kakao". Kdybych chtěla celou věc dovést k dokonalosti, mohla by taková značka mít i svůj piktogram, tedy zkrátka obrázek - otočený hrnek. Každý by hned věděl, že si na takový stůl nemůže položit poštu, noviny ani sešit (tedy alespoň ne sešit bez řádného obalu).

Kdybych náhodou nestihla včas vyprat, stačilo by jen pověsit výstražnou ceduli "Koš je plný". Stejnou službu by splnila i trvale zavěšená stupnice, která by svou červenou barvou přesně značila stav jeho naplnění. Proč odklápět víko, když už se tam stejně nic nevejde?
V souvislosti s tímto řešením by se však mohlo stát, že by se svršky začaly povalovat kolem koše a případně se v jeho těsném okolí začaly dokonce kupit. I taková situace má snadné řešení. Hromada se viditelně označí značkou "Pozor, binec na zemi". To aby se o ty hadry některý nepozorný chodec nezabil. Piktogram mě nenapadá, ale mohla by se zde uplatnit značka "Zpomalovací práh" nebo "Omezená rychlost". Kdo nezpomalí a přerazí se, jeho chyba.

Taky luxovat by se mohlo jen sporadicky. Před vstupem do pokoje by visela cedule "Vstup pouze v obutí" nebo "Vstup na vlastní nebezpečí", piktogram je jasný - noha probodnutá hřebíkem. Vyměňovat rozbitou žárovku taky netřeba, stačila by značka "Ve tmě rozsviť světla".
Kdyby se pejsek Sam opět vyznamenal na chodbě loužičkou, nemusela bych ji hned vytírat, jen bych přidala výstražnou značku "Nebezpečí smyku".
A koneckonců ani splachovat netřeba, pokud bude na dveřích místnůstky jasná výstražná cedule "Jiné nebezpečí".

K tomu všemu bych si ještě mohla nalepit na čelo "Zákaz zvukových a výstražných znamení" a měla bych rázem klid. A kdybych chtěla celou věc dotáhnout k dokonalosti, ještě bych mohla k tomu všemu začít vybírat pokuty.

Proč si dělat hlavu, když je to tak snadné.
Stačí se jen zamyslet...


Jak jsme přežili konec světa

22. prosince 2012 v 23:12 | Lucka |  Co mě ještě baví
Už je tomu nejméně rok, kdy jsem tu zprávu slyšela prvně. Nějaký pán tak dlouho zkoumal historii mayské civilizace, až se v jejich dávném kalendáři dočetl, že se blíží konec světa. A safra. O pár měsíců později tuto neblahou zprávu Novinky na internetu ještě zopakovaly, protože se zjistilo, že konec světa potvrdil také nápis na kamenném schodu před vstupem do trosek jakési budovy (redaktoři ji blíže nespecifikovali). Pak se na to na několik týdnů tak nějak zapomnělo možná jen proto, aby se pár dní před Vánocemi spustila psychomediální masáž.
V televizi se to najednou vyrojilo pořady s mayskou tematikou a málokterý z nich končil jinak než patosem z nadcházející apokalypsy. Kde netančili Mayové, tam přistávali ufoni. Když jsem otevřela internet, ihned na mě vyskočilo odpočítavádlo, ukazující kolik času nám zbývá do konce světa. Bylo přesné na vteřiny. Nad zmařenou civilizací už plakaly i jinak naprosto seriózní deníky (možná nejsou až tak seriózní). Blog hlásal: "Bude konec světa. A jestli ne, těšte se na nový Blog.cz..." Patetické!

Ale skutečnost byla ještě složitější. Na tom všem mě nejvíc štvalo to, že Mayové naplánovali apokalypsu zrovna na 21.12., tedy na den Slunovratu, který každoročně slavíme s přáteli ve velkém stylu s vatrou, buřty a svařákem. No co, řekla jsem si nakonec, pozvat je můžu, třeba to letos bude konečně pořádná megalitická podívaná. Jenže sraz byl až na 18.00 hodinu a kdyby celá mayská akce začala dřív, hrozilo, že se náš letošní Slunovrat třeba vůbec neuskuteční. Naštěstí jsem v rámci celoreplubikové mediální kampaně brzy obdržela detailní program (a předpokládám, že jste ho obdrželi všichni). Ten mě uklidnil...




Že je ve vzduchu cosi neblahého jsem pochopila už týden před chystanou apokalypsou. Vašík v noci kašlal jako ořech u boudy a druhý den jsme od doktorky obdrželi menší igelitku antibiotik. Nic pěkného.
Za záhadných okolností mi přestal fungovat foťák. Normálně bych si řekla, že je zkrátka rozbitý, jenže takhle? Tak blízko před koncem civilizace? Může to být jen náhoda?
Ve středu se dědovi naprosto záhadně vybila baterka v autě. Taktak dojel z práce domů. Že by počínající důsledek měnícího se magnetismu Země?
A nakonec nám 20.12. v poledne přestala téct voda. Netekla sice jen patnáct minut, ale i tak muselo být každému jasné, že se něco blíží.

V pátek ráno mě šokovala zpráva, která byla na Novinkách úplně nečekaně nová. Konec světa bude ve 12.11 hodin. Do háje! Věci kolem ohně připravené, jídlo, pití, speciálně k této události vypálené hudební CD, dokonce nachystaný sud s pípou a pivem. Když to celé spustí tak brzo, ufoni to pivo ani neochutnají. Mrzelo mě to. Ohňostroj jsme měli zapálit v 19.00 hodin, přesně podle plánu. Taková čára přes rozpočet! Novinky, proč jste včas nevarovaly?

K obědu jsme si s Vašíkem udělali krupicovou kaši. Teprve při jídle jsem uvažovala, jestli jsme neměli zvolit něco důstojnějšího. Ke konci světa se krupicová kaše fakt moc nehodí. Jenže Vašík kašlal, bylo mu špatně a nic jiného by obědvat ani nechtěl. Taková smůla. Nakonec ji stejně nedojedl a odešel od stolu. Jedla jsem tu kaši sama a dívala se z okna na obzor, abych viděla až to začne. Vzpomněla jsem si na Pompeje. Jak tam ti lidé stojí nebo leží už pár tisíc let právě tak jak je katastrofa zrovna zastihla a turisti je dnes chodí okukovat. Kdyby se právě tohle teď stalo mně, budu sedět navěky s lžící v ruce u krupicové kaše. Ta představa je...blbá.

Jenže ve 12.11 se nic nedělo.
Aha, Novinky to spletly.
A protože to byla opravdu potěšující zpráva, šla jsem připravovat obložené chlebíčky.

Sešli jsme se večer u ohně jako obvykle. Počasí bylo letos mimořádně příznivé. Hvězdy jsme sice neviděli, ale to bylo přece v tisíciletém plánu. Nepršelo, nefoukal vítr, nemrzlo, prostě idyla.
Snad jedinou pižkou na kráse byl ztracený kotlík na svařák. (Že by důsledek pohybu zemských desek?) Takže jsme svářo uvařili v hrnci. Bylo jako med.




V 19.00 hodin jsme zapálili ohňostroj. Byly to kvalitní dělobuchy a z našeho kopce lítaly pěkně vysoko nad okolní stromy. Děti tleskaly, výskaly a nadšeně poskakovaly. ("Dra-ka! Dra-ka! Strejdo, ještě dra-ka!!!")
Byl to opravdu rachot. Je možné, že občan v tom momentě kdesi poblíž spící a u televize klimbající za zvuku našeho ohňostroje vyběhl zděšen na balkón v hrůze, že už JE TO OPRAVDU TADY!







Buřtíky jsme opekli a s hudbou zajuchali. Je opravdu škoda, že se vinou střetu makrokosmu s mikrokosmem rozbil ten můj foťák, takže se dochovalo z konce světa jen nepatrné množství fotek tak pochybné kvality.
Když se až do 22. hodiny nic neobvyklého nestalo (tedy právě až na ten kotlík), usoudili jsme, že už vlastně v programu zbývá jen ten projev V. Klause a začalo nám být trochu zima, takže jsme se kolektivně přesunuli k ohni v krbu plápolajícímu.




A tam v teple jsme pojedli a popili a úplně jsme se zapomněli domluvit kdo bude hlídat konec toho prezidentského projevu, po němž už to doopravdy vypukne. A řeknu vám, tyhle komunikační šumy, to je opravdu hrozná věc. Jak se to nedořeší, jak se to pořádně nedomluví, tak se to pak zkrátka celé zpacká a to je taky důvod, proč jsme si na konec světa vzpomněli v době, kdy už pan prezident dávno odřečnil a kdy už zřejmě zahájila projev Evropská unie. Zkrátka jsme ten konec světa prokecali a propásli.
Jestli padaly megality, stejně bych je neměla čím vyfotit.
Jestli přiletěli ufoni, tak se přiznávám, že jsme to všechno snědli a vypili bez nich. Jestli se domů vrátili hladoví, tak je to fakt ostuda a určitě nás pomluví. Zvlášť když se pozvali už před několika tisíci lety.
A jestli se prohodily magnetické póly Země...Já nevím, protože jsem na kompas ještě nekoukla. Kontroloval jste to už někdo? Teda, jestli se ty póly fakt prohodily! Jestli se prohodily...tak to teda bude bomba.
Ovšem pokud na to pohlédnu z čistě praktického hlediska...
...mnohem větší pecka bude až nalezneme ten ztracený kotlík na svařák...



Skleněné oko

14. prosince 2012 v 11:30 | Lucka |  Perličky a vtípky
Vašík: "Mami, víš to, že když dělá někdo blbiny, může si vypíchnout oko?"
Já: "To vím. To je pak malér."
Vašík: "Jo. A takovej člověk pak nemá normální oko, ale místo toho prvního pak nosí oko skleněné!"
Já: "No, to je pravda."
Vašík: "Jenže když ten člověk pak nedává pozor, tak mu to skleněné oko může spadnout na zem. A když to skleněné oko spadne na zem, tak se rozbije na tisíc střepů!"
Já: "Hm. Nojo, ale co pak?"
Vašík: "No... pak se to musí pořádně zamést....a hodit do koše...."




****************************

A ještě něco pod čarou.
Přišlo mi pár otázek, už je to déle. Konečně se teď dostanu k jejich zodpovězení, abych pisatelku nezarmoutila. Ten dotazník je vlastně taky takové malé, virtuální, skleněné oko...

1. Tvé oblíbené jídlo?
Myslím, že jsem přirozený všežravec. S chutí si dám rajskou s plněnými paprikami, pizzu frutti di mare, ale od věci není ani takový čerstvý rohlíček obzvláště vypečený s máslem. A samozřejmě mléko, protože jsem mlékoholik.

2. Raději dům nebo byt?
Dům v Čechách, byt v Jižní Americe nebo na Marzu.

3. A kde? Ve městě nebo na samotě?
Teoreticky by to možná šlo i ve městě. Kdybych tam měla kam dát koně, kozy, včely...děti. Raději zůstanu u teorie.

4. Když se řekne Vánoce....
Skleněné koule ve výlohách, kapři v kádích, kulichy, palčáky, rozbředlý sníh, obchod, ve kterém se každý rok znova leknu obřího Santy v nadživotní velikosti (naštěstí už se nesměje nahlas, asi mu došly baterky nebo mu konečně kdosi uškub kabel). Zdobení stromečku, nadělování koním, skvělá rybí polévka, smažený kapr, Ježíšek, slavnostní rozbalování dárků a večerní pohádka, ze které vidím vždy jen konec, ale to mi nevadí. A taky noční cesta na Půlnoční.

5. Kam by ses ráda podívala?
Na Machu Picchu. Jen doufám, že než se tak kdy dostanu, nepostaví hned vedle toho Disneyland. (Cože? On už tam je?)

6. Chtěla bys něco změnit v životě?
Ne. Což o to, ono by se našlo. Ale to, co je třeba změnit a fofrem, já absolutně neovlivním. Takže to nechávám plout kolem své hlavy a snažím se držet nad věcí.

7. Proč jsi začala blogovat?
To je ohraná písnička. Prostě se mi to zdálo být dobrý nápad.

8. Jsi nákupní typ?
Rozhodně. Důkazem je tento článek: Článek


9. Co bys udělala, kdybys vyhrála milion?
Ty už o tom víš?

10. Chtěla bys znovu chodit do školy?
Já už znovu do školy chodím. Rozhodně doporučuji.

11. Máš ráda naše české písničky nebo raději cizí?
Proč nebo? Čech - Nečech, kdo umí, ten umí, to se přece nevylučuje. I když při poslechu některých interpretů mám chuť...vylučovat (samozřejmě z médií).

Kam dál