Zápisky (m)učitele

Středa v 23:26 | Lucka |  Co mě ještě baví
Tento článek měl původně vzniknout až mnohem později, ale okolnosti ukázaly, že by to nakonec mohlo být ještě později než později a že bych za tu dobu mohla zapomenout, co že jsem to sem vlastně původně chtěla napsat. Takže se do toho pustím hned a budu doufat, že se mé zápisky neprovalí dřív, než budu od anonymních osob zde níže zmiňovaných dostatečně daleko...tedy pokud to vůbec je možné.

Jak už asi mnohým svitlo z názvu článku, ocitla jsem se z čista jasna, nečekaně a sama řádně překvapená na půdě školní a tou půdou zde nemyslím jakési pochybné podkrovní prostory, nýbrž školu celou jako takovou. K mému přerodu z matky v domácnosti na paní učitelku došlo doslova z hodiny na hodinu a vrhla jsem se do toho bez nadechnutí, rovnýma nohama napřed. Než bych řekla švec, obdržela jsem rozvrh svých pracovních hodin a taky vlastní židli a stůl v kabinetu a dostala jsem se tak skokem do zákulisí toho, co jsem dosud znala jen z pozice školní lavice (konkrétně páté lavice zpředu).

Náhle jsem stála na chodbě s učebnicí matematiky v ruce a chystala jsem se otevřít dveře třídy, ve které mě očekávalo třicet osmáků. Pocity...asi jako člověk, který právě hodlá skočit do řeky a při tom si není jistý, jestli umí plavat. Po vstupu do třídy se ukázalo, že voda je poměrně hluboká - zjistila jsem, že několik žáků je o hlavu vyšších než já. (Ještěže mě tohle dřív nenapadlo!)
V nejisté situaci vždy uplatňuji své osvědčené pravidlo - pravidlo "kamenná tvář". Netvářím se nijak. Odpovídám mechanicky. Žádné emoce, žádný výraz, jako starý Indián (vzpomeňme na Klekí - Petru).
A protože teď píšu tyto řádky, už je každému jasné, že jsem přežila. Pár dní jsem sice šlapala vodu, než jsem konečně pocítila pod nohama pevné dno a získala pocit jistoty, ale ověřila jsem si svou dříve tušenou vlastnost (a teď potenciální zaměstnavatelé pozor!):
Hodíte - li mě do hluboké vody, plavu.

K učiteli patří žáci a k žákům třída. A ačkoli by se to zdálo být samozřejmostí, pro mě se právě rozmístění učeben stalo poněkud tvrdým oříškem. Na rozvrhu mám sice všechno přesně vypsáno ve zkrátkách, ovšem ve skutečnosti se třídy jmenují úplně a naprosto jinak. A není nic divného, když nad rozvrhem kroutí hlavou žáci i učitelé a já nakonec chodím od dveří ke dveřím a hledám, kdeže je mé třídě konec. Pátrám - li dostatečně dlouho, nakonec žáky najdu zcela neomylně...totiž podle řevu.

Kromě výuky ve třídě mám také v rozvrhu občasný dozor na chodbě. Smyslem této hlídky je dávat pozor, aby si žáci mezi vyučovacími hodinami z legrace nepolámali ručičky a nožičky, aby na chodbě neskákali po hlavě a aby po sobě nemetali roztodivnými předměty.
V praxi to vypadá tak, že bloumám chodbou tam a zpět a skupiny dětí s ranci na zádech kolem mně rychle proudí od třídy k třídě a připomínají tím miniaturní stěhování národů.
A člověk si mezi tím hemžením začne najednou připadat důležitě. Prochází chodbou vážným krokem a říká si, jak to kolem všechno pěkně šlape a jak je on sám nad věcí. A právě v takovám okamžiku povznesení přede mnou znenadání stanul jakýsi žák, o dost vyšší než já, nejspíš z deváté třídy a v dobrém úmyslu se mě zeptal:
"Paní, jestli něco hledáte, mohu vám poradit...?"
"Ne-e, děkuji", odpověděla jsem.
Tupče jeden zabedněnej, to nepoznáš učitelku, nebo co...?!
A idyla je v háji...

(Pozn. Druhý den jsem se s tímto žákem měla čest potkat ve třídě tváří v tvář. Jeho výraz v obličeji neměl v ten moment chybu...)


Počet komentářů: 15
 

Past na tatínka

Neděle v 14:38 | Lucka |  Vašík *07
Vašík neměl svůj den. Od rána každého provokoval, zlobil a rozčiloval své okolí, až se konečně odpoledne střetl s tatínkem a to dá rozum, že z tohoto setkání mohl synek sotva vyjít jako vítěz.
Takže když se po mém celodenním napomínání, vyhrožování a strašení nakonec rozlehl chodbou Vašíkův řev, věděla jsem, že jinak to dopadnout ani nemohlo. Poté synek zamával rozčíleně nad hlavou pěstičkami, zanadával ("Ty jedna ukrutnice!"), zavyhrožoval (to umí dobře) a zpupně zmizel v dětském pokojíčku.
(Mimochodem - Vašíkova poslední aktuální výhružka zněla: "Upeču tě na másle a budeš vonět po celém domečku!" Není to pěkná představa...)

Potom jsme ho nějakou dobu neviděli.

Když konečně vylezl ven z pokojíčku, rozhlédl se potutelně kolem a zamířil ke mně s popsaným papírem v ruce. Tvářil se podivně. Nebyl si jistý, jestli mi svůj obraz může ukázat, ale touha po sdílení byla silnější než obava z dalšího průšvihu. Zprvu jsem vůbec netušila, co chtěl malíř svým dílem říci.
Vysvětlení se mi dostalo záhy.
Synek dobře ví, že fyzicky ani mentálně tatínka nepřepere. Proč mu tedy nezatopit alespoň v říši snů? Měla jsem před sebou detailní plánek pasti na tatínka a Vašík si zcela jistě při jeho virtuální konstrukci barvitě představoval, jak s tatínkem zatočí za to nactiutrhačství, kterého se mu od něj před chvilkou dostalo.

A když sdílet, tedy pořádně - zde je náhled na Vašíkův odvážný plán. Popisky jsem pro úplnost vložila já...


Na první pohled není zcela jasné (a ani mě nebylo), co všechno našeho tatínka na pochodu do záhuby čeká. Proto jsem si raději nechala plán této pasti vyložit autorem.
Takže:
1. Krvavý zametač - to je prosím teprve začátek
2. Drtivá porážka - synek se evidentně inspiroval stejnojmennou hrou, ovšem možnost vítězství zde ihned vyloučil
3. Mechanický čert - vpravo od něj vidíme ležet dálkový ovladač. Chudák tatínek!
Píchláky - to bude bolet. Zapomněla jsem jim přidělit číslo, píchláky leží pod krvavým zametačem
4. Mechanické ovce - smysl úplně nechápu, ale údajně zde spásají trávu
5. Mačkací divadlo - to je běžné divadýlko, ve kterém prý hraje kašpárek a princezna. Ovšem tohle divadlo navíc drtí myši!
6. Celou hroznou sestavu ukončí moře s velikým žralokem (předpokládám, že lidožravým).

Nezbývá, než držet tatínkovi palce...nebo možná spíše Vašíkovi, neboť až si tohle tatínek přečte, za úspěch neručím...
Počet komentářů: 17

Sto proti jednomu! Toť odvaha?

15. ledna 2012 v 21:45 | Lucka |  Co mě ještě baví
Mí milí, věrní čtenáři, s politováním musím uznat, že posledních pár dní tyto stránky poněkud zaostávají. Ale nebuďte znepokojeni, tento stav je jen ticho před bouří. Konečně se mi totiž poštěstilo zařadit se do zástupu pracujících a do této řady jsem se vrhla přímo robinsonádou s přemetem a dvojitým vrutem. Ale bohužel, v tomto okamžiku nemohu o mém bunjee skoku napsat více (i když mě huba brní a klávesnice pálí), protože by mě mohla pružina okolností vrátit zpátky tam, kde jsem byla před pár dny.
Brzy vám vše objasním v barvách a superlativech (a to se tedy těšte) a dočkáte se zanedlouho, neb mám pracovní smlouvu pouze na jeden měsíc.
Ale řeknu vám, je to tedy jízda!

Prozatím zde dávám volné pole spekulacím, kamže jsem se to vlastně přinachomýtla.

(Plná velikost obrázku: ZDE)
(Zdroj: Facebook)

Ale aby zde řeč zcela nestála, přidávám odkaz na rozhovor, který jsem nedávno poskytla Sikarovi pro jeho rubriku AK Milujeme komix.
Mimochodem - pod zmíněným rozhovorem se rozpoutala debata o tom, jak se vlastně slovo komix/komiks píše. Z tohoto (a nejen z toho) důvodu jsem sem přidala výše uvedený strip. Kdo jiný by totiž mohl tento spor rozsoudit, než sám velký Kája Saudek!
Můj rozhovor se Sikarem (nebo Sikara se mnou) najdete ZDE.
Počet komentářů: 15

Má pět let...

12. ledna 2012 v 19:20 | Lucka |  Vašík *07
Mami, kdy už budu mít konečně ty narozeniny?
Všichni už je měli - Honzík, Ondra, dokonce i Tomášek a Jáchymek ze školky...
A já pořád nic.
Takhle Honzíka nikdy nedoženu!

Nakonec jsme se přece dočkali...


Pozn.
Pokud zde nevidíte pětileté děcko, ale cosi zcela jiného, pak není chyba na Vašem přijímači.Tento server má zkrátka občas svou hlavu. Aktualizujte znova tuto stránku. Možno i několikrát.
Bude to fungovat, uvidíte.
Počet komentářů: 13

Hannah Montana už je tu!

9. ledna 2012 v 19:52 | Lucka |  Vašík *07
Ne, nezbláznila jsem se. Úplně teď cítím v zátylku ten hledáček správců Autorského klubu, které musí pouhý nadpis článku dráždit jako červená býka. A nejen je. Ale snad mě vezmou na milost až z dalších řádků pochopí, že píšu z hrůzy, neboť došlo na nejhorší. Hannah Montana už dorazila až do našeho domu!

Možná si ještě někdo vzpomene, kterak jsem poměrně nedávno popisovala jak jsem s dětmi navštívila zubaře. Adrenalinový zážitek končil tenkrát hračkou, kterou paní zubařka darovala brečícímu Vašíkovi. A protože šlo tehdy o nervy (a když nejde o nervy, jde o nic), příliš se paní doktorka nezatěžovala hledáním v šuplíku a ve zmatku podala synkovi první věc, která jí padla do ruky. A tou věcí byl malý, růžový, plastový mobil s podobiznou nasertivně rozesmáté Hannah Montany. (Kdyby v něm byly nové baterky, asi by i hrál. Ale protože tam byly jen staré špunty, mobil už pouze zlověstně vrčel.)

Každý by si asi v takovém okamžiku představil, jak s tou věcí Vašík za prvním rohem sekne o zem, ale chyba lávky. Hračka si vysloužila zvláštní pozornost, možná proto, že byla zaplacena nedobrovolnou cestou k zubaři, nebo kvůli sofistikovaně rozkládácímu displeji, nebo prostě proto, že měl mobil tak neuvěřitelně pitomou barvu, že by praštil do očí i slepého a tím pádem na něm mohl synek nechat oči.

Mobil strávil dlouhou dobu pod polštářem a v baťůžku do tělocvičny, až se nakonec synek rozhodl vzít si ho s sebou i do školky. Bylo mi hned jasné, že chtít mu to vymluvit by bylo jako mlátit prázdnou slámu. Tak odešel do školky Vašík s Montanou...

Návrat byl rozpačitý.
"Mami, oni mi říkali, že je ten mobil pro holky ", mračil se synek a prohlížel hračku ze všech stran. Zřejmě hledal na růžovém mobilu nějaký skrytý holčičí důkaz, ale marně.
Jeho nenáladu ihned vycítil starší bratr a hbitě pospíšil přihřát si na Vašíkově neštěstí svou polívčičku.
"Koukej," představoval mu mladší synek svůj poklad, "takhle se to otvírá!", říkal smutně a přitom cvakal mobilem s vyobrazenou hvězdou Honzíkovi před očima.
Ten celou věc znalecky posoudil a pak suše konstatoval:
"Hmm...Hana Montána..."
Vašík evidentně stále nic nechápal, ale vypadalo to, že v té odpovědi cítí jakousi naději.
"Hana Montána? A kdo to je, Honzíku?"
Synek se podrbal ve vlasech.
"To je taková ženská."
"Ženská? A co dělá?"
"Co by dělala - nic nedělá. Nic neumí, tak nic nedělá..."
Potom se zamyslel.
"Nebo vlastně jo.
Hana Montána, to je ta, co dělá reklamu na šampon na vlasy..."

Tak tohle jsem dosud nevěděla ani já...člověk se stále učí.
Už jsem doma.


Počet komentářů: 16

Zimní procitnutí

3. ledna 2012 v 10:20 | Lucka |  Můza


Každý svou kůži na trh nese.
Když u bundy zip zasekne se,
je to zlé.

Když se tam chytne ještě šála,
marná sláva,
člověk umrzne.




Počet komentářů: 12

Mým čtenářům

31. prosince 2011 v 18:11 | Lucka
Mí milí čtenáři, usedám dnes naposled v tomto roce ke svému počítači, abych Vám poděkovala za Vaši trvalou přízeň a komentátorskou náklonnost. Nebudu tu házet žádná čísla, to si může najít každý sám, ale chci zde na tomto místě napsat, že je to hlavně Vaše zásluha, že tento blog stále žije a že se na svých vratkých nožkách a s chlebem v ranečku dál protlouká tím širým, bezbřehým, internetovým světem.

Nemějte obavy, tento článek nebude dlouhý. Jako každý rok touto dobou mě dnes zachváti zákeřný bacil a usadil se v mé hlavě. Sedím tu tedy v kožíšku a protože se mi ten mizera vrazil právě do očí, mžourám do monitoru skrz dvě úzké škvírky a nejvíce se asi podobám Inuitovi neboli Eskymákovi.

Jsem ráda, že Vás mé spisky stále baví, protože mě to taky pořád baví. Některé historky jsou sice humorné až poté, co se napíší, ale to je dobře (aspoň já to tak vidím), protože jinak by se tyto věci mohly ve skutečnosti jeviti spíše k pláči, jenže kdo by pak o ně stál...

Krátká pauza. Vidím vlčí mlhu. Jdu si vykapat oko.

Krátce.
Pokud se pokusím o nějakou stručnou rekapitulaci, pak největší návštěvnost byla zaznamenána dne 6.11. a to jako odezva na článek Vypli proud, což zcela nechápu. V tento den navštívilo blog 468 lidí. Zdá se, že elektrická energie bolí tuto společnost víc, než se zdá.

Naopak rozsáhlejší diskuzi jsem předem očekávala u článku Jak jsem si koupila něco pro sebe. Nemýlila jsem se, článek měl v tomto roce nejdelší diskusní vlákno a to se 26 příspěvky. Nákupy totiž hýbou světem a to i tím blogovým.

Ještě musím napsat, že jsem v tomto roce byla nucena zablokovat pouhé dva návštěvníky, ale myslím, že to nebyli žádní úmyslní kaziči ani sprosťáci. Byli to jen dva vandráci, kteří lozili blogovým světem, aby psali nesmysly na nesmyslná místa a jejich poselství nedávala vůbec žádný smysl (tedy pokud to nebyly psané šifry, které by na můj blog lákaly ufouny - tfuj, děkuju, nechci).

Už mi v tom oku zase cuká...

Mí milí čtenáři, přeji Vám v příštím roce mnoho zdraví s chladnou hlavou, nenechte se vytočit každou blbinou (taky jste si všimli, že je jich kolem pořád víc?), ono to není zdravé a navíc je trudomyslnost fakt hrozně nakažlivá. A vůbec, držte se zbytků dobré nálady, protože i pokřivený úsměv je lepší než žádný.
A zachovejte mi svou přízeň, abych se mohla i v příštím roce těšit z Vašich komentářů.
Děkuji Vám,
Lucka


Počet komentářů: 18

Příběhy pejska Sama - Epizoda 5./ Vánoce

26. prosince 2011 v 22:31 | Lucka |  Příběhy pejska Sama
Příběhy pejska Sama
Epizoda 5./ Vánoce


Pro zvětšení obrázku klikněte SEM.
Počet komentářů: 11

Perníková chaloupka

23. prosince 2011 v 23:48 | Lucka |  Tvořivost
Uznávám, že je to dost pozdě a že už budu v tuto dobu sotva někoho vánočně motivovat k činnosti, ale nakonec mi to nedalo, abych se alespoň nepochlubila.

Letos jsme se již poněkolikáté pokusili o výrobu perníkové chaloupky. Díly jsou upečené z klasického těsta na perníčky, recept se dá běžně všude najít. Pokud by se přece chtěl někdo inspirovat, nejprve je nutné vytvořit si k dílům chaloupky "mustr" ze čtverečkového papíru (tam se to počítá a maluje nejlépe). Nakreslím si boky, štít i střechu tak, aby rozměry navzájem odpovídaly, vystřihnu a potom to teprve obtáhnu do vyváleného perníkového těsta. Taky se nesmí zapomenout na placku pod domeček. Fantazii se zde meze nekladou. Může být dost velká, aby se na ní krom chaloupky vešly ještě stromy, zvířátka a třeba plot s lavičkou, zároveň je však třeba počítat s místem, kam nakonec dílo postavím.

Upečené díly k sobě lepím polevou z bílků šlehaných s moučkovým cukrem a párem kapek citrónu. Směs musí být hustá tak akorát aby při mírném tlaku prošla maximálně 1 mm velkou dírkou v ustřiženém růžku igelitového sáčku a neroztíkala se po perníku (pokud někdo disponuje zdobičkou, pak bravo).
Okýnka doporučuji nazdobit ještě před slepením stěn. Je to mnohem jednodušší než později pracovat na dílech svislých.

Lepení stromků kolem si mohu usnadnit lešeníčkem ze zapíchlých párátek (které pochopitelně později odstraním) nebo instaluji polovinu párátka rovnou natrvalo do spodku stromečku (ale potom pozor při případné konzumaci).

A hle, dílo v celé kráse...



Jistě jste si všimli, že na fotce svítí v chaloupce okýnka. To proto, že je do ní zezadu zavedena jedna žárovička z osvětlení stromečku. Když se rozsvítí stromeček, rozsvítí se i domeček.

V minulosti jsem již pár chaloupek vytvořili. Když se s ní zachází opatrně, může vydržet i pár let. Tu poslední jsem po Vánocích vždy zabalila do celofánu a uložila do chladné místnosti. Určitě jsme ji použili nejméně třikrát a i když jsem z ní vždy musela poněkud omést pavučinky, na dekorativnosti nic neztratila.
Jen pro úplnost musím dodat, že tato poslední chaloupka skončila dosti neslavně a to když k nám o svátcích přijela jedna nejmenovaná návštěva s malými dětmi a protože právě těm jsme se zrovna nějak málo věnovali, než jsme se ohlédli, snědly nám polovinu této betonově tvrdé, brouky prolezlé staré perníkové chalupy. Zbytky stavení jsem druhý den nabídla koním a kozám, ale nikdo z nich to žrát nechtěl. Takže teď už vím, že pokud se na perníkové chaloupce některá návštěva opět přiživí, zbylé ruiny jim balím rovnou do pytlíku na cestu.

Přeji všem čtenářům tohoto blogu krásné, klidné a ničím nerušené Vánoce. Žádné strachy, však on ten Ježíšek přijde i když není vidět (a taky nezabere půl stavení jako Santa). No a kdyby nepřišel, tak se vlastně taky tak moc neděje, aspoň nevyvětrá ven teplo otevřeným oknem (ale děti by se mnou v tomto rozhodně nesouhlasily).
Mějte se krásně a mějte se rádi a užijte si tento vzácný čas.
Lucka


Počet komentářů: 9

Ten kozel je k ničemu!

23. prosince 2011 v 1:00 | Lucka |  Kozy
S přírodou to máte těžké. Ona je to taková mrška s hezkou tváří, slibuje, usmívá se, ale pak skutek utek. Žádné záruky od ní čekat nemůžete, protože ona umí být navíc taky pěkně škodolibá a poťouchlá a pak se někde za bukem směje až se za své zelené břicho popadá, když vidí, jak jí zase nějaký zoufalec naletěl.

U koz nám s končícím podzimem nastalo připouštěcí období. Ve skutečnosti začaly kozy vystrkovat růžky už v září, ale komu by se chtělo poskakovat kolem narozených kůzlat v mrazivém únoru. Místo toho jsem si vedla přesné záznamy, abych mohla lunární koloběh kozy Mahuleny pěkně koordinovat s koloběhem našich prací a povinností a taky abychom připustili tak akorát, aby se kůzlata narodila až do první svěží trávy.

Záznamy byly přesné a data odpovídající, takže nastalo to, čeho jsem se nejvíc obávala - Mahulena se začala prskat právě ve chvíli, kdy odjelo naše auto do servisu, kdy jsem byla dlouhodobě objednána k zubaři a synek na rehabilitaci a kdy byl tatínek v práci vytížen asi jako středověký soumar.
Každý rok si říkám jak to ta koza dělá, že si ke svým touhám vybere vždycky tu naprosto nejnemožnější dobu. (Z mých záznamů je patrné, že všeobecně se asi nejvíc koz prská večer na Mikuláše a to zejména v rodinách s více dětmi.)
Nakonec jsme v denním plánu pracně našli několik desítek volných minut, nacpali jsme mektající Mahulenu do auta a ujížděli s ní za kozlem rychle jako zloději.

Nejdobrodružnější část výletu nás vždycky čeká u statku. Jsou to budovy u cesty, můstek, vrata, ale hlavně žádný zvonek. Je již nepsaným pravidlem že v tomto hektickém okamžiku je navíc mobil zdejší majitelky koz zcela mrtev. Chvilku halekáme ze silnice, chvilku bušíme a když to nikam nevede, vylezu jako Tarzan nahoru na vrata a pískám na prsty. Psi se rozštěkají jako pominutí, ale to je tak vše. Když už jsme úplně bezradní, objeví se chovatelka na zcela opačném konci ulice a kroutí hlavou, proč jsme jí my hlupáci nezavolali...

Tatínek sice ví, že nemáme ani vteřinu nazbyt, ale nedává na sobě nic znát. Naopak. Vede s chovatelkou veselý družný rozhovor před stájí, zatímco já se ocitám v boxu s kozlem, držíc Mahulenu na vodítku.
Pro jistotu nás tam všechny zavřeli, aby někdo neutekl.

Ten kozel mi byl od začátku podezřelý. Takový mrňous vykulený, dokonce i Mahulena si všimla, že je divný a trkala do něj. Přidržela jsem ji tedy za obojek, aby nás ve statku nepomluvili a stoupla jsem si před ní. A ten prťavý kozel pořád běhal okolo a dlouho se k ničemu neměl a nakonec tedy párkrát skočil, možná ze slušnosti. Ale jak to doopravdy bylo tvrdit nemohu, protože jsem hleděla Mahuleně zpředu do očí a tatínek s chovatelkou byli za vraty, takže nám z druhé strany kozy svědci zcela chybí.

Uběhly klidné tři týdny.

V pondělí jsem otočila kalendář a zjistila, že úterek bude po dlouhé době docela hektický den. Ráno přivezou balíky slámy, dopoledne jde synek na kontrolu s rovnátky, potom musím vyzvednout Vašíka ze školky a rychle s klukama na flétnu. Tatínek přijde z práce pozdě. K tomu všemu jsem zrovna sváděla nerovný boj s chřipkou.
Bylo by toho dost kdyby...se nezačala znovu prskat koza!
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Mahulena začala v noci pomekávat a ráno už řvala jako sexuální otrok. Tiše jsem ji proklela...
Abychom vše zvládli, zapojili jsme do akce dědu. Vybavila jsem ho instrukcemi, penězi i medem pro řidiče náklaďáku se slámou a hned ráno jsme hnali za kozlem. Ani jsem se nepřevlékla, skočila jsem do auta v kulichu, v kalhotách a botách ze stáje. Koneckonců, jedu přece zase do stáje...
K dokonalosti načasování tohoto výletu už nám chyběl jen půlmetr sněhu.

Majitelka zde tentokrát vůbec nebyla, zato tu byl zase ten mrňavý zakomplexovaný kozel. Chtěla jsem promluvit se zaměstnancem a nahlásit mu, že při naší poslední návštěvě byl tento plemeník zcela nemožný, ale nebylo to třeba. Zatímco minule kozel skákal alespoň z povinnosti, tentokrát stál v boxu vedle kozy doslova jako blbec.
Ukrajinec pronesl něco jako:
"Já povedal to uže...", čímž chtěl nejspíš říct, že on by si na toho kozla rozhodně nevsadil a hned telefonoval majitelce. Když se dovolal (!), vzal mi z ruky vodítko s Mahulenou a řekl:
"Iďom!"
Tatínek nasedl do auta, ale já se zcela neprozřetelně vydala pěšky za Ukrajincem s kozou. Šli docela rychle, šli kamsi dál rovně po silnici, držela jsem se jim v patách a uvědomila jsem si, že za nimi v těch svých luxusních botkách a v kulichu s bambulí skotačím jako trpaslík. Prošli jsme celou vesnicí a potkávali jsme různé lidi a ti lidé se otáčeli. Říkala jsem si, že si prohlížejí naši dobře stavěnou Mahulenu, která se pěkně natřásala a kroutila zadkem, ale v této chvíli už mohu uznat, že nejspíš civěli spíše na mě jako na tichého blázna.

Nakonec jsme došli k zadním výběhům a zde jsme našli kozla zcela jiné kategorie. A o tom, že to byl chlapík, svědčí fakt, že vše proběhlo naprosto standardně a velice rychle a že snad jedinou potíží bylo to, že koze i kozlovi ujížděly na ranním náledí nohy. Hop a skok a hotovo.
Pokud by někoho celá situace zajímala detailněji, již dříve jsem se tomuto fenomenu věnovala ZDE.

Takže věřím, že máme připuštěno.
Další eventuelní termín (ke kterému ovšem už nedojde) vychází na 3.1.
Dívám se do kalendáře.
Již je tam cosi napsané.
V úterý 3.1. jde naše auto opět do servisu...


Počet komentářů: 11

O dvanácti pytlíkách

18. prosince 2011 v 23:20 | Lucka |  A co mě nebaví
Každý, kdo se dnes rozhlédne kolem sebe, kdo umí vzít trochu rozum do hrsti a kdo si dá pět a pět dohromady, ten už asi tuší, že se nad našimi jasnými zítřky pomalu a jistě stahují bouřková mračna, že nabouraný Titanik se povážlivě naklání na bok a že dobře už bylo. Ruku v ruce s tímto zjištěním se nabízí otázka co s tím a kde vzít záchranný kruh, potažmo čeho se v rozbouřeném vlnobití rychle chytit.

Jako mírně zkušený včelař jsem usoudila, že bude nutné zásobiti se dostatečným množstvím cukru, dokud hladina teprve stoupá. Na podzim se mě hladové včely na cenu cukru ptát nebudou a kdybych měla při jejich krmení ještě šlapat vodu (což se i tak může stát), tedy aspoň s pocitem, že šlapu nejlépe jak umím.

Pročetla jsem několik nevyžádaných reklamních letáků a vybrala z nich dva potenciální prodejce. Za prvním z nich jsme se vypravili hned začátkem týdne. Ovšem zde jsme se málem stali obětí jakési podivné (ale známé) fabulace - cena udávaná na propagačním materiálu byla o hodně nižší, než jakou jsme ve skutečnosti našli na regálech se zbožím.
Zklamání.
Naštvání.
Zlost.
Udavte se tím, milí obchodníci!

O pár dní později jsme se vydali do jiného známého supermarketu. Cena cukru zde byla báječná. Jenže jak již bylo z letáku jasné, nákup byl omezen množstvím 12 kg na osobu. Ouha! No, upřímně řečeno, dvanáct pytlíčků pro včely, to je jako když plivne. Takže jsme se na nákup vypravili dva - tedy já a děda - s jasným cílem přivézt cukru co nejvíce budeme schopni z hamižného marketu dostat.
Naše strategie: Dva nezávislí, tuctoví, až nudní zákazníci s nákupními vozíky podniknou tichý nájezd na paletu cukru a budou ji postupně po dvanácti pytlíkách jako mravenci plenit, až budou mít plné auto.
V praxi to znamenalo absolvovat mezi regálem, pokladnami a autem jakési kolečko, které budeme běhat dokola do zblbnutí, dokud nebudeme mít toho cukru zkrátka dost. No, ale když už někdo vymyslel tu pitomost s limitem, proč celou věc nevyřešit pitomostí další.

První (a vlastně i poslední) rafinovaná myšlenka mě napadla hned na startovní čáře, tím myslím u vchodu do supermarketu. Okamžitě mě zde zaujalo několik samoobslužných pokladen. No jistě - kde není prodavačka, není žalobce a kde není žalobce, není soudce. Tam bude pytlíky sotva někdo počítat. Tudy by se jistě dalo projet hned s několika kartony naráz a nikdo by si ničeho nevšiml. Upozornila jsem na svůj objev dědu.
"No, nevim, nevim...", zavrtěl skepticky hlavou. "Zkusit to můžeš, ale šanci ti nedávám. Asi to budou hlídat i tady."

Naložila jsem do nákupního vozíku dva kartony a prosvištěla uličkou oděvů rovnou k samoobslužné pokladně. Prodavačka nikde, vzduch čistý. Jenže jsem tímto způsobem dosud nikdy neplatila, takže bylo nejdřív nutné prostudovat návod na kase. A v tom byla právě potíž. Než jsem si ujasnila celý postup, ozvalo se mi za zády:
"Mohu vám pomoci?"
A bylo to v háji, protože jsem svou hloupou neznalostí přilákala pokladní od vedlejší kasy a ta mě hned upozornila, že vezu cukru víc, než mám povoleno.
"Tak to rozdělíme do dvou účtů.", navrhovala jsem.
"Ne. Přeci dobře víte, že je povoleno jen 12 kg na osobu. To je limit!", odpověděla striktně.
"Ale já vezu karton pro mámu.", lhala jsem. Nejspíš to vyznělo dost stupidně, neboť lhaní mi nikdy moc nešlo a taky jsem mohla vymyslet alespoň něco originálnějšího...
"Ten druhý karton odložíte sem!", ukázala prodavačka prstem na zem.
"Ale..."
Nevyšlo to.
Před obchodem už čekal děda, v nákupním koši limit 12 kg cukru.
"Chytla tě, co? Já to viděl..."

Uložili jsme nákup do auta a vydali se do druhého kola. U palety jsem nabrala dvanáct pytlíků a pro jistotu ještě chvíli nenápadně kroužila mezi regály. Projela jsem standardní pokladnou s opravdovou živou prodavačkou a už viděla dědu, jedoucího s vozíkem z druhé strany proti mně.
V jednom momentě jsem si myslela, že mě šálí zrak. Spadla mi čelist. Děda měl naložené dva kartony!
"Jak to...?", vykoktala jsem překvapeně ze sebe, "vždyť přece..."
"Hehe," zasmál se potutelně, "potkal jsem tam u palety takového sympatického pána. A řek jsem mu, že ten jejich cukerný limit tady je úplná kravina. A taky že toho cukru budeme potřebovat opravdu dost, takže k té paletě pojedu ještě určitě aspoň několikrát. No a on mi navrhl, že si tedy ten cukr koupí taky a pojede se mnou ke kase a za pokladnou mu karton zaplatím a vezmu ho od něj. To byl hodný člověk, viď..?"
Kroutila jsem nad tím vším hlavou.

Při třetím kole jsem opět změnila trasu a prošla oddělením hraček a výprodeje. Trochu jsem si tam prohlížela zboží, to kdyby mě s cukrem už náhodou merčily zvědavé kamery. Ještě aby mě tak někdo chytil za šos! Pochopitelně jsem nakonec využila zas jiné pokladny. Z obchodu jsem úspěšně vyvezla dalších dvanáct zakoupených pytlíků.
A co nevidím?
Děda veze opět dva kartony!
"Řek jsem té pokladní, že cukr potřebujeme pro včely. A ona se ptala odkud jsme a já jí to řek a ona řekla, že vlastně bydlí hned vedle. Tak to jsme skoro sousedi. A taky se divila, protože nevěděla, že včely jedí cukr a povídala, že má med moc ráda. A pak na mě mrkla a napsali jsme ten nákup na dvě účtenky. Tak jsem jí řek, že jí včely budou vděčné. Moc hodná paní to je, ta paní pokladní..."
Žasla jsem...

V dalším nákupním kolečku jsem trochu kroužila marketem už před tím, než jsem se znovu obezřetně přiblížila k cukru. Jeho naložení bylo dílem okamžiku a pak cesta obloukem kolem sýrů k pokladně. Byla to poněkud zajížďka, ale pro zdar celé akce věc naprosto nutná. Zdatně jsem s vozíkem manévrovala mezi koupěchtivými zákazníky. Blížilo se poledne, dav v supermarketu viditelně zhoustl a fronta u kasy se protáhla. Vyvezení dalších dvanácti pytlíků cukru mi trvalo o dost déle, než dříve.
Děda již čekal venku.
"Už je tu moc lidí.", mávl otráveně rukou. "Jedem domu."
Naložili jsme poslední kartony a zaparkovali jsme nákupní vozík.
Auto bylo příjemně plné.
"Jo - a té hodné paní pokladní jsem dal nakonec tvoje telefonní číslo. Řekla, že si zavolá v květnu a přijede si pro med. Tak jen abys s ní počítala..."

Musím si to pamatovat.
Až totiž ta paní pokladní na jaře zavolá (a ona zavolá, protože má ten telefon od dědy), nesmím jí zapomenout za těch dvanáct pytlíků poděkovat.
Ze slušnosti.



Počet komentářů: 24

Jak jsme hledali zatměný Měsíc

12. prosince 2011 v 22:59 | Lucka |  Příroda
Zpráva z tisku:
Zatmění Měsíce
Úkaz nastane v sobotu 10.12. večer a na území ČR bude Měsíc vycházet vpodstatě po skončení fáze úplného zatmění. Na obloze v době východu ztemnělého Měsíce najdeme na západě planetu Venuši a na východě Jupiter. Samotný Měsíc bude ležet ve fotogenické oblasti souhvězdí Býka mezi otevřenými hvězdokupami Hyády, Plejády a M35 v Blížencích.

Po přečtení zprávy jsem věděla hned, že si tento úkaz nesmím nechat ujít. Fotogenická oblast! Navíc několik předchozích nocí bylo tak ukázkově bezmračných, že to se sobotním zatměním tentokrát vypadalo nadmíru jasně. To bude pokoukáníčko! A hlavně musím včas upozornit děti!

Jistě si teď každý představí, jak jsem celé odpoledne vyhlížela Měsíc s foťákem v ruce, jak jsem dělala dětem obsáhlou přednášku v přírodním amfiteátru pod hvězdokupami Hyády, Plejády a M35 a taky teď každý očekává, kterak sem nyní vrhnu sérii fotografií, detailně mapující celý nebeský úkaz.
Nic z toho tedy rozhodně nečekejte, protože v sobotu jsem na celé zatmění Měsíce zapomněla jako na smrt.

Z odpolední letargie mě vytrhl až Ondra, který se krátce před 17. hodinou vracel z výpravy turistického oddílu Bobr. Oči měl navrch hlavy a zatmění Měsíce doslova plnou pusu. Zrovna jsme si se strejdou chtěli cinknout na zdraví a došlo nám v ten moment oběma současně, že jsme právě cosi plánovaného propásli.

Sakra!

Hmátla jsem po foťáku, skočila do bundy a běžela ven. Přece ještě není tak úplně pozdě! Před domem mě čekalo průzračné nebe, poseté zářícími hvězdami. Byly jich stovky. Některá světýlka byla dokonce i v pohybu, tak to tedy nebyly hvězdy, ale co to doopravdy bylo, to netuším. Každopádně tu jedna dosti podstatná věc chyběla - Měsíc.

Bylo mi jasné, že před domem je výhled omezený. Zapnula jsem tedy bundu, hodila foťák přes rameno a rychlým krokem vyrazila na pláně koňského výběhu. Když jsem byla dosti daleko, abych měla celý obzor pěkně na dlani, začala jsem se znova rozhlížet. Točila jsem se tam v té tmě dokola jako blázen, ale to zatrolené těleso pořád nikde! Vzpomněla jsem si na Jiřího Wolkera a na jeho milionáře, který ukradl Slunce. Že by už i tady? Ale k čemu by byl komu Měsíc a ještě k tomu zatměný?

V dálce jsem slyšela bouchnout dveře a pak dětské hlasy. To strejda s Honzíkem a Kačenkou konečně vyrazili do tmy. Vydali se hledat Měsíc opačným směrem než já. Bylo mi již jasné, že z výběhu již na nebi nic nevykoukám, takže jsem se vydala za strejdou a dětmi na Haldu. Halda je nevysoký kopeček, přesto odtud bývá dosti dobrý výhled. Jenže toho dne nás ani tohle místo nezachránilo.

Dlouho jsme na nebi hledali a pak jsme už jen nevěřícně kroutili hlavami. Nakonec jsme zmizení Měsíce vysvětili několika možnými teoriemi:

1. Zatmění Měsíce již prošlo a Měsíc od té doby stačil zapadnout kamsi hluboko za obzor. Takže tu zkrátka není a tudíž nemůže být ani vidět.

2. Měsíc tu před námi pochopitelně je a zatmění Měsíce právě probíhá, ale je tak důkladné, že Měsíc vůbec vidět není.

3. Zatmění Měsíce probíhá nebo neprobíhá, ale kryjí ho mraky, které nejsme proti zářící obloze my amatéři schopni vůbec rozeznat, takže logicky nevidíme nic.

4. Žádné zatmění není a Ondra kecá.

Nakonec jsme se dosti zklamaní vrátili domů. Když jsem tatínkovi vyprávěla, že jsme nic neviděli a Měsíc vůbec nenašli, nevěřil a asi si v duchu zaťukal na čelo. Potom se zvedl, oblékl Vašíka, vzal Sama a společně všichni vyrazili zjistit, jak to s tím ztraceným tělesem doopravdy je.
A co myslíte, našli ho?
Našli!
Byl schovaný za lesem, potvora, a vidět byl jenom z ulice.
Ale to už bylo opravdu za minutu dvanáct a ze zatmění zbýval maličký kousek, takže s foťákem jsem doběhla doslova na poslední chvilku. Několik zaměření, několik zkusmo záběrů, pár rychlých snímků a pak...
BLIK! TMA!
Vybitá baterie.
Mrtvý foťák.
Hotovo.
Tak to je k zatmění Měsíce ode mne asi tak všechno.
Jen jeden použitelný snímek...



Ale netruchlím.
Císař Rudolf II. na tom byl ještě hůř,
když očekával zatmění Slunce...



Počet komentářů: 23

Co jsme slíbili Mikulášovi

8. prosince 2011 v 8:52 | Lucka |  Děti
A máme zase po Mikulášovi. Dlouho očekávaný a dlouho bedlivě vyhlížený nakonec přišel. Jako vždy s sebou přitáhl plesnivého čerta a taky košík s dobrůtkami. Zatímco bez prvního by se děti rády obešly, po barevných cukrlatech se natahovaly, jako by jich neměly nikdy dost. Při pohledu na plný Mikulášský košík dokonce zapomněly, že se mají bát. Každý rychle odševelil svou básničku a pak už jen po očku koukaly, kdy už se Mikuláš konečně zvedne a vyrazí o dům dál, aby mohly začít plenit své pytlíky s výslužkou.

Sliby jsou chyby a o slibech Mikulášských to platí dvojnásob. Míra zlobení u nás bývá nepřímo úměrná blížící se svaté návštěvě. Přeloženo do lidštiny - čím je Mikuláš blíž, tím jsou děti hodnější. V okamžiku O (to je ta chvíle, kdy Mikuláš vstupuje do dveří a čert na chodbě rachotí řetězem) by se možná při pečlivém průzkumu daly nad dětskými hlavami najít první stopy právě pučící svatozáře.
Po zkušenosti z několika posledních let mohu konstatovat, že děti jsou ochotné slíbit Mikulášovi úplně všechno. Většinou má v ruce list hříchů, který jim, nezvedencům, vyčítavě přečte a oni si v tom samém momentě začnou všichni naráz sypat popel na hlavu.
Uklidím si pokojíček.
Budu poslouchat paní učitelku.
Přestanu odmlouvat.
Začnu jíst maso. Od zítřka.
Nikdy nebudu dělat hluchého.
Slibuju.
Ano.
Ano.
Ano.

Tato velkolepá Mikulášská předsevzetí mají poločas rozpadu izotopu uranu. Jakmile svatá dvojice zamává berlou, zachřestí řetězem, naposledy zahartusí a zmizí ve tmě, okamžitě začne v pokoji probíhat neřízená štěpná reakce. Děti zajásají, otevírají pytlíky, rozbalují bonbóny a zahazují papírky. Po zemi se začnou povalovat roztomilé barevné igeliťáky, mašličky, alobaly od čokolád, z místa na místo se kulí pomeranče. Co ještě není dost v pohybu, tomu pomůže pes Sam, který je tímto stavem věcí naprosto nadšený. V pokojíčku vybuchla jaderná bomba.
Pomyšlení na úklid je příliš bolestivé.
Když děti načnou pár bonbónů a rozbalí každý svou čokoládu, začnou se zajímat o to, co měl v pytlíku ten druhý. Na řadu přichází fáze výměnného obchodu. Já mám rád tohle a on zas tamto - vyměníme to. Burza probíhá za nejasných pravidel. Sice do toho vůbec nevidím, ale každopádně všechno dobře funguje. Tedy alespoň do chvíle, než kdosi někomu sní cosi, na co neměl povolení. Těžko říct, jestli se tak stalo omylem nebo šlo o schválnost a zneužití nepřehledné situace.
Že burza skončila poznáme podle řevu, linoucího se z pokojíku. Zjišťovat, kde se stala obchodní chyba, je naprostá ztráta času.
"On mi to vzal!"
"Nevzal, já to vyměnil!"
"Nevyměnil!"
"I jo! Vyměnil - za zelenej bonbón!"
"A kde je ten bonbón?"
"Nevim. Asi ho sněd Vašík!"

Volám na Vašíka. Vašík sedí na chodbě, cucá zelenej bonbón, při tom se pokouší rozbalit Brumíka a dělá hluchého. Říkám si, že by bylo dobré v nejlepším přestat.
Co takhle večeře?
"Děti, kdo si dá rybí prsty s bramborem?"
Ticho.
Při pohledu na pusy od čokolády už tuším, že nemám šanci.
"Já maso nechci.", připomene mi Vašík.
Vše se rychle vrací do zaběhnutých kolejí.

Přemýšlím, jak daleko asi za tu chvilku došel Mikuláš. Každý rok si říkám, jestli by se nevyplatilo pozdržet ho a nechat ho nějakou dobu podupávat před domem, aby se v této fázi mohl vrátit a sám se přesvědčit, jak to s těmi sliby dopadlo mizerně. Ten by zíral! Jenže Mikuláš je v prachu, čert taky a děti to dobře vědí.
Možná jsem jim i chvilku věřila.
Možná svým předsevzetím na okamžik věřily samy děti.
Ale Mikuláš, ten bude těmto planým slibům věřit celý rok až do dalšího prosince.
Najivka...


Počet komentářů: 21

Pozor, bude se střílet!

3. prosince 2011 v 0:32 | Lucka |  Příroda
Podzim máme nenávratně za sebou, zima zaklepala na dveře a s ní se objevili i naši staří známí. Věrní čtenáři pamětníci si možná vzpomenou na naše nedobrovolné soužití s divokými prasaty koncem loňského roku. Tehdy jsem naše štětinaté přátele dokonce zachytila za bílého dne na video. Z tohoto materiálu jsme stanovili náš osobní stav černé zvěře na tři dospělé a dvanáct maličkých pruhovaných selátek.
Za osobní si dovolím toto stádečko považovat proto, že jsme jim tehdy nedobrovolně poskytli zázemí, zajistili jim v době nouze dostatek potravy v podobě sena, kompostu a hnoje a nabídli jim za dlouhých zimních večerů povyražení v bezplatné herně. Nakonec si nás pašíci tak oblíbili, že chodili do našeho seníku dokonce i umřít.
Pěkně děkuju!

Dá se říct, že od jara jsme o divokých prasatech neslyšeli. Úplně se vytratila, až by jeden začal věřit, že odešla nadobro. Omyl. Stádo přišlo až ve chvíli, kdy se zoralo poslední pole. Paběrkovat už nebylo kde, tak se nám prasata vrátila zpátky. A že je máme zpět nebylo vůbec těžké poznat. Jednoho mlhavého rána se totiž náš koňský výběh probudil a zjistil, že ho přes noc kdosi vybombardoval...

Tato oranice nebyla povolena

A k potvrzení naší předem známé jistoty jsem se se stádečkem o pár dní později měla možnost setkat osobně. Bylo to ráno kolem deváté, mlha jako mléko se pomalu rozplývala a já vyrazila ven se Samem. U výběhu jsem se s nimi potkala. Šli za sebou jako trpaslíci a bylo jich sedmnáct (pokud si ještě některé z nich nezkrátilo cestu lesem). Největší bylo jako kredenc, poslední, nejmenší, mělo standartní zabíjačkovou velikost.
Bylo mi jasné, že v tomto počtu do jara vytvoří z našeho okolí měsíční krajinu.

Leč nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř,
jednoho odpoledne zastavil zde terénní vůz!

Dívala jsem se na auto s nedůvěrou. Když někdo dojede vozem polní cestou až k naší zahradě, znamená to, že buď zabloudil (a tomu nevěřím), nebo že něco chce (a máme tu tím pádem potížistu). V tomto případě se však věci zdály být rozhodně v náš prospěch, i když pán něco chtěl. Pochopitelně. Z auta vylezl příslušník Myslivecké jednoty, který nám oznámil, že se rozhodli provést v těchto místech odstřel divokých prasat. (Hosana!) Znalecky posoudil vydařenou oranici, za kterou by se ani Stachanovci stydět nemuseli, zhodnotil terén a směr větrů a nakonec navrhl, abychom umožnili vstup do zahrady za účelem vytvoření mobilního maskovaného posedu a taky abychom posunuli ohradník výběhu o pár desítek metrů tak, aby zde bylo možné nasypat návnadu.

V radostném nadšení jsme aktivně provedli první část operace, pán sem pár dní nato vysypal pytel rohlíků, postavil mobilní posed a my několik dalších nocí zpod peřiny tiše naslouchali, kdy už konečně uslyšíme rány z kulovnice, které se rozlehnou tmou a budou nám příjemně rvát ušní bubínky.

První tři dny se nedělo nic.

Čtvrtý den se prasata opět přiblížila. Stádo se vyhnulo hromadě nasypaných rohlíků a oboralo alej stromků na okraji koňského výběhu. Důkladně.

Ani tato oranice nebyla povolena

Pátý den to vypadalo, že si naše prasečí rodina přizvala k hodování do výběhu ještě příbuzné z Moravy. Zoraná část se přes noc znásobila a začala se pomalu přibližovat až k seníku. Rohlíky zůstaly netknuté.

Šestý den ráno sežraly rohlíky srnky. Viděla jsem je z okna.

Sedmý den se tu asi v 17 hodin objevil člen Myslivecké jednoty. Zaslechli jsme jasně dva výstřely. Že by konečně? Kolem 18 hodiny hovořil tento pán se sousedkou v ulici. Řek, že je mu zima a šel domů. Výstřely evidentně minuly cíl.

Osmý den už skoro nebylo co nového rýt, takže prasata obryla alespoň cestu pod mobilním posedem.

Tato oranice je drzost!

Devátý den mě přestává lov bavit a zahradu jsem zamkla. K posedu je stejně dobrý přístup od cesty, proč tedy nechávat odemčeno?

Desátý den přiváží pán půl pytle obilí. Do rána je návnada pryč - pravděpodobně zase srnky.

Následujících několik dní se sem stěhuje vepřová populace z přilehlých okresů. Asi si mezi sebou řekli, kde je dobře. Náš výběh se mění v tankodrom. Prasata orají již jednou zorané. Nalézáme zde také ježka - zbyly z něj jen bodliny.
Rezignuji.

Není úniku. Jsou všude, je jich moc a vezmou si, co chtějí. Zrovna teď, když píšu tyto řádky, podupávají kdesi za oknem v lese, jejich dlouhé stíny se v měsíčním světle míjejí se stíny stromů a rafinovaná prasečí očka chystají další fatální nájezd. Ďábelský vepřový mozek umí dobře spočítat, kdy je nejvhodnější chvilka k úderu a hromada zvlhlých rohlíků je tu jen k smíchu. Dnes je jich moc, zítra jich bude ještě víc.
Ježek už zaplatil.
Kdo bude další?
Počet komentářů: 25

Spolužák v koši

25. listopadu 2011 v 15:46 | Lucka |  Perličky a vtípky
Honzík se vrátil ze školy...
"Ahoj Honzíku, tak jak bylo?"
"Dobře."
"Žádný průšvih?"
"No...jen takový malý."
"Co se stalo?"
"Čermákovi dneska někdo narazil na hlavu odpadkový koš..."
"Safra. A plný nebo prázdný?"
"Nevim, ale snad prázdný.....doufám."
"A tys to nebyl?"
"Nebyl, ale Čermák to na mě sved."
"Aha. A jseš si naprosto jistý, žes tys to neudělal?"
"Mami, poslouchej. Když po mně hodí pero, seberu ho a hodím ho po něm zpátky. Když se vytasí s pravítkem, vytáhnu pravítko a normálně bojuju (jo - dík za to nové pravítko s horní lištou - to se fakt nezlomí), ale házet košem? Pche! Přece dobře víš, že tohle není můj styl!"


Počet komentářů: 22

Sněz co zmůžeš, aneb smrt z přejedení opravdu existuje!

22. listopadu 2011 v 0:00 | Lucka |  Cesty
Tak daleko, kam se dojde za jeden den, je v lese místo, které je rozděleno roklí. Na jižní straně je vysoká hora a ta se snižuje k veliké řece. Tam když přijdete, najdete muže, jak vyrábí ze dřeva práh. Od tohoto prahu pojmenujte toto místo Praha. I knížata a lidé silní jako lvi se sklánějí ve dveřích, aby do nich nenarazili hlavou, stejně mocný bude i hrad, který se tam postaví.
Vidím město veliké, jehož sláva se bude dotýkat hvězd!
Kněžna Libuše


V pátek jsme vyrazili s tatínkem do Prahy. Pro někoho běžná věc, pro jiného povinnost, pro nás od dob studenstských ne zcela obvyklý cíl cesty. Upřímně zde napíšu (a Pražané prominou), hlavní město není tak docela můj šálek kávy. Tedy přesněji řečeno, do Prahy klidně - porozhlédnout, pokochat, vyřídit nezbytné a honem rychle zase pryč, děkujeme, stačilo.

V pátek ovšem nastala zcela výjmečná situace, kdy jsem se do našeho hlavního města dokonce těšila. Možná už někdo tuší, co mohlo být příčinou mého nevysvětlitelného nadšení. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, důvod je zcela jednoduchý.
Jídlo.
Ovšem není to tak, že by nám došly zimní zásoby, nebo že bychom do Prahy prchali před armádou hladových polních myší. Tím jídlem mám na mysli jídlo s velkým J.
Dostali jsme darem poukaz do Brazilské restaurace v centru města.

Když nad tím teď přemýšlím, do středu Prahy jsem ani za dob studentských moc nezašla. Tehdy jsem na jednom konci města nastoupila do metra, na druhém zase u školy vylezla a střed Prahy jsem cestou zanechala kdesi daleko nad sebou. Takže nemohu posoudit, jak moc se za tu dobu centrum hlavního města změnilo.

Zaznamenala jsem několik postřehů:


Kousek od výstupu z metra nás uvítal tento bosý bezdomovec na lavičce. Při pohledu na něj mě přeběhl mráz po zádech - okolní teplota byla kousek nad nulou. Přispěla bych mu do klobouku, aby si moh koupit aspoň papuče, ale klobouk měl stále na hlavě. Nekomunikoval. Jen tam tak seděl jako dřevo. Tak jsme šli dál...



Václavák.
Všude klid a pořádek.



Svatý Václav se tvářil tak jak se tvářil. A neříkal radši nic. Dokonce i kůň mlčel.



Rozzářený Obecní dům

A pak už jsme vpluli do restaurace. Že nevstupujeme do žádné druhořadé hospody nám došlo hned ve dveřích, kde nás uvítal personál a dovedl nás pěkně až ke stolu.
A pak to začlo. Bufet s výběrem připravených předkrmů, saláty, rolky, krevetky, houbičky a salámky, kuchaři rolující suši, omáčky, zelenina a roztodivné sosíky, dokonce zde bylo i pár ústřic, které jsem měla v puse prvně v životě. Lastury jsem si chtěla schovat, ale než jsem se nadála, přiskočil číšník a řekl:
"Dovolíte, hned vám přinesu čistý talíř..."
S těmi slovy mi prázdné ústřice sebral a v mžiku podstrčil talíř nový. Moje chyba - měla jsem si ten starý držet.
Hned kousek od nás se již na velikém grilu točilo maso - kuřata, kachny, nějaký ten zebu, brazilský býk a podobně. Když je maso dost upečené, personál ho sundá a číšník i s obrovským špízem tančí mezi stoly a na talíře hostům odkrajuje voňavé plátky. Každý stůl je opatřen zeleným a červeným terčíkem. Zelený znamená: "Hola, hrňte to sem! "a červený zase číšníkovi říká: "Klidně můžete jít o stůl dál." Jenže kdo by ho použil?!

Původně jsem si představovala, že v restauraci "sněz co zmůžeš" strávíme několik dlouhých hodin. Jenže rotující špízy nám nedaly pokoje. Talíř se pořád plnil masem zas a znova, číšníci neustále skotačili kolem a musím říct, že po hodině hodování už jsem začínala pomalu věřit na smrt z přejedení. Hodovali jsme zkrátka moc rychle a nepoužili jsme ten proklatý červený terčík, což byla ta největší chyba. Tedy, my jsme ho vlastně nakonec použili, ale to už bylo pozdě. Číšníci se zkrátka rozdováděli, potom nevěděli kdy přestat, na náš červený terčík úplně kašlali, šibalsky na nás mrkali a plnili nám talíře dalšími grilovanými kousky ať jsme mávali červenou nebo zelenou.

Měla jsem s sebou foťák, jenže jsem nevyfotila vůbec nic. Jednak se to v restauraci moc nehodilo, ale hlavně fotit nebylo kdy.
Z celé velkolepé akce mám jen snímek této bizarní sklenky se slivovičkou. Tou dobou už jsem sotva dýchala a číšníky jsme od stolu museli plašit jako drzé vrabce.
Takhle nějak si představuji Lomikarův konec...



Toto je jeden malý "panák". Soustavou rafinovaně spojených trubiček je rozveden do tří "podpanáků", kteří zabraňují tomu, abyste do sebe mohli "frťana kopnout naráz".

A pak už jsme se vyvalili z restaurace ven. Ovanul nás chladný větřík a ozářila nás noční Praha. Cizinců všude kolem jak naseto. Přesto jsem si všimla, že většina restaurací zeje prázdnotou. Zaplněné byly jen zahrádky na Staroměstském náměstí. Tyto zahrádky jsou důmyslně obehnané průhledným plexisklem a opatřené venkovními teplomety, aby cizinci při jídle nezmrzli.


Staroměstské náměstí.
Vánoční strom tu ještě nebyl, ale tou dobou už kdesi cestoval.



Nebyla tady dřív hospoda U Švejka? Tohle by nevymyslel ani sám Hašek!



Staropražská štětka - vhodný dárek pod stromeček!



A nakonec - koho nepotkám. Starý známý! Jen se přesunul o pár ulic dál.
A zase seděl jako dřevo...

Závěrem přidávám varování. Když vám někdo bude říkat ´jez co zmůžeš´, neznamená to, že musíte sníst úplně všechno. V praxi se nakonec ukáže, že to ani není technicky možné. V některých případech dokonce nedoporučuji ani všechno ochutnávat. Může se stát, že pokud do sebe nacpete úplně vše, co se na pohled líbí (a navíc pekelně dobře chutná), vznikne z toho v útrobách cosi podivného.
A to něco bych nikomu nepřála a můj žaloudek by mohl vypravovat.
Takže až se budu podruhé na takovýto výlet chystat, předem si ujasním priority, co jíst budu a co ne. Grilované špízy patří pochopitelně do kategorie první.
A co je nejdůležitější - hlavně od začátku používat ten pitomý červený terčík!

(Videa si tu dnes opět skáčou dle své vůle a zvůle. Takže pokud zde níže právě nevidíte ing. Čerta, pak prosím, znovu aktualizujte načtenou stránku.)


Starší článek na téma ´návštěva Prahy´ naleznete ZDE.
Počet komentářů: 17

V zubařském křesle nahoru a dolů

15. listopadu 2011 v 0:37 | Lucka |  Děti
Myslím, že zde nenapíšu nic nového, když prohlásím, že návštěva zubaře je vždy záležitost adrenalinová. Možná se najde někdo, kdo si celou věc navenek nepřipouští a kdo v čekárně vypadá jako by se ho to vůbec netýkalo, ale jak se takový člověk doopravdy tváří při usedání na pohyblivé křeslo, to ví už jen zubař.
Všeobecně by se dalo říci, že v čekárně u zubaře existuje v každém okamžiku jakýsi kolektivní excitovaný stav. Tento stav vzniká dílem z nepěkné předtuchy pacientů nečinně čekajících a dílem z bolesti těch, kteří právě v ten moment svádějí bitvu se svým nevděčným zubem. Celou atmosféru dokresluje skotačivý zvuk vrtačky z ordinace a vzduch v čekárně by se dal krájet.
Existuje ovšem situace, kdy celý výše zmiňovaný excitovaný stav začnete vidět jako obvyklý, banální, až pohodový. Tato situace nastává v momentě, kdy vyrazíte k zubaři společně se dvěma dětmi.

S Honzíkem jsem byla prvně u zubaře před několika lety. Vysvětlila jsem mu tehdy, že se jedná jen o běžnou kontrolu a zvlášť jsem vyzdvihla přednosti zubařského křesla, coby pohyblivé atrakce. To zabralo. Tíživé ticho čekárny protkl smích malého dítěte, kterému přišel morbidní zvuk zubní vrtačky nadmíru komický. Čekárna u zubaře není pro smích to správné místo. Paní s mokrým kapesníkem na tváři mě propichovala pohledem a dvě dámy naproti si cosi nepěkného šeptaly. Měly nás po pár minutách evidentně plné zuby.
Konečně jsme přišli na řadu my i pohyblivé křeslo. Paní zubařka Honzíkovi v puse cosi drobného spravila a pak se pro něco otočila do skříňky.
"Tamhle máš kalíšek.", ukázala synkovi plivátko vedle jeho ruky.
Vyložil si to po svém. Sebral kalíšek s vodou a celý obsah v mžiku poctivě vypil...

Letos jsem přitvrdila - vyrazila jsem k zubaři s dětmi oběma. Jistá výhoda by se tu našla - tentokrát úlohu pouťového vyvolávače převzal Honzík, takže Vašíkovi o jezdícím křesle a o rozdávání hraček nakonec vyprávěl sám. (Tohle opět zabralo.) Z jeho povídání se mi po chvilce začal zubař jevit jako veselý eskamotér...

Když jsme vešli do ordinace, přišel rozpačitý okamžik, neboť jsme hned nevěděli, koho poslat do rukou zubařky jako prvního. Nakonec Honzík vystoupil statečně z řady a s nesmělým dotazem: "Ale nebudete mi nic trhat..?" usedl do křesla.
Tentokrát už věděl, že kalíšek u plivátka se vypít nemusí, takže vše proběhlo v pohodě a za moment už se hrnul do křesla malý Vašík.
"Tohle je to jezdící křeslo?", bylo první, co chtěl od zubařky slyšet. Když mu to odkývala, pohodlně se usadil.
"Nechceš, aby tu s tebou seděla maminka?", ptala se zubařka.
"To nejde. To bysme se sem nevešli.", vysvětlil synek.
No a nakonec zbyla řada na mě. A jak to bývá, jindy poměrně nemluvné děti začnou povídat právě v momentě, kdy já pusu zavřít opravdu nemohu.
"A co jí budete dělat?", ptal se Vašík.
"Odstraním jí kámen."
Synek vykulil nevěřícně oči: "Máma má v puse kámen?!"
To už mi cukalo v koutku, ale nezbývalo než vydržet, pokud bych si nechtěla kousnout do roztočené vrtačky.
"A budete jí taky něco trhat?", pokračoval Honzík.
(Zbabělče! Takhle můžeš mluvit jen proto, žes právě z křesla slezl, napadlo mě...)
"Budete jí trhat zub?", přidal se Vašík.
Rukou jsem dělala ve vzduchu posunky jako že ne, abych děti uklidnila.
Jenže vrtající kamenolomná zubařka mé gesto evidentně přehlédla.
"To se ještě uvidí...", odpověděla a mně ztuhl neexistující úsměv na rtu.

Naštěstí všechny zuby jsem si z ordinace odnesla v puse. Když se za námi zavřely dveře, děti vypadaly spokojeně. Následovala drobná anabáze s hledáním čepic a šál ve změti cizích svršků na věšáku a pak si k mé hrůze Vašík vzpomněl, že mu měla dát paní doktorka obrázek nebo hračku, protože to předtím říkal Honzík. Pokud jsem dříve napsala, že čekárna u zubaře není správné místo pro smích, pak zde musím dodat, že pro dětský řev se čekárna u zubaře nehodí už vůbec. Nevydržela jsem to moc dlouho (a to mám slušný trénink). Nakonec jsem se otočila a šla zaklepat znova na dveře ordinace, protože reálně hrozilo, že nás čekající pacienti vynesou ven v zubech. Kartičku s daty dalších plánovaných návštěv jsem vrazila brečícímu Vašíkovi do ruky a nesměle jsem zaťukala. Sestra otevřela a hned mezi dveřmi mi podávala dvě hračky. Pochopitelně - sestra totiž není hluchá.

Epilog:
Když jsme dojeli domů, zvonil mi mobil. Neznámé číslo. Zvedla jsem to a ozval se hlas naší zubařky:
"Všimla jsem si, že jste v čekárně zapomněli kartičku s daty plánovaných návštěv... tak vám volám, abyste nezapomněli, kdy máte znova přijít..."


Počet komentářů: 20

Ondrův šach mat

11. listopadu 2011 v 23:44 | Lucka |  Děti
Nic není nemožné.

Stále mám v živé paměti jakou práci mi dalo připravit dětem letní hru Hon za pokladem. Nad mapou jsem tehdy trávila pár večerů, stále jsem pilovala detaily aby bylo vše dokonalé, vše dobře pochopitelné, lámala jsem si hlavu s trasou i s indiciemi, protože co kdyby děti náhodou něco nepochopily, co kdyby celá akce vůbec nevyšla a poklad tak nakonec zůstal navždy ztracen. Drahocené předměty hodné zakopání jsem sháněla na poslední chvíli a v poledním žáru se pak nenápadně plížila na pole s okurkami, abych tam vzácnou plechovku zahrabala.

Nic z toho nebylo nutné, jak jsem se právě dozvěděla. K tomuto prostému prozření mi dopomohl Ondra.

Minulý víkend nám v sobotu odpoledne Ondra oznámil, že právě připravil cestu za pokladem. Překvapilo mě to. Všechny tři děti vyskočily jako jeden muž a utíkaly na startovní stanoviště. Ovšem když jsem viděla Ondrovu mapu, říkala jsem si, že ho nejspíš čeká pěkné fiasko. Pár nesourodých domečků, několik nejasných čar a nicneříkajících klikyháků tvořilo celý plán. (Chacha - tomu říkáš mapa?) Představila jsem si skupinku dětí bloudících kdesi v lese, naštvaného Honzíka, nešťastného Ondru a rozcupovanou mapu zašlapanou hluboko v blátě.

Jenže to celé dopadlo úplně jinak.
Nemusím se tu obšírněji rozepisovat, protože akci celou již detailně zdokumentoval strejda Milan ZDE.

Dopadlo to jinak a já se na chvilku ocitla v Jiříkově vidění.
Nejenže děti rychle postupovaly podle plánu, ale dokonce podle něj našly Ondrův skrytý poklad (který nebyl vůbec zakopaný, mimochodem). S úplně jednoduchou mapou, prostou jakýhkoli záchytných bodů, došly s naprostou jistotou k cíli.
Pic kozu do vazu!
Kdo bude mít pocit, že ve výše zmiňovaném dokumentu vypadám s prominutím jako pitomec, radím dětem nesmysly, nebo že tam třeba hraju druhé housle, ten má úplnou pravdu. Snažila jsem se zachraňovat situaci, která vlastně zachránit vůbec nepotřebovala. Byla jsem totiž jediná (vlastně jediná ne, ještě tam byl strejda Milan), kdo to celé vůbec nepochopil.

Nakonec děti vytáhly z nalezené krabice několik mrkví. Zkřivil se mi úsměv - tohle celou akci pohřbí.
Mrkev v pokladu!
To je konec...
Jenže jsem se opět mýlila.
"Hurá - mrkev!", volal Honzík.
"Sláva - mrkvička - tu miluju!", křičel Vašík
Kačenka neříkala nic a ihned se dala do chroupání.

Nevěděla jsem, že naše děti milují mrkev.
Nevěděla jsem, že lze namalovat mapu několika klikatými čarami a přesto dojít k pokladu.
A nevěděla jsem toho asi mnohem víc.
A nevím to ani teď.

Video, které hbitě natočil strejda Milan...

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=sz6husWJpKo
Počet komentářů: 6

Příběhy pejska Sama - Epizoda 4./ Velký den

6. listopadu 2011 v 22:33 | Lucka |  Příběhy pejska Sama
Příběhy pejska Sama
Epizoda 4./ Velký den


Pro zvětšení obrázku klikněte SEM.
Počet komentářů: 8

Vypli proud

5. listopadu 2011 v 23:00 | Lucka |  A co mě nebaví
Pamatujete se, kdy vám naposledy vypli elektrický proud? Já to vím moc dobře - v minulém měsíci to bylo čtyřikrát od rána do odpoledne a v listopadu se to stalo již dvakrát (a to máme teprv pátého). Naposledy včera. V rámci všeobecného zlepšování kvality elektrické sítě jsme byli nuceni to zkrátka přijmout jako nevyžádané dobro.
A protože jak jsem již předeslala, poslední odstávku máme právě za sebou, během pátku jsem doma ve tmě a v zimě, odstřižena násilím od civilizace, zaznamenala několik zajímavých postřehů...

1. Na vypnutý proud nejste nikdy dost připraveni

Přestože o odstávce elektrického proudu informovala vývěska již mnoho dní předem, stejně jsem na tuto akci v pátek ráno zapomněla. Nezapla jsem včas myčku, neohřála jsem ráno Samovi v mikrovlnce jídlo, nepřevařila jsem ihned čerstvě nadojené mléko. Místo toho jsem před odchodem s dětmi do školy pustila pračku a naplánovala jsem si rozsáhlé žehlení.
Že se něco děje jsem si všimla až při pohledu na zedníky u protější novostavby. Jejich činnost mi přišla dost podivná. Bušili do míchačky, prohlíželi rozvodnou skříň, měnily kabelové prodlužovačky u techniky. Během této činnosti opisovali stále větší kruhy kolem staveniště a taky své pohyby neustále zrychlovali.

Když jsem se ze školy po pár desítkách minut vracela, zedník v oranžových montérkách mi ulicí rychle kráčel vstříc.
Jeho oblečení zářilo na dálku a mně vrtalo hlavou, kam ten chlapík tak rychle spěchá. Ale na vypnutou elektřinu jsem si stále ještě nevzpomněla.
Trklo mě to, až když se dělník ustaraně zeptal:
"Pani, nevíte náhodou, jestli jde v ulici elektrika?"
(AHA! BINGO!)
"No...vlastně dneska nepůjde asi do patnácti hodin..."
Zedníkův výraz začal připomínat zbitého psa. Evidentně to nebyl žádný flákač.
"Ale jestli vás to potěší, nejste sám, kdo o tom doteď nevěděl..."

2. Když vypnou proud, raději nic neslibujte ani svému psovi

Doma už mě vítal hladový Sam. Čekal, že mu ihned spařím psí granule horkou vodou a nadšeně kolem mě dělal oblouky. Co se vypnuté elektřiny týká, zjistila jsem, že mám ještě delší vedení než dělníci naproti. Přestože jsem v ranním šeru už poněkolikáté zoufale zacvakala mrtvým vypínačem od lustru, stejně jsem hned nato naplnila vodou rychlovarnou konvici a čekala na zázrak, který se pochopitelně nekonal. Po pár minutách jsem misku s granulemi rezignovaně polila studenou vodou a vložila do mikrovlnky.
Jakže? Je tohle vůbec možné?
Plácla jsem se do čela, když mi ta pitomost zase došla.
Naplnila jsem vodou katrůlek, vložila ho na sporák, pustila plyn a rukou velmi dlouho držela tlačítko zapalovače. Pochopitelně ani neškytl, vždyť je taky elektrický.

3. Pokud si ve tmě chcete rozsvítit a nejde elektrický proud, potřebujete sirky. Ve tmě se ovšem sirky hledají bez sirek velice špatně.

Hledala jsem v šuplíku zápalky. Vždycky tam byly, ovšem zcela nedávno jsem si je v kapse odnesla na halloweenský lampionový průvod. Prošátrala jsem všechny bundy, ale sirky nikde. Napadlo mě, že jsem je nejspíš v zápalu jakési laskavosti někomu v průvodu nenávratně půjčila. Naštěstí jsem si vzpomněla, že mám ještě další zápalky mezi včelařskými pomůckami. Potíž byla v tom, že sirky jsou ve skříni, skříň je ve sklepě a sklep je temný jako pytel. A pokud si chcete posvítit, zápalky se bez zápalek hledají velice špatně.
Nejdřív jsem o cosi zakopla, pak jsem ve skříni zašátrala a nakonec jsem se o něco řízla.
Tudy cesta nevede - to chce baterku, napadla mě konečně moudrá myšlenka.
Doma máme pokrokovou baterku poslední generace. Je na čtyři tužkové baterie a zároveň je vybavena kabelem pro připojení do elektrické sítě. Pokud to rychle shrnu - kabel mi byl v tomto případě na pendrek a brzy mi došlo, že tato neuvěřitelná baterka má vybité baterky.
Zbývala poslední záchrana - strejda! Když jsem vyběhla do patra, shodou okolností zrovna škrtal pod polínky v krbu. Skromně jsem se zeptala, jestli bych si mohla půjčit jednu zápalku.
"Ale samozřejmě, tady máš celou krabičku..." řekl a podal mně sirky.
"Stejně jsem si je přinesl z Halloweena..."

4. Cirkus nakonec

Když vypnou proud, po určité době vám dojde, že jste doma úplně k ničemu. Nic nefunguje, nic nejde, nejste schopni vymyslet činnost, která by se dala normálně vykonávat, navíc je všude tma jak v pytli. Snídani sníte studenou, když už víte, jakou dalo před chvilkou práci ohřát ji psovi. Párkrát naprosto tupě zapnete rádio, zbytečně poslechnete, jestli už doprala pračka, která vlastně ještě prát nezačala a bojíte se dokonce i lozit v lednici, abyste dovnitř zbytečně nepouštěli teplo. Z okna po očku sledujete koně, ochomýtající se kolem elektrického ohradníku bez proudu. Oproti lednici, která se uvnitř zvolna ohřívá, ve všech místnostech začne být po pár hodinách zima jak v morně.
A každému nakonec dojde, že v tomto zůstávat nemá smysl, každý raději vezme bundu a odejde hledat štěstí tohoto dne kamsi ven, jako jsem to včera udělala já...

A po návratu mě čekalo cosi, co nejvíce připomínalo ruský cirkus. V mé mlhavé představě jsem za sebou všechny vypínače opět zhasínala, ale evidentně tomu tak nebylo. Že elektřinu již pustili by došlo i mrtvému. Svítilo se před domem, svítilo se ve verandě, v chodbě, v garáži, svítila digestoř v kuchyni, hučela myčka, ždímala pračka, dokonce byla zapnutá i trouba (asi ji omylem zapnul nějaký trouba) a do toho všeho řvalo rádio jako o život.
Chvilku mi trvalo, než jsem to všechno povypínala a než se mihotavě rozsvítilo světlo zářivky nad rybičkami, kterým tím pomatený elektrický časovač ve tři odpoledne konečně oznámil ráno.

Ta náhlá změna probudila Sama. Od snídaně spal. Teď vylezl z pelíšku, protáhl se, zavrtěl ocáskem a zamrkal:
"Co se děje?
Nebude nějaké jídlo?
Spaříš mi zase pár granulí?"

(Obr: Zdroj)
Počet komentářů: 23

Kam dál