Březen 2009

Člověk na Měsíci

31. března 2009 v 12:21 | Lucka |  Perličky a vtípky
V roce 1969 byl Neil Armstrong určen jako velitel mise Apollo 11, jejímž úkolem bylo přistát na Měsíci. Jeho kolegy byli pilot lunárního modulu Edwin Aldrin a pilot velitelského modulu Michael Collins. Mise začala 16. července 1969 v 13:32:00 UTC startem z Kennedyho vesmírného střediska na mysu Canaveral. Na Měsíci přistál lunární modul 20. července 1969 v 20:17:40 UTC. O šest hodin později, 21. července ve 2:56 UTC vstoupil Armstrong jako první člověk na povrch Měsíce. Poté pronesl slavnou větu:
"Je to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo."

V televizi právě vystupoval Neil Armstrong na Měsíc.
"Honzíku, honem se pojď dívat - první člověk na Měsíci!!!"
"A to tam letěl raketou? To letěl dlouho? A jak dlouho tam letěl?"
"Nooo, letěl hodně dlouho."
"To je daleko?"
"To je moc daleko."
"A co tam dělal?"
" Vystoupil tam prošel se a zapích vlaječku."
"A to letěl tak daleko a dlouho, aby jenom zapích vlaječku?"
" To né, taky tam nabral vzorky měsíčního prachu."
"Taková dálka a on tam letí raketou s vlaječkou, aby nabral z Měsíce prach, když tady ho máme plnou ulici!"



Vítání jara a Kaččiny první výpravy

29. března 2009 v 23:53 | Helča |  Ondra *04 a Kačka *08

Příspěvek od Helči

Velká novina, Kačenka prvně vyrazila po svých do terénu. A to na Vítání jara v Málkově na statku u tety Lůcy a strejdy Romana (zatím tedy ne sama, ale za ruku). Nové botky už měla déle, ale venku v nich ještě nechodila. A jelikož počasí se i přes špatné předpovědi vydařilo, terén byl ideální, tak jsem Kačce nazula její krásné červené botičky s motýlky na bocích a vyrazily jsme.
Kačence chůze terénem zjevně nečinila problémy, naopak chtěla šmejdit všudemožně a tak jsme si celý statek obešly po svých. Dokonce i svah přes drny a kořeny jsme prubly a žádný problém.
Tak doufám, že po pár takovýchto trénincích už vyrazí Kačka úplně sama na pěší výlet, třebas po haldě.
Další zajímavou věc, kterou Kačka objevila, byla tatra, takové to velké auto, na kterém jsme jezdili už my jako malá děcka (nechce se mi věřit, že je tomu už více jak 30let).Nechala se na něm posílat z malého kopečku, nejprve jezdila posazena a pozadu, později jsme vypilovaly styl a jezdila v pokleku a popředu (alespoň měla větší rozhled po okolí).
Tak děkujeme za krásnou akci těšíme se na setkání o Čarodejnicích!

Březen

Vítání jara

28. března 2009 v 23:03 | Lucka |  Cesty
Na dnešek jsme byli pozváni k Lůce a Romanovi na jejich nový (starý) statek na akci Vítání jara. Počasí se vydařilo, alespoň v porovnání s dny ostatními jistě. Chvílemi dokonce vykouklo i sluníčko. Jedinou vadou na kráse bylo, že Vašík zrovna onemocněl. Martin se dobrovolně nabídl a zůstal s ním doma. Jeli jsme tedy v sestavě já, Honzík a Myšáčci (těm nikdo nechyběl).
Nejdřív jsme si opekli buřtíky. Přestože ohýnek trochu stávkoval, byly dobré.

Březen
Voní !

Když se všichni sešli, přišla na řadu obří vatra, na jejímž vrcholu byl připoután Zloduch zimní. Oheň už dlouho hořel, ale zloduch se pořád držel, úplně jako ta letošní zima. Nakonec ho však plameny přece dostaly!

Březen
Hoří !


Čemu by mělo být věnováno finále ? Jídlu. Zlatým hřebem byla soutěž Cukrář roku. Každý účastník akce přinesl vlastnoruční výrobek, který jsme pak společně bodovali. Hodnotila se chuť i vzhled, koláčů a buchet se sešlo opravdu hodně. Děti v tom tropily trochu zmatek, neboť místo jediného svého bodu udělovali jednu čárku za druhou všemu co ochutnaly. Jednoznačným favoritem byl vepřový sulc, nakonec byl ovšem přesunut do zvláštní kategorie spolu s masovým štrůdlem.

Březen
Cukrář roku

Děti se potom bavily objevováním tajuplných zákoutí starého statku. K jejich radosti našli také několik opravdových pokladů - kus provazu, boty a štětku.
Nakonec se sešla porota ve složení gastronomů Romana a Milana. Po dlouhé době dospěla k výsledku. Roman pak vše slavnostně oznámil.

Březen
Březen
Březen
Březen
Roman oznamuje výsledky soutěže

Vítězství nakonec slavil ovocný koláč. První cenu vyráběl nejspíš autor celé soutěže sám, neboť se na ní také zvěčnil. Bude se teď na vítězku v její kuchyni usmívat z obrazu.

Březen

Ostatní fotky najdete tady.

Jarní pohled z okna

26. března 2009 v 8:32 | Lucka |  Příroda
Včera ráno jsem koukla v kuchyni z okna na nový jarní den. Fotky nechám raději bez komentáře.

Březen

Březen




Piškot

24. března 2009 v 23:14 | Lucka |  Perličky a vtípky
Pospíchali jsme domů ze zahrady, po nebi se blížily hrozivě černé mraky. Honzíkovi jsem dala do rukou piškoty. Bude je cestou domů postupně dávat Vašíkovi, abychom se dostali s batoletem včas pod střechu. Děti vyrazily po cestě ze vrat k domovu. Zbývalo jen zamknout zámek, který se opět nějak zasekl. Po chvilce za sebou slyším Honzíka:
"Mami, on mi ten piškot upad na zem do bláta....!"
Spadla na mě první vločka a vítr povážlivě zesíli. Zámek pořád stávkoval.
" Tak honem ten piškot seber, než ho najde Vašík a sní !"
Chvilka ticha, jen vítr. Zámek konečně zacvakl.
"On už ho sněd...!"
Otočila jsem se k Vašíkovi : "To se dělá? Fuj, fuj!!!"
Usmál se od ucha k uchu, piškot mu chroupal v puse. Potom vyrazil k domovu a vesele si broukal: "Fuj, fuj...fuj, fuj..."

Březen

Kocourův rok

23. března 2009 v 10:05 | Lucka |  Kocour Iči
Každý rok znovu sleduji opakující se koloběh v přírodě. Ptáci přilétají a odlétají, listí na stromech naroste a pak opadá, slunce na obloze stoupá a klesá. Všechna divoká zvířata se podřizují tomuto koloběhu svými navyklými rituály, aby si zajistila přežití.
Takových rituálů se drží i kocour Iči, přestože divoké zvíře zdaleka není. Pokusím se shrnout jeho životní rytmus do čtyř bodů.
1. Léto
V létě o kocourovi skoro nevíme. Stane se součástí stáje a zahrady a vypadá to, že ani on o nás příliš nestojí. Jen občas se mihne u dveří domu, aby se neřeklo. Taky rád okupuje deku roztaženou u bazénu pro děti, pokud přes něj zrovna nezačnou skákat. V létě dává průchod svým divokým choutkám, číhá na ptáky, myši i jiné tvory.
2.Podzim
Na podzim se začíná kocour objevovat častěji v blízkosti domu. Málokdo si toho ovšem všimne. Iči na to má vypracovanou taktiku. Z praxe už víme, že jakmile se z našeho dědka začne stávat kotě, zima je blízko. Někdo třeba sleduje blížící se havrany nebo zazimovaného ježka, nám dětinští kocour. Neodletí do teplých krajin, ani si nehrabe noru, ale pro přežití má svůj osvědčený trik, změní se v kotě.
Sotva ze stromu spadne první list, Iči se stává zázračně roztomilý. Poskakuje kolem nohou jako opička, vesele chytá papírek unášený větrem, ve svém věku dokáže také bizardní vzdušné kotrmelce. Přitom se jakoby nenápadně, omotán kolem nohavice blíží ke dveřím domu. Člověk ho pohladí, Iči zavrní, rozkošnicky se prohne, a pak vyskočí a udělá čertíka. A člověk se směje, až se za břicho popadá, směje se, odemkne a jakmile otevře, Iči šup! Už je vevnitř! Člověk se dál směje, kocoura však již nenajde.
3.Zima
Iči se stává živým inventářem domu. Nenápadná spící chlupatá koule se každý den přesune na jiné místo. Oblíbená jsou křesla, deky a podgauče. Jednou u nás byla návštěva a pichala do spícího Ičiho se slovy :" Tohleto je živé???" Kdybych odpověděla, že jde o vycpaninu, nikdo by nic nepoznal. Pokud náhodou vyleze Iči v zimě ven, nikdy to není na dlouho. Jde tu o přežití a co kdyby mu někdo doma křeslo zased.
4.Jaro
Flámovat Iči dávno nechodí, protože kdysi přišel o výbavu. To ovšem neznamená, že by si jaro dostatečně neužíval. Většinou mu ke štěstí postačí vyhřátý slunný betonek před domem. S oblibou taky prohání místní kočičí frejíře. Nad jejich zchátralým zevnějškem má totiž velkou váhovou převahu. Začátkem jara pro mě nastává nelehké období vysvětlit kocourovi, že jeho zimní spánek končí a mohl by konečně vyrazit ven. Zvlášť letos to Iči přijímá se zřejmou neochotou. Co se dá dělat, přírodní koloběh musí ctít i on.

Iči, živý důkaz přísloví : "Vyhodíš ho dveřma a vrátí se ti oknem."
Březen
KROK 1
(Teda to snad nemyslíš vážně, tohleto....)


Březen
KROK 2
(KUK! Já jsem tady!)

Hory 2009 aneb expedice Apalucha

20. března 2009 v 16:48 | Myšáková |  Ondra *04 a Kačka *08
Příspěvek od Helči

Hory Vítkovice 2009
Letos jsme po roční pauze (loni se nám narodila 2.2. holčička, Kačenka) vyrazili zase do hor. Jeli jsme s ověřenou partou přátel na již vyzkoušené místo. Takže do Vítkovic do penzionu Lukeš.
Nástup byl v odpoledních hodinách v sobotu 7. 2. 2009. Rozhodli jsme se nikam nespěchat, takže jsme v klidu zabalili - to ještě nebylo tak složité. Nejtěžší úkol čekal na taťku Milana, který všechno pečlivě sbalené vybavení musel nacpat do auta. Máme felicii ne combi a ještě na pohon LPG, takže to byl vskutku tvrdý oříšek, navíc jsme se tam museli vejít ještě my čtyři. Naštěstí nám část problému pomohl vyřešit ježíšek, který nás podaroval rakví na auto, kam se spousta věcí vešla, zejména oblečení. Vedle rakve byly saně, lyže. V kufru byla cestovní postýlka, kočár a ještě ruksak na děti na záda. No a zbytek jsme si různě nacpali pod nohy, mezi autosedačky s dětmi. Výsledek dopadl na 1, všechno se vešlo a tak jsme kolem půl jedné ještě vyrazili s naloženým autem k babičkám a dědovi na oběd. A v půl třetí hurá do hor.
Potěšující zpráva pro zvědavce hned na začátek, sbaleno bylo vše, nic jsme nezapomněli a dokonce jsem zjistila, že by se ještě nějaké zbytečnosti mohly nechat doma.
Do Vítkovic jsme dorazili za tmy. Naši přátelé už tam byli. První pozitivum, byl tam sníh, tak paráda. Druhé pozitivum bylo a pro tátu to největší, že pivo bylo a bude!
Druhý den dopoledne vyrazili všichni kromě mě a Kačenky na Aldrov obhlédnout stavy sjezdovek a běžkařských drah. Já s Kačkou jsme zůstaly doma, protože Kačka odjížděla lehce nastydlá, tak abychom něco nezanedbali a neochořela chuděra na horách. Stavy sjezdovek byly výborné, sic sníh struhadlo, ale předpovědi hlásily sněžení, tak jsme se toho nebáli. Míla vyzkoušel běžky, zatímco Ondra sáňkoval a zkoušel lyže vedle sjezdovky (zatím jen ty obyčejné dětské, plastové). Ihned mu ale někdo odnesl jeho podprdelník, žřejmě si myslel, že ho tam někdo zapomněl.
Po obědě jsme vyrazili už i s Kačenkou na procházku a zkontrolovat náš starý sáňkovací plácek a taky ten nový, který naši kamarádi objevili loni. A byl tam a nejenže tam byl, ale ještě nebyl zastavěn, jak to původně vypadalo, ale byl funkční a dokonce uklouzán.
V pondělí jsme vyrazili už všichni na Aldrov, začlo sněžit, ale nahoře hezky svítilo sluníčko. Našli jsme lyžařskou školičku a Ondrovi domluvili na druhý den lyžování. Až na druhý den, protože ještě neměl vypůjčenou výstroj. Abych nezapomněla, tak v pondělí začalo sněžit a s přestávkami sněžilo až do soboty a myslím, že sněžilo a další dny, kdy my už jsme tam nebyli. Škoda, páč oba s Mílou jsme si říkali, že bychom tam klidně byli 14 dní.
A pak byl náš program víceméně stejný, lyžovat se jelo buď dopoledne, nebo odpoledne, když se nelyžovalo, tak jsme šli na sáňkovací plácek. Zkušenost je, že pokud se dítku - u nás Kačce - chce spát, tak usne kdekoli a klidně i za fujavice. Jeden den jsme šli totiž s tetou a s Lucinkou sáňkovat, zatímco velcí lyžaři šli na sjezdovku. Fučelo, až to nebylo hezké, ale když jsme na horách, tak přeci nebudeme sedět doma a tak jsme se saněmi vyrazili. Kačka si taky párkrát se mnou sjela kopeček, ale pak jsem ji před větrem schovala za smrkovou větev a tam si spokojeně spinkala. Potkali jsme tam i místní školku. To byla středa. Původně to měl být oddychový den, ale když tak nasněžilo, tak jsme raději lyžovali a nikam na výlet jsme nejeli. A Ondra úspěšně zvládl druhou lyžařskou lekci.
Po návratu z lyžovačky se jedlo, večer se pilo hlavně to pivo, které sice pomalu teklo, ale jinak nemělo chybu. Bylo to poruč a natoč si sám, takže naši chlapi se v točení střídali. Párkrát jsme byli v hotelu Jasmín na jídle a na pohárku. My jsme dokonce jednou večer šli z pohárku ještě obkouknout sjezdovku zespoda a taky rolbu upravující svah. Původně jsme v té chumelenici měli jít z poháru rovnou domů, ale bylo nám líto krásného večera, tak jsme šli na procházku a nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme vyrazili.
Na dětské sjezdovce jsme prubli lyže i s Mílou, zjistili jsme, že nějaké známky toho, že už jsme kdysi lyžovali, v nás zůstaly a dokonce jsme se i rozhodli, že letos už si tu sjezdovku sjedem! A myslím, že v pátek jsme si opravdu každý jednou tu sjezdovku sjeli.

Březen

Jaro je tu !!!

20. března 2009 v 12:45 | Lucka |  Příroda
3....2....1.....0......A JE TO TADY!!!!

(Zdroj: You Tube)

Koukám, že to počasí dneska Pešek muzikant neodhadl, ale i tak neznám optimističtější písničku.
Snad už se to brzo umoudří.

Když mi vítr napne plachtu

19. března 2009 v 9:53 | Lucka |  Včely
Tak máme novou sněhovou nadílku! V minulém článku jsem si o to řekla, tak jdu psát o těch sněhulákách....V této chvíli se venku doslova čerti žení. Včera večer jsem koukala na blog Jitky, ta už tam měla vánoční nadílku čerstvě vyfocenou. (Jitko, přece jsem ti psala, aby sis to tam nechala a neposílala to k nám!) No, tak to tu máme taky. Ale fotit to teda nebudu.

Včera bylo ještě pěkně, děti se bavily na písku, takže se dalo pracovat na stříšce nad novými úly. Chvílemi docela foukal vítr, ale mě napadla ta písnička: "Když ti vítr napne plachtu... když ti plachta popožene jachtu....lalalalala" V této chvíli mám vykopané díry a v nich připravené železné patky k zabetonování. Na betonování jsem se chystala dneska, ale můžu se jít akorát tak klouzat (doslova). Pak už jen přišroubovat dvě stojky a stříška pak bude raz dva. Tak snad to zvládnu ještě letos.
Včely včera létaly zase ještě víc než den předtím. Tak a teď mají po legraci. Nějak mi to počasí bere vítr z plachet. Ach jo...
Když kouknu z okna, říkám si, co se tam nahoře zase děje. Blázinec na kolečkách!

Březen
Proč nemohou sněhuláci skákat z letadla
(Cizí zdroj)

Jaro dělá pokusy, vystrkuje krokusy

17. března 2009 v 23:03 | Lucka |  Příroda
Tak u nás už to vypuklo! Sluníčko se do toho trochu opřelo a hned to bylo znát. Kolem domu rozkvetla spousta nenápadných kytiček, nad kterými hojně poletoval hmyz. Na talovínu jsem zachytila taky jednu včelku.
Březen
Tady rostou krokusy

Březen
Další krokusy

Březen
Žluté talovíny

Březen
První podléšky

Březen
A taky sněženky, jak jinak

Březen
Tohle taky něco bude, až to rozkvete

Akorát koně z bzíkajících mušek moc nadšení nebudou. Dneska si to ve výběhu pěkně užívali. Babičce Jitce mezi ně utekla dalmatinka Elza, tak měli hned důvod k poskakování. Škoda, že jsem s foťákem byla moc daleko. Elza z toho naštěstí vyvázla bez úhony. Mohla snadno odejít s naraženým nosem. Sendy totiž rád loví psy.

Březen
Sendy má vše pod kontrolou
"Kam safra jenom zmizel ten pes?"

Kozy vyrazily do výběhu prvně po dlouhé zimě. Začínají se nám pěkně zakulacovat. Tereza s Leonou začaly pohotově hledat první náznaky trávy, jenom Mahulena lítala kolem jako blázen a provokativně do nich šťouchala. Co se dá dělat, je to vlastně teenager.
Březen
Tři grácie

Taky u úlů bylo pěkně živo. Všech pět včelstev vyrazilo do terénu a vracely se domů s nákladem pylu. Ani neměly čas si mě všímat, tak jsem mohla celkem v klidu udělat pár fotek. Byl to šrumec!
Březen
Jarní bzukot

Březen
Včelka v akci

Březen
Dělnice s nákladem se vrací domů

Nezbývá než věřit, že nám to tak už vydrží. Doufám, že příští fotky nebudou o sáňkování a stavění sněhuláků.
Snad ne...

S lakem a štětcem

14. března 2009 v 21:27 | Lucka |  Vašík *07
Včera konečně dorazilo auto, které mi přivezlo nové části k úlům i pár potřebných věcí. Na nástavkách z palubků dávno pracuje moje máma, zatím jich má hotových pět. Už dlouho jsem se těšila, až to budu všechno (včetně opršelých starších nástavků) natírat a dneska konečně přišlo to správné počasí. Hned ráno jsem připravila štětec i plechovku s lakem, Honzíka vyslala s dědou do lesa, jenže mi zbyl Černý Petr - Vašík. Naštěstí byl v dobrém rozmaru, tak jsem ho posadila na písek a obložila hračkama. O pár desítek metrů dál jsem v pracovních rukavicích započala svoje natěračské dílo. Bylo devět, sluníčko krásně svítilo, práce mi šla dobře, ve dvou úlech se probudilo několik prvních včel. Nesměle kroužily kolem. Jak to ovšem bývá (kdo to zná, dá mi za pravdu), jakmile jsem byla v polovině, Vašíka přestaly hračky bavit a přišel se za mnou podívat. Trochu mi zatrnulo, když dokola obcházel včelín, kde zvědavě čučel do česen úlů. Včelky kolem vesele svištěly. Párkrát jsem ho odtud v rukavicích odnesla. Potom jsem to vzdala s myšlenkou, že jednou to přijít musí a jestli chytne nějakého ďobana, už tam snad příště nepoleze. Tak to vydržel poměrně dost dlouho (možná se mi to zdálo ještě delší), než se přisunul zpátky ke mě. Vašík začíná mluvit, takže dnes se naučil slovo "lepí". Zatímco jsem bezmocně přihlížela s plechovkou a štětcem v rukách, obcházel komíny z nástavků a kontroloval kolik práce mám už hotové. Má varovná slova při tom letěla jarním vánkem pryč zrovna jako ty včely. Vždycky, když se připlác rukama na čerstvý lak, volal na mě radostně "Lepííí!!!" Ještěže to byl lak bezbarvý. Rezignovala jsem. Druhé kolo přišlo ve chvíli, kdy mi lak došel. Bylo nutné se přesunout domů (asi 200metrů) pro novou plechovku. Pokud nechci tuto vzdálenost překonávat půl dne, volím jednoduchou metodu - vezmu Vašíka na ramena "na koně". Vyrazili jsme. Vašík se mě jako vždy chytil rukama za vlasy načež k mé hrůze zvolal své nové slovo: "Lepííí!!!" Celou cestu mi pak vlasy žmoulal a tužil. Dnešní den okořenil můj život novým zážitkem. Dnes mám prvně v životě na hlavě dredy.
Březen
(Zdroj : www.hanulka.cz)

Dršťková polévka z hlívy podle tety Alenky

14. března 2009 v 21:27 | Lucka |  Recepty
Večer jsem se dostala k výrobě naší oblíbené polévky. Je pravda, že dršťky jsou držťky a že je to jen napodobenina, ale zdařilá . (Zrovna tady voní...) Výhodou je rychlá a jednoduchá příprava. A taky si ji dají také ti, kdo se nad držťkama ofrňují (i takové známe).

Recept (velice přibližný):

200g hlívy ústřičné
1 cibule
kmín
česnek 2-4 stroužky
masox
ml. paprika
mouka
majoránka
sůl

V hrnci na domácím sádle zpěníme cibuli do sklovata (do voňava) a kmín. Pak přidáme nakrájenou hlívu a dusíme. Ona pustí šťávu a musí se to chvíli míchat, aby se trochu vypekla. Pak přisypeme mouku a uděláme jíšku. Můžeme to maličko podlít vodou. Přidáme vodu (lépe vývar) 1-1,5 l, masox, česnek, mletou papriku, majoránku a sůl. No a necháme to chvilku povařit, až je všechno měkké a tak akorát.
Fajnšmekři si k tomu opečou houskové kostičky na másle a přidají Tabasco nebo Magi.
A to je celé a moc dobré!

Mauglí promluvil

12. března 2009 v 21:11 | Lucka |  Vašík *07
Když jsem před pár týdny začínala s tímto blogem, psala jsem, že Vašík nemluví. A protože zázraky se dějí, náš Mauglí začal od té doby konečně hovořit. Nejedná se sice o žádné řečnické proslovy, avšak buďme rádi za ty dary. Svá citoslovce z džungle zatím ještě neopustil, ale lidský slovník se utěšeně rozrůstá. I když je pravda, že velkou část jeho projevu se nám dosud nepodařilo rozluštit. Je toho na něj trochu hodně, protože Honzík mu slovník občas koření anglickými výrazy, které nosí ze školky. Naštěstí Jsem Vašíka mluvit anglicky ještě neslyšela. Honzík si dost cizích slov komolí k obrazu svému, takže tu existuje reálná hrozba sklouznutí k jazyku zcela novému, neprobádanému a nerozluštitelnému.
Honzík, to je veliká ikona. Vymýšlí spoustu nových krásných nápadů, které jsou v mnoha případech pro Vašíka buď nerealizovatelné nebo na hranici smrti. Tím ochotněji ovšem svého staršího bratra následuje, cpe se pod postel, šplhá na palandu či se s indiánským řevem za ním řítí z prudkého kopce. Honzík běží dolů jeleními skoky, zatímco Vašík štrikuje krátkými nožičkami, aby mu stačil. Je schopen vyvinout stejnou rychlost, ovšem jede na jedničku.
Teď bude konečně mluvit. Pohovořím si s ním, on pochopí a dá mi za pravdu. A kdo nevěří, ať tam běží. Už jsou mu přece dva roky!
Březen
Pidičlověk a pidipes


Březen
Pidivčelař


Březen
Pidičlověk futuristický

A ještě musím přidat jednu písničku, která je o Mauglím a jeho velkém Učiteli. Líbí se i Vašíkovi. Tak, Mauglí, tady ji máš :



Počasí pod psa

9. března 2009 v 21:05 | Lucka |  Perličky a vtípky
Vraceli jsme se domů. Vpředu jsem vezla kočárek s Vašíkem (2), za mnou poskakoval Ondra (4), můj synoveček. Cestičku z nádraží, kudy jsme šli, často navštěvují místní psíci a podle toho vypadá. Navíc se ten den změnila v pruh mazlavého bláta protkaného loužemi. Ondru jsem několikrát varovala, aby dával pozor, kam šlape. Už jsme se blížili k suché ulici, když jsem za sebou uslyšela charakteristický zvuk, takové to škobrt - škobrt - prásk! Otočila jsem se. Ondra si vyhlíd to nejlepší místo s opravdu kvalitním humusem a tam se natáh v celé kráse. Dokonce se zabořil i nosem. Zdálo se mi, že tam leží nekonečně dlouho. Potom se začal pomalu, velice pomalu zvedat (jestli si pamatujete, jak pomalu se zvedal Terminátor). Bahno měl úplně všude i na celém obličeji a ve vlasech. Vypadal jako vánoční čokoládová figurka. V úžasu jsem koukala, jak si pečlivě prohlíží svoje boty, kalhoty, bundu a ruce. Pak se jeho černý obličejík rozzářil a volal : "Je to dobrý, teto, hovno tam nebylo!!!" (čtenář promine)


Březen



Mé chovatelské (ne)úspěchy

8. března 2009 v 20:05 | Lucka |  Ostatní havěť
Včera se mi podařilo objevit úplně jinou akvaristiku, která není skoro vůbec daleko. Mám zase radost. Vyčistila jsem prázdné akvárium a přivezla čtyři nové skaláry. Pro začátek. Navíc jsem narazila na velice ochotného prodavače, který mi o rybkách podrobně poreferoval. Tatínek o něm prohlásil, že je magor. Asi se mu nezdálo, že si trochu šlapal na jazyk a povídal si s papoušky. Já myslím, že ten člověk není magor, jen je zapálený pro svou věc a to se mi líbí. Tatínek mé rybičky toleruje, ale o vztahu k nim se mluvit nedá.

Kdysi jsem měla v akváriu pár pestřenců nádherných. Jsou barvami věrní svému jménu. A přestože působí dojmem dravé ryby, chovali se ke svým spoluobyvatelům přátelsky. Patří mezi cihlidy, což znamená, že se starají o svůj vylíhlý potěr. A mě se podařilo je párkrát namnožit. Matka se vždy starala o malé rybičky několik dní, jenže pak se potěr rozplaval a posloužil ostatním za potravu. Jednoho dne jsem v akváriu opět našla matku následovanou malým chumáčem skoro neviditelných malých rybek. Bylo jich asi třicet. Vymyslela jsem lest. Vysaju hadičkou potěr do kyblíku a pak přeleju do malého akvária. Jenže na to jsem potřebovala výpomoc, tedy tatínka. Mohl si vybrat - buď bude u nasávacího konce hadičky, nebo musí druhou část jedním rychlým pohybem přiložit k maličkému hejnu, aby se nevyplašilo a vcelku pohromadě vysálo. Vybral si první možnost. Vše jsme společně koordinovali na raz - dva - TŘI!

Tatínek připravil ke své ruce kyblík než přiložil hadičku k ústům. Na společné TŘI jsem hbitým pohybem ponořila ruku, přejela kolem potěru a ten krásně zmizel v trubičce, když tatínek ve stejné chvíli na druhém konci nasál. V akvárku nezůstala ani jedna rybka. Zvítězili jsme. Jenže vzápětí jsem slyšela tatínka dvakrát mocně polknout. Napadlo mě, že se topí, než mi došlo, že skutečnost je mnohem děsivější. Když jsem se otočila, hadička už byla v kyblíku a tekl z ní čistý pramínek vody. Tatínek upřeně hleděl do nádobky. Trvalo to jen zlomek vteřiny. Potom vyskočil, chytil se za pusu a běžel si ji vyplachovat ústní vodou (To teda vážně nevím, jaký mělo smysl...). Z koupelny pak zoufale volal: "Kolik jich tam bylooo?" , přičemž naprosto zbytečně plival do umyvadla. V kyblíku jsem napočítala pět rybiček. Zbylých pětadvacet zmizelo nenávratně.

Mému nápadu pak dával několik dní nepublikovatelná jména a později se ukázalo, že pro rybky je tento plán odchytu stejně nevhodný. Chybami se člověk učí, to se nedá nic dělat. Od té doby si vodu z akvária nacucávám hadičkou vždycky sama. Tatínek si dá stejně radši file.

Matka s rodinou

zdroj: www.akvarko.cz

Past na zloděje

5. března 2009 v 20:47 | Lucka |  Honzík *02
Teď představím past na zloděje, jak ji naplánoval Honzík. Projekt je myslím dost podrobný, materiál dostupný, není drahý a konstrukce vyžaduje pouze průměrnou zručnost. Na protypu už sám v dílně pracuje. Výsledné dílo však nebude hlídat nás, ale zemljanku (viz foto, článek Krmení zvěře, rubrika Myšáčci). Honzík tam má uložené nějaké cennosti. Až práci dokončí, neradno se přibližovat. Prvního chyceného zloděje mám v plánu nahrát a video sem pak online vložit. Případné nejasnosti v konstrukci po dohodě vysvětlím.

Březen

Rybky, které odplavou

4. března 2009 v 21:53 | Lucka |  Ostatní havěť

Tak jsem zase po nějaké době navštívila nákupní kolos Ho...ach (já radši nebudu jmenovat). Chystám totiž rozsáhlou rekonstrukci Honzíkovo pokojíku, proto jsem potřebovala zjistit, kam až můžu pustit svou fantazii, abych náhodou nenarazila. V kapse jsem měla připravený seznam potřebného, ale dobře jsem věděla, že tam na mě číhá zvláštní pokušení. Tohle pokušení hýří barvami i tvary a pluje v naparáděných akváriích. Celou cestu jsem si opakovala : Dnes nebudeš kupovat rybičky! Dnes ne!!! Mám totiž s rybkami z tohoto nákupního stánku neblahé zkušenosti. Nevím, opravdu netuším, co dělám špatně, ale jejich životnost mohu pokaždé počítat na dny. Pak se začnou chovat podivně, nebo na nich objevím nějako zjevnou chorobu a postupně z akvárka zase zmizí. Zbydou jen mí staří veteráni, pokud se někteří nesvezou s nimi do rybích věčných lovišť. Došla jsem k rozhodnutí, že na tomto místě už je nikdy nebudu kupovat!
Takže jsem vešla do nákupního centra a lákána vůní nejprve vyrazila mezi
květiny. Mé lačné choutky tu uspokojilo pár primulek a pěstební substrát. Prošla jsem policemi květináčů bez zastavení, neboť tady na mě také číhá moje nákupní slabost. Potom už zbývalo jen přejít
uličku do kýženého oddělení koberců. Byly skoro na dosah, dokonce už jsem byla téměř u nich. Jenže se mi do cesty připletla klec s papouškem. V hlavě se mi zrodila myšlenka, takového krásného opeřence doma ještě nemáme. A hned vedle byl další...a další. Naštěstí jsem si včas uvědomila, že bych tímto nákupem nejvíc potěšila našeho kocoura. Co mi v té chvíli ovšem nedošlo bylo to, že se podél klecí neodvratně blížím k zakázanému území. Ve chvíli, kdy jsem zaslechla bublání a ucítila charakteristický závan mokrého vzduchu, bylo již pozdě.
Byly tak krásné! Černé skaláry, zlatí čichavci a parmičky s červenými ploutvemi. Když jsem si vzpomněla na pár opuštěných rybek v mém akváriu, bylo mi jasné, že stav se musí doplnit. Třeba ještě dodat, že poslední akvaristika v našem okrese zmizela někdy před pěti lety. Neměla jsem vlastně na výběr. Věnovala jsem rybkám velkou pozornost - tentokrát vypadají opravdu krásně, tentokrát musí vydržet! Zjistila jsem si teplotu vody i krmení.
Domů jsem si přivezla pět skalárů, dvě parmičky, pár primulí a hlínu. Seznam s potřebným zůstal v kapse na příště. Děti zvědavě přihlížely, když jsem nové obyvatele pouštěla do akvária. Ryby byly krásné a já z nich měla opravdu radost. Nevydržela mi dlouho. Po dvou dnech doufání se první skalára začala podezřele schovávat v rostlinách. Když to vezmu ve zkratce, uběhl týden, tři rybky jsou pryč a další dvě nevypadají moc dobře. Jsem nepoučitelná hlava dubová, vořechová! Vypadá to, že mi zbyde zase má stará garda. Ach jo! Asi dělám něco špatně. Nebo je chyba někde jinde? Akvaristé, kde jste? Já v tom vážně plavu! Volám S-O-S! S-O-S !!!

Březen

Na pirátské lodi

2. března 2009 v 20:51 | Lucka |  Honzík *02
Včerejší zachmuřené odpoledne jsme strávili na lodi. A nebyli jsme na Berounce ani na Lipně, ale na moři. Teď poskočilo, srdce všem milovníkům adrenalinových sportů, jenže skutečnost je trochu jinde. Loď byla pirátská a plavila se po Ondrovém pokojíčku. Kluci si k tomu účelu s (tatínkovou pomocí) vyrobili pádla, prut na ryby a samozřejmě vlajku. Ondrova nová palanda se v mžiku proměnila v pirátský škuner. Vašík plaval za lodí v malém člunu, usazen v Kačenky postýlce. Kačenka se kolem plazila po zemi jako krab. Já jsem dostala hned několik funkcí. Jednou z nich byl žralok, který hladově chňapá po každém pádle, potom jsem dělala trosečníka z potopené lodi a taky bylo třeba usazovat na prut ryby, aby námořníci netrpěli hladem. Málem jsem doplatila na nápad, že Ondra vytáhne z vody starou botu. Sundal ji z háčku, velkým obloukem hodil zpátky do moře, prosvištěla mi kolem ucha a těsně minula Kačenku. Prásk!
Během odpoledne jsem musela dvakrát zachraňovat muže přes palubu. Ondra párkrát na můstku poskočil a se slovy : "Hele, teto, že nespadnu!!!" se zřítil po hlavě do vln. Ondra je zvyklý padat. Padá často a vypadá to, že i rád, takže se mu nic nestalo. Honzík letěl o pár minut později. Podařilo se mi ho naštěstí chytnout, takže nemá znovu zlomenou klíční kost. Mezi tím vším jsem musela neustále blikat majákem, aby loď nenajela na útes, zejména v noci za tmy. Nesmím zapomenout napsat, že jsme objevili taky ostrov, ale poklad tam žádný nebyl. Chyběla nám toziž mapa (chybička se vloudí). Kluci se ještě těšili na mořskou bouři, ale ta z bezpečnostních důvodů nepřišla. Tak snad příště. Možná. Přikládám pro ilustraci pár fotek a taky trochu hudby, aby iluze byla dokonalá.
Ahoj!!!

Březen
Březen

(Zdroj : You Tube)