Listopad 2009

Experiment

30. listopadu 2009 v 19:07 | Lucka |  Honzík *02
Honzíkův experiment, který momentálně probíhá už druhým dnem v naší koupelně...


...bylo dostatečně vysvětleno? Všichni pochopili?

Předvánoční inspirace

29. listopadu 2009 v 20:53 | Lucka |  Tvořivost
Upozornění: Pokud už někomu lezou adventní věnečky a věci související krkem, nechť rychle opustí tuto stránku!

Všude kolem se to jen hemží adventními věnečky a ani tento blog nezůstane pozadu. Honzík a jeho spolužáci věnovali adventním výtvorům jedno celé školní dopoledne. Když jsem pak přišla do školy, na chodbě mě uvítala celá výstavka věnečků.

Tady na té fotce je Honzíkovo hotové dílo, které nám už zdobí vstupní dveře. Jen ten vítr budu muset hlídat, aby nám věnec někam neodfoukl...


Ale ani Vašíček nezůstal pozadu. Každý pátek chodíme na tvoření pro mrňata do Berouna. A tady jsme se taky vyřádili! Vyráběli jsme z hlíny andělíčky a různě jsme je zdobili. Vašík se díval, jak to dělám, a dělal to samé po mě. A když dělají dva totéž, není to totéž. Pro srovnání - vlevo dílo mé, vpravo Vašíkovo (ještěže jsem to teď nepopletla!).

Nevím, proč ten jeho vypadá, jako by ho prostřílel Robin Hood... Ale je to originál, má právo viset v naší kuchyni i s těmi šípy.
A ještě jsme zdobili látkové ubrousky. Jsou na nich barvou na látku obtiskané půlky jablíček. No...povětšinou jablíčka tiskla maminka, Vašík mi razítka natíral a dělal štětcem ty ťupky mezi nimi.

Jen jsem měla obavu, aby ve finále to barevné razítko nesněd. Celou dobu se tvářil, jako by se na to už chystal. Ale včas jsem mu odtrhla jablko od úst, takže jsme měli oba duhové jen ruce...:-)



Kuchyňka pro Kačenku

28. listopadu 2009 v 22:49 | Lucka |  Tvořivost
Sestřenka Kačenka měla svátek a co jiného jí dát, než nějaké to nádobíčko, aby měla v čem vařit kulinařit. A takové nádobí se samosebou nadá uklízet jen tak někam do krabice, ale vyžaduje náležitou polici. Proto se teď mohu pochlubit svým veledílem, které jsem jako zručný truhlář vyrobila do Kačenky pokojíčku (skoro) přesně na míru.
Nádobíčko jsme původně plánovali vyrobit s Honzíkem z hlíny sami. Ale pak jsme usoudili, že téměř dvouleté děcko by naše výtvory sotva ocenilo a pravděpodobně by ani dlouho nevydržely. Takže je v této chvíli v poličkách několik kousků hrnců, konviček a naběraček plastových.
Zatím toho není moc, ale Ježíšek kuchyň jistě brzy doplní...


Kontrolní otázka měsíce listopadu

25. listopadu 2009 v 20:47 | Lucka |  Co mě ještě baví
Vrátila jsem se zpátky do studentských let a nahrála tohle kvízové videjko. Copak jsem to natočila? Není to tak těžké, všichni jsme se s tím, myslím, již setkali. Tak, ukažte se světošlápci a domácí hroudoznalci, očekávám vaše odpovědi.
:-)

CO TO JE?


Jak to napsal pan Lada

23. listopadu 2009 v 9:40 | Lucka |  Vašík *07
Není to ještě ani rok, kdy jsem psala o Vašíkovi jako o Mauglím, který se dohovoří rukama, nohama, jen když k tomu nemusí mluvit. Když jednoho dne Mauglí konečně promluvil, vypadalo to, že budeme vyvěšovat prapory. Od té doby se mnohé změnilo a co se řeči týče, rozdíl je přímo propastný. Vašík už nemusí ukazovat jako opička, protože si o všechno řekne, poděkuje i pozdraví. Když zrovna mlčí,poslouchá a cucá do sebe výrazy dospělých jako houba. Jeden pak nikdy neví, co se mu z debaty zrovna uchytilo v hlavě. Když pak zcela nečekaně spustí svá moudra artikulovanou šišlaninou, zůstává nad tím rozum stát.
To třeba když najde nářadí odložené u dveří a obrátí se na tatínka s prstíkem varovně vztyčeným: "Tatínku, to náďadí nepatí ke dvejím, ale do díďny!"
Co na to prckovi odpovědět? Nejjednodušší tatínkovou zbraní je v takovém případě dělat, že nerozumí (takzvaná pozice mrtvého brouka). Když přijdou v poledne Honzík s Ondrou ze školy, běží jim Vašík naproti a radostně volá:
"Ahooooj, kjuciii!!!!"
Já při tom dávám bedlivý pozor, aby mu kjuci na pozdrav aspoň zahučeli. Mají totiž plné hlavy samých důležitých věcí a Vašík mezi ne povětšinou nepatří.
Úplně mě ničí, když se ráno začne se mnou prcek dohadovat u snídaně:
"Mamí, to kakajo je holký!!!"
"Ničeho se neboj, je jenom teplý."
"Ne, to neni teplý, já ti žikam, že to kakajo je HOLKÝ!!!" se zvláštním důrazem na posledním slově. A aby dal argumentům náležitou váhu, ještě do hrnku namočí prst. Maminka je naštěstí splachovací, dvakrát foukne do kakaa a jedlík se do snídaně s chutí pustí.
Vašík má rád zvířátka. Koni dá rohlík, mezi kozama pobíhá, až jsou z toho poblázněné, ale psů se jaksi bojí. Sotva se přiblíží Sára či Elza, vlčák nebo dalmatin, už mi synek rychle šplhá na ramena. Možná to je tím, že se s ním chtějí obě ukrutně kamarádit a Vašík o jejich olizování evidentně moc nestojí. Při troše představivosti se to dá pochopit - má přesně tu správnou výšku, aby Elze i Sáře hleděl z očí do očí (nebo z huby do huby). Koza i kůň jsou dokonce ještě vyšší, ale zajímá je spíš rohlík v dětské ruce než Vašík sám, takže u něj mají určité plus.
Když přijdeme společně k babičce, má synek zvláštní rituál. Sotva se zuje a sundá bundu, oběhne všechny stolky, dokud nenajde babiččiny brýle. Není to tak těžké, babička jich vlastní několik. Potom jako vítr přiběhne s vítězným výrazem:
"Babičto, tady nesu blejle...!"
Babička už s tím sice počítá, ale řekne, jak moc je za ty brejle ráda a poděkuje mu a Vašík se tváří náležitě pyšně. V této souvislosti si vždycky vybavím Nácíčka Josefa Lady. Tenhle mrňavý kocour z pohádky O Mikešovi jako by Vašíčkovi z oka vypadl. A když vidím, jak se i Nácíček v pohádce stará babičce o brýle, pokaždé se tomu musím smát. Pěkně měl pan Lada toho prcka přečteného.
Přidávám krátké videjko o Nácíčkovi. Je jako živý a zkuste se při tom nesmát...:-)



Když se kozy prskaly, ocasama mrskaly

18. listopadu 2009 v 22:08 | Lucka |  Kozy
Čtení s hvězdičkou

A je to tu zas. Přišel listopad a s ním jako každý rok nová kozí sezóna. V praxi to znamená, že se každá slušná koza začne prskat a zkušený chovatel ji musí zavčas pohotově dovézt ke kozlovi.
Kdysi jsem měla obavu, abychom snad něco nezmeškali. V těch listopadových dnech jsme měli Terezu doma několik týdnů, vypadala nadmíru spokojeně, krmila se a zdálo se, že na kozla si hnedtak nevzpomene. Ale má obava byla naprosto zbytečná.

Koza, která se prská, je totiž tak trochu schizofrenik. Na několik hodin se náhle stane někým jiným. Stojí u dveří a jindy tiché zvíře mečí od rána do večera na celé kolo. Chovatel - amatér by si nejspíš pomyslel, že koza má asi ukrutný hlad. Naloží jí velkou kupu snídaně, ale ouha! Koza si sena ani nevšimne. Jen ze zvyku ochutná pár stébel a místo jídla pak celý den korzuje v boxu dokola. To už je každému jasné, že se něco děje, pokud koza zrovna nemá švába na mozku. Pochoduje ráno, přes oběd i odpoledne, neustále si něco mečí a přitom urputně vrtí ocasem. Pokud ji vypustíme do výběhu, zastaví se zhruba uprostřed a potom hledí dlouze a zasněně do dáli. Do toho neustále mečí tu svoji kozí morzeovku a člověk by ji skoro až uvěřil, že se z lesa opravdu co nevidět vynoří kozel velký jak lokomotiva.

Nezbývá než přistavit auto a vyrazit na předem vybranou adresu. Tereza si cestování užívá. Kouká pěkně z okénka, chodci se otáčejí, děti si ukazují, řidiči zpomalují. Z auta koza vyskakuje jako srna a přesně ví, kterým směrem má běžet, neboť kozlů je tu několik a jeden hezčí než druhý. Vrata nám otvírá přívětivý Ukrajinec:
"Ktorého pany chočete?"
Každý kozel má svůj vlastní box. Jakmile se s Terezou přiblížíme, stávají se z nich dravci. Vyskakují proti sobě, hlavama mlátí do mříží a békají na sebe. V okamžiku není slyšet vlastního slova. Poněkud zmateně vybírám kozla, třeba toho, který skáče nejvýš...
Kdo by hledal v kozí lásce romantiku, ten je vedle jak ta jedle. Celá událost je tak prostá, že vlastně ani není co popisovat. Snad jen, že kozel se stává jakýmsi prototypem staročeského čerta. Dupe kolem kozy dokola, vyplazuje jazyk a dělá BELELE - BELELE!!! Koza jen koulí očima. A pak hup a je hotovo. Vlastně by se ani nic důležitého nestalo, nebýt dvou, tří lidských fanoušků, zírajících u dveří.

Ukrajinec se zatváří, jako že je dílo dokonáno. Nikdy tomu nemohu uvěřit a vždycky doufám, že se kozel nakonec ještě vzchopí. Ten ovšem jen potvrdí ošetřovatelovo spokojené mlčení. Teď začíná společenská kozí konverzace, dlouhá, nezávazná... Ta ovšem každého chovatele brzo omrzí a je jasné, že můžeme jet domů. Loučíme se s Ukrajincem a cpeme Terezu zpátky do auta. Z auta je teď biologická plynová komora, ale nezbývá nám, než do ní nastoupit.

Domů je to kousek.
Vyložíme Terezu, Mahulena už na ni v boxu netrpělivě čeká. Kozí konverzace pokračuje.
Mé oblečení putuje rovnou do pračky...
...a já rovnou do vany!
Za pět měsíců uvidíme, co se nám to dnes vlastně povedlo.
Necháme se překvapit.


Obrácení na víru

15. listopadu 2009 v 23:55 | Lucka |  Perličky a vtípky
Vypravovali jsme se do školy. Děti měly oblečené bundy, Vašíkovi jsem ještě spěšně obouvala boty. Falko se motal u dveří, abychom ho náhodou nezapomněli ještě před odchodem vyvenčit. V hlavě mi vířily naléhavé myšlenky o tom, co všechno mělo být v této chvíli hotovo do školy, co je třeba koupit na návsi v krámu, kolik s sebou mám vlastně na všechno hotových peněz a jestli jsem Vašíkovi dobře uvázala šálu. Venku už totiž skoro mrzne...
Do tohoto tichého zmatku u dveří stojící Honzík náhle promluvil:
"Mami, existuje Bůh?"
Opravdu nevím, jak ho to napadlo, ale nepřišlo mi vhodné v tomto okamžiku to rozebírat doslova mezi dveřmi.
"To je trochu složité, víš...až přijdeš ze školy, tak to proberem..."
Tak jsem se vyvlíkla z odpovědi a cpala jsem Vašíkovi na hlavu čepici.
"Tak existuje?"
Pochopila jsem, že nadešla Honzíkova raní chvilka filozofie. Z toho nevycouvám...
Usadila jsem děti do auta a sedla za volant. Vyrazili jsme ke škole.
"Víš, to máš tak - Boha nejspíš nikdo nikdy neviděl, takže někdo v něj věří a jiný zase ne. To si musí zkrátka každý srovnat v hlavě, jestli věří nebo ne...chápeš?"
Bylo ticho. Při troše štěstí bych možná i zaslechla kolečka, jak šrotují Honzíkovi v hlavě.
"Někdo věří a někdo zase ne...?"
Pak se obrátil k Vašíkovi. Dvouletý prcek měl ještě plnou pusu rohlíku, který nestačil dojíst u snídaně. Zbylou půlkou maloval po okýnku auta klikyháky.
"A co ty, Vašíku,...věříš?"
Důležitá otázka, která nepadne každý den. Dožužlal rohlík a hlubokomyslně ho spolkl:
"JO!"
"Tak já taky. Když věří i Vašík, tak to já taky!"
A bylo to.

(foto - cizí zdroj)


Chleba, má nechtěná alegorie Měsíce

14. listopadu 2009 v 20:18 | Lucka |  Tvořivost
Jsou věci, které člověk jednou zkusí, a když nevyjdou, zapomene na ně.
Jsou v životě také věci, které nevyjdou, ale z paměti se jim zmizet moc nechce.
A nakonec jsou také věci, které se právě proto, že nevyšly, stávají jakousi výzvou.
A tou je v mém případě, jak jistě mnozí tuší, můj chleba.
Ano, nekonečný pekařský seriál v tyto dny opět postoupil o jeden díl kupředu. Ještě bych v rekapitulaci připomněla, že poslední pokus dopadl snadno předvídatelnou katastrofou.
Poučena z předchozích nezdarů jsem opět zadělala kvásek a těsto - polovinu žitné a polovinu pšeničné mouky. Snažila jsem se udělat těsto poněkud vláčnější než minule, takže jsem přidala víc vody a hnětla jsem to pěkně dlouho. Až jsem se u toho skoro zadýchala. Chtěla jsem předejít nechtěným kráterům na povrchu výsledného chleba. Ale ať jsem se snažila sebevíc, stejně mi na těstu pukliny zůstávaly. Zkrátka jsem se jim nevyhla a jak se jich zbavit netuším..
Když chleba pěkně vykynul, dala jsem ho do vyhřáté trouby. Tentokrát jsem ji nechala nastavenou pouze na 180 stupňů. Chtěla jsem zapnout jenom spodní pečení, ale naše úžasná trouba tuhle funkci bez horkovzduchu nemá (ať žije vymoženost!). Takže trouba pekla zhora i zdola na 180 stupňů a já dovnitř přidala kastrůlek s vodou. Chleba jsem navlhčila po 20 a po 40 minutách.
Přestože se mi zdál výše uvedený postup dost nedokonalý, výsledný produkt tentokrát nedopadl až tak špatně. Cesta k němu byla totiž opět čistá robinsonáda - věc pokusu a omylu.
Když to shrnu - můj výtvor se tentokrát chlebu alespoň podobal. Vnitřek nepůsobil moc nadýchaně, ale pokud pominu poněkud hutnější strukturu, chuťově to ušlo. Možná bych měla ještě prodloužit dobu kynutí, abych se dočkala vytoužených bublinek. Taky kmínu by bochník snesl trochu víc. A opět kámen úrazu - kůrka, přesněji řečeno kůra. Tentokrát už alespoň nevypadala jako ze stoletého korkového dubu. Vzdáleně připomínala spíše povrch Měsíce. Byla trochu světlejší a o polovinu tenčí než minule. Silnější povahy s důvěrou ve vlastní chrup ji se mnou odvážně kousaly. S trochou snahy to šlo. Kdosi zkušený mě uklidňoval, že chleba zvláční do druhého dne. Tomu nikdy nevěřte. Chleba zůstane stejně kamenný, jako se upekl, a to nejspíš až na věky.
Suma sumárum - mým druhým výtvorem jsem se opět o krůček přiblížila vysněnému cíli. Chleba už nepřipomínal žulový balvan a při troše odvahy se dal jíst. Skutečnost, že jsem neupekla další staroegyptskou vykopávku, mi vlila novou energii do žil. Koupila jsem další mouku, čímž chci říct, že budu v experimentu pokračovat. Pište mi své postřehy a zkušenosti. Během dalšího pokusu je zúročím, takže se stanou součástí příštího dílu tohoto nekonečného seriálu.
Předem děkuji.


Svatý Martin

11. listopadu 2009 v 19:12 | Děda |  Co mě ještě baví
Někdy našeho dědu políbí Můza.
Loni dostal náš tatínek k svátku tuhle báseň:

CESTA

Římské legie postupují
a dřív než vítr zafouká
useknou hlavu mečem svým,
hlavu galského kohouta.

Na prašné cestě vítr fouká
a trubky znějí do dáli,
hrdost však někdy náhle
i krok Římana zpomalí.

Tam vzadu voják Martin k nebi vzhlíží,
myšlenky jeho toulají se kolem,
má v hlavě jen velký Řím a doufá snad,
že nesetká se někdy s Bohem.

Tu náhle na kraj cesty vzhlédne
a odporem se otřese,
hledí na zbídačené tělo
co snad už hlavu nenese.

Ave Caesar tady se asi neříká,
myšlenky plují mu v hlavě
nad troskou
ubohého staříka.

Náhle za ním ozve se hlas:
"Tni a sekej!
To barbar jen, ne člověk více.
Brzy té hmotě již zhasne života svíce."

Velitele ostrý to hlas,
co mrazem zastavil tu i čas,
a kopne noha s hrdostí
do rance snad i bez kostí.

"Pane, to přece chudák jen,
co když měl též života sen...
Co dokáže noha Římana
kopnutím do ubohého pohana?"

Martin strhne svůj plášť
a rozetne jej mečem.
Polovinou své duše balí starce do pláště,
je tu životem, chudák, do naha přec svlečen.

A náhle slunce běh svůj zpomalí,
chvíli v hlavě vojáka jako by se zatmělo,
co se jej to dotklo,
dotklo na čelo?

To požehnání Boha za záchranu pohana
dotklo se hrdého tu stojícího Římana.




Tak to vám povím úplně přesně!

10. listopadu 2009 v 20:35 | Lucka |  Honzík *02

Tak, děti,...copak by se vám ještě líbilo mít ve třídě hezkého????


Tak to vám povím úplně přesně!
Toto je Honzíkův sešit z prvouky.
Až vyrazíme do školy tankem, musím udělat pár fotek, abych je mohla hned zveřejnit na tomto blogu....



Když šnek se šnekem snídá

7. listopadu 2009 v 17:08 | Lucka |  Ostatní havěť
...snad zdáš se mi, zdáš...
nepospíchej, zastavím ten čas!

Vychutnejte se mnou tichou intimitu šnečí snídaně, podmalovanou melodickou hudbou.


(Upozornění: Načítá se to poněkud déle. Mějte, prosím, se šneky trpělivost. Za pochopení vám děkuji.)

V řadě za sebou šnečci někam jdou...

5. listopadu 2009 v 23:13 | Lucka |  Ostatní havěť
Upozornění pro našeho tatínka - TOHLE NEČTI!!!

Před pár dny se Myšáčci vrátili z dovolenky v Beskydech. Sice jsem u toho osobně nebyla, ale v rámci této dovolené došlo k historickému okamžiku - setkali se tam totiž dva blogeři. Na straně jedné můj bratr Milan a jeho pravá blogovací ruka Helča, na straně druhé Lipetka.
A že to bylo setkání nadmíru úspěšné (alespoň pro mě), o tom svědčí tři nové přírůstky do domácnosti, které Myšáčci od Lipetky přivezli. V neděli jsem od nich převzala nevelkou krabičku, ve které byla na první pohled jen hlína. Ale já dobře věděla, že v ní najdu tři malé šnečky Achatina reticulata.
Bylo už dost pozdě večer, takže jsem krabičku položila na polici u počítače s tím, že jejím obyvatelům se budu věnovat až další den. Slovem věnovat rozuměj najít informace, jak mám vlastně šnečky ubytovat a nakrmit. Krabička byla celá omotaná pevnou folií, takže jsem podlehla obavě, aby měli noví nájemníci dostatek čerstvého vzduchu. Kousek igelitu jsem proto odmotala, takže vznikla malá kyslíková mezerka a potom jsem popřála šnečkům zahrabaným v hlíně dobrou noc.

Ráno jsem odvezla Honzíka do školy a zběžně šla kouknout na šnečky. Na první pohled bylo jasné, že tu od večera nastala jistá změna. Rašelina byla rozhrabaná a poněkud neuspořádaná. Co mě ovšem zaujalo nejvíc byla hlína lehce roztroušená kolem krabičky. Pojala jsem podezření. Roztrhla jsem folii a hrábla do substrátu. Mé obavy se potvrdily - šneci už tam byli jen dva. Zděsila jsem se. Následovala pečlivá prohlídka police. Když jsem nic nenašla, zkoumala jsem skrytá zákoutí počítače a monitoru. Nakonec mě upoutala stříbrná pidisilnice na koberci. Když najdete stříbrnou pidisilnici, není už těžké vystopovat pachatele. Byl přilíplý zevnitř nohy stolu. Tomu říkám šnek - sprinter! Ulovila jsem ho a vrátila k jeho sourozencům do krabičky.

Sedla jsem k počítači a poslala Lipetce dotaz ohledně krmení a ubytování. Za chvilku už mi blikal nový mail. Co přišlo, budu ve zkratce citovat::
Tady máš něco, aby jsi viděla co na krmení http://lipetka.blog.cz/0903/potrava-pro-achatiny. JInak šnečkům stačí nějaké akvárko, do něj nasypat kokosovou drť nebo rašelinu. Rádi se celkem zahrabávají...
.... Není to žádná věda. Šneček rád papá a hlavní je dostatek vápníku, aby měl z čeho stavět domeček. Toť vše. Jinak by v tom akvárku měli mít vlhko.
A zadělejte si ho pořádně, čnečci vlezou kamkoliv.
Papa


Mnoho psů - zajícova smrt

2. listopadu 2009 v 21:27 | Lucka |  Děti
Kapitola 1. - Uvedení do děje
Každý rok na konci října připravujeme v naší ulici pro děti halloweenský lampionový průvod. Hlavním strůjcem bývá zpravidla Kamila, naše spřízněmá duše, a několik dobrovolníků z ulice. U naší stáje průvod začíná, takže na mě je logicky vytvořit start celé akce. V praxi to vždy spočívalo v zapálení několika vydlabaných dýní a osvícení cesty hořícimi loučemi. Kamila roznesla pár pozvánek a ochotní tatínkové připravili malý ohňostroj. U stáje se večer sešlo asi dvacet dětí s lampiony a s rodiči. Prošli jsme ulicí, udělali pár fotek, zapálili rachejtle a nakonec děti ještě dostaly nějaké drobnosti.
Ani letošní říjen nebyl vyjímkou, takže už hezkých pár dní předem nám doma visela pozvánka od Kamily. Pro Honzíka to znamenalo vytvořit si masku a potažmo také pro Vašíka. Já naštěstí se vším předem počítala a dýně již dříve koupila. Jak jsem se již zmiňovala, letos mi totiž na políčku nevzešla ani jedna. Vše tedy vypadalo zcela připravené - masky byly hotové, dýně vydlabané, lampový olej zakoupen. Na lampionu jsme pracovali během týdne a ani v tom nebyl problém. Předpověď počasí vypadala oproti minulým létům naprosto excelentně.

Kapitola 2. - První varování
V pátek ráno jsem jako každý týden vyrazila s Vašíkem do Berouna na kroužek malování. Deset maminek vyrábělo u stolečku s prckama papírové lístečky. Zrovna jsem zdobila ťopku, když ke mě nesměle přistoupila paní:
"Ten lampionový průvod půjde od vás? Můžeme přijít také? "
Neviděla jsem v tom žádný problém a podotkla, že místa je přeci dost.
"A nebude vadit, když s sebou vezmu pár dětí z plavání?"
I ostatní děti se pochopitelně do průvodu snadno vejdou. Takže jsem se tím dál nezabývala a dál šmidlala pastelkou lísteček.
Ale mělo mě to varovat!

Kapitola 3. - Přihořívá
Páteční odpoledne se jako obvykle vrátila naše babička z práce. Zamkla školní kuchyň a usedly jsme společně ke kávě.
"Už má Honzík hotovou masku?"
Ubezpečila jsem ji, že i lampion je v poslední fázi výroby. A pak mě napadlo, jak vlastně o průvodu ví, když pozvánku mám doma v kuchyni.
"Přece je to ve školce vyvěšené na nástěnce," odpověděla během míchání kávy.
Bylo mi trochu divné, že dávala Kamila pozvánku do školky. Nic o tom neříkala. Napadlo mě, že dětí přijde asi o něco více, než loni...
A mělo mě to varovat!

Kapitola 4. - Oheň na střeše
Stejný den večer se na chodbě ozval nesmělý hlásek. Seběhla jsem schody a ve dveřích stála Kamila. Ve tváři měla výraz štvance.
"Omlouvám se ti, Lucko, ale já za to nemůžu...vymklo se to z rukou!"
Netušila jsem, která bije.
Bylo to tím, že jsem trávila celý den doma, zalezlá jako krtek.
Teprve nyní, v kuchyni u čaje, jsem pochopila, že náš společný plán zaznamenal nejspíš totální kolaps. Kdosi totiž aktivně Kamily pozvánky namnožil a vyvěsil na všechny obecní vývěsky, včetně školky. Byl to nápad na metál! Počet účastníků našeho průvodu vzrostl geometrickou řadou.
A aby bylo dílo dokonalé, odpoledne ještě vše oznámil obecní rozhlas.

Kapitola 5. - Analyzuji situaci
Každá slabší povaha by si v této situaci nejspíš dala mokrý hadr na hlavu nebo zalezla zdechnout někam do houští. Já mám naštěstí s drobnými hromadnými akcemi pár zkušeností z dob mládí, takže jsem se rozhodla jednat a nic nenechat náhodě. Když odešla zničená Kamila domů, analyzovala jsem situaci. Problém by nebyl ani tak v nedostatku místa (byl, ale radši nepřemýšlet...), jako v otázce, kdo všechno vlastně přijde. S malými dětmi s lampiony se počítá, tady není co řešit. Ale co když odněkud z neznáma dorazí tvrdší jádro? Co když bude mít lampionový průvod své radikální křídlo? A jak bude velké? Volný vstup do stáje a přilehlých prostor jsem se rozhodla tentokrát neumožnit, a co víc - zarazit.
Náš tatínek navrhoval přesunout shromaždiště akce do výběhu a při první provokaci zapnout elektrický ohradník. Tuto možnost jsem odložila jako krajní řešení.

Celkově jsem stav shrnula takto:
Počet účastníků s lampiony : 20 až nekonečno
Věk : 0 - 20 (vyjímky předpokládány)
Hlavní úkol: Jasně vymezit shromaždiště, aby účastníci nebloudili do stáje ani kolem domu a aby nezadupali květenu a nezlámali větve, prostě aby ráno nebyla pod okny měsíční krajina.
Hlavní úkol 2 : Uhájit dveře. (Ne, to už přeháním, k tomu nesmí dojít...)
Úkol podružný : Parkování. To jsem se nakonec rozhodla neřešit. Nebylo jak.
Čas na přípravu : 48 hodin

Pokud to teď třeba čte některý z účastníků, nechť si nemyslí, že by nebyl vítán nebo nezván. Zváni i vítáni byli všichni. Jen ten snaživec, který to vyvěšoval po všech koutech, mohl předem něco říct a mohli jsme se sejít třeba na návsi. To by byl plac! A já bych si nemusela lámat hlavu, kam u stáje nacpeme prvomájový průvod, aniž by nás dav ukamenoval.
O myšlenkových pochodech Kamily raději pomlčím...

Kapitola 6. - Je to tu!
V sobotu jsme s Honzíkem vytáhli ze skříně prostěradlo, které obětujeme. Rozhodli jsme se ho pověsit přes cestu jako fábor. Prostěradlo jsme společnými silami pomalovali dýněma a kostlivcema a natrhali (to nám šlo), aby vypadalo děsivěji. Z hlubin sklepa jsem vyndala lampiony, které pamatují ještě naší svatbu.
V neděli ráno nás čekala katastrofa - před domem se rozpadla naše vydlabaná dýně, hrdina večera. Když jsem tam tu placku viděla, napadlo mě, jestli to není špatné znamení...ale druhá dýně naštěstí mráz ustála.
Odpoledne jsme se vrátili od babičky z oběda a u našich dveří byl od Kamily vyrobený velký halloweenský plakát. To trochu zvedlo mé dýní pošramocené sebevědomí.
Navečer jsme s Honzíkem přes cestu natáhli fábor, přikolíčkovali plakát, vyvěsili lampiony, podél cesty zapálili louče a taky poslední ohnilou dýni. Koně jsme zamkli.
Honzík si oblékl svůj hrůzostrašný obleček, do ruky vzal lampion a Vašík to nakonec přes počáteční výhrady udělal taky.
Děti se scházely rychle, přišli jsme na místo skoro poslední. Jak jsem tam tak organizačně pobíhala a rozvěcela dětem lampionky, dostala jsem se příliš blízko k louči a málem mě ohořela záda. Mohla jsem nakonec působit ještě jako kulturní vložka pro zpestření programu.
A nakonec...všechno dobře dopadlo.
Prošli jsme ulicí, kde jsme za ploty potkávali různá rozsvícená strašidýlka. Na konci byl ohňostroj, kterého se tentokrát už Vašík nebál. Jaká radost! I pár fotek jsem stihla a děti si pár maličkostí odnesly z průvodu domů.

Kapitola 7. - Závěr
Na akci dorazilo pouze asi dvojnásob dětí, než obvykle.
Katastrofa se nekonala neboť:
- Mnoho rodičů odradilo špatné počasí. Oproti minulým rokům nebylo totiž mokro, nebyl mráz ani mlha a dokonce ani nepršelo.
- Radikální křídlo zaměnilo noční světélkování za světlo monitoru.
- Zbytek lidí, kteří nedorazili, neví kde bydlíme, a prostě nás NENAŠLI!

Zvláštní poděkování patří Kamile a všem rukám pomocným i když někdy by bylo lépe raději jen držet lampion...;-)

Strašidlo a strašidýlko. Jeden se těšil, druhému se strašit moc nechtělo.

Chuťovka pro nadšené fotografy. Foťák jsem nařizovala den předem celou hodinu na zapálené svíčce. Asi to nebyl nejvhodnější objekt. Nakonec všechny fotky stojí pěkně za houby...

Takhle vypadá naše domácí strašidlo...

...a takhle ohňostroj.

Další fotky najdete v mém albu.

A nakonec ještě trocha historie:
(Je to opsané z časopisu pro ženy...tak snad je to pravda.)
Halloween začíná západem slunce 31. října a končí úsvitem 1. listopadu. Staří Keltové dělili rok na dvě části - jednu nazývali obdobím světla a hojnosti, druhá byla ve znamení chladu, tmy a smrti. Tím přelomovým dnem je právě 31. říjen. Keltové věřili, že v tuto magicou noc jsou si říše živých a mrtvých nejblíže. Lidé proto zapalovali ohně, aby k nim duše jejich blízkých trefily. Strašidelné masky, které vytvářeli z vydlabaných řep, měly naopak zahánět zlé duchy...