Já mám koně, vraný koně...

Jak se do výběhu volá...

Čtvrtek v 23:43 | Lucka | Kozy

Jsou události, o kterých se neodvažuji psát hned začerstva jako o hotové věci, neboť nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní. Některé novinky chtějí prostě trochu času, aby mohly dozrát a maličko okorat a aby měly za tu dobu možnost ukázat, že stojí na pevných nohou a že se těmto čerstvě upečeným událostem nepodlomí kolena, sotva o nich napíšu a oznámím je veřejně světu.

A protože je tomu již více než týden, mohu zde konečně s trochou jistoty napsat, že máme opět o tři kozy více, přesněji o tři kůzlata, konkrétně a jasně řečeno narodili se Mahuleně tři prťaví kozlíci. Žádné dráma ani dobrodrůžo se letos nekonalo, nikoho jsem neoživovala, ani nekřísila, dokonce ani mléko jsem nesháněla po všech čertech (a že jsem si v mrazáku vytvořila pekelně pěknou zásobičku a také že jsem tentokrát kůzlatům domluvila s prodavačem v ZZN modré z nebe, nic z toho nebylo třeba).

Rozhodně však nemohu napsat, že by mi tato fádnost nějak vadila, právě naopak - pěkně si ji užívám. (Ahoj fádnost!)

Možná to ode mne není hezké, ale já to sem klidně napíšu: kůzlata se rodí tuze krásná a naprosto tupá. To je taky hlavní důvod, proč se o nich zde zmiňuji až po týdnu, neboť teprve nyní nabývám chatrné jistoty, že snad přežijí všechny své sebevražedné pokusy, když už se jim nevydařily doteď.

Pokud se během prvního týdne nestihnou utopit v kbelíku plném vody ani se udusit pod překlopeným kbelíkem prázdným, když všechna kůzlata pochopí, že mléko teče koze z vemene a ne z ocasu a když se nenechají zalehnout, jakmile tento zdroj potravy konečně najdou a když se některé nerozhodne umřít do rána zkrátka jen tak, dalo by se říct, že je napůl vyhráno.

V ten moment nastává okamžik důležitého kroku - kroku z kozího boxu na pastvinu. Ze zvé zkušenosti se nepokouším vypustit kůzlata dříve než ve věku 5-7 dní. Ne že by to nešlo, ovšem úplně maličká kůzlata se chovají trochu jako pacienti s Alzheimerem. Na všechno zírají, každé vyráží úplně jiným (a všechna špatným) směrem a hlavně naprosto ignorují opodál hystericky mečící kozu. Následovat matku je evidentně nad jejich chápání.

Teprve v pěti dnech dostanou mrňavé kozy rozum a jsou schopny se celkem spořádaně přesunout do výběhu.

A to nastalo právě včera...

První den ve výběhu...

...vyžaduje průzkum terénu...

...a taky průzkum kocoura!

("Errrg, jděte k šípku, vy dva...!")

Do výběhu to celkem jde. Kůzlata se nejprve rozhlížejí, pak si dodají odvahy, začnou kolem kozy obíhat kruhy a ty stále zvětšují a zrychlují, až prckové úplně zapomenou, kde jsou. A protože nejlepší je v nejlepším přestat, v tom momentě otevřu ohradu a vedu kozu zase domů. A právě v tomhle jsou všechna mláďata stejná, pochopitelně se jim nechce. Skoro jako bych slyšela notoricky známé:

"A próč? My ještě nechceeem. Ještě chvilkůůů...!"

S kůzlaty je těžká domluva. Obvykle potřebuji jednoho nebo dva pomocníky, abychom ten potěr zahnali zase domů za jejich mámou.

Když pomocníci nejsou, je to těžká věc.

Loni byla zrovna taková kozí pidirodinka ve výběhu, když se nečekaně přihnala bouřka. Vítr začal ohýbat stromy, padaly první kapky, hřmělo, až v uších zaléhalo. Popadla jsem kozu a běžela s ní domů. Myslela jsem si, že i prckové pochopí dramatičnost situace a budou taky spěchat pod střechu. Chyba lávky! Začátek vypadal slibně, neboť směr nabrali dobrý. Pak se ovšem cosi zvrtlo a místo aby zahnuli do boxu ke koze, minula skupinka kůzlat stáj a vydala se do polí. Vyšla jsem tedy za nimi a představovala jsem si, jak je předejdu a zaženu zpět. Koza, zavřená v boxu, zoufale jódlovala do rachotu přicházejících hromů. Nejdřív jsem šla pomalu a kůzlata taky. Když jsem viděla, že to nikam nevede, trochu jsem zrychlila a oni taky. Abych se ocitla před nimi, popoběhla jsem a...oni taky! A to už jsme byli za stájí v lukách.

Říkala jsem si kam až s nimi asi půjdu. Nedalo se říct, že bych o tu procházku zvlášť stála. A vtom konečně bouřka udeřila a byla to taková šupa, až se zem otřásla. Do koz jako když střelí, každá se rozběhla jinam a zmizely mi ve vysoké trávě. Na cestě jsem v momentě zůstala sama jako voják v poli. Začalo pršet, což mé náladě nepřidalo. Vrhla jsem se do porostu, rozhrnujíc traviny rukama, a zmatená kůzlata vyskakovala do výšky jako blechy, až jim uši plandaly. Napadlo mě, že kdyby mě kdosi zdáli pozoroval, bude si myslet, že tam v trávě chytám bílé králíky.

(A možná si pak ten chudák bude opakovat: Ode dneška už nepiju...)

"Ale kdežeee, takhle to vůbec nebylo! To bych o tom musela něco věděěět!"

Koza stará mě umlčela!

Tak pro dnešek tedy dobrou noc!

Počet komentářů: 9

Vlaštovky staví hnízda

Úterý v 22:55 | Lucka | Příroda

Vlaštovky přiletěly včas. Každé jaro se pod naší stájí objeví takřka na den přesně ve stejné datum a ani tento rok nebyl vyjímkou. Úterý 24.4. nemohlo nikoho nechat na pochybách, že naši letní nájemníci jsou zpět. Pokud by snad někdo přehlédl černé šipky, vířící bleskem kolem stáje, musel by být úplně hluchý, aby je alespoň neslyšel. Vlaštovky totiž při svém návratu nadělají nějakého rámusu! Na pět měsíců teď zapomenou na Afriku a usadí se pod naší střechou.

Když se proletí a svým křikem dají všem kolem (a zejména mouchám) dostatečně hlasitě najevo, že od nynějška je třeba s jejich rozvětvenou ptačí rodinou počítat, když se pozdraví s ostatním ptactvem, zvířectvem a taky navzájem, začnou kontrolovat stav svých přezimovaných hnízd. Nevím, jak to mají loňská mláďata, která zde vlastně ještě žádné hnízdo oficiálně nemají, ale kontrolují zkrátka všichni a všechno. A když je konečně zaevidováno a zrekapitulováno, každý pár se usadí u jedné hliněné stavbičky a pustí se do oprav. Mladí ne, mladí se buď ujmou nějaké vysloužilé ruiny, kterou musí svépomocí zrekonstruovat, nebo si najdou volné místo a začínají plácat hnízdo od začátku.

Na vlaštovčí hnízdo je třeba spousta hlíny. Vlaštovky ji sbírají kde mohou, míchají ji se slinami a tvoří a tvoří. Když je v blízkosti řádně zavlažovaný záhonek, práce je o moc jednodušší. Přemýšlela jsem, kde berou vlaštovky na hnízdo mustr, ale pak mi došlo, že to vlastně není tak moc složité. Vlaštovka se usadí na základ budoucí stavby a hliněné kuličky lepí tak akorát kolem sebe, aby se jí zkrátka sedělo pohodlně.

A aby se zdivo správně pojilo, je třeba zakomponovat ještě nějaké to seno nebo trávu. Ale vlaštovky na těchto stavebních komponentech striktně nelpí. Hodí se i slabá větvička, kousek plastu nebo provázek z balíku. Není žádným překvapením, když vlaštovky kdesi ve výběhu naleznou a použijí ztracenou koňskou žíni a ta pak z hotového hnízda visí k dolů zemi jako dlouhé fousy.

No a když je vše hotovo, vlaštovky zasednou a nastane krátké období zdánlivého klidu.

To však jen do okamžiku než se vylíhnou první mláďata...

Počet komentářů: 5

Potápěč

Pondělí v 16:00 | Lucka | Perličky a vtípky

Mateřská školka byla v bazénu na plavání. A protože Vašík je ve vodě stále až nadmíru na sebe opatrný, čekala jsem s napětím, jaké dojmy si domů přinese. Vrátil se s radostným úsměvem na tváři.

"Tak co, Vašíku, jaká byla voda?"

"Bylo to dobrý...a mami, já jsem dneska normálně plaval!"

(Nadšený výraz v obličeji.)

"Plaval? A sám?"

"Jo! S destičkou a taky s plavací vestou. A představ si, že jsem se fakt i POTOPIL POD VODU!"

(Vítězné narovnání, vysunutá brada.)

"Fakt?"

"Fakt! TŘIKRÁT!"

(Mává mi před nosem nataženou rukou a nadšeně ukazuje tři prsty.)

"Byl jsem úplně jako potápěč!"

Nevycházím z údivu.

"Aha. No...a to TŘIKRÁT bylo schválně, nebo omylem?"

(Šklebík.)

"Omylem..."

Počet komentářů: 9

Vyfoť si svůj chlívek!

7. května 2012 v 16:13 | Lucka | Co mě ještě baví

POZOR - soutěž na konci článku!

Ja již možná někteří vědí, v tomto ročním období přichází vždy na řadu několik pravidelných činností, mezi které se řadí i jarní udržba koňského a kozího bydlení. A protože ani tento tok není vyjímkou, namíchala jsem v minulých dnech kbelík vápna, oprášila letitou malířskou štětku (safra, jak dlouho už si říkám, že si do příště si musím opatřit novou) a pustila jsem se do bílení stěn kozího boxu. Mám ráda práci, která je vidět, a to se o malování zašedlých zdí rozhodně říci dá.

Když kozí chlívek konečně prokoukl, přišel na řadu zlatý hřeb. Stejně jako loni vzaly další výmalbu stěn do rukou děti s barevnými křídami. Rozdíl byl pouze v tom, že v prošlém roce měly děti k práci abych tak řekla volný prostor, zatímco letos ho musely sdílet s kozou, neboť venku začalo nečekaně vydatně pršet.

Začátek akce - důležitá je správná kompozice

Koza Mahulena byla poněkud překvapená, cože se to v jejím bydlení děje a chvíli možná i uvažovala o tom, že měla raději zůstat venku na dešti. Ale pak si řekla kdy se jí to znova povede, koukat řemeslníkům rovnou pod ruce, a tak nikam nešla a jen vše v tichosti a bedlivě sledovala. (Teda skoro - v jednom okamžiku ji napadlo sežrat dětem křídy, ale o tom teď psát nechci.)

Co to...?

A toto...?

Ááááách...!

A zde se právě dostáváme k tomu hlavnímu, co jsem dnes chtěla otevřít a uvést...

Soutěž

Vyfoť si svůj chlívek

Dnešním dnem otevírám tuto zcela novou fotosoutěž s názvem Vyfoť si svůj chlívek. Je to snadné, fotíme věc, kterou má doma každý (a pokud ne, je to věc k zamyšlení). Někdo disponuje třeba jen malým chlívečkem, další má doma chlívek, a někdo vyfotí třeba rovnou velký chlív.

Pravidla soutěže:

1. Fotíme pouze vlastní chlívek. Pokud se zjistí, že někdo poslal do soutěže chlívek někoho jiného, bude ze soutěže automaticky diskvalifikován.

2. Do soutěže se přijímají pouze fotografie chlívků bez digitální a jiné úpravy.

3. Soutěžící čestně prohlašuje, že se fotka jeho chlívku neúčastní současně jiné fotografické soutěže.

4. Ze soutěže jsou vyloučeny chlívky zahraniční, zaslaná fotografie musí mít status "český chlívek" (tzv. "Czech Shed").

5. Zasláním fotografie do soutěže soutěžící automaticky souhlasí s jejím zveřejněním.

6. Organizátor soutěže (já) je pochopitelně vyloučen z účasti v soutěži. (Rozuměj: Vylučuji se.)

Soutěžní fotografie můžete posílat od této chvíle do 20.5.2012 na adresu:

Valentinatereskovova@seznam.cz

Do názvu mailu uveďte heslo "Chlívek", ať je v tom pořádek.

Po zmíněném datu uzávěrky bude následovat Velký boj a vítězná fotografie bude veřejně oceněna.

Foťe, těším se na Vaše snímky!

Počet komentářů: 19

Žádný cyklista z nebe nespadl

4. května 2012 v 10:29 | Lucka | Děti

Tak máme nového cyklistu.

Jak každý jistě uzná, přechod ze čtyř ke dvěma kolečkům je důležitý mezník v životě každého dítěte. A tato cesta bývá někdy trnitá nejen pro dítko samé, ale mnohdy také pro jeho rodiče.

Upřímně řečeno, pokud si vzpomenu na své sportovní začátky, rozhodně nemohu od svých potomků čekat zázraky. Tehdy jsem celou věc viděla prostě. Dokud jsem měla u svého kola kolečka, bylo všechno v pořádku. V momentě, kdy se rodičové rozhodli mi tyto cyklistické berličky odstranit, začala jsem svůj malý bicykl považovat za nepřítele a od té chvíle jsem se mu cíleně vyhýbala. Neviděla jsem jediný důvod k tomu, abych na tu věc sedla a spadla. A tak mé kolo stálo na ulici opuštěné, nebo na něj ve sklepě padal prach. A to bylo mým rodičům pochopitelně trnem v oku, takže se do celé věci náležitě vložili a začalo dlouhé období přemlouvání, řevu, slibování, řevu, vyhrožování, řevu, rozličných hysterických scének a řevu. Ale musím uznat, že nebýt tohoto drsného životního období, možná bych doteď po ulici kolo pouze tlačila, nebo bych ho nechávala kdesi opřené a pohybovala bych se dodnes jenom pěšky.

Je zajímavé sledovat, kterak jsou některé děti schopny ovládat kolo již od věku tří let, zatímco jiné (ty naše) zřejmě postrádají k této činnosti genetické vlohy. Já osobně dodnes nechápu, kde se v tom prckovi vezme odvaha (nebo ztřeštěnost) sednout si poprvé na jednostopé vozidlo, dát nohy na šlapky a spustit se z kopce dolů. A je pro mne naprostou záhadou, kde se ta odvaha (nebo ztřeštěnost) vezme v jeho rodiči! Naše děti zmíněnou odvahu hledaly dlouho a já ji, ačkoli cyklista, nenašla dosud.

Jedno je jisté. Chce to styl.

Jak jsem si všimla na našem malém vzorku, co dítko, to styl jemu podobný.

Když jsme sundali kolečka našemu nejstaršímu synkovi, ten tehdy dost remcal, ale nakonec způsobem jemu vlastním vytáhl kolo na ulici, sedl na něj a nic. Nešlo to, pochopitelně. Začala jsem tedy polopaticky vysvětlovat základní principy jízdy na kole a nabídla jsem pomocnou ruku s možností eliminace pádu v případě synkovy nerovnováhy. S odezvou jsem se však nesetkala, spíš naopak.

"Nemluvit, nešahat...já sám!"

Ač mi to bylo zcela proti srsti, nakonec jsem ho v tom nechala. Ale byl to zkrátka jeho styl, proto to fungovalo. Dva dny se plácal po ulici s nohama na zemi jako žába a my nad tím kroutili hlavami a pak se zkrátka z ničeho nic rozjel a v tu ránu z něj byl cyklista a hotovo.

To bratránek Ondra zvoli styl zcela jiný, ovšem opět naprosto originální. Teta mu přistavila na ulici kolo, Ondra na něj tehdy sedl a teta řekla:

"Jeď! A musíš šlapat!"

A Ondra jel. Ale nešlapal, takže když kolo dojelo setrvačností svých pár metrů, zkrátka se zastavilo a hrclo s sebou na bok. A Ondra s ním s nohama na šlapkách.

A teta volala:

"Říkala jsem ti, že máš šlapat!"

Ondra se vymotal z kola, beze slova vyskočil jako gumový panáček, postavil stroj, nasedl, ujel dalších pár metrů a prásk, situace se opakovala. No a takhle s sebou mlátil tak dlouho, dokud jednoho dne nezjistil, že má šlapat.

A byl z něj rázem cyklista.

Je to čtrnáct dní, kdy jsme sundali kolečka Vašíkovi. Bylo to na jeho žádost. Přece všichni kluci jezdí bez koleček, tak pryč s nimi, jinak kamarády na kole nikdy nedožene. Demontáž byla dílem okamžiku. Pak nastal drsný moment zjištění, že takto upravené kolo nemá stabilitu tříkolky.

"Nejede to!", volal Vašík se slzou na krajíčku, "Drž mě!"

A tak jsem ho chytila za límec u bundy a kráčela s ním. Tam, zpátky, tam a zpátky. Bylo jasné, že tímto tempem se na kole jezdit nedá.

"Musíš víc šlapat! Jeď rychleji!"

"Já nechci jet rychleji! Drž mě!" skučel synek a mlátil s řídítky zprava doleva. Po dlouhé snaze a přemlouvání mi pomalu docházela trpělivost.

"Tímhle tempem ti to kolo nepojede nikdy!" řekla jsem naposled a strčila jsem mu do zad, aby se synek konečně trochu rozjel.

Nastalo malé peklo. Kolo se opravdu rozjelo, čímž jsem já musela přejít do poklusu, držíc pravou rukou stále synkův límec a levou rukou kontrolujíc řídítka, která se pořád stáčela kamsi do příkopu.

S nabytým tempem začal synek řvát jako by mu na hlavě hořely vlasy a rezignovaně sundaval nohy ze šlapek, které pak mlátily do lýtek nejen jeho, ale i mě a při tom brzdil chodidly o zem, což za námi zvedalo oblaka prachu a vytvářelo nedůstojné kouřové efekty.

"Co tady řvete?" vyběhla na ulici babička, když už naše představení trvalo příliš dlouho.

Nedokázala jsem jí odpovědět, neboť jsem právě chytala druhý dech. Ale snad to ani nebylo třeba.

Druhý den Vašík na kolo nechtěl. Přemluvila jsem ho se slibem párku v rohlíku (děti naštěstí nekladou přemrštěné požadavky). Sedl na kolo a...jel. Normálně jel, šlapal, řídil, jen trval na tom, že ho budu pořád držet za bundu. Jestli včera bylo peklo, pak tento den nemá adekvátní superlativ. Vašík jezdil opravdu rychle, takže já jsem přešla z klusu do cvalu. Řvát nepřestal.

"Drž měěěě!!!Nepouštěj mě nebo spadnůůůůůů!!!"

Navíc objevil brzdu, takže občas znenadání zastavil letmým smykem a já držíc jeho bundu měla co dělat, abych neletěla taky, popřípadě neletěla se synkem v ruce, takže jsem celou situaci kryla prapodivnými pohyby.

No a další den šla s Vašíkem jezdit teta.

"Co šílíš? ", řekla mi, když se vrátili, "Vašík normálně sám jezdí."

A bylo to.

Je z něj cyklista a já u toho ani nebyla.

Ale nestěžuju si.

Jsem opravdu ráda, že mu to konečně šlape.

(Obr.: Národní technické muzeum)

Počet komentářů: 17

Kozinkové rukavičky typ palčák, vzor Eskymák

29. dubna 2012 v 23:54 | Lucka | A co mě nebaví

Já vím, že jsem posledně slibovala pokračování toho, co odhalila opeřená kontrola, ovšem pro dnešek hlásím změnu programu. Dějí se totiž tak, ale TAK neuvěřitelné věci...a navíc v tom mám sama prsty. Doslova.

Jaro máme v plném proudu, jak jistě mnozí zaznamenali. Květiny kvetou, vzduch voní, v úterý přiletěly vlaštovky, které rázem změnily naši jinak zcela tichou stáj v klevetivou ptačí pavlač. Tráva roste do výšky, stromy pučí, včely bzučí a naše koza Mahulena se utěšeně kulatí. A aby měla dostatek klidu na své mateřské povinnosti, vyrobil tatínek pro její dvě kozí kolegyně improvizované ležení o kus dál pod střechou u seníku. Pár plotových dílů a hotovo. Evelína s Meluzínou se tam přestěhovaly s trochou reptání a mektání, ale nic jiného jim nakonec nezbylo.

Další věc, kterou bylo zjara nutné vyřešit, byla zatékající střecha seníku. Nejednalo se o nic dramatického - nahoře špatně lícovaly hřebenáče, takže bylo třeba pouze zatmelit vzniklou mezeru. Přemýšlela jsem, kolik může stát tuba těsnící pěny, ale celou věc za mě nakonec vyřešila babička, která měla právě takovou těsnící pěnu doma. Zaradovala jsem se. Drobná potíž byla v tom, že tato zmiňovaná tuba tmelu již byla někdy dříve použita.

"Nic jí není," ujišťovala mě babička, "je úplně funkční. Jen si musíš nějak profouknout ten ucpaný aplikátorek."

Abych celou věc vysvětlila - tuba, připomínající přerostlý sprej, je na svém hrdle opatřena dlouhou hadičkou, která má hmotu z nádobky donést přesně až na kýžené místo, v mém případě mezi dva hřebenáče. Tento aplikátorek vede poněkud do zatáčky a jeho součástí je i jakýsi kohoutek, jehož zmáčknutím se celá montážní akce spustí. No a když je aplikátorek ucpaný, tedy si ho vyčistím, proč ne, když je to zadarmo.

Nakonec jsem se ještě ptala jak dlouho pěna tvrdne pro případ, že by přišla bouřka.

"No jak dlouho? Tuhne to teda rychle. Dost rychle." odpověděla babička.

Ucpaný aplikátorek mi dal zabrat. Strávila jsem nad tou pitomou hadičkou více jak hodinu, ale nezdálo se, že bych směřovala k nějakému výsledku. Alespoň jsem měla důkaz, že se jedná o skutečně kvalitní tmel. Otázka byla jak ho bez aplikátorku dostat z tuby pod střechu. Nakonec jsem to vzdala, neb jsem vymyslela fígl. Přestřihla jsem ucpanou hadičku a přimontovala na nádobku jen samotný spouštěcí kohoutek. Při jeho zmačknutí sprej slibně rachotil. Vypravila jsem se k seníku.

Fungovalo to. Pěna lezla z tuby jako kaše Hrnečku vař. Drobný problém byl, že bez hadičky hmotu nikdo nenutil lézt mezi hřebenáče, takže tvořila jen jakési nafukující se těsto na okraji mezery. I tady jsem si poradila - cpala jsem tam tmel zkrátka rukou.

Když jsem byla s prací skoro hotova, všimla jsem si, že začíná tuhnout nejen hmota ve střeše, ale taky na mé pěnou obalené levé ruce. Její prsty již držely podezřele dobře pohromadě, ovšem ani pravačka na tom nebyla o moc líp - ze spreje bez aplikátorku kapala tekutá kaše rovnou na ruku a nebezpečně ji spojovala s nádobkou. Rozhodla jsem se urychleně opustit seník a zavčas mé ruce rozlepit. Že je za minutu dvanáct jsem pochopila až když se mě nechtěl pustit žebřík, po kterém bylo nutné slézt dolů. Ale to nejhorší mě teprve čekalo...

Hned jak jsem se ocitla na zemi, pochopila jsem, že je něco špatně. Kozy jsem slyšela mečet ze zcela opačné strany než je zvykem a jejich nová ubikace byla prázdná. Zdrhly. A rovnou na mé čerstvě rašící políčko, potvory! Utrhla jsem sprej od své ruky, hodila ho na zem a vydala se na trestnou výpravu k záhonkům. Byly tam. Evelína s Meluzínou se popásaly a hledaly co pěkného už stačilo na mém políčku vystrčit zelenou hlavičku. Měla jsem rudo před očima. Kozy to vycítily, proto se rozhodly vyklidit zavčas pole, ale nestihly to. Chytila jsem je jednu i druhou takřka v letu za obojek a bez milosti odtáhla zpátky do jejich rezidence. Musela jsem je tam doslova ručně nacpat. A pak mi to teprv celé došlo...

Je jaro.

Stromy kvetou.

Ptáci křičí.

A kozy línají, čímž se zbavují svého zimního kožíšku. Lítá to teď z nich na všechny strany. Chlupy jsou dost dlouhé, silné a poměrně tvrdé.

Co se stane, když do takové nepotřebné zimní srsti zaboříte ruce až po zápěstí namočené v lepidle?

Vzniknou kvalitní letní kozinkové rukavičky typ palčák, vzor Eskymák, oděvní specialitka kategorie Blbec, lidově řečeno chlupáčky!

Krve by se ve mně nedořezal! Vypadalo to jako bych právě úspěšně započala svou antropomorfózu ve vlkodlaka. A navíc tmel byl každou vteřinou pevnější. V hrůze jsem ponořila ruce do kbelíku s vodou. Pár kozích chlupů sice vyplavalo na hladinu, ale všechny zbylé se mě vehementně držely. Bylo jasné, že tudy cesta nevede.

Našla jsem ředidlo. Bylo zavřené. Zkuste si někdy otevírat plechovku ředidla ve ztvrdlých rukavičkách typu palčák, vzor Eskymák, kategorie Blbec. Byla to hrůza, ale podařilo se to a čistilo to. Na stejném principu vlastně funguje každý běžný odlakovač. Chce to jen nějaký kousíček vaty, trochu to zasmrdí, ošmidlá se nepěkný nehtík a je hotovo, ručka jako nová, ženy to jistě znají. V mém případě byl třeba veliký kus hadru, hrnek ředidla a ruce jsem si v tom koupala celé.

A pomohlo to.

Na některých místech se sice hmota na kůži stále drží, takže to trochu vypadá, jako bych měla v prvním stádiu lepru, ale budou Čarodejnice, alespoň budu mít stylový LOOK i bez masky.

A to je vlastně všechno.

A k tomu slibovanému výběhu se dostanu příště.

Doufám.

Počet komentářů: 15

Opeřená kontrola odhalila, že...

25. dubna 2012 v 22:20 | Lucka | Příroda

V minulých dnech prošel náš výběh pro koně a kozy důkladnou kontrolou.

Svěřili jsme tuto práci odborníkovi, jak dokazují následující záběry...

(Technická poznámka: Pokud zde nyní nevidíte pracujícího ptáka, ale cokoliv jiného, aktualizujte stránku. Chyba není na Vašem ani na mém přijímači, to si jen server opět dělá co chce.)

A výsledek?

"Teda řeknu vám, paninko, že ta vaše ohrada je děravá jak necky. Máte v tom mravence, červotoče, taky dřevomorku, žerou vám to dřevokazné houby a vůbec celé je to na houby. Podívejte, na severní straně už vám na těch kolíkách rostou lišejníky a to jsem teda už dlouho neviděl! Já jsem dělal, co jsem moh. Heleďte, prošel jsem celou tuhle stranu a zítra vezmu tu u lesa a tam to bude asi ještě horší. No, řeknu bráchovi, on mi s tím přijde pomoct, ale být na vašem místě, tak bych do toho normálně kopnul a postavil bych to celé z gruntu nové.

Nazdar zítra, já už musím letět...!"

"No, nazdar!"

Tak jsem do toho kopla...

Pokračování příště

Počet komentářů: 9

Pásli braši kozy

19. dubna 2012 v 19:42 | Lucka | Kozy

Tristní pohádka s reálnou zápletkou

Tři braši vyšli pást kozy.

Nejstarší vedl, mladší popoháněl, nejmenší jim k tomu pískal do kroku. Šli, šli, až došli na mýtinu u lesa. Usedli na lavičku, zatímco se kozy spokojeně pustily do pastvy. Braši seděli, povídali si, chvilka se přidala k chvilce, když tu si nejstarší všiml své maminky nedaleko u včelína. Předal stádo mladšímu a rozběhl se za maminkou.

"A co kozy - kdo je bude hlídat?" ptala se maminka.

"Kozy se pasou. Hlídá je mladší s nejmenším." odpověděl nejstarší.

A tak kozy pásli dva.

Seděli, povídali si, chvilka se přidala k chvilce, když tu si mladší všiml své sestřičky nedaleko na pískovišti. Předal stádo nejmenšímu a rozběhl se za sestřičkou.

"Ale kdo bude hlídat kozy?" ptala se sestřička

"Kozy se pasou. Hlídá je nejmenší" odpověděl mladší.

A tak kozy pásl jeden.

Nejmenší seděl, povídal si s kozami, chvilka se přidala k chvilce a tu se kozy rozhodly odejít domů. Nechaly pastvy a rozběhly se jedna za druhou ke stáji. Nejmenší vyskočil, utíkal za nimi přes pole, role, ale kozy byly rychlejší. A tak začal nejmenší křičet.

Jeho křik uslyšel mladší a ihned se rozběhl za nimi. Utíkal s nejmenším za stádem, ale kozy byly rychlejší. A tak i mladší začal křičet.

Jejich hlas uslyšel nejstarší. Chtěl se rozběhnout za nimi, ovšem došlo mu, že kozy jsou rychlejší. A tak i on začal křičet.

Jejich křik uslyšela maminka a vyšla před včelín.

Uviděla tři brachy. Dva křičeli, běželi přes pole, role, třetí stál a křičel s nimi.

A kozy?

Ty už byly doma.

A to je konec pohádky o tom, jak tři braši pásli kozy.

Počet komentářů: 16

Křepelky v sedmi bodech

16. dubna 2012 v 22:15 | Lucka | Ostatní havěť

Přeletěla křepelička proso

a já za ní jetelinkou boso,

křepeličko, přepočítej měšce,

pět peněz dej, abych měla krpce.

Ucha-cha, o-dy-ry-dy-dy-na, u-cha-cha o-be-re-ček

mazurek, mazureček, oberek, obereček.

Polská lidová

Když jsem loni na podzim pořídila několik japonských křepelek, už jsem tušila, že tento chov bude poněkud střelba od boku. Žádnou literaturu jsem k této drůbeži nenašla, v tomto existuje pouze několik diskuzních fór na internetu a zde se povětšinou názory střídají jako dubnové počasí. Těžko říct, který odborník je ten pravý. Proto bych zde ráda shrnula několik poznatků, ke kterým jsem dospěla během krátké doby mého křepelčího chovu.

Třeba se to bude někomu hodit.

1. Křepelky jsou velmi pohyblivé a létají.

Kdyby vám někdo tvrdil, že si je můžete klidně pustit na dvorek jako slepice, tak mu nevěřte, pěkně lže, protože křepelky nejsou slepice. Potvrdit by to mohla má kamarádka Lůca, která se s takovým prodejcem setkala a která dala na jeho dobrou radu a vypustila je. Křepelky si na dvorečku vesele poskočily a pak frnk, frnk a frrrnk - byly v háji. Ty, které nestihly uletět, jí pak připravily program na zbylé odpoledne.

A pozor - o volném chovu křepelek s vámi budou ochotně diskutovat i hlavy vysoce pomazané a zákonodárné, jak se mi to stalo na nedávné přednášce. Měla jsem v ten moment dojem, že jeden z nás je poněkud zcela mimo mísu a já to nejsem.

2. Křepelky nejsou magoři

Nepotvrdila se mi omílaná informace, že při náhodném vyrušení ptáci mlátí křídly a hlavou o stěny klece až do neblahého konce, zkrátka že jsou schopni se umlátit o pletivo. Ne, takoví magoři křepelky nejsou, tedy alespoň ty mé ne. Křepelky jsou ptáci inteligentní. Nelekají se psa ani kočky a nechají se klidně vzít do ruky i když děti běhají hlučně kolem. Jiná věc je je v té ruce udržet, neb křepelky jsou rychlé jako blesk. Stačí vteřina a pak běda, běda, nepozornému chovateli!

3. Křepelka snese vajíčko zkrátka tam, kde to na ni přijde

Tohle je omyl. Stačí na bok obrácená krabice, trocha sena v ní a večer jsou tam vajíčka naservírovaná jedno vedle druhého jak na výstavě. To dá rozum, každá normálně uvažující křepelka si ke snášení dopřeje trochu intimča a taková krabice k tomu úplně postačí. Nutno dodat, že ne každá křepelka je zcela normálně uvažující, takže občas musíme s nějakým tím opuštěným vajíčkem v rohu klece počítat.

4. Křepelkám nevadí mráz

Křepelky trávily zimu v boxu u koz. Jedná se o stavbu ze tří stran zděnou a zpředu dřevěnou. Ubytovala jsem je tam i s klecí a vydržely bez potíží až do jara. Kdybych sebrala dost odvahy, mohla jsem je mezi kozy vypustit i bez klece. Tohle mě stále vrtá v hlavě, ale nejsem si tím nápadem moc jista.

Podzim byl mírný a křepelky snášely až do 4. ledna, kdy nastoupily opravdové mrazy. Křepelkám jsem nesvítila a netopila jsem jim. Když byla venkovní teplota -20 stupňů, v kozím boxu mohlo být pouze o 5 stupňů tepleji. Křepelky nezaznamenaly žádnou újmu, jen já jsem neustále běhala s teplou vodou do zamrzlé napáječky a zábly mě při tom nehorázně ruce.

5. Křepelky nejsou hlučné

Křepelky jsou zcela tiché, pomineme-li jejich příjemné kuřecí švitoření. Pokud se však mezi nimi vyskytne kohoutek, může se stát, že vás náhle překvapí dosti hlasitý zvuk, při kterém se zprvu vyděsíte, že vaši křepelku kdosi škrtí. Je to cosi mezi křikem a chrapotem a je to slyšet dost daleko. Chovatel - začátečník vyděšeně vyběhne a utíká zachránit ptáka, který se zdá být v posledním tažení, ale potom kouká, on to kokrhá křepelčí kohoutek. Jaké překvapení, když si doposud myslel, že má v kleci jen samé slepičky!

6. Jak rozeznám křepelčího kohoutka od křepelčí slepičky?

To doteď úplně nevím. Údajně má být kohoutek na hrudi barevnější, ale kdybych se na hlavu postavila, ty mé jsou pořád jedna jako druhá. Naštěstí barva není všechno. Jak jsem se již zmínila, kohoutek se prozradí takovým rádobykokrháním, ovšem pokud ho chcete identifikovat, musíte ho u toho přistihnout a to je fuška. Totiž když u něj budete stát, mlčí jako hrob. Mnohem snadněji ho odhalíte podle jeho chování. Jak jsem zjistila, jakmile přijde jaro, dosud klidný, zcela nenápadný a maskovaný kohoutek zcvokne a začne dělat binec. V kleci zavládne neklid, drůbež běhá stále dokola, jenže kdo je ten, který celý ten kruh pronásleduje? Nakonec poznáte, že máte kohoutky hned dva a to ve chvíli, kdy se konečně potkají, přeskočí jiskra a nastane to, čemu se lidově říká "dva kohouti na jednom smetišti". Brka začnou lítat a je v momentě jasno. Jsou jako karikatura skutečných kohoutů, ale jsou tak maličcí, že připomínají spíše bleší cirkus.

7. Křepelčí vajíčka nejsou křehká.

Vydrží docela dost, možná i víc než vejce slepičí. Když chcete křepelčí vajíčko rozklepnout, musíte si ještě čímsi ostrým pomoci. V lednici vydrželo vajíčko v konzumní kvalitě dva měsíce. Ovšem nespoléhejte na to, že vydrží úplně všechno. Kupříkladu nikdy nedávejte křepelčí vajíčko do kapsy.

Ale o tom jsem psala již dříve, to už mnozí vědí (a proto křepelčí vajíčko do kapsy nedávají).

To je z mé strany několik závěrů a pozorování ohledně chovu japonských křepelek.

A protože vím, že stále nic nevím, otevírám zde pole k široké diskuzi.

Chtěla bych křepelkám zhotovit přenosný výběh.

Má snad již teď někdo v hlavě plány na takovou konstrukci?

Sem s tím!

Jsem jedno velké ucho!

Počet komentářů: 33

Slepice to zvládly, my taky

12. dubna 2012 v 10:00 | Lucka | Děti

Nakonec to nebyly až tak vypráskané Velikonoce, jakých jsem se obávala...

S vejci nemáme problém. Naštěstí domácí slípky vaječná krize nijak nezasáhla a tak snášejí vesele dál, přestože jim rozměry kurníku nikdo oficiálně neměřil. Našim slípkám tolerujeme odchylky v rozměrech i barvě vajec, nevadí nám když kvoká každá svůj odlišný slepičí názor a pokud slepice zrovna nechce jít spát se slepicemi, může si klidně i trochu zaponocovat, ovšem nesmí ji při tom chytit kuna.

Tento rok jsem se rozhodla pro návrat ke zdobení vajíček voskem. Tuto techniku jsme z bezpečnostních důvodů nepoužili od dob narození prvního potomka. Přecejen představa malého prcka mezi hořícími svíčkami a horkým voskem nebudila ve mně příliš důvěru. Vidina velikonočně zmalované dětské hlavy se mi v tomto případě zdála příliš blízká.

Ke zdobení jsem dětem připravila krom vařených vajec, svíček a taky barev ještě pár větviček, do kterých jsem zabodla hřebíčky s různě širokými hlavičkami. Takovou hřebíkovou hlavičku je třeba nahřát nad plamínkem, pak smočit ve vosku a vosk rychle nanést na vajíčko. Nebyla jsem si zcela jista, jestli to děti zvládnou a jestli je to bude bavit (první je podmínkou druhého).

Nejdřív zkoušely jen tečky...

Začátek byl těžký a vyžadoval pekelné soustředění. A když už to vypadalo nadějně, vždycky si někdo oddech a ve vteřině sfoukl svíčku. Nemělo pro mě vůbec smysl dávat sirky z ruky.

Nakonec naše činnost přilákala i Ondru. No a ve třech se to lépe táhne...

A hele - mám Měsíc!

Pak už zbývalo jen ponořit vejce do barev. Jak jsem předpokládala, vznikla u toho strkanice, ale tohle je vlastně každý rok stejné. Jsem na to již zvyklá. Jedno vajíčko to sice odneslo, když Ondrovi křáplo vedle sklenice, ale byla jsem ráda, že se nic nevylilo a že nemáme krom vajec vymalovanou taky kuchyň...

No a konečně v pondělí vypukla koledovačka, jak to asi všichni znají. Děti popadly pomlázky, košíky a taky řehtačky a vyrazily do ulice. Zejména předmět posledně jmenovaný se tentokrát náramně osvědčil. Kluci (a jedna Kačenka) totiž letos změnili strategii a vyrazili o hodinu dřív než obvykle, tedy přesně v osm, asi aby měli jistotu, že na ně ještě nějaké to vejce zbyde. Ale jak jsem předpokládala (ovšem jen tak tiše, pro sebe), v tuto ranní dobu ještě valná část ulice pospávala.

Řehtačky to vyřešily.

Kdosi z koledující skupiny zavelel:

"Řehtačky připravit!"

A chvilku nato:

"Řehtat - TEĎ!"

Ukázalo se, že pět rachotících řehtaček před vrátky urychlí nejednoho spáče, zvlášť pokud se k nim hlasitě přidá celá psí populace v ulici. V některých případech bylo třeba řehtat poněkud vytrvaleji, to ovšem dětem rozhodně nevadilo. Celá ulice (a nejspíš i obě ulice přilehlé) byla za chvilku na nohou a kluci hrdě prohlašovali, že další koledníci vlastně již přijdou k hotovému.

Tuto akci zde mohu popisovat, neboť jsem se celou dobu nenápadně pohybovala v blízkosti koledující skupiny jako samozvaná ostraha. Kluci se sice dovedou o malého Vašíka postarat, ovšem nepřekvapilo by mě, kdyby ho v koledovacím zápalu někde zapomněli nebo kdyby ho v zájmu barevného vejce kamsi odšoupli. V takovém případě nastává běžně situace "kdyby sem to byl věděl, tak by sem sem nechodil".

Jak jsem se již dříve zmínila, měla jsem letos trochu obavu, aby se z důvodu vaječné krize nestal z Velikonoc propadák a aby se děti třeba nevrátily z koledy s pláčem. Naštěstí se nic takového nestalo. Dokonce zde mohu napsat, že tento rok otevřelo koledníkům vrátka i pár skutečně zarytých spáčů a vajíčkových držgrešlí (příčinu vidím buď ve vytrvalém řehtačkování, nebo konečně došlo na to, co každý rok říkám: "Nevylezli loni, nevylezli letos, jen děti vydržte, třeba vylezou nepřezrok, když si je k tomu vychováte.")

Sice měli tito velikonoční skeptici pro pět dětí málo vajíček, ale i to, že vůbec vystrčili svou vyjevenou hlavu, se cení jako úspěch.

Dalším fenomenem se letos stala návštěva několika nově vybudovaných a právě obydlených domků. Z dětí tam byli nejprve překvapeni a nebýt barevných pomlázek, třepetajících se nad vrátky, asi by se obyvatelé ptali: ´Copak byste rády, děti?´

Nakonec jim všem došlo, že je vlastně velikonoční pondělí, nejprve vyšel pán, potom paní a nakonec se na balkoně zjevila i překvapená babička.

Dívejte se všichni - naši první koledníci. Opravdoví, živí koledníci!

Mé postřehy:

*** Starší Honzík přinesl domů o sedm vajíček víc než menší Vašík, přestože koledovali spolu ve stejnou dobu a na stejných místech.

*** Přestože měli oba kluci téměř stejné košíky, menší Vašík donesl vajíčka pečlivě poskládaná a hlavně v celku, zatímco jeho bratr je měl v takřka pomazánkové úpravě.

*** Honzíkův košík byl z velké části plný papírků od bonbónů a od čokolád. Přesto se v poledne do synka vešel ještě oběd. A nebylo mu špatně.

A nakonec musím napsat o jedné věci, která je dokladem toho, že zdejší lidová tvořivost nezná mezí a že se příště už nemusím bát, že by Velikonoce ohrozila vaječná krize.

Kluci totiž přinesli domů kromě skutečných luxusních slepičích vajíček i několik kraslic čokoládových. Čokoládovou kraslicí zde mám na mysli klasické vajíčko z čokolády, zabalené v barevném alobalu, ovšem k tomu ještě malované. Ano, ručně malované přímo na tento blyštivý alobal.

Co je sladké, nemusí být slané.

Když to nejde rovnou, vezmem to od lesa.

Tak zase za rok...

Počet komentářů: 15

Konec vánočního stromečku

8. dubna 2012 v 21:52 | Lucka | Kozy

BEZ KOMENTÁŘE

KONEC..?

Ne.

Vánoční stromeček nám ještě poslouží o čarodejnicích.

Počet komentářů: 17

Temná tvář tchýnina jazyku

3. dubna 2012 v 21:49 | Lucka | A co mě nebaví

Znáte tchýnin jazyk? Nemyslím teď jazyk jakési ženštiny, nýbrž mám na mysli onen známý zelený tchýnin jazyk. Tak doufám, že si rozumíme, neboť toto je pro pochopení dalších řádků opravdu klíčové. Nerada bych se v příštích dnech dočkala jedovatých komentářů.

Tchýnin jazyk jsem kdysi dostala. Ano, i takovou věc je možné darovat. Tato nenáročná rostlina stála půl roku tiše a klidně na okně poblíž mého počítače a nedělala nic. Začátkem léta mě napadlo, že i kytka si zaslouží svou fytorekreaci a přesunula jsem rostlinu z vnitřního okenního parapetu na parapet vnější, neboli na balkon. A zde po několika týdnech tchýnin jazyk vykvetl (!). No a to je vlastně všechno, zpátky jsem kytku vrátila začátkem školního roku.

V říjnu jsem si prvně všimla zvláštní věci. Když jsem se večer posadila k počítači, měla jsem dojem, že pod stolem cosi lehce zapáchá. Tehdy jsem vinu svalila na Sama, kterého jsme coby malé štěňátko měli doma jen krátce. Spal mi u nohou a já si tenkrát řekla, že už mu zbytek vajíčkové pomazánky k večeři nikdy nedám.

Jenže situace v místnosti se zhoršovala. Jednoho večera jsem už nevydržela, rozsvítila jsem všechna světla, zavolala tatínka a v předtuše čehosi odporného jsme s baterkou v ruce po kolenou prohledávali skrytá zákoutí podstolu. Bylo jasné, že si tam ten mizera Sam ukryl něco, co už možná žije svým vlastním životem a nebo že tam nalezneme cosi ještě mnohem, mnohem děsivějšího.

Ale nenašli jsme vůbec nic.

Kolem Vánoc už přestával být vzduch kolem počítače dýchatelný, zvlášť pokud člověk vlezl do místnosti nepřipraven. Umyla jsem koberec (i když jsem nevěřila, že by tam děti mohly vylít něco tak strašlivého), znovu jsem se ponořila s baterkou pod stůl a nakonec jsem nabyla dojmu, že viníkem jsou tatínkovy pracovní oblečky (myšleno montérky a spol.) přehozené ležérně přes židli. Výsledkem byla slovní roztržka. Oblečky putovaly do pračky, tatínek se zlobil, ovšem zápach z místnosti nezmizel. Dokonce to chvíli vypadalo, že ještě zesílil.

Trpěla jsem.

I přes vánoce.

Po novém roce mi to konečně došlo. Bude to od toho terárka se šneky. Možná, že úplně správně nestrávili ten poslední hlávkový salát. Nojo, to je ono. Okoralá zelenina je prevít.

Vynesla jsem přiklopené terárko ven a v předtuše plynové bomby jsem opatrně sundala víko. Dost dlouho jsem nedýchala, ale nakonec mi nic jiného nezbylo, takže jsem se nadechnout musela a nadešel okamžik pravdy (udusit se, nebo umřít smradem).

Jenže jsem ucítila rašelinu, kus mokré kůry a slupku z jablka. To bylo vše.

Šneci byli nevinní.

V následujích dnech vzduch u počítače dále houstl a mě se začínala zmocňovat podivná schizofrenie. Ó hrůzo! Koberec je normální, i stůl, i pes, i tatínek s pracovními oblečky, dokonce i šneci, takže tu smrdím...JÁ!

* * * * * *

Přišlo jaro.

Před několika dny jsem se pustila do mytí oken. Na parapetu poblíž počítače stál tiše a klidně květináč s rostlinou. Tchýnin jazyk tam tak mlčel celou zimu a krom letmého zalití si ho nikdo nevšímal.

Vzala jsem rostlinu, vynesla ji na balkon a teprve na světle jsem si všimla, že dlouhé krajní listy mají divnou barvu. Na jaře to bývá normální, ošklivé listy je zkrátka třeba odstranit.

Střihla jsem nůžkami a v tu ránu jsem byla doma. Zapáchatel byl odhalen! Tohle by možná prolezlo i plynovou maskou. Před další vlnou smradu jsem zbaběle utekla a skryla se za zabouchnutými balkonovými dveřmi. Rozdýchávala jsem to...

Na podzim jsem totiž rostlinu uklidila pozdě. Okrajové listy namrzly. Vnější slupka držela tvar i dekor, ale uvnitř poškozených listů probíhaly kvasné a hnilobné pochody. Když jsem do toho střihla, vystříklo na mě cosi jako jícha. Znáte jíchu?

Tak vidíte.

Tchýnin jazyk ukázal svou nejtemnější stránku.

Celou zimu jsme chodili kolem něj a navzájem jsme jeden druhého obviňovali jako Deset malých černoušků na ostrově děsu. Koho by to napadlo, teď se zapáchatel konečně vyjevil v celé kráse!

Bylo to strašné, bylo to silné, bylo toho moc a neslo se to vzduchem dost daleko. A drželo mi to na rukou. Se sebezapřením jsem se vrátila na balkon tu hrůzu ostříhat, hnědé listy jsem rovnou házela dolů na cestu. Nakonec jsem upravenou rostlinu nechala do večera vyčichnout venku. A hlavně - řádně jsem zavřela dveře.

A než slunko zapadlo, listy pod balkonem vyčenichal náš pejsek Sam (nebylo to nic složitého). Sam má co se vůní týče poněkud svérázný vkus a tyto dlouhé hnědožluté odstřižky se mu do něj přesně trefily.

Nikdo ho neviděl.

Nikdo ho neslyšel.

Pokochal se a pak smradolisty sebral a tiše odtáhl o patro výš až k tetě do kuchyně.

Nebyla zrovna doma.

Škoda.

Jistě brzy provoní celý byt.

Neboť je to vůně co trvá...a trvá...a TRVÁ!

(Obr. zdroj: Obrázky.cz)

Počet komentářů: 14

Včely nejsou hračka

19. března 2012 v 23:34 | Lucka | Psíci

Není to tak dávno, kdy jsme s tatínkem vedli dlouhé debaty o tom, jakého pejska bychom si měli pořídit. Zatímco já se při tomto plánování držela nízko při zemi s yorkšíry a westíky, tatínek prosazoval vyšší cíle s vidinou bulteriéra u boku. Jak to dopadlo už asi víte. Přivezli jsme si Sama, štěně, o kterém prodávající paní v jedné větě prohlásila, že nepřeroste krysaříka a v té samé větě dále uvedla, že Samův tatínek je tedy dost veliký a její vodorovná dlaň při tom jezdila ve výšce od lidského kotníku k pasu.

Čas ukázal, že náš výběr nebyl vůbec tak špatný, vlastně byl dost dobrý, dokonce bychom mohli s trochou skromnosti mluvit o šťastné ruce. Ze Sama coby zajíce v pytli vyrostlo cosi jako maličká minatura hnědého dobrmana. Když vyrazíme do města, lidé se otáčejí, zastavují a zvědavě se ptají na plemeno. A protože nebudeme s každým debatovat o tom, jak jsme k této zvláštní směsce přišli, odpovídáme, že Sam je africký kakaový pes. Někomu to dojde hned a někdo s tím zas dojde až domů a tam to šíří dál. Netrápíme se tím.

V pátek jsem za slunečného počasí vyrazila s PET lahví v ruce zalít několik stromků, zasazených v těsné blízkosti úlů. Nešla jsem sama, byl se mnou Honzík a taky Sam. Když jsem viděla, jak to včelkám pěkně sviští, nenutila jsem synka chodit včelám rovnou do přistávací dráhy a zalila jsem stromky sama. Honzík se psem si vesele hráli opodál. Vyprázdnila jsem láhev s vodou a chystala se k odchodu, když jsem si všimla, že Sam už si nehraje s klackem, ale místo toho loví včely kousek od úlu. Bylo mi jasné jak to dopadne a nemusela jsem čekat dlouho. Dostal žihadlo do packy, na hru úplně zapomněl a rychle pajdal od včelínu pryč.

"Co to je???" vytřeštil oči tatínek, když pozdě odpoledne zaparkoval traktor a vrátil se domů.

Ničeho jsem si nevšimla. Byla jsem z jeho překvapení překvapená.

"Co jste s tím psem sakra dělali???" pokračoval ve svém zděšení a dál zíral na Sama.

Do této chvíle jsem psovi věnovala pramálo pozornosti. V momentě to bylo jinak. V pelíšku totiž ležel Sam, který tomu našemu byl jen stěží podobný a to se dá jen těžko přejít mávnutím ruky.

"Asi ho ty včely nějak poštípaly..." hlesla jsem a zkoumala jsem Sama vleže.

Jeho hlava byla obrovská. Čumák mu otekl, takže byl v jedné rovině s čelem, po stranách mu vyrostly jakési křeččí vaky a v tom všem pomalu mizela jeho psí očička.

Jak čas plynul, hlava přerostla v klabonos.

"Hele - chtěl jsi bulteriéra, tak ho tu máš. Nestěžuj si."

Jenže humor mě přešel ve chvíli, kdy Sam vylezl z pelíšku, v jakési hysterii začal pobíhat z místa na místo, snažil se nacpat do čerstvě vypraného prádla a prohrabával se do koberce. Vyšiloval. Aby toho nebylo málo, začal k tomu skučet jako pes. A začínal vypadat jako zvíře z druhořadého hororu.

Volali jsme veterináři.

Poradil nám mazat čumák Fenistilem, chladit obkladem a doporučil kuličky homeopatika. Fenistil byl tou dobou kdesi ve tmě u včelínu, na homeopatika jsem skeptik a zkuste plácat obklady na hubu pobíhajícímu kvílícímu psovi.

"Kdyby se začal dusit, máme prý hned přijet." dodal optimisticky tatínek.

Podívala jsem se Samovi do tlamy, abych zjistila jak vypadá otok uvnitř. Nepoznala jsem vůbec nic. Dali jsme mu pár kuliček homeopatika. Buď to byla náhoda, nebo efekt (skeptik suď!), Sam přestal kvílet, zalehl do křesla a usnul jako špalek.

Potíž byla v tom, že jsem si nebyla jista, jestli je to dobře nebo špatně. Zkoušela jsem ho probudit, ale moc to nešlo. Možná to bylo taky tím, že už mu oči zcela zmizely pod boulemi kůže, takže začal připomínat spíše šarpeje. Možná, že i koukal, jenže to zkrátka nebylo vidět.

Takže jsem se posadila vedle k televizi a po očku sledovala, jestli ještě dýchá, tedy žije.

Byla půlnoc a Sam dál spokojeně oddychoval. Vedle něj oddychoval tatínek. Šla jsem si lehnout, neboť ráno moudřejší večera. Bylo mi jasné, že už s tím víc nevymyslím.

A ráno mě čekalo překvapení.

Na chodbě mě nevítal bulteriér ani šarpej.

Stál tam africký kakaový pes, vrtěl ocasem a těšil se ven.

Tak sláva, ráda tě zas poznávám!

Snad si budeš pamatovat, že včely nejsou hračka.

Ilustrační foto:

Předtím

Potom

Počet komentářů: 24

Koupelnová filozofie

14. března 2012 v 22:48 | Lucka | Co mě ještě baví

Veřejná korespondence panu B. ...

.........................

Vážený Pane B.,

děkuji za zapůjčení knihy Roberta Fulghuma Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Knihu jsem dočetla dnes ráno za kuropění ve své posteli. V díle mě zaujala zejména filozofická pasáž o koupelně.

Ve zkratce zde cituji:

"Chcete-li o lidech znát pravdu, zajděte do koupelny. Stačí se podívat na přihrádky, zásuvky a skříňky a mrknout na župany, pyžama a noční košile, které visí na věšáku za dveřmi. Uděláte si obrázek. Všechny zvyklosti, naděje, sny, smutky, neduhy a trable - všechno je vystavené v té jediné místnůstce."

Bylo málo hodin, proto jsem měla dost času přečíst knihu až do konce, takže ji brzy vrátím. Nicméně po jejím odložení na stolek jsem vstala z postele a zcela mimochodem zamířila (kam jinam než) do koupelny.

Nezištně jsem (v prvním šoku) zaznamenala toto:

- Uvedená místnost byla plná poházených dětských oblečků. Nebyly to jen svršky našich kluků, ale také Kačenky, která se sem večer přišla pouze vykoupat. Ne proto, že by doma neměli vanu, ale zkrátka proto, že v sousedovic vaně je koupání vždy hezčí.

- Na umyvadle leželo rozmočené mýdlo. Kdosi ho přes noc utopil v mýdlence. Už z něho moc nezbylo.

- Do rohu u stropu se znova nastěhoval pavouk, kterého jsem před týdnem vyluxovala (ať mi někdo vysvětlí, jak tohle ten kaskadér dělá!).

- Na poličce pod zrcadlem stála mezi zubními kartáčky lahvička s tekutým hnojivem. Kdo ji tam mohl nechat?

- Střed podlahy korunovala loužička od Sama.

- Všechno dohromady to připomínalo tragické místo nepodařeného přistání dopravního letadla, jen ten kráter chyběl a oběti se nekonaly.

Ach!

Raději ani nemyslet, k jakému závěru by při pohledu do místnosti došel koupelnami řádně ostřílený psycholog. Nejspíš by si nad tím materiálem radostně zamnul ruce.

Pokud si uvedený stav postavím do kontextu výše zmíněného citátu, vypadalo to na dost kalné ráno a ztrácím o sobě veškeré poslední dobré mínění. Při střízlivé úvaze jsem však musela uznat, že mým osobním nepořádkem je vlastně jen to hnojivo a možná ten pavouk hrdina. Ale na druhou stranu se mi vybavila Vinnetouova slavná věta: "Kdo nezabrání křivdě, je stejně vinen jako ten, kdo ji spáchal!" (No, možná to neřekl Vinnetou, ale Ribana, ona byla taková věcná.) Dal by se tento citát parafrázovat jako: "Kdo nezabrání bordelu v koupelně, je stejně vinen jako ten, kdo ho tam spáchal"?

To by mohla být dost závažná věc.

Udělala jsem si o sobě obrázek a pak jsem je všechny zhvízdala, aby si to mazali uklidit. Poslechli mě a rychle proměnili koupelnu k nepoznání (zejména tím, že veškeré poházené svršky oblékli opět na sebe). Loužičku jsem vytřela sama.

Škoda, že k nám někdo nepřišel poznat pravdu chvilku potom.

Ale jen tu chvilku, později už by to zase nemělo cenu.

Ještě jednou děkuji a jak jsem řekla, knihu brzo vrátím.

S pozdravem

sebespytující Lucka

............................

A co vy?

Taky se běžte podívat.

Do té své...

Pozn. Minulý článek O třech loupežníkách byl dnes aktualizován.

Počet komentářů: 20

Tři loupežníci

11. března 2012 v 22:56 | Lucka | Koně

Milujeme koně. Kdyby tomu tak nebylo, nemazali bychom si ruce při stavbě stáje, netahali bychom v potu tváře na zádech kůly k výběhu, neriskovali bychom ztrátu končetin při zatloukání hřebů do nového seníku a konečně nepořizovali bychom si do toho všeho nakonec dva půltunové čtvernožce, kteří ten naplněný seník vyprázdní dřív než bys řekl švec.

Tak hezky jsme to vymysleli, takovou idylku jsme jim tady vytvořili, všechno to tak krásně fungovalo (proč si to nepochválit?) a jeden by si řekl co by asi tak mohlo takové promyšlené koňské bydlení ohrozit?

K odpovědi však není daleko.

Koně.

Bylo krátce po půlnoci, když mě ze spánku vytrhl zvonek. Vyběhla jsem na balkón. Venku stál náš soused a pronesl do tmy doslova toto:

"Hele, nechci vám nic říkat, ale máte koně na ulici!"

Pohlédla jsem ke stáji. Dveře byly zavřené a zamčené přesně tak, jak jsem je večer opustila. Kdyby to, co pobíhalo zrovna po ulici, byli opravdu naši koně, museli by proskočit zdí jako Harry Potter nebo by museli vyletět ven stropem jako Faust.

A protože ani první ani druhé naši koně neumějí, bylo jasné, že tito zrovna chroustají za dveřmi stáje seno a bylo mi v té chvíli úplně fuk, co to vlastně běhá kdesi po ulici. A bylo by mi to naprosto jedno i kdyby se se tudy řítili nebeští jezdci s celým stádem nemrtvých krav, protože já jsem se už viděla zpátky v posteli pod peřinou.

V posteli jsem byla hned, jenže jsem už neusnula. Zprvu jsem si myslela, že se mi cosi zdálo. Zvuky jarní noci bývají roztodivné - tu zahučí z dáli vlak, v lese rachotí divoká prasata, pod okny se mrouskají kočky. A přece tu bylo něco, co mi nedalo spát a nebyl to přelud. Slyšela jsem klapat koňská kopyta.

Klap - klap - klapity - klap.

Nejdřív jsem si nebyla zcela jista. Vyskočila jsem znova z postele, vyhlédla jsem z okna a zamžourala do tmy. Byli tu. Kráčeli kupředu za sebou jako stíny, jako křižácká výprava, ovšem bez jezdců. Mohutný chladnokrevník již stoupal jistým krokem po cestě vzhůru, minul skalku a žumpu a blížil se přímo k našim dveřím. Za ním šel jeho jen o trochu menší kámoš, zabalený v koňské dece až po uši. Třetí kumpán s nimi nešel. Byl to poník (nebo cosi nedorostlého), takže si nemusel dělat starosti s ohradníkem, nataženým ve výši koňských prsou před stájí, normálně ho podešel a v této chvíli zrovna bez skrupulí konzumoval snídani připravenou pro Sendyho a Arii.

Zalarmovala jsem tatínka, který se naštěstí ještě díval na televizi a tudíž nebyl v pyžamu. Vyběhl před dům, jenže v této chvíli se teprve ukázalo, že vlastně naprosto netušíme, co bychom měli s cizími koňmi dělat. Na majitele jsme kontakt neměli, ani jeden kůň neměl na hlavě stájovku, což vylučovalo chytit ho a kamsi ho odvést nebo do rána uvázat, obrněnec, zabalený v tlusté dece, zase znemožňoval zavřít koně za elektrický ohradník (stačí, že už prorazil ostatním cestu jednou).

Takže tatínek s nezvanou návštěvou vlídně pohovořil a pak zamával nad hlavou rukama, což každý běžný kůň pochopí jako signál, že by měl vypadnout. Dva běžní koně to pochopili, poník ne. Dál se ve stáji ládoval senem, navíc už stihl objevit bednu s tvrdými rohlíky. Nezbývalo než se vrátit pro bič a zloděje ven vypráskat.

Konečně zmizeli nájezdníci ve tmě a tatínek ještě zapnul ohradník, aby se podruhé už do stáje nikdo nedostal.

Jestli jsem zamhouřila oko, pak určitě jen jedno a ne na dlouho. Probudilo mě řinčení sudů. Kdosi raboval naše zásoby ovsa.

Ach jo!

Vyhnala jsem tatínka znovu do tmy. Tentokrát vzal bič do ruky hned. Poník byl opět ve stáji, tak jako před dvěma hodinami, jenže tentokrát přišel skrz seník. Sena je v něm v tuto dobu již poskrovnu, takže to nebyl velký problém. Jeho méně odvážní soudruzi čekali venku a spokojili se s balíkem slámy. Nocí zapráskal bič.

Tatínek se vrátil až po delší chvilce.

"Zahnal jsem je dost daleko. Trochu jsem se proběh, ale snad už bude klid."

Nebyl.

Téměř s láskou jsem tuto noc přemýšlela o divokých prasatech. O těch sviních, které nám pravidelně orají výběhy, ožírají vysazené stromky a ničí kompost, zakusují poslední zajíce a ježky (chudáci, mají krátké nohy) a které v noci zlověstně kvičí skryté v příšeří lesa.

Proti novým příchozím byla divoká prasata jen parta puberťáků, kteří kopou do popelnic.

Koně mají jasno, nebojí se a tuší, co kde najdou. Kde je stáj, tam budou kámoši, hora sena, oves, rohlíky, možná ještě i něco navíc.

Tak kluci, žádné paběrkování, jdeme rovnou na věc!

Když je tatínek vyhnal potřetí, postavil kolem stáje cosi jako vozovou hradbu. Použil k tomu kolečka, palety, kdejakou lať a žebřík. Vypadalo to docela solidně. Chvilku tam vartoval jako husita a nakonec se vrátil domů. Cizí koně s oblečeným borcem vpředu mezitím několikrát proběhli tam a zpět naším elektrickým ohradníkem a výběh se pomalu zhroutil jako domeček z karet. Potom zmizeli ve tmě.

Ráno jsem vstala brzo. Vyšla jsem ven a poník stál opět pod stájí. Stačil již spořádat obě připravené snídaně, vyleštit bednu od rohlíků, rozbít dvě krabice s vitamíny a taky sežrat všechnu směs pro křepelky (aby tak ještě začal snášet koňská vejce!) a co nezvládl, to shodil na zem, zamíchal a rozšlapal. A aby toho nebylo málo, stihl taky nakadit do seníku. Když mě uviděl, otočil se, překonal překlopené kolečko po vzoru Šemíka, proletěl seníkem a všichni pak ("Zdrháme, kluci!") zmizeli za kopcem.

Zbyla po nich spoušť.

Asi jako když poklidnou vesnicí na mexické hranici projede Calverova banda.

("Oves! Nemáš?! Hehehe! Však my se přesvědčíme!!!")

Uklidili jsme, co se dalo, a hradby jsme ještě pár dní nechali stát. Ale loupežníci se již nevrátili, tedy aspoň prozatím ne.

Možná je za lesem chytili.

Nebo si možná řekli, že jim to lítání za to nestálo (tedy alespoň ne těm, kteří stáli venku a snídali slámu).

Nebo jen kdesi čekají, až bude zas kasička plná.

Tedy vlastně bedna s rohlíky...

Pozn.

Žádné strachy, uprchlíci byli opravdu hned za lesem lapeni.

Jen doufám, že si je příště jejich majitel ohlídá lépe.

Sedět v noci za vozovou hradbou není nic moc.

Aktualizace dne 14.3.:

Majitel je neohlídal lépe. Dnes v noci přišli loupežníci znova. Tentokrát však nesvítil měsíc, takže koně způsobili v celé ulici pěkný poprask. Koně běhali, psi šíleli a jejich majitelé taky, protože ve tmě nic neviděli a nechápali, proč jejich psi šílí a viděli za tím vším nějakou nezvanou bandu zlodějů a hrdlořezů, která se už už dobývá do dveří jejich domu.

Náš tatínek byl opět nucen práskat kolem stáje bičem, tentokrát však lehce oděn v pyžamu.

Škody nebyly v tomto případě tak velké, neboť co mohli koně zničit, zničili už minule.

Započala jsem s budováním trvalejšího opevnění. Nějaká ta bariéra, něco na způsob lehčí palisády, možná i menší vodní příkop. Ještě uvidíme...

Počet komentářů: 22

Neboj, nespadne

9. března 2012 v 21:19 | Lucka | Perličky a vtípky

"Tak co, Vašíku, jak jsi daleko s tou večeří?

Už mám začít napouštět vanu?"

...

"Hernajs, co je s tím dítětem..?"

...

"Sakra!

Táto, chyť ho!

Honem, chyť ho než spadne!!!"

"Klid.

Neboj, nespadne.

Copak nevidíš, že je stabilizovanej..?"

Počet komentářů: 17

Psáno s hrnkem v ruce

6. března 2012 v 19:57 | Lucka | Můza

Psáno s hrnkem v ruce

Nelze bacit bacila

těžkou lopatou,

rozplácnout mu docela

hlavu drápatou.

Nelze zabít bacila

ani krumpáčem

vrazit mu ho do čela,

ukázat to všem.

Taky střílet po něm je

zcela zbytečné

ještě se vám vysměje

než vám uteče

Nejlepší je pěkně skrytě

zahubit ho v jeho bytě.

Smrtonosná cela

bude z mého těla.

Mříže hryže, já ho střežím

zatímco v posteli ležím.

A pod peřinou v potu tváře

probíhá bitva na celé čáře.

"Co se dělo?"

ptá se tělo.

Kašlu, sípám,

odpovídám:

"Těžkou válku tady vedem,

posílím tě čajem s medem.

A až bacil zdechne dosti,

vypotíme jeho kosti!"

Počet komentářů: 12

Červený panáček

3. března 2012 v 23:13 | Lucka | Vašík *07

Ty děti jsou dnes tak hodné...

To jsme si říkali toho večera, kdy jsme se strejdou pokojně seděli za stolem, ujídali klobásu a sýr a všichni naši potomci si společně hráli o patro výš. Tam nahoře byl klid, mír a hlavně ticho. Užívali jsme si toho utěšeného okamžiku a v najivně sladké blaženosti se nastalým klidem nechali ukolébat k příjemné až flegmatické rodičovské nečinnosti.

Už samotný pojem rodičovská nečinnost zavání čímsi nepatřičným, asi jako kuchařovo nechutenství, učitelova neznalost, nebo vrahova nevinnost. Všechna tato slovní spojení mají jedno společné - skrývá se za nimi průšvih.

Po schodech zadupaly bačkory. Za dveřmi jsme zaslechli Vašíkův tlumený hlásek:

"Haló, o-tev-ře-te! Já nemůžu, mám umazaný ručičky!"

´No jistě, zase si dal nahoře koblihu a teď se bojí, aby se nepřilepil rukama ke klice.´ Napadlo mě a otevřela jsem bez řečí šoupačky. Co mě za nimi čekalo, se dá slovy těžko popsat. Stál tam červený panáček a usmíval se od ucha k uchu.

"Proboha! Cos dělal?" zeptala jsem se zděšeně synka, který vypadal jako náčelník kmene Siouxů.

"Hrál jsem si s prstovejma barvičkama. S červenou." odpověděl Vašík a nad havu zvedl ruce, abych viděla, že je má rudé až k loktům. (To dělat rozhodně nemusel, protože toho by si všiml i slepec.) Krom rukou měl mistrně začerveněnou celou tvář, obočí, ucho, kus vlasů a taky část krku. Chvilku jsem měla dojem, že jsem zahlédla i červené zuby, ale tento úkaz brzo zmizel, takže to úplně tvrdit nemohu.

S pocitem hrůzy jsem vyběhla do patra, očekávajíc další mnohobarevné indiány. Ale zbylé tři děti se naštěstí usadily u počítače (i tato jejich podzemní činnost může mít někdy své klady), takže o Vašíkovo výtvarném počinu neměly tuchy.

Situace se pohotově chopila teta, která vidíc mé zděšení odvedla synka do koupelny a umyla ho z nejhoršího. Další část práce jsem odvedla s žíňkou já, ale nic naplat, přestože prstové barvičky se obvykle smyjí naprosto snadno, tentokrát byla vrstva asi příliš silná a důkladná, zkrátka Vašík nám zůstal i po umytí poněkud růžový.

Ráno jsem s růžolícím synkem vyrazila do školky. Venku bylo chladno, takže i ostatní děti přicházely s červenými tvářičkami, ale i tak jsem musela uznat, že Vašík byl proti nim ještě červenější, vlastně nejčervenější. Ve dveřích školky si ho paní učitelka změřila a zaváhala. Něco jí na něm nesedělo. To je instinkt. Dívala se zkoumavě na dítě a pak na mě a pak zase na dítě a evidentně očekávala vysvětlení něčeho, co sama neuměla úplně pojmenovat.

Musela jsem s pravdou ven. Vysvětlila jsem jí, že to, co vidí v synkově tváři, jsou jen zbytky jeho včerejšího uměleckého díla.

Pochopila.

Tohle totiž zná.

Odpoledne jsem Vašíka vyzvedla po obědě a jako každý den jsme zamířili k babičce. Vašík se napil čaje, snědl sušenku a odběhl k hračkám.

Babička ho chvilku pozorovala a zdálo se mi, že je poněkud nesvá. Hovor vázl, nálada taky. Nakonec zavolala synka do kuchyně a promluvila ke mně na rovinu:

"Podívej na něj. Ten kluk má určitě horečku. Copak nevidíš, že je úplně rudej?" A aby dodala svým slovům váhu, sáhla synkovi rukou na čelo.

"Jen si šáhni - tebe taky nic nenapadne."

Asi jsem ho umyla hůř, než jsem myslela, pomyslela jsem si.

Vysvětlila jsem babičce situaci.

Nepochopila.

Prstové barvičky nezná.

Později mě napadlo, že bylo vlastně štěstí, že se synek zmazal zrovna červenou barvou. Kdyby použil zelenou, možná by ho ten den nikdo nenutil do jídla.

A co kdyby byl modrý?

A co kdyby žlutý?

...

Počet komentářů: 19

Hoďte to do koše!

16. února 2012 v 23:21 | Lucka | Co mě ještě baví

Uvádím lidi do rozpaků.

Neplánovaně.

Nechtěně.

Před pár dny jsem se ocitla na úřadě Ú. Pár lidí podupávajících ve frontě a za přepážkou paní, vyřizující jednoho po druhém jako na běžícím pásu.

Vzala ode mě občanku, zběžně do ní mrkla, podala mi dva formuláře a občanku mi s nimi vrátila.

Posadila jsem se za stolek k tomu účelu zde čekající a vrhla se do vyplňování kolonek. Dlouhodobým pozorováním sebe sama jsem již dříve zjistila, že mi k této činnosti zřejmě naprosto scházejí vlohy, neboli že nemám jak se říká k vyplňování formulářů buňky. Názvy kolonek mi obvykle splývají, datumy se pletou a smysl některých dotazníků mi naprosto uniká. Při odevzdávání takového vypsaného papíru se vždy děsím toho, že jsem vyplnila co jsem vyplnit neměla, nebo že jsem nevyplnila co jsem vyplnit měla a úplně nějhůř - že jsem to celé vyplnila špatně a budu to u prokletého stolečku psát znova!

Konečně se rozsvítilo světo a já mohla vejít s vyplněnými formuláři do kanceláře.

Paní seděla skrytá za monitorem, přisunula jsem jí papíry k ruce a čekala. Vzala mé dílo a dlouze ho kontrolovala. Občas klikla do počítače, občas něco sama proškrtla (sláva!), až nakonec zvedla druhý vyplněný papír blíž ke svým očím.

"Tady tohle jste vyplňovala proč?" zeptala se mě.

"No...přece...ta paní za přepážkou mi to dala k vyplnění. Tak jsem to vyplnila."

"Hmm...ale víte přece, že nemáte nárok? Od nás nic nedostanete - to jste vyplňovala zbytečně." řekla a vypadalo to, že očekává nepříjemnou reakci.

"Jo, tušila jsem to." odpověděla jsem.

Pak mi papír přes stůl vrátila:

"To si vemte..."

Seděla jsem tam a čekala až paní přepíše správný formulář do počítače.

Nakonec založila dotazník do kartotéky a řekla:

"Tak to je všechno."

Vlastně jsem jen uklidila svou tužku a občanku do kabelky a zbýval tu ten široký, k ničemu vyplněný dvojlist. Co s takovým papírem? Přece ho neponesu s sebou.

"Tohle," povídám, "nebudu dávat do kabelky. Budete tak hodná a hodíte to tam do toho koše?"

S těmi slovy jsem papír zmuchlala do veliké koule a ukázala na odpadkový koš u zdi za přepážkou. Paní seděla jako z kamene vytesaná. Šťouchla jsem tedy do koule a ta překutálela stůl až ke klávesnici. Paní mlčky sebrala zmuchlaný papír a dál seděla a zírala na mě beze slova.

"Ale jestli to nějak vadí, tak já to venku vyhodím sama..." zachraňovala jsem zamrzlou atmosféru.

Konečně paní nejistě promluvila:

"To né, jistě že to nevadí. Ovšem já takto nemohu ...ehm...nakládat s vašimi osobními údaji..."

A když to řekla, vypadala dost zmateně, možná i trochu vyděšeně.

"Já si ten papír klidně od vás vezmu, ale budu to muset dát do skartovačky. A to znamená, že se to bude muset nejdřív... nějak narovnat..."

A s těmi slovy začala pomalu rozmotávat papírovou kouli a hladit ji do vizáže rovného formuláře. Nešlo to. Zmuchlala jsem to opravdu dokonale. Paní papír lisovala o stůl dlaněmi, plácala do něj a on se, mrcha, hned zase krčil zpátky do svého zmačkaného stavu.

Bylo mi jí trochu líto.

Přivedla jsem ji do rozpaků svým naprosto hloupým jednáním a ona v tom teď kvůli mě plavala.

A papír se pořád krčil.

Aby bylo ještě hůř, přišel mi ten okamžik tak hrozně k smíchu, že jsem se začala kousat do rtu, abych vše ještě víc nepokazila.

Z kanceláře jsem vyšla zpocená jako dřevorubec. Pracně zadržovaný smích bolí jako počínající zánět slepého střeva a není s ním žádná legrace. Vydržela jsem to ještě pár kroků. Pak jsem si znova představila tu vyděšenou paní úřednici s obrovskou papírovou koulí v ruce a smích musel ven.

V chodbě stojící lidé si nejspíš mysleli, že jsem se buď zbláznila, nebo že mi v kanceláři předali složenku na půl milionu. (Nebo možná oboje.)

Ale jedním jsem si byla při pohledu na houf čekajících téměř jista:

Byl to první a poslední smích, který tento úřad na dlouhou dobu zažil...

Počet komentářů: 34

V zimě je zima

13. února 2012 v 14:38 | Lucka | Příroda

Prošlé mrazivé dny by bylo zřejmě nejpříjemnější přečkat doma v teple s hrnkem horkého čaje v ruce. Jenže když začne oknem dovnitř svítit sluníčko tak jako včera, člověk najednou zapomene, že venkovní teplota spěje pomalu k mrazivé dvacítce, navleče na sebe vše co najde a zvědavě vyleze ven.

(Tedy možná ne každý, ovšem já jsem neodolala hned ráno.)

Pěkně jsem se nabalila, foťák ukryla do tepla pod bundu a přistrojila oblečkem taky pejska Sama. Jenže Sam vzdal ranní procházku už po pár metrech, takže jsem se musela otočit a vrátit ho zpátky za dveře. On vydrží dost, ale tohle počasí zkrátka odmítl skousnout. Zmizel doma jako pára nad hrncem.

Chvilku jsem měla dojem, že nad mým výletem kroutí hlavou i zmrzlý kos na větvi...

Jeho rozvětvená ptačí rodina o kus dál hodovala na obilí, které tu myslivci vysypali jako návnadu na divoká prasata. Vysypali, ale už se neukázali. Abychom se divočáků zbavili, muselo by se u toho krmítka některé prase samo střelit do hlavy, což se zřejmě nestane. Nicméně tito ptáci jsou důkazem toho, že na zemi vysypaná pšenice má také nějaký smysl...

A to už jsem došla až k úlům, které teď mají zimní image jako reklama na ruskou vodku. Však jsme taky v mrazech své východní bratry již téměř překonali. Ne moc, ale proč to neříct - ještě pár stupňů a Moskva se od nás bude učit.

Naštěstí věřím, že včely tohle neřeší a že si v úle drží své teplíčko tak jak to umějí jenom ony...

Potom jsem zašla do lesa. Překvapilo mě, že i v té třeskuté zimě poskakuje lesní ptactvo po větvích a hlasitě švitoří. Vypadá to, že ani ptáky mráz nijak zvlášť nerozhodil.

Zato studánka si vůbec nebyla podobná. Mráz ji zasklil do strnulého ledového vodopádu...

Při pohledu na zamrzlou studánku jsem si vzpomněla na berounský jez a zachtělo se mi dojít se k němu znovu podívat. Fotky únorové Berounky nám nedávno na svém blogu nabídl Čerf Vápeník a napadlo mě, že nějaký obrázek jezu by mohl doplnit tuto sérii.

Využili jsme slunného odpoledne, naložili jsme do auta brusle, děti a psa a brzo nato jsme kráčeli po třpytivém berounském ledu. Dětí tu bylo jako smetí.

Ještě zbývalo obout oba synky do bruslí a pak už jen popadnout foťák a hurá k jezu...