Duben 2010

Kozí matky v tom mají jasno

29. dubna 2010 v 22:01 | Lucka |  Kozy
Konečně se dostávám k dalšímu aktuálnímu článku, tentokrát opět na téma kozy. Už minulý týden se nám u Mahuleny narodila další kůzlečí várka. Tentokrát mě obzvláště těšilo, neboť po dlouhých létech cíleného genetického křížení máme konečně první barevná kůzlata. Ta sněhobílá se nás stále držela zuby, nehty a trvalo tři generace míchání s tmavým kozlem, než jsme u kůzlat dosáhli barvy čokolády a bílé kávy. Už to skoro vypadalo, že dřív změním barvu já...

Žádný troubelín se naštěstí tentokrát nekonal, obě kůzlata byla veliká, hbitá a (hlavně) šikovná. Takže se postavila na nohy a v mžiku byla obě hned u mámy kozy a u zdroje, sláva, ó hosana!
Z Mahuleny se  k tomu všemu vyklubala matka profesionálka, hip hip hurá!

Dnes jsme spojili celé stádo, zatím jen ve výběhu. Kůzlata se hezky držela svých matek a ty se v klidu pásly.
S hnědými kůzlaty to bude pohodička, neb je od těch bílých rozeznám i potmě. V minulých létech jsem si vždy jednu rodinu značila křídou, abych kůzlata při návratu domů rozdělila ke kozám správně. Jednou si také dala matka Tereza obzvlášť záležet a za dobu pastvy stihla z potomků všechnu křídu umýt. Tak co dělat, rozdělila jsem je od oka, steně byli všichni stejní. Jenže taková koza dobře pozná to, co nepoznám já.
Vypukl chaos. Než jsem se nadála, rozčílená koza se pustila do nevlastních dětí, honila je po boxu dokolečka a kůzlata velikosti bílých králíků v rozích u zdi vyskakovala vysoko do vzduchu jako čertíci na pérkách. Vlastně to vypadalo jako dobrý cirkus. V druhém boxu se dělo totéž. Vrhla jsem se doprostřed toho zmatku, popadla první kůzle, které mi přišlo pod ruku a přes přepážku ho přehodila k druhé matce. Potom jsem zalovila vedle a zpáty zase jiné vrátila. Nic se nezměnilo. Kozy stále kroužily rychle dokola jako koně v šapitó.
Někdo mě vidět, bude si myslet, že mi přeskočilo. Házela jsem ty kůzlata tam a zpátky a některé možná vícekrát, neboť rozeznat je od sebe bylo zkrátka nad mé síly.
Rozzuřené kozí matky se zcela nečekaně a úplně naráz obě najednou zastavily. Bylo to právě v momentě, kdy jsem jejich potomky konečně metodou pokusu a omylu rozdělila správně. BINGO! Ve vteřině byl klid. Kozy se uklidnily a začaly se věnovat konzumaci sena, jako by se před chvílí nic nedělo...

Tak tohle mě letos naštěstí nečeká.
Máme totiž dva originály!
Konečně.

A ještě něco.
Kozí stádo se fotí opravdu hodně špatně...

kozy

kozy

Je libo poštovní známku?

25. dubna 2010 v 22:44 | Lucka |  Tvořivost
Včera nadešel Honzíkův dlouho očekávaný den - odjezd na školu v přírodě. Ovšem zatímco synek se několik dní předem jen nedočkavě těšil, pro mě to znamenalo dát dohromady slušnou kupu oblečení, papírů s razítkem a dalších nutných věcí.
Když jsem konečně vše balila do veliké tašky, Honzík kolem mě v kruhu řídil auto. Pečlivě jsem mu vysvětlovala kde co najde, ale jsem sama zvědavá, kolik toho pochytil a kolik prošlo jedním uchem tam a druhým ven.
Posledním (pro mě) důležitým úkolem byla pošta. V praxi to totiž funguje tak, že rodiče předem napíší dopisy, rozdělí je do obálek a později to učitelé dětem každý den rozdávají jako došlou poštu. Psaní musí vypadat pokud možno důvěryhodně.
Koncept každého dopisu byl trochu střelba od boku. Vyvarovala jsem se psaní o počasí (zatímco babička do tohoto tématu skočila odvážně rovnýma nohama), spíše jsem popisovala věci stálé (ten Vašík dneska tak zlobil), neměnitelné (brzo budou Čarodejnice) a fiktivní (tatínek dnes přišel brzo z práce). Jako dopisní papír jsem použila několik ofocených stránek Asterixe, čímž si doufám u Honzíka šplhnu.
Večer jsem společně se strejdou dumala, jak vyřešit dopisní známky. Nakonec nás zachránil jeden nejmenovaný reklamní televizní časopis. Když jsem ho otevřela, hned jsem byla doma.
K výrobě známek jsem použila zubaté nůžky, takže výsledný efekt byl dost dokonalý (no...skoro).

Nedělní dopis zdobila známka samotného ředitele televize XY (na obrázku téměř dole). Pan ředitel měl v časopise uvítací řeč ke svým klientům hned na první stránce. Známka působí důvěryhodně i když takovou by dobrovolně asi nikdo nikdy netisk.
Druhá je s Clintem Eastwoodem v trochu atypickém tvaru.
Třetí den bývá vždycky kritický. Tady mi strejda rafinovaně poradil známku se sportovní tematikou - dva boxeři v ringu, přičemž jeden zrovna dostává přímý zásah (na obrázku zcela dole). Známka s jinotajem - jak perfektní!
V úterý dostane Honzík milý dopis se známkou Bořka Stavitele. Nic lepšího se po kritickém dni snad ani nedá obdržet.
Na pátou známku jsem obzvlášť pyšná. Každé filatelistovo srdce jen zaplesá - známka s Jiřím Schellingerem! Kdybych je ještě sbírala jako kdysi, určitě by měla známka v mém albu své čestné místo. Kdyby...
A poslední den přijde synkovi dopis zdobený známkou barevného chameleona. To už se mi obrázek lepil na prsty, takže má známka i drobnou patinu, jak dopis po cestě někdo nešetrně odřel (hulvát!).
Ve finále zbývalo všechny dopisy orazítkovat, k čemuž nám pomohl starý dvacetník namazaný fixem.
Konec, tečka, hotovo.
A teď jsem zvědavá, jak nám to projde...

známky

Pozn. Nevím, jestli to ještě trvá, ale zrovna se mi pod obrázkem objevila tato reklama:

Z deníku kocoura Iči

23. dubna 2010 v 21:57 | Lucka |  Kocour Iči
Na tuhle chvíli jsem se už hodně dlouho těšil.
Tentokrát stála Štěstěna na mé straně...
...a já ji popadl za pačesy.
To si ten zrzek za rámeček nedá!




Maruška Troubelín

22. dubna 2010 v 19:29 | Lucka |  Kozy
Jak jsem již nedavno psala, v pátek se narodila tři kůzlátka. Dvě byla zcela normální, tedy na kozí poměry inteligentní, třetí si od prvního okamžiku pletlo pojmy a dojmy. Později jsem při detailnějším průzkumu zjistila, že ten troubelín je vlastně ona.
Nevím, jak je možné, že se musí vždycky najít nějaký kazič, že se tak už narodí nebo se kazičem stane aspoň sama koza, zkrátka cesta na svět není nikdy vystlána růžemi.
Stále mi přicházela na mysl ta pohádka, kde dvě vykutálené dcérky ke štěstí přišly, zatímco Maruška si do úst neviděla až skončila v jednom okamžiku jako vyděděnec a bezdomovec. Taky se narodila nejmladší a taky nikdy nevěděla, která bije.
A jako v té pohádce ani naše kozí Maruška Troubelín nechápala podstatu tohoto světa a sice, že kdo zaváhá nejede a že kdo chvilku meškal již mešká opodál. Takže v klidu nevědomého nechala u vemene své dva starší bratry a spokojila se s tím, že prostě jíst nebude. Navíc jí v hlavě vznikl jakýsi zmatek ve vlastních rodinných příslušnících. Kde k tomu přišla netuším, ale mohlo se to přihodit asi tak:
Maruška Troubelín se narodila, ležela ve slámě a kdosi jí jazykem frotýroval záda. Byla docela zima, takže chvilku trvalo než doladila svůj tělní termostat. Jakmile se aklimatizovala, začala se postupně rozhlížet kolem. Uviděla své dva starší bratry, kteří už tou dobou stáli dávno na nohou. Taky viděla kýblík, spoustu slámy a pak druhý kýblík. Safra, ještě něco tu schází...
Maruška Troubelín se znovu rozhlédla a...
...a v té chvíli se otevřela vrátka a do kozího boxu jsem vstoupila já.

Maruška Troubelín v okamžiku dostala do pusy stříkačku úžasného mleziva, čímž si jen potvrdila svůj zcestný a naprosto vykolejený názor, že kozí matka je kdesi za těmi vrátky. Smysl vemene nepochopila, Tereza pro ní byla jen nicneříkající bílý objekt.
Když jsem přišla do stáje, Maruška Troubelín vesele pomekávala, vrtěla ocáskem a vyskakovala na vrátka, zatímco já cedila skrz zuby samá jadrná slova. Vydržela si na mě o hladu klidně počkat. Ležela v koutku a teprve když jsem přišla, vyskočila a čekala, až ji strčím pod kozu a nacpu jí vemeno do huby (ne, mírnější slovo nebudu používat).
Když udělala koza dva kroky pryč, kůzle přišlo ke mě a ožižlávalo mi boty. Rvala bych si vlasy! Trvalo mi několik dní, než jsem jí vysvětlila, na koho by se měla obracet ohledně jídla. Jakmile vyrazila prvně ke koze místo za mnou, považovala jsem to za úspěch, i když ocucávala jen konec kozího  obojku.
Během uplynulých šesti dní prošla Maruška Troubelín kozím kurzem přežití. Byla to tedy dřina a zatímco já už téměř padala na ústa, jí to bylo úplně jedno.
Konečně jí došlo, že ode mne nic hezkého čekat nemůže (to jak postupně přetékala nádoba mé trpělivosti) a obrátila se ke kozímu vemeni. Ufff!
Dnes se opravdu, skutečně (pod pohrůžkou, kterou tu nebudu citovat) sama napila. Sama!
Aaaach!
Nebeské trumpety znějí v mých uších!
Maruška Troubelín se vrátila čtyřma nohama na zem.
Tak to bychom měli.
Příští týden očekáváme druhou várku od Mahuleny.
Kolikže bude asi troubelínů?



Hmyzí sezóna začala

20. dubna 2010 v 0:28 | Lucka |  Příroda
Je jaro. Brouci vylezli z děr, mouchy opustily své skrýše a motýli roztáhli barevná křídla. Všechno to teď rejdí vzduchem, jejich letový plán ovšem sotva někdo pochopí. Už se mi stalo, že zbloudilá moucha narazila do mého čela, ale ještě jsem neviděla, aby se třeba dva motýli srazili ve vzduchu. Ale co my víme. Třeba se taková pidihavárie stává denně, jen k nám lidem se to nedonese. Zůstane to zase jen mezi motýly...

Takhle to dnes svištělo u nás.
Film by se také mohl s úspěchem použít jako krátká televizní přestávka. Pamatujete se na Hrající si koťata?


Kupředu, mí věrní! BZZZZ!

18. dubna 2010 v 22:29 | Lucka |  Včely
Jak jsem již psala v článku o výrobě nových rámečků pro včely, jaro kvapí a já sem ani nestíhám psát všechno, co bych chtěla.
Minulý víkend byl krásně slunný a včelky létaly jako divé. Nastal čas otevřít víka úlů a zkontrolovat, jak to v nich po zimě vlastně vypadá. To, že přezimovala úspěšně všechna má včelstva, už je v těchto dnech nad slunce jasnější. Ale je nejvyšší čas odhalit také případné zádrhele, které by se jinak projevily až za několik týdnů a na jejich řešení by bylo v době květu stromů už zatraceně pozdě.
Je třeba posoudit celkovou sílu každého včelstva, to znamená dořešit případné poloprázdné úly a hlavně zkontrolovat přítomnost matky, která se nejlépe projeví nakladenými vajíčky a také vyvíjející se včelí mládeží v podobě malých larviček.

Ke kontrole včel jsem si přizvala pomocníčka Honzíka, který měl v terénu u úlů tento den svoji premiéru. Rozhodla jsem se, že pokud se nenajde ve včelstvech nějaký problém, rovnou ke každému úlu také přidáme jeden nástavek s novými rámečky, aby měly včely dost prostoru k bouřlivému jarnímu životu.

Včelky byly ten den v dobré náladě, takže s námi vcelku dobře spolupracovaly. Honzíka jsem pověřila obsluhou kuřáku a synek se své úlohy zodpovědně zhostil. Já odklopila víko, Honzík včelám začoudil a pak už jsme jen vyndavali rámek za rámkem a hledali buňky se včelím plodem.

včely

První část našeho plánu dopadla dobře. Ve všech úlech jsme našli včelí vajíčka, takže o matce  zde nemůže být pochyb. Honzík čoudil kuřákem tak intenzivně, že jsem měla za chvíli dýmu plný nos a musela jsem synka brzdit. Ale alespoň mu žhavý troud uvnitř dýmáku nevyhasl...

včely

Na fotografii výše je vidět hezky zakladený rámeček. Vypouklé bublinky jsou buňky s vyvíjejícími se larvičkami. Vajíčka na obrázku nemohou být vidět, jsou maličká, oko je najde, ale můj foťák ne. To, co se leskne, je budoucí med a žlutobíle ucpané buňky v horní části plástu jsou uložený pyl. Pyl má barvu podle barvy květů, takže si můžeme tipovat, ze které rostlinky tenhle asi pochází.

Po prohlídce úlů přišlo na řadu jejich rozšíření. Do každého přidávaného nástavku jsem připravila sedm úplně nových rámečků a čtyři starší. Včelky mají starší vosk raději. Kdybych dala všechno fungl nové, bylo by to pro ně něco jako stěhovat se do úplně prázdného bytu.
Dosud včely zimovaly ve dvou nástavcích a nyní bylo třeba přidat úplně dolů vybavený nástavek třetí. V praxi to znamená vlastně zvednout celý úl.  A protože nejsem žádný Rambo ani žena kulturistka, mám pod střechou včelínu pro tento účel chytré zařízení, které ovšem není z mé hlavy. Nad mými úly vede kolejnička a po kolejničce jezdí kladka, klika a lanko s hákem. Klika má dva měnitelné směry -  točíme směr dolů nebo směr nahoru. Každý nástavek jsem opatřila čtyřmi vyčnívajícími vrutíky. Sjedu s hákem dolů, zachytím za vruty celý úl, vyjedu s ním nahoru, přidám dolu další nástavek a zase v pohodičce s úlem sjedu. Legrace.
Následující fotku sem nedávám kvůli Honzíkovi, ale právě kvůli kladce v pozadí, kterou ocení především včelaři, a kterou jsem pochopitelně chytře zapomněla vyfotit.

včely

A ještě jedno dokumentační foto nakonec:
včely

Tak..a teď do toho!
Kupředu, mí věrní!
Ani kvítek nazmar!
BZZZZZ!
Takhle to u včelínu bzučelo dneska.

včely

O třech kůzlátkách

16. dubna 2010 v 23:30 | Lucka |  Kozy
Deset...dvacet...třicet...narodil se prcek! A ne jeden. Včera přišla na svět tři kůzlata. Pro matku Terezu je to hračka, s jiným číslem se u ní už ani nepočítá. Jako vždy jsem provedla desinfekci a každý prcek dostal jako start velkou stříkačku mleziva rovnou do pusy. Tohle funguje jako takový životabudič. Kůzle tam tak leží, sotva zvedne hlavu, ale jak spolkne těch svých pár kubíků, v tu ránu se otřepe a za okamžik už stojí na nohou a šátrá, kde by našlo další nášup.
Modrou křídou jsem si je hned označila, abych se v nich vyznala, neb jsou všechna bílá. Kůzlata tak dostala pracovní jména modrá Hlava, modrý Hřbet a Bělouš. Hlava a Hřbet rychle pochopili, oč na tomto světě běží, a během několika minut našli svůj tekutý chléb v kozím vemeni. A jak to tak bývá (a pohádky to potvrdí), třetí synek (nebo dcerka, to ještě nevím) byl z nich nejmladší a taky nejhloupější. Já se snažila, chudák koza se snažila, ale Bělouš se z vemene prostě nenapil. Naštěstí mě už po zkušenostech s loňským Kyborgem nemůže nic překvapit. Na noc jsem do prcka nalila stříkačkou mléka kolik se jen vešlo a vše nechala na ráno, kdy budeme (a hlavně BUDE!) snad moudřejší.

Asi to nějak špatně pochopil. Do rána se sice vyspal ze své neochoty jíst, ale snídani očekával jaksi ode mne. Jeden by se mu nedivil, u kozy bylo obsazeno. Odstrčila jsem jeho sourozence od snídaně, oddojila trochu mléka a zase to do něj nalila. Slíbila jsem mu, že je to fakt naposled. Nepochopil. Když jsem se přišla podívat v 10 hodin, už zase vartoval u dveří.
Došlo mi, že budu muset přitvrdit, jinak mi zůstane mazánek viset na krku. Sebrala jsem kůzle a bez diskuze ho stejně jako den předtím nacpala pod kozu. Nelíbilo se mu to. Kopal nohama do stran, mečel jako na lesy, ale sám se nenapil.
Po několika marných pokusech jsem pochopila, že jde vlastně o to:
Přistrčit bránící se kůzle pod kozu, pravou rukou držet  jeho hlavu a pravým ukazováčkem mu přitom otevřít sevřenou tlamu (tlamku...tlamičku...prostě pusu). Ve stejném okamžiku mu do ní musí levá ruka nacpat struk vemene a v pravidelných intervalech mu musí do pusy vtlačovat mléko. To je třeba vydržet 8-10 sekund. Pokud do té doby koza neodejde, nezmaří pokus nenasytní sourozenci nebo nezačne v kapse zvonit debil mobil, kůzle se chytne a je vyhráno. Nacucne několik hladových loků, potom mu struk vypadne z huby a dílo můžeme s úspěchem opakovat.
Byla to fuška a jestli mi sem zase někdo napíše, že se tu frajeřim, ať mi to klidně přijde předvést. Předem upozorňuji, že z boxu odejde s obličejem od mléka (je to boj a stříká to fakt všude), s hnojem na kolenou (i když je box navezen čistou slámou) a možná i s krví na ruce, když na ní koza nešikovně šlápne (to se mi naštěstí nestalo).
Před odchodem do divadla či návštěvou galerie doporučuji zapnout pračku a použít vanu.

Nakonec mohu s mírným potěšením konstatovat, že během dne se Bělouš zlepšil. Navečer už zřejmě pochopil, co po něm chci, přestal se zmítat a pil sám, jen tu kozu jsem mu musela zase najít (ach jo...).
Ale není všem dnům konec. Uvidíme, co přinese zítřek.

kozy
Tereza s rodinou


kozy
Zvědavá mláďata

Jedna vlaštovička

15. dubna 2010 v 22:11 | Lucka |  Příroda
Dnešek byl od rána celý pošmourný, počasí vypadalo skoro jako na podzim. Dopoledne pršelo, foukal vítr, žádné velké teplo, sluníčko tvrdě spalo kdesi za mraky.
Výběhy jsou za těch několik deštivých dní už celé podmáčené a koním se začínají bořit do bláta kopyta. Když se rozběhnou,  hroudy hlíny odletují daleko za nimi.
Šla jsem tím nejarním počasím s dětmi do lesa ke studánce. Déšť ji naplnil po okraj až přetekla. Tam, kde chodíme běžně cestičkou, dnes tekl malý potůček. Honzík s Ondrou ho oběhli strmým svahem, jenže Vašík je na takové šplhání moc malý. Přenesla jsem ho přes vodu, ale sama jsem si při tom nabrala do bot. Navíc začalo znova pršet.
Voda zdola, voda zhora...

studánka

Obrátili jsme se zpátky k domovu. Stále mrholilo a u stohu tatínek rychle nakládal slámu do valníčku za traktorem. Otevřeli jsme koním, aby se mohli schovat pod střechu. Rozhodla jsem se počkat ještě na traktor, zatímco děti hlučně utíkaly domů. Pořád se musí hašteřit. Vždy jde především o to, kdo bude u dveří první...

A pak...cosi se mihlo vzduchem. Nejdřív jsme si nebyli jisti, jestli se nám to nezdálo, ale pak se to objevilo znova. Přiletěla vlaštovka. Jen jedna. Naše stará známá. Několikrát zakroužila kolem stáje a pak s naprostou jistotou vletěla dovnitř.  A v té chvíli přestalo pršet a všechno hned vypadalo hezčí. Tak sláva, už jsem skoro začínala pochybovat!
A pak že jedna vlaštovička jaro nedělá...



Oříšek II.

14. dubna 2010 v 22:41 | Lucka |  Ostatní havěť
Minulou neděli mě rodinná rada vybrala jako dobrovolného účastníka výpravy na Ředhošťské trhy. Protože se jednalo o cestu s výlučným účelem nákupu zvířat, nemusel mě nikdo dlouho přemlouvat. Tatínkovu lehkou virózu jsem přeměnila ve (svou) výhodu a nechala ho doma odpočívat s dětmi.
Cílem číslo jedna byl výběr nové psí hlídačky pro babičku a taky koupě slíbeného morčete pro Honzíka. Jeho oblíbený Oříšek ho totiž z neznámého ůvodu opustil již začátkem tohoto roku.

Ráno nevypadalo růžově - lilo jako z konve. Přesto jsme vyrazili již v 6 hodin, abychom byli na místě včas a vyhli se tak davům lidí, kteří si rádi přispí. Dlouho jsem váhala, co si vlastně mám obléknout, ale nakonec jsem zimní bundu vrátila na věšák. Přece je duben, nebudu vypadat jako cvok!

Na cestě mezi z Prahou na Slaným nás zastihla sněhová bouře. Stěrače měly co dělat, brzy bylo bílo všude. Auta jela krokem. Začali jsme pochybovat, jestli stánkaři s domácí havětí na trhy vůbec dorazí a mě se začlo stýskat po bundě na věšáku. Sníh tou dobou dorazil i k nám, tatínek doma nelenil a zvěčnil tu nádheru na fotce:

duben

Brzo se ukázalo, že místní stánkaři nejsou žádná ořezávátka. Když jsme přijeli na místo, bylo už po dešti a již z dálky jsme slyšeli kokrhání kohoutů, štěbetání kachen a křik perliček. Kolem parkoviště procházeli lidé s rozličnými přepravkami a pytli, někteří je již měli plné.
Naše kroky mířily rovnou k místu prodeje štěňat. Ohražený prostor, vyplněný kotci s novinami byl psíků plný. Babička dlouho nevybírala. Věděla přesně, co chce, takže za chvilku jsme měli fenku zamluvenou a čekala jen až tudy půjdeme zpátky k autu.
V hale s králíky jsem našla také morče. Odnesla jsem si ho v papírové přepravce na pivo. Nakonec jsme prošli nekonečné pulty se zahradní květenou. Za chvilku jsem měla plné ruce tašek. To ranní počasí bylo přece na sázení jak dělané, tak jsem se v nákupu zrovna neomezovala.(Nějaký důvod se vždycky najde.)
Nakonec jsme všechno naskládali do auta, pejskovi jsme ještě koupili pytel granulí a deku, a hurá domů!

psík

Honzík měl z morčete velikou radost. Jmenuje se Oříšek II. Zprvu byl pěkně vyděšený, až tím vyděsil i mě. Dva dny nevylezl vůbec z domečku, zdálo se, že nejí ani nepije. Dokonce i synek si toho všiml. Zatracený Oříšek! Nakonec však dostal rozum, přišel senu na chuť  a pomalu si na nás zvyká. Myslím, že zatím moc do styku s lidmi nepřišel. Teď se najednou ocitl v dětském pokojíčku uprostřed paviánů, což je poněkud dost velká změna.
Ale on to zvládne.
Za chvilku bude venku tráva, komu by ji Honzík nosil?
Koneckonců...změna je přece život. :-)

oříšek

Kontrolní otázka měsíce dubna

12. dubna 2010 v 12:37 | Lucka |  Příroda
Než představím dnešní kontrolní otázku, ještě přidám pár indicií (které stejně nikomu moc nepomohou).
Jednoho dubnového rána jsem vyšla ven zkontrolovat stav mé zanedbané květeny. Došla jsem až k místu, kde jsem loni vysadila v pořadí již druhý plamének (Clematis). Ten první dříve zahubila rozrostlá rodina rezavých mravenců, která se usadila pod blízkým kamenem a vybudovala si chodbičky přímo pod kořeny zmíněného nebožáka plaménku.
A právě ve chvíli, kdy jsem překlápěla kámen, abych odhadla sílu mravenčí populace, jsem si toho všimla. V první chvíli jsem si myslela, že..., ale... a nakonec...

...přichází kontrolní otázka - co to teda bylo?

cotoje

Aktualizace:
V první chvíli jsem si myslela, že je to nějaká zatoulaná makovice nebo plod jakési plevelné rostliny. Ale po bližším zkoumání to vypadalo ještě záhadněji, než se zdálo na první pohled. Tak jsem jednu makovici (bylo jich tam totiž hodně) opatrně roztrhla a nakonec jsem zjistila, je to plné malinkatých pavoučků. Obyčejné makové zrníčko by proti nim bylo obr.
(Klasik by řekl : "Ó Bóže! Je to plné hvězd!")

pavoučci

Tak jsem to jejich obydlíčko zase zavřela, sice jim tam teď bude trochu foukat, ale snad mi to prominou.
Potom jsem zasurfovala po internetu a našla jsem k tomu zajímavý článek. Autorka má pavoučky dost zmáknuté a fotit taky umí dobře:

A ještě k vítězi...
Myslím, že jednoznačným vítězem tohoto kvízu je Pan Barvoslepý a jeho serfírky (viz komentáře). Gratulujeme. Není k čemu.  :-)








Ještě tři...a hotovo!

10. dubna 2010 v 20:34 | Lucka |  Honzík *02
Jaro je v plném proudu, všechno raší a pučí a veškerá příroda dává jasně najevo, že ve svém růstu nebude již na nikoho čekat. A já, jako každoročně, rázem nevím kam dřív skočit, neb z každého koutu to na mě netrpělivě volá. Všechny keře je třeba včas ostříhat, vyhrabat trávníky, jezírko vyčistit, kdeco po zimě znova natřít, zasít políčko, kozám pěkně vybílit box pro narození kůzlat a v neposlední řadě se postarat o včely.


Nové rámečky jsem naštěstí stloukla dohromady již v době, kdy jsme byli ještě zasypaní sněhem. Zbytek práce - vydrátkování a zatavení voskových mezistěn - jsem si nechala moudře na poslední chvíli. Naštěstí jsem našla pomocníka v osobě Honzíka. Nejdřív se na práci moc netvářil, ale brzy zjistil, že zatavování mezistěn ho vlastně baví. Jako zdroj používám nabíječku autobaterie, ze které jsou vyvedené dvě koncovky. Jejich přiložením k drátku se kov ohřeje a vosková mezistěna se k drátku přilepí.
Vysvětlila jsem synkovi co má dělat. Okoukl to a všiml si, že u stolu je připraveno deset vydrátkovaných rámečků.
"Hm! Deset? Tak to mám za chvilku!" , vrhnul se do díla.
Jenže si nevšiml, že během jeho práce s autonabíječkou já vyplétám drátkem další rámečky. Za chvilku ho slyším, jak říká:
"Koukej, už jenom tři a mám hotovo..."
Vůbec si nevšiml, že mu tam další vydrátkované rámečky přibývají. Snadno jsem ho s prací dohnala, neboť své dílo prokládal dlouhosáhlými historkami, gestikuloval a mával kolem sebe rukama. Hromádka hotových rámků s voskem utěšeně rostla. Potom se zase otočil k vydrátkovaným rámkům:
"Ještě tři rámečky a je hotovo..."
Smála jsem se do rukávu.
"Mami, tys to špatně spočítala - máme těch mezistěn nějak málo. Budeš muset ještě zajít do skříně!"
Ochotně jsem další hromádku přinesla. Šlo nám to doslova jak na drátkách. V dílně to vonělo voskem, komínek hotových rámečků stále rostl, Honzík dál chrlil své historky.
"No...tak ještě tři rámečky, a budeme mít hotovo...", mnul po chvíli si zase ruce. To už jsem ovšem nevydržela a začala se smát nahlas. Došlo mu, že je tu cosi shnilého. Zarazil se uprostřed vyprávění a konečně si věci správně spočítal.
"Jak to - ty mi je tam přidáváš...? Podívej, jaká je tu už hromada! Vždyť jich mělo být deset?!", rozhodil rukama a vyvalil oči, jako by hotové rámečky v dílně rostly z podlahy.
"Honzíku, neboj! Jak říkáš - ještě tři a máme hotovo."
Byla to pravda, neboť jsem právě vydrátkovala poslední rámeček.
A bylo to.
Teď zbývá jen je odnést včelkám do úlů...

Honzík

Jedna tečka, druhá tečka, běž vajíčko dokolečka

7. dubna 2010 v 19:04 | Lucka |  Děti
Na velikonoční pondělí se kluci těšili úplně jako malé děti. Jako každoročně jim teta upletla pomlázky z osmi, v neděli jsme společně obarvili vajíčka (nic uměleckého, největší úspěch mělo lepení samolepek), vyrobili jsme marcipánové placičky a já připravila dětem balíčky. K tomuto účelu jsem si už loni opatřila úžasné velikonoční pytlíčky s motivy kuřat. Úžasné pytlíčky jsem ovšem v neděli nenašla, přestože o vánocích se mi neustále někde pletly.
Koledovačku jsme se dohodli zahájit v pondělí ráno až v devět hodin, neboť chtěl vyrazit i strejda Milan, tou dobou po noční. Najivně si myslel, že se stihne vyspat.
První koledníci se objevili kolem osmé hodiny. S jejich příchodem atmosféra, dosud udržovaná v pomezí klidu, zhoustla. Děti pobíhaly po pokoji dokola stále rychleji a svůj kruh zmenšovaly. V půl deváté se situace stala neúnosnou a strejda musel vstávat, neboť by kluci vyběhli ven bez něj.
Na ulici už to dávno žilo. Bylo tam dětí jako smetí a kluci i s Kačenkou se směle vrhli do víru koledování. Šla jsem za nimi jako dozor, ale snad kromě výstražného mávání na pár projíždějících aut jsem neměla žádný hlubší smysl. Skoro bych řekla, že jsem byla zbytečná, nebýt důležitým nosičem košíku plného vajec a cukrkandlí, občasným fotografem a nakonec také felčarem, když s sebou Vašík v nadšeném letu konečně bacil a rozbil si ruku a koleno. (Nejlepším lékem je v takovém případě rozbalený čokoládový zajíc - pozn. aut.)
Po návratu domů ještě zbývalo dětem prolézt celou zahradu a najít velikonoční balíčky, které byly letos ve zcela nevelikonočních pytlíčcích.
Následoval přesun k babičce, kde se již v troubě pekla kachna, ovce a koza současně. Každý si mohl vybrat dle libosti, což jsme také všichni s radostí udělali s vyjímkou dětí, kterým tou dobou už lezla čokoláda i ušima, takže kousek oběda uzobly jen tak pro pořádek.

Velikonoce

A teď se zmíním o zajímavém velikonočním úkazu. Když jsme v neděli zdobili ty vajíčka - nejdřív v barvě a pak obrázky - Honzík si vzal do hlavy, že je bude polepovat samolepkami, které šly velmi těžko rozlepovat. Takže prcek Vašík si zcela vystačil, ale Honzíkovi jsem musela s rozlepováním každé samolepky pomáhat. Štvalo mě, že vůbec nekouká, kam obrázky potom lepí, protože více sledoval mé ruce. Výsledná vajíčka pak vypadala poněkud neupraveně.
V pondělí jsme, jak jsem se již zmínila, vyrazili z domu dost pozdě. Když jsme byli již v nejlepším a děti polevily v počátečním koledovacím šílenství, Vašík zalovil ve svém košíčku a vyndal vajíčko, které si chtěl prohlédnout. A jak to bývá, vypadlo mu z ruky a nakřáplo se o zem. Synek zvedl vejce a se slzou na krajíčku s ním přišel ke mě. Vzala  jsem si od něj malovaného invalidu a nevěřila vlastnímu oku. V ruce jsem měla vajíčko, které jsem včera tvořila s Honzíkem. Zřejmě ho ráno u nás kdosi vykoledoval, přinesl domů a poslal dál jako štafetu. Takové vajíčko cestovatel...vajíčko chudinka... skoro bezdomovec.
Co říkáte nápadu poslat brzo ráno děti koledovat, aby se  vykoledovaná vajíčka hned za chvilku mohla dávat zase dalším koledníkům?
Mě to hlava nějak nebere, ale je v tom něco pekelně geniálního.
Vaječné perpetum mobile.
Jenom nesmí do geniálního mechanismu vstoupit Vašík a praštit s perpetem o zem...









Kde jsou ty časy...

5. dubna 2010 v 22:19 | Lucka |  Retro
Právě jsem si všimla, že bratr zveřejnil na své stránce kousek z mého nejméně dvacet let starého díla. Ach, jak je to dávno! O historii tohoto projektu jsem již psala zde.
Nebudu sedět jako černý vzadu, udělám si reklamku, přidávám odkaz, dalších slov netřeba.
Je to teda nářez! :-D


čas

Jak jsem tavila starý vosk

4. dubna 2010 v 19:26 | Lucka |  Včely
V minulých dnech jsem si jako dědictví po včelaři přivezla domů mimo jiné velkou hromadu starých souší. Když mi paní volala, nejdříve jsem je odmítla, ale pak jsem si řekla, že ani ty rámečky nejsou zadarmo a domluvily jsme se, že si je nakonec odvezu.
Přesně jak jsem očekávala, paní otevřela skříň a spráskla ruce. Skříň byla úplně plná rámečků, ale vosk v nich byl totálně prožraný zavíječem. Musely jsme se k těm souším doslova prohrabat pavučinami a scéna to byla skoro jako z hororu.

Doma jsem pak přemýšlela, co dál. Nechtělo se mi to všechno vyřezávat, protože bych zničila vnitřní drátky a musela bych je natahovat znova.
Zkoušela jsem vytavit vosk horkovzdušnou pistolí, ale to šlo velmi pomalu.
Včelaři - profesionálové by použili sluneční (nebo jiné) tavidlo, které nevlastním. Před pár lety jsem vosk vytavovala horkou vodou v kotli. Tento postup, stejně jako použití našeho velikého zabíjačkového hrnce, mi ovšem rada starších tentokrát již nepovolila.

Postupně jsem se smířila se skutečností, že se s problémem budu muset poprat doslova jako pračlověk u ohně. Rozdělala jsem si hraničku a nad ní umístila můj největší hrnec s vodou. Tu nádobu to chtělo o dost větší, takhle se tam vešlo jen šest rámků a pak jsem je musela otočit, což ještě přidělávalo práci.
Nicméně to šlo celkem rychle a hromádka rámků bez vosku utěšeně rostla.

vosk
Takhle vypadal část té hrůzy, kterou jsem přivezla domů.

vosk
A tady je má předpotopní metoda s ohněm a hrncem. Vosk ve vařící vodě už pěkně bublá.

Takhle vypadají rámečky právě vytažené z hrnce.

Tento způsob by nebyl špatný, pokud by byla k mání dost velká nádoba a počet rámečků řekněmě do stovky. Já jich měla ještě o něco víc a hranice sto kusů se téměř shodovala s hranicí mé trpělivosti.
Výsledkem vaření byla hustá kaše skládající se z vody, vosku a nečistot biologického původu. Nebylo to nic pěkného ani voňavého. Pro oddělení nechtěného podílu špíny jsem použila hustou záclonu. Přeložila jsem ji nadvakrát, vyložila s ní nádobu a do té pak veškerou vařící hmotu přelila. Potom jsem zvedla  nahoru za cípy záclonu, čímž jsem obsah přefiltrovala. V nádobě zůstal horký vosk s vodou, nečistoty v zácloně.

vosk
Biologický odpad držím v zácloně.

Nedá se říct, že rámečky jsou zcela čisté a bez vosku. Počítám s tím, že je zatím do léta nechám tak a potom je vystavím na slunce, aby jsem se teplem zbavila eventuelních voskových zbytků.
Vytavený vosk v nádobách ztuhl do dvou velkých koláčů. Čistota celkem ujde, ale myslím, že při příležitosti dalšího ohně oba kusy ještě jednou v hrnci přetavím, spojím do jednoho, znova přefiltruju a nechám vystydnout v užší a vyšší nádobě, aby vznikl místo kola praktičtější voskový válec.
A zjara vosk směním za nové mezistěny, které jsou stále dražší, koneckonců stejně jako všechno...

vosk
Konečný výsledek - dvě kola vosku.




Šumivé bomby

3. dubna 2010 v 23:08 | Lucka |  Tvořivost
Už jste někdy zkoušeli vyrobit šumivé bomby do koupele? To je teda něco!
Postup je jednoduchý, nedávno ho na svém blogu zveřejnila také Lipetka.

Suroviny:
Jedlá soda
Kyselina citronová
Olej
Potravinářská barva
Cosi aromatického
bomba

Sodu a kyselinu citrónovou jsme v přiměřeníém množství smíchali v mističce zhruba v poměru 1:1 a vše zvlhčili asi lžící oleje. Nakonec jsme přidali pár kapek aroma olejíčku a trochu potravinářského barviva.
bomba

Vzniklou směs jsme naplnili do vykrajovátek na cukroví a řádně udusali. Pak jsme to nechali na topení do druhého dne uschnout a opatrně jsme to z formiček vyndali.
bomba


Úskalí výroby:
Je nutné pracovat se suchýma rukama i vším ostatním. Nečekaná kapka vody by totiž mohla bombu zcela nevhodně odpálit již během výroby.
+++
Do formiček je třeba hmotu opravdu dost nacpat. Lipetka psala, že jí výsledná dílka popraskala, nám se povedlo všechno bez ztráty kytičky.
+++
Již před pár lety jsem tvořila tyto bomby s Honzíkem a podařila se nám tenkrát vskutku výborná věc. Namíchali jsme hmotu a přidali trochu modrého potravinářského barviva. Těsto však zůstalo šedé. Přidali jsme tedy ještě trochu barvy, ale bez valného efektu. Usoudila jsem tedy, že pracujeme s barvou prošlé expirační doby, že je zkrátka stará a asi moc nefunguje a vysypala jsem do misky celý pytlíček. Hmota získala konečně modrý nádech.
Bombičky zdárně uschly a Honzík už si je rozdělil, kterou dostane babička, kterou děda. Při vyklápění nám jedna figurka popraskala. Nevadí, aspoň vyzkoušíme, jestli opravdu šumí. Napustili jsme vodu do umyvadla a vložili do ní malou nožičku z rozbitého bombového medvídka. A nestačili jsme se divit! Šuměl a nejen to. Voda v umyvadle se ve vteřině změnila v kvalitní inkoust, nádech modré byl až do černa.
Věc se má totiž tak, že se potravinářská barva nemá ve zmíněné hmotě v čem rozpustit. Olej nefunguje, voda není, hmota zůstává šedivá dokud se nerozpustí ve vaně. Takže pozor na to!
Naše babička by nás jistě za takový dárek nepochválila! Vylezla by z vody modrá jako Avatar.



Výsledný efekt jsme zaznamenali na video. Teď už vím, že jsem měla předem rozdělit úlohy nabíječe a odpalovače, aby nevznikl takový zmatek. Původně jsem plánovala odpálit každý den jen jednu bombu, ale ta první nám nevyšla (vinou zbrklého odpalovače), takže (k radosti všech zúčastněných) se nakonec  odpálily bomby dvě.
Té zelené barvičky mohlo být opět trochu méně, ale dětem to nevadilo. Zkrátka měly dnes večer z vany rybníček Brčálník...



Velikonoční přání

2. dubna 2010 v 23:26 | Lucka
přání

KOMIX? HEH!

1. dubna 2010 v 21:41 | Lucka |  Honzík *02
Jako větší děcko jsem trávila značnou část svého volného času nad komixy. Nutno podotknout, že v naší zemi, jak známo, neměl tento tip literatury zrovna na růžích ustláno. Takže veškeré sešitky, které se mě i bratrovi dostaly do rukou, byly psané německy nebo francouzsky (pokud pominu Čtyřlístek a starodávné Rychlé šípy). S němčinou jsme si poradili, ve francouzštině jsme si museli vystačit jen s WROUM! a SWWWIFT!, zbytek dialogů v bublinách jsme si museli domyslet.
Nakonec jsme celý problém vyřešili vlastní tvorbou. Postupem času jsme si vytvořili plejádu postaviček - od naprosto kladných hrdinů až po nepolapitelného mezinárodního zločince Marťana (ten se obzvlášť poved). Při každé příležitosti, jakou byly narozeniny nebo vánoce, jsem se těšila na další vydání, které dostanu od bratra a zárověň jsem usilovně pracovala na svém vydání pro něj. Celou věc jsme pak dovedli k dokonalosti, kterou byl Wunsch festival. Wunsch festival byla tabulka na konci každého vydání, do které nový vlastník (já) sám vyplnil o čem má být další čtení, z jakého prostředí a který hlavní hrdina nesmí v příběhu chybět.
Časem se do projektu přidal ještě kámoš Ladvan a komixové postavičky rostly a dokonce se šířily za hranice našeho plotu.

Zde ukázka starodávného komixu s názvem Na volné noze a bez čísla.
Hlavním hrdinou je agent Tomas Tarry, který se již v žádném dalším příběhu nevyskytuje, protože u čtenáře (mě) propadl. Jedná se o žánr action story a sešit vyšel v edici RO-NA-ZA (román na záchod). Rok vydání jsem bohužel nikde nenašla.

komix


A konečně jsem se dostala k podstatě celé věci. Před pár dny přišel Honzík ze školy a v ruce nesl popsaný papír. Při bližším pohledu jsem hned věděla, která bije a srdce mi zaplesalo. Ve svých sedmi letech přinesl svůj první komix! Jablko, zdá se, nepadá daleko od stromu. A třeba ho i přeroste. Příběh je, pravda, zatím poněkud nekomplikovaný, ale jen tak dál.
Jestlipak se dočkáme pokračování?

komix