Srpen 2009

Jak nám nezmrzl pidipes

30. srpna 2009 v 11:39 | Lucka |  Psíci
Náš pidipes Falko je pes postelový. Tráví v ní veškerý volný čas, dá se říct že i celý svůj život. Někdy mě napadá, že by snad ani nemusel jíst, hlavně když má svou postel. K jídlu se nikdy moc nehrne s vyjímkou okamžiků, kdy je prokazatelně jasné, že je doma kocour. Na peřinách je takřka závislák, což působí nepříjemnosti zejména navštívíme-li místo, kde jsou cizí postele volně přístupné.


Když byl Falko ještě malé štěňátko, udělali jsme mu v kuchyni pelíšek a dbali jsme o to, aby spal výhradně v něm. Zpočátku se mu to nelíbilo, ale nakonec rezignoval a přijal pelíšek za vlastní. Občas se v noci připlížil do ložnice, ale stačilo ho slovem vykázat a do rána byl klid. Tento ideální stav vydržel pár let až do chvíle, kdy jsem se ocitla na několik dní v nemocnici. Po návratu jsem zjistila, že Falko střelhbitě obsadil v ložnici mé místo za tatínkovy tiché podpory. Stěhovat se evidentně nehodlal. Vyřešila jsem to tedy šalamounsky, prostě jsem pidipsa odkulila k tatínkovi pod vedlejší peřinu. Ať si to užije. Jenže tomu to rozhodně nevadí, neboť má opravdu tvrdé spaní a v tomhle si s Falkem dobře rozumějí. Navíc Falka ospravedlňuje tím, že hezky hřeje. No a takhle už to zůstalo. Falko si tím vydobyl svou pozici v posteli. Potíž je v tom, že ji nehodlá opouštět ani přes den. Ráno ho z peřin vyklepu a on do večera vydrží číhat, kdy zůstanou dveře do ložnice pootevřené. V tom okamžiku tiše a nenápadně mizí v duchně. Překvapuje mě, že mu tento koníček vydrží i v době, kdy je venku 35 stupňů a uvnitř v místnosti se vzduch nehne. Každý jiný by pod tou peřinou na místě zdechl, jen Falko je spokojený. V létě s úspěchem využívá tajné cesty přes balkón, v zimě se provokativně repetí u dveří do ložnice. Ne že bychom měli uvnitř takovou zimu, ale při jeho psí dvaceticentimetrové výšce v zimě u země zkrátka tahne. Neodradí ho ani to, že přes peřinu děti někdy dělají kotrmelce, nebo že si na něj občas někdo sedne

V pátek jsme vyrazili na výstavu Země živitelka do Budějovic. Je to odtud pěkně daleko, zkrátka výlet na celý den. Teta Falka odpoledne vyvenčí, žádný problém. A že se bude celý den pidipes vyvalovat v peřinách? To určitě! Zavřela jsem mu do ložnice dveře a do dětského pokojíčku pro jistotu taky. Máš tu pelíšek, aspoň jednou za rok si ho užij!
Den byl opravdu horký. V autě bylo nedýchatelno, slunce tlouklo do hlavy jako kovadlina. Lili jsme do sebe litry vody a děkovali každému malému stínu. Na odpoledne slibovali mraky, ale ty zřejmě odpluly někam jinam. Večer jsme se vraceli domů lehce připečení a uhřátí.
Faklo nás vítal za dveřmi veselým štěkotem. Byl odpočatý, plný energie, nadšeně poskakoval. No vida, jak ti ten pelíšek prospěl! Vítězně jsem se usmívala. Úsměv mi nevydržel dlouho. Přesněji řečeno zmizel při pohledu na rozházenou hromadu čerstvě vypraného prádla. Úhledné voňavé komínky se do večera změnily v chaos. Místy byly v hromadách dokonce ještě patrné tunýlky, které si Falko budoval zřejmě celý den. Komu by se taky chtělo v takovém horku zmrznout? Podcenila jsem situaci, poradil si sám. A nezmrzl. Jak jsem nezodpovědná! Měla bych se nad sebou asi zamyslet. Mohlo dopadnout hůř...raději nechám tu ložnici příště otevřenou. Navíc, se závislákem je každá debata marná, kdoví co by ho mohlo ještě napadnout...


Berounkou Oty Pavla

25. srpna 2009 v 10:42 | Lucka |  Cesty
Ve čtvrtek jsme konečně podnikli dlouho slibovanou výpravu na Berounku. Naše plány několikadenního výletu se během léta postupně rozplývaly až nakonec zmizely úplně. Konečně se našel alespoň jeden den, kdy byly elementálové nakloněni - strejda měl volno, děti byly zdravé, nelilo a dokonce jsem našla i hlídání pro Vašíka. Některé z těchto elementů se ještě ráno třásly v základech, ale vše se nakonec zdárně vyřešilo a my mohli vyrazit ve složení já - strejda - Honzík - Ondra.
Autem nás děda pěkně pohodlně dovezl do Skryjí k řece a kluci se hned vrhli na nafukování člunu. Moc dlouho jim to nevydrželo, ale strejda to ochotně dotáh. Naložili jsme pár zavazadel, kluky a už jsme jeli!
Berounka tu byla trochu kalná. Kolem nás často z vody vyskakovaly ryby, které hladově chytaly hmyz kroužící nad hladinou. Taky tu létalo hodně vážek, dost krotkých, aby nám sedaly na klobouky a potkávaly jsme zvědavé kachny i prchající užovku.

Kachny a ranní rozcvička

Sluníčko svítilo, na nebi ani mráček, kluci byli nadšeni. Já měla radost, že jsem nic nezapomněla ani po osmi letech, kdy jsem pádlo téměř nevzala do ruky (pominu-li loňsou pidiprojížďku). Krásně jsme s člunem proplouvali peřejemi. Dokonce i Honzík se za krátkou chvíli naučil předem upozorňovat na kámen skrytý pod hladinou, který prozradí jen nenápadná vlnka nad ním. Vodácké základy zdá se rychle pochytává...já a strejda jsme po cestě vyprávěli legrační vodácké historky.

Berounka

Pár zatáček, nějaká peřejka a už jsou tu Obrovy boty! Tahle historka se klukům zvlášť líbila - obr zkameněl, uhodil do něj blesk, zřítil se do vody, zbyly jenom boty. Kousek za skálou je ještě v řece pár balvanů, které kluci identifikovali jako smotané ponožky, maxiponožky. Ještěže je paní obrová vyprala!
Rozhovor:
Ondra: "Tatí, a kde je teď ta paní obrová???"
Strejda: "No...asi pere další ponožky!"
Honzík: "A jak dlouho je bude ještě prát?"
Strejda: "Dlouho! Víš co to dá za práci takováhle ponožka??? Nejmíň deset let!"
Ondra: " Paní obrová nemá pračku?"
Strejda: "To by musela být teda obrpračka...takovou jsem rozhodně nikde prodávat neviděl Myslím, že to pere ručně...!"

Obrovy boty

V této části řeky si nelze nevzpomenout na spisovatele Otu Pavla, který Berounce věnoval mnoho svých knížek. Proto jsme taky navštívili muzeum na břehu řeky. Honzíka zde pochopitelně nejvíc zaujaly rybí trofeje na zdi. Přívoz před domkem Oty Pavla funguje stejně jako před lety a na zazvonění lodička převáží pocestné z jednohu břehu na druhý. V době naší návštěvy převážela převoznice Líza, kterou maminka několikrát volala k obědu. Jelikoš bylo u břehu pořád dost lidí, nakonec se šla Líza najíst a převážet šla místo ní maminka.

Přívoz

Muzeum Oty Pavla

Dali jsme si malou svačinku a opět vypluli. Tahle krajina je pastva pro duši, jinak se to zkrátka nedá nazvat. Vyfotit to lze jen stěží. Z knížek Oty Pavla to na vás dýchne. Nejlepší je ovšem vzít člun a vyrazit sem.
Před námi už hučel Bránovský jez. Za těch osm let se dost změnil, ani bych ho nepoznala. Chtěli jsme se tu vykoupat, ale kameny dost klouzaly, proto jsme to ještě o chvilku odložili. Sluníčko už hodně připalovalo, strejdovi se vykreslovala záda. Měl na nich batiku, protože si jen ledabyle namazal záda krémem.

Bránovský jez

Náš člun u Bránova

A nakonec došlo o kousek dál i na to koupání. Bylo takové horko, že bychom bez něj stejně nepřežili. Honzík skočil do řeky hned za mnou, ale Ondra se bál a nechtěl udělat krok bez plovací vesty. Vody v těch místech moc nebylo, takže by kluci pohodlně dosáhli nohama na dno. Jenže Ondra v plovací vestě zkrátka nemohl. Vznášel se na hladině jako měchuřina a vřeštěl, protože ho neustále proud někam odnášel. Nakonec se nechal přemluvit a sundal si ji, ale od člunu se stejně nehnul.

Koupáníčko

Minuli jsme i místo, kde jsme s klukama zkusmo trénovali loni. V té době tu bylo dost mělčinek a ostrůvků. Honzík se na ně těšil, jenže letos se ukázalo být o hodně víc vody než loni. Všechny ostrůvky byly pod vodou. Naštěstí jsem Honzíka předem upozorňavala, že se řeka každým rokem mění a že uvidí na stejných místech zcela něco jiného než by čekal, takže to nakonec skousl.
V kempu Višňová jsme si koupili pivo. Kluci chtěli zmrzlinu, jenže prodavač zmrzlinář kamsi zmizel. Čekali jsme na něj, ale pak jsme to vzdali a jeli dál. Mohla by na nás padnout tma.
Naše cesta končila v Roztokách. Celkem jsme tedy ujeli asi 12 km. Měli jsme s dědou předem smluvené místo setkání u hospůdky. A tady se opět ukázala být platnou má výstraha o nečekaných změnách řeky. Minuli jsme roztocký jez a já marně pátrala po známém kempu a cestičce od něj do Roztok. Hlavu jsem si mohla ulomit, kemp nikde. Dokonce ani mohutné stromy nad ním jsem nějak nenašla...Na druhém břehu v jiném kempu jsem se ptala pocestného: "Támhle, myslíte???" ukázal na metrové kopřivy přes řeku ,"tam kemp možná i byl...ale určitě nebyl tady, co teď stojím já!"
Pocestný filuta! Cestičku jsme nakonec našli. Cestičky k hospodě mají totiž devět životů, pokud je má i ta hospoda.
V Roztokách si kluci dali tu slíbenou zmrzlinu. I my si dali zmrzlinu. Zfoukli jsme člun, zazvonil zvonec a výpravy byl konec. Ale někdy si to zopákneme. :-)

Mňam!

Kombajny jsou tu!

23. srpna 2009 v 4:54 | Lucka |  Co mě ještě baví
Tak už dorazily kombajny až k nám. Pamatuji se, že jsem se na ně nemohla vynadívat už jako malá. Byla to tenkrát vždycky událost, když na konci prázdnin projížděly naší úzkou ulicí. Jednou jich jelo dokonce osm za sebou. Zem se třásla, vzduch se zaplnil prachem, všichni honem uklízeli prádlo. Všechny děti hned běžely za nimi. Byla to krása, když se pak zakously stroje do lánu obilí a za sebou plivaly jen velká oblaka slámy. Kombajn je kolos. Pro rachot jsme se neslyšeli, slámu jsme měli všude...
Na tomhle se od té doby moc nezměnilo. Jen to obilí u domu už nemáme, za kombajny musím vyběhnout na kopeček. Také od té doby trochu povyrostly, dnes by ulicí projely dost těžko. Ale když se do toho na poli dají, je pořád na co koukat.
Přidávám krátké video, které bylo natočeno s laskavou pomocí mé drahé polovičky. Takhle to u nás vypadá, když dorazí kombajny:


A pro ty, kteří ještě stále nechápou rozdíl mezi kombajnem (sklízecí mlátička) a balíkovačkou (lis na kulaté balíky): Kombajn sklízí obilí, zrno zůstává uvnitř, slámu plive zpátky na pole. Balíkovačka sbírá slámu (nebo seno) a padají z ní balíky. Myslím, že teď už je to jasné. :-)
A jak to vypadá uvnitř v kombajnu vidíte zde:


Bylo pochopeno? Nový školní rok máme zase za dveřmi.

Na stole seděla moucha...

21. srpna 2009 v 22:25 | Lucka |  Perličky a vtípky
Na stole seděla moucha. Neplácla jsem ji. Byla totiž z modelíny...


Do mléka mi leze moucha,
volám na ni, neposlouchá -
počkej, poslechni mě přece,
utopíš se jako v řece.
František Hrubín

Kyborg - díl čtvrtý - Stěhování

18. srpna 2009 v 22:45 | Lucka |  Kozy
Malá kůzlata vyrostla jako z vody. Ve věku tří měsíců už jim do velikosti jejich mámy moc nechybí. Kyborgovi na hlavě vyrostly za tu dobu solidní rohy. (Pokud historii tohoto kůzlete někdo nezná, připomínám ji tady.) Není s rohama sám. Jeho (její, Kyborg je ona) mladší sestřenka je má taky. Vidím v tom prsty jejich společného tatínka kozla, přesněji prsty tatínkovo vzdálené rodiny, kterou osobně neznáme. V rodokmenu matky Terezy a tím pádem ani Leony (její dcera) totiž žádné rohy nenajdeme.
Pro Kyborga jsem již dávno našla novou majitelku v podobě mé kamarádky Lůcy. Při její poslední návštěvě si rychle padly do oka. Kyborg se k Lůce ve výběhu okamžitě rozběhl, zatímco ostatní kozy se dál pásly. S veselým mekotem si vyžadoval její pozornost, které ihned dostal přehršel. Z Kyborga zkrátka vyrostla nadmíru přítulná koza. Komu by se to nelíbilo? Mě! Tahle přítulnost má totiž také jaksi obrácenou stranu mince. Kyborg stojící na kraji výběhu a mečící na celé kolo, kdykoliv se objevím. Kyborg probíhající za mnou elektrickým ohradníkem, který jsme museli nakonec zdvojit. A Kyborg, který si při cestě do výběhu zvolí zcela jiný cíl výletu, neboť stádo koz před sebou ho zkrátka nezajímá. Večer jsem chodila kolem stáje po špičkách, jinak si celá ulice mohla myslet, že jsme dnes kozy nejspíš nekrmili. Večerním tichem byl Kyborg slyšet dál než obecní rozhlas.
V pondělí se konečně objevila očekávaná Škodovka s Lůcou. Zdá se, že na tato auta máme, co se koz týče, poněkud štěstí (připomínám starší článek). Opět byla Škodovka přeplněná věcmi a navíc v ní seděl ještě malý Adámek. Už mě nic nezaskočí. Provedly jsme obvyklé dobře známé přeskládání všech zavazadel i dětí a naložily jsme k tomu dvě kozy včetně Kyborga. Dá se říct, že auto praskalo ve švech. Nic nového. Poslední zamávání a ahoooooj!!! Tak se mějte, do Vánoc se ještě uvidíme!
Pro zvědavce a pro Kyborgovy fanoušky přidávám pár fotek.
A netruchlete:
Vaše Hvězda září dál,
jen teď mečí trochu dál.
Sbohem buď, má Superstár!!!



Rybaříci na zeleném rybníku

15. srpna 2009 v 14:25 | Lucka |  Honzík *02
Na ryby jsem s tátou vyrážela už jako malé děcko. Děda se tenkrát pyšnil vcelku novou výbavou, ale pokud má paměť sahá, nikdy jsme toho na ní moc nechytili. Vlastnil tehdy dokonce pramici na Berounce, což dnes zcela nechápu, protože k loďkám všeho druhu má dnes silnou nedůvěru. Proseděli jsme hodiny u vody, ale kapřík pokaždé zabral zrovna ve chvíli, kdy jsme si vytáhli svačiny a kousli do chleba. Často jsem závistivě poslouchala historky ostatních rybářů, které pro mne byly vždycky sci-fi. Když jsme s tátou odjížděly k vodě, máma trochu bručela a když jsme se vrátili, tak se nám smála. Nikdy jsme toho totiž moc nevezli, byli jsme mezi rybáři takoví rybaříci. Jednou jsme dokonce odložili ruksak do křoví a pak jsme si na něm domů nesli doslova TO, protože v tom křoví už byl někdo tiše před námi.
Někdy jsme lovili taky na třpytku (to se mi obzvlášť líbilo), až jednoho dne skončila při nahazování třpytka vysoko v olši. Táta mě chtěl na strom vysadit, jenže pod ním byla bažina. Při bližším průzkumu jsme zjistili, že tahle olše je takový rybářský vánoční stromeček. Její větve se třpytkami jen blyštily! Jediným světlým bodem v naší rybářské kariéře je vítězné tažení na Lipně, ale to až jindy...


Honzíka zajímají ryby od loňska. Nejdřív je chodil jen krmit k dědovi, pak se je naučil hbitě lapat do síťky, až mu nakonec děda koupil maličký prut. Od jara trénuje rybolov doma na rybníčku. Děda tam má karasy, nějaké líny a teď už i pár kapříků. Včera jsme s Honzíkem po neustálém žadonění vyrazili k velkému rybníku. V tento slavnostní den vytáhl děda svou bezmála třicet let starou rybářskou výzbroj. Mám dojem, že i ten ruksak byl původní. No a já s sebou zabalila svačiny a už se jelo. Naším cílem byl rybník v Tmani, kde není třeba rybářský lístek, jen povolenka.
Nejdřív jsme utopili policajta. (Pro nezasvěcené, policajt je druh splávku) Dlouho jsme ho lovili, ale marně. Policajt šel zkrátka rovnou ke dnu! Ještěže měl v ruksaku náhradníka, takže to nebyla žádná tragédie.
Kolem rybníka sedělo dost rybářů, ale ryby začaly brát až navečer. Překvapil mě Honzík, který vydržel u prutu tři hodiny sedět a vyprávět při tom celou dobu veselé historky ze školky. Jeho zručné zacházení s proutkem mě taky udivilo. Tréninková plocha dědova rybníku nese své ovoce.
U rybníka bylo krásně, i na svačinku došlo. Rybář vedle nás vytáhl nějakou čudlu a naproti přes rybník si někdo odnesl cosi většího. Zkoušeli jsme různé druhy návnady, ale celkově se nic moc nedělo. Nakonec už děda zkoušel i vařenou bramboru, k Honzíkově velké legraci. Vymyslel to totiž tak, že až přijedeme domu, řekneme babičkám, že jsme chytili bramboru! Svému vtípku se Honzík smál, až se za břicho popadal...
Ale konec dobrý, všechno dobré, alespoň plotici jsme navečer vytáhli. Uložili jsme ji do kbelíku s vodou. Honzík nás ihned opravil, že chycená ryba nemá s ploticí nic společného, protože tohle je JITŘENKA. Na vysvětlenou dodal, že JITŘENKA je ryba velmi vzácná, dražší než sumec, tahle by stála alespoň deset tisíc! Navíc tahle je chovná. A kdyby to někdo nevěděl, tak JITŘENKA taky ve tmě fosforeskuje. Prostě jsem usoudila, že je zřejmě z příbuzenstva Zlatých rybek. Možná jsme měli zkusit ji hodit zpátky, třeba by nám splnila tři přání...
JITŘENKA putovala do našeho rybníka, tam jsme ji vypustiil téměř slavnostně. Zařadila se po bok kapříků a línů, našich starousedlíků. Honzík ji pak ještě velebil až do večera a nejspíš i ze spaní.
Taky jsem mu musela slíbit návštěvu rybářských potřeb, aby si mohl koupit nového policajta. Děda se na ten nápad tvařil dost nelibě. Bojí se, že neodoláme a nakoupíme tam ještě další spoustu lákavých věcí. Mohlo by se to stát, znám se a navíc s nadšeným Honzíkem v prodejně...ale jak je to v té písničce: "Pilo by se pilo, keby bolo za co..." Z tohoto důvodu myslím, že nám žádné nákupní eskapády nehrozí. A taky... čím bychom pak chytali další JITŘENKU?


Kopyta a hříva

11. srpna 2009 v 19:51 | Lucka |  Tvořivost
Dneska přidám jednu veselou písničku pro dobrou náladu. Trochu jsem si s hudbou pohrála, průvodní obrázky jsou převzaté z knížky. Jejich autory jsou František Skála a Zdena Táborská. Původně jsem si je chtěla namalovat sama, ale odložila jsem to na příště. :-) Fotky jsou ode mne. Zpívá skupina Klíč.




Ještě jeden med

9. srpna 2009 v 21:34 | Lucka |  Včely
Včelařská sezóna pomalu končí a nezbývá než vytočit ještě úplně poslední med. Jak jsem to nedavno prohlížela, zdálo se mi, že úly celkem zejí prázdnotou. Medu jsem nacházela dost pomálu. Přesto mi bylo líto i tuto trochu ponechat v úlech. Protože to vypadalo, že nás žádná větší práce nečeká, vymyslela jsem to tak, že odeberu jen těch několik rámečků s medem, zavezu je domů a tam je teprve vytočím v medometu. Odpadne tak jeho stěhování na stanoviště, také stěhování veškerého vybavení a navíc budeme při práci včelám pěkně z dohledu.Tím se veškeré dění přesunulo od včelína k naší garáži. Pro mě to navíc neslo tu výhodu, že jsem mohla během vytáčení obsluhovat děti, se kterými byla dobrovolně doma babička (tatínek byl v práci, jak jinak..).
Na zahradě mám teď pět včelstev z loňska a tři úly s letošními roji. Ty k vytáčení nebyly vůbec a jedno včelstvo také ne. Ze zbývajících čtyř úlů jsme vybrali, co se dalo, ale opravdu to nebyla žádná sláva. Jenže je to letos již třetí vytáčení, tak co bychom ještě chtěli...
Kluci si našeho snažení před domem brzy všimli a přiběhli vše zkontrolovat. Zatímco Vašík nás pouze sledoval a olizoval přitom kdeco (sladké bylo totiž všechno), Honzík se aktivně zapojil do činnosti. U medometu jsem ho musela dost brzdit. Točil klikou tak nadšeně, až jsem se právem obávala, že budu mít uvnitř medometu z vosku a medu šmelc. Také si vyzkoušel odvíčkovací vidličku a bez úrazu! Z ostré vidličky v Honzíkové ruce jsem měla ovšem strach zejména při pohledu na kolem kroužícího Vašíka. Děti měly med úplně všude, ale ať. Když se štípá dříví, lítají přece třísky...
Jediné nepříjemnosti nám působily vosy. Ty si nás našly sotva jsme prvně zatočili klikou a už nás neopustily. Několik jsem jich omráčila hadrem na věky, ale nebylo to nic platné. Otravovaly nás celou dobu a byly dost drzé, asi jako...no jako vosy!
Potěšilo mě, že jsme z té bídy vytočili celé dva kyblíky medu. Z toho ještě nějakou tu sklenici udělám a v zimě bude každá safra dobrá!
Nezbývá než namíchat cukrovou vodu, míchat, míchat a krmit a krmit, aby si včelky udělaly před zimou včas dostatečné zásoby. My, lidi, už doma ty medové máme.
No, tak já to jdu zase zamíchat...

Jen tak si vyjet

5. srpna 2009 v 23:13 | Lucka |  Koně
S malými dětmi za zády se na koni jezdí těžko. Ne že bych je doslova vozila s sebou, ale pokud se chci dostat do sedla, musím synky někomu svěřit. A ten někdo není vždy k dispozici - babičky suší seno, tatínek má žně a teta má přece jen se svými malými dětmi starostí dost. Když už se mi podaří synky někomu udat, začne pršet ve chvíli, kdy vezmu do ruky sedlo.
Dnes přijel tatínek včas, takže mi svitla naděje. Mraky se sice začly stahovat, ale já už byla rozhodnuta vyrazit i v dešti. Snad právě proto pršet nezačalo. Než jsem vyčistila Sendyho, babička Jitka už sedlala. Za chvilku jsme již vyráželi na vyjížďku, která by před nedávnem byla úplně obyčejná, dnes ji ovšem mohu považovat za nejsvětlejší okamžik několika posledních dní. I Sendy by se mnou souhlasil. Hrnul se nadšeně kupředu jako velká voda. Sendy chodí trochu jako slon - dělá dlouhé, sebejisté kroky, v cestě ho jen tak něco nezastaví. Okovaná kopyta klapou vždy ve stejném, pravidelném rytmu. Za mnou jde Arie s babičkou Jitkou.
Míjíme stohy se senem a už přicházíme k zahradě, kde stojí mé úly. Tady dotahujeme sedla a míříme k lesu...
Vcházíme do zeleného ticha. V lese to voní, Sendy se ohlíží, jestli nezapomněl Arii na loukách. Potkáváme různobarevné nejedlé houby. Chtěly by zůstat schované, ale nemají před námi šanci. Ze sedla je vidíme jako na dlani. Proběhneme strmou rokličku a míříme do svahu vzhůru. Sendy si po cestě do kopce spokojeně pofrkává. Pobízet není třeba. Vytahuji foťák a zkouším pár obrázků. Nic z nich ovšem nevyšlo, jsou rozmazané. Až nahoře na poli zastavujeme a rozhlížíme se. Je čerstvě podmítnuto. Nad námi krouží dravec.
Přejít nerovné pole nám naštěstí netrvá dlouho. Znova se vracíme do lesa. Pouštíme Arii před sebe, aby Sendy vpředu příliš nezpychl. Míjíme vzrostlé borovice, některé se při posledních bouřkách povážlivě naklonily, zatím ale drží. Na zemi je spousta ulámaných větví a v cestě rýhy od nedávné prudce tekoucí vody.
Sendy stříhá ušima, protože něco slyší. Přicházíme ke golfovému hřišti. Ještě před několika měsíci tudy vedla spousta cest a mezi nimi naše oblíbené cvalovky. Místo rozcestí tu teď stojí vysoké domy. Na obzoru se vynořuje Beroun. Po nově otevřeném hřišti bloumají golfisti. Vítá nás cedule: "Vstup pouze pro hráče!" Pane, po takovém trávníku, to by se to běželo! Občas mám zvrhlé nápady...ale tenhle nápad není úplně špatný...my jsme totiž taky hráči!

Necháváme golfisty dál zevlovat po hřišti a obracíme se na jinou cestu. Tady jsem raději nefotila. Jak řekla Jitka, nohou bych sem nevkročila a nešťastník ten, kdo sem zabloudí se psem. Kolem hřiště je totiž lesík a ten lesík ani moc jako lesík nevypadá. Každý, kdo tudy projde si totiž něco odnese a houby to rozhodně nebudou. Nevím, jestli si sem "odskakují" golfisti, nebo kdo (ale kdo?), prostě je to hrůza!
Raději necháváme hřiště daleko za sebou a svažitou cestičkou se vracíme k domovu. Ještě zbývá překonat několik rokliček a roklí a už vidíme bílou pásku ohradníku.

No - a už jsme doma! Spokojenost je na všech stranách. Odepínám sedlo, sundávám z koně zpocenou dečku a ze své hlavy zpocenou přilbu. Zbývá ještě koně vyčistit a nakrmit. Navrch přidávám kyblík s ovsem. Sendy na nic nečeká a zaboří do něj hlavu. Tak dobrou chuť!


Přijel k nám senožrout

3. srpna 2009 v 20:12 | Lucka |  Co mě ještě baví
V polovině minulého týdne jsme nechali podruhé posekat přilehlou louku a ještě pár zbývajících pozemečků. Porost trávy a vojtěšky už byl do pasu a tak hustý, že se tudy nedalo ani projít. Naše sekačka si na tom dokonce vylámala zuby, když jsme se pokoušeli posekat s ní kousek trávy na krmení. Pro traktor to byla jen legrace a zůstaly za ním veliké zelené hromady. Několik následujících dní jsme v obavách pohlíželi na nebe, kdy a co na nás spadne. Ale štěstí nám přálo, dokonce se povedlo vše jednou otočit. Až do soboty se nic nedělo a tráva se zvolna změnila v seno. Zbývalo sehnat shrnovač, který by celý lán nahrnul pěkně na řádky a potom domluvit balíkovačku. A jak už to bývá, dozvěděli jsme se, že nejbližší shrnovač je rozbitý a balíkovačka jezdí kdesi za Prahou. Náš tatínek proto od rána žhavil pomyslné telefonní dráty, až nakonec dostal pár tipů, které by nás mohly vytáhnout z bryndy. Sobotní dopoledne jsme pak strávili na cestách. Prověřovali jsme získané adresy a dokonce i zastavili nějakého traktoristu, který nám ovšem nepomohl. Ale nakonec byla naše píle korunována úspěchem, neboť večer bylo seno nařádkováno. Mohli jsme si lehce vydechnout a dál dělat KŠÁÁÁ! na kolem bloudící mraky. A ráno....věřte nebo ne....ráno opravdu nepršelo! A co víc - přijela balíkovačka!!!


A pak jezdila a jezdila po řádkách jako hladový krokodýl. Za ní padaly krásně sbalené kulaté balíky. Děti se tam za okamžik seběhly s očima navrch hlavy a my dospělí jsme nezůstali o moc pozadu. Je to nádhera na to koukat, zvlášť když si představím, kolik by to bylo práce, kdybychom to měli dělat ručně...


Neuvěřitelné se stalo skutkem, dokonce měl traktor i čelní nakladač, takže kulaté balíky vyrovnal hned do úhledného stohu. Juchůůů!!! (rozjuchaný smajlík) Byla to taková krása, že bych si snad toho sena sama kousla...kdybych byla ovšem kůň! Ale mé oko se toho napáslo dosytosti.


Výsledné dílko je prostě velkolepé! A taky máme snad úplně prvně v balíkách seno, které ani jednou nezmoklo. Koníci i kozy si budou v zimě slastně chroupat. Kdo to nezná, možná nepochopí, ale to je jedno.



Odpoledne jsme přes to jen hodili plachtu a už tu byla mela! Tma jako v pekle, vítr, který ohýbal stromy, padající větve, liják jako když kýbl vylije...Seděli jsme v kuchyni u blikající žárovky. V tom jsem si vzpomněla, že jsem nechala venku pod altánkem svojí lahvičku s medovinou. Vyjít ven bylo jako skočit do rozbouřeného moře. Rozhodla jsem se to pro ni risknout. Pelášila jsem jako zajíc, ale zachránila jsem ji. Byla sice trochu teplá, no, myslím, že to nikomu nevadilo. A sedla!

Dodatek: Spadlo v té bouřce 46 mm vody, to je 46 litrů na metr čtvereční! Viz tatínkův srážkoměr.



Zaostřeno na Vás

2. srpna 2009 v 11:19 | Lucka |  Co mě ještě baví
Ještě před pár měsíci jsem o slovu blog měla jem mlhavou představu. Konkrétní podobu dostala až když si svou stránku založil kamarád pro své zážitky v cizině (Toníku, zdravím!). Napadlo mě, že se kolem mě děje pořád takových věcí, že by bez problému mojí stránku uživily. Navíc jsem dostala od tatínka zánovní digitální foťák. V hlavě se mi zrodila naprosto přesná představa. Tak jsem tedy věnovala tvořícímu se blogu několik večerů a svoji myšlenku zrealizovala. Původní plán byl založen hlavně na mých konkrétních přátelích a známých. Se vznikem blogu jsem taky hned všem rozeslala maila s pozvánkou. Po téměř šesti měsících musím říct, že výsledek mě poněkud překvapil. Zdá se, že má stránka si našla svoji čtenářskou základnu, navštíví ji okolo 40 čtenářů denně (děkuji!). Z přidaných komentářů bych mohla usoudit, že někteří se dokonce stali jakýmisi internetovými přáteli naladěnými na stejnou vlnu jako já. Ale taky se zdá, že z mého původního záměru psát pro mé konkrétní hmatatelné známé toho moc nezbylo. V komentářích se za celou dobu ozvali jen dva. Taky je ovšem možné, že čtou, jenom nepíšou. Kdo tedy vlastně tvoří pomyslný čtenářský koláč? Jak byste se sami zařadili jako čtenáři této stránky? V níže uvedených Komentářích najdete anonymní anketu. Za každý hlas předem děkuji. Jsem moc zvědavá, co se o Vás nakonec dozvím...