Duben 2009

Pohádka o Červené Karkulce

27. dubna 2009 v 21:38 | Lucka |  Co mě ještě baví
Tohle není z mé hlavy a ani bý nemůže. Děti se totiž pořád na něco ptají a někdy už jsem opravdu na rozpacích, co mám vlastně odpovědět. Zejména tápu v délkových a váhových mírách. Nedavno jsme celou cestu ze školky řešily kolik váží slon (jako dvě auta?) a následně kolik váží pět aut nebo pět slonů a pak kolik váží deset slonů a k tomu deset aut. Měla jsem z toho hlavu jako škopek a bála jsem se, jestli nekážu nějaké bludy. Už vůbec nemluvím o rozhovorech typu jak daleko je Měsíc, slunce nebo jiný vesmírný přelud a o délce trvání cesty tam. Pokud bych náhodou odpověď věděla, Honzík bude stejně určitě chtít počítat variantu pomalé a rychlé rakety, takže se v odpovědi stejně ztratím.
A už jsem u jádra věci. Konečně jsem nalezla podrobně popsanou a rozebranou pohádku, která uspokojí i ty největší zvědavce. Teda, až to někdo přeloži do češtiny...

(Zdroj : You Tube)

Obrazy v děravé paměti

24. dubna 2009 v 20:14 | Lucka |  Koně
Jsou věci, které se uhnízdí v mé paměti jako obraz. Vždycky, když některý z těch obrazů vytáhnu na světlo a opráším, je trochu vybledlejší. Ale hrubé rysy stále zůstávají. Některé z těch obrazů mě vždycky pobaví...

Obraz 1.
Vracíme se z vyjížďky. Sendy rázně vykračuje k domovu. V dálce se na rovné polní cestě proti nám objevuje cyklista. Blíží se a nezpomaluje. Určitě nás vidí, přestože má na očích sluneční brýle. Vypadá jako blýskavá moucha. Už jsme docela blízko, zdá se, že cyklista ještě zrychlil. Sendy a já jsme na jedné vlně - ty si myslíš, že ti budeme uhýbat? Máme přece váhovou převahu! Cyklista to ovšem zřejmě neví. Vypadá to, že se za okamžik musíme srazit. Mám nejspíš o nějaký mozkový závit víc než kůň, ale o dost víc rozumu než cyklista, takže tlačím Sendyho lehce ke straně. Moc se mu nechce. Cyklista se řítí do úzkého prostoru vedle nás. Taková neomalenost a jezdec nic? Ve chvíli, kdy nás kolo těsně míjí, Sendy dá najevo svůj názor. Sklopí uši dozadu, pohodí hlavou nahoru dolu a zazubí se na cyklistu. Nezapomene při tom zlehka dupnout přední nohou. Zarachotí volnoběh, cyklista uhýbá v pravém úhlu do vysoké vojtěšky a míří kamsi k lesu...
duben

Obraz 2.
Všude je spousta sněhu. Počítala jsem jen s krátkou vycházkou, takže jsem si nebrala helmu. Nahradila jsem ji chytře čelenkou, aby mě nezábly uši. Přicházíme k louce, která tam dnes už není. Cesta vede do kopce, je lemovaná spoustou keřů a šípků. Tady obvykle cváláme. Sendy by si ji rád vyskočil, jako obvykle. Zkouší pár cvalových skoků, ale jezdec mu brání. Ztahuji koně zpět do kroku. Zlomyslná šípková větvička se však jako naschvál chytá mé úžasné čelenky a stahuje mi ji do očí. Sendy plynule přechází v pomalý cval. Rád by běžel rychleji, v mžiku ho mám plné ruce. Instinktivně se skláním, abych se vešla pod větve, které nás v kopci čekají. Sendy to chápe jako jasný povel a rázem se řítíme tryskem kupředu. Nic nevidím, jen vzduch mi sviští kolem uší. Snažím se odhadnout vzdálenost, brzy přijde prudká zatáčka v pravo. Je tam. Kůň ji bravurně vybírá, jen já jedu rovně. V okamžiku jsem na zemi jako sněhulák, plivu sníh, ovšem otěže držím pevně v ruce. Čelenka je někde v závěji. Sendy stojí nade mnou a pofrkává :
"Co to tam děláš? Honem nasedej, ať to můžem vyběhnout až nahoru!"
duben


Obraz 3.
Babička rozdala všechny obědy, uklidila školní kuchyň a chystá se domů. Bere dvě veliké tašky s nákupem, na školní chodbě se loučí a otevírá dveře ven. Ve dveřích stojí kůň. Strká hlavu dovnitř a říká : "Dobrý den!" Jezdce kdesi venku nade dveřmi nikdo neregistruje. Babička lapne po dechu, pak běží přes celou školní chodbu, zastavuje se až na schodech. Nákupní tašky letí vzduchem, každá žuchne do jiného rohu. Paní učitelka uskakuje do jídelny jako voják pod palbou.
"Omlouvám se", říká kůň, "nechtěl jsem vás vylekat..."

Babička přichází domů. Už mezi dveřmi na mě volá :
"Počkej, až ti povim, co mi dnes Martin s tim koněm provedli!"
Pak si však vzpomene na něco důležitějšího. Významně se usměje:
"Nejdřív ti musím ale ukázat, co jsem dneska koupila! Nádherné bavlnky - každá má jinou barvu!"
Bere nákupní tašku a vyndavá klubíčko žlutohnědé bavlnky. Potom další žlutohnědou bavlnku a pak ještě jednu žlutohnědou...Nestačím se divit.
"Hm! Koupila jsem taky dva kelímky hořčice...já toho Martina snad...!!!"
duben



Kyborg - díl druhý

22. dubna 2009 v 21:49 | Lucka |  Kozy
Dnes jsem se rozhodla připsat další díl k mé kozí telenovele.

Rekapitulace minulého dílu (První díl zde) :
Koze Leoně se narodila dvě kůzlata. Lucka z nich má velkou radost. Nečeká však, že druhý den přijde na svět ještě kůzle třetí. Matka koza ovšem svou poslední dceru zavrhne. Nastává boj s časem. Lucka improvizovanými prostředky bojuje o přežití nejmladšího kůzlete. Nakonec boj vzdává, kůzle však přesto přežije. Lucka poznává šokující pravdu - je to kyborg!


Díl druhý: Prcek křičí HU HU HU, netahej mě za nohu!

Po několika hektických dnech během Velikonoc se zdálo, že se situace kolem třetího a nechtěného kůzlete trochu uklidnila. Zdálo se, že si již zvyklo na mé příděly trvanlivého mléka. Beru zpět mé dřívější komentáře k tomuto krabicovému mléku, o kterém jsem mluvila pouze v hanlivých superlativech. Asi to nebude produkt úplně vykradený a obraný, neboť z bílé vody by kůzle těžko přežilo. Jak jsem se již zmiňovala, stávalo se stále drzejším, zatímco zášť kozy Leony nepolevovala. Bylo jen otázkou času, kdy se špatně vtěsná mezi své kůzlečí bodyguardy a Leona ho opět zuřivě popadne.
Takže jednoho rána jsem viděla, že kůzle nevstává. Nakonec mu hlad nedovolil, takže přece vyskočilo, jenže šlo jen po třech nohách. Nevypadalo to moc dobře a mě se zjevil další problém na obzoru. Odpoledne jsme celou kozí rodinu chtěli vypustit na pastvu, ale co s tím pajdou? Kdyby se tam do něj Leona pustila, nestačím říct ani "popel". Takže aby to nebylo tak jednoduché a aby byla nějaká sranda, pásla jsem Leonu na vodítku a kulhavé kůzle za ní poponášela. Naštěstí se drželo v bezpečné vzdálenosti, vlastně stálo tam, kam jsem ho postavila.
Dneska se mi zdá, že na nohu trošku našlapuje. Jak by ne, přece jsem už psala, že je to kyborg. Uvnitř těla chatrného zevnějšku bije železné srdce. Kůzlata si již občas přikousnou nějaké seno a dnes ochutnávaly i ovesné vločky z krmítka, které Martin mistrně vyrobil. A to je pro kyborga zase nějaký bodík k dobru.

Abych mohla udělat fotku, zaměstnala jsem pomocníka


To v bílém kožichu je kyborg. Na uších má procvakaný dírkový kód: L-E-O-N-A od své mámy.

Pokračování

Muži v sedle

21. dubna 2009 v 23:13 | Lucka |  Koně
Možná jsem deformovaná svou zálibou v koních, ale vždycky mám pocit, že udělají člověka nějak lepším. Nemyslím tím teď lidské duševno (i když by se o tom taky dalo uvažovat), ale celkový dojem a vizáž. Člověk jako nic, kdekdo by ho přehlíd, jen vyleze na koně a stává se jiným a prostě mu to najednou "sekne". I když třeba zrovna sedí všelijak a klátí se do stran, nakonec se srovná a jakmile se se svým koněm sladí, přeskakuje jiskra. Stávají se jednou bytostí, která je zkrátka krásná. Je to bytost majestátní, překvapuje svou rychlostí a sílou. A člověk se v tom okamžiku stává její součástí. Tahle proměna mě vždycky fascinovala.

duben
(zdroj: www.fdb.cz)
Král Miroslav v podání Vladimíra Ráže mě zaujal už jako malé děcko. Všichni mu ustoupí, všichni se ohlédnou. To se to ohlíží za takovým králem. Na koni se usmívá a ani nikomu nevadí, že vlastně jede na kontrolu...

duben
(cizí zdroj)
Jan Marais - nestárnoucí klasika. Všimli jste si, že takového šimlíka má ve všech filmech? Vždycky jsem přemýšlela, jestli je to proto, že mu prostě jde k oku, nebo jestli se jedná o nějakého oblíbeného koně. Nejsem si jista, zda je to všude stejný šiml, ale skoro to tak vypadá. Každopádně na něm jezdec pokaždé předvádí brilantní kousky (a jde mu opravdu k oku)...

duben
(zdroj: www.wikipedia.cz)
Svatý Václav od pana Myslbeka by snad mohl hovořit úplně za všechny. Síla a energie z něj přímo sálá. Václav na koni je ztělesněním dokonalosti a krásy. Jak by asi vypadal, kdyby seděl na pařezu jako Jirásek u svého mostu. A to už ani nemluvím o Husovi, který jak v Praze tak i v Berouně pouze stojí. Je to zkrátka mučedník...

duben
(zdroj: www.koniny.ic.cz)
Pan prezident Masaryk je dokladem toho, že muži nestárnou, aspoň ti v sedle ne. Jak jsem se dočetla, do vysokého věku nejen jezdil, ale taky padal z koně. To ovšem na obrázku neuvidíme. Sedí na koni jako štramák a vypadá prostě skvěle. Pořádná dávka charizma. Tohle obdivuju.

duben
Malý velký bídák Calvera, ten mě vždycky dostane. Na koni jezdí jako blázen, podivně máchá rukama a ještě si při tom chytá klobouk. Jenže prostě na tom koni nemá chybu i když je to hlava dubová. Sedm statečných strčí do kapsy mrkem oka. Kdyby koně neměl, lezl by po zemi jako ošklivý chrobák, nikoho by nezajímal a určitě by se takhle nesmál:
duben
(zdroj: www.csfd.cz)


A ještě Petr Štěpánek jako Jiřík na koni. Trochu chvílema chytá balanc, v jednu chvíli se bojím, že zkončí na zemi, ale zvládl to a je to frajer. Jak říkám, nakonec se to stejně sestříhá a je to pak krása. Kam by taky došel Jiřík pěšky? A třeba by o něj ani ta Zlatovláska pak už nestála...
(Doporučuji nahoře ztlumit blogovou hudbu)


(zdroj: You Tube)

No a kdo umí, ten umí...
(Zdroj: You Tube)


Klíště

19. dubna 2009 v 23:00 | Lucka |  Ostatní havěť
Jak to většinou bývá, chystám se dnes do hajan a co vidím - klíště. Čeká mne před vanou ještě nemilé zdržení. Co naplat, jdu ho točit proti směru hodinových ručiček... Dneska jsem mu dopřála dokonce olivový olej a teplou vodu v umyvadle. Vždycky přemýšlím tu chvilku než se pustí, kdo vymýšlí tyhle osvědčené metody? Opravdu lpí klíště na směru hodinových ručiček? Nikdy jsem nezkoušela ho točit obráceně v obavě, že to nebude fungovat. Pokaždé taky věnuji hodinám krátký pohled než si ujasním požadovaný směr. Už vím, že klíště vysloveně nebazíruje na rostlinném leji. V minulosti se do mě již několikrát zahryzlo v poněkud polních podmínkách, kde byla na místě improvizace. Pokud to hrubě shrnu, lze proti němu použít opalovací krém, francovku, voňavku i slivovici (ta je koneckonců na vše).
Pokud se klíště konečně pustí, jeho konec je nejistý. Někdo ho rozplácne mezi nehty, jiný po něm šlape, znala jsem i paní, která mi vždy vehementně připomínala - "okamžitě spálit!" a oháněla se hned zapalovačem. Já teda klíště normálně spláchnu.
Jakýsi lékař radí : "Poznamenejte si pro kontrolu fixem na svém těle místo vpichu." Pravda, skromný make up si neodepřu, ale v tomto případě bych nejspíš vypadala jako indián. Klíšťáci u nás totiž číhají vysloveně přede dveřmi a musím říct, že je beru se stejnou samozřejmostí jako mouchy nebo mravence. Tráva kam se podívám, les za zády, o letním sekání krmení pro koně ani nemluvím. Nedavno jsem se ze srdce zasmála u reklamy: "Tato rodina je připravena." Všichni v ní vyrazili moudře v gumovkách a každý s osobním repelentkem. A taky: "Začala sezóna klíšťat!". Pokud není vysloveně mráz, přinesu si ze sena na hřbetě klíště i v únoru. Tak jak je to teda vlastně s tou sezónou?
Už dost legrace z vážných věcí! Rodina se zkrátka připraví - vybavíme se všichni kocouřími protiklíšťákovými obojky a s dětma si obden zahraju hru: "Jedna dvě, klíště jde, klíště si jde pro tebe!" Ať vědí, jaký démon na ně číhá.
A bacha - sezóna klíšťat už začala!


Modrá je dobrá

18. dubna 2009 v 20:57 | Lucka |  Perličky a vtípky
Honzík přišel a na čele měl velkou bouli.
"Teda - kde jsi přišel k té bouli?"
"To je co? Ale to nic není. Ondra má ještě lepší, protože ten má dokonce i barevnou!!!"

duben

(Cizí zdroj)

Kde rozum končí - Kyborg díl 1.

17. dubna 2009 v 18:39 | Lucka |  Kozy
Kyborg - část první

Minulý pátek se Leoně narodila dvě kůzlata. Jak prostá a jednoduchá věta. Večer jsem nakrmila, koza sežrala v pohodičce půl kyblíku ovsa, já trouba ji ještě podojila, aby se jí lépe zažívalo, donesla jsem mléko čuníkovi a když jsem se za okamžik vrátila, už tam byly. Obě kozičky se měly čile k světu. Pokud vezmeme uváděný teplotní komfort 15 stupňů, tyhle měly ještě tři stupně k dobru. To se nám ještě nestalo, spíš naopak. Provedla jsem nezbytnou desinfekci a každé vpravila stříkačkou do pusy startovací dávku mleziva. To se mi osvědčilo mnohokrát - funguje to jako energydrink - kůzlata hned ožijí a rychle se chytnou vemene. Prvních 24 hodin sama považuji za kritické. Zdání totiž klame - kůzlata poskakují, vesele pomekávají (no spíš jako pískací hračka), vypadá to, že mají vše na háku. Jenže ve skutečnosti jsou naprosto hloupá a jeví sebevražedné sklony (třeba se nechá zalehnout kozou nebo na sebe překlopí kyblík a já pak provádím umělé dýchání).

Sobotní ráno bylo krásně slunečné, v kozím boxu panovala idylka. Leona baštila seno, kůzlata cucala mléko. Velikonoce jako z obrázku.
Odpoledne jsem vyrazila ke včelám. Bylo na čase přidat k úlům třetí nástavek, aby měly snažilky kam nosit. Včelí nálada byla dost nabroušená. Naštvaně kolem mě bzučely, přičemž mi výhružně ťukaly do klobouku. Když jsem byla v nejlepším (a včely taky) slyšela jsem za sebou kroky. Kousek ode mne stál uprostřed rozzuřených včel Honzík. Než jsem stačila cokoli říct, skočil mi do slov:
"Mami, máš hned přijít. Ze čtyř kozlat jedno umřelo." Přes hukot včel ho skoro nebylo slyšet. Nerozuměla jsem ani zbla, ale pochopila jsem, že se stalo cosi neblahého. Vykázala jsem Honzíka z ohroženého území a rychle uklízela rozdělanou práci.
Očekávala jsem, že najdu v boxu už jen jedno jediné kůzle, jenže jsem zůstala jako opařená. Ležely tam totiž tři. Kde jste zůstaly všechny školy a chytré knihy? Studená sprcha ve chvíli, kdy má člověk pocit, že sežral všechnu moudrost. Po téměř 24 hodinách se narodila ještě další dvě kůzlata (jedno bohužel mrtvé). Světe, zboř se!
Od prvního okamžiku bylo ovšem jasné, že kůzle nebude mít na růžích ustláno. Leona nad ním stála a nevěřícně koulela očima. A ve chvíli, kdy se postavilo na nohy se do něj pustila. Vrhala se na něj zubama jak hladový vlčák a kůzle lítalo ze strany na stranu. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo kozu přivázat. Prcek se stále snažil na vratkých nožkách dostat k vemeni, jenže tam už vartovali jeho o den starší sourozenci. A ten jeden den k dobru na nich byl sakra znát! Končilo to tím, že ho koza pokaždé vztekle popadla a hodila přes celý box.
V následujících 24 hodinách jsem mu nedávala velké naděje, spíš naopak. Byla sobota večer, ráno se uvidí. Třeba se z toho Leona vyspí a přijde k rozumu. Nepřišla. Jediným pozitivem bylo stále živé bezprizorní kůzle. Velikonoční neděli jsem proto strávila na kolenou v kozím boxu. Snažila jsem se nacpat kůzle pod zuřící a prchající Leonu neboť oddojit nebylo prakticky co, vše končilo v bezedných sourozencích. Někdo holt vyrazí o Velikonocích na hory, někdo třeba na Madeiru a co já - pod kozu! Navečer jsem už byla s rozumem úplně v koncích. Ani telefonát zkušené chovatelce nic nevyřešil. Bylo jasné, že do rána prostě nemůže kůzle vydržet. Zdravý rozum mi říkal nechat vše přírodě, ale nechtělo se mi ho v tuto chvíli moc poslouchat. Naplnila jsem proto Vašíkovou láhev krabicovým plnotučným mlékem a s pocitem jasné vraždy ji nalila do kůzlete. Mléko naprosto nevhodné svým složením i vlastnostmi věstilo jasný střevní problém s neblahým koncem. Než jsem večer odešla domů, koza ještě stačila kůzle jednou hodit přes box...

Ráno jsem nechala láhev doma. S náladou na nule jsem vyrazila ke stáji. A opět jsem zůstala v úžasu! Kůzle vesele poskakovalo s vrstevníky. Po střevních problémech ani známky, nevadilo ani celonoční hladovění ani neustálé mlácení o zem.
Je to kyborg!, napadlo mě. Kybernetický organizmus, nezničitelný, s minimem vstupní energie. Přišel k nám ze vzdáleného časoprostoru a rychle se adaptoval...
Velikonočním pondělím počínaje dostává čtyři lahve denně. Naučilo se taky rafinovaně vecpat mezi sourozence, aby mu tvořily bodyguardy a mohlo trochu mléka ucucnout než ho koza objeví a odhodí. Má od ní pokousané obě uši, ale je stále drzejší. Mám pocit, že už je z kůzlat největší a někdy si přestávám být jista, jestli krmím to pravé. V této chvíli vypije krabici mléka denně. Když jsem to chladně počítala a apetit mu vydrží, vyroste z něho nejdražší koza v republice. Ale dnes se blýsklo na lepší časy. Leoně se zvedl nádoj, takže se mi podařilo větší část dávky oddojit. Prcek to teď má půl na půl, ale snad mu to nebude vadit. Vím, že vyhráno ještě nemá, ale nejhorší za sebou už snad ano. Teda aspoň doufám...no, uvidíme.

Pokračování zde.

Plněná vejce

16. dubna 2009 v 20:40 | Lucka |  Recepty
Jak už jsem se dříve zmínila, po naší vydařené koledovačce máme stále plnou ledničku vařených vajíček. V rámci našeho vaječného týdne proto přikládám recept, který jich spolkne celkem dost.
Pokud necháte chleba schovaný hodně daleko, plněná vejce celkem rychle mizí. Někteří je dokáží sázet do pusy i jako jednohubky (to není můj případ).

Plněná vejce

Vařená vajíčka nařežeme na půlky a vydlabeme do misky žloutky. Půlky vajíček si připravíme na tásek do řady, u horních dílů trochu uřízneme špičku, aby polovina stabilně stála. V misce smícháme žloutky s máslem, hořčicí, pepřem a solí. Touto směsí zdobičkou na dorty plníme připravené půlky vajíček. Nakonec posypeme pažitkou.
Nic těžkého - zázrak je hotov!
Může to i krásně vypadat, pokud to nemusíte dělat ve fofru jako já.
Dobrou chuť - a ať to mizí!

duben

Indiana Jones

15. dubna 2009 v 8:51 | Lucka |  Vašík *07
Bez komentáře

duben

duben


Jen pro osvěžení paměti:



(zdroj: You Tube)

Velikonoční pondělí

13. dubna 2009 v 22:11 | Lucka
Zbývá ještě ohlédnutí za těmi letošními Velikonocemi. Musím říct, že letos se všeobecně vydařily díky nádhernému počasí a také díky tomu, že jsme se po dlouhé době doma sešli všichni. Pravda, někteří poněkud nedobrovolně - děda se před pár dny ocitl mezi nezaměstnanými - ale to v této chvíli bylo vedlejší. Strejda Milan před svátky přivezl z Moravy novou baterii slivovic. Má to přesně spočítané, aby s nimi vyšel do dalšího jara. Takže po vydařené koledovačce s klukama došlo také na tradiční degustaci. Nikdo se nechystal řídit, mohli jsme vesele cinkat.
Koledníků se opět na ulici vyrojilo po ránu habaděj a opět přibyly nové tváře a mezi nimi Vašík. Svou první koledovačku zvládl s přehledem i když říkal jen "Hody-hody-hody-hody!". Honzík ho omlouval: "On vám víc neřekne, je to jen batole..."
Akorát řehtačky jsme zapomněly doma. Loni se nám s nimi dařilo úspěšně budit raní spáče a také ty, kteří úmyslně nemají zvonek. Kluci mají výdrž, každý raději vylezl ven, než by do zblbnutí poslouchal kravál. Já jsem za klukama řídila nákladní kočárek, který se utěšeně plnil vajíčky a čokoládou. Po otočce směrem k domovu nám Vašík začal umdlévat (to se pozná když začne tahat pomlázku po zemi za sebou), takže bylo nutné ho mezi vejce a cukroví ještě vtěsnat. Nebránil se. V jedné ruce měl Tatranku a v druhé držel perníček (mimochodem mistrně vymalovaný). Pusu měl čokoládovou od ucha k uchu. Bylo mi jasné, že polední babičky pečenou kachnu už asi neocení.
Po koledě jsme se přesunuli k nám Na haldu, kam už Martin mistrně skryl další balíčky s překvapením. No a než to děti všechno našly (některé byly i na střeše - jen si kluci hledejte!) došlo na už zmíněnou degustaci. Strejdo, ta píše!
Veselé Velikonoce!!!
duben
Tady barvíme vajíčka na druhý den pro koledníky

duben
A tohle už je pondělní ráno

duben
Tyhle vrátka kluky fascinovaly, protože neměly vůbec kliku.

duben
Ondra letěl jako splašený, zamotal se do pomlázky, zakop o košík... prásk! Z vajíček bude zřejmě
pomazánka...
Psi se na mě vrhli, koledu mi snědli!

A nakonec ještě kratičké video. Omluvte několik jadrných slov, které tam padnou a taky to, že do toho trochu halekám. Už mi zbývalo v paměti jen pár sekund a oni ne a ne si cinknout ! Ale děda s Milanem si to užívají...
(Doporučuji nahoře ztlumit blogovou hudbu)


Veselé Velikonoce!!!

11. dubna 2009 v 22:53 | Lucka |  Kozy
duben

Máme okováno

10. dubna 2009 v 23:52 | Lucka |  Koně
Tak máme po zimě konečně zase okováno! Trochu jsme se u toho protáhli, ale to jsme stejně potřebovali. Podržet osm koňských nohou je lepší než kdejaké fitko i když jsme na to byli tři. Musím říct, že tentokrát se oba koně chovali slušně, takže kováři práce šla pěkně od ruky. V létě to bývá horší, kolem otravují mouchy a Sendy tancuje sem tam. Musím ho proto ovívat haluzí jako arabského šejka. Tentokrát mouchy zřejmě ještě zaspaly, takže jsme měli klid. Zhruba za dvě hodinky jsme měli hotovo. Koně mají nové blýskavé podkovy, to se jim to bude zítra vyšlapovat!
Udělala jsem pár fotek. Teď to bude vypadat, že jsem tam jen okouněla, protože skoro všude je na fotkách Martin. Myslete si ci chcete, já budu diskutovat, až se narovnám.

1. Vysekání
Duben

2. Vyřezání
Duben


3. Ostříhání

4. Připasování podkovy

5. Přibití podkovy
duben

6. Dotažení a začištění
Duben
To jsem to teda vzala hogofogo letem světem! Pro pochopení ale myslím stačí. Držení koňské nohy na stoličce je moje oblíbená činnost, proto ji v tomhle fotoseriálku nemám. Ale foťák nevisel na hřebíku, Martin se ho duchapřítomně ujal, takže je tu aspoň důkaz, že jsem taky něco dělala.
Má oblíbená stolička.

duben
Ještě začištění před podkovou

duben
Obrázek jak z minulého století

Duben
A tady už je kovář v akci!

Ještě pár kosmetických detajlů...
nalakovat kopýtka...
a je to!

duben
Jak se vám líbím?


Tak mistře, děkujeme a za zva měsíce se uvidíme zas. :)

A nakonec bych ještě věnovala jednu písničku...
(Úplně nahoře doporučuji ztlumit blogovou hudbu)




Dejte vejce malované

7. dubna 2009 v 20:43 | Lucka |  Vašík *07
Teta Helča s kamarádkou Kamilou před pár měsíci založily kroužek pro mrňata. Scházíme se každý týden v místní Sokolovně. Je to poměrně malá místnost, takže pokud se nás sejde šest dětí s maminkama, je to tak akorát. Děti si něco snadného vyrobí, trochu se proběhnou, zazpíváme nějakou písničku nebo řekneme básničku, hodina uteče jako voda. Vašíkovi to jednoznačně prospívá. Zpočátku nechtěl vůbec spolupracovat, brečel a byl protivný. Ale postupem času tomu jak se říká přichází na chuť. S nadšením tancuje Kolo kolo mlýnský i se zapojuje do jednoduchých her. Co víc si přát? Dneska bylo na programu malování velikonočních vajíček. Stavěla jsem se k Vašíkové tvořivost dost skepticky. Byla jsem přesvědčená, že dnes budu pracovat já a synek bude jen vesele křepčit kolem. Byla jsem proto poněkud překvapená, když se všichni prckové včetně Vašíka chopili štětců a s vervou se vrhli do malování. Maminky pouze podávaly namočené štětce, bílá vajíčka se rychle schovávala do barev (a nejen vajíčka). Než hotové kraslice uschnuly (a po umytí dětí), zbylo dost času se protáhnout a zaskotačit si. Domu jsme potom vezli vajíčka v kočárku jako svátost. Ještě nějakou mašličku a už budou viset v okně.
A tady mám fotky z dnešního tvoření:
Duben
A s chutí do toho!

Duben
Vašík ponořen do práce.

Duben
Když se ruka k ruce přidá, tak se dílo podaří.

Duben
Kačence nedali štětec. Poradila si bez něj.

Duben
Ondráška už štětec nezaskočí.

Duben
Ne každá barva končila na kraslici.

Duben
Ještě trochu zelené...

Duben
Tady to přivošlehnout...

Duben
A je vymalováno!

První buřty a kolotoče v Berouně

7. dubna 2009 v 7:02 | Milan |  Ondra *04 a Kačka *08
Tyto pidireportáže napsal strejda Milan. Proč bych se opakovala, nechala jsem je blogovému začátečníkovi. Fotky jsem dělala já, tak jsem mu je půjčila, aby to neměl suché. Má tam pár překlepů, ale on se vypracuje.
Články najdete tady.

Velikonoční výstava

6. dubna 2009 v 20:22 | Lucka |  Honzík *02
Místní škola a školka pořádaly dnes ve školní budově Velikonoční výstavu. Honzík a všichni ostatní se na ni dlouho připravovali. Jejich velikonočních výrobků byla plná jídelna. Kam oko pohlédlo samí zajíci a vajíčka. Opravdu bylo nač se dívat i kde hledat inspiraci. Ruku k dílu přiložili také někteří rodiče a známí dětí. Byla to opravdu podařená výstavka.
Můžete se trochu pokochat se mnou.
V žádném případě nešlo nafotit všechno. Tady je Velikonoční soutěž:
Duben
Duben
Duben
Duben
Duben

A kdo vyhrál? Hlasy budou sečtené teprve zítra. Ale myslím, že v tomto případě to není až tak důležité...


Můj čas je pouhopouhé prozatím...

5. dubna 2009 v 21:45 | Lucka |  Děti
Velikonoce se kvapem blíží, nastal čas udělat doma trochu pořádek a vymést smetí, které jsme si přes zimu pečlivě naschromáždili. Do tohoto období každoročně spadá také mytí oken, na nichž je již zmiňovaná špína vidět nejlépe. Pro někoho záležitost banální, někdo na to má třeba lidi, pro mě je to vždy běh na dlouhou trať. Mytí oken musím totiž jaksi skloubit s během domácnosti, abych pokud možno nikoho neomezila ani neohrozila. Především nesmí být venku zima ani foukat, aby kvůli mě nikdo neochořel. Každý mívá spoustu plánů, které se s mytím oken často kříží. Ideální stav by byl, kdyby prostě všichni někam nadlouho odjeli, jenže to je utopie.
V pátek odpoledne bylo slunečno, nikde ani větříček, zkrátka počasí ideální. Vašíka se mi podařilo včas v ložnici uspat, takže to vypadalo, že při troše štěstí alespoň hodinku vydrží. Honzík si hrál kdesi v pokojíčku. Elementálové jsou mi nakloněni, nadešla moje chvíle. Čmouhy na okně v kuchyni dnes musí padnout! V duchu jsem si vytvořila jakýsi časový harmonogram, posloupnost mých přesně řízených pohybů, které povedou k jasnému cíli - za hodinu bude kuchyň jako ze škatulky.
S nadšením jsem se vrhla do vyklízení parapetů a sundavání záclon. V mém úsilí mi pomáhaly skládací štafličky. Na mytí jsem si sehnala stříkací pistoli Ultra shiny maximo, práce šla jak na drátkách (promiň, Irone).
Během mého balancování na parapetu přišel z pokojíku Honzík.
"Mami, já nemám bačkory...!"
"Tak se po nich podívej, někde tu být musí."
Dál jsem intenzivně leštila sklo.
"Jenže já je mám u Vašíka pod postýlkou..!"
"Tak si tam opatrně dojdi."
"Jenže já se tam bojim, abych ho nevzbudil."
"Ale já tam teď nemůžu, musíš si tam vlézt sám."
"Jenže já se bojiiiim a chci svý bačkoryyyyy!!!"
Honzík začíná natahovat a mě stoupá tlak.
"Víš co? Tak si běž hrát ven, je tam hezky."
Honzík se rozběhl dolů po schodech. To jsem to vymyslela! Nastříkla jsem na okno novou dávku superlesku.
"Mamíííí, mám si brát šálůůůů????"
Odpovědět nemohu. Když zavolám dolů, vzbudím Vašíka a jsem v koncích.
"Mamíííí, jsi taaaam????"
Koušu se do rtů. Po chodbě dolů po schodech prošla teta Helča. Zřejmě nesla ven prádlo.
"Teto, mám si brát taky šálůůů?"
"Zeptej se maminky."
"A kde je máma?"
Visí v okně! Napadlo mě. Vrzly dveře, v chodbě byl konečně klid. Zase jsem zatočila s několika fleky. Svého plánu jsem se držela dost obtížně, ale děcko v ložnici naštěstí stále spalo. Po shodech se ozvaly další kroky.
"Mamííííí!!!"
Ondrášek mě našel bleskově.
"Teto, co to děláš?"
"Meju okno, už to skoro mám."
" A kde je moje máma?"
Těžko říct. Ptá se člověka, který stojí na schůdkách na jedné noze, v ruce hadr a na čele pot. Ručičky hodin se řítí kupředu.
Nakonec jsem Ondráška poslala ven za Honzíkem (osvědčená strategie).
Tak sláva! Už zbývá jen pověsit záclonu a vrátit kytky na parapet. Vítězství je na dosah. Jenže právě v té chvíli se ozývá z ložnice:
"Mááámááá!!!"
Tak nic. Pokračování příště.


A tady jsem náhodou našla zpívat chlapečka, který má zřejmě úplně stejný problém jako naši kluci. To jsem ráda, že v tom nejsou sami.
(Doporučuju nahoře si ztlumit blogovou hudbu.)


(Zdroj : You Tube)

Zahájení sezóny

2. dubna 2009 v 21:12 | Lucka |  Včely
Jaro se dnes konečně ukázalo v plné síle. Od rána rtuť teploměru utěšeně stoupala, proto nastal čas zapracovat na novém včelínu. Dosud jsem se bála betonovat patky pro nové sloupky, aby mi mráz dílo nezničil. Jelikoš bylo jasné, že se mnou půjde pracovat i batole, nenechávala jsem tentokrát nic náhodě (viz článek S lakem a štětcem) a na práci se dohodla společně s dědou. Moc jsem si ovšem nepomohla. Děda na mne před domem čekal s kolečkem a náčiním, ale také tu s ním nadšeně pobíhal Ondrášek. Došlo mi, že dětí bude zase stejně jako dospělých a že jsem zase tam, kde jsem byla.
Největší obavy u mě budila představa, jak ubíráme klukům před jejich zraky písek z pískoviště do našeho kolečka. Už jsem viděla plasticky tu srdceryvnou scénu. Nekonala se. Děti se totiž chopily lopatiček a nakládaly kolečko s námi. Byla jsem ráda, že tu aspoň Honzík není, ten by to zřejmě nepřežil. Prckům evidentně souvislosti nedošly, proto nadšeně spolupracovali.
Když bylo kolečko plné mastné hmoty, obložili jsme děti hračkami a odjeli k stávajícímu včelínu vybetonovat základy pro jeho nástavbu. Včely létaly jako o závod. Svištěly nám kolem uší, takže jsme museli pracovat poněkud obezřetně. Pochopitelně se taky našlo pár slídilek, které nám naše úsilí ztrpčovaly, ale nakonec nás nechaly na pokoji.
Když jsme byli v nejlepším, když jsem si už myslela, že tentokrát vše v pohodě dokončíme, ozval se ze zahrady povyk. Nejdřív jsme slyšeli jeden pisklavý hlásek, po chvíli se přidal druhý. Zvedla jsem hlavu od zednické lžíce u země. Prťata ležela na zemi na sobě, koulela se sem tam s příšerným řevem. Čepice letěla každému na jinou stranu a vypadalo to, že jejich hádka nabrala hmatatelný rozměr. Děda neměl v té chvíli ruce v betonu, takže vyrazil věc urovnat. Z dálky jsem pozorovala, jak děti od sebe odtrhává jako suchý zip, zvedá je na nohy a oblíká jim čepičky. Za okamžik byl s vysvětlením zpátky. Bylo to prosté. Vašíkovi teklo z nosu a Ondrášek se rozhod, že mu ho utře. Tak povalil vzpouzející se batole na zem a prostě mu nos vysmrkal. Prý úspěšně.
Dobetonovali jsme druhou patku pod sloupek. Potom jsem se rozhodla, že si ještě udělám pár snímků, neboť včelímu cvrkotu před úly nešlo prostě odolat. Výsledkem je několik dost podařených fotek, malý videozáznam a taky první letošní ďobanec, který jsem chytla do ruky. Bylo to poctivé žihadlo. Mám ji jako džbán, ale jarní sezónu bychom tímto měli zahájenou.

Duben
Práce šla pěkně od ruky

Duben
Už kvete dřín, včelky se však mému foťáku nějak vyhnuly. Bylo jich tam dost.

Duben
Nad námi letěl dravec, asi káně. Ale možná se mýlím.

Tady je vyfocený ten fofr...
Duben

a mé osudné video :



A ještě návrat zmožených pracantů domů
Duben