Prosinec 2009

Přežili jsme skoro ve zdraví...

25. prosince 2009 v 23:20 | Lucka |  Děti
Štědrý den u nás bývá plný očekávání a napětí, asi jako všude, kde je dost malých dětí. Ten den je totiž pro ně neuvěřitelně dlouhý (já si to ještě dobře pamatuju). Dopoledne to ještě jde - chodíme nadělovat do stáje, zvládneme nějakou tu procházku. Ale pak už se to vleče. Kdosi řekl, že Ježíšek přichází s první hvězdou na nebi. Proto ji Honzík vyhlížel již od oběda.
Na Štědrý večer se všichni hromadně přesouváme k babičce. Musíme se tam zavčas sejít s Myšáčkama, což znamená sladit časový harmonogram čtyř dětí s čerstvě smaženým kaprem. Přijít brzo je neslušné, přijít pozdě zas vyslovené faux pas. Většinou to zvládneme tak, abychom babičku hned nenaštvali. Děti udržujeme v klidu a hlídáme, aby nám nějaký prcek neproběhl v nestřeženém okamžiku dveřmi rovnou ke stromečku. Děti jedí slušně, neboť jsme je předem úmyslně vyhladověli. Snědí všechno s neuvěřitelnou rychlostí. Za chvilku už se nám netrpělivě hromadí u dveří. Naštěstí měla babička dobrý nápad, přivázali jsme kliku.
Jakmile zazvoní zvoneček, vpustíme děti dovnitř. Chvilku tam stojí v úžasu... a pak začne pogo. Všichni se vrhají na dárečky. Klopýtají o sebe, halekají a trhají papíry. Vše se snažím s nůžkami organizovat, ale v té vřavě s nimi působím spíš nebezpečně. Vzdávám se. Už jen hlídám, aby nejezdila Kačenka Honzíkovi s kočárkem přes nohy, Vašík nikoho nemlátil baterkou na provázku a Ondra nepostrácel všechny dílky stavebnice hned pod stromečkem.
Když je vše vybaleno, pokoj vypadá jako po boji. Děti utichnou a každý spočine u své hromádky. My si dáme štamprdličku a ještě nějakou dobrůtku v podobě chlebíčku a začínáme pomalu uklízet.
Letos se naštěstí nestala žádná pohroma. Nikdo se nepořezal o láhev (jako strejda před pár lety), ani si nikdo nezlámal ruku (jako naše babička vloni), ani se žádnému dítku nestalo neštěstí (myslím tím to neštěstí v kaťatech, jmenovat nebudu). Jen Honzíka nám po nadílce skolil nějaký zákeřný bacil, takže se přesunul rovnou do postele. Ale to proto, aby nebylo vše zas tak dokonalé...
Tak skončil Štědrý večer, ale ne nadělování. To máme totiž na etapy, takže ráno se ještě rozbaluje u nás a u Myšáčků a večer u druhé babičky.
Letos rozbaloval Honzík v posteli.
Ale vypadal spokojeně.
I v posteli mají totiž dárečky svoje kouzlo.
Tak skleničku do ruky a na zdraví!
Dětem uděláme čaj...
prosinec
prosinec
prosinec
prosinec
prosinec

Ježíšek není červený!

23. prosince 2009 v 10:22 | Lucka |  Děti
Tak už je to konečně jasné. Konečně tady máme svědka, který Ježíška opravdu viděl. Včera zrána se nám totiž Ježíšek potuloval za okny a nestačil uletět, když se Honzík vzbudil. Takže už teď přesně víme, že má bílý plášť a taky z něj Honzík viděl boty. To se mi ulevilo! Ježíšek opravdu není červený!
A ještě přikládám jedno opožděné přání, které děti na poslední chvíli odeslaly z balkonu. "Milý Ježíšku" je na přední stránce dopisu, kterou nevidíte...


Přeji všem krásné Vánoce,

jen tak, jak dovedu

a neuklouzněte dnes na ledu!


A naše hudební vánoční přání nakonec:


Slunovrat

22. prosince 2009 v 20:45 | Lucka |  Co mě ještě baví
Kam se dnes podívám, všude je sníh, mrazy se u nás propadly až na -17 stupňů a vlády se ujala skutečná zima. Ale nic není tak černé (v tomto případě bílé), jak by se mohlo zdát. Včera v 18.45 totiž nadešel ten magický okamžik, kdy se nám sluníčko konečně přestane vzdalovat a začne k naší radosti kráčet pomyslným opačným směrem. Přišel ten nejkratší den v roce, což znamená, že víc tmy už opravdu být nemůže, dny se začnou natahovat a slunce i světla přibývat. A tento den, jako každý rok, jsme oslavili svátek Slunovratu.
(Článek o předešlých ročnících najdete zde.)


Přestože předchozí dny nás svými mrazy poněkud děsily (ale rozhodně by to nebylo poprvé, kdy jsme stáli u ohně jako zmrzlí permoníci), tento rok se přece jen počasí nakonec trochu umoudřilo a my mohli slavit Slunovrat v příjemné teplotě -6 Celsiových stupňů. Jako novinku jsem letos vymyslela pro každé dítě rolničku na krk a svítící tyčinku na bundu. Objevilo se ovšem několik úskalí. Především valná většina dětí postupně odpadla z důvodu nemoci. Proto jsem rolničky nakonec rozdala jejich rodičům k obecnému veselí všech zúčastněných. Dosud neudané rolničky jsem měla všechny pověšené na svém krku, navíc jsem se jako hlavní organizátor vybavila důmyslnou lampičkou čelovkou, k tomu jsem na sebe oblíkla vše, co se dalo, a proto jsem byla nakonec všemi lichotivě nazývána svítící kamion.
prosinec


Osvětlení zbylých dětí se tentokrát neosvědčilo. Tyčinky svítí po jejich zlomení po dobu vzniklé chemické reakce uvnitř. Bohužel, v nastalém mraze žádná chemická reakce nenastala, tudíž děti téměř nesvítily, což mě mohlo předem napadnout. Strejda Milan se jako tradičně ujal ozvučení celé akce, takže nás provázala juchavá irská hudba a rázem nám všem bylo i v tom mrazu do skoku. Na ohníčku se pekly buřtíky, v kotlíku vařil svařák. Hmmm, jak voněl...a jak byl dobrý!
prosinec

Děti hopsaly kolem a byly taky spokojené. Ale v 18.45, těsně před okamžikem Slunovratu, přiběhl plačící Vašík, neboť měl v kalhotech katastrofu. A zrovna když začaly venku střílet rachejtle, my jsme se ve vaně převlíkaly. Proto toho tentokrát o ohňostroji moc neporeferuji...
prosinec

A když jsme všechno snědli a všechno vypili a když zhasla poslední rachejtle, přesunuli jsme se každý se svou rolničkou společně k ohníčku v krbu, abychom venku úplně nezmrzli. Družný hovor jsme zajídali výbornou tapenádou, která se strejdovi Milanovi opravdu moc povedla. Nakonec došlo i na zpěv a bujaré veselí pokračovalo až do noci.
Sluníčko je sice stále daleko na dovolené, ale od včerejška už se to zimě krátí. Zatím to ještě není vůbec znát, ale je to tak. Ona nás jistě ještě dost potrápí, ovšem světlo začne od Slunovratu přibývat, i když nenápadně. Zatím si můžeme zapálit svíčku, aby nám to čekání příjemněji ubíhalo. Nejkratší den už máme za sebou...

Balada o kapitánovi, který neopustil svoji loď

18. prosince 2009 v 21:27 | Lucka |  Děti
Konečně u nás napadl sníh, aby mohli kluci vyrazit na kopec s pekáčem. Pokrývka není zatím nic extra, takže v úvahu padl kopec první volby - v tomto případě ten nejbližší, takže zkrátka kozí výběh. Jen pro úplnost, kozenky tráví zimní období převážně doma, proto se do sáňkování dětem plést nemohou. Honzík vyrazil na sníh s pekáčem a Ondra se sněhovým kluzákem, alias lopatou neboli podprdelníkem. Hned od začátku jim stroje z kopce pěkně svištěly, ovšem kluci řízení mistrně zvládali (no...v mezích možností). Zmiňovaný svah má však jednu drobnou nevýhodu. Jelikož jde o výběh, dolní část končí logicky dřevěnou ohradou. Podjet by se to dalo, ale je nutné nestrefit se při tom do sloupku.
Chvilku jsem sledovala, jak ti kluci válí, a když jsem viděla, že mají jízdu pod kontrolou, přestala jsem jim věnovat pozornost. Jenže o patro výš sledovaly kluky druhé oči. Za chvilku seběhla dolů teta Helča, neboť se právem obávala, že se přecejen do toho sloupku nakonec s pekáčem někdo strefí. Nakonec dostala vcelku dobrý nápad - snesla z půdy vyřazenou molitanovou matraci a ještě v igelitu ji opřela o zmiňovaný dřevěný kůl u výběhu. Podtrženo, vyřešeno.
Obě maminky si klidně odešly za svou prací a kluci vesele jezdili dál. Jenže maminky netušily, že Honzík s Ondrou za chvilku vymyslí tu nejúžasnější věc, co se snad vůbec vymyslet dá. Odložili ošoupané pekáče, popadli matraci a společnými silami ji vyrvali až nahoru na kopec. Jak jsem se později dozvěděla, nasedli na ni oba, Honzík dopředu, protože byl kapitán. Odšoupli se a už se řítili šůsem dolů. Matrace v igelitu nabrala ihned pořádnou rychlost a ta zřejmě Ondru sedícího vzadu vyděsila. Jako trosečník na potápějící se lodi, spějící ke své záhubě, opustil palubu skokem do vln (v tomto případě do sněhu). Kapitán Honzík si zřejmě ani ničeho nevšiml a už se řítil na neovladatelném škuneru sám. A právě v tom okamžiku jsem přistoupila k oknu. Srdce jsem měla rázem v krku. Jenže než bych řekla popel, matrace se zastavila. A jak? Právě o ten sloupek. Ránu jsem slyšela i přes zavřené okno. Naštěstí se molitan před Honzíkem ohnul o kůl, takže vytvořil jakýci air-back. Je to k neuvěření, šílenou jízdu odnesl kapitán jen s několikama modřinama a boulí. A maminka aby si dávala hadr na čelo....když někdo dovede dobrý nápad až k dokonalosti, je holt každá rada drahá.

Přikládám ilustrační videjko.
Těch koní tam se prosím neděste. Oni jsou hrozně zvědaví a vždycky okounějí na místě, kde je to nejméně vhodné...



Pozn.
Množí se tu kolem mě spekulace, že vůbec není jisté, kdo byl skutečně ten kapitán. Tak teď už nechápu vůbec nic. Kluci si teď tu hodnost házejí jak horký brambor. Zdá se, že pravda zase chodí v hadrech a pod most půjde spát...

Renovace starých židliček pro děti

17. prosince 2009 v 18:47 | Lucka |  Tvořivost
Za dveřmi stojí našim dětem tři židličky. Jsou letité, sedávala jsem na nich i já. Sloužily dlouho, předlouho, až je jednoho dne nejmenované zařízení vyřadilo a skončily na hromadě určené ke spálení. A takové věci já, staromilec, špatně nesu, takže se mi jich podařilo pár zachránit.
Ale co si budem povídat, židličky byly pěkně omlácené, špinavé a dokonce se jim viklaly nožičky. Co s nimi? Odpověď je snadná - potřebují renovaci.

1. Tohle je původní stav. Tyhle židličky jsou ovšem poctivá prácička, léty prověřená, takže není nic jednoduššího než šrouby u nožiček prostě přitáhnout. Šlo to naprosto snadno. Jestlipak bude na těch nových židlích po třiceti letech ještě co přitahovat?
prosinec


2. Židličky jsem pečlivě očistila smirkovým papírem a dvakrát natřela. Tu zelenou barvu bych příště volila raději světlejší, pro další postup by to bylo vhodnější.
prosinec


3. Z ubrousku jsem vystřihla zvolený motiv. Ubrousky pro toto použití prodávají v Berouně po jednom a výběr je obrovský. Dá se sehnat prakticky úplně každý motiv, který mou hlavu napadne. Takže jsem vybírala dlouho a byla jsem jako v Jiříkově vidění...
prosinec


4. Kdo tuhle ubrouskovou techniku zná, pro toho nepíšu nic nového. Z vystřiženého ubrousku je třeba oddělit úplně svrchní, téměř průhlednou papírovou vrstvičku s obrázkem
prosinec


5. K přilepení na židli jsem použila speciální lepidlo s lakem ze stejné prodejny. Bylo dost drahé, ale chtěla jsem, aby ubrousek na exponovaném místě židle stoprocentně držel. Pokud bych lepila obrázek jinam, mohl by se použít třeba jen Herkules (lepidlo).
Svrchní vrstvička ubrousku se ráda trhá. Při lepení stačí namazat štětcem jen několik bodů hlavně po obvodu, aby se jemný papír nepoškodil.
prosinec


6. Po položení obrázku na správné místo vše tímto lepidlem s lakem pečlivě přetřu. Lak se vsákne rychle do ubrousku, ještě je třeba štětcem jemně vymačkat bublinky. Nejlepší je postupovat shora dolů.
prosinec


7. Po úplném uschnutí lepidla jsem ještě celou plochu židličky přetřela vrstvou lodního laku.
A dílo je hotovo. Račte se posadit. :-)
prosinec




.

Jak se loví jmelí

14. prosince 2009 v 23:07 | Lucka |  Příroda
V neděli jsem se s klukama vypravila do lesa. Kromě procházky jsme se chtěli také poohlédnout po nějakém jmelí. Cesta byla čerstvě umrznutá, takže jsme se konečně nemuseli brodit blátem. Na některých místech ještě zůstal poprašek sněhu, který padal v noci.
V lese je ticho.
Les spí.

Došli jsme až ke studánce, která nebyla pod vrstvou listí a bílým sněhem ani vidět. Ale prozradily ji cestičky, vydupané kolem lesní zvěří. Kluci se ji snažili pomocí větví vyčistit a já hned využila času, abych se rozhlédla trochu kolem.
Loni ohýbal touto dobou les silný vítr. Stromy se mlátily jeden o druhý a ulámané větve padaly dolů. Na jedné z nich jsem tenkrát na zemi našla veliký trs jmelí.
Tento rok zatím naštěstí žádná fujavice nepřišla, takže i všechno jmelí zůstalo v bezpečí korun stromů.
Marně jsem hledala po zemi, pro zelenou úrodu bych letos musela šplhat vysoko do větví starých vzrostlých borovic, a to neumím.
Lovit jsem proto tentokrát mohla jen s foťákem. Jmelí na stromě najde svým okem i průměrně zkušený pátrač. O hledání se zde zmiňuji proto, že jmelí v koruně stromu není zlaté, jak by se třeba mohl někdo domnívat, ale roste vždycky zelené. (Kdo by to byl řek, je to pěkný prevít, to jmelí...)
Po chvilce pozorování si každý dychtivý přírodozpytec všimne, že koruny některých borovic vypadají trochu jinak, než těch ostatních. Jmelí si tam pěkně sedí přilípnuté mezi větve, vesele si parazituje, a myslí si, že ho nikdo nevidí. To možná o něm platí, dokud je ještě úplně malinké a neškodné, ale jakmile povyroste, začne borovice s nezvaným hostem na hlavě vypadat divně. Jako by některá z nich měla mezi kadeřemi jehličí takový příčesek. Jako by si ho tam přišpendlila jen tak narychlo a navíc ten odstín, ten jí teda vůbec nesedí. Jak jsem řekla, vypadá zkrátka divně a hotovo.
Než kluci vyčistili studánku od listí, udělala jsem pár fotek. Škoda, že tam nahoru neumím vyběhnout jako veverka. Nebo vyšplhat jako druid se zlatým srpem. Je to tak... já se mohu do korun jen dívat...


prosinec


prosinec

prosinec







Praha už volá

8. prosince 2009 v 23:29 | Lucka |  Cesty
Dnes se uskutečnila má dlouho plánovaná návštěva Prahy. Přestože se během roku tomuto městu rozhodně spíše vyhnu, před svátky si ráda na chvilku zaskočím do ruchu velkoměsta. Po obědě jsem vyzvedla Honzíka ze školy a nabrali jsme společně jasný směr. Počasí bylo hrozné, lilo jako z konve, ale nemohli jsme si vybírat. Vašíka se podařilo konečně udat babičkám a čas nás vyjímečně netlačil.
Naše první cesta vedla na Staroměstské náměstí. Atmosféra zde mě ovšem příliš nenadchla. Kromě krásně zářícího maxismrku nebyla výzdoba náměstí nic extra. Pod rozsvíceným stromem navíc svítily žárovky blikající reklamy na jakousi firmu, což přišlo poněkud divné i Honzíkovi. Od pražených mandlí jsme utekli (90 Kč 100g) a kaštany jsme si koupit nemohli, neboť jsme každý drželi v ruce deštník a technicky by bylo obtížné kaštany v dešti loupat.
Ale naše kroky vedly trochu stranou do Týnské uličky, kde jsme koupili nový klobouk našemu tatínkovi. Už jsem se opravdu za něj styděla, když vzal ten starý na hlavu...Tím jsme prakticky splnili polovinu našeho plánu.
Zastavili jsme se u Orloje. Musím všechny čtenáře uklidnit, orloj je stále tam, kde byl a nic se na něm nezměnilo. Honzíka zaujal kostlivec a ujišťoval mě, že ten je určitě pravý.
Následovala vytoužená návštěva KFC, jak jinak. Když jsme se najedli a vyhodily tác s papíry do popelnice, zaběhla jsem ještě na WC. Oproti jiným KFC však v centru Prahy mají v KFC taky hajzlbábu. Chtěla po mě peníze nebo účtenku. Účtenku jsem zahodila a protože bych si nechala pro korunu koleno vrtat, vrátila jsem se a sebrala ji z jednoho odloženého tácu. Livrejovaná hajzlbába byla spokojená a já taky.
Jako druhou hlavní část programu jsem Honzíkovi slíbila výstavu Karla Zemana u Hybernů. Kolem těch Hybernů je nějaký informační šum. Náš tatínek mi včera večer jasně ukazoval na mapě, kam se máme vydat. Namítala jsem, že v mé paměti je Hybernský palác poněkud jinde, ale nakonec jsem ho poslechla. Vylezli jsme s Honzíkem z metra na Národní třídě, ale Hyberna jsme nikde neviděli. Tak jsme postupovali tak nějak instinktivně, až jsme došli na Václavské náměstí. Tady už jsou vánoce cítit. Krásně je to tu vyzdobené a voní tady trdelník (tím nechci narážet na naše bloudění). Zašla jsem do malé trafiky poptat se na toho Hyberna. Seděla tam za pultem Vietnamka a o paláci neměla ani tuchy. Nevadí, vedle je ještě směnárna, tam mi poradí. Omyl. Ve směnárně mění černoch. Další dva lidé, které jsem po cestě zastavila, jen výmluvně gestikulovali. Když jsme konečně narazili na Čecha, už jsme prakticky stáli u Paláce. Sláva! Palác stál přesně tam, kde jsem ho čekala. Nevím, jak je to možné, ale mapa asi taky někdy pěkně kecá.
Výstava Karla Zemana byla jen taková malá. Pár velkých fotek z filmů, které jsme měli za chvilku prošlé. Honzík byl poněkud zklamán. Naštěstí mě napadlo mu zvednout náladu příslibem, že si večer pustíme jeho oblíbený film Cesta do pravěku. Jak málo někdy stačí ke štěstí!
Prošli jsme si stánky na Náměstí Republiky. Tady už se opravdu dá mluvit o krásné vánoční atmosféře. Hrála tu hudba, voněly tu obrovské kusy masa opékané na rožni a stáli tu sudy s okurkama. Prodávali tady perníčky a dřevěné figurky, bylo to opravdu pěkné. Foťák jsem si nesla, ale v tom lijáku jsem ho ani nevytáhla.
Nakoukli jsme do Kostela sv. Josefa, kde hořela spousta svíček a kde taky našlo azyl několik spících bezdomovců.
Nakonec jsme zamířili k domovu a když už jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí, vlezli jsme do metra. Honzík si zatím eskalátory vždy užíval, takže jsem jim přestala věnovat náležitou pozornost. Tak, teď se pobavte, Pražané, přišla vaše chvilka. Stoupla jsem na schody, jedoucí nahoru, ovšem Honzík se mi ve stejném okamžiku vycuk a na eskalátory jednoduše nenastoupil. Když jsem byla několik metrů od něj, začal dole srdceryvně volat o pomoc s tím, že se bojí. Naštěstí bylo schodiště úplně prázdné. Otočila jsem se a rozběhla se k synkovi dolů v protisměru jedoucích schodů. Jely docela rychle, takže mě i přes rychlý sprint stále nenápadně vezly nahoru. Dupala jsem dolů jako blázen a šlapala schody stále na jednom místě. Kdykoliv jsem zpomalila, abych se nadechla, už jsem se ovšem zase vezla nahoru. Při mé snaze o rychlou záchranu dítěte si i synek povšiml mého podivného chování. Jeho nervydrásající pláč přešel plynule v zlomyslný smích. Neustále jsem na něho v běhu křičela, aby už, hernajs, nastoupil na ty schody a prokládala jsem to peprnými, nepublikovatelnými výrazy.
Když se dost nasmál, vstoupil na eskalátory a já mohla konečně popadnout dech. A pak, místo abych mu řádně vyčinila, jsem se začala smát taky. A smáli jsme se v metru, i celou cestu domů a Honzík se bude jistě smát i ze spaní. A určitě to dá i za pár let k dobru a zase se bude smát a všichni kolem s ním, až začne vyprávět, jak tam ta maminka tenkrát šlapala v metru schody...


(Zdroj: You Tube)

Pozn. Jestlipak se nade mnou v bezpečnostní kameře teď zaměstnanci metra taky tak pěkně baví....

A čert za ním pospíchá, že mu pytel rozpíchá...

5. prosince 2009 v 23:40 | Lucka |  Děti
Pátý prosinec je zvláštní den. Jako děcko jsem už od rána cítila ve vzduchu jakési chvění, možná napětí. Ten zvláštní pocit si stále pamatuji - těším se, že přijde Mikuláš s čertem, jak budou asi vypadat, co přinesou, a zárověň mám strach, takový skrytý, nevysvětlitelný strach, strach z neznámého. Přes to všechno mě nikdy ani nenapadlo, že by k nám snad mohl Mikuláš nepřijít. Možná proto nikdy nezklamal a vždy dorazil i s čertem a s andělem za zády.
Ani dnes, jako zodpovědný rodič, nezamykám před Mikulášem dveře. Proč taky? Kluci jsou celí natěšení už několik dní předem. Již od včerejška vyhlíželi čerty z okna a sváděli na čertí rejdění každý podezřelý zvuk i kdejakou šmouhu na nebi.

Již tradičně vděčíme za našeho Mikuláše i čerta sehrané babičce s tetou. Z tohoto důvodu k nám každoročně chodí šouravým krokem hodný, bělovlasý Mikuláš se starým, vypelichaným, smradlavým čertem. Jsou oba takoví pomalí, věkem sešlí, moc toho nenamluví, takže se jich naše děti nakonec ani moc nebojí. Čert táhne na zádech obrovský pytel, ze kterého navíc koukají nohy nějakého nezvedeného děcka a Mikuláš se tělem opírá o zatočenou berlu (ne berli - pozn. aut.).
Letos se náš tatínek rozhodl vnést mezi tyto dvě postavy nový vítr. Mé námitky hodil obloukem za hlavu a od rána se dožadoval lampového oleje, petroleje nebo alespoň denaturovaného lihu. Upozornila jsem ho rázně, že jakékoliv pyrotechnické pokusy nejsou rozhodně na místě, ale bylo to jako mluvit do dubu. Na večer jsem čekala s mírnými obavami, skoro jako ti kluci.
Zazvonil zvoneček, zarachotil řetěz a Mikuláš s čertem byli tu! Čert opravdu smrděl na sto honů, protože se ve stejných botách prošel odpoledne prasečím chlívkem. Iluze byla dokonalá, ale naštěstí si boty u dveří dobrovolně zul. Děti se seběhly, utrousily nějakou básničku, Honzík zazpíval písničku Skákal pes, kterou spletl, Mikuláš rozdal pytlíčky s dobrůtkami a přečetl pekelnou listinu, kterou dostal od čerta. Už se měli k odchodu, když se za oknem objevila jejich čertí konkurence. Na hlavě kapuci, huba mu svítila, v ruce držel hořící vidle. Zběsile s nimi mával nad hlavou v podivném reji. Děti koukaly s pusou dokořán. Já taky. To, že jsem ho nevyfotila, je důkaz.

Mikuláš s čertem odcházeli za dalšími dětmi a podivná figura s vidlemi se k nim venku přidala. Možná byli v tu chvíli i rádi, že nejdou sami. Jenže ten nový čert byl k nezastavení, huba mu svítila do tmy, přes tu kapuci asi ani neviděl, výsledkem zkrátka bylo, že když došli na ulici, píchl těmi vidlemi do čerta před ním. Naštěstí se nestalo nic tak vážného, abychom vezli zraněného čerta na pohotovost, ale odnesl to jeho pytel. Ten na zádech. Byl totiž vycpaný dvěma nafouknutými balóny, to aby držel správný tvar. Po setkání s pekelníkovými vidlemi praskly oba (balóny), takže byl starý čert nucen pokračovat dál s jakousi dlouhou podivnou onucí přes rameno...
U večeře to Honzík shrnul:
" Vidělas ty vidle, jak hořely? To není normální, aby kovové vidle takhle hořely...ten čert nebyl normální. A víš co to bylo? Byl to samotný příbuzný Lucifera!"

Pekelná listina

Skupinové foto
(Upozornění: to dítě v pytli není naše)

Sakra, jak teď koukám na tu fotku...jak ono to bylo se zouváním bot toho čerta??? No tohle! Tak pozor...tady se ještě musí lecos vysvětlit.....!


Kozí sýr

2. prosince 2009 v 21:27 | Lucka |  Kozy
Koza je vděčné hospodářské zvíře. Možná nejvděčnější hned po praseti a slepici. Ale svou nenáročností se s prasetem rovnat nemůže. Oproti čuníkovi si odmala vystačí se skromnými podmínkami běžné stáje, hromádkou sena s trochou pšenice a travnatou loukou. Množí se rády a kdyby chovatel ztratil na moment kontrolu, měl by za chvíli stádečko, že by mu z toho šly oči šejdrem. Na jaře povije každá koza dvě, tři kůzlata, která rostou jako o závod, a pár měsíců nato oplatí chovateli jeho péči plným hrncem bělostného mléka. A pokud máte to štěstí, že jste narazili na kozu kalibru naší Terezy, dělá to čtyři až pět litrů denně a mléko je jako bílý alabastr a žádný kozí buket v něm nenajdete. A když máte navíc kozenky dvě, můžete si už téměř dávat ve vaně mléčnou lázeň....
Ani já, závislák na mléku, ovšem nevypiju pět litrů denně. Pravda, děti zdatně pomáhají, ale jejich hrnečky jen pomalu odebírají z velikého hrnce. Podělím Myšáčky, dědu i případné zájemce a přesto ještě dost mléka zbyde.
Co tedy dělat? Odpověď je snadná:

Kozí sýr

Nejprve mléko zahřeju až skoro k varu a nechám ho zchladnout na 30-32 stupňů. Potom do něj přidám trochu syřidla a vše řádně zamíchám. Od tohoto okamžiku už je možné pozorovat, jak mléko houstne a začíná mít konzistenci řídkého pudinku. Vše nechám v teple kuchyně sýřit asi hodinu. Potom obsah hrnce nakrájím nožem na kostičky a opatrně zamíchám. Sýr a syrovátka jsou již jasně oddělené, ale proces ještě nechám asi 30 minut pokračovat.



Potom si připravím řídké síto, nebo případně několik formiček (vyráběla jsem si je z hustě proděravělých kelímků od zmrzliny) a obsah hrnce tam velmi opatrně přeleju, kostičky sýra se při tom nesmí rozbít. Teď je prakticky hotovo - sýr mám v sítu, syrovátka proteče do nádoby pod ním.


Sýr je ještě hodně měkký, neboť stále obsahuje mnoho syrovátky. Ta bude vykapávat ještě alespoň do rána.
Syrovátka je taková vodička celkem nevalné chuti, asi jako když se do vody naleje trocha mléka. Nezavrhuju ji, ale ani mě nijak zvlášť neláká. Takže ji dostane k snídani čuník.
Často si při práci vzpomenu, jak se nedávno mé vrstevnice bavily, kterak si nechávají posílat syrovátku na pleť ze zásilkového obchodu za horentní peníze. Tenkrát jsem měla chuť se vmísit do debaty a nabídnout své služby. Asi netuším, o co přicházím...kdyby věděly, že to u nás pije prase!

Ráno už zbývá jen vyklopit hotové dílko na talíř. Dobré je nechat ještě sýr na pár minut vykoupat ve slané lázni. A pak už je to věc chuti a fantazie - je libo s česnekem, paprikou nebo bylinkami? Možno popepřit, pokmínovat či jen tak přírodně?


O kozím sýru píšu dále taky  ZDE.