Září 2009

Jak jsme zabili Indiana Jonese

29. září 2009 v 23:42 | Lucka |  Ostatní havěť
Oznamuji všem přátelům a známým, že naše prase, Indiana Jones, už to má spočítané.
Nepřežil zabijačku, která se konala v sobotu 26.9.2009.
Bývals dobrý, dobrý jsi a ještě budeš.
Vzpomeneme na tebe při každém obědě.




Zabijačka je u nás vždycky takový nevyhlášený svátek. Příprava vyžaduje několik dní. Během této doby musí náš táta obstarat všechno nutné nářadí, dříví, smolu a taky zatáhnout naše rozeschlé necky. Babička peče koláče a štrůdly, až se z ní kouří a máma myje hrnce, kotle, veškeré nářadí i stoly.
A pak přijde Den prasete, kdy se sejde zblízka i zdáli náš sehraný zabijačkový tým a kdy s východem slunce přijede na kole i pan řezník. Co já pamatuji, má na sobě vždy stejný obleček a ani on sám se příliš nemění. Rozjede se léty prověřené soukolí, kde má každý své přesné místo i funkci. Platí tu určitá neměnná hierarchie a svou práci si každý dobře hlídá. Takže je předem jasný hlavní topič, špejlovač jitrnic i kráječ sádla. Za léta praxe se z každého stal zabijačkový specialista s přihlédnutím ke konkrétní funkci. Navíc ještě zcela nedavno byla u nás běžná zabijačka dvouprasatová. Nad vším bdí bystré a přísné oko naší babičky. To oko vidí všude. V loňském roce jsme měli výpadek vařiče tlačenek a co čert nechtěl, byla jsem zrovna u toho, když nám v kotli dvě tlačenky praskly. Zavládlo zděšení. Kdo půjde říct na hlavní štáb (míněno řezníkovi a babičce), že povolil slabý článek řetězu? Jenže naše babička, hnána šestým smyslem, přiběhla na kontrolu sama. A co nám pak řekla, jsme si nikdo za rámeček nedali...


Musím se přiznat, že jsem za svých třicet let praxe se svou funkcí moc daleko nedošla. Nebudu se raději zmiňovat, kde jsem začínala, ale v současné době funguju jako roznáška kafí, grogů a panáků, taky jsem kráječ sádla a hlavně pytlíkovač masa. Před nějakým rokem jsem chtěla udělat díru v kariéře a málem jsem postoupila až na hlavní štáb do pozice špejlovače jitrnic. Jenže jsem neměla dobrý den. Atmosféra by se tu dala krájet asi jako to maso. Viděla jsem, jak mě řezník bedlivě sleduje, ruce se mi třásly a nakonec mi jitrnice dokonce upadla na zem. V tom okamžiku jsem věděla, že to je konec. Jdu od válu, a to doslova! Na dalších nejméně dvacet let tu teď pro mne budou dvířka zavřená a můžu být ráda, že jsem zpátky u svého sádla.

Takhle to vypadá, když se řekne: "proprat někomu střeva..."

Čuník to měl dobře načasované. Celý život si užíval mlíčka a dobrůtek, takže se už při své váze 180 kg nepostavil ani na nohy a nakonec ho musel řezník picnout v chlívku. Období před zabijačkou tedy jako vždy provázela určitá nervozita, aby se Indiana Jones vůbec celé akce dožil. Nebylo by to poprvé, kdy nám čuník zkolaboval pouhý den před zabijačkou a kdy jsme museli vše zcela nečekaně urychlit.
Letos se žádné dráma naštěstí nekonalo, voda v hadici nám nezamrzala a mouchy zaspaly, sestava byla kompletní, prostě šlo vše jako na drátkách. A v poledne zasedli všichni spokojeně k ovaru...

Ovar

Po obědě vše zdánlivě zpomalí, ale ostražitost je v tuto dobu na místě. Nic se nesmí pokazit, práce má svůj daný postup i čas. Prase mizí z povrchu zemského a stěhuje se do jitrniček, jelítek, tlačenek a prdelačky. Pan řezník je mistr svého oboru, troufnu si říct umělec. V místnosti hlavního štábu se míchá a krájí, jitrničky se rychle plní do střívek a voní to až ven. A hurá s nimi do kotlů! Teď ať každý ukáže, co umí, omyly se netolerují. Běda, jestli to někde rupne!
O patro výš už moje skupina krájí sádlo. Všechny kostičky musí být stejně velké, plstní sádlo zvlášť a masové "brabce" pěkně na hromádku. Jsme tu trochu stranou, probereme kde co a můžeme si i nějakou tu štamprdličku dopřát. Ať si mlčí štáb, kdesi pod námi..!

Škvaříme sádlo

Na druhý den stále zbývá dost práce. Především vyškvařit sádlo. V tom má praxi náš tatínek, takže do toho se nepletu. Letos se ke kotli dostal i Honzík. Překvapil mne.

Škvarky dětem zachutnaly.

Zatímco skupina A škvaří sádlo, máma zdatně vykosťuje a krájí maso. Já obsluhuji vývěvu, aby bylo všechno maso pěkně v pytlíčkách a správně popsané.
Skupina C - táta s bráchou - zatím připravují konzervy k zavaření.


A pak ještě zbývá naložit maso určené k uzení. Udírna se bude roztápět co nevidět. A potom všechno nádobí umýt a uklidit...
...a večer, když je po všem, zbyde chvilka pro lahodnou dobrůtku...


MŇAM!


Přistižen při činu

28. září 2009 v 14:43 | Lucka |  Kocour Iči

Co sem nepatří?


...no jasně, že ten bílý medvídek.
Už měl být přece dávno v pračce, šmudla jeden!

Kukátko do minulosti

25. září 2009 v 19:47 | Lucka |  Retro
Jak jsem se již zmínila, jsem rozený deníčkář. Můj první deník se zrodil v roce 1983. Zalistovat v těch starých zápiskách je pro mě vždycky zážitek. Rozhodla jsem se dnes kousek odtajnit.
Na deskách mého deníku je veliký nápis "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se." Hned vedle je přilepen Boris Becker. Ne že bych tenkrát věděla o koho jde, ale líbilo se mi, jak na obrázku vyskakuje vysoko i s pálkou nad hlavou a jak je prostě akční. Vedle Borise je nalepená porcelánová čajová konvice. Ta se mi taky líbila. A ještě je tu jakási stíhačka, už nevím proč. (Ach!!! Nešetrnou manipulací se mi Boris právě odlepil...chudák, hned ho musím spravit!!!)
Berte prosím následující text s velkou rezervou, opsala jsem to z deníku naprosto doslova, takže i s hrubkama, aby iluze byla dokonalá. Pokud bude někdo zápisky vnímat jako šifru, nebudu se divit. Ale je to historický dokument, tak žádné kosmetické vylepšování. Přeberte si to jak chcete.
Je rok 1983 a žákyně 2. třídy právě zapisuje nejdůležitější okamžiky jejího života...

5.5.83/ Mirka nám ukazovala fosfór a dala mi pulce a larvu vážky.

11.5.83/ Fotila jsem a byla u nás Mirka. Táta dával na prasečí chlívek eternyt.

13.5.83/ Jirka z Berouna dostal příušnice a máma nám udělala obruč a Mirka si u nás zapoměla tašku. Myslela jsem, že se mi vylíhne vážka a holub Pepík se naučil lézt po štaflích. Vilezli mi okurky a opalovali jsme se na balkóně.

14.5.83/ Holub Pepík nevilezl an jednou z holubníku a bili u nás Šumavácí na motorce.

15.5.83/ Byla zabijačka a byl tu i Libor a chytali jsme čolky aníž bi nám vadilo, že máme plné gumáky vody.

16.5.83/ Táta koupil desku Sandokana.

17.5.83/ Naši rodiče předělávaly podlahu u prasat a zabili tři myši a našli jsme myší pelíšek, ve škole se mi v tašce rozlilo jovo a poprvé jsme směli běhat v bazénu bosy.

22.5.83/ Něco nám roztrhalo holuba Pepíka.

23.5.83/ Přivezli nám sedací soupravu.

26.5.83/ Pustila jsem pulce do vany a viděla jak jedí.

10.6..83/ Byli jsme ze třídou na Sněhurce a sedm trpaslíků v divadle.


Pokračování příště. :-)


Nástěnka

23. září 2009 v 22:53 | Lucka |  Tvořivost
Jsem deníčkář a nástěnkář. Možná to trochu zavání chorobou, svůj deník píšu s krátkými přestávkami už od třetí třídy. Občas do některého zabrousím (už je jich pěkný foch ve skříni) a nacházím tam vysloveně poklady. Co se nástěnek týče, ve škole jsem dělala nástěnkáře často. Asi už tehdy ve mě objevili skrytý talent. Nástěnky byly všude a jejich design (to slovo tenkrát ještě neexistovalo) bylo nutné pravidelně během roku měnit. Při každém slavném výročí jsem fasovala od soudružky učitelky nová písmenka a holubičky, aby nástěnka opět zazářila v celé kráse.
A abych toho neměla málo, ještě jsem vytvořila z polystyrenu svou osobní nástěnku doma v altánku ve stráni. Písmenka jsem pracně stříhala z barevného papíru (soudružka učitelka je měla krásná zlatá, ale koupená). Já jsem si je předkreslovala sama a vložila do nich celé své umění druhé třídy. Písmenka vypadala trochu kuriozně a nástěnka v altánku taky. Nevím už, jak dlouho sloužila, ale když jsem ji před pár lety znovu objevila za hromadou sena, ještě stále na ni byl Duben - měsíc bezpečnosti. Pod šišatým barevným nápisem byla přišpendlená reklama na zubní pastu. Tenkrát jsem totiž nikde v časopise nenašla žádného příslušníka SNB, který na nástěnku původně patřil. Musela ho nahradit paní v uniformě (jestli to tenkrát nebyl spíš módní kostýmek s lodičkou). Ke vší nástěnky smůle držela ta paní zrovna velikou zubní pastu, takže policajta připomínala dost vzdáleně, ale kdo by to řešil...Navíc, když jsem nástěnku našla, měla už usměvavá paní v hlavě obrovskou díru, kterou jí kdysi dávno způsobila šipka mého bratra vtipálka. S výše zmíněným nápisem to vypadalo divně...



Honzík má u postele taky nástěnku. Koupili jsme mi ji kdysi v papírnictví. Ale dnešní děti postrádají náš uvědomělý vztah, takže si na ní věší pouze své obrázky a díla. Všechna slavná výročí jdou (naštěstí) mimo něj.
Malý Vašík už dospěl ve svých dvou letech taky k prvním výtvorům, takže další nástěnka začala být aktuální. Jenže prostor spodní palandy, kde Vašík bydlí, je poněkud omezený a nástěnka by potřebovala dost zvláštní rozměry. A protože potřebnou šířku nikde nekoupím, přistoupila jsem k rukodělné práci. Trochu mě zamrzelo, že jsem kdysi při špendlení holubiček a šeříků nevěnovala větší pozornost samotným konstrukcím různorodých nástěnek. Nakonec jsem se spolehla na svou hlavu a použila zbytky a odřezky v útrobách naší dílničky - stačil kousek překližky a polystyrenu.
Překližku jsem zařízla na požadované rozměry a polystyren snadno upravila podle ní. Potom jsem do překližky navrtala nezbytné otvory pro budoucí zavěšení. Na očka jsem použila včelařský drátek. Dobře se s ním pracuje, ale jestli bude dost pevný, ukáže čas.
K přilepení polystyrenu ke dřevu jsem použila Herkules. To byla asi nejdražší položka tohoto projektu. Spotřebovala jsem půl kalíšku.
Potom už zbývalo jen přilepený polystyren řádně zatížit dokud lepidlo nezaschne...
...a nakonec ještě polepit vhodnou látkou. Já jsem použila opět zbytek z nějakého závěsu.
No a to je celé.

Přemek Podlaha by jenom valil oči! :-)


Strašidlo u cesty

18. září 2009 v 23:17 | Lucka |  Perličky a vtípky
Jedu s Honzíkem autem k domovu. Na ulici stojí malá holčička. Asi se vloupala mamince mezi šminky, kolem očí má namalovaná veliká barevná kola, která jí se táhnou až k uším...Musím se smát.
"Hele, koukej, Honzíku, ta má oči jak Kleopatra!"
V autě je chvilku zadumané ticho...
"Mami, Kleopatra je strašidlo?"

Sklizená úroda

17. září 2009 v 23:33 | Lucka |  Příroda
Včera jsem se opozdila s večerním dojením a šla ke kozám až za tmy. Vyrazila jsem ke stáji podél dřevěné ohrady výběhu pro koně. Zrovna jsem se ve tmě rozkoukávala, když jsem zaslechla od lesa podivné zvuky. Nejdřív to vypadalo jen jako vítr, který houpe větvemi stromů. Jenže to nepřestávalo a zcela jasně se to přibližovalo. Trochu jsem znejistěla. Po chvíli bylo zřejmé, že se lesem cosi valí. Bylo slyšet ostré praskání větví a hlasité šustění spadaného listí. Měnilo to směr, až to přešlo z lesa do vysoké trávy za ohradou. To už jsem tušila, která bije. Pokud u lesa neběhá slon nebo nefuní mamut, musí tam být stádo divočáků. Rachot to byl teda pořádný! Myslím, že myslivec-lovec si u čekání na tahle prasata může klidně schrupnout, protože by probudila i mrtvého. Stádo evidentně pořád postupovalo směrem ke mě. Mé pocity a představu budoucího jsem nastínila v amatérské animaci...


Nevěděla jsem, jak dát prasatům nejlépe vědět, že jsem tu také já a vím o nich, tak jsem začala rukou bouchat do dna prázdného hrnce na mléko. Do noční tmy zazněl ten zvuk trochu zoufale až pitomě. Nicméně stádo pochopilo, že není samo a zřejmě se otočilo. Výsledkem byl charakteristický vepřový kvikot, nejspíš si v nastalém zmatku šlapali čuníci na nohy.
Ovšem má najivní představa, že odejdou zpátky do temnot, umřela hned za chvíli. Možná se otočili, ale do lesa nevlezli. U stáje jsem rozsvítila všechno co šlo, takže chvíli připomínala osvětlené Hradčany. Kozám jsem vyprávěla nahlas jako zesílený rozhlas, nejspíš si myslely, že už mi přeskočilo a když jsem s mlékem odcházela, všimla jsem si, že koně se jen schovívavě usmívají...

A ráno jdu s hrncem zase ke stáji a co vidím (nebo vlastně nevidím)? Políčko kukuřice máme sklizené! Ještěže všechna ostatní úroda už je doma. O rajčata a cukety neměli zájem, jestli si to ovšem nenechali na příště pro strýčka Příhodu. Myslím, že kdyby tam proběhl opravdu slon, bylo by to stejné...


A pozor, prasata jsou gurmáni! Lupení ani stonků si nevšimli, zato kukuřicové palice sklidili dokonale. Zůstalo po nich jen pár zrníček na zemi...





Ó hrůzo, vidím zelenou mlhu!

13. září 2009 v 22:09 | Lucka |  Honzík *02
Od té chvíle, kdy u kluků v pokojíčku bydlí morčák Oříšek, se mnohé změnilo. Honzík dvakrát denně vyráží ven pro trávu, aby Oříšek nestrádal. Někdy se stane, že si synek na krmení vzpomene až u večeře a potom běží před dům až po setmění. Než trávu natrhá, slyším ho pod oknem žalostně kvílet, ve tmě se totiž bojí. Oříšek ho taky dobře slyší, a proto si v kleci vesele pohvizduje. Není v tom nic zlomyslného, on pouze ví, že se večeře už chystá.
Zenedlouho přiběhne Honzík s kyticí vojtěšky v ruce a za sebou nechá zelenou silnici. A protože pes ani kocour trávu nežerou, nezbývá mi, než to po něm ze země sebrat. Ale co by člověk pro Oříška neudělal...
Malý Vašík už trpělivě čeká u klece. Ve chvíli, kdy se dá morče do jídla, začne radostně poskakovat, juchat a tleskat, předvádí takový indiánský tanec. Oříškovi už to dávno nevadí. Dříve se cukal, ale teď už to bere jako pravidelný večerní gastrojazz. Prostě má jídlo s muzikou.
Kluci pravidelně sledují, jak i my jezdíme s traktůrkem koním pro trávu. Přivezeme velikánskou hromadu, nakrmíme zvířenu, a co zbyde, připravíme v tenké vrstvě před stáj na ráno. Před pár dny se mě přišel zeptat Ondra, jestli může jít s Honzíkem na trávu pro morče. Kluci to berou opravdu vážně, takže jsem mu to pochopitelně dovolila. Vyběhli oba nadšeně ven a já pustila věc z hlavy.
Do pokojíčku jsem vstoupila až zvečera za šera. Honzík, Ondra i Vašík si na zemi spokojeně hráli s vláčkodráhou, Oříšek chroupal vojtěšku. Pod velikánskou hromadou se úplně ztrácel. Chtěla jsem něco říct, jenže pak mi padl zrak na psací stůl vedle klece. Ani stůl nebyl totiž vidět. Byl pokryt vysokou vrstvou trávy, která voněla přesně jako ta u stáje. Neposedná stébla visela z desky dolů a některá už na zemi dokonce tvořila jemný kobereček. Napadlo mě, že mám před očima zelenou mlhu, a že každou chvilku už mě to asi klepne...tím myslím pana Pepku.
"Probůh, co to tady na tom stole, sakra, je...?"
"Vždyť jsme ti říkali, že jdeme s Ondrou na trávu." Vysvětloval mi Honzík."Ale jak jsme byli dva, tak nám to šlo dobře, takže jsme jí přinesli trochu víc. No, tak jsme si tu, která nám zbyla tady u klece rozhodili na ráno."
Dobrý nápad, ne? A co práce se ušetřilo! Jen ta maminka nikdy, ale fakt vůbec nikdy, nemá pro geniální věci pochopení...



O bábovce, jakou svět neviděl

9. září 2009 v 23:19 | Lucka |  Kozy
Jednoho odpoledne jsme se vypravili na návštěvu. Rozhodli jsme se navštívit Lůcu, její nový stateček a v neposlední řadě kozy, které si od nás Lůca nedavno přivezla. Kluci byli hned pro, dokonce mi hbitě pomohli zaopatřit koně a naše kozí příbuzenstvo. Do lahve jsme vzali litr mléka pro malého Adámka, do tašky sklenici medu pro Lůcu a už jsme seděli v autě. Když jsem vyjížděla z garáže, zjistila jsem, že vezeme černého pasažéra. Pidipes Falko se sem nenápadně vloudil a tvářil se jako že v autě vůbec není. Seděl tiše jako pěna pod sedadlem a prostě "dělal mrtvého psa". Tentokrát mu ovšem manévr vyšel, takže jsme ho, vtírku, vzali s sebou. (Ale kocour zůstal doma!)
Nemáme to daleko, takže jsme před sebou brzo viděli známé budovy obehnané kamennou zídkou. Přivítal nás povědomý mekot a bylo jasné, že jsme tu dobře. Lůca nás očekávala, děti se hned vrhly na hračky, neboť ty cizí jsou vždycky nejlepší.Kozy nás šly hned kontrolovat, jen Falkovi to moc po chuti zrovna nebylo...
Vrrrrr, co po mě, kozo, chceš? K jídlu nejsem! Vypadám snad jako mrkev?


Pro malé upřesnění, jedná se o stejný statek, jako se objeví v mém předešlém hudebním klipu na konci. Pro kozy je to skoro ráj. Než se naučily přeskakovat kamennou zídku, běhaly si tu zcela volně po obrovském prostoru. Pak ovšem začaly loudit za zídkou na pocestných, takže teď je jedna koza na provaze u stromu a druhá běhá kolem a vymýšlí nezbednosti. S klukama hrála dokonce fotbal. Do míče zrovna nekopala, ale první u něj rozhodně byla. Fotit to šlo těžko, neb to byl organizovaný zmatek. Jediný obrázek mám z fotbalové přestávky, kdy se šli kluci napít.

Přestávka? To jako že mi nikdo nepřihraje?

S kozama tu už bydlí slepice a králíci. Koně se sem taky budou stěhovat, takže má Lůca našlápnuto na náš zvěřinec. Akorát práce je tu v tuto chvíli o poznání více.
Děti si hrály na písku, my si rozložily na stolečku pití, sušenky a bábovku a užívaly jsme si pohodičku. A pak jsme samozřejmě vyrazili všichni na obhlídku statku, aby nám Lůca ukázala, kde je co nového, kde se co bude stavět, kde bourat. Tak jsme to pěkně prohovořily od králíků až k bramborám, probraly jsme úskalí krmných směsí pro slepice i stavbu koňských boxů, děti si s nadšením prohlédly domeček pro kunu.
Vrátily jsme se k našemu stolečku.
A pak jsem to viděla!
Náš piknik byl totiž....v koze!

Kanálie!!!

Když má někdo duši černou

7. září 2009 v 12:23 | Lucka |  Tvořivost
Vytvořila jsem obrazové videjko k mé oblíbené písničce Hádě. Vystupuje v ní postava, kterou bych já nazvala čarodejnicí. Jenže kdosi tvrdí, že je to o mě. To jsou věci! Kdo mě zná dobře ví, že najde co na srdci to na jazyku, že nepatřím k těm, kteří kážou vodu a pijí víno a že kdo po mě kamenem, já po něm chlebem. Je pravda, že tu občas sviští vzduchem i věci, které běžně nelétají, ale to už musí být doma opravdu nízká oblačnost. A co se mého čarování týče, je to dost slabota. Mým největším kouzlem byl zničený počítač. Proklela jsem ho, šmejda. Zakouřil, zasmrděl a na místě zdechl. Radši jsem na něj měla jenom plivnout. Všechna má ostatní kouzla lezou z trouby nebo z hrnce, což není tak špatné. A nesmrdějí!
Materiál k tomuhle videjku jsem sbírala už nějakou dobu. Ale jsou věci, které našinec zkrátka v lese nepotká. Takže mě prosím nepranýřujte za to, že v písničce není rulík rulík a štír není štír. Já to tam dobře vidím, nejsem úplný pitomec, ale už to v klipu bohužel zůstane. Štír prostě nebyl k mání, rulík vyrostl dokonce na zahradě, jenže naše babička ho, pacholka, hned odhalila a vyhodila dřív, než jsem si ho stihla vyfotit.
A taky doufám, že jsem neudělala písničku moc morbidní...
Ještě musím dodat, že celkem tři obrázky mi poskytli Milan, Martin a Miky. Všem děkuji, snad se bude videjko líbit.
Zpívá skupina Klíč.


Novoroční interview

4. září 2009 v 22:51 | Lucka |  Děti
Tak nám začal nový školní rok! Tento týden vyrazil Honzík poprvé s taškou do školy a bratránek Ondra zase poprvé do školky. Oba navštěvují stejnou budovu, která stojí na návsi v centru naší obce. Celé prázdniny se tam kutalo a budovalo, takže škola teď po rekonstrukci vypadá úplně jako nová. Je taková maličká, v prvním patře jsou dvě třídy, v přízemí je školka (s Ondrou) a kuchyň (s naší babičkou). Do první třídy nastoupili s Honzíkem čtyři prvňáčci, v jedné třídě je doplní ještě sedm druháků. Paní učitelka (která je i ředitelka v jedné osobě) má všechny jako na dlani.
A k příležitosti začátku tohoto školního roku jsem udělala interview, které mi ochotně poskytli prvňák Honzík (6) a bratránek Ondra (4), začátečník ve školce.



Těšil jsi se do školy/školky?
O: Jo.
H: Já jsem nejdřív nevěděl a pak jsem se těšil.

Jak moc jsi se těšil?
O: Strašně moc!
H: Nejdřív jsem se těšil trochu a pak jsem se těšil úplně.

Co jste dělali první den?
O: První den jsme nedělali nic.
H: Ve škole jsme se první den jen přivítávali, ale druhý den jsem tam byl s taškou.

Co se ti nejvíc líbí?
O: Hračky v kuchyni a pavouk co se dá zvětšit.
H: Nejvíc se mi líbí to, že děláme různé věci a úkoly. Dělali jsme jak liška honí myšku a tečky. Ale ještě jsem je nedodělal...

Co se ti nelíbí?
O: Líbí se mi úplně všechno, akorát né maso.
H: Kolem školy byly odpadky a pořád to tam je. (Kde?) Jako když se jede k dálnici. (Měl na mysli hřbitovní skládku.)

Jaká je paní učitelka?
O: Hezká.
H: Paní ředitelka!!! Je hezká a hodná...když zrovna nezlobíme.

Už ses něco nového naučil?
O: Písničku, ale nemůžu si jí pamatovat...je o Bílý paní.
H: Nojo, to já znám, to je totiž takhle (zpívá):
Na cimbuří za noci
děly se strašné věci....dál si to nepamatuju....jo...takhle
lidem se tam ale líbilo,
zlobivé princezny strašila
Bílá Paní Plachtička (Perchtička)
nosila bílá trička
bububububu bububububu bububububu.....
tu poslední sloku si už nepamatuju. To byla ta Bílá pani, oni se oženili a ten pán ji vzal a zavřel do věže. A zůstal duch a ten straší ty zlobivé princezny.
(Ondra znovu zkouší písničku zazpívat.)
Ondro, nezpívej to! Zpíváš to beztak špatně, na konci ti chybělo jedno BUBU!
(K otázce...)...Nic nového jsem se ještě nenaučil, jen jsme dělali úkol.

Máš nějaké nové kamarády?
O: Jo, dávno. Nejradši mám Danečka a Mirečka.
H: A nejhorší je tam Štěpánka, ta se ke me moc ošklivě chovala! Za celý rok mi neřekla jediný rozumný slovo, jen se posmívá. Ondro, nevěř jí!!! Nechová se vůbec hezky! Pamatuju se jak je zlá! (Honzík se zlobí...) Pořád jen HEHEHE!!! Jo, Štěpánka - nic víc za celých pět let, co jsem byl ve školce! A ani při obědě mě nenechala být, byl jsem tak rozčílenej...! Roztrh bych jí zlostí!!!
(K otázce...) Znám, ale málo. Nikolku, Matěje a Danečka. A ještě Verunku - tu druhou. Jsou tam totiž dvě Verunky, jedna ve školce a druhá už ve škole. A Tomášek a Jeník.

A ještě něco?
O: Ještě jsme byli dneska na dálnici a všechny náklaďáky troubily a já mával!
H: Ještě jsme vůbec nebyli na procházce...

září


Děkuji vám za upřímná slova
a přeji v novém školním roce mnoho úspěchů!



Fotky z prvního školního dne najdete v mém albu.