Květen 2009

Počasí na houby

30. května 2009 v 21:26 | Lucka |  Příroda
Počasíčko je pěkně na houby. Naštěstí doslova. Stačí vyrazit kousek za humna a košík už se plní. Nejvíc tu máme dubových hříbků, taky žampiony, holubinky i nějaké masáky. Máma s babičkou celé odpoledne krájí a krájí. Naštěstí moc hub nebylo červivých. Něco svařily do špaget nebo bramboračky, něco se právě suší v sušičce a zbytek bude zítra k obědu obalený jako řízky. Nejvíc hub našel tentokrát děda. Je vyfocen jako hrdý nálezce. :-)


A k houbám houbová písnička:


Počasí je na houby, doma je houby co dělat, tak máme dnes ten článek taky na houby. :-)

Nebeští jezdci

29. května 2009 v 9:58 | Lucka |  Perličky a vtípky
Odpoledne si tak vesele žehlím a k dobré náladě jsem si pustila písničku Nebeští jezdci. Našla jsem k tomu skvělé video (mrkněte dole, je tam i písnička). Zrovna šel kolem Honzík a ten klip ho úplně usadil na židli. Nejdřív to chtěl párkrát vidět znova a pak si zavolal Ondru.
Netušila jsem, jaký bič jsem si na sebe právě upletla! Už jsme byli dávno venku a klukům to pořád vrtalo hlavou. Zkuste někdy vysvětlit tuhle historku prťatum! Celé odpoledne se debata ubírala asi takto:
Honzík: "A proč ty jezdci jeli po nebi ???"
Já : "Protože to byli přízraky."
Honzík: "A proč byli přízraky??? Ty jsou nebezpečný???"
Já : "Ne, nejsou. Přízrakem se ten jezdec stal za trest, když v životě něco strašného proved. A toho kovboje přece varoval, tak nemoh být nebezpečný, spíš naopak."
Honzík: "A proč varoval zrovna tohohle???"
Já (jsem v koncích): "No, to nevim..."
Ondra: "Víš proč? Ostatní kovbojové už byli přece zločinci!!!"
Asi měl pravdu. Jenže debata dál pokračovala pořád dokola...
Ondra: "A co ti jezdci provedli???"
Já : "Třeba v životě někoho zabili. Tak po smrti nemaji klid a pořád po nebi honí krávy."
Honzík: "A co provedly ty krávy, že tam taky běhaji???"
Ondra: "Prostě to byly v životě zlé krávy!"
Honzík: " To teda asi byly moc zlé krávy, když tam pořád tak běží a nemaji klid...!"
Po určité době mi začíná z jezdců bobtnat hlava. Ale kluci to ještě nedořešili. Debata pokračuje dál a dál, už jsme probrali zločince divokého západu, vyvrhele i šerify...
Ondra: "A teto, to když na nás budeš zlá a budeš nás zlobit, to tam pak taky pojedeš???" (Ufff! Začínám mít dost...)
Já: "To si piš, Ondro!!! Proženu se tu po nebi a udělám na tebe TYTYTY! "
Ondra mlčí a valí oči.
Ale ještě je tu Honzík:
"Maminka je hodná, ta tam nepojede. Ale pojedeš tam TY, ONDRO! TY TAM POJEDEŠ TEDA URČITĚ!!!"
Tak mě napadá, že se tam tím pádem asi sejdeme...Už se vidím, jak jedu!





Pokud to snad někdo nezná, písničku si můžete poslechnout tady!
 

Senoooo

26. května 2009 v 21:58 | Lucka |  Co mě ještě baví
Sláva, máme seno pod střechou!!! Poslední dva dny jsme nad ním trávili prakticky celé. V dřívějších dobách jsme přilehlé louky sekali sami a postupně po kouskách ruční sekačkou. Mělo to výhodu, čtvereček sušícího sena se dal vcelku snadno ohlídat, jenže jsme tímto způsobem louky sušili od května do září. Až jednou řekl kdosi DOST a pozval na posekání traktor. Tráva leží během několika desítek minut všechna a nám nezbývá než se modlit za zdárné počasí bez deště. Každoročně se nyní zhustí všechny úskalí a peripetie sušení sena do několika perných dní. Jednou nám stihne hotové seno promoknout těsně předtím, než dorazí samosběrka, jindy se přímo na louce rozbije balíkovačka. Martin s řidičem ji opravují až do půlnoci a nakonec se rozhodnou nechat ji na místě a vše zbalíkovat až ráno. A ráno...hádejte...leje jako z konve!
Takže nám posekal traktor louky i letos. Počasí bylo vcelku přívětivé, seno zmoklo pouze jednou lehce a to v pátek. Tráva narostla pěkně vysoká a hustá, na sluníčku hezky usychala, co víc si jen přát.

Omamná vůně sušícího se sena se linula široko daleko. O víkendu přijel traktor s obracečkou, během pár minut bylo nadýchané jak peřinka. A sluníčko dál připalovalo a připalovalo...

Už jsem si málem začala mnout ruce, v pondělí ráno se ukázal shrnovač, který na louce vytvořil krásné řádky. Nechtělo se mi věřit, že letos se celá sklizeň obejde bez problémů. Na jobovku jsem nemusela čekat dlouho. V poledne jsem se dověděla, že balíkovačka je rozložená a samosběrka určitě nedorazí. Ze všech stran začaly navíc docházet hrůzostrašné meteorologické zprávy o úterních apokalyptických bouřích. Viděla jsem, že došlo na nejhorší. Museli jsme nastartovat náš traktůrek a vyrazit k lánům sena. Pondělní odpoledne bylo jen rozcvičkou před úterým. Honzík byl naštěstí ve školce a Vašíka jsem pověsila na krk babičce. Nebe bez mráčku, slunce jako kovadlina, uprostřed pole od rána tři permoníci s traktůrkem. Všechny - mě, Martina i dědu - hnala vpřed představa, že to voňavé seno napospas hromovládnému Perunovi prostě nenecháme!
Tahle fotka vypadá, že se pěkně flákám, ale pravda je jinde. Dělám na seně mobilní závaží, abychom kupici na valníčku po cestě k seníku nepoztráceli.

A tak jsme nakládali, jezdili, skládali a zase nakládali. Seník se během dopoledne plnil pěkně, ale zoufale pomalu. Řádky sena před očima rostly, sluníčko sílilo, vzduch se tetelil nad polem a z nás za chvilku jen lilo. Čas letěl jako splašený. V poledne jsem se hlavou už dotýkala stropu seníku, ale stále jsme ještě nebyli ani v polovině louky.

Během oběda jsem si namazala od slunce připálené ruce a taky jsme si vzali každý suché tričko. Seděli jsme u stolu a všem nám asi běželo hlavou, jak těžce se pak budem zvedat a že to do večera zkrátka nezvládáme. Nikdo o tom nepromluvil, ale naše pohyby očividně zpomalovaly.
Tak jsme opět vykročili k poli. Nebe blankytné, vedro k zalknutí. V poslední chvíli ještě napadlo Martina naposled zatelefonovat, dřív než úplně "padneme na hubu".
Světe zboř se, za hodinu zarachotil traktor se samosběrkou! Posel z nebes! Zbylé pole měl sklizené během několika minut. Naše poslední síly jsme vynaložili k srovnání vyloženého sena do seníku. UFFF!!! Je skoro plný.
A co víc, za hodinu už to vypadalo takhle:

Přišla pěkná bouřka. Seno je nacpané v seníku pod střechou. A leje jako z konve! A pak ještě přišel pan Bombónek. Koukám z balkonu na déšť, fotím mraky a vidím, že přichází strejda Milan a nese PIVO! Zázraky se dějí!

Teď ho tu popíjím z keramického půlitru, píšu tenhle článek a venku se žení všichni čerti. Rajská hudba. Tak zase za rok...

Výprava na trilobity

25. května 2009 v 12:52 | Lucka |  Cesty
Berounské museum pořádalo v neděli geologicko - botanickou výpravu na trilobity. Zúčastnili jsme se ve složení já-Honzík-Ondra-děda. Počet účastníků mě překvapil, sešlo se nás jistě aspoň čtyřicet - děti, studenti, důchodci i pes. Kluky jsme na jejich výslovnou žádost vybavili baťůžky, ve kterém měl každý svou sváču, pití a hlavně kladívko na kameny! Svižně jsme vyrazili do kopců. Došly jsme k lesní suti, kde se to zkamenělinami jen hemžilo. Každý se vrhl na zem a ťukal a ťukal...

Výsledek se brzo dostavil v podobě prvního zlomku trilobita. Za chvilku už se Honzíkovo baťůžek plnil kameny. Byl dost těžký, chtěla jsem mu ho nést, ale nedal ho z ruky.

A holčička hned vedle se stala králem hledačů - nalezla úplně kompletního trilobita!

Výprava pokračovala dál lesem, kde nám botanik znalec představil místní květenu. Kluky nejvíc zaujala část o jedovatých rostlinách. To mě nepřekvapilo, jen doufám, že teď nebudou nějaký lektvar zkoušet doma. Na téhle fotce kouká Honzík s otevřenou pusou. Za ním stojí vůdce výpravy, který v obleku a s lulkou vypadal jak vystřižený z Verneovek.

Šli jsme dál, až jsme konečně dorazili do lomu. Byla to ještě pěkná dálka a na konci už Honzík s baťohem kamenů na zádech viditelně zpomaloval. Ondra celou cestu řešil, kdy už budem v tom lomu. A když jsme k lomu došli, tak tam nechtěl, protože se bál. Ale překonal se a nemuseli jsme ho naštěstí nakonec k cíli nést na zádech.
Obrázky to byly jak z filmu. Někde lítá orel, jinde zas letadlo. Nad námi kroužil větroň.

A ve finále nechybělo opékání buřtů. Polovina naší výpravy v čele s botanikem se sice kdesi v drsných podmínkách ztratila, ale přežijí jen nejsilnější. A buřty opečené v lomu byly výborné!


Nakonec ještě obrázek techniky z lomu. Ondra se jí bál a utek. Docela ráda bych ten stroj viděla v akci. To ale musí být síla!

Máme další kůzlata

23. května 2009 v 20:26 | Lucka |  Kozy
Včera večer se narodila další kůzlata. Tereza si tentokrát dala pěkně na čas, už jsem ji dokonce podezírala, že svou březost jen předstírá. Ale stačilo se na ní podívat a každému bylo jasné, že mejlka je vyloučená. Poslední den jsem ji sotva dovlekla do výběhu a včera už odmítla vylézt úplně. A večer se narodily další tři pidikozy. Ve skorotmě jsem doufala, že aspoň jedna bude hnědá, jenže fotky mě doma hned vyvedly z omylu. Všechna kůzlata jsou zase bílá. Ty naše kozy to sekaji jak Baťa cvičky a na hnědé tatínky úplně kašlou. Tak možná příště...třeba se někdy dočkám.


Kde všude se dá plavat

21. května 2009 v 22:59 | Lucka |  Honzík *02
Dnes ráno děda přivezl kukuřici. Prozatím postavil vozík pod strom do stínu a šel dělat něco užitečného. Zanedlouho jsme dorazili já s Vašíkem. Ukázalo se, že hromada kukuřice je mnohem lepší než celé pískoviště. Akorát bábovky by asi moc nešly. Každopádně jsem odtud dítě velmi obtížně dostávala...

Ovšem než jsem se otočila, už tu byl Honzík ze školky a kdo by to byl řek - hurá do kukuřice! Nejdřív se tam chvíli hrabal a pak objevil, že se dá v kukuřici i plavat! Měl ji za chvilku snad i v puse. Naštěstí ji nesnědl dost, takže pro zvířectvo nějaká zbyla.

No a když konečně doplaval (a byl černý jako kominík), přišla chvilka na zasloužený odpočinek...

Kyborg - díl třetí

18. května 2009 v 7:16 | Lucka |  Kozy
Rekapitulace minulých dílů :
Koze Leoně se narodila dvě kůzlata. Lucka z nich má velkou radost. Nečeká však, že druhý den přijde na svět ještě kůzle třetí. Matka koza ovšem svou poslední dceru zavrhne. Nastává boj s časem. Lucka improvizovanými prostředky bojuje o přežití nejmladšího kůzlete. Nakonec boj vzdává, kůzle však přesto přežije. Lucka poznává šokující pravdu - je to kyborg!
Když se zdá, že se situace v kozí rodině uklidnila, Leona na svou dceru znovu zaútočí. Kůzle má ošklivě zraněnou nohu a chodí jen po třech...

Znovu se vracím k příběhu opuštěného a matkou zavrženého kůzlete. Po dlouhých dvou týdnech začalo zraněnou nohu opět používat. Konečně běhalo po pastvině se svými sourozenci. Odložila jsem vodítko, neboť Leona se teď plně soustředí na vzrostlou trávu, takže o kůzlata se prakticky nestará. Pokud by se přece o nějaký výpad pokusila, po čtyřech nohách jí prcek snadno uteče. Už to taky zdaleka není takový drobek jako dřív. Je rychlé, hbité a opatrné. Dokud mu postačil litr krabicového mléka denně, dalo se to skousnout. Bylo však nutné přejít na Telasan ze ZZN, neboť situace se stávala neúnosnou. Krabice mléka totiž mizely jako mýdlové bubliny. Protože jsme rodina mlékofilů, dali jsme si ráno děti po hrnku, já po hrnku a kůzle taky po hrnku. Děti pak vypily každé další hrnek během dne a kůzle ještě hrnky tři. K tomu ještě dětem nějaká kaše nebo pudink, zkrátka kartón krabicových mlék byl do pěti dnů pryč.
Běžné ráno teď vypadá tak, že nejprve dělám jídlo koze a než její snídaně vychladne taky dětem a až potom někdy sobě. Vezmu velikou 2,5 litrovou odměrku, naplním ji horkou vodou a navážím správnou dávku Telasanu. A pak míchám a míchám. Kuchyní se rozlije příjemná vůně - něco mezi meltou, chlebem a spařenými otrubami. Koštla jsem to, ale chutná to jako mouka s vodou. Tou dobou už slyším Kyborga zvenku halekat. K snídani si dá asi 700 ml mého výtvoru. Přikousne si ovesné vločky a trávu. Hurá!
A ještě jedna věc. Kyborgovi rostou rohy! Kam se podívám, všechny báby i dědové bezrohé a tohle kůzle má zkrátka rohy! Genetika je zapeklitá věc. Je jasné, že tohle se prostě stává, ale proč zrovna u Kyborga? Je to první rohaté kůzle, které se u nás narodilo. Už mě snad ani nemůže ničím překvapit. Asi to tak má být. Příroda se na něm vyřádila a když kůzle nakonec horko těžko přežilo, po měsíci mu začnou růst rohy, aby to mohlo jednou všem náležitě nandat. Jo, to jsou věci!



Trochu jsem si pohrála s fotkama a přidala k nim písničku. Jsou z mého fotoalba, jen jednu fotil Martin. Kdyby to nebylo poněkud podivné, mohla bych výsledné video věnovat třeba té koze. A trochu taky sobě. Kdopak ví, jaký je rozdíl mezi lidskou touhou a touhou zvířecí...
Snad se výsledek mé tvořivosti bude líbit:



Pokračování zde.

Já a moje sekačka

14. května 2009 v 14:50 | Lucka |  Retro
Trochu jsem procházela můj fotoarchiv. Našla jsem několik snímků, které by bylo možné shrnout jako "akční". Tyhle fotky jsou scanované, protože jsem je vyndala doslova z krabice od bot. Fotila jsem je někdy začátkem 90. let ještě na mojí "sekačku". Sekačka byl ten nejobyčejnější foťák, který mi tehdy táta koupil a i to bylo Něco. Jen pro úplnost - nepotřeboval baterky (pouze pro blesk), nastavení žádné, o nějakém zoomu se tenkrát ještě vůbec nemluvilo a mezi jednotlivými snímky bylo třeba zatočit ručně takovým kolečkem (Když na to koukám, točila jsem asi pěkně rychle!). Doma jsem pak vytvořila v koupelně improvizovanou fotokomůrku, tam jsem si vyvolala černobílý film a tvořila černobílé fotky. To mě opravdo moc bavilo.
Foťák jsem měla jako poklad, neboť s ním zdaleka nedisponoval každý. Pravda, mí vrstevníci ho měli kdesi doma v rodině, ale fotil s ním pouze tatínek a ještě jen o narozeninách a na dovolené u Lipna.
Sekačka se mnou dost prošla i zažila, jednou jsem kvůli ní potopila pod jezem loď. Když jsem viděla, že situace je kritická, zahodila jsem pádlo a držela foťák vysoko nad hlavou. Přežili jsme všichni, jen nám tenkrát uplaval Bušek z Velhartic. (Ta láhev je tam někde pod tím jezem dodnes, ale pod kterým, to nepovím.) Sekačka přežila i setkání s griotkou, která se na ní nešťastně vylila při noční bouři a další anabáze.
Až přišel osudný výlet k moři, kdy mi do foťáku vlezl dotěrný plážový písek. Na filmu mi pak dělal ošklivé vydřené čáry. Na některých fotkách jsou ještě trochu vidět. Kdosi mi poradil rozebrat foťák a vyčistit vatou a lihem. Tak jsem to udělala. Rozšroubovala jsem sekačku, sundala kryt a ozvalo se jen PONG! PONG! PONG! jak z ní vyskákaly všechny pružinky kamsi do neznáma. Aby bylo dílo dokonalé, umyla jsem okýnko kukátka lihem. Ono ovšem nebylo skleněné, ale plastové a změnilo svou barvu do mléčně kouřové. Tak se z mé sekačky stal foťák invalida. Od té doby hrčel a drkotal, přes zamlžené okýnko bylo sotvaco vidět, ale fotil dál. A fotil by dodnes, jenže leží v poličce. Od té doby jsem se totiž zmohla na jiný a technika mílovým krokem postoupila. Nevím, jestli by ten nový foťák vydržel to, co moje sekačka, ale nehodlám to raději zkoušet. Fotky mám v krabicích od bot hned vedle, aspoň mi je tam žádný admin nemůže vzít...

Akční retrofotky z krabice od bot :

S kozou si nezahrávej!
Květen

Květen


Divoká Berounka
Květen


Vítěz bere vše! (Fotka z mé dílny v koupelně)
Květen

A ještě jedna věc nakonec. Nevěřím vlastním očím! Právě zjišťuji, že jsem vyhrála fotosoutěž ! Asi po 20 letech jsem dostala diplom, tak se s ním musím aspoň pochlubit. Děkuji všem, kteří pro mou fotku hlasovali.

Květen

Záhadný vynález - odhalení

10. května 2009 v 19:24 | Lucka |  Perličky a vtípky
Tak a máme tu konečně vyhodnocení kvízu z článku Záhadný vynález. Teda řeknu vám, náramně jsem se při těch odpovědích bavila! :-D Klobouk dolů, vaše nápady předčí snad i ty kluky! Škoda, proti nim bude teď skutečné odhalení možná trochu jednoduché a přízemní.
Celou tu věc teď představím tak, jak mi ji vysvětlil Ondra.
Květen
Do hromosvodu udeří blesk.

Květen
Blesk pak poputuje dál, protože má připravené dlouhé vedení.

Květen
Dojede po vedení až do traktoru, který hned naskočí. Toho kluci okamžitě střelhbitě využijí, ihned nasednou a pojedou...kam???

Květen
...do PRAHY přece!!!

Hned bych jela s nima, ale na ten traktor se už bohužel nevejdu...:-(


Medobraní

9. května 2009 v 21:44 | Lucka |  Včely
Tak máme vytočeno! Díky řepce, která tu kvete všude kolem začalo medobraní dokonce o měsíc dříve než loni. Ještě včera stačily včely pěkně prohnat Martina, který pracoval nedaleko včelína. Mohlo by se říct, že ho stihly vytočit dřív než jsme je vytočily my. Dalo se to čekat, když měly úl plný medu a neměly tedy do čeho píchnout.
Začali jsme hned brzo ráno, když včely ještě nelétají a všechno se teprve vzbouzí. Můj táta mi dělal osvědčenou pravou ruku. Po včerejšku, kdy se včely tak nepěkně zachovaly k Martinovi, jsme se připravili na vše. Z balkonku chajdy jsme si udělaly africký stan, prostě jsme ho vybavili moskitierou ze záclony a páru připínáčků.
Květen

Nakonec se ukázalo, že naše obavy byly celkem zbytečné. Včelky se chovaly způsobně, hleděly si každá svého úlu a nás si ani příliš nevšímaly.
Když jsem otevřela první úl, opět jsem viděla, že dnešní úroda bude stát za to. Postupně jsem smetla všechny včely z rámečků a táta je ukládal do připraveného nástavku. Když jsme vše přivezli do našeho improvizovaného stanu, zbývalo ještě med odvíčkovat a pak hurá s ním do medometu!
Květen

Semtam se ještě na plástu objevila trocha zavíčkovaného plodu, který se nestihl vylíhnout před vytáčením. Nebyla jsem si jista, jestli tyhle rámky nemám raději vrátit do úlu. Z některých buněk už na nás jukali líhnoucí se trubci. Jenže buňky plodu byly ze všech stran obklopeny medem. Nakonec jsme je dali také do medometu. Ukázalo se, že při opatrném točení se plodu nic nestalo a mohl se po vytočení medu bezpečně vrátit do úlu.
Květen

Během odvíčkování medu jsem zjistila, že jsem udělala dobře, když jsem jeho vytáčení neodkládala. Řepkový med se špatně vytáčí, pokud včelař zaspí správný čas. Naštěstí jen několik málo buněk již bylo zcukernatělých, takže nám nečinily při práci velké problémy.
Sluníčko už bylo dávno vzhůru a my pořád točili a točili. Medomet se utěšeně plnil. Občas se přece jen objevila nějaká včelka průzkumnice, ale kamarádky si na nás naštěstí nezavolala, takže jsme mohli dál pracovat v poklidu.
Květen

A ve finále stačilo jen otevřít kohoutek a již se zlatý medík pěkně skládal do připraveného sítka a za okamžik už zvonil o dno konve pod ním.
A co křičel Matěj Kotrba, když Golem pěkně fungoval? Přece: "Peče!!!" Proto i já si radostně volám, když se věci daří...


Nový včelín

8. května 2009 v 21:23 | Lucka |  Včely
Tak sláva, nový přístřešek nad včelami je hotov! Vypadá dokonce lépe, než ten sousední. Využila jsem horšího počasí minulých dní a pohnuli jsme s tím (konečně!). Jenom má představa, že včely létat nebudou, byla značně najivní. Svištěly kolem mě jedna za druhou a já se na střeše chvílemi krčila jako při náletu. A zase jsem nějaký ďobanec schytala, takže nakonec jsem střechu přitloukala ve včelařském klobouku (pohled pro bohy!).
Můj táta mi zdatně pomáhal, podával mi hřebíky a šteloval mi štafle, abych se nezřítila. Terén je tam totiž značně nerovný. Nejprve jsme sbíjeli konstrukci pod krytinu, to jsem tam nahoře musela hopsat opravdu jako ta veverka. A těch třísek co jsem měla...zkrátka všude. A druhý den konstrukce zmokla, tak bylo poněkud nepříjemné po tom klouzat. Ale zmákli jsme to, hřebíky nám taky vyšly, prostě paráda. Ještě zbývá udělat podlahu z palet a přidělat staronovou pergolu na nové místo.
A tady je pár obrázků:
Tohle je zabetonovaná patka - základ, na který se přišroubuje nosný sloupek.
Květen

Tady v pozadí už ten sloupek stojí.
Květen

Hotová konstrukce (Hurá!)
Květen

A ještě krytina...
Květen

Tramtarááá!!! Dílo je hotovo!
Květen





Houbaři, radujte se!

7. května 2009 v 21:29 | Lucka |  Příroda
Hurá! Rostou! Výkřik nadšeného houbaře dnes zazněl z mých úst. Celý rok se na tuhle chvíli těším. Májovky jsou totiž houby trochu zvláštní. Musí být v květnu právě to správné počasí, aby vystrčily své krásné voňavé hlavičky. Jejich sezóna je omezena několika málo týdny a pokud je zrovna velká zima nebo sucho, úroda zkrátka není a mohu si svůj košíček schovat zase napřesrok. Někdy se tyhle houby neobjeví i několik let o sobě.
Od konce dubna proto s napětím sleduju oblohu a po ránu nasávám z lesa vůni, jestli ucítím tu pravou, májovkovou. A nejsem sama. V květnu každoročně potkávám sousedy, kteří při běžném hovoru nikdy nezapomenou ztočit na májovky řeč.
"...a co májovky? Už rostou? Už jste našli???"
" Joo, sousedko, je to suché jak troud v lese! Letos nevim, nevim..."
"No, třeba ještě zaprší..."

A dneska se konečně zadařilo! Tatínek byl dnes ráno déle doma a než se Honzík vypravil do školky, oběhla jsem pár oblíbených plácků. Nemusím naštěstí nikam daleko, les mám za zády. Jukaly na mě už z dálky a voňely na kilometr.

A už jsem si představila májovkovou omáčku, kulajdu a třeba i špagety...Jedna větší dobrůtka než druhá. A navíc si ji nejspíš nikde na světě nekoupím.
Sebrala jsem jen tak narychlo ty houbičky, které mi cestou cvrnkly do nosu. I tak to byl hezký košíček. Chtělo by to větší výpravu. Snad se mi ji podaří včas zorganizovat. Májovky na nás totiž čekat nebudou...
Dnešní článek není o dětech ani zvířatech (vida, zapomněla jsem na slimáka, kterého jsem si přinesla), ale tohle se prostě někam napsat musí! Škoda, že tu není ikonka pro zobrazení vůně, tu si holt musím nechat jen pro sebe. :-)

Květen
Květen

Záhadný vynález

6. května 2009 v 16:21 | Lucka |  Perličky a vtípky
Kluci dneska pracovali na výrobě složitého zařízení. Nebudu dělat dlouhé popisy, jedná se o hromosvod. Použili k tomu Kačenky deštník, jakousi tyčku, stojan k velkému slunečníku, spoustu provazů a lampu. Výsledné dílo mi dost připomíná zařízení "E.T. volat domů!" (pane Spielberg, dětské stroje máte opravdu v oku!) Pokud si na film dobře vzpomínám, figurovala tam ještě vidlička a gramofon - to bych je teda hnala!
Květen

Dlouhé vedení se táhlo daleko, daleko...
Květen

...a kmému údivu končilo u našeho traktoru. To mě trochu znepokojilo, takže jsem se netrpělivě ptala cože to má znamenat. A kluci mi vše ihned ochotně vysvětlili.
A teď přichází na řadu kvízová otázka:
PROČPAK KONČÍ DLOUHÉ VEDENÍ PRÁVĚ V TRAKTORU ???

Květen

To jsem zvědavá, kdo bude s odpovědí nejblíž! Vše prozradím v některém dalším vstupu. :-)

První med

4. května 2009 v 22:30 | Lucka |  Včely
Před pár dny rozkvetla řepka. Letos jí tu máme všude kolem dost, tak jsem byla zvědavá, jak se včelky činí. Mají lány řepky prakticky před očima, ani nemusí nikam daleko lítat. Zvedla jsem víko u prvního úlu a spadla mi čelist. Med už se lepil i na strop, celý nástavek byl úplně plný! Čekala jsem, že budou mít co nosit, ale tohle mě úplně vyvedlo z míry. Loni jsem vytáčela med až 6.6., ale letos se na to vrhnu již v sobotu. Dřív se bohužel k medometu nedostanu, proto jsem včelám přidala ke každému úlu ještě čtvrtý nástavek, aby do té soboty měly co dělat a nezevlovaly po okolí. To je trochu jako s lidma - když nemají co dělat, úl plný, napadají je různé hlouposti, o které já rozhodně nestojím.
Měla jsem práci načasovanou taktak a už tu byla dešťová přeháňka! Trochu se zalilo, já si medila pod stříškou u úlů. Pravda, trochu mi to kazily dvě dobračky nerudné protivné. Jedna mi vlezla do nohavice a druhá za límec. Nějaký ten ďobanec ovšem přežiju, na rozdíl od nich. Vždycky se najde nějaká včelka - teroristka - která kolem začne útočně bzíkat a je rozhodnutá padnout za svou věc. To zkrátka patří k věci a nelze se tomu vyhnout.
Ale na tu sladkou sobotu se moc těším...:-)
Květen
Na česně úlu byl dnes skoro dopravní kolaps, přestože sluníčko spalo za mrakem.

Květen
Paní domácí kouká z okna


A tady je nějaký včelař. Zkusím si vzpomenout, kdo to může být...

Utopenci

4. května 2009 v 22:29 | Lucka |  Recepty
Dozvuky Čarodejnic - tašku buřtíků - je nejlépe hned naložit na utopence. Recept je naprosto banální a věřím, že ho skoro každý dobře zná. Přesto si na tomto místě neodpustím přidat receptík.

Utopenci

Buřtíky oloupeme a podélně rozkrojíme. Připravíme si dostatek cibule krájené na kolečka, hořčici, nějakou feferonku, sůl, pepř a ocet.
Do velké okurkové lahve pak pokládáme vrstvy - buřtíky, pepř, sůl, hořčice, cibule a sem tam dle chuti feferonka. Vrstvy skládáme dokud není láhev plná. Potom zalejeme asi 1/3 octem a doplníme horkou vodou. Zázrak je hotov. Pak je třeba ho zaklopit a uložit na pár dní do ledničky, aby se utopenci řádně naleželi.
A pak hurá do nich!

Květen

Čarodejnice 2009

1. května 2009 v 21:32 | Lucka |  Co mě ještě baví
Poslední duben byl u nás jako každoročně ve znamení Čarodejnic. Někdy mám pocit, že tenhle den je už svým jménem zakletý. Od rána mi zvonil telefon, aby se nakonec ukázalo, že z pozvaných dva lidé ochořeli zrádnou chorobou, jeden si cosi způsobil s nohou a další stojí v pražské zácpě. Ve finále ještě odpoledne zklátil zákeřný bacil Vašíka, to jen tak pro úplnost.
Nic nás ovšem nerozházelo, náladu rychle zpravila pípa, Milanovo hudební ozvučení a v neposlední řadě oheň s buřtíky. Děti byly celé nedočkavé, protože měli slíbené divadýlko - Červenou Karkulku. Bohužel, na sepsání scénáře nakonec nebyl čas, takže nastoupila improvizace. Jen začátek , Kašpárkovu uvítací řeč, stačili těsně před začátkem sepsat Milan s Martinem. Jelikoš předtím již testovali provoz pípy, Kašpárek byl pěkná mluvka. A protože se to všechno tak zvrtlo, v tom spěchu nám nakonec ještě chyběl myslivec, kterého jsme byli nuceni nahradit plechovkou od piva. Děti se zdály být spokojené, ve scénách kdy vlk někoho žere se dokonce vesele smály (ach ty děti!). To, že při tom spad Ondra ze židle (a ulomil jí nohu), beru jako důkaz úspěchu.
Květen
Tak kdy už bude to divadýlko???

Květen
A Karkulka jde černým lesem...

Květen
... a potká vlka, atakdál...


Počasí nám přálo i když trochu na nás taky zapršelo. Slabší povahy se většinou v takové situaci loučí a balí kufry. Nikdo ovšem tentokrát nevyuži deště k útěku domů, což mě potěšilo.
Když se připozdilo a padla tma, vybavila jsem všechny děti jednorázovýma fosforeskujícíma tyčinkama. Umělohmotná tyčka se zlomí a díky reakci, která uvnitř vznikne, asi dvanáct hodin svítí. Děti byly rázem pod kontrolou, svítily jako svatojánci. Dokonalý nápad, než přiběh Martínek (a chechtající se tlupa s ním), že mu svítí zuby. Svítila mu ve tmě zeleně celá pusa, protože tyčinku prokous. Caparti se mohli potrhat smíchy, maminka zas tak moc ne.
Nakonec přišlo na řadu slavnostní pálení zimních škrpálů. Boty se sešly jen dvoje. Nikomu se asi nechtělo své škrpály vozit k nám. Co naplat, ať si je teda pálí doma. Tak skončily na hranici mé 13 let staré botky, které se mnou studovaly a mnohé prochodily, až se úplně prochodily. Čest jejich památce! Oko nezůstalo suché. Zdatní jedinci si u čmoudícího ohně dokázali ještě vesele čarodejnicky zakřepčit a neudusit se při tom. Zajímavé je, jak mě z toho skákání přes oheň dnes bolí nohy.
Tak nashledanou za rok!
Více fotek tady.
Květen
Květen