Červenec 2009

Kdo seje vítr...

30. července 2009 v 20:03 | Lucka |  Perličky a vtípky
Dostali jsme od strejdy párty směs různých preclíčků, mezi nimiž byl také jeden druh poněkud pikantní...takové malé nafouklé kostičky.

Odcházíme k babičce. Děti i já jsme oblečeni, já navíc nesu spoustu věcí, pytel s odpadky a volám taky na Falka. Vašíka nezajímáme. Staví v pokojíčku rychlodráhu pro vlak.
"Vašíku, odcházíme!"
Nic.
"Zůstaneš tu sám!"
Nic.
"Tak ahoj!"
Z pokojíku je slyšet jen vláček.
Scházíme dolů po schodech a já pořád čekám, že se Vašík konečně zvedne. Falka už mám na vodítku, boty na nohách. Naposledy volám bez odpovědi. Ještě mi zbývá poslední možnost. Honzík jako starší bratr mívá na hluché děcko kupodivu větší vliv než já. Taky mívá spoustu kuriozních nápadů, jak dostat Vašíka tam, kam sám chce. Pod tíhou zavazadel prosím Honzíka o pomoc. Synek ochotně vybíhá zpět do schodů. Chvilku se nic neděje a pak se Honzík klidně vrací a obouvá si boty.
"Neboj, mami, už přijde."
"Cos mu řek???"
"Nic jsem mu neřek...."
Nahoře se ozve několik podivných zvuků, které se posléze promění v hlasitý řev.
"...dal jsem mu pálivou buchtičku."
Slyším dusot nohou, rychlý, překotný, zběsilý.
"Mamííííí, pomoooooc!!!"
Vašík letí ze schodů, pusu otevřenou, rukou se drží za jazyk. Je dole jako vítr. Otírám mu slzy a obouvám botičky. Odcházíme k babičce...

Roste mi druhá hlava

30. července 2009 v 20:03 | Lucka |  Tvořivost
Někdy se stane, že si mě děti zkrátka vychutnají. Občas nic nefunguje tak jak má a synkové se náramně baví. Večer mám po takovém dni pocit, že jsem složila vagon uhlí a hlava mě tak bolí, že mám dojem, jako by mi už rostla druhá. Až mi jednou zaškube v rameni, budu vědět, že už je to tu...
Tohle je má amatérská animace. Nic pro slabé povahy!

Moje amatérská animace

Exkurze na políčko

27. července 2009 v 22:25 | Lucka |  Příroda
Léto je v plném proudu a všechno kolem bují, kvete a roste. Letos tolik prší, že jsem ještě ani nevytáhla hadici z jejího zimního úkrytu. Skoro to vypadá, že ji snad ani nebudu potřebovat. Mé nádrže na děšťovku jsou plné po okraj a využívám je jen k zalévání několika truhlíků, ke kterým déšť nemůže. Kromě květinek mám letos za okny několik převislých jahodníků. Loni je máma někde koupila a úspěšně namnožila. Tyhle jahůdky rostou celé léto, navíc mají tu výhodu že se během dešťů neumažou od hlíny. A jsou moc dobré!

Okurkám se letos nedařilo. Asi jim chybí sluníčko, takže rostlinky vyrostly jen jako trpaslíci, listy se jim podivně kroutí, zavařovat se letos zřejmě nebude. Jedinými adepty do skleniček jsou kukuřičky. Zatím jsou ještě příliš malé, skoro žádné. Ale protože jak známo kukuřice má ráda hlavu na slunci a nohy ve vodě, letos to vidím nadějně. Jen jestli se tudy neprožene parta divočáků nebo rozpustilých dětí (to vyjde nastejno). Rostliny jsou už vysoké až do nebe.


Taky kopr se již pěkně rozrostl. Obyčejně mi ho moc nezbyde, protože ho vždy omylem vypleju společně s plevelem. Letos jsem si místečko konečně pořádně označila a dobře to dopadlo. Aspoň se s ním nebude muset šetřit do koprovky a do kulajdy (když už ho nebude třeba do těch okurek). Kopru vyrostl opravdu dostatek. Cítíte jak voní?


V těchto dnech jsou královny políčka slunečnice. Svítí jako sluníčka a jsou obalené hmyzem. Není divu, všiml by si jich snad i slepý. Až zmizí brouci a včely, objeví se na nich ptáci. Každý rok seju slunečnice, abych je v létě ořezala a v zimě je mohla věšet na krmítko. Jenže ať dělám co dělám, troubové si vždycky většinu vyklofou už teď. Na zimu zbyde pár zbytků. Ale i tak je to krása!


I na tomhle slunečnicovém obrázku je vidět réva, jak v pozadí na zdi stáje juká do foťáku. Přiznám se, mám ji trochu přerostlou. Vypadá jako já, když nejdu dlouhou dobu k holiči. Ale každým dnem jí čeká letní sestřih, aby mohlo sluníčko k hroznům. Pokud to čtou nějací vinaři, asi se děsí...prostě se držím svojí metody, která funguje. Hrozny už rostou a budou jako med.


A nakonec ještě cuketa, která vyroste zdá se vždy a všude, dokonce i vedle těch chudáků okurek. A na každé rostlině roste jedna cuketa vedle druhé. Má mnohostranné využití - od cuketových bramboráků, přes zapečené cuketové toustíky až k různým koláčům. A pokud se jich urodí opravdu moc, náš čuník je taky rád. Cuketa kvete krásně, ale jen malou chviličku. Tenhle květ byl veliký jako talíř od oběda. Že vypadá jako Adéla, co ještě nevečeřela...?


Brambory se mi před foťákem schovaly. Nechaly venku jen sežloutlou nať. Cibule na tom byla dost podobně. Budu ji muset brzy chytit za pačesy a pověsit někam do průvanu. Tam jí to prospěje. A ještě tam byla zelená rajčata, která zatím působí poněkud jedovatě. Ale jejich čas už taky co nevidět přijde...jako každé léto.


Jak se mi na Točníku točila hlava

25. července 2009 v 15:31 | Lucka |  Cesty
Na úterý jsem zorganizovala rodinnou návštěvu hradů Žebrák a Točník. Honzík s Vašíkem se předem těšili, strejda se výjmečně ocitl doma, takže se s dětma přidali, navrch jsme přibrali dědu, protože náš tatínek byl kde jinde než v práci.
Jenže v úterý jsem se probudila v podivné cizí kůži a s podezřelým škrábáním v krku. Takže abych dětem nekazila výlet, slupla jsem nějaký ten prášek a vyrazili jsme. Už to, že strejda s autem vyjel o dost dříve než my, nevěstilo nic dobrého. Během jízdy jsem nevěděla, jestli je mi horko nebo zima. Vyřešila jsem to puštěním rádia s rozšafnou písní "Jóhóhó, tuhle rundu platím já..!"
U parkoviště Točníku nás nadšeně vítalo veliké stádo koz. Kozla s obrovskými rohy pamatuji ještě z poslední návštěvy, to byl Honzík ještě prcek. Cesta nahoru k hradu se mi zdála skoro nekonečná, což jsem přisuzovala neustálému loudání dětí a hlavně dědy. Nemohl se totiž vynadívat na nový kamenný chodník, který se tu zrovna staví. Nohy jsem měla jako z olova, čelo se mi potilo, hlava točila. Udělala jsem několik fotek. Na těchto snímcích je vidět, jak se do fotografie nutně promítá také duše fotografa. Nikdo se na nich neusmívá, přestože byly děti veselé, fotky působí nějak šedě i když svítilo sluníčko a hodně jich bylo rozmazaných. Mám pocit, že celkový dojem z nich poněkud ponurý.


Z hradu byly děti nadšené. Spousta sklípků a temných zákoutí spojených uličkami, které působí trochu jako bludiště. Docela nahoře u věže nás přivítal sokolník. Nevěřila jsem - opravdu sokolník, můj sen! Dravců tam měl hned několik. Vašíka hned upoutala sova pálená, káně už ho nadchla méně, před orlem začal brečet. Uklidnila jsem ho tím, že všichni ptáčci jsou přece přivázaní. Chvilku nato sokolník se slovy "Tak si něco předvedeme!" vypustil výra Huga. Vašík do mě zaťal drápy asi jako ten dravec a propukl v srdceryvný řev. Zkusila jsem ho utišit tím, že jsem ho posadila na lavičku vedle Ondry. Chvilku bylo opravdu ticho. Ovšem v okamžiku, kdy Hugo proplachtil kolem dětí, Ondra vyskočil na nohy se slovy: "Tatí, já chci domu!" a brekot začal nanovo. Kačenku dravci nijak nevyvedli z míry a Honzík tiše seděl na lavičce poněkud stranou a asi čekal, jak to dopadne. Nezbývalo než Vašíka opět zvednout a smířit se s tím, že zatímco si ostatní přihlížející nosí dravce na ruce, já se musím spokojit s batoletem. Mé chmurné myšlenky přerušil sokolník: "Paní, odložte to děcko a pojďte sem!" To se lehko řekne. Nastala chvilka zápasu, nakonec se společnými silami podařilo ode mne Vašíka odtrhnout a hodit dědovi na ramena. Obrnila jsem se hluchotou a slepotou. Šla jsem si přivolat na rukavici dravce, nedbaje zmítajícího a řvoucího dítěte opodál. Podařilo se! V nastalém zmatku jsem dokonce využila okamžiku k bleskovému focení, výsledek ovšem není nijak oslňující...


Potom jsme si ještě prošli zbytek hradu a taky si dali svačinku. Když jsme odcházeli, už jsem věděla, že v krku mi sedí pořádný bacil a na zádech si nesu chorobu. Hlava bolela, oči pálily. Asi to na mě bylo znát, neboť strejda s rodinou šli ještě kamsi hledat kešku a ani se neptali, jestli půjdeme taky. Nebo si to možná spíš nepamatuju...Cestou dolů od hradu se začal Vašík cítit unavený, takže jsem ho musela vzít na ramena. Došlo mi, že ztrácím hlas. Představa, jak ještě stoupáme na věž Žebráku, brala za své...V hlavě jsem měla jako v úlu, dítě mi na zádech usínalo, Honzík hlaholil, že už vidí naše auto. Děda říkal něco o vedru. Naložili jsme se a vyrazili k domovu. Žebrák zůstal vysoko na skále zase na příště. Cestou domů v autě všichni usnuli a já jim záviděla. Zato doma jsem padla já, totálně a na několik dní. Ovšem ten Žebrák...ten Žebrák musíme letos ještě zvládnout! Ale pokud možno bez bacila.

Oříšek

23. července 2009 v 19:49 | Lucka |  Ostatní havěť
Před pár dny jsem vyslala Honzíka s babičkama a dědou na návštěvu k příbuzným. Je to kus cesty, takže v tomto případě se jednalo o celodenní akci. Večer jsem napjatě čekala, jaké zážitky si synek z výletu přinese. Přinesl si nejen zážitky, ale navrch morče a králíka. Babička mi hned oznámila, že oba bez problému mohou bydlet v králíkárně a hned je tam také ubytovala.
Jak mě to vrtalo hlavou, představila jsem si, kterak se všechny děti chodí denně kochat morčátkem na slepičí dvoreček a rozhodla jsem se přestěhovat nájemníka raději k nám. Nejdřív jsem zalovila v blogovém rybníce u zaručeně ostřílených chovatelů morčat o rady, ale z těchto kvalifikovaných morčecích blogů mi nikdo neodpověděl. Asi jsem měla poslat navrch nějakou pixelku. Druhý den jsem rozhodila sítě, takže jsem nakonec sehnala odpovídající klec, podestýlku i nějakou tu radu.
Honzík se k mému rozhodnutí postavil nejprve vlažně. Asi si myslel, že to nemyslím vážně nebo že špatně slyší. (Z praxe musím říct, že v mnoha rodinách to bývá obráceně.) Když jsem mu ovšem vysvětlila, že morče bude bydlet opravdu na jeho stole a že ho bude moct hladit a vyndavat, projevil nadšený zájem. Potom zapřemýšlel a dodal: "Tak to bude skvělé, budu ho moct hladit a bude tu bydlet...a Vašík ho bude krmit!" Někdo si to holt dokáže hned spočítat.
Tak jsem vyrazila ke králíkárně pro morčátko. Když jsem viděla, jak si v kotci rozumí s králíkem, nejdřív jsem uvažovala, že je odnesu oba. Ale včas mě hlas zhůry zarazil. Králík vyroste do standardních rozměrů, které nová klec nemá. Krom toho...náš tatínek má žně a o morčeti ještě neví, netřeba ho ještě děsit králíkem.
Doma vypuklo pozdvižení. S trochou obav jsem pověřila Honzíka zvolením jména. (Určitě si mnozí vzpomenou, jak dostalo naše prase jméno Indiana Jones.) Dopadlo to vcelku dobře, Morče se bude jmenovat Oříšek. Docela to sedí, zatím je o málo větší než křeček a barvu má opravdu jako lískáček. Jako provizorní úkryt mu Honzík do klece věnoval svou pomalovanou garáž vyrobenou z krabičky od kosmetiky. Oříšek má domeček, dveře i okénka. Potom měl Honzík ještě starost, které hračky má morčeti přidat na hraní. To jsem mu naštěstí vymluvila.
Včera přišel po dlouhé době tatínek za světla domů. Podezřele se zahleděl na klec, ale nic nenamítal (jen něco zahučel o smrádku). Honzík byl u babičky a bylo třeby zatelefonovat, aby už přišel domů. Tatínek volal tedy babičce: "...aby už Honzík přišel a nezapomněl s sebou vzít tomu mrňavýmu domů nějaký zelený nesmysl!" , čímž myslel trávu pro morče, to je přeci jasné. Babička pochopila. Za chvilku Honzík opravdu dorazil a přinesl veliký zelený bombon pro Vašíka.... Ale Oříšek o hladu nezůstal a Vašík byl spokojený taky. No, hlavně, že jsme zdrávi...:-)


Pivní polévka

22. července 2009 v 9:14 | Lucka |  Recepty
Tenhle recept je velice jednoduchý a konečný výsledek chutný. Jak jinak, polévka je z piva a pivo opravdu nic nezkazí. :-)

Ingredience (od oka, na jeden menší hrnec):
200 ml piva
1 cibule
kousek másla
mouka
vývar nebo masox
10 dkg strouhaného sýra
kousek chleba
10 dkg šunky nebo slaniny
pažitka nebo petržel
pepř
sůl

Postup:
Na másle zpěníme cibulku, přidáme slaninu nebo šunku nakrájenou na kostičky, zasypeme moukou a uděláme světlou jíšku. Potom přilijeme asi 200 ml piva a doplníme vývarem (v nouzi použijeme masox). Povaříme, osolíme, opepříme, přidáme nakrájenou petrželku nebo pažitku.
Po nalití do mističky ještě posypeme strouhaným sýrem a přidáme kostičky opečeného chleba.
Mňamka je hotova!



Poslouchejte pohádku

18. července 2009 v 21:20 | Lucka |  Perličky a vtípky
Poslechněte si teď několik moc pěkných pohádek. Děti ovšem pošlete raději spát...

Vlk a beránek
(pohádka se špatným koncem)



O prasátku v žitě
(pohádka výchovná)



O začarované chaloupce
(pohádka pro silné povahy)



O moudrém člověku
(pohádka s komentářem)


KONEC
Tak a dobrou noc ! :-)




Koněpruské jeskyně

17. července 2009 v 20:16 | Lucka |  Cesty
V pondělí to vypadalo, že počasí se konečně umoudřilo, proto jsme si na úterek naplánovali výlet do Koněpruských jeskyní. Ráno jsem vyzvedla Ondru, posadila ho k Honzíkovi do auta, rafinovaně odložila Vašíka k babičce a nakonec přibrala do auta dědu. Včerejší počasí snad jako by ani nebylo. Od rána pršelo, ve chvíli, kdy jsme vyrazili se dokonce spustila taková průtrž, že to stěrače ani nebraly. Tak jsme se skoro krokem dopravili až k parkovišti u jeskyní. Než nám pán podal parkovací lístek, už stačilo řádně napršet i do auta. Uklidňovala jsem se, že oba kluci mají přece své deštníčky, Ondra se na mou radu pro něj dokonce vracel domů. Když jsme z auta v lijáku vystoupili, zjistila jsem, že Honzík má zlomených pár drátů, proto mu teče za krk, Ondra dráty už snad ani neměl, takže jeho deštníček připomínal přepůlený lívanec a děda si nevzal pro jistotu nic. Vytáhla jsem z auta svůj deštník záložní, pak došlo k podivné rošádě, kdy si všichni měnili vše a výsledek je vidět na téhle fotce:

Po cestě k jeskyním jsme minuly krásnou vyhlídku na velkolom Čertovy schody. Kdyby zrovna nelilo jak z konve, bylo by určitě vidět dost daleko. Takhle ty fotky vypadají jako z mokrého foťáku. To tak bývá vždycky, když se my někam vypravíme...

Měli jsme štěstí alespoň v tom, že jsme nemuseli na dešti dlouho čekat, protože výprava do jeskyní právě odcházela. Honem jsem koupila lístek a za moment jsme již vstupovali do podzemí. Měla jsem obavu, jestli se nebudou kluci bát, ale opět jsem se v nich zmýlila. Oba byli nadšeni. Tochu mi pokazila radost paní průvodkyně, když nám oznámila zákaz fotografování. Přiznám se, že jsem nevydržela a udělala pár snímků tajně jako paparazzi. Honzík se na mě zlobil, co že se tak loudám a varoval mě, že se ztratím a už mě nikdo nenajde. Tak jsem mu šeptem prozradila důvod mého loudání. To jsem si naběhla! Maminka dělala něco, co se nesmí a proto si vyslechla náležité kázání. Že se ta maminka nestydí! Je jako malá! A když už jsem si u dětí ukrojila takový koláč ostudy, přikládám několik fotek:

Komín. Vede někam nahoru a prší tudy.

Dva krápníky u jeskyního jezírka

Tohle je největší krápník v jeskyni. Je sice již celý rozpukaný, ale člověk proti němu vypadá jako pidižvík.

Myslela jsem si, že během hodinové prohlídky se počasí vylepší, ale když jsme vyšli ven, oblohu křižovaly blesky. Místní naučnou stezku jsme proto odložili na jindy. Navíc kolem nás zlověstně hřmělo a z lomu nám to ještě vracela ozvěna. Děti s dědou spěchali do auta, já ještě stihla koupit pár barevných kamínků pro kluky a falešné Koněpruské mince (v jeskyních byla totiž ve středověku poměrně velká penězokazecká dílna). A pak už hurá domů do sucha!

Kozy na cestách

13. července 2009 v 22:17 | Lucka |  Kozy
Dneska se konečně ozval člověk, se kterým jsem byla domluvena na prodeji dvou koziček a matky Leony. Nejen že zavolal, ale ve stejném okamžiku se i objevil u stáje. Byla jsem ráda, brzy jsem však zjistila, že nový majitel přijel ve Favoritu. Původně mluvil něco o terénním voze, jenže měl prý dnes cestu kolem, proč s sebou nevzít hned kozy rovnou domů? Tomu rozumím. Jen jsem přemýšlela, kam vlastně ty kozy dát...Potom jsem si vzpomněla na scénku z filmu Slavnosti sněženek a řekla jsem si, že vlastně vyrábím problém tam, kde žádný není. Pomohla jsem pánovi přemístit věci (včetně jedné televize) zpoza zadních sedadel na sedadlo spolujezdce, čímž jsme vyřešili jednu prostorovou záhadu. Favorit je nafukovací. Leona se usadila na sedadlech za řidičem, takže to vypadalo, že bude dělat navigátora. Leona cestuje ráda, to víme. Pán ještě neví, že koza za jízdy s oblibou olizuje řidiči krk a uši. Neposedné mládí jsme zabouchli do prostoru za sedadla. Jsou už vysoké skoro jako Leona, koukaly jim jen hlavy a zvědavě na mě mrkaly za zadním sklem. Nový majitel tam byl mezi televizí, kozama a ostatními věcmi trochu jako sardinka. Pouze se obával, aby nepotkal policajty. Povzbudila jsem ho, že odvážnému štěstí přeje. Navrch jsem přidala vtipnou historku o tom, jak jsem řídila ve včelařském klobouku, protože se mi kdysi v autě za jízdy poněkud rozutekl včelí roj. Pán se zasmál, hrdinně zařadil jedničku, rozjel se a já jim už jen zamávala. Pá pá, šťastnou cestu! A někdy napište!


Hernajs, Terezo, zařaď se konečně, kazíš nám snímek...!


Kozí siesta


Tady je něco dobrého. Čím výše, tím lépe.


Tohle je Kyborg. Jeho historka k nahlédnutí zde. Ucho má jako gladiátor. Ale když nad tím teď přemýšlím, je to statečný bojovník... teda vlastně bojovnice.






Hurá, houby !

12. července 2009 v 22:05 | Lucka |  Příroda


Tak tu máme opět houbařské dny. U nás za humny to teď pro každého houbaře vypadá jako v ráji. Stačí jít a na každém kroku jukne houba. A to nemluvím o žádných prašivkách. Hříbkama se to tu jen hemží. Tohle se už nestalo hodně dávno, tak si to musíme všichni užít. Oprášili jsme košíky, nabrousili kudličky a vyrazili. Mimochodem - děda si k této příležitosti chtěl zakoupit kudličku novou, takzvanou rybičku (mnozí jistě znají). Zašel si do železářství a byl potěšen, že známý nástrojík v sortimentu bez problému našel, ovšem když se dozvěděl cenu, protočily se mu panenky...Takže šel do lesa opět s nožíkem starým a s úsměvem na rtu.



Bohužel jsem se nemohla akce osobně zúčastnit, protože byla plánována dlouhá trasa a musela jsem z toho důvodu zůstat doma s Vašíkem. Vyslala jsem proto Honzíka v zastoupení. Jenže houbaři nějak nepočítali, že budou mít po pár krocích plné košíky hub, hlavně hříbků a lišek. Nakonec došli jen nedaleko za humna a měli splníno. Nebylo třeba nikam dál chodit. (A ani to nešlo, protože by ty plné koše táhli s sebou.) Dá se říct, že máme za sebou houbový víkend - řízky, omáčka, špagety. Kuchyní voní houby vařící se a před domem je zapnutá sušička, která je cítit až na ulici.
Taky bych pár hříbečků ráda naložila do octa, to já můžu. Zřejmě to bude chtít ještě nějakou výpravu, aby bylo dílo dokonalé. Kdoví, jak to bude s houbama třeba příští rok...a já mám ráda zásobičku. :-)



Vlajka

9. července 2009 v 23:17 | Lucka |  Děti
Jak jsem se již dříve zmiňovala, kluci s dědou vybudovali v lese za domem zemljanku. Tohle místo se od té chvíle stalo nedotknutelné, skoro až posvátné. Jejich lesní bungr je milovaný a oslavovaný. Copak však tomuto místu dosud chybělo k dokonalosti? Přece vlajka. A protože co není může být, zabíralo nám toto téma několik posledních dní. Děda na ní zřejmě obětoval některý ze svých svršků a voalá - vlajka už je na světě!
Včera dopoledne jsem byla svědkem prvního slavnostního vztyčení vlajky nad zemljankou. Tuto událost si nemohu nechat pro sebe, proto jsem pohotově pořídila několik fotek.
Shromáždění se právě chystá vyrazit k slavnostnímu aktu.

Hotovo, vlajka vztyčena!

Po tomto důležitém ceremoniálu děti zmizely v zemljance a zatáhly tam i dědu. Abych mohla pokračovat v reportáži, musela jsem zalehnout s foťákem u jednoho z východů. Honzík mě včas varoval: "Maminko, pozor, zničíš mraveniště!" Nějak jsem si nevšimla, kam si lehám. Bylo pěkně vysoké a mravenci už se zlobili. Znám tyhle Ferdy jen z vyprávění, protože kluci je sem chodí krmit. Překvapilo mě, že dětem ani nevadí, že když se vydrápou ze vchodu ven, musejí prolézt mezi těmi mravenci. Ale vysvětlili mi, že tihle neštípou, že se jen chytnou a zaseknou. Aha!

Vchod číslo 1 - Ondra se právě spouští do zemljanky po provaze.

Vchod číslo 2 - žebřík, který končí v již zmíněném mraveništi, a vchod číslo 3 - klouzačka.

Klouzačka se nejvíc líbí Vašíkovi. Vyleze ven po žebříku, bleskově proběhne mezi mravenci a už sviští zase dovnitř. Kačenka se ho snaží napodobit, ale je teprve začátečník. Honzík ve stěnách zemljanky usilovně kladívkem pátrá po trilobitech. To není zcela nemožné, nacházíme je tu často.

Dnes ráno bylo třeba ještě na vlajce udělat poslední úpravy, to znamená ji vyzdobit. Honzík nad tím strávil celé dopoledne, ale se svým výsledným dílem je spokojen.

Vlajkonoš se nám na fotografii trochu ztratil...

Zákaz trhání hub!



Prší, zase prší, pořád prší

7. července 2009 v 22:41 | Lucka |  Příroda
Zase prší. Na políčku už mi kdeco chytá plíseň, tráva při sekání zavání jako vypuštěný rybník. Dětem jsem koupila nový bazének, ale stále čeká v krabici. Dnes jsem ho chtěla nafouknout, jenže se na nebi objevil další černočerný mrak, tak zůstal bazének opět v bedně. Honzík s Ondrou měli letos slíbený víkend na Berounce. Ondra má nový stan a Honzík zase spacák. Jenže dokud se počasí neumoudří, mohou si o řece nechat jen zdát. Berounka teď teče rychle a je kalná. Naštěstí se zatím drží ve svém korytě. Ale na cákání ve člunech to opravdu není. Taky se nám tu namnožila spousta komárů a ztrpčují nám život. To se jim to množí, louže mají všude a teplo je jak v prádelně.
Jediným pozitivem je, že rostou houby. Dneska kluci s dědou nasbírali hříbky, kozáky a lišky. A taky mám letos plné nádrže vody a hadici jsem ještě ani nepřipojila, protože zalévat nebylo třeba. Na políčku to vyrostlo jaksi samo, ovšem včetně plevele. A ten je letos opravdu maxi.
Nezbývá, než nechat promluvit klasika:


Nový dětský pokoj

4. července 2009 v 22:30 | Lucka |  Děti
Posledních pár dní jsem strávila rekonstrukcí dětského pokojíčku. Není to snadná věc, pokud chcete do prostoru, který obývá jedno dítě, nacpat rázem děti dvě. Na tuhle akci se již delší dobu chystám. Nábytek jsem měla připravený v bednách, projekt mi ležel netrpělivě v hlavě. Hodina H nastala v okamžiku, kdy se ve škole zavřely dveře, naší babičce tím pádem začala dovolená a já k ní mohla v mžiku odstěhovat oba kluky.
Tady je fotka, jak vypadal stav před explozí (jinak se totiž chystaná akce nadá nazvat.) Když na to teď kouknu, docela slušné skladiště...
Takže, jak je z obrázku patrné, první den jsem strávila vyklízením. To byla opravdu dost fuška. Na fotce totiž nejsou vidět skryté prostory ani Honzíkovy tajné skrýše. Bylo jich dost a byly plné věcí neidentifikovatelných. Jsem si však dobře vědoma toho, jakou pohromu bych způsobila, kdyby se něco z toho poničilo nebo nedejbůh ztratilo!
Další den jsem celkem v pohodě vymalovala. (Jen oranžová barva se mi zvrhla do něčeho narůžovělého...no, nikdo není dokonalý.) Taky jsem s máminou pomocí nalepila kazetový strop. Večer už jsem začínala mít dost, naštěstí se Martin sám nabídl, že palandy smontuje. Asi si všiml, že už sotva táhnu nohy. Zavřel se do pokojíčku s tím, že tam nikdo nesmí a opravdu, ještě ten den (večer) palanda stála. Bohužel se ukázalo, že naše staré dobré matrace nebudou do postelí pasovat, takže mě čeká ještě další nákup.
V pátek ráno jsem se dala do smontování nově koupené truhly, kterou hodlám využít jako peřiňák. Na rovinu, nábytek za všechny peníze! Když jsem otevřela krabici, vysypala se na mě taková divná průhledná prkýnka, o kterých jsem se domnívala, že tam jsou jen jako obal ,jako podložky proti odření nábytku v bedně. Omyl. To, co jsem viděla, už byl nábytek sám. Bohužel. Celá truhla je spojena jen plíšky ze sešívačky. Nevydržela jsem a přidala tam alespoň pár vrutů, aby vůbec držela pohromadě. Pidivruty, dodané od výrobce, jsem při troše fantazie taktéž zašroubovala na své místo. S návodem se totiž nikdo nezatěžoval, postupovala jsem dle své intuice.
Tohle je ten zázrak, který rozhodně nedoporučuju. Jsem zvědavá, co udělá, až na to Vašík prvně vyleze...
Nakonec jsem byla moc ráda, že jsem se rozhodla snést z půdy starý velký psací stůl, a nekoupila zase další nový objekt místo něj. Je to kus nábytku, to teda jo. Ale nemusím se bát, že spadne při Honzíkovo prvním domácím úkolu.
Páteční večer jsem věnovala nákupům. S řádně napsaným seznamem jsem vyrazila do prvního hypermarketu s tím, že tam vše nakoupím a pojedu domů. Další chyba. Můj papírek obsahoval čtyři položky. Musela jsem objet čtyři markety (z toho jeden dvakrát), abych sehnala vše potřebné. Jednu položku jsem nakonec odložila na jindy. Mají sice plné regály krásných věcí, ale ne to, co zrovna potřebuji. Že bych byla tak náročná?
A dneska mě čekalo to nejhorší - všechny věci nastěhovat zpátky. Musím se přiznat, trochu jsem to probrala a pár maličkostí vyhodila se slzou v oku. Něco mám ještě v záloze, protože se obávám, že to bude Honzík hledat. Má totiž v tom svém chaosu dost slušný přehled. Jakmile něco chybí, je zle. Nakonec oplakal jen starý kobereček a to jen proto, že jsem se podřekla (někdy si do pusy nevidím...).
Když jsme do pokojíčku děti vpustili, trochu mě mrazilo v zádech. Vašíkovi je to zatím jedno, ale Honzík je hrozný pedant. Naštěstí byl spokojený, nic mu nechybělo ani nepřebývalo (až na ten kobereček), měl z pokojíku radost, spadl mi kámen ze srdce.
Dnes budou Honzík a Vašík spát prvně v jednom pokoji. Tak jestli se to povede a Vašík nepřijde ve tři ráno zpátky do ložnice, tak tedy hurá! Už si představuji tu pohodičku....snad.
A ná závěr mé výsledné dílo:

Květy pod vodou

1. července 2009 v 22:57 | Lucka |  Příroda
Opět mi po několika letech v akváriu vykvetl Anubis Barterův. Jelikoš jsem opravdu mizerný akvarista, považuji tohle za velký úspěch. Když už nemám štěstí s rybkama, aspoň té rostlince se u mě daří. Ze zkušenosti už vím, že mi tenhle kvítek teď bude zdobit akvárko několik týdnů.
Jenom mi pořád nejde na rozum, jak to vlastně s těmi vodními květy je. Hledala jsem informace, ale marně. Zprávy o nich jsou vysloveně kusé. Pořád mi to leží v hlavě. Pod vodou vonět nemohou, to je jasné. A co opylování? Asi těžko. (Ryby z toho vynechávám.) Přesto jsou u některých vodních rostlin v knize vyfoceny plody. Že by pyl roznášela voda? A mají podvodní rostliny vůbec nějaký? Tady jsem opravdu úplně vedle...Jak je to tedy? Ví to někdo?