Leden 2010

Vítej mezi lyžníky!

31. ledna 2010 v 22:50 | Lucka |  Honzík *02
S radostí zde mohu oznámit, že do našich řad lyžníků přibyl nový člen (pozor, neplést s lyžaři, pozn. aut.). Podařilo se mi totiž pokoutně získat starší dětské běžky, v tomto období k mému překvapení nedostatkové zboží. A mé další, a musím říct safra pořádné překvapení bylo, že se mi podařilo na ně dostat Honzíka, že se na nich hned nezabil, že s nimi po prvním pádu nemrštil kamsi do kouta, že je oblékl další den znova a že nakonec se mnou vyrazil i na běžeckou výpravu (tento, původně pracovní název, se již vžil.)
Předem jsem ho upozornila, že taková výprava není pro žádné padavky, nýbrž pro zdatné vytrvalce, zatnizuby a drsňáky. Honzík trénoval několik dní na kopečku za domem, než mi oznámil, že na výpravu je připraven a jako důkaz snědl ve školní jídelně k obědu celé hovězí maso.
Přišel tedy den D - sněhu po kolena, na teploměru -8 stupňů, vítr severák v odhodlané tváři, ostré slunce v dychtivých očích.
Výprava může vyrazit. Já, Honzík i babička Jitka mažeme voskem lyže. Na samém začátku nás vždy čeká dlouhý výstup s běžkami na rameni do strmého zalesněného svahu. Nohy se tu hluboko boří, větve šlehají do očí, skupina postupuje pomalu jeden za druhým. Lesní ticho ruší jen tlumené kroky a funění účastníků. Nikdo nemluví, každý šetří síly.
Náhle protnou lesní šero sluneční paprsky. To jsme konečně nahoře a ocitáme se na nekonečné bílé pláni. Pomyslným středem tu vede dobře projetá běžecká stopa, kterou nazýváme slengově magistrála. Za krátkou dobu už jsme na ní a jedeme rovinou k lesu. Občas potkáme nějakého lyžaře, který kolem nás, lyžníků, prosviští jako dobře namazaný stroj. Honzík jede přede mnou. Stále se na běžkách podivně klátí, hůlky se mu motají do sebe a občas chytá rozmáchlými pohyby rovnováhu. Ale jede! Dokonce už dohání babičku daleko vpředu (Honzík z toho má radost, vede to tu z kopce a měl by spíš brzdit, ale co...).
A již jsme v lese. Tady dojde na lámání chleba, cesta běží z kopce dolů, zatáčí se, místy je nerovná. Snažím se vysvětlit zázrak plužení, ale nikdo mě neposlouchá, synek už je v prachu. Jedu za ním. Klátí se několik metrů přede mnou. Nerytmicky se odpichuje hůlkami a podivně na běžkách poskakuje. Čekám, ve které zatáčce se odporoučí na zem. Ale nic takového se nekoná, zasněžená figura přede mnou jede dál. Pomalu nabíráme rychlost. Zde přichází okamžik pro mou největší (a jedinou) zbraň - plužení. Zaujímám postoj a zpomaluji. Honzík z mé přednášky nic neslyšel, takže mizí v zatáčce. Než se mi ztratí nadobro z očí, ještě si stihne sednout skoro do dřepu.
Pod kopcem je nerovný, hluboký sníh. Vyjíždím z lesa a přemýšlím, ve kterém křoví synek asi vězí. Jenže ten tu hrdinně stojí o pár metrů dál, běžky zabořené hluboko v závěji a vypadá spokojeně. Babička už mě dojíždí s vyplašeným výrazem ve tváři. Jsme dole.
Při zpáteční cestě potkáváme souseda lyžaře a taky lyžníka tetu. Oba jsou pohledem na Honzíka poněkud překvapeni. Prohodíme pár slov a míříme k domovu.
Dnešní výprava končí, Honzík spokojeně uklízí běžky.
Zvládls to.
Tak tedy vítej mezi nás, lyžníky!




Jak velká prsa má holoubě?

30. ledna 2010 v 21:58 | Lucka |  Perličky a vtípky
Honzík jedl méně a méně. Odmítal maso, ošklíbal se nad zeleninou. Nakonec to se svou zmlsaností dotáhl až k paní doktorce. Při pohledu na jeho rachitickou figuru doporučila posilovací cviky a nařídila mu začít jíst a především hlavně maso. Honzík si její slova vzal k srdci a právě prodělává stravovací revoluci. Dnes si k obědu dal kus pečeného holouběte, brambory a dokonce trochu zeleninového salátu. Maminka nevěří vlastním očím, tatínek dítě nepoznává.
Babička nahlas chválí:
"Honzíku, až půjdeš zase k pani doktorce, už můžeš klidně říct, že si dneska snědl k obědu celá prsa z holouběte!"
Chvilka ticha
Honzík: "Fakt? A jak veliká prsa má holoubě?"
Ondra: "To je jasný! Přece jako tvoje maminka!"


(A teď budu tiše sledovat, co udělají výše uvedená klíčová slova s návštěvností...)


Když zima vstoupí do dveří

28. ledna 2010 v 23:26 | Lucka |  Co mě ještě baví
Mrazy stále trvají...vleče se to, vleče. Venku je člověku hezky leda na saních nebo na běžkách, doma už to zavání stereotypem, ponorkou, trudomyslností. A právě v takové chvíli, kdy není zdánlivě do čeho píchnout, mívám záchvaty geniálních nápadů.
Před několika lety se mi v hlavě jeden takový vyklubal zrovna když venku mrzlo až praštělo. Sněhu po kolena, Myšáčkům nahoru přijela návštěva a já si všimla, že dole na chodbě máme nějakou špinavou podlahu (asi jako Pejsek s Kočičkou). Akčně jsem se chopila kýble s horkou vodou a začala vytírat. Když jsem dospěla asi do třetiny dlouhé chodby, přišlo mi divné, že se mi mop po zemi podivně houlá a podezřele mi těžkne v ruce. Na naší chodbě to při opravdu velkých mrazech pěkně protahuje. Při bližším průzkumu svého díla jsem zjistila, že vlastně nevytírám, ale zaledovávám. Na podlaze jsem vytvořila slušné kluziště, melírované zatáčkami rozmazané špíny. V tomo okamžiku jsem se dost vyděsila a hned taky utrhla vyplašenku (rozuměj propadla panice). Situaci jsem bleskově řešila dalším kýblem vařící vody, kterou jsem střelhbitě vylila na zmrzlou podlahu. A tím jsem to celé dorazila! Jedna - dvě - tři vteřiny stačily a z chodby se stal malý zimní stadion.
Nezbývalo mi, než jít nahoru a varovat Myšáčky s osazenstvem, aby při odchodu raději použili jiný východ. Koukali divně, nejspíš nevěřili, nebo možná ani nepochopili, čemuž bych se nemohla divit.
Kdosi mi poradil, abych dala zvenku na dveře cedulku "Pozor náledí". Jenže venku v tu dobu svítilo mrazivé sluníčko a málokdo by asi čekal na zemi led teprve po vstupu do domu. Udělala jsem to a pověsila ji. Taky jsem na chodbu instalovala oba dostupné přímotopy. Ledu se roztávat moc nechtělo, zato se rovnou vypařoval (přesněji sublimoval) a vytvářel na chodbě až do večera zvláštní londýnskou mlhu typu mléko (takzvané kouřové efekty).
Z mé historky plyne jedno poučení. Pokud nastanou venku extrémní povětrnostní podmínky, nepropadejte trudomyslnosti, nevýmýšlejte nesmysly a hlavně nedělejte žádné kraviny! Dobře si rozmyslete každý svůj krok a úplně nejlepší je asi nedělat vůbec nic (s vyjímkou jídla). Jinak si totiž ty extrémní podmínky zatáhnete až domu a to je pak teprv fičák!
Tak to je asi tak všechno, co jsem k tomu chtěla říct.
A končím.
Ještě totiž musím dnes vytřít chodbu...





Zima jak v Rusku

25. ledna 2010 v 22:28 | Lucka |  Příroda
A je to tu, přišla k nám ruská zima. Média hlásí, že přiletěla rovnou ze Sibiře, takže by si s ní neměl našinec moc zahrávat. Navíc k ní ještě může semo tamo fouknout severní vítr a ten je krutý.
Pokud na věc pohlédnu svým selským rozumem, kdo by se toho všeho v lednu nadál. A nebudu neskromná, já. Nad hlavou mám střechu, za domem dříví, mrazák a spížku plnou. Když se rozhodnu vyjít ven, disponuji kožíškem a rukavicemi. Také teplá čapka (vzor Nepál) je mi k dispozici. Pokud se chci samovolně někam přesunout, obouvám běžky, děti převážím na pekáči. K bezpečnosti cestování na běžkách patří pohotovostní energetická zásoba v podobě masových tyčinek strejdy Milana a vkusně naplněná placatička uložená pečlivě v kapse bundy.


Pochopitelně jinak je tomu u osob závislých na přibližování se autem. I ony mají své výše uvedené zázemí, ovšem s vyjímkou alkoholu. Běžky musí (ke své škodě) vyměnit za motor, což u nás obnáší odhazování sněhu z necelých sta metrů cesty. Obvykle se tak děje večer před spaním a potom znovu hned ráno po snídani, pokud ji řidič z časových důvodů raději nevynechá. Při opravdu řádných ruských mrazech pak není naškodu odběhnout v noci ještě protočit motor, aby auto ráno vůbec nastartovalo. Zamrzlé zámky a seškrabování ledu z oken raději ponechám stranou.

Co se naší zvířeny týče, ta si se zimou hlavu příliš neláme. Koně jsou zachumlaní v zimních kožichách a dovádějí ve sněhu mráz, nemráz. Navíc dostanou každý hromadu sena až do výběhu...úplná paráda! Pokud zamrzne ve žlabech voda, jsou tu přece lidé, aby se o celou věc postarali. Koně určitě hřeje představa, že mouchám žádný kožich nenarost a někde teď bídně hynou. Jeden by tomu skoro uvěřil, ale tahle havěť si vždycky nějak poradí. Stačí otevřít okno - je jich plný rám. Mouchy vlastně bydlí i přes zimu s námi.


Kozy se nám s přicházejícími mrazy doslova mění v lední medvědy. Zatímco v létě má na hřbetě každá pár chlupů, v zimě se z nich stanou bílé koule. Svůj podíl na tom má jistě taky kozí žravost, méně pohybu a v neposlední řadě rýsující se březost.
Strejda to jednou komentoval větou: "Mě se zdá, že vám ty kozy nějak ztloustly...koukej, i v obličeji!"
Tak nějak to bude.


U včelínu je klid, jak jinak. Ale jen zdánlivý. Uvnitř úlu už to začíná pomalu ožívat a včelí matka začne klást první vajíčka, aby mohly včely přivítat jaro se vší parádou. Ještě je třeba omést česna, aby sníh neuzavíral vstup a aby mohl úl dýchat. Přiložím ucho, zaťukám a včely uvnitř zahučí. Zdá se, že je všechno v pořádku.


Kdo má dost rozumu, zůstane v teple. O tom by mohli vyprávět kocour Iči a pidipes Falko. Když ven, tak opravdu jen v případě úplné nutnosti. Ale i ta se dá v mnoha případech chytře obejít. A přehled může mít takový pidipes i pěkně z tepla domova. Jen se k tomu musí umět postavit.


A kocour? Nač plýtvat slovy...vzbuďte mě na jaře!


A na závěr si k ruské zimě dáme ruskou písničku. Můžeme si ji svorně notovat třeba po ránu, až budeme v palčákách odhazovat lopatama ty haldy sněhu...












Sběratel výkřiků

22. ledna 2010 v 18:23 | Lucka |  Retro
Dnes opět otevírám stránky mých starých, zažloutlých deníků. Tentokrát se budeme pohybovat kolem roku 1987, ale v tomto případě to není důležité.
V té době jsem, ještě jako děcko, pěstovala sběratelství všeho druhu. Kromě známek, papírových ubrousků a jiných běžných artiklů z té doby, disponuji ovšem starou sbírkou podstatně kuriosnější. Její sběratelská hodnota by se sotva dala vyčíslit, jedná se totiž o sbírku nočních výkřiků. Jak vidno, vždycky jsem spala jako zajíc s jedním okem otevřeným a pečlivě si tehdy znamenala, co kdo mluvil ze spaní.
Co se technické stránky týče, není to pro sběratele věc právě snadná. Pokud to kdy někdo zkoušel, nejspíš mi dá za pravdu. Vždycky jsem se mylně domnívala, že pokud mě někdo v noci probudí třeba hlasitým vyprávěním Červené Karkulky, ráno to dotyčnému se smíchem připomenu a do sbírky přidám další zářez. Omyl. Především je třeba podotknout, že pokud spící osoba slova doslova nevolá (a to se nestává často), povětšinou něco polohlasně mumlá, což klade na posluchače poměrně vysoké nároky. Jde o to se stihnout včas dostatečně probudit, aby bylo možno slovům ve stejném okamžiku porozumět a hlavně(!) vše okamžitě zapsat! Z toho vyplývá, že sběratel musí mít při ruce tužku a papír, případně si může text poznamenat na ruku. Několikrát se mi k mé lítosti stalo, že jsem si v noci nezapsala, co bylo řečeno, s tím, že si to budu ráno pamatovat. Další omyl. Pokud jsem si na věc vůbec vzpomněla, slova jsem už nikdy nedala dohromady. O další cenné kousky jsem přišla chybou špatně píšící tužky nebo svým čmaropisem, který jsem ráno již nerozluštila (většinu věcí jsem zapisovala potmě nebo při baterce).
Na druhou stranu se mi několikrát stalo, že jsem ráno u umyvadla našla svou ruku popsanou až k lokti, aniž bych si z mé akce vůbec něco vybavovala. O to větší bylo mé překvapení a tím víc byl úlovek cenný. A dokonce objevila písmo na ruce pravé, ačkoli normálně nenapíšu svou levičkou ani plk.



Dnes zveřejním několik kousků z mé sbírky. Co se asi dotyčnému zrovna zdálo, se nikdy nikdo nedoví. Ale nejspíš by se to nedozvěděl ani ráno, když písmenka na mé ruce ještě sotva zasychala.
Jsou to věty natolik abstraktní a nesmyslné, že nedávají povětšinou smysl ani po dlouhém dumání...ale fantazii se meze nekladou. :-)
Přepisuji údaje přesně ve tvaru, v jakém jsou napsány v deníku:



"Kolik je hodin?"
To ještě není až tak divné. Spáč chtěl nejspíš uprostřed noci zjistit, kolik času mu zbývá do vstávání.

"Snad v loňskym roce...to se nedá dohonit, viď?"
...no tak to se teda opravdu nedá.

"Co je? Vždyť - se - namáčíme!!!
Čadamonte, to je správná záležitost!"
Čadamont je správně. Spící osoba ho řvala do noci naprosto zřetelně.

"Proč plnou polní?"
Zřejmě sen z vojenského prostředí.

"Júúú! Hííí! Byla tam adresa! Ty bláho!!!"
Tohle mi hlava nebere...

"Já musim taky protekci, že jo, příteli? Jestli něco nebudu smět, změnim název."
Spáč, který předběhl dobu.

"Toho blbouna maji vepředu. No... idiota vepředu!"
Zlý sen.

"Dobré ránko, pane vedoucí!!!"
Pracovní sen.

A nakonec noční výkřik vodáka, spícího ve stanu:
"Týýýjooo! Všichni dobrý!!!
Vem si pádlo a nepádluj!!!"










Vítejte v ledovém království!

18. ledna 2010 v 22:58 | Lucka |  Příroda
Vítejte v ledovém království! Rampouchy máme úplně všude. A jaké!
Takhle to teď vypadá s naší střechou...
A protože je to hrozná výška, na ten největší rampouch jsem vypsala odměnu v podobě maďarské klobásy. Tady už vidíte rampouch uražený, to jak se strejda Milan snažil, jak měl na tu klobásu chuť. Ale protože ho neschodil celý, klobáska je pořád u nás v lednici. Odkrojím mu pouze zasloužený kousek...


Stav naší stáje...
..nejdelší střechýlek (myšleno rampouch) má dost přes metr, možná i blízko k metrům dvoum. Ale ten schazovat nebudeme, to je můj rekordman. Jsem zvědavá, kam ještě poroste. Dětem jsem řekla, aby tudy radši nechodily...aby nebyli kluci nakonec ještě praštění rampouchem!


A ještě přidám rampouchy kuriozní, ale taky pěkné kousky...

Tohle vznikne, když začnou růst rampouchy na větvi stromu. Jsou stále větší a větší, těžší a těžší a větev se začne ohýbat. Ale rampouchy rostou dál, jen směřují pořád dolů k zemi...

Sněhulák bude mít zítra rampouch u nosu, ale to fotit nebudu, to se nehodí...
Sněhulák si to užívá. Alespoň někdo je z toho všeho náležitě veselý! ;-)



Drtím všechny blogy!

12. ledna 2010 v 17:58 | Lucka |  Perličky a vtípky
Teda páni! Jsem hvězda mezi psavci. Od rána do noci nedělám nic jiného než píšu a drtím všechny ostatní blogy! Tohle na mě vyskočilo právě teď na úvodní stránce blogu...jsem normálně dobrá!
Nebo že by se vloudila nějaká chybička...?

Vítej, lucka345!

Včera navštívilo Váš blog 78 lidí, nejčtenější články byly:

Vaši oblíbení blogeři napsali:


Povánoční výprava za pokladem

11. ledna 2010 v 12:06 | Lucka |  Děti
Vánoce jsou dávno za námi. Pod stromeček dostali kluci mimo jiné dlouho očekávanou mapu pokladu. Jenže hned nato nás všechny sejmul jakýsi zákeřný bacil, takže mapa od Vánoc čekala schovaná v šuplíku na dny příznivější.
A ten den D nadešel právě v neděli. Výprava pro poklad od Ježíška mohla konečně vyrazit v plném počtu. Pravda, sníh nám hledání poněkud komplikoval, ale na nadšení klukům ubrat nemohl.
Honzík už stihl za dobu nemoci vyrobit dokonce kopii mapy, aby pro jistotu zůstal originál pěkně v bezpečí, to znamená u něj. Kopii mapy dostal Ondra a stal se tím pádem hlavním navigátorem, ve kterého vkládá celá výprava kopec své bezmezné důvěry.



Srdnatě jsme vyrazili po zasněžené pláni. Honzík v čele výpravy prošlapával cestu, navigátor Ondra mu zezadu dýchal na krk. Malý Vašík měl co dělat, aby jim stačil, každou chvilku zapadl někam do sněhu a já ho neustále tahala ze závějí. Děda pak následoval jako pátý člen expedice. Daleko za námi zůstala ještě teta Helča s Kačenkou na sáňkách. Rozhodli jsme se, že na ně čekat nebudeme. Evidentně šlo o slabý článek řetězu, který neměl v drsných podmínkách šanci. Pokud půjdou dál v našich stopách, mohou po cestě sbírat padlé.

Kluci si směle razili cestu až k lesu.
Ondra: "Já už ten poklad cítím. Cítíte ho taky?"
Honzík: "Já ho citím svým srdcem!" (Zhluboka se nadechne.)
Děda: "To jste teda dobrý. Já necítím vůbec nic..."
Ondra: "Necítíš, dědo... A víš proč? Protože jsi GREENHORN!"

Po cestě jsme našli několik podivných stop. Kluci je pečlivě prohlédli a Honzík k nim čuchnul. Jako správný stopař hned vydedukoval, že tahle stopa není od Ježíška, ale od nějakého toulavého čerta, neboť smrdí peklem.


Mapa nás vedla dál, do strmého kopce až k velikému pařezu. Když jsme se nahoru vydrápali, zdálo se, že jsme u cíle. Kluci začali horečně hrabat ve sněhu. Byla to pěkná práce, pařez byl zasypaný až až. Nakonec ještě zbývalo prohrabat vrstvu listí pod ním.
Když už začal Ondra téměř padat na mysli, objevil Honzík skrytou skrýš. Sláva! Poklad je objeven!



Kluci měli velikou radost. A nejen oni. Kromě krabiček s drahými kamínky a šperky do skrýše uložil Ježíšek taky lahvičku medoviny. Jak moudré! Ježíšek myslí na všechno. Úplnou náhodou měl děda s sebou v kapse dokonce i skleničku štamprdličku.
Z pařezu jsme si udělali provizorní stoleček a medovinu si otevřely, abychom ten poklad mohli hned taky zapít...


A teď tady ještě něco připíšu...Tu medovinku jsme si dali všichni...to jako úplně všichni. Ale fotky sem radši nedám, abych nebyla třeba ještě z něčeho nekalého nařčena.
Jen jednu - copak na ní malý Vašík asi říká?




Do huby si člověk nevidí

7. ledna 2010 v 9:26 | Lucka |  Perličky a vtípky
Ty děti rostou jako dříví v lese! Vždyť je to hrůza - úplná zvěř! A kdo za to může? Přece paní učitelka ve školce!
To takhle po ránu přiběhla rozhořčená maminka a rovnou hned ťukala na dveře tohoto zařízeníčka.
"Jdu si stěžovat - na vás!"
Aha, máme tu problém....a cože se to vlastně stalo?
"Vy šikanujete mou dcerku. Zasedla jste si na ní a denně jí působíte trauma!"
Vida. Rodiče kolem zpozorněli. Všichni čekají, až to ta rozzlobená paní dopoví...tohle se přece týká všech.
"Jak si dovolujete po ní chtít, aby každé ráno zdravila a dokonce aby zdravila i vás?!"
To jsou věci...
Takový šlendrián!
Chudáci děti!
leden

Hahou, koně mí

4. ledna 2010 v 8:50 | Lucka |  Tvořivost
Sníh, sníh, všude jen sníh. Do rukou studí, na paty se lepí, kouřící komíny lákají spíše do tepla. Co dělat?
Což takhle natočit naše koňské hvězdy a přidat trochu hudby?





Jak zvířátka slavila Silvestr

1. ledna 2010 v 18:38 | Lucka |  Ostatní havěť
Máme tu první leden. Každý by po včerejším Silvestru rád vyspával, ovšem někdo musí ráno nakrmit a podojit, takže v tomto směru mám jako obvykle smůlu.
Ráno jsem vyhnala sama sebe z teplé postýlky, abych vyrazila ven do mlhy, zimy a pošmourna a abych zaopatřila hladové němé tváře. Co si budeme povídat, s jedním okem zavřeným a s druhým spuštěným na půl žerdi jsem se vyploužila z ložnice a tiše míjela prázdné skleničky a lahve, svědky dávných včerejších oslav.
Má cesta se vinula chodbou, kuchyní a nakonec mě dovedla až ke stolku s počítačem. Na zemi mě tu cosi upoutalo. Neviný papírek na koberci mě při bližším prozkoumání v mžiku probudil. Především tu rozhodně neměl co dělat. Jednalo se o lékařský předpis na léky, který je vždy pečlivě uložen v šanonu nad počítačem. A aby byla věc ještě záhadnější, byl ten recept v rohu viditelně poškozen. V prvním okamžiku jsem měla podezření na zaběhlou myš. To je v místnosti, kde spí běžně kocour, trochu nepravděpodobné. Mé druhé podezření padlo na Vašíka. Velikost otisku čelisti by mu mohla přesně odpovídat. Na druhou stranu, jak by se až nahoru k šanonům prcek dostal? A proč by si pochutnával zrovna na orazítkovaném papíru?
leden

Během dumání nad ožraným lístkem jsem zvedla hlavu k policím a v tom okamžiku jsem už byla skoro doma. Mé terárko se šnečky bylo totiž odklopené. Došlo mi, že si nejspíš udělali neplánovaný výlet. Vyšplhala jsem na židli, abych se po uprchlíkách podívala. Pád už v této chvíli nehrozil, byla jsem rázem absolutně vzhůru. Nakoukla jsem do zmiňovaného šanonu a zaklela nahlas. Horní papír byl témeř sežraný. Naštěstí se jednalo jen o přihlášku Honzíka do kroužku. Navíc byla tato složka vydatně proslintána skrz naskrz, každý restaurátor by nad ní hořce zaplakal.
Synek nemohl přeslechnout mé jadrné klení, takže se hned přiběhl podívat, cože se to v tom novém roce poránu doma děje. Hned ve dveřích ode mne dostal úkol - já hledala šneky v policích, Honzík pátral na zemi. Ale ať jsme hledali sebevíc, nenašli jsme nic. Jenže to nebylo tím, že by zločinci zmizeli, nýbrž proto, že se všichni vrátili po činu domů do terárka. Zkrátka podnikli takový barbarský noční nájezd na má lejstra a k ránu se opět všichni tři stáhli zpět do svého domácího ležení. Zůstaly po nich jen cestičky, ožraný recept a téměř skonzumovaná přihláška.
Vlastně si udělali takový silvestrovský piknik.
V lékárně ho budu muset nějak obhájit.
Asi mi nikdo neuvěří, že mi předpis ožrali o Silvestru šneci.
Ach jo...
leden