Březen 2010

Velikonoce za dveřmi

30. března 2010 v 21:19 | Lucka |  Děti
Velikonoce jsou za dveřmi. S těmito svátky byla spojená i výstava, která se konala v naší škole. Děti se na ni ve škole dlouho dopředu připravovaly a protože účast nebyla nijak omezena, přispěla jsem i já s dětmi svou troškou do mlýna.

Velikonoce
Přípravě jsme věnovali sobotní odpoledne. Počasí nám přálo, takže jsme si mohli otevřít improvizovanou dílničku přímo před domem. Teta Helča vymyslela originální metodu - děti lepily na vajíčka semínka lnu, sezamu a taky písmenka do polévky. Honzík s Ondrou tvořili na pouchlatech, zatímco Vašíkovi s Kačenkou stačila vajíčka papírová.

Velikonoce
Dětem šla práce pěkně od ruky. Na obrázku je závěrečná výstupní kontrola. A taky jsme měli kus štěstí - sotva stihly výtvory trochu uschnout, přišel pěkný liják. Naštěstí jsme stihli vajíčka i děti včas uklidit.

A v pondělí už tu byla Velikonoční výstava. Následující obrázky nepotřebují komentář Snad jen, že jsme soutěžili pod číslem 3 a 2 a Kačenka vystavila svůj košíček pod číslem 4.
Velikonoce
Velikonoce
Velikonoce
Velikonoce
Velikonoce
Velikonoce

A ještě přidám pár obrázků z našeho cvičení s mrňaty. Scházíme se každé úterý v místní Sokolovně. Dokonce i prckové rádi vezmou do ruky štětec a barvičky. A když jim trochu pomohou maminky, hned je o zábavu postaráno.
Velikonoce
Velikonoce
Velikonoce




Ten hnůj je můj!

27. března 2010 v 23:00 | Lucka |  Co mě ještě baví
Tak to tu máme zas! Zima dlouhá, venku nepotkáte živou nohu, jen v lese hlasitě řádí zloději dřeva. Ale jen co sleze poslední sníh, přichází změna. Jako naráz se probudí všichni zahrádkáři. Nejdřív jen tak přešlapují každý před svými dveřmi, potom vyrazí na obhlídku a zevlují kolem vlastních plotů s pohledy upřenými do země, dlouho se hrabou náruživě v hlíně (tento sport pěstuji také) a nakonec se začnou stahovat k našemu hnojišti.
Každý rok je to stejné. Jaro poznáme podle toho, že se před stájí zčista jasna objeví pan Š. Přijede kuriozním traktůrkem vlastní výroby, stvořeným z naprosto dokonale seskládaných věcí, které by jinak spolu něměly naprosto nic společného. Za traktůrkem veze pan Š. valníček, taktéž dílo vlastní tvořivosti. Valníček má dokola vysoké sajtny, ovšem aby byl prostor dokonale využit, na řečené sajtny lze snadným způsobem nasadit ještě důmyslné přísajtničky a v případě nutnosti (v tomto případě náš hnůj) na tyto přísajtničky ještě nahoru přidat další přísajtničky.
Pan Š. zajede ke hnojišti a s rychlostí hbitého permoníka naloží valníček hnojem do tvaru hodně vysoké věže. Potom zaleze za volant traktůrku jako do tanku, vesele zamává a profrčí s nákladem celou naší ulicí.
Během dopoledne se pan Š. vrátí s traktůrkem ještě třikrát, takže naše zimní, kolosálně přeplněné hnojiště, se rázem scvrkne na malou hromádku. A právě v tom okamžiku se začnou dít věci! Pan Š. totiž během jednoho dne projede s nákladem hnoje několikrát před zraky výše zmíněných, dosud zevlujících, zahrádkářů.
Každý rok je to stejné. Na druhý den už vím přesně, co bude následovat. Ulicí zarachotí kolečka a u zbylé hromádky hnoje se začnou potkávat náruživí pěstitelé s vidlemi. Nejdříve se míjejí, pak se hromadí, nakonec utvoří u hnojiště zástup.
Před nedávnem se mě kdosi překvapeně ptal, co všichni ti lidé u hnojiště dělají. Byl to okamžik, kdy zřejmě mnohýn čekajícím začínala docházet trpělivost a s vidlemi v ruce vypadali poněkud nebezpečně. Inu komu není rady, tomu není pomoci. Každému říkám, aby si přijel v létě nebo v zimě, kdy o tento materiál nikdo moc nestojí, a udělal si zásobičku. Pochopilo to jen několik vyvolených. Pro zbytek je to průtoková informace. Ať si zjara klidně čumáky rozbijí!



Ve čtvrtek ráno opět kdosi s autem a valníčkam zastavil u hnojiště. Lidé jsou různí - někdo přijde, pozdraví, poptá se, zda možno nakládat, někdo jen zamává na dálku, jakože je tam a víme o sobě, a někdo naloží, odjede a neřekne ani PLK. A právě tak to pojal ten pán v sobotu ráno.
Stejný den odpoledne leštím okno, a jak tam tak visím, od cesty mě osloví jiný pán:
"Já přijel pro hnůj...jsem vám volal...ale je ho tam nějak málo!"
Přemýšlím, jak pána zachránit. Představuji si, jak někam pošlu našeho tatínka a on se, ó hrůzo, vrátí s prázdnou! Řešení je ovšem snadné - honem vyvezeme dnešní podestýlku od koní a valníček je rázem plný. Sláva! Pán spokojeně odjíždí.
Večer sázím na políčku cibulku. Znedanání kolem mne svižně projede další auto s valníčkem, zastaví se u hnojiště, vyskakuje aktivní pán v holinách. Pozdraví až po mně a dál mi nevěnuje žádnou pozornost. Tupě zírá do prázdného hnojiště.
"Jak to, vy nemáte hnůj?"
Aha - teď si zřejmě všiml, že nejsem hrouda hlíny v poli.
"Mm. Nemáme,"odpovídám.
"Ale soused tu byl pro hnůj dneska ráno! Říkal, že ho tu není moc, ale že mi tu jeden vozík ještě nechal!?"
Co na to říct? Kde nic není, ani smrt nebere! Už v poledne jsme to odvezli koním rovnou od... Nakonec jsme se s pánem domluvili - nechám zde týden ceduli: ZAMLUVENO, HNÚJ NEBRAT DO SOBOTY!!!.

V pátek ráno píšu tlustým černým fixem na papír domluvené sdělení. Oblékám sebe i Vašíka a vyrážíme ven. S cedulí v ruce míříme ke stáji. Musím to u hnoje rychle vyvěsit, aby nevzniklo nějaké další nedorozumění. Na cestě při nás zastavuje Favorit. Mrštně z něj vyskakuje bodrý usměvavý pán:
"Doooobrý den! Manželka mě posílá...jestli bychom mohli dnes přijet pro hnůůůj???"
Úsměv má od ucha k uchu.
Mám toho právě dost.
Mlčím. Zachovávám kamennou tvář. Místo odpovědi pomalu obracím popsaný papír tak, aby ho měl pán přímo před očima.
Obličej mu kysne.
Pak přemýšlí...:
" Až to ten domluvený člověk odvezeee...můžete mi tam tu ceduli nechaaat? Já bych teda přijel tu další sobotuuu..?"
Ale beze všeho.
Jen jestli ten hnůj do té doby někdo NEUKRADNE!
V noci ho totiž hlídat nebudu...

Káně a žába

25. března 2010 v 21:14 | Lucka |  Příroda
Krásný slunečný den dnes od rána lákal k procházce. Vyrazila jsem k lesu s Vašíkem před sebou a s foťákem na krku. Koně se radostně popásali, vůbec nepovažovali za nutné kvůli nám zvedat hlavu od rašící trávy. Štěbetající ptáci provázeli naše kroky až k prvním borovicím, kde často sedává káně. Ani dnešek nebyl vyjímkou. Brzo jsme zaslechli známý křik a dravec už kroužil nad našimi hlavami.

káně

Létal tu už loni, jen se mi teď zdá ještě větší. Během loňského léta jsem si na něm všimla zajímavé věci. Zdálo se mi totiž jakoby měl dravec cosi na nohách. Nakonec jsem usoudila, že nejspíš nesl nějakou větvičku na hnízdo, ale dnes při prohlížení fotek mám opět pochybnosti. Ta věc za ním vlaje pořád. Je možné, že by to byla sokolnická "poutka"? Máme tu snad nějakého uprchlíka? A je to vůbec káně?
Třeba se jen kdysi do něčeho zamotal, pokud k tomu máte někdo co říct, odkazuji vás níže do komentářů, za každou informaci velice děkuji.

káně

Prošli jsme lesem, zkontrolovali stav květeny, která se dosud omezuje na pár sněženek a podléžek a vyšli jsme až na prosluněnou louku, kde jsme narazili na nečekaného pocestného. Nejdřív jsem myslela, že je to jen hrouda, jenže ta se za chvilku zbystra rozběhla směrem ke vzdálené vodoteči.
Byla to veliká ropucha a uschlou trávou se jí ťapalo dost obtížně. Žabí sezóna začíná, tak si to štrádovala k vodě za svými žabími protějšky. Když jsme se k ní sehnuli, nafoukla se jako balón. Vašík se smál na celé kolo, protože vypadala opravdu komicky.

žába

Nakonec mi to nedalo a když jsem viděla, jak se žába travou pracně lopotí, alespoň kousek cesty jsme ji poponesli. Dělali jsme si legraci, že jsme ji přes tu louku svezli pendolinem. Pochybuju, že to žába ocení, ale považuji to za dobrý skutek.

žába

žába
Myslíte, že by to mohl být žabí princ?




Odpískaná večeře

24. března 2010 v 21:44 | Lucka |  Vašík *07
večeře
Chybělo jen málo.
Hlad prohrál.
Spánek byl silnější.

Sluníčko popošlo maličko

23. března 2010 v 19:50 | Lucka |  Příroda
Tak jsme se konečně dočkali! Jaro je tu a zdá se, že zima už to má definitivně spočítané. Louky, ještě pře týdnem šedivé, se doslova přes noc zazelenaly. Před domem se objevilo pár prvních krokusů a naše včelky si je nenechaly ujít.
Teplé sluníčko už vytáhlo ze zimních úkrytů i motýly a pochopitelně také mouchy. Koně z nich nebyli dvakrát nadšeni, ale hledání prvních lístků trávy bylo zajímavější. Zatímco v zimě přešlapovali znuděně před stájí, nyní už je tam nic neudrží. Proběhnou zbystra celým výběhem a zastaví se až úplně vzadu u lesa za kopečkem. Z cesty je ani nevidím. Když chci zkontrolovat, jestli koně vůbec ještě máme, musím vystoupat výš po cestě až nad obzor. I tak vidím za kopcem jen koňská záda a ocasní žíně, odhánějící dotěrný hmyz v pravidelném rytmu. Na mé volání přichází odpověď, kterou si musím sama domyslet:
Švih - švih - vidíš nás? - švih - švih - my tebe ne - švih - švih - že už je čas jít domů? - švih - švih - tak si pro nás pojď!

Také kozy už se do výběhu dlouho těší, neboť přes zimu si ho moc neužily. Obě jsou březí a vypadají teď jako bílé měchuřiny. Podupávají ve svém boxu, opírají se o dvířka a natahují krky. Když jdu kolem, Mahulena mečí a Tereza se usmívá (umí to dobře, její úsměv je odzbrojující).
Nezbývá než provést nezbytné opravy v oplocení výběhu, zkontrolovat stav ohradníku a taky udělat kozám pedikůru, neboť jim přes zimu paznehtíky pěkně narostly.
A už se může vyhánět! Kozy se radostně valí ze stáje. K pasení je toho zatím málo, ovšem lepší vrabec v hrsti (trocha trávy v hubě) než holub na střeše (ten může být kozám ukradený).
K holubům a vrabcům se dostanu příště, jen vyčkejte času jako husa klasu.

A to je asi tak vše, co jsem chtěla napsat. Užijme si sluníčka, než ho zase napadne zalézt někam za mrak. Abychom pak tu dnešní pastvu zvířatům nezáviděli...

koza
Teda paní, řeknu vám, ta pedikůra už byla nutná!

kozy
A hurá do toho!

A komu se snad zdá, že je sluníčka stále málo, tomu přidávám ještě Sluníčko:


Sto žížal

19. března 2010 v 20:08 | Lucka |  Perličky a vtípky
Honzík se chystal vyrazit se svou třídou na výlet. Vybavila jsem ho baťůžkem na svačinu a sáhla jsem do peněženky pro pár kaček na cestu. Většinou si sebou při podobných příležitostech bere dvacku, ovšem téměř vždycky ji přiveze zase zpátky.
Tentokrát jsem neměla drobné, proto jsem mu do baťůžku velkoryse přidala celou stokorunu.
Před školní kuchyní jsme se potkali s babičkou. V ruce držela několik mincí:
"Copak máš v tom baťůžku? Dala ti maminka s sebou nějaké korunky?"
"V baťůžku mám stokorunu a jojo." Odpověděl synek spokojeně.
Babička na mě koukla poněkud překvapeně, mince opět schovala a kolemjdoucí maminky si cosi zašeptaly. Něco mi říkalo, že jsem to možná trochu přehnala. Ale co, odpoledne se stejně s pěnězi opět shledám...

Klika cvakla, dvéře letí, Honzík vchází do dveří!
Sedím u babičky v kuchyni a synka slyším už z veliké dálky. Ve tváři má nadšený výraz:
"Teď se posaď, mami. Mám pro všechny překvapení, to budete teda koukat!"
Tašku pokládá významně na židli doprostřed kuchyně. Vypadá v té chvíli jako kouzelník, který už každým okamžikem vytáhne z klobouku králíka. Chvilka napětí, ticho jako v kostele. Honzík obřadně rozepíná zip tašky a vyndavá z ní velký papírový pytlík.
Opravdu se nestačím divit:
"Co to je?"
"To neuhodneš - STO ŽÍŽAL!"
To bych teda vážně neuhodla ani ve zlém snu. I když se jedná o žížaly cukrové.
"Kdes to vzal?"
Honzík očkem kontroluje obsah sáčku.
Babička suše poznamená:
"Dostal sto korun - má sto žížal."
Dívá se při tom skrz mě.
Za okamžik už držíme každý v ruce kousek různobarevného pokladu.
"Babi, představ si, že ta žížala stála jenom JEDNU KORUNU! Tak jsem jich pro jistotu koupil celý pytlík!"
V puse mám modrou, úplně kyselou příšeru, obličej se mi křiví a v oku mi cuká.
Tak nevím - je to tou chutí nebo je příčina ve zmizelé stokoruně?
Ale teď už je to vlastně jedno...

Honzík

Jak se množí kočičky?

17. března 2010 v 18:56 | Lucka |  Příroda
Konečně zmizel všechen sníh a vyschly ty nejhorší louže, takže jsem po dlouhé době vyrazila do lesa. Chtěla jsem se podívat, jestli už najdu nějakou jarní květenu a taky jaký je stav kočiček na jívách. Jak jsem dříve psala, včely vyletěly již koncem února během jediných dvou teplejších dní, ale tou dobou ještě vůbec nic široko daleko nekvetlo.
Ani tentokrát to s květy nebyla žádná sláva. Na zemi byly pouze zbytky sněhu a místy ledové plotny. Jen před domem na skalce se už objevily první sněženky. Šla jsem cestou a pořád čekala, kdy potkám na kraji lesa dvě vrby jívy, na kterých kvetou kočičky každý rok. Nakonec jsem našla to, čeho jsem se nejvíc obávala - pařez. Skutečnost je totiž taková, že si v okolních lesích kácí kdo chce co chce, dokonce i kdy chce. O víkendech tu znějí motorové pily a místní zoufalci vozí i v pravé poledne jeden vozík za druhým. Tak si zkrátka někdo zatopil i tou mou hledanou vrbou.
Naštěstí druhou jívu jsem nakonec našla, pár bílých kvítků svítilo vysoko v koruně stromu. Pro letošek by mohly tyhle kočičky včelkám stačit, ale co když tu napřesrok ani tahle vrba už nebude?

Rozhodla jsem se udělat pokus - zkusím odstřihnout pár řízků, udělat z nich sazeničky a zasadit je k plotu u včelínu. Už několikrát mě napadlo, že vrbičku koupím, ovšem v Hornbachu si za ni řekli 300 korun a to by mohli naši koníci rovnou začít nášet zlatá vejce.

Odpoledne jsem s Honzíkem vyrazila znovu k lesu. Naštěstí máme v dílně teleskopické nůžky, bez nich bychom nebyli u stromu nic platní, větve byly opravdu hodně vysoko. Pár proutků se nám podařilo společnými silami odstřihnout.
A abychom nešli s nůžkami zpátky zbytečně, ještě jsme cestou vyčistili koním ve výběhu cestu od bodláků, takže doufám, že další článek o bodlákové víle se už konat nebude.

Doma jsem namíchala do vázy stimulační roztok pro zakořenění rostlin a ponořila do něj proutky. Na návodu je, že se mají řízky zapíchnout do písku, ovšem tímto postupem jsem zatím nikdy nic nevypěstovala. Proto jsem zkusila tentokrát udělat z prášku roztok, se kterým budu doufám úspěšnější.
Vázu jsem postavila na okno a uvidíme, co se bude dít.

Musím upozornit, že netuším, jestli jsem vybrala správné větvičky k zakořenění ani nevím, jestli je k tomu vhodná roční doba. Přečte - li si tento článek někdo, kdo ví o množení jívy více, nebo má nějakou zkušenost, budu ráda, když se s ní v komentářích se mnou podělí. Předem děkuji za sebe i za včely.

Pokud se objeví za pár dní ve váze nějaké kořínky, ozvu se s pokračováním tohoto článku.
Jestli ne, je jasné, že jsem zase udělala kozla zahradníkem...

jíva

Když na mě šnek mrkne

15. března 2010 v 19:25 | Lucka |  Ostatní havěť
Už je to čtyři měsíce, co mi nad počítačem v terárku bydlí tři afričtí šneci (Achatina reticulata).
Za tu dobu jsme se již spřátelili a snad jen kromě jejich Silvestrovského výletu, kdy si pochutnali na mých důležitých papírech, proti nim nemohu říci křivého slova.
Pro zkušené chovatele nebudu psát nic nového když řeknu, že nejradši mají okurku a že naopak mrkev k večeři jim skoro nic neříká. O již zmíněných papírech raději pomlčím.
K mému údivu jsem zjistila, že do domečku se schovávají jen při spánku. Pokud nespí, mohu je libovolně přenášet a hladit, ale nikdy se do ulity neschovají tak, jako zahradní hlemýždi. Jsou komunikativní, když jdu kolem, vystrkují tykadýlka významně nahoru a očekávají něco dobrého úplně stejně jako náš pes nebo kocour.
Za tu dobu, co je mám, již hodně vyrostli. Ten největší se už natáhne přes celou mou dlaň, podle literatury by mohli šnečci dosáhnout i 20 cm.
Dneska jsme jim s Vašíkem čistili terárko a taky jsme jim umyli ulity. Mají je teď jako nové. Taky jsme jim vyměnili substrát. Do nové podestýlky se hned po obědě všichni s chutí zahrabali. Ale tak neviditelní, jako když byli úplně malí, už pod rašelinou dávno nejsou.
Pomalu bych měla začít uvažovat o větším terárku. To nebude problém, na půdě jich mám celou sbírku. Jen u počítače se budu muset poněkud omezit s místem. Alespoň to tu proberu a vyházím nepotřebné věci.
Ale teď snad abych šla nakrájet okurku.
Šneci už na mě zase mrkaj.





Bodláková víla

11. března 2010 v 21:58 | Lucka |  Perličky a vtípky

Haló! Učesat, prosím!




Je zde nějaký dobrovolník?
Hernajs, nehlašte se všichni, na každého se dostane!
Hlavně už mi někdo konečně sundejte z hlavy ty natáčky!
A taky nezapomeňte na ocas!
Jo vy jste si ho ještě nevšimli...?
Tak to budete koukat!


Včely už toho mají plné mandibuly

8. března 2010 v 19:40 | Lucka |  Včely
Letošní zima se zdá být nekonečná. V sobotu jsem měla velikou radost, když jsem viděla jak včely vylétly čile z úlů, ovšem mé nadšení netrvalo dlouho. Poslední dva dny opět sněží a noční teploty se pohybují kolem deseti stupňů pod nulou. Můj optimismus klesá společně se rtutí teploměru.
Loni už touto dobou kvetly kočičky, kdejaký krokus i úpolín, zatímco letos vystrkuje květena své lístky jen velice neochotně. A kdo by se jí také divil!
Pomalu se mě začala o včely zmocňovat obava. Konzultovala jsem situaci s několka zkušenými včelaři a jejich stanoviska by se dala jedním tahem rozdělit na dvě skupiny. Zkrátka jedni včely přikrmují a mají pro to dost dobrých důvodů a jiní mají zase spoustu oprávněných argumentů proč včely nepřikrmovat. Dlouho jsem nad tím dumala, až jsem nakonec psychicky nevydržela a namíchala medocukrové těsto. Padla na to předposlední sklenice loňského medu (aúúúú - vyju jako vlk).
V neděli dopoledne jsek vyrazila s kyblíkem ještě teplé hmoty a se špachtlí v ruce k úlům. Postupně jsem mazala medocukr pod odkryté strůpky a spěchala, aby na včely moc nenafoukalo. Mají už, chuděry, taky zimy plné mandibuly (rozuměj kusadla, stejně jako my máme zimy plné zuby). Nakonec se ukázalo, že včelstva nevypadají tak zle, jak jsem se obávala. Ovšem když se práce blížila ke konci, mé tempo se dost zpomalovalo, neboť hmota vystydla a viditelně ztuhla. Poslední dva úly už se mi mazaly dost těžko. Trvalo mi to nepříjemně dlouho. Včely z toho nebyly nadšené a vylítly na mě, aby sjednaly pořádek. Naštěstí byly poněkud zmatené, takže mě od nich žádná újma nepostihla.
Navečer jsem tam byla ještě nakouknout, medocukrové placky už byly zpracované a nebyla po nich v úle nikde ani stopa.
Co víc dělat?
Leda vyběhnout kamsi na kopec a na jaro zavolat.
No...radši pořádně zařvat.
A nemůže být jaro nahluchlé?

Včely přikrmené medocukrovým těstem

Tady to vypadá dost nadějně

Březnová procházka a jaro v nedohlednu

Neolizujte namrzlé zábradlí!

8. března 2010 v 0:04 | Lucka |  Perličky a vtípky
Někteří lidé jsou nepoučitelní. Jak prostá, holá věta.
Dnes odpoledne mi zvoní telefon, ve kterém se ozve babičky naléhavý hlas. Ptá se, jestli mám ještě doma ten kvalitní aloe krém, že by ho potřebovala půjčit dědovi na ruce. Nevidím žádný problém a slibuji, že ho do večera dodám. Připravuji si k svačině chleba máslem a v hlavě se mi začínají honit podivné myšlenky. Odkdy se děda maže krémem? Možná tak sádlem nebo kolomazí, ale krém, a ještě k tomu aloe? Pomalu mi dochází, že tu něco nehraje. Rychle polykám zbytek krajíce a už mířím cestou k babičce s kulatou krabičkou v ruce. Brzy se dovídám vcelku banální, ale mizernou historku.
Děda udržuje na svém rybníčku celou zimu rozbitou díru v ledu pro kapříky a karásky. Když udeří
velké mrazy, bývá to lopotná práce. Zato ve dnech, které jsme prožili nedavno, voda na rybníčku
skoro nezamrzá. Tak i během včerejška děda jen lehce rozbil slabou krustičku a neměl s ledem valnou práci.
Dnes ráno si opět vzpomněl na ryby a vyběhl ťuknout do ledu. Předpokládám, že měl na nohou
pantofle a při jisté dávce mého optimismu si vzal na sebe tlustý svetr. Na teploměr se jaksi
zapomněl podívat a to teda safra měl! Venku bylo totiž slabě pod deset mínusových stupňů. A právě proto, že se nekouk na ten teploměr, nevzal si ani rukavice (ale on by si je nejspíš nevzal ani kdyby na teploměru praskla rtuť...) Popadl kovovou trubku a ťuknul do ledu, který se ovšem ani nehnul. Po několika marných pokusech bylo jasné, že to bude chtít přitvrdit. Tak tam tou tyčí mlátil tak dlouho, až se opravdu prokutal ledem a voda mu vyšplíchla až k rukám. A to už se mu začlo zdát, že mu divně tuhnou prsty. A ta tyč se ho neobvykle vlezle držela i když už to nebylo vůbec potřeba.
Tak se stalo, že děda k té tyči jak se říká přimrzl a konce prstů mu zdřevěněly.
Když jsem dorazila s krémem v ruce, naskytl se mi podivný pohled. Na koncích prstů u rukou se mu vytvořily obrovské puchýře, takže na nich má bílé bambulky a vypadá jako vodník Česílko
(mimochodem - kdepak asi přišla tato pohádková figura ke svým rukám?).
Teď vkládáme do aloe krému veškerou naději. Děda musí chodit přikládat do kotle, krmit čuníka a
taky štípat dříví...S těmahle rukama? Nevim!
Uvidíme, co můj zázračný krém dokáže.




Sbohem, sněhuláku !

1. března 2010 v 21:45 | Lucka |  Co mě ještě baví
Náš sněhulák spatřil světlo tohoto zimního světa dne 17.1.2010. Teplota se ten den pohybovala kolem nuly, sněhulák vyrostl téměř za chvilku. Byl to fešák - měl dlouhý nos, knoflíky podle poslední módy a hrneček, jako frajer dandy, na střapaté hlavě. Vypadal zkrátka skvěle!

22.1.10
Přišla obleva. Se sněhulákem to nevypadalo moc dobře. Jeho úžasná image brala rychle za své. Po obědě se už jeho frajerský hrneček válel po zemi, oči mu lezly důlků, úsměv se zkřivil, ve finále se ještě ulomila ruka. Bylo jasné, že to s ním jde pěkně z kopce.

24.1.10
Nic není tak horké, jak se to uvaří (ani počasí ne). Zdá se, že sněhulák má silnější kořínek, než by se zdálo. Prošlo několik teplejších dní, stal se z něj invalida, ale stále se drží.
Kdosi sněhuláka vybavil hůlkou, ale klobouk na hlavu mu už nevrátil. Že by počínající zášť...?

28.1.10
V noci byla sněhová bouře, což je pro sněhuláka něco jako countrybál. Zdá se, že pěkně pookřál. Teplota ukazuje po ránu -18 stupňů. Chodím okolo v palčákách, zebe mě nos i uši a při pohledu na tu bílou kreaturu mám dojem, že se mi směje. Ten nový sníh mu udělal dokonce ramena. Kdyby to nebyla srabařina, tak bych mu do té hůlčičky už s chutí kopla...

18.2.10
Stále sněží. Sněhulák už dávno přeži sám sebe. Avšak kdeže zůstal jeho úžasný outlook? Vypadá teď jako přerostlý patník, ale ani pidipes Falko o něj nejeví zvláštní zájem. Každé ráno čekám nějakou změnu, ovšem ta hnusná figura stále drží. Je to jako horor. Jednoho dne snad přijde a zabouchá nám na dveře...

27.2.10
Přišla obleva. Tentokrát definitivní. Celodenní déšť dokonal dílo zkázy. Ze sněhuláka zbyl jen hrnek a hromada bordelu. Nikdo ho nelitoval, protože stejně už měli toho mizerného šmejda všichni plné zuby. Hlavně aby se už nevrátil. Ale to se nestane, protože kdyby se letos ještě někdo pokoušel ho znova postavit, přivolal by na sebe můj hněv. A to nikdo dobrovolně neudělá.

28.2.10
Měj se blaze, sněhuláku. Bylo nám s tebou hezky, ale bez tebe bude líp.
Ani pes po tobě neštěkne.
Náš teda určitě ne.