Říjen 2009

Vyzdvihuji některé přednosti podzimu

30. října 2009 v 17:49 | Lucka |  Koně
Jak už jsem se dříve zmiňovala, podzimní počasí většinou nikoho moc neosloví. Snad kromě několika slunných dní, pokud vůbec přijdou, říjen každoročně doprovází pouze mlhy, pochmurné propršené dny a studený severní vítr, který je jak známo krutý. Venku se dá sotvaco dělat, takže úplně nejlíp je prostě zalézt někam za kamna do tepla.
Ale je tu jedna výjimka a tou je podzimní vyjížďka.

Oproti létu má několik předností. Především neotravují mouchy, se kterými je to jindy opravdu peklo. Můžeme tedy klidně nechat doma čabraky a nemusíme se před jízdou lepě nasmrádat repelentem, abychom pak konkurovali kdejakému tchoři. Jezdecká přilba je takový neprůstřelný kulich. Pokud v ní vyrážím v létě (a to vyrážím), po jejím sundání drží mé vlasy tvrdošíjně tvar hříbku, právě takový, v jakém jsem je pod přilbu nacpala. A když se má naprosto zpocená hlava konečně rozkouká, že už je opravdu z přilby venku, se svou vizáží si můžu akorát zanotovat známé: "Jahody trhala, zmokla jí trvalá....lalalalalá!" V této souvislost musím podotknout, že na podzim se přilba stává věcí příjemnou a to až do opravdové zimy, kdy začne studit. Skutečný kulich totiž nenahradí.

Dalším podzimním kladem je úbytek cyklistů a naprostý zánik turistů, ti se znovu objeví až o vánočních svátcích. Je mi úplně jedno, jestli je jim zima, spí zimním spánkem, nebo vymřeli, prostě najednou nejsou. Po lesích přestanou pobíhat pološílení psi kolem kochajících se páníčků, děti, vřeštící jako špatně střelení paviáni, zalezou zpátky ke svým počítačům a je najednou klid.
Cesty, přes léto tvrdé jako beton, na podzim změknou. Napadá na ně vrstvička barevného šustivého listí a koňské nohy to ocení. Hned se jim jinak vyšlapuje. A když ještě k tomu na chvilku vykoukne sluníčko, to je teprv něco! Nejdřív se trochu projdeme, potom klusem proběhneme les, překonáme rokli a už jsme na poli. Je krásně zaseté a rovné jako mlat. Ale jen tak do něj vletět nesmíme, to by po nás zůstala pěkná paseka! Naštěstí pro nás už tudy vyjeli myslivci kolej k posedu. To rázem mění situaci. Za okamžik už pádíme polní cestou necestou a hroudy hlíny nám odletují od kopyt. A Sendy si přidupne. A zrychlí. A ještě zrychlí. Vzduch mi sviští kolem uší, to je panečku jízda! Už tuším, co teď přijde. Bude si chtít vyhodit z kopýtka. A už je tu hřbeťák! JUCH! Sendy má odpich, neznalý jezdec by možná letěl do vesmíru jako Gagarin. Na mě si ale nepřijdeš, vtipálku, mám tě přečteného! Koleje nás vedou do mírného kopečka. Kůň se žene kupředu, plece se mu potí, od huby odletují chomáčky pěny. Frrrk! Frrrk! Teprve nahoře u posedu postupně zvolní. Už není kam se hnát. Krokem vcházíme zpět do lesa. Sendy si dál spokojeně pofrkává, udidlo mu cinká mezi zuby.
Je tu klid.
Ten podzim má něco do sebe.
Tenhle pohled si možná pamatujete z léta

Podzimní panorama

Ahojky!


Poznámka:
Aktalizovala jsem obrázek kamenáče v článku Kdo po mě kamenem, já po něm chlebem.
Konečně se mi podařilo vložit fotku zakletého pecnu.

Uzeníčko, to je moje potěšeníčko

28. října 2009 v 21:57 | Lucka |  Co mě ještě baví
Od naší slavné zabijačky už uběhla spousta dní a právě tak dlouho bylo naložené masíčko připravené k uzení. Tohle je záležitost naší babičky, takže podrobnosti tohoto zázračného procesu zná mnohem lépe ona než já. Já s jistotou vím jen to, že v neděli zrána roztopil děda udírnu a když byla krásně vyhřátá, pověsil do ní řádky připraveného masa a taky špeku. Nejdřív to vypadalo, že se nic moc neděje, ale po pár hodinkách už to začalo u udírny vonět a nakonec se ta vůně linula přes rybník, kolem seníku a skoro až k holubníku. To podle toho, jak děda zrovna zatopil. Ale každý znalec - udič ví, že v udírně se moc topit nesmí, aby z těch kousků masa nebyly přičmoudlé škvarky. Proto i děda ten ohníček jen tak šolíchá, krmí ho pouze polínky namočenými ve vodě a plamínky sotva přežívají, aby kouřily přesně tak, jak je to potřeba. Odpoledne děda do udírny ještě pověsil řetízek párečků, aby se tam trochu očoudily, ohřály a aby chytly ten správný buket.
Komínek potom až do večera bafal a děda přikládal těmi mokrými polínky a dělali jsme si legraci, jestli ta vůně běží po potůčku až k několika domkům pod kopcem.
Večer vzal děda baterku, babička hrnec a odešli ten poklad z udírny vyndat. Jako každý rok jsme byli všichni netrpěliví, protože nám už v žaludku kručelo. Nikdo se přece nenacpe předem, když se chystá taková dobrota!
A pak se dveře kuchyně otevřely a zavonělo to, až se nám, hladovcům, zatočila hlava. A pustili jsme se do toho s vervou, s chlebem a s pivem a jedli jsme a jedli...
...ale všechno jsme nesnědli! Špalík uzeného mám ještě v lednici.
To je nápad! Jdu si kousek ukrojit!




Rozsvícené dýně

27. října 2009 v 17:46 | Lucka |  Děti
Touto dobou každý rok kluci dlabou strašáky z dýní. Jenže letos to vypadalo dost bledě, protože ze zasetých dýní mi na políčku nevzešla ani jedna. Jindy obdarováváme široké okolí a tentokrát nic. Na políčku krom pár cuket pusto, prázdno.
Naštěstí jsme před několika dny navštívili tržiště v Ředhošti. Dýně tu měli a dokonce za přijatelnou cenu. Dvě jsem klukům vybrala, i když mě ta stokoruna pálila v ruce...Ale zase nejsem takový škrt, abych jim je nepřivezla.
A teď se do toho Ondra s Honzíkem mohli konečně pustit. Prckové přišli poněkud zkrátka, takže jim zbylo jen přihlížet. Ale stejně by toho ještě moc nenatvořili, i takhle vypadal Vašík spokojeně a Kačenka to celé nějak zaspala.
Kluci mají v dlabání již slušnou praxi, proto jim šla práce pěkně od ruky. S ksichtíky jsem vypomohla a klobouky jsme strašákům trochu okoukali od Renušky. Pak už jen zapálit svíčku a dílo je hotovo. Honzík suše poznamenal, že jsem dýně vyřízla málo strašidelné. No...nikdo není dokonalý.




Mlha přede mnou, mlha za mnou

25. října 2009 v 19:21 | Lucka |  Koně
Když jsem dnes ráno vyšla před dům, cosi mě zarazilo. Ticho. Úplné ticho. Kdyby v tu chvíli spadl lísteček z akátu, určitě by byl slyšet. Kolem byla bílá tma. Ocitla jsem se na krátkou chvíli v podivné shodě okolností - nic nevidím, nic neslyším. Mlha přede mnou, mlha za mnou.
Naše kozy se mnou však nesdílely podzimní romantiku. Slyšely vrznout dveře, takže se v momentě ozvaly halasným "MÉÉÉ!" - "Jen si nemysli, že tě nevidíme! Dobře víme, že tam jsi! Koukej se vrátit na zem a už ať jsi tu!"
Z mlhy vystupovaly dřevěné sloupky výběhu, na kterých se leskly mokré pavučinky. Moje kroky se rozléhaly do ticha. Stáj se přede mnou vynořila znenadání, už jsem myslela, že tam ani nebude.
Nakrmila jsem a podojila kozy. Při práci mě napadlo, jestli by taková mlha šla vyfotit. Jak asi?
Jakmile jsem se vrátila na cestu, začla se pomalu zvedat a dokonce se ospale prodíralo sluníčko. Už to nebyla bílá tma, ale hezké podzimní ráno.
Když jsem do toho rána pouštěla koně, byla jsem již vyzbrojena foťákem. Koně mají mlhu rádi. Arie vyběhne ze stáje a zafrká do ticha. Nese se to do dálky a od lesa se vrátí ozvěna. Sendy na ni již čeká. Ozvěna je nejlepší záminka k první skopičině. Vyskočí dopředu, jako by se lekl bubáka. Arie po něm vyhodí kopytem a ještě a ještě. Za okamžik se oba řítí úzkým koridorem do velkého výběhu. A fotograf letí za nimi. Klopýtá po nerovné cestičce, jenže koně mizí v mlze. Mohli by se úplně ztratit, ale jejich dusot je prozradí. Po chvilce se oba zastaví a fotograf tápe. Ujde ještě pěkný kus cesty, než je dohoní. Rychle vytahuje foťák a cvaká. Sluníčko prosvítá skrz mraky jako na zavolanou. Fotografa studí promočené boty. Ještě párkrát zmáčkne spoušť a světlo mizí za mrakem. Mlha se vrací. Kdesi nad lesem zakráká havran. Možná je daleko, ale zvuk prořízne vzduch jako břitva. Koně hodí hlavou a v mžiku se ztrácejí v mlze. A je zase ticho...








Kdo po mně kamenem, já po něm chlebem!

22. října 2009 v 23:10 | Lucka |  Tvořivost
Aktualizováno s fotkou kamenáče

Upéct chleba jsem se již pokoušela několikrát. Vždy jsem nakoupila mouku, prvotřídní kvasnice a řídila se zaručeně chutně vypadajícím receptem. Jenže buď v osvědčených receptech něco zásadního chybí, nebo jsem zkrátka takové nemehlo, vlastní chleba mi nejspíš není souzen.
Tak jsem se před pár dny namlsala očima u Slávka a rozhodla jsem se učinit další pokus. Od mého posledního chlebopečení už uběhlo dost času, za tu dobu jsem obstarala více informací, takže jsem si myslela, že dnes mám předem vyhráno.
Pečlivě jsem připravila kvásek, s láskou zadělala těsto a hurá do trouby! Jenže se ukázalo, že trouba tu jsem opět já. Výsledný produkt se chlebu sice podobal, ale měl několik důležitých nedostatků:
1. Na povrchu se udělala dost vypečená kůrčička. Měla tloušťku asi půl centimetru a při krájení nožem to chvíli vypadalo, že začnou odletovat jiskry. Zkoušet jí rozkousnout by mohl být poslední zátěžový test jedlíkových zubů.
2. Bochník v troubě podivně popukal, což mě to k popukání rozhodně nepřišlo. Teta Helča mi sice ty vyryté kaňony chválila s tím, že dobrý chleba musí být "s hubou", no... nevím. Já myslím, že by měl být spíš "do huby", o čemž u tohoto pecenu nějak pochybuji.
3. Vnitřek chuťově ujde, pokud si ho od nepoživatelných kůrek vyhryžu. Nicméně postrádá jakousi lehkost, takovou tu bublinkovatou nadýchanost, kterou má dobrý chleba mít. Strukturou se začíná nebezpečně blížit bramborovému knedlíku.
Pokud to shrnu, možná by takový chleba uvítal zlatokop na Aljašce, ale musel by ho před požitím řádně vymáčet v Yukonu. Já zvolím taktiku opačnou - nechám ho ztvrdnout a dostanou ho koně.
Teta Helča se sice snažila rozptýlit mé chmury tím, že bochník mohu trochu vydlabat a nalít do něj tatínkovi guláš, jak to frajersky dělají v irské restauraci. (To by bylo ale překvapení!) Jenže chleba už byl tou dobou rozpůlen, takže nápad byl nerealizovatelný. Chtěla zachránit situaci alespoň ujištěním, že by z chleba byly dobré krutónky do polévky, na což jsem nereagovala. Jistě, taky by si ho mohl vzít děda na ryby...
Nakonec mě chtěla teta Helča ujistit, že i vypečená kůrka je ve skutečnosti poživatelná, natáhla ruku a chleba skalpovala. Nevadilo mi to, dobře mu tak!
K večeři jsme si ho natrhali jako brutalové, takže něco málo jsme z něj alespoň snědli. A zbytek už se suší. Co se dá dělat...koně si chroupnou.
Jestli je tu nějaký čtenář se zkušenostmi s pečením tohoto božího daru, prosím, můžete mi poradit, co všechno bylo špatně? Já se totiž obávám, že všechno. Od chvíle, kdy jsem vzala do ruky pytlík s moukou..






Pokračování chlebové story najdete ZDE.

Už jste se zazimovali?

20. října 2009 v 18:52 | Lucka |  Příroda
Podzim je tu a s ním nevalné a většinou nevábné počasí. Mám dojem, že ty slunečné dny jsme si letos již vybrali, tak teď přijdou už jen mlhy a sychravá rána s deštěm. Rýmová vlna je tu, vyhlídka blízké budoucnosti nepěkná.
Ale když se na věc podívám z druhé strany, nastává čas jakéhosi zklidnění. Koně i kozy se rádi pustí do voňavého sena se stejnou chutí, jako zjara vyhledávali první kousky trávy. Odpadne nám práce se sekáním, stejně už tráva touto dobou za moc nestojí. Přestaneme se konečně starat, co je kde třeba zalít, vyplít nebo otrhat, protože všechno už je v kompotech nebo mražáku. Na políčku je pusto prázdno, zbývá jen zorat a zapravit nějaký ten hnůj, aby mělo zjara opět sílu.
Včely jsou dávno nakrmené, na zahradě je sotva potkáme, i u včelínu panuje ticho a klid. Pouze přiložíme - li ucho až k úlu, můžeme zaslechnout tlumený hukot. Jejich hmyzí život už přešel na zimní režim. Včely teď žijí ze svých nashromážděných zásob semknuté do chumáče. Nebojte se, žijeme, jenom nerušit!
Kocour Iči se s konečnou platností nastěhoval domů. Udělal se rostomilým, aby nikoho ani nenapadlo po něm chtít, aby zase vylezl ven. Zaujal strategickou pozici na gauči. Tváří se jako vycpanina, takže dobře ladí s ptáky, pověšenými na zdi. Přitom mu vůbec nevadí, že tu spí v zimním kožichu, který má teď jako medvěd.
Pidipsa Falka doma prakticky nenajdete. Už s prvním podzimním vánkem zalezl hluboko do peřin. Kdybych nevěděla, že se potřebuje občas (velmi vzácně) najíst, vypadalo by to, že usnul zimním spánkem. Vylákat ho ven do zimy je stále složitější. A to ještě není sníh přede dveřmi!
Ze stromů opadává poslední listí, které odkrývá opuštěná ptačí hnízda. Na holých větvích posedávají načepýření kosi a pěnkavy. Jen straky a sojky neztrácejí elán ani teď. Neúnavně poskakují tu a zase tam, aby našly schovanou larvu nebo brouka. Taky žaludy se jim hodí a protože jsou to od přírody potvory hádavé, často se o ně poperou. A křiku při tom nedělají jak hašteřivé báby klevetnice!
Slunce zapadá pořád dřív a dřív, až nás nakonec zastihne tma uprostřed odpoledne. Co se do té doby nestihlo, už se nedodělá. A my si pěkně zatopíme, uvaříme si z letních bylinek čaj proti kašli a budeme čekat na jaro. A s námi všichni a všechno kolem nás.

(foto - jiný zdroj)

Kouzlo z vysavače

19. října 2009 v 19:59 | Lucka |  Děti
Takhle vypadá kouzlo z vysavače a balónků. Stačí geniální nápad tety Helči a zázrak je na světě. Málo stačí ke štěstí...celé odpoledne maji děti o zábavu postaráno!


Čuník

17. října 2009 v 18:10 | Lucka |  Ostatní havěť
Máme nového čuníka. Děda ho zamluvil hned po zabijačce, takže před několika dny mohl prasátko přivézt. Vzal do auta pytel a zpátky byl i s pašíkem za chvilku. Žádný problém, žádné drama.
Aly bývaly doby, kdy jsme ve Škodovce vozili běžně prásátka dvě a jednoho dne jsme vyrazili dokonce pro tři. Mě tenkrát nenapadlo nic moudřejšího, než s sebou vzít ročního Honzíka, aby si mohl prasátka taky prohlédnout. A nejeli jsme starou Škodověnkou, kdy byli čunící pěkně zavření v kufru, nýbrž zánovní Fabií Combi, kde je kufr veliký, ale otevřený do prostoru auta.
Naše babička si prasátka ráda vybere osobně. Prošla halou a majitel jí ukázal boxy se selaty. Jak jsme postupovali hloub do objektu, prasátka byla postupně větší a větší. U každého boxu se naše babička zastavila a řekla: "Tyhle jsou ještě hezčí..." a kráčela dál. Nakonec ji majitel takticky zastavil a babička vybrala tři čuníky. Už při pohledu mi přišli poněkud větší než obvykle. Můj odhad se ukázal být správný ve chvíli, kdy jsme je začali cpát do pytlů. Pytle jako by se nám srazily. Byla to fuška, ale za chvíli jsme seděli v autě a prasata za mým sedadlem připomínala tři obří bonbóny. Náš velký kufr jich byl úplně plný.
Cesta, která následovala, se jen těžko popisuje. V okamžiku, kdy jsme se rozjeli, začali čuníci poskakovat v autě i s pytlema. Převalovali se přes sebe a kopali nám zezadu do sedadla. Prostřední sviňka navíc spustila monotóní hysterický řev. Komu kdy kvičelo prase z půlmetru do ucha, dovede si mou situaci představit. Máma za volantem by jistě ráda upalovala k domovu, ale byl pátek před Velikonocemi a my projížděli totálně ucpaným Rakovníkem. Popojížděli jsme po metru a prase řvalo a řvalo. Chodci před námi na přechodu ho nemohli neslyšet. Netušili, co se děje, a kroutili hlavami na všechny strany.
Když jsme konečně opustili město, otočila jsem se dozadu k pytlům. Prostřední čuně trochu uvolnilo provázek a koukal mu z pytle čumák. Hubu mělo dokořán a kvičelo jako prokopnuté. Druhá dvě prasátka dokreslovala situaci neustálým skákáním v pytlích. Při každém hupsnutí se auto neznatelně zahoupalo. Upozornila jsem mámu, že máme drobnou závadu na výstroji.
Za městem u lesa jsme na moment zastavili. Provázky jsme překontrolovali, zdály se v pořádku. Přemýšlela jsem, jestli si nemám v lese sebrat borovou větev, abych měla čím bránit Honzíka, až nám čuník zezadu skočí na sedadlo. Ale rozhodla jsem se nešířit raději paniku.
Další kontrolu jsem provedla po chvilce. Prase už mělo venku hlavu a mrkalo na mě. Teď jsem si teprve všimla, že má jedno oko červené. Začínalo trochu chraptět, ale řvát nepřestalo. V duchu jsem počítala každý kilometr.
Kousek od domova dostalo z pytle jednu přední nohu a vztekle kousalo do věcí kolem sebe. Na čele jsem měla pot a srdce v krku. Dopředu k řidiči jsem raději nic nehlásila. Máma ujížděla jako ďábel.
Cestu jsme všichni přežili. V uších mi zvonilo ještě večer. Prasátka jsme vypustili do chlívku, Honzíka vyndali z autosedačky. Babička k němu přiběhla:
"Jéžiš, dítě!!! Nebál ses???"
Jen se usmál:
"JEŠTĚ!!!!"

V souvislosti s malým prasátkem se mi vždy vybaví úžasná knížka Františka Nepila Střevíce z lýčí. S jakým nadhledem a s jakou pravdivostí dokázal takový vepřový život shrnout, přiblížím v malé ukázce:

Malý vepříček i vzrostlý chrochtáček má dvě výrazné lidské vlastnosti: jednak je neúnavně hovořivý, povídavý a sdílný, a jednak je už od narození trošku praštěnej. Takový pašík vám vychrochtá všechno, co ví. Každý váš příchod, každé krmení, každý váš počin bez ustání komentuje, neustále vám kvičí přes dvůr všelijaké vzkazy, a nejste- li nablízku vy, či někdo jiný, pochrochtává si jen tak pro sebe, protože trpí samomluvou...

Jak však takové čunče roste, přestává být rostomilé a nabírá vlastnosti ošklivé, ohavné, až přímo fujtajblové. Především se naučí podbírat rypákem vrátka u chlívka a na dvoře se objevuje ve chvíli, kdy tam nemá co dělat, či přesněji řečeno dělá tam to, co nemá. Dále žere tak, že už to není hezké, a žere věci, kterými dokazuje, že je opravdu čuně. A ke všemu nadělá spoustu škody....

Prostě přijde den, kdy prasisko začne být na obtíž. Už z něho jde strach, už nevíte, jestli vás nekousne do stehna, a jeho jedinou, avšak skvělou vlastností je, že je takový cvalík jako žádný krmec před ním. A to už se blíží den, ten velký den, kdy se zajde k řezníkovi.

Lépe bych to nenapsala. Takhle to je. Tak ať nám čuník roste!



Zbořený domeček

16. října 2009 v 22:57 | Lucka |  Příroda
Bydlíme u lesa, kolem létá spousta ptáků po celý rok. S příchodem zimy se ovšem objeví i ti, kteří zůstávají celé léto skryti mezi stromy.
Žluna k nám zabrousila před pár dny. Nejdřív seděla dlouho na dřevěném hrazení výběhu pro kozy, potom poskakovala po zemi a nakonec našla v trávě kopeček mraveniště. Dala se hned do díla, až hlína lítala na všechny strany. Zobákem hravě vykutala v zemi díru, ve které se za chvíli skoro ztrácela. Vždycky jen vyzobala několik zazimovaných hmyzích usedlíků a zase pokračovala. Neměla s tím nejmenší problém. A jak vidno, chutnali jí!
Doufám, že Ferda mravenec stačil včas upláchnout....






...bude mít dost práce, než to spraví!

Tajemství darovaného foťáku

13. října 2009 v 22:14 | Lucka |  Honzík *02
Dnes mi to přijde už hrozně dávno, ale v červnu jsme byli na dovolené na Šumavě.
K této příležitosti dostal Honzík od tatínka starší foťák, abychom měli tyto vzácné dny zdokumentované jaksi z více zdrojů. Synek nosil celý týden foťák poctivě s sebou v pouzdérku, ale vcelku jsme se s tatínkem shodli, že jsme ani jeden neviděli Honzíka, aby by ho použil. Přestali jsme jeho dárku věnovat pozornost a po návratu z dovolené jsme všechny fotky stáhli do počítače z mého dokonalejšího přístroje...

Celý týden pršelo. V takovém počasí je poněkud náročnější vymýšlet pro děti program, ale nemožné to není. Na odpoledne, kdy lilo jako z konve, jsme zvolili projížďku vlakem. Trasa: Železná Ruda - Hamry. Cesta je kuriozní tím, že vede nejdelším železničním tunelem (v Evropě?). Do Rudy nás tatínek odvezl autem s tím, že v Hamrech nás zase vyzvedne, doba naší cesty: cca 20 minut.
Děti poskakovaly po nádraží a nemohly se dočkat, až vlak konečně přijede. A už tu byl, kluci dvojhlasně nadšeně volali : "Jede mašinkaaaaaa!!!" Honzík skokem nastoupil do vagonu, jenže Vašík zřejmě nečekal, že bude mašinka tak velká. V porovnání s jeho vláčkodráhou to byla dost podstatná změna. Zašprajcoval se na nástupišti a odmítal do vlaku nastoupit. Po chvilce přemlouvání jsem ho zkrátka zvedla a nacpala dovnitř za Honzíkem. Dítě spustilo srdceryvný pláč, který se po rozjetí vlaku změnil v hysterický řev. Navíc zjistil, že tatínek jaksi zůstal na nádraží a pochopil to tak, že jsme ho tam zkrátka zapomněli. Naštěstí byl vagon téměř prázdný. Zkoušela jsem všechno - zvířátka za oknem, sluníčko na nebi, mašinky Š-Š-Š, mávala jsem komicky čepicí a dělala opičky. Nic. Vašík řval jako protržený, pouze měnil barvy. Hlavu už jsem měla jako škopek, z cesty si kromě vřeštícího synka nepamatuji prakticky nic. Nakonec jsem z batohu vytáhla pitíčko, takže se napil, trochu zmlknul...
...A PAK JSME VJELI DO TUNELU...

Je dávno po dovolené, v mém počítači i IT albu jsou dávno stažené fotky z mého foťáku. Ale ještě se letos chystají na dovolenou naše babička s dědou. Žádný foťák nemají, proto jim ochotně zapůjčíme náš, přesněji řečeno Honzíkův, má jednodušší ovládání. Věc je dohodnutá, zbývá jen dobýt baterky...a zkontrolovat volné místo.
Cože?
Proč?
Nic tam přece není, vždyť Honzík tenkrát vůbec nefotil..?!
Tatínek zkusmo přetahuje útroby Honzíkova přístroje. Zdá se, že nemáme úplně pravdu...něco tu je...
A já koukám...a koukám...a nestačím se divit..!














Kdybyste mě zabili, přísahala bych, že ten foťák opravdu nevzal do ruky...Ale ten krtek se mu celkem poved!

Úhoř se živí masem

9. října 2009 v 14:57 | Lucka |  Ostatní havěť
Náš děda má občas nápady jako malé dítě. Už jsem se zmiňovala, že se v jeho rybníčku vesele množí karásci, k nim si nasadil několik kapříků a taky pár línů. Když přijde večer k rybníku s chlebem v ruce, ryby jsou tu hned. Je jich tolik, že voda jenom vře.
Loni nastal jeden z prvních krásných jarních dní a děda od rána hýřil mimořádně dobrou náladou. Mělo mě hned napadnout, že za tím něco bude. Ale byl tajuplný jak Vernův ostrov, až navečer přiběhl rozradostněný Honzík, že děda přivezl ze sádek úhoře. Aha, řekla jsem si, dobrý nápad. V sobotu bude nejspíš k obědu. Nebyl. Tou dobou už se totiž proháněl v hlubinách našeho rybníka.
V první chvíli jsem myslela, že špatně slyším. Úhoř mezi dědovými hýčkanými karásky? V našem rybníku s lekníny?
Na moji nechápavou otázku odpověděl děda nevinným obličejem malého děcka:
"Ty myslíš, že by mi ty ryby jako sežral....??? NÉÉÉ...!" Ale to jeho nééé už zas tak jistě neznělo. Pak se usmál, jako kdyby nic neslyšel: "Budu mu říkat Bohouš!"
Komu není rady, tomu není pomoci. Děda chtěl mít v rybníce zkrátka svého úhoře a hotovo. V duchu jsem počítala, kolik může Bohouš spořádat denně rybiček. Karásci se množí jako diví, třeba jejich populace do podzimu vydrží. Krom toho, úhoř umí krátce cestovat i po souši. Nic mu nebrání z rybníka utéct do blízkého potůčku, jakmile se mu u nás přestane líbit. Každopádně bylo jasné, že chlebem ho děda moc neuctí.


Jenže Bohouš neutek, rybí populaci sice probral, ale nezdecimoval a nakonec k podzimu záhadně umřel. Jednou ho našla na hladině naše babička, když šla ráno s konví pro vodu. Málem z toho měla smrt. Stalo se, co jsem očekávala, náš rybník mu zkrátka nebyl souzen.
Před Honzíkem jsem se s neblahou vyhlídkou nijak netajila, takže ve chvíli Bohoušova úmrtí se synek hned přiklonil na mou stranu. Máma měla pravdu. Několik dní pak hučel do dědy chovatelská moudra, která během léta pochyti z mých nevrlých skeptických úst. Ale i on viděl, že mlátí prázdnou slámu a že mluviti stříbro, mlčeti zlato. Potom tiše zmizel u sebe v pokojíčku, kde trávil půl dne s tužkou a nůžkami.
A když vyšel vítězně ven, držel hotové dílo v rukou - dva papírky, připomínáčky. Dá je dědovi, aby si je přimagnetkoval na ledničku. A každý den mu připomenou, na co nesmí NIKDY zapomenout!
(Písmo poněkud připomíná tajný kód, takže to pro jistotu čtenáři přeložím.)

ÚHOŘ SE ŽIVÍ MASEM

ÚHOŘ POTŘEBUJE PRUDKOU VODU






Soutěžím s Blogem

6. října 2009 v 19:50 | Lucka a děda |  Tvořivost
Narazila jsem na náhodou na soutěž Nakreslete svou oblíbenou postavu. Postava se musí vyskytovat na autorově blogu. V této souvislosti jsem si vzpomněla na dílko, které jsem před pár lety vytvářela společně s dědou. Šlo o knížku pro Honzíka, kde děda skládal básničky a já malovala obrázky.A protože na mém blogu se zřejmě žádná celebrita nevyskytuje (pokud pominu jednoho Sandokana a toho malovat nechci), rozhodla jsem se soutěžit s rodinou, jakožto hlavní figurou tohoto blogu. Prý nejsme výběrem nijak omezeni, tak co. První meta to asi nebude, ale když nic jiného, aspoň se admini pobaví (a nejen oni).


BABIČKA

Naše malá babička
čilá je jak myšička.
Pořád nám jen vaří,
to se nám pak daří.
Uvařila kroupy,
proto nejsme hloupí.
Až uvaří brambory,
utečeme za hory.
Až bude řeč o mase,
vrátíme se zase.
Ó, babičko, my se máme,
všichni ti teď zazpíváme!
(Pro adminy - toto je má soutěžní kresba)

V BLÁTĚ

Půjdem spolu do kaliště,
bude tam i bláto příště.
Až budeme od bláta,
budem jako čuňata.


KONÍČEK

Kovám, kovám koníčka,
je to jenom chvilička.
Koníček pak vyskočí,
hlava se mi zatočí.
Pojedeme letem
celým širým světem.

KOZA

Naše koza Terinka
je vám hodně malinká.
Až nám jednou mlíčko dá
budem šťastni oba dva.
Budem dělat sýry
co maj samé díry.



Vítr na draka

5. října 2009 v 14:53 | Lucka |  Děti
Včera to u nás od rána pěkně fičelo. Jindy bych tím moc nadšená nebyla, ale tentokrát to bylo jiné. Odpoledne jsme se totiž chystali na místní drakiádu. Počasí jako bychom si tentokrát objednali. Pár dní předem jsme naše draky u nás na louce potrénovali, aby byli v kondici a v neděli odpoledne už jsme s nimi šplhali na vysoký kopec Na kozíkách. Prcky jsme nechali doma, Honzík nesl kobru, Ondra příšeru a já našeho doma slepeného draka.
Když jsme dorazili pod kopec, kroužilo už nad ním draků jako much.
říjen
Dračí kopec

Vítr byl silný, až to s námi mávalo. Přes veškerý náš trénink kobra se ne a ne udržet ve vzduchu. Pořád padala na hlavu. Odložili jsme ji stranou a vypustili našeho velikého papírového draka. Toho jsme montovali doma, je dost těžký a k letu potřebuje pořádný vítr. Ještě jsme ho nezkoušeli, takže bylo nutné ho doladit a vyvážit. Naštěstí jsem s sebou vzala nůžky, lepenku a provázek pro všechny případy. A nakonec drak letěl! Ale na potvoru se vítr začal ztišovat, takže papírák nelítal moc dlouho. A když už foukalo alespoň trochu normálně, zatížili jsme naší kobře ocas pytlíkem od perníčků a letěla jako pták. I Ondra nakonec dostal svou příšeru do vzduchu, takže zavládla všeobecná spokojenost.
Teď už šlo jen o to, aby se v dračím reji nezamotaly provázky do sebe...

Každý měl plné ruce práce

Uprostřed kobra, vlevo dole příšera

Nejsme žádní borci, takže nám kobra a příšera bohatě stačily. Ale na drakiádě teprve člověk zjistí, co všechno se dá udržet ve vzduchu. Nebo taky neudržet, to když Honzíkův kamarád Dáda draka pustil a ten skončil daleko v koruně břízy. Dáda má naštěstí zdatného tatínka, takže byl za chvíli drak zase šťastně dole a slzy mohly zmizet.
říjen
Tohle je typický drak pro mrňata...

říjen
...drak pro zdatné tatínky...

říjen
...a tohle je drak futuristický (prosím neplést s UFO).

Po počátečních problémech a vylepšování byli draci konečně ve vzduchu, takže jsem mohla i trochu normálně fotit a nemusela při tom druhou rukou tahat za špagátek. Kluci měli na dlouhou dobu o zábavu postaráno, což je vždy, když se jim zrovna dílo daří.

Pouštěč

Na závěr ještě děti dostávaly Tatranku, pitíčko a hrnek. A taková svačinka na kopci, kde vítr fučí a skučí...hmmm, to je něco! Nakonec jsme ještě natrhali pár šípků a už se těšili domů na čaj. Zovna začínaly padat první dešťové kapky....
Letos jsme měli zkrátka kliku! ;-)

Svačinka na kopci

Vyděste své děti v kině!

1. října 2009 v 22:09 | Lucka |  Co mě ještě baví
Chcete dětem připravit nevšední kulturní zážitek? Chcete, aby na výlet s vámi hnedtak nezapomněly? A chcete, aby konečně poznaly, zač je toho loket? Vezměte je do kina na pohádku!

Bylo deštivé odpoledne a mě napadlo potěšit Honzíka návštěvou kina. Vyhledala jsem tedy na internetu aktuální nabídku. V úvahu přicházely dva animované rodinné filmy, oba se svou reklamou přímo podbízely dětskému divákovi. Jedním z nich byla morčátka v G-force, druhým barvami hýřící snímek Vzhůru do oblak. Druhý jmenovaný padl Honzíkovi hned do oka. Legrační animovaný dědula letí v domečku na balónkách, štěká tu veselý mluvící pejsek, vše korunují obrázky z džungle.


Jsme na místě. Ještě na poslední chvíli zaháníme číhající hlad kuřetem z KFC. Paní u pokladny kina mě záhadným hlasem upozorňuje:
"Tenhle film je ovšem 3D..."
Mlhavě tuším, co by to mohlo znamenat než mě z úvah vytrhne cena na lístku. Trochu se mi rosí čelo, ale není kam couvnout.
Ve vchodu nám jiná paní trhá lístek a ukazuje na zavřenou krabičku v Honzíkově ruce:
"S jídlem dovnitř nesmíte!"
"My to přece nejdeme jíst! Před chvíli jsme kuře koupili, to ho máme vyhodit?"
Paní nám krabičku ukládá do bedny u vchodu k pozdějšímu vyzvednutí. Honzík dostal v KFC ke kuřeti plyšovou opičku. Ukázněně ji přihazuje do bedny za kuřetem.
Kolem nás dovnitř proudí lidé s popcornem. Chroustání je povoleno.
Kousek za vchodem dostáváme každý 3D brýle. Honzíkovi se moc líbí, takže v nich klopýtá i do schodů. Film začíná. Bez brýlí toho na plátně moc vidět není, ale s nimi je to celé o něčem jiném. Obraz je trojrozměrný, divák se téměř stává jeho součástí. Ocitám se uprostřed zvláštně animované pohádky. Postavičky jsou trochu prkenné, ale veselý děj tento nedostatek jistě brzy vyváží. Doprostřed pohádky ke mě odkudsi proniká tragikomická hudba. Marně čekám na legraci, pohádka je taky tragikomická. Ba ne, už je jen tragická. Střípky humoru se ztrácejí v naprosto tristním ději. Staříkovo neveselé mládí proběhlo v prvních deseti minutách filmu, teď přichází drsné jádro. Iluze pohádky se mi rozplývá před očima. Hlavou mi běží myšlenka, jestli na šestileté dítě také může doléhat naprostá zničující deprese celého snímku. Může. Honzík se kouše do rtu a křečovitě se drží sedadla.
A už je tu veselý moment - stařík odlétá za vysněným cílem ve svém domečku na balónkách! Sláva, pohádka přichází! Ale s ní nastupuje 3D film... Prolétáváme mraky, chatrná chaloupka se kymácí, občas z ní něco vypadne... začínám mít žaludek na vodě. Hřmící hudba dojem dokresluje. Scéna je snad nekonečná, Honzík si něco brblá. Teď jsme v mlze, kolem se vynořují obrysy blízkých skalisek. Instinktivně uhýbám hlavou. V krku mám sucho. Nabíráme výšku a vlétáme do bouřkového mraku. V sále je ohlušující řev, hromy, blesky, v domečku se tříští skla, vše někam padá. Srdce mám až na jazyku. Honzík něco haleká, ale v tom hluku není absolutně nic slyšet. Vidím, že si zakrývá uši...
Domeček stojí na zemi. Vysněný prales nikde. Kolem je mlha, vítr a skály. Asi nejveselejší moment pohádky. Honzík si zase něco bručí...
Hrdinové potkávají dávno ztraceného starého pilota. Konečně šťastná část filmu? Ne. Pilot je magor. Kolem stolu má trofeje z letců, kteří se ho kdy vypravili hledat. Brousí si zuby také na hrdiny této pohádky. Zapálí jim jejich zchátralou chalupu s balónky...Plameny šlehají do oblak, balónky praskají, Honzíkovi povolují nervy. Vyskakuje ze sedadla. Trčí uprostřed sálu, mává rukama, řve tak, že překřičí i megahudbu kolem a ve finále zahazuje 3D brejličky kamsi do tmy. Ze rtů mi plynou peprnná, nepublikovatelná slova, naštěstí je nikdo nemůže slyšet. Rvu rozzlobeného Honzíka do sedadla. Diváci za mnou si myslí, že se propadám hanbou, ale já ve skutečnosti mizím pod sedačky a hledám tu věc. Určitě ji budou chtít zaplatit. Naštěstí zrovna v těchto místech nikdo nesedí, takže není tak těžké brýle najít. Uff!
Zbytek filmu tráví Honzík s bundou přetaženou přes hlavu. Děj pohádky je tristní, zoufalý, smutný, stojím uprostřed virtuální deprese! Za každým dvojsmyslným vtipem nebezpečně leze z oka slza. Jediným světlým bodem je, že na konci dědeček neumře, i když k tomu má jistě hodně blízko. Udělím sto bodů tomu, kdo se za celý film jednou zasmál! Nejsem žádná citlivka, ale pohádku jsem prostě nenašla. O výsledný dojem se ráda podělím s někým, komu se to líbilo.
S žaludkem rozhoupaným z létající chalupy a se zklamaným Honzíkem vyzvedáváme u paní ve vchodu opičku. Kuře nám nikdo nesnědl. Alespoň něco dnes dopadlo dobře...

Mám asi dlouhé vedení, ale jestli jste to někdo viděl, zajímá mě, jaký to na vás udělalo dojem. Mě se z filmu houpá žaludek ještě teď a když si na to zpětně vzpomenu, mohu se konečně zasmát...Příště půjdeme raději na Hitchcocka. Rozšíříme své obzory, dáme si Psycho...v pohodě!

říjen