Únor 2009

Také pro nevčelaře

28. února 2009 v 21:07 | Lucka |  Včely
Před pár dny mi poštou přišla kniha Chov včel od Josefa Josky z roku 1965. Podařilo se mi ji získat na Aukru za dobrou cenu možná i proto, že nemá atraktivní obal jako knížky jiné. Dnes odpoledne jsem si na ni konečně našla chvilku. Autor knížky mě překvapil nejen odbornými znalostmi, ale i svým nadhledem. Martin na mě udiveně koukal, když jsem se při čtení nahlas smála.
Budu citovat:

"Bodne-li včela do obočí, lze skoro s jistotou předpokládat, že u postižené osoby ztratí druhý den na kráse oko. Otéká aspoň spodní víčko. Jediným následkem včelího bodnutí je zpravidla trochu té bolesti a menší znetvoření - někdy hodně žertovné - nosu, úst i jiných partií obličeje , které trvá nejdéle tři dny."

Nebudu tady nikoho jmenovat, dotyčný ví o kom mluvím...
Cituji dál:

"Záleží na tom, kam se včelař postaví při pozorování včel na česně úlu. Nikdy se nestavíme před česno nebo vůbec do směru letu včel, překážíme jim. Včely se musejí vyhýbat, leckdy nemohou ani létat do česna úlu. Včelař nejenže překáží, ale je velmi nápadným cizím orientačním tělesem. Jaký div, že některá včela v houfu včel, které místo obletují, bodne. Zvuk, který postižený vydává a prudký pohyb, podráždí ostatní včely, vrhají se na něj. Výsledkem bývá řada pohybů sice směšných, ale včely dráždících."

Hezky to pan Joska napsal! A pokud to teď budou číst nevčelaři, aspoň budou vědět, čeho se mají vyvarovat. Pokud ovšem pana Josku poslechnou...

Únor

Kůň má velkou hlavu

27. února 2009 v 20:47 | Lucka |  Koně

Tak mám, myslím, dobrou zprávu. Zima už nebude dlouhá, protože naši koně začali línat. A kdo jiný by to měl vědět, než kůň, když má tak velkou hlavu. Sendy to vzal pěkně zostra. Ještě, že jsem při čištění měla na hlavě kulicha, jinak jsem skončila se zrzavým melírem. Chlupy lítaly všude, kdybych při čištění mluvila, byla jsem po večeři. Nos mám taky plný (nemluvím o mé rýmě), ale to je tak každý rok. Ještě to potrvá, než se oba svých zimních medvědích kožichů zbaví. Každý, kdo teď kolem projde, si odnese na rukávu Sendyho zrzavou vizitku. A kdo je cimprlich, ať se radši nepřibližuje!

Únor
Sendy

Pustíme tam kocoura, on tu myšku vyšťourá...

25. února 2009 v 22:01 | Lucka |  Kocour Iči
Dneska to už vypadalo skoro jako jarní den. Slunce zasvítilo do zasněžených zahrad a všude se řinuly potoky vody. Kocour Iči vyšel přede dveře a rozvalil se na betonku. Po zimě je ho pěkný kousek, určitě přibral zase pár kilo. Znám lidi, kteří říkají, že jejich kočka chytá myši. Někdo se zlobí, protože mu jeho kocour loví ptáky. Iči chytá všechno. Do svých pomyslných trofejí by už mohl kromě řady myší pověsit taky dost ptáků, jednoho hloupého žabáka, nedorostlého zajíce a málem i krunýř z mé želvy.
Jednoho dne slyším známé vrznutí dveří, jak se kocour vrací zvenku. Nešel však dál, zůstal sedět na místě. Nevěnovala bych mu pozornost, ale můj šestý smysl mi napověděl, že není něco úplně v pořádku - Iči nejde dál, protože ho něco tíží. Při pohledu na něj se mi zastavil dech. Držel myš, jestli se to tak dá nazvat. Jenže nebyla malá, byl to pěkný kousek i v porovnání s kocourem. Byla to maximyš. Naše babička by řekla : "Takový roztomilý potkánek!" Iči vypadal spokojeně a skoro to vypadalo, jako by se i usmíval. Vstaly mi vlasy na hlavě. Když mu začnu tahat úlovek z huby, pokoušou mě oba! Kocour v tu chvíli bleskově odhadl můj myšlenkový pochod a jako střela zmizel i s myší v obýváku za křeslem. Začal jsem zoufale halekat na Martina. Ten zachoval klidnou hlavu, vlezl za nábytek, srdnatě chytil zlověstně vrčícího Ičiho s myší v hubě a nesl je oba ven. Radostně jsem jim běžela otvírat dveře. Konečně byl kocour venku, jenže jsem si s hrůzou uvědomila, že počty tu nějak nesedí...Chyběla nám myš! Zděšeně jsem spěchala zpátky. Potkala jsem ji na chodbě. Ještě se nestačila vzpamatovat a chodila dokolečka. Rozhodla jsem se jednat. Popadla jsem smetáček a lopatku a do těchto nástrojů jsem ji chytla jako do kleští. Věřím, že kdyby byla normálně při smyslech, pěkně by mi to nandala. V tuto chvíli byla ovšem výhoda na mé straně. Za chvilku už byla nevítaná maximyš venku. Zabouchla jsem za ní s úlevou naše prosklené dveře. Iči seděl za nimi. Dávno jsme vypozorovali, že mu s každým rozčilením tmavnou oči. Tentokrát byly černé jako peklo. Chlupy měl naježené a bylo vidět, že tohle jsme opravdu přehnali! Potom jsem jen koutkem oka zahlédla, že si opět běží pro prchající myš. Nedalo mu žádnou práci ji znovu chytit, jenže se pak zastavil, chvíli zaváhal a vyrazil lehkým poklusem šikmo z mého obrazu podél domu.
Pomalu mi začaly docházet souvislosti. Mířil se znovu nabytým úlovkem k otevřenému okénku v prádelně. Pokud nebudu jednat okamžitě, proběhne za malou chvilku kolem mě zase dovnitř. U okénka jsem byla za vteřinu dvanáct, protože kocour už měl hlavu s myší uvnitř. Bylo jen pootevřené, takže mu to dalo větší práci. Už ani nevím, jak se mi povedlo je nacpat zpátky. Jako naschvál se mi navíc okýnko zasekávalo a ne a ne se zavřít. Scéna to byla jako z hororu nebo ze zlého snu. Nakonec jsem ovšem zvítězila a oba zůstali nedobrovolně venku. Na ruce jsem měla šrámy, nevím od kterého z nich. Kocour s náma pak pár dní sice nemluvil, ale pak to skousnul. Své úlovky si od té doby nechává pro sebe, ještě by o ně kvůli nám moh přijít. Takže je domů už prostě netahá. A my bychom mohli klidně říct : "Náš kocour? Cha! Ten myši nechytá...."

Ráno

23. února 2009 v 20:21 | Lucka |  Perličky a vtípky
Vašík (2) sedí ráno u televize a kouká na medvídka :
Vašík : Haba - habá !
Já : Co to zas povídáš, to je medvídek - brum, brum!
Vašík : Haba - habá !
Já : Ne ! Medvídek - brum, brum, brum!
Medvídek : Ahoj děti, jsem Haba - habá!!!

Únor
( Převzato z cizího zdroje )

Slunovrat a bigoš

18. února 2009 v 22:48 | Lucka |  Recepty
Ještě se vrátím k loňské oslavě Slunovratu, která se jako tradičně konala 21.12. 2008. Počasí nám tentokrát přálo, bylo lehce pod nulou. Pamětníci zavzpomínali na roky, kdy jsme pekli buřty v desetistupňovém mrazu, pára nám šla tenkrát od pusy a tiskli jsme se k ohni jako dvanáct měsíčků. Nic takového se letos nedělo. Ono se toho od té doby obecně změnilo dost. Náš bujarý radostný program jsme totiž byli časem nuceni okořenit také zábavou pro děti. A postupně je toho koření nějak víc a víc. Letos jsme se již museli smířit s faktem, že dětí začíná na naší oslavě být téměř více než dospělých. Prostě se nám všem nějak namnožily a ti co žádné nemají většinou nedorazili. Možná je nebaví věšet v mrazu houpačky nebo zapalovat prskavky. Nám skalním však nic nezabránilo ani v pečení buřtů ani ve svařáku. A prskavky a rachejtle jsme si všichni užili. Vše provázela irská hudba z bráchou mistrně instalovaného magneťáku. Pravda, trochu to připomínalo oslavu Bilbových narozenin, pro ty, kdo znají Pána prstenů. Když jsme se později všichni přesunuli dovnitř ke krbu, přišel na řadu BIGOŠ. Toto jídlo by se mohlo klidně vařit na ohni v kotlíku, kdyby v něm už nebylo tou dobou svářo. Tentokrát bigoš vařili brácha s Martinem předem a v hrnci. Musím říct, že v půlnoci měl velký úspěch. Jídlo se původně jmenuje bigos, ale naše verze je odlišná od receptu, proto bigoš. Fotky ze Slunovratu najdete tady, v rubrice Oblíbené stránky - Moje alba - Různé akce a setkání.

A recept je zde:

BIGOŠ
Suroviny:
Kysané a čerstvé zelí, hovězí, vepřové, skopové maso, co kdo rád, klobáska (papriková, debrecínská, pikantní atd - alespoň 2 výraznější chuti), cibule, anglická slanina, sůl, majoránka (lze i oregano), drcený kmín, pepř, bobkový list, česnek
Postup:
Na rozehřátý tuk rozkrájíme anglickou slaninu a zpěníme cibuli.Teď veškeré maso nakrájíme na zhruba stejné kousky, přidáme klobásu a všechno orestujeme. Pak zalijeme vodou (lépe vývarem), přidáme koření, česnek, zelí a sůl. A pak to vše vaříme a vaříme aspoň 2 hodiny, lépe i déle. Barvu by výsledný pokrm měl mít zlatohnědou, chuť malilinko nakyslá a pikantní - lehce pálivá. Vonět by měl po majoránce, česneku a pikantních klobáskách.
Jedna zásada, by ale měla platit vždy: Zelí by nemělo být více než masa. Vyplatí se ho udělat hodně. Po 2 dnech je nejlepší, ideál je prý po 8 dnech. Stačí jídlo uchovat v chladu a odebírat. To musíte posoudit sami, nám tak dlouho nevydržel, protože se snědl. No a příloha - dobrý chleba a pivo.

Velká rána

18. února 2009 v 22:39 | Lucka |  Perličky a vtípky
Honzík si tak dlouho hrál s míčem, až mě trefil do hlavy. Chvíli jsem viděla hvězdičky a pak jsem k němu hrozivě vyšla se slovy:
"Teda, víš že jsi mě praštil?!!! Co mi na to teď řekneš???"
"Maminko...maminko, prosím tě....můžeš, prosím tě....uhnout z toho odpaliště?"

Krmení zvěře

17. února 2009 v 23:06 | Lucka |  Ondra *04 a Kačka *08
Dnes jsem si při pohledu na zasněžený obzor vzpomněla, že venku v domečku zůstala ještě z podzimu taška kaštanů. Kluci jich tenkrát nasbírali kopu, ale jen málo se využilo na výrobu panáčků a zvířátek. Dokonce tenkrát jeden košík putoval i do školky.
Napadlo mě, že bychom je mohli odnést do lesa ke krmelci pro zvěř. Bohužel, můj bohulibý nápad se nesetkal s větším ohlasem. Musela jsem doma totiž čekat, až se vyspí Vašík a když už slunce skoro zapadalo, nikomu se ven do sněhu moc nechtělo. Naštěstí byl zrovna doma strejda Milan, který vzal s sebou mírně brblajícího Ondru, takže jsem nemusela jít sama. Dokonce jsme při odchodu stihli vidět i poslední paprsky zapadajícího slunce. Tašku s kaštany jsem naložila do batohu na záda. Musím říct, docela se pronesly. Nejbližší krmelec máme sice nadohled, ale nechtěla jsem sem lákat zbytečně divočáky. Proto jsme vyrazili až k dalšímu, který je o něco dál. Cesta proto vedla strmě do kopce, kde jsme se místy propadali do závějí navátého sněhu. Také jsme potkali 5 srnek. Krmelec jsme po chvilce hledání našli a já se zbavila tíživého nákladu. Tou dobou už se smrákalo a mráz nás štípal do tváří. S dobrým pocitem jsme vyrazili k domovu. Z dálky jsme viděli světla naší kuchyně. A nejen to. Z okna už nás vyhlížel Martin. Vesele nám mával plátkem sekané, který držel v ruce. Tou dobou jsme si všichni uvědomili, jaký máme hlad. Rychle jsme spěchali domů do tepla. Byla dobrá.

Únor
Cesta vedla kolem zemljanky, kterou kluci v lese vybudovali s dědou

Únor
Poslední večerní paprsky

Únor
Úkol splněn

Únor
Ondra



Mrazivé ráno

15. února 2009 v 11:12 | Lucka |  Včely
Dnešní ráno bylo opět pěkně mrazivé, rtuť teploměru klesla na -7 stupňů. Teplo vypadá jinak. Zima ovšem neodradila ptáky, kteří již s prvními paprsky spustili pěkně zvesela. Vypadalo to, jako by už jaro bylo opravdu za humny. Ranní sluníčko nakonec vylákalo ven i mě. Zatímco děti i tatínek ještě snídali, s foťákem v ruce jsem vyrazila přes kopec k úlům. Na zemi ležela troška zbylého sněhu a nad hlavou mi kroužilo káně. Obloha byla blankytně modrá. Na úlech viselo několik rampouchů, ale včely byly schované pěkně v teplíčku. Nedaleko jsem narazila na liščí stopy. Chodí tudy pravidelně, ale když je sníh, je prozrazena. To by bylo něco pro Falka! Jenže náš pidipes by tady zmrznul po pár minutách. Cestou domů jsem prošla kolem koní, kteří taky ještě snídali. Kozy na mě vymečely pár rohlíků a pak už jsem se musela vrátit, abych dětem a tatínkovi nechyběla. A fotky jsou tady:


Únor
Pohled od domu na stáje, seník, výběhy a stoh. Včelín je vzadu za kopečkem.

Únor
Mé spící úly v únoru

Únor
To jsem já. Na fotce vypadám trochu jako Jára Cimrman

Únor
Loňské souše mám pověšené pod střechou nedaleko úlů. Přes zimu je před ptáky chrání záclona.

Únor
Ostříhané víno na stáji už taky čeká na jaro.

Únor
Náš Otesánek trpělivě hlídá ohniště a těší se na první buřtíky.



Tři kozy

13. února 2009 v 22:43 | Lucka |  Kozy
Naše tři kozy jsou jedna rodina. Tereza je matka rodu, nejstarší a nejchytřejší. Leona a Mahulena jsou nevlastní sestry, její dcery. Mají stejnou matku, ale každá má otce jiného kozla.
Nevíme, jakou barvu měl Leony táta. Všichni nejbližšího puka znali, takže jsme jeli najisto. Když jsme na místo dorazily s Terezou, stála u vrátek frontička natěšených koz. Majitel nás ubezpečil, abychom neodjížděli, že to plemeník všechno zvládne. Po chvíli na nás došla řada. Viděli jsme pracovně vyhořelého obecního kozla. Jazyk měl vyplazený, sliny mu kapaly z huby a ze srsti mu visely podivné cancoury. V očích měl smrt. Viděl, že denní šichta ještě nekončí. Později jsme se shodli, že nevíme jakou měl barvu, protože byla neurčitě špinavá. Nedávala jsem Tereze naději. Plemeník to přesto zvládnul a narodila se Leona a s ní jeden bratr. Naštěstí se na ní bídný zevnějšek jejího otce nijak neprojevil. Leona měla loni první kůzlata a hned tři, všechna bílá. Teď je zase březí.
Podruhé jsme s Terezou nenechávali nic náhodě a konečně sehnali soupis plemeníků. Mahuleny tatík byl fešák. Vysoký, urostlý, skoro černý, jiskry mu sršely z očí, v boxu vesele podupával. Těšila jsem se na hnědá kůzlata, ale ouha! Mahulena i její dva sourozenci se narodily úplně bílí. Plemeník to nějak poplet. Až skoro po roce se jí začal na hřbetě tvořit světlounce hnědý úhoří pruh. Nic moc, ale snaha by tu byla. Jestli to vyjde, vyrazíme s Mahulenou letos k hnědému kozlovi a to by v tom byl čert, aby jsme měli zase všechna kůzlata bílá. Jenže čert nikdy nespí.

Únor

Leona, Mahulena a Tereza

Koza Tereza

13. února 2009 v 21:37 | Lucka |  Kozy
Tereza, koza
barva: bílá
věk : 6 let
připuštěná, 4x po kůzlatech
Terezu jsme přivezli už jako dospělou po prvních kůzlatech. Bývalý majitel ji prý dokonce vypiplal na flašce, protože si jako děcko zlomila nohu. Hned na začátku nám dala pěkně zabrat. Žila totiž ve stádě s kupou kámošek a najednou se ocitla tady. Nejdřív se zvědavě rozhlížela po novém boxu, pak sežrala všechno nachystané seno a potom zjistila, že její kolegyně nějak dlouho nejdou a začla se ozývat. Smáli jsme se tomu, jak mečí, koza hloupá. Však večer ti dojde, jak jsi najivní. Jenže najivní jsme byli my. Tereza nepřestala. Mečela vytrvale celou noc. A nejen to, mečela i celý další den i další noc. Jediný rozdíl byl v tom, že přešla od veselého ME-E-É k drsnému, chraplavému MÉÉÉÉ! Ale okolím se to rozléhalo stejně. Za tři dny mě zastavila sousedka. Měla obavu, jestli v lese neřičí jelen. Asi toho taky moc nenaspala, tak jsem ji alespoň uklidnila - jelen to opravdu není. Po třetí noci jsem se v ranním polospánku zděsila : už slyším kozy dvě! Vyběhla jsem na balkon a s hrůzou zjistila, že mé halucinace jsou nejspíš skutečné. Pak jsem nad sebou na balkoně uslyšela vrznout židli. Tereza brzo po ránu vzbudila Helču, která bydlí nad námi. Smířila se s realitou, že už neusne. Vyšla v košili na balkon a po každém žalostném kozím méééé, odpověděla zhora nerudným MEEE! Cítila jsem se vyčerpaná.
Asi za týden, když jme si už mysleli, že Tereza mečet nikdy nepřestane, ztratila hlas. Nocí se rozhostilo blažené ticho. Ze řvoucí kozy se pak stala koza hlídací. Vyhlížela z boxu a ozývala se pouze při každém novém zvuku zvenku. Tak jsme věděli, že jede po ulici auto, letí na nebi letadlo, nebo že někdo jde. Začínalo to být praktické. Už jsme se v mečení skoro vyznali, abychom snadno určili, co nám zrovna vymekává, jenže pak přestala. A od té doby je klid a mečí jenom na jídlo. A je to. Přece nakonec dostala rozum, koza!

Únor

Medovina

13. února 2009 v 12:32 | Lucka |  Včely
Konečně se mi na několikátý pokus povedla dobrá medovina. Pokusný vzorek má 5 litrů. Tentokrát jsem ovšem nešla pro kvasinky do drogerie. Jelikoš jsem v loňském roce objednávala nový medomet, nechala jsem si s ním poslat i Dolské kvasinky. A aby toho nebylo náhodou málo, raději hned tři balíčky. Na etiketě jsem pak zjistila, že jsou dohromady určené na 150 litrů. Proto mi teď v kuchyni kvasí ještě bezinkové a taky šípkové víno. Do medoviny jsem dala kromě jiného taky chmel. Chmelové šišky jsem měla ve sklenici pečlivě schované ještě z nějaké studentské exkurze. Jak jsem očekávala, nic neskazily. Mimochodem, nevíte někdo, kde by se dala sehnat nebo koupit chmelová babka? Už pár let si plánuji, jak pro ni vyrazím někdy zvečera zašera na chmelnici. Jenže chmelnice je pár desítek kilometrů daleko a taky chmel má kořeny dost hluboké. Nevím, jestli bu vůbec přežil můj pokus s krumpáčem a lopatkou. A taky se bojím dědka s holí. Než se vypravím, chmelnice už budou jenom v dějepise. No, ještě mám šišek půl sklenice.
Tak na zdraví!!!

Honzík

12. února 2009 v 22:38 | Lucka |  Honzík *02
Honzík
Věk : 6 let
Honzík je někdy Dr. Jekyl a jindy Mr. Hyde. V roli Dr. Jekyla se mu dá máloco vytknout. Rád mi se vším pomůže, okamžitě pochopí, co po něm zrovna chci a přitom srší humorem. Vašíkovi okamžitě přinese a podá, co mu na očích vidí a někdy chápe rychleji než já. Při odchodu ze školky se obléká a přitom stihne upozornit kolemjdoucí maminku, aby nekřičela, protože vedle ní spí Vašík. Cestou domů se nabídne, že bude tlačit kočárek než mi poví co všechno ve školce jedl a snědl. A ještě mi ukáže viklavý zub a překvapí mě detailním popisem minerálu, o kterém jsem v životě neslyšela. Pak se stavíme u babičky, kde mi Honzík pomůže svléknout Vašíka i ochotně doběhne ven do kočárku pro zapomenutý dudlík.
To všechno mizí jako mávnoutím proutku ve chvíli, kdy řeknu: "Jdi se oblíct, půjdeme domů." Dr. Jekyl je pryč a Mr. Hyde. sedí v křesle a mlčí a neslyší. Sleduje totiž Krtečka. Jdu oblíkat Vašíka a znovu opakuji : "Jdeme domů!". Mr. Hyde nasadí zapšklý výraz a přesune se za křeslo. Za pár minut je Vašík v bundě, oteplovákách a čepici. Znovu zopakuji tu větu a jdu se sama oblíct. V pokoji vypukne bengál. Vypadá to, jako by odněkud přilít Tarzan. Ozve se uširvoucí kvílení a Mr. Hyde pobíhá z místa na místo. Přitom zakopává o hračky, které měl dávno uklidit. Vašík začne nabírat. Jdeme ven, čekáme. A pak vidím, že Honzík cestou ze školky zapomněl, že se umí sám oblíct. Sedí ve verandě a tragicky brečí. Srdce se svírá, oko nezůstane suché. Přicházejí babičky, které ho společnými silami ho oblékají do bundy. Někdo mu nasazuje čepici. Mezi konejšivými slovy ho zatahá za vlasy. Pláč je pryč. Slyším zlostné : "Co to děláš?" Ve vzduchu se vznáší facka. Nechávám batole přede dveřmi a letím dovnitř sjednat pořádek...
Jdeme domů. Honzík se courá za mnou. Kouká do země a občas vzlykne. U dveří mu podám klíče, on odemkne a podrží mi dveře, aby se nám líp zajíždělo s kočárkem. Sláva, Dr. Jekyl se zase vrátil!

Sendy a Arie

12. února 2009 v 16:05 | Lucka |  Koně
Ta letošní zima ani koně moc nebaví. V lednu byly mrazy. Koně měli na dveřích deky, ve výběhu jim nohy ujížděly do stran a venkovní nádrž na vodu promrzla až ke dnu. Dokonce i uvnitř v boxech voda přes den zamrzala. A pak povolilo a není to o moc lepší. Sendy s Arií se znuděně potulují výběhem a ukusují nevábné suché zbytky loňské trávy. Zpestřením dne je ovšem koupel v blátě, k naší neradosti. Nejdřív z jedné strany - ŽUCH! A pak i z druhé. A pěkně vyválet! Domů se pak vracejí podobni jednomu divokému zvířeti našich lesů. Málokdo by pod tou vrstvou bahna hledal koně.
Jo, to když napadne sníh, to je hned jiná radost. Sníh jiskří, vrže pod nohama, kdo by si nevyhodil z kopýtka. Jen vyjdou ven, už po sobě kopou a hned zas uskakují, dělají na sebe šklebíky a pak tradááá cvalem výběhem! Za kopyty jim odletují oblaka sněhu. Sendy stihne ještě v trysku házet hřbeťáky, místy skáče všemi čtyřmi do vzduchu jako koza. Na konci výběhu oba neochotně zastaví a Arie frká, protože má sníh i v nose. A když se potom vyválejí, přijdou domů čistí, jako by se právě vykoupali.
Už aby bylo jaro.

Únor



Iči

12. února 2009 v 11:08 | Lucka |  Kocour Iči
Iči : kocour
Plemeno: kříženec britské modré a české pouliční kočky
Barva: černá
Věk : 9 let
Váha: 6 kg
Status : šedá eminence a černý přízrak
Iči je neustále nad věcí. Všechno má totiž zmáknuté, nic ho nerozhází. Ví, že auto, které taktak šplhá do kopce, nakonec stejně zastaví, někdo vyleze a z cesty ho odnese. Než se auto stačí znova rozjet, Iči se vrátí na své místo. Když se to opakuje potřetí, nic se nedějě, je to legrace. Kocour spokojeně vrní.
Iči si klidně lehne i koním do cesty. Jestli chtějí projít do výběhu, musejí ho přeskočit. Pozorovatel - laik se zděsí : ten kocour už musí být mrtvý! Není. Je to totiž past. Ve chvíli, kdy nad mrtvou kočkou sviští poslední okované kopyto, ta bleskurychle vyskočí do výšky a už ho loví! Výskok, přemet, dráp.....ne, tentokrát neměl Iči štěstí, kůň mu utekl. Dnešní lov skončil.

Falko

12. února 2009 v 10:20 | Lucka |  Psíci
Falko : pes, krysařík, výška: 20cm, věk: 8 let
Rád by doma dělal šéfa, ale nedaří se mu. Stačí, když hned po ránu potká mezi dveřma kocoura a ambice jsou v tahu. Kocour Iči má totiž se svou váhou několikanásobnou převahu. To jednomu na sebevědomí nepřidá. Proto si Falko rád pozvedne své ego na jiných psech. S šíleným řevem se vrhá na vlčáky a dalmatiny a zvlášť, pokud jsem mu přítomna za zády (jistota je jistota...). Z jednoho takového setkání už vyšel s roztrženými zády a dost dlouho se léčil. Mysleli jsme, že se aspoň poučí, ale opak je pravdou.
Zimu nemá rád. Musíme ho dost přemlouvat, aby vylez z peřin a vyběh aspoň párkrát denně ven. I tak se dlouho motá přede dveřmi a se smutným výrazem galejníka se capká blátíčkem vyvenčit.
Doma Falko plní důležitou úlohu uklízeče. Při obědě číhá pod dětskou židličkou na svou příležitost. Odměna bývá bohatá. A já pak aspoň nemusím zametat.

Vašík

12. února 2009 v 9:26 | Lucka |  Vašík *07
Vašík alias Sůša, zvaný Mauglí, škodič
Věk : 2 roky
Poskakující a v poslední době taky šplhající tvor. Všemu rozumí, ale zatím toho moc nenamluvil. Vystačí si s rukama a domlouvá se citoslovci. Důležitá slova jako "pohádky", "pití" a "nechci" však zvládne. Pravděpodobně toho říká ještě mnohem víc, ale problém je, že mu nikdo nerozumí.
Zato se už dovede bravurně sám naobědvat a ani se příliš nezmazat. A kupodivu si ani moc nevybírá (zatím). Používá decentně vidličku. Jaká krása! Můžu se konečně naobědvat i já a nemusím už olizovat studené zbytky...
O nočníku nic psát nebudu. Je to intimní téma a krom toho je stále prázdný.
Přes den se konečně Vašík obejde bez dudlíku a ráno mi ho dobrovolně vydá. Na noc jich, bohužel, potřebuje celou svou sbírku. Aspoň si necucá palce.
Hračky - favoriti jsou plyšáci, auta a hrací hudební tabulka s písmenkama. Taky auto - odstrkovadlo (jezdí tu jako ďas) a velká stavebnice podobná Legu. Baví ho čmátat voskovkama, prohlížet obrázkové knížky a v neposlední řadě Bob a Bobek na DVD.
S Honzíkem i bratránkem Ondrou si dobře rozumějí, někdy jejich sabotáže zavánějí organizovaným zločinem. A kdo je kápo? Že by to byl ten, co nemluví...?

Jaro se blíží

12. února 2009 v 8:10 Včely
Jaro se blíží. V sobotu vysvitlo sluníčko a některé včelky už vylétly obhlídnout terén. Vypadá to, že všech 5 včelstev bude zjara v pořádku. Ještěže mám již hotový nový podstavec. Již jsme je na něj umístili první úl, ale ještě budeme muset vybudovat nad ním střechu. Objednala jsem proto na pile hned trámky a taky palubky na další nástavky k úlům. Na některých už máma pracuje. Taky nový včelařský materiál - rámky, drátky a tak mám objednané. Z loňska nám zbývá ještě dost sklenic medu, tak snad do května vyjdem. Už aby to bylo....