Únor 2010

Jak se budí včely

28. února 2010 v 11:07 | Lucka |  Včely
Tak hurá, sníh konečně mizí! Včera u nás bylo 10 stupňů a všude tečou hotové potoky vody. Je jedno jestli jdu po cestě nebo loukou, vždycky mám nakonec plné boty vody.
Vyrazila jsem hned zrána ke včelám, neboť bylo téměř jisté, že tohle počasí si ke svému proletu nenechají ujít. Nejdřív jen tak koukaly, občas nějaká zevlovala po česnu, ale k výletu se moc neměly. Tak jsem toho využila, vzala do ruky štětec a barvu a věnovala dopoledne údržbě včelínu. V duchu jsem si libovala, že k mé velké radosti nemám s sebou tentokrát Vašíka a nedopadnu jako loni s avantgardním účesem na hlavě.
Ptáci zpívali o sto šest a sníh mizel doslova před očima. V poledne jsem odcházela, neboť mi stejně došla barva, a to už to u prvního, nejvíc osluněného úlu, začínalo ožívat. Tam, kam sluníčko ještě nedosáhlo, však stále nebylo vidět ani včelku.
Zpátky jsem se vrátila okolo 14. hodiny a všude kolem to hučelo..no jako v úlu. Ještě mi zbývalo přidělat pergolu na stěnu včelínu. Včely mi svištěly kolem uší, evidentně jsem je však nezajímala. Kousek dál pod lesem kvete totiž každoročně jíva a proti té jsem já pochopitelně vzduch. Chtěla jsem se k ní dojít podívat, ale všude stálo tolik vody, že jsem se musela vrátit. Ani mezi stromy jsem vrbu nezahlédla, tak snad tam ještě stojí.

K dnešnímu dni jsem sestřihla krátké video. Chybička se vloudila, vypadl mi zvuk. Takže bzučení tentokrát neuslyšíte. Nahradí ho klasik, trochu znouzectnost (promiňte, mistře). Včelí bzukot dodám někdy jindy.





Žluna doluje snídani

27. února 2010 v 2:12 | Lucka |  Příroda
Žlunu, která nám chodí pod okna vybírat mraveniště, jsek fotila už kdysi na podzim. V zimě se pochopitelně objevila také. Ovšem teď to měla s tím sběrem hmyzu poněkud obtížnější. Dlouho si hlavu nelámala a prokutala se skoro půlmetrovou vrstvou sněhu ke své snídani. Nejdřív lítal sníh a pak i hlína na všechny strany.
Skoro to vypadalo, že se chce žluna prohrabat někam k protinožcům...


Proklatě !

23. února 2010 v 18:40 | Lucka |  Perličky a vtípky
Nechybí vám něco, šerife...?

Včely ještě zimují

22. února 2010 v 22:24 | Lucka |  Včely
Dnes jsem s klukama vyrazila na kontrolu úlů. Těšila jsem se, jak se nám po té oblevě půjde krásně, ale opak byl pravdou. Sníh nejenže neroztál, ale na povrchu se vytvořila silná krusta, kterou se mi kráčelo dost těžce. Honzíkovi to nevadilo a pod Vašíkem se sníh nebořil vůbec, takže ten si běhal zvesela jako po hřišti.
Teplota se pohybovala kolem pěti stupňů, sluníčko vykukovalo z mraků, tak mě napadlo jestli už včelky nevyrazily k prvnímu proletu. Avšak u úlů je zatím naprostý klid a kolem spousta sněhu bílého jak alabastr. Kluci měli nosy až na česnu, ale včelku pionýrku nezahlédli. Byli trochu zklamaní, tak jsem jim na vteřinku poodklopila víko jednoho úlu. Včelky se tetelily pěkně v chumáči, tak jsme rychle zase vše zavřeli, abychom je netrápili zbytečně.


Potom jsme zkontrolovali uskladněné souše, které visí venku pod střechou a které chrání jen pověšená záclona. Letos jsem měla trochu obavu. Zima byla (a je) drsná, takový kus voňavého vosku by jistě přišel k duhu kdejaké myšce nebo ptákovi. Ale naštěstí se nic takového nestalo a můj způsob uskladnění se osvědčil i tentokrát.


Už to nebude dlouho trvat a včely vyrazí. Zatím se jen proletí, okouknou to tu a zase se vrátí do tepla. Ale i ten první prolet je dobré znamení, že zimu přežily a že se brzy dají do díla. Už aby to bylo.
A já si pak oddechnu.
Naše zásoby medu totiž mizí jak pára nad hrncem...

Jak jsem vařila křen s medem

18. února 2010 v 20:46 | Lucka |  Recepty
Jako každý rok touto dobou se o mě pokoušejí všelijaké zákeřné bacily. Děti už padly, tatínek odolává, já se potácím někde mezi tím.
Proto hledám pomoc v starodávných receptech. Jestli to fungovalo kdysi, mělo by to zabrat i teď. Tento recept však vyžaduje celou ženu (opak celého muže).


Křen s medem
2\3 nastrouhaného křenu
1\3 medu



Postup je zdánlivě jednoduchý - nastrouháme najemno křen a smícháme s medem. Musím říct, že ke kýženému výsledku se ochořelá osoba pomalu přiblíží už tím, že začne křen strouhat. Na mém tupém, starém struhadle se to ukázalo být hned na počátku poněkud obtížným úkolem. Křen neubýval, struhadlo vrzalo, v kuchyni se linul palčivý, ale zato léčivý odér. Děti, dosud zvědavě přihlížející, rychle zbaběle utekly. Já taky nevydržela dlouho. Uslzenýma očima jsem našla v polici robota, abych křen raději nastrouhala v něm. Ještě nevím, jaký účinek bude mít vzniklý produkt, už jeho příprava mi ovšem dokonale protáhla trubky. Nabyla jsem dojmu, jestli právě v tom není podstata léku...


Robot zavrčel, křen byl v mžiku nastrouhán. S pocitem snadného vítězství jsem odklopila víko. Tím jsem ovšem odjistila ruční granát. V míse byla totiž doslova plynová bomba. Jedno nadechnutí a ocitla jsem se rázem v jiné dimenzi, neboť jsem se sama stala křenem. Svými hrdelními sípavými zvuky jsem vyděsila i děti, takže se ze zvědavosti vrátily do kuchyně. Marně jsem jim vysvětlovala léčivé účinky nastrouhané hmoty, do mísy ke křenu hlavičku žádné nestrčilo. Při pohledu na maminku by je asi těžko někdo přesvědčil. Všichni nevěřící Tomášové raději zmizeli jako pára nad hrncem. Rozdělila jsem z posledních sil křen do malých skleniček, ruku nataženou nadoraz, oči zavřené. Tenhle určitě rostl u hnoje, soudím dle jeho síly. Přidávám med, míchám, ochutnávám. Ve vteřině mám křen až v palci u nohy. S množstvím jsem to zřejmě přehnala. Ta sklenička mi vydrží aspoň půl roku! (Doufám, že tou dobou bude chřipka už dávno za horama...)
Zítra zkusím přebyytek rozdat, chromajzlů je kolem naštěstí dost.
Je to teda opravdu síla! Který drsoň moh tohle vymyslet?
Budu dále pokračovat v experimentu.
O výsledku mé křenové medové léčby průběžně poreferuji.

Zima? Tak ať to sviští!

16. února 2010 v 12:29 | Lucka |  Děti
Zimní radovánky jsou v plném proudu, i když mnozí by je už nejradši pro tentokrát pověsili na hřebík. Ale na druhou stranu buďme rádi za ty dary, že se celý únor nebrodíme po kolena blátem jako tomu bývá jiné roky. Dospělí brblají, ale dětem sníh rozhodně nevadí. Jde jen o to, vytáhnout na kopec ten správný stroj a už to sviští!
V neděli jsem pořídila krátké videjko. Na první pohled je na něm jasné, kdo je již zkušený jezdec a kdo sjezdař - amatér. Každý hned pozná takového neprofesionála , když sedíc ve svém stroji zmešká start závodu...

A doma se pak ptají:
"Tak co, kluci, jezdilo vám to?"
"Jo, jezdilo...jen maminka vůbec nejezdila!"
"Neee? A co dělala?"
"NIC! Celou dobu s náma jen běhala z kopce a do kopce!"

Aspoň, že ten foťák měla, když už to sjíždění tak flákala...




Plivnu slinu po Valentýnu

14. února 2010 v 17:02 | Lucka
Dnes máme svátek Valentýna, svátek z mé strany poněkud nepochopený a nedoceněný, možná proto, že mé zamilované opojení dávno prchlo kamsi do neznáma a dnes stojím nohama v poněkud syrové realitě. Co naplat, člověk míní, ale věci se mění, rvát vlasy si kvůli tomu z hlavy nebudu.
Zamilovaných je kolem stále dostatek, tak ať si to klidně užijí. A pokud i vy patříte do této skupiny, pak tedy prosím.
Nám zbylým, kteří buď ještě nebo už nejsou zamilovaní, zbývá naděje nebo letmá vzpomínka. Těžko říct, co je horší, ale většinou není na výběr.
Pak je tu ještě možnost zástupného cíle. Ti, kteří nemají momentálně blízkou osobu, kvůli které by stálo za to oslavit toho divného Valentýna, se mohou časem zamilovat třeba do svého auta, do své práce, do jídla nebo případně do filmové hvězdy, kterou viděli v kině. Nevím proč, ale myslím, že to nějak nemá tu správnou šťávu, i když někomu to může i vyhovovat. Auto se s nikým nehádá, jídlo vždy potěší (zvlášť, pokud ho vaří někdo jiný), filmová hvězda se usmívá i na smrtelné posteli a práce, ta ještě nikomu neutekla. A protože liská zvrhlost světem vládne, pokud se dotyčný zamiluje řekněmě do pečené kachny, k Valentýnu jí může koupit pugét zeleného špenátu. Kachna a špenát, to jde hezky k sobě, láska jen kvete a jak si pak takový zamilovaný smlsne. Koneckonců, láska přece prochází žaludkem.
Tak ať žije Valentýn, svátek zamilovaných!
A dobrou chuť!


Ach! Jak je to dávno!
Takhle nějak jsem se tenkrát seznámila s tatínkem... Jen s tím rozdílem, že já měla klisnu ČT a on Babetu....




Divá zvěř u dveří!

11. února 2010 v 10:35 | Lucka |  Příroda
Tak už jsme zase zapadaní! Na dnešek nám přes noc opět zmizela pod sněhem příjezdová cesta, ulice zasypaná, traktor s hrablem nikde. U dveří garáže se vesele tetelí lopata s koštětem v očekávání dalšího odklízení, které znova potvrdí jejich pracovní důležitost.
A zatímco tatínek se strejdou odhazují sníh, příroda se nám začíná pomalu drát téměř do domu. Divoká zvířata opouštějí své zavedené zvyky, stávají se krotkými, přibližují se a přicházejí. Prasata nemusela jít daleko, neboť vždycky bydlela téměř za okny. Nejdřív vycházelo stádo z lesa jen v noci a zanechávalo za sebou ve sněhu prasečí dálnice. Občas jsem se s divočáky ve tmě takřka minula, nacházela nepřehlédnutelné známky jejich hladové činnosti, ale nikdo je zde nepotkal tváří v tvář. A protože sníh už drží dlouho, nastal čas vyrazit si na přilepšenou mezi lidi. Takže jednoho rána jsme zjistili, že polovina výběhu pro koně je naprosto dokonale přeoraná. Vypadá to, že to prasatům ani nedalo příliš práce. Okousala k tomu pár stromků a zase zmizela. Ale ne daleko. Když šly děti sáňkovat na nedaleký kopec, stádo tam bylo taky. Děti evidentně čuníky rušily, takže prasata raději vylezla z křoví, opustila sáňkařskou dráhu a v klidu odešla do lesa jedno za druhým.


Srnky se již dlouhou dobu drží našeho seníku. Jeden se jim nemůže divit a ani nic namítat, stopy hovoří jasně. Jenže jak jde čas, vypadá to, že už jim to naše seno přestává chutnat a dali se do tůjí kolem stáje. Těm krajním už stihly pořídit uměleský sestřih ála pudlík - dole hole, hore bambule. Vypadá to strašlivě. Navíc už si taky začaly srnky chodit na sváču i za světla. V sobotu ráno jsem na ně běžela rovnou z postele. V košili jsem bosa halekala z balkonu a výhružně při tom mávala rukama. Byla mi zima, všichni ze mě měli srandu a srnka se pásla dál. Odoledne jsem musela všechno natřít bílým přípravkem proti okusu zvěří. Ošetřila jsem i stromky ve výběhu, neboť koně už taky začínají mít podivné choutky. Outlook ubohých tůjí jsem tím ještě připepřila, ale snad je to do jara ochrání.
Na krmitku se začínají postupně zjevovat ptáci neobvyklí až vzácní. Když jdu dosypat krmení, vzdalují se méně a méně. Jednoho dne tam snad zůstanou rovnou sedět a s odlétáním se nebudou zatěžovat. (To budu teda koukat!) A ten kosák, co tam chodí, ten už tam dokonce i nocuje! Ráno je tím pádem první ve frontě, má čerstvé zboží a nemá problém s dojížděním.

Odpoledne vyrazím opět do lesa na běžkách. Už se těším. Musím zvěři taky trochu provětrat ty její stezky, možná se i potkáme. Nebylo by to poprvé a nebylo by to taky nic divného. Jen ty stromky, ty jim u nich doma okusovat nebudu. Jsem totiž návštěva, která si vždy nosí svačinku vlastní.






Zase kousek z mé děravé paměti...

8. února 2010 v 11:54 | Lucka |  Koně
Dnešní počasí láká každého domů do teplíčka. A já se usadím a zalistuji starými fotkami. Člověka překvapí, co všecno ve staré krabici najde. Vlastně je to takový obrázkový věšák na vzpomínky...

LEDNOVÉ POKOUPÁNÍ
Vzpomínka 1.

Jsem v jezdeckém oddíle začátečník. Chodím tam rok, možná dva. Dost na to, abych se udržela na koni, dost málo k získání důležitých zkušeností.
V lednu se ani tenkrát dětem z domu moc nechtělo. Mrzlo až praštělo, takže jsem ke koním přišla jen já sama. Nikdo se v mrazivý den nemíní s jedním jezdcem příliš zabývat, prostě pojedu s koňmi stoupnout si do potoka a se mnou jezdci o dost ostřílenější.
Mocka s Ivou bleskově sedlají, mám co co dělat, abych jim stačila. Když vyvádím svou kobylu Anketu ze stáje, dívky již sedí v sedlech a čekají na mě. Jsem zachumlaná v bundě, na rukou nemotorné rukavice, ve kterých svírám bičík.
Zanedlouho jsme u potoka. Z vody stoupají stejné obláčky páry, jako koním od nosu. Vstupujeme do proudu. Chvilku tu zůstaneme. Proudící studená voda dělá koňským nožkám dobře, budou je mít jako strunky. Voda sahá kobylám skoro až po břicho.
Anketa vesele hrabe, voda stříká všude kolem. Sleduji vlnky pod sebou a velice neopatrně pouštím bičík. Má zkřehlá ruka si toho skoro ani nevšimla. Bičík padá do vody, chvilku cestuje s proudem a pak se zachytí nedaleko u břehu o vrbičku. Vypadá to, že každým okamžikem nenávratně odplave. Nemohu dlouho přemýšlet, jednám hned.
Stavím kobylu těsně ke kraji potoka a seskakuji. Mocka s Ivou nevěří vlastním očím. Opatrně jdu po strmém kluzkém břehu k bičíku a Anketu vedu vedle sebe vodou. Už jsme blízko. Natahuji se jak jen to nejvíc jde a v ruce stále svírám otěže koně. Prstíčkem dosahuji na bičík. Držím ho dřív, než stihne zcela uplavat. Mám ho. Stojím vítězně na břehu a vesele mávám bičíkem nad hlavou na holky. Chápou mou radost, mávají mi taky. Kdo však evidentně nic nepochopil je Anketa. Nechápe, proto se chová zcela normálně, tedy normálně koňsky. Ustupuje před mávajícím bičem pár kroků do potoka. Stále mám v ruce otěže, takže ustupuji také. Dělám nedobrovolný, dlouhý a navíc úplně pitomý krok do prostoru.
Rázem stojím v potoce vedle koně. V ruce mám bičík a nohy mám také jako strunky...

Vracíme se domů. Jedu bez bot, na nohách vypůjčené ponožky. Mocka s Ivou přede mnou vrčí něco o problémových jezdcích. Mě to nezajímá. Mám totiž jinou starost - aby mi cestou nepřimrzlo mé pozadí k sedlu...



BLIZARD
Vzpomínka 2.

Je krásné zimní odpoledne. Na modrém nebi svítí slunce, nikde ani mráček. Sedláme koně a vyrážíme na vyjížďku. Jdu vpředu v sedle Arie, za mnou Ája se Sendym. Vždycky pociťuji jakousi zodpovědnost za jezdce za sebou. U dětí je to pochopitelné, ale i když nám už za ta léta Ája v sedle poněkud odrostla, můj postoj se nezměnil.
Jdeme zvolna lesem, za ním nás již čekají rozlehlé louky. Vycházíme na prostranství, odkud se nám vždy otvírá pohled na nedaleký Beroun. Jenže dnes tu něco nehraje. Beroun tam není. Místo města vidíme v dálce jen jakýsi bílý flek. Přemýšlíme jaký to může být zvláštní optický klam. Jdeme dál a mě se zmocňuje divná předtucha.
Obracím se dozadu k Áje, ale už nestihnu promluvit. Před sebou vidím bílou stěnu. Rychle se blíží a podivně se kroutí. Má slova pohltí prudký náraz větru, do obličeje mě udeří ledová sprcha. Křičím na Áju, aby otočila koně zády k fujavici, ale ze Sendyho už nevidím ani chlup. Kdoví, jestli tu ještě stojí. Nevidím vůbec nic. Arie je poněkud nervák. Motá se dokola, hází hlavou, nejradši by to vzala zbystra k domovu. Sněhové krystalky nás bodají do očí, vyprávím kobyle pohádky, konečně se mi daří ji zklidnit a stojíme ve vichřici zády k větru. Přemýšlím, jestli je už Sendy u stáje a kdepak asi cestou ztratil Áju...
Trvá to pár nekonečných minut. Jak rychle vánice přišla, tak zase zmizela. Otvírám konečně oči a otírám si obličej. Za tu chvilku napadlo několik centimetrů sněhu. Teď leží na loukách, na stromech, na střechách Berouna, leží taky na mě a na Arii i na Áje se Sendym. Celou dobu stáli oba hned vedle nás.
Jdeme domů a je nám zima.
To počasí je dneska mrcha.
Co na tom, že už zase svítí slunce...



Večeře

5. února 2010 v 20:18 | Lucka |  Kocour Iči
Hej! Já jsem tady taky!

Krtek na záchodě

4. února 2010 v 22:16 | Lucka |  Tvořivost
Upozornění:
Toto je článek o dětské stoličce. Pokud je tu někdo, kdo toto téma nesnáší stejně jako já, nechť raději opustí zde zamořené území.

Vašík to má s tím záchodem pořád nějaké popletené. Opravdu mě nebaví každé ráno prát a taky si při každém nákupu říkám, že to už budou určitě ty úplně poslední plínky. Jenže na mé myšlenkové pochody synek vskutku nebere ohledy. Dokonce bych si troufla říct, že na ně z vysoka kašle, sabotér jeden. Ach jo!
Dnešní dopoledne jsem prakticky strávila s Vašíkem na záchodku. Přesněji řečeno, já na záchodku a synek někde mezi touto místnůstkou, pokojíčkem a kuchyní. Svůj vcelku bezstarostný pohyb prokládal (pouze pro sebe) povzdechy a podivným vykrucováním, jež nevěstilo pranic dobrého. Jenže udržet ho za dveřmi oné důležité místnůstky je úkol vpravdě nadlidský.
A protože zoufalé matky dělají zoufalé věci, posadila jsem prcka asi po stopadesáté na mísu a začala vyprávět pohádku, sama sedíc u hajzlíku na zemi. První vlaštovkou bylo, že synek hned neprchl, i když se za chvilku k útěku evidentně chystal. Naštěstí mě napadl další trik - přinesla jsem tužku a papíry. Moje malování synka okamžitě zaujalo. Uff! (Tomu říkám polní podmínky...) Nakonec si ode mne vzal bloček a tužku, položil si dílko na nahá kolena a začal ho vymalovávat.

Tak vznikla pohádková knížka Krtek na záchodě...

KRTEK NA ZÁCHODĚ
Příručka pro odrůstající batolata

Krtka bolí bříško: Au, au, to to bolí! Co jen mám teď dělat?

Vida, tady je záchod! To bych měl vyzkoušet!

?

Sláva! Povedlo se!!!
Krtek se raduje.

A ještě je tu nějaký důležitý čudlíček.
Vyzkoušíme?

PŠŠŠ! A je to v trubce!
Huráááá!!!
Krtka už nic nebolí.

A tady teče voda! To bych si moh umýt ruce!

Vašík seděl dlouho...dlouho.......dlouho...
Pročítal.
Obracel listy.
Dumal.
Nakonec jsem se ho zeptala, jestli by to mohl zvládnout jako ten krtek. Odpověděl, že ano.
Vstal.
Oblík si kaťata.
Spláchnul prázdný hajzlík (hajzlík).
A umyl si ruce.
Ach jo!

Konkrétní popisky kniha neuvádí, takže si může každý čtenář poněkud upravit děj a přidat citoslovce dle své libosti.
Knížka teď visí na háčku vedle záchoda ve výšce odrostlému batoleti dostupné.
O eventuelním pedagogicko - výchovném efektu případně ještě poreferuji.


Uznávám, úroveň tohoto blogu jde ke dnu jako balvan. Možná to bude tím, jak klesám já...Ale já jsem každého včas varovala!