Červen 2009

Včelařem na dálku

28. června 2009 v 18:47 | Lucka |  Včely
Klidně se rekreuji v Pošumaví, když mi najednou zvoní telefon. Kolega včelař má pro mě pěkný roj a táta se nabíd, že mi pro něj dojede. A protože roj se mi opravdu hodí, vybavila jsem tátu potřebnými instrukcemi a vyslala ho po telefonu do terénu. Tak převzal od kolegy roj pěkně v bedýnce, přivezl ho domů, připravil si úl jak jsem mu řekla a šel do něj roj vysypat. Jenže včely byly z cesty nejspíš pěkně nabroušené, táta se s kuřákem nerozdělával a navíc si nejspíš špatně oblékl včelařský klobouk, jak je jeho zvykem. Odklopil víko, vysypal do úlu roj a včely se na něj vyhrnuly. Zalezly mu pod ten klobouk a daly mu díl. Večer jsem volala mámě, jak dopadl s tím rojem. Odpověděla mi, že táta vypadá jako Vochomůrka a ještě u úlu ztratil brýle. (Ne, já se fakt nesměju...hi, hi)


V sobotu jsme se vrátili z dovolené domů a táta se tvářil rozpačitě, protože mu ty včely utekly. Zřejmě mu nešťastně spadla matka vedle úlu, nebo pak vyběhla ven. Zkrátka včely nebyly v úlu, ale roj visel zespoda na podlážce z palet pod včelínem. Máma se nám smála, jak tam pro něj po břiše polezeme a jak nás pak od sebe nerozezná. Jenže já jsem to vymyslela fikaně. Sebrali jsme je zpod té podlážky do podběráku. Šáhly jsme tam pro ně, byly úplně klidné, po včerejším útoku ani památky. Potom jsme je vysypaly z podběráku do úlu a těm, které ještě zbyly venku, jsem vzadu otevřela očko úlu. Pak jsem na ten zbytek koukala, jak kolem toho úlu zevlují a co nevidím, matka se prochází klidně po podlážce. Měla na sobě červenou značku s číslem, protože kolega ji loni koupil a dovezl s rojem z Moravy. Tak jsem ji sebrala a přihodila do úlu. Zbylé včely se hned seřadili a jako ovečky napochodovaly tím otevřeným očkem hned za matkou do úlu. Tomu říkám autorita! Přitom si nás absolutně nevšímaly, mohla bych je klidně rukama sbírat.
Ráno jsem byla úl zkontrolovat, včely už byly jako doma a pilně létaly. I ty brýle jsme nakonec našli. Tak sláva, mám o včelstvo víc a navíc z Moravy. Snad se jim bude u mě líbit.


Spláchnutá dovolená

28. června 2009 v 15:25 | Lucka |  Cesty
Tak jsem se vrátila z Pošumaví. Ani jsem netušila, co na sebe přivolám posledními slovy minulého článku. Jako bych to tušila, když se po sto letech konečně vyhrabeme na dovolenou, přijdou povodně a fujavice.
První dny jsem to brala jako dobrý fórek, ale postupem času bylo nutno vybavit rodinu pláštěnkama (zkuste schánět v Železné Rudě pláštěnku!) a odvážně vyrazit do terénu. Musím ještě podotknout, že dětem se lijavec moc líbil, potůčky tekly úplně všude (úplně!) a kluci v nich vesele pobíhali. Další věc byla, že univerzální igelitová pláštěnka typu IPCHO našemu tatínkovi prostě nebyla. Marně jsem vysvětlovala, že jsem koupila standardní velikost, patentky úpěly až nakonec povolily. Postupem času jsem si taky musela opatřit nové boty (zkuste schánět v Železné Rudě boty!), neboť jsem ty původní úplně utopila.
Tak jsme cestovali. Navštívili jsme mimo jiné několik zřícenin, které v mlze vypadaly poněkud pochmurně. Ale Honzík mě hned opravil, že to byla nádhera a žádná zřícenina, jak to vůbec můžu takhle říct! Při pohledu na rozvodněnou Otavu jsem mu důrazně vysvětlila, že kamínky v ní rozhodně sbírat nebude. Místo toho jsme vyrazili k potoku, kde bylo třpytivé bláto, ve kterém Honzík okamžitě rozpoznal zlatonosné. Takže rejžoval a rejžoval a pak jsme si to zlatonosné bahno vezli taky domů v krabičce od bramborového salátu.

Nebudu tady dělat dlouhé popisy, mám přece dostatek fotek:
Černé jezero. Na fotografii poslední paprsek slunce před příchodem temna, kdy tohle jezero dělalo čest svému jménu. Navíc nám u jezera bouchlo kolo u kočárku a aby toho černa nebylo náhodou málo, spustil se první liják.

Vodní hrad Švihov. Voda nahoře, voda dole.

Když venku prší...dám si aspoň jabko.

Šumavské mraky

Zámek a hrad Klenová. V tom dešti měl zvláštní atmosféru. Vevnitř jsme nebyli, ale i tak jeho návštěvu doporučuji. Honzík byl nadšen, Vašík to víceméně prospal. A taky tam měli kozy.

Pohled z hradní věže. Kdyby bylo nějaké normální počasí, asi by bylo vidět daleko.

Boubínské jezero. Zase jsme měli vodu úplně všude. A taky tekla úplně všude, k velké radosti kluků. Tolik potůčků najednou už asi hnedtak neuvidí.

Ještě jednou prales Boubín.

A tohle je taky Boubín.

Velhartice jako ve středověku. Ani pan Bušek nám počasí moc nedopřál. Ale byla tam dobrá hospůdka.

A tady pozor! Koncem týdne najednou přestalo pršet a k mému údivu se dokonce udělala duha. Že by bylo po dešti ???

Vodní nádrž Nýrsko jako na dlani. Fotografie z nádraží v Zelené Lhotě.

Tahle louka asi hrála v reklamě na Lučinu. Kdybych chtěla, taky jsem mohla projít orosenou nohou. Ale nešla jsem, neb jsem v té době byla orosená celá.

Rejžování zlata v Zelenském potoce.

Hrad Rábí

Na Rábí jsme svedli poslední bitvu s počasím a pak hurá domů!


Dnes ráno jsem se dočetla, že povodeň už udeřila i na ta místa, kde jsme se ještě včera rekreovali. Opravdu jsem nevěřila, že to s počasím může vypadat ještě hůř. Ujeli jsme včas. Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný...
Více fotek v mém albu.

Ještě otázka nakonec. Na Švihově mají takové zvláštní vystouplé okýnko. Kdopak ví, co je to za okýnko?


Pozn:
A ještě jedna věc. Jak člověk vypadne z té informační smrště médií, vůbec jsem netušila, že nám odešel Jacko. Asi jsem poslední na planetě, kdo se o tom dověděl (a nejdřív jsem to brala jako suchý vtip). Tak jsem byla chvíli trochu za pitomce, ale jinak mě to nijak nepoznamenalo.


Vysvětlení přidáno 1.7. :

Tak vidím, že to byla dost lehká otázka. Je to opravdu záchodek, WC, lidově hajzlík. Přidávám ještě detajlní fotku:
Jak řekl Cimrman : "Nechoďte na dvorek, máme tu záchodek!". V tomto případě bych však řekla, že je výsledný efekt stejný.
A ještě musím dodat (dokud mi to všechno sedí v hlavě), že na Rábí byli v tomhle ohledu ještě trochu dál (filutové). Poz záchodkem byly totiž jímky, které měly svůj důležitý účel. Sloužily totiž k obraně hradu. Chápete - brána...nahoře jímka... v bráně útočníci...dobývat bych to teda nechtěla!

Želva na letním bytě

19. června 2009 v 15:14 | Lucka |  Ostatní havěť
Želvy jsem měla doma prakticky od mala. První jsem si přivezla z Kladna v maličké krabičce a pak bydlely v maličkém terárku. Jak rostly, opatřovala jsem jim postupně terárko větší a větší. Zajímavé je, že tenkrát u nás nebylo k mání sušené krmivo pro želvy, takže jsem je obden krmila kousíčky masa (mé želvy jsou totiž masožravé). Bylo nutné je každý večer přesunout do škopíku s vodou, tam je nakrmit, pak vodu vylít a želvy vrátit do terárka. Občas jsem měla trochu nedorozumění, to když zrovna maso nějak nebylo a já mámě kousek nepozorovaně uďoubla. Taky jsem jim chodila na komáry a nitěnky do rybníka a sbírala jsem jim mravenčí kukly.
Tuhle želvu, kterou mám teď, jsem si koupila ve třeťáku za peníze z chmelové brigády. To už je hodně dávno. (Máma nevěřícně kroutila hlavou.) K ní jsem později dostala od kamarádky želvu druhou.
Takováhle želva je takový maličký obrněný tank. Nechápu, kdo vymyslel přísloví o pomalé želvě. Zvedne se na dlouhých nožkách a utíká jako zajíc. Taky je neuvěřitelně mrštná. Opře se o stěnu, postaví se na zadní, potom přední nohy natáhne vysoko dopředu. Jakmile se zachytí drápkem horního okraje krabice nebo terárka, je vyhráno. Vzhledem ke své velikosti má obrovskou sílu. Za ten drápek se vytáhne nahoru, chvilku balancuje a nakonec se překulí přes okraj. Když padá, bleskově se schová do krunýře. Bouch bác! Jakmile je na zemi, prchá. Už se mi podařilo ji párkrát podcenit a potom jsem ji doma hledala po podlaze a různých koutech.

Mnohokrát mě napadlo, jaké by to mohlo být monstrum, kdyby měla třeba 50 nebo 100 kg (to tenhle druh mít nikdy nebude, naštěstí). Jsou totiž ke své rychlosti a mrštnosti neuvěřitelně dravé. Pokud želvičku hodně štvu, chytne mě za prst. Nemá žádné zuby, ale bolí to. Naposledy jsem ji takhle vytočila když jsem jí čistila tlamu od modré barvy. Ta barva nedopatřením kápla na hladinu venkovního bazénu, skvrnka plula po hladině a ona na ni jako na potvoru dostala ukrutnou chuť. Jak se bude asi tvářit želva, které někdo tahá hlavu z krunýře a otevírá jí modrou hubu klacíkem? Syčela jako kobra a chytala mě za prst. Přežily jsme to obě.
V tom venkovním bazénu trávily želvy celé léto a my se s nimi koupali. Jak jsem se již dříve zmiňovala, náš bazén byla velká vybetonovaná nádrž opatřená modrým nátěrem. Voda se napustila ze studny (každý den pár centimetrů) a celé léto musela vydržet bez výměny nebo chemického zásahu. Želvy nám pomáhaly ji udržet čistou. Posbíraly veškerý spadlý hmyz, pochytaly přivandrovalou vodní havěť, žáby se vyhýbaly bazénu obloukem. Pokud do vody spadla chuděra myš, neměla ani čas se utopit.
Obě želvy spolu žily pohromadě mnoho let. Jednou dokonce snesly vejce, ale nepovedlo se mi je vylíhnout ani s odbornou knihou. Loni v zimě se však obě z nepochopitelného důvodu nějak pohádaly a začaly se prát. Nevěřila bych, že želvy se dovedou rvát jako koně. Nakonec jsem je musela rozdělit, ale bylo už pozdě, o jednu jsem přišla.
Teď je z bazénu rybník a odtud bych želvu na podzim těžko dostávala. Někde jsem četla, že jsou schopny u nás pod ledem přezimovat, ale zkoušet to nebudu. Tak má před domem malý bazének a tam si celé léto vegetí. Takový Havaj jako v bazénu to sice není, ale vypadá spokojeně. Když vidím, jak se sluní na kameni, občas bych si to s ní klidně vyměnila...:-)




A protože jsem se rozhodla trochu cestovat, v nejbližších dnech se u počítače nejspíš neobjevím. Teda aspoň doufám! Snad mě neodnese voda ani nesmete vítr severák a já si budu vesele notovat třeba tuhle krásnou písničku:


Ať žijí Milanové!

18. června 2009 v 11:14 | Lucka |  Co mě ještě baví
Ať žijí Milanové! Ve svém okolí mám hned několik Milanů a Milánků, tak jim všem přeji vše nejlepší k jejich svátku. A pokud sem zabrousí třeba ještě nějaký jiný Milan, tak na toho se to pochopitelně vztahuje taky.

Pro ty nejbližší Milany tu mám ještě zvláštní přání. Oba jsou totiž číšníci a to je povolání velice zodpovědné (to když přijde několik prezidentů najednou) a někdy i nebezpečné (když při flambování uhoří obočí a část vlasů). Všichni víme, jaká je to tragédie, když se číšník utne a třeba náš řízek odnese někam jinam. Je to povolání, které vyžaduje celého muže, aby host rychle dostal vše, po čem touží.




Takže přeji Milanům vše nejlepší k svátku a přidávám jako bonus tohle podařené videjko. Zatím tady ani jeden číšník nenacvičuje, ale co není může být...ona ta doba přijde.



Bezinková limonáda

17. června 2009 v 22:24 | Lucka |  Recepty
Všude kolem kvetou lípy a do oken nám to medově voní. Do toho se mísí trochu kořeněný závan kvetoucích bezinek. Mám skvělý recept, ve kterém se tohle vše skloubí dohromady a výsledek je příjemně osvěžující. Obzvlášť za horkých dnů, kterých bylo letos zatím nějak poskrovnu...

Bezinková limonáda
3-5 bezinkových květů
hrst lipových květů
neplná 5-litrová sklenice vody
1/2kg cukru
1 citron nakrájený na plátky
Vše smícháme ve sklenici, přiklopíme a dáme na 3 dny na okno na slunce. Potom scedíme. Nakonec to buď hned vypijeme nebo zarexujeme do lahví.
Je to snadné a dětem to taky chutná. Nám už limonáda na okně zraje. :-)




Vychytávka

17. června 2009 v 22:24 | Lucka |  Perličky a vtípky
Tohle jsem si prostě musela vyfotit. Takovouhle vychytávku (doslova) si vyrobili před naší obecní hospodou místní štamgasti.
Fotka nepotřebuje další komentář...

Roj na kadibudce

16. června 2009 v 12:51 | Míra |  Včely
Dnes jsem se zasmála u článku na Mírových stránkách. Všem včelařům i nevčelařům doporučuji:




Druhý med

14. června 2009 v 22:38 | Lucka |  Včely
Dnes ráno jsme vytočili další várku medu. Vyrazili jsme hned brzo ráno, sluníčko se zrovna klubalo z mraků. Pravou ruku mi dělal opět děda, takže jsme byli vlastně již sehraný tým. Vytáčeli jsme tentokrát čtyři úly a práce nám šla pěkně od ruky. Včely byly mírné, úplná pohodička. Tento med by měl být z větší části akátový. Proti řepkovému, který jsme vytáčeli před měsícem, má jasnou výhodu. Nemá tendenci krystalizovat už v úlu, takže při vytáčení neucpává svými krystalky síto pod medometem.
Jak jsem se již zmínila, včely nás dnes nijak zvlášť neobtěžovaly. Jakmile však udeřilo devět hodin, dorazily k nám první průzkumnice. Nenápadně nám zabzučely nad hlavou, aby mohly hned zmizet a vrátit se za okamžik zpátky s celým svým ansámblem. Za chvilku nám jich tam lítalo několik a za další chvilku už několik desítek. Měli jsme to naštěstí dobře naplánované, abychom byli hotovi právě včas...
Tady je vidět buňky s medem, všechny pečlivě zavíčkované

Zde jsem levou část již odvíčkovala, med stéká dolů a leskne se...

Medomet už se točí...

A tady ho máme - tramtadá! Med v celé kráse!

Zvážený med zatím nemám, ale je toho pět kyblíků. Pokud to porovnám, loni jsem touto dobou tolik medu neměla, ale zato jsem již měla dva nové oddělky. Tento rok jsem s oddělky zaspala, bohužel. Ze dvou úlů se mi včely nejspíš vyrojily a tím pádem dost oslabily. Místo do oddělků teď sypu včely právě do těchto úlů. Vypadá to, že žádné nové úly letos neobsadím a zůstanu na svých stávajících pěti. Zkrátka, není každý den svátek. :-)

Kozí stádo

10. června 2009 v 23:17 | Lucka |  Kozy
Kůzlata rostou jako z vody. Když je vypustím s kozama všechny dohromady, je to slušné stádo. Všichni pospíchají nadšeně rovnou do výběhu, jen Kyborg působí dojmem osamělého střelce. Za ostatníma kozama se nežene, na stádo z vysoka kašle. Zůstane vždycky někde vzadu, klidně se popásá a já s ním mám problém. Na zadupání nefunguje a když na něj křiknu, jenom zavrtí ocáskem. Ale nakonec ho do výběhu k ostatním vždycky nějak dostanu.
Dneska jsem nevydržela a natočila jsem krátké video. Kvalita je nic moc, pro zorientování, to bílé jsou všechno kozy.
Pozorný divák si všimne, jak se stádo rozdělilo do dvou skupinek. Jedna část se klidně pase, zatímco ta druhá vymýšlí samé lumpárny. Není těžké poznat, kde jsou kozičky a kde uličníci kozlíci...:-)



Dětský den

8. června 2009 v 22:16 | Lucka |  Co mě ještě baví
Na sobotu jsme měli naplánovaný Dětský den. Organizaci programu jsme stále odkládali, protože strejda Milan byl pořád v práci a mě zkrátka chyběl ten druhý mozek. Taky děti nějak postupně odpadávaly, počasí nic moc, už to skoro vypadalo, že se snad ani nic konat nebude. V sobotu odpoledne jsme vše nachystali a na poslední Milanovou otázku: "Máš to teda u tebe hotovo?" začalo vydatně cedit. Tak jsme sbalili vidličky na buřty a přesunuli se rozdělat oheň alespoň v krbu. Tam bylo útulno.
Rozruch začal, když se vyspaly a dorazily všechny děti. Nejdřív si na zemi hrály, pak jsme je upláceli preclíkama a nakonec jsme jim pustili irské lidovky. To zabírá. Děti za okamžik vesele křepčily v rytmu jigu. Ani mi to nešlo vyfotit. Ty čmouhy na fotce jsou tanečníci.
Než hudba dohrála, počasí se trošičku umoudřilo, takže jsme mohli realizovat naši výpravu za pokladem. Mapu pokladu objevil kdesi v harampádí děda. Kluci nenechali nic náhodě. Než se holky oblékly, už si stihli přitáhnout lopaty od stáje.
Děti měly kliku. Poklad nebyl kupodivu nijak daleko a nemusely ani moc hluboko kopat. V mapě se bravurně zorientovaly, takže ho vlastně měly za chvilku...
Jelikoš stále ještě nepršelo, mohli jsme se směle vrhnout na dovednostní discipliny - hod kroužkama na cíl, kuželky, chytání rybek v rybníčku a strefování míčkama do hrnce. Všechny děti to zvládly a dostaly lázeňské medaile.
A protože pořád ještě nepršelo (i když mraky nad námi byly opravdu hrozivé), mohlo začít dokonce i slibované divadlo. Po zkušenosti z Čarodejnic jsem se lépe připravila. Vyndala jsem k tomu účelu krabici s papírovými loutkami, které jsme vyráběli ještě my jako děcka. Bylo potřeba vyměnit pár špejlí, ale jinak divadýlku léta nijak neuškodila. Chyběla nám jen perníková chaloupka a tu nám ze čtvrtky vyrobil Honzík během odpoledne.
(Strejdo promiň, jiná fotka nebyla k mání...)

No a pak začalo zase pršet, takže jsme se přesunuli zpátky ke krbu a tam došlo na ty buřtíky. Venku to byla trochu improvizace, při které jsme pořád čekali, co nám z nebe spadne na hlavu. Zvládli jsme to. Boty jsme měli mokré, ale hlavu suchou. A děti doschly u krbu.

Fantom Morrisvillu

7. června 2009 v 15:26 | Lucka |  Retro
Tak vidím, jak jsou teď Waldy plné blogy. To není samo sebou, z toho je vidět, jak byl oblíben. Já mám nejradši Fantoma Morrisvillu. A nejen já, dokonce i Honzík už přišel filmu na chuť. Takže se teď můžeme bavit společně.
Už jsem tak zdatný uživatel, že se mi podařilo stahnout písničky i když se to Martinovi moc nelíbí. No, pokud to tady někomu vadí, ať to křičí třeba do vrby...nebo si může jít stěžovat na hlavní nádraží. :-)


A tou druhou písničkou jsem si taky pěkně zavařila. V té se totiž zhlédl zase Vašík. Směje se u ní jako chechtací pytlík a musím ji teď pouštět pořád dokolečka. Nikdy mě tak legrační nepřišla, jako když na ní kouká on...


Ostatní písničky jsou taky na You Tube. Fandové si je snadno vyhledají. :-)

Pohodové fotky

5. června 2009 v 16:10 | Lucka |  Retro
Zase jsem dnes zalovila trochu v mém archivu. Tahle koňská série by se dala shrnout jako "pohodové fotky". Nic moc se na nich neděje, ale tím mi právě přijdou zajímavé. Jsou staré možná deset let a fotila jsem je ještě na mou sekačku.





A ještě něco mimo tuhle sérii. Pohoda totiž končí ve chvíli, kdy klekne traktor. Ty, kteří to nezvládnou, necháváme zemřít po cestě daleko za sebou...Taky dost archivní fotka. Mimochodem, poznáte, kde jsem já?

Spojené hospodářství

2. června 2009 v 23:23 | Lucka |  Ostatní havěť
Napadlo mě, že jsem se ještě vůbec nezmínila o našem spojeném hospodářství u rodičů. Tohle přidružené hospodářství je pár kroků od našich stájí. Zde vládne rukou železnou babička. Veškeré námitky a připomínky jsou mlácení prázdné slámy. Prostě to tak bude, protože to babička řekla. Hotovo. Máte nejvyšší čas se podle toho zařídit...

Středem dvorku jsou kachny. Kačer má vždy alespoň dvě, jenže toho loňského náhle klepla pepka. Prostě šel a nedošel. Tak naši vyrazili shánět nového kamsi na výstavu. Při té příležitosti se rozhodli ještě koupit dvě mladé kachny, protože ty domácí už měly svůj věk.
Tak se u domu objevil nový kačer a další dvě kachny, které se přidaly k těm starým. Babička je předem odepsala s tím, že na jaře už budou nejspíš beztak k ničemu a hodí se leda tak do polívky.
Zjara jako první zasedla stará kachna. Vždycky následuje měsíc plný napětí, kolik vajec se nakonec vlastně vylíhne. A ejhle - rovných dvacet kachniček! Zmizely podzimní obavy, aby se na jaře vůbec něco vyklubalo. Babičce se na čele objevila jiná vráska - co když budou mít zbylé kachny taky dvacítku? Takže táta přivezl pletivo a máma kutil vyrobila několik dalších ohrádek.
Druhá kachna se "naštěstí " moc nevytáhla, měla jen pár káčat.
A před pár dny se vylíhla třetí várka, taky nejspíš dvacítka, těžko se to počítá. Na tohle hejno jsme sehnali zájemce, takže nebudeme muset jíst kachny celý rok. Teď ještě každá kachna zasedne do zimy alespoň jednou. Jestli je babička nechá, nebo bude vejce sbírat, záleží na ní. Ale nouzi mít rozhodně nebudeme...

Děda, teda jako můj táta, chová holuby. Plemenitbu si řídí sám asi ve smyslu: Tenhle holub je velký, toho přidáme, tamta holubička moc nevyrostla, uvidíme, kolik bude mít holoubat a támhleten se k ničemu nemá, šup s ním do kuchyně. Výsledkem tohoto řízeného výběru je domácí těžkotonážní holub. Dědovo holubi skoro nelétají a chodí po dvorku jako slepice. Do holubníku potřebovali vyletět asi metr, ale problém nastal, pokud se moc najedli a to bylo často. Děda je pak musel večer vysazovat nebo jim otvírat vedlejší vrátka. Nakonec jim vyříz vchod hned u země.
A přece si někdy rádi udělají výlet. Jen občas, dost vzácně. To když přeletí vrata a vyrazí na ulici sbírat kamínky nebo sůl. Jenže jsou to domácí balíci a my je pak na té ulici sbíráme placaté. Jednou dědovo holuba přejel dokonce Martin. Říkal:"Já ho viděl, zastavil jsem. On před tím autem pořád tak divně kličkoval, pak uhnul, já se rozjel a on vlít rovnou pod kolo.!" Prostě to nemá řešení, pokud potkáte holuba sebevraha.
A taky jsem se zasmála, když si děda stěžoval na Vašíka: "Tak dlouho po dvorku ty holuby honil, až museli nakonec dokonce letět !"
Nedavno mi děda nabíd, jestli nechci holoubě na sobotu k obědu. Řekla jsem, že by nám musel dát aspoň dvě, abychom se najedli všichni. Tím, co mi pak věnoval, mě vyved rychle z omylu. Držela jsem v ruce holoubě v rodinném balení, kterému by leckteré kuře mohlo velikost závidět. Poznamenala jsem, že měl takového macka nechat raději do chovu. Jen se tajuplně usmál: "Víš kolik tam takových ještě mám?"

Taky nesmím zapomenout na čuníka. Když ho děda přivez, nebyl ve slámě ani vidět. Děda pak přišel za Honzíkem, aby dal prásátku jméno. A Honzík hned odpověděl: "Přece Indiana Jones!" Šly na mě mrákoty. Děda teď půjde, bude hledat pidiprase v haldě slámy a volat: "Kde jsi, Indiano Jonesi!!!"
Od té doby nám selátko poněkud vyrostlo, takže dnes už hledat Indiana Jonese děda rozhodně nemusí. Spíš by se to mohlo stát naopak..

Slepice se mi nějak nechtělo fotit a vlčák Sára utekla před foťákem. Zato králíci pěkně pózovali. Plemeno - sousedská směska. Naše babička to množí tak řečeno nadoraz. Každé místo v králíkárně je plné. Někdy mám obavu, aby tam ti králíci nevyrostli do krychliček. Ale má to dobře spočítané, proto se to ještě nestalo.

A to už jsme u dědovo rybníka. Byl tu rybník už když jsem se narodila. Táta tam měl kapry. Pak jsme přišli já s bráchou, rybník se vybetonoval a byl z něj bazén. Filtrace byla tenkrát ve hvězdách, voda měnila barvy během léta, ale i tak to bylo NĚCO! A v zimě jsme tam bruslili. Tohle dílo domácích kutilů vydrželo dvacet let. Doba se změnila, nastoupili skládací bazény. Beton začal praskat. Takže jsme to celé vyložili fólií a stal se z toho zase rybník. Lehátka nahradila vrba, místo plaveckých kruhů jsou tam teď lekníny. Mezi nimy se množí karásci a Honzík se tam učí nahazovat své první udičky.