Květen 2010

Jak se maminka (ne)stala hrdinou

31. května 2010 v 21:24 | Lucka |  Děti
V neděli jsme se, stejně jako loni, zúčastnili geologické exkurze za trilobity ve složení já, Honzík, Ondra a děda. Minulý rok byli kluci touto akcí naprosto nadšeni, takže jsem musela pečlivě hlídat program berounského muzea, abychom to letos náhodou nepropásli (to bych to teda vážně schytala...).
Trasa i cíl byly tentokrát jiné, startovalo se z Hořovic, kam jsme se, k velké radosti kluků, dopravili vlakem. Každý z nich si nesl svůj baťůžek se svačinou a taky s vlastním kladívkem k lovu trilobitů nezbytným.
Cesta nás vedla zalidněnou civilizací, širým polem i podmáčeným lesem, až jsme došli k lomu, z pohledu kluků k cíli naší výpravy. Oba nadšeně vytáhli svá kladívka a začali rozbíjet první šutříky. Tentokrát to nebylo ani třeba, fosilní zbytky ležely už na první pohled všude kolem nás. Na tomto místě se nejednalo o trilobity, nýbrž o zkamenělé kousky pravěkých přesliček. Černé stonky, silné jako tužka byly na každém kameni už z dálky dobře patrné.
Kluci měli za chvíli kamení skoro plné baťůžky, nenápadně jsem pár méně podařených kousků odhodila do křoví, aby to vůbec unesli. Tou dobou jsme před sebou měli ještě pořádný kus cesty.


Naše skupina pak pokračovala dál až do Žebráku, kde jsme navštívili místní muzeum. Zde zrovna probíhala výstava kočárků. Nejdřív jsem myslela, že tuto část výpravy oželím (přecejen těch kočárků jsem si zrovna užila dost), ale nakonec jsem nelitovala, že jsem do patra muzea vyšplhala. Bylo tam k vidění množství dost zachovalých kousků.

Následovala prohlídka kostela, oběd v místní hospůdce a potom už jsme podél potoka mířili rovnou ke hradům Žebráku a Točníku. Měli jsme štěstí - zatímco do této chvilky zkoušelo počasí co vydržíme, nyní k naší velké radosti vykouklo sluníčko.
Zpod kopce jsem vyfotila zříceninu hradu Točník...

...a hrad Žebrák. Tuhle fotku sem nedávám proto, že by byla nějak úchvatná. Člověka, který trpí hrůzou z výšek (v tomto případě já), musí nutně upoutat turista, který se s nebeským klidem usadil nahoře přímo na ochozu věže.
HUUUUH!!!

A tady byl vlastně můj cíl výpravy, ale k tomu se ještě dostanu. Nedávala jsem si moc šancí, neb jsem myslela, že tak daleko kluci nedojdou. Naštěstí ani jeden z nich nezačal po cestě prudit a oba sem nakonec ve zdraví dorazili i s mokrýma botama a s kamením v baťohu. (Zatímco moje zavazadlo se časem stávalo lehčím a lehčím, jak z něj postupně ubývala zásoba proviantu a vody.) Nesmím zapomenout na dědu. Ani on nepadl po cestě, což znamená, že stanul ve stejné chvíli pod hradem s námi.

Historický výklad tu popisovat nebudu, každý si ho umí vygůglovat sám. Zajímavé tu bylo něco jiného. Sokolník. Měl tu hned několik dravců. Moje nadšení ovšem v tomto okamžiku poněkud kazili naši nezvedení (ano nezvedení, já to klidně napíšu) kluci. Když kolem nich prosvištěla první sova, začali oba kňourat, že se bojí, čímž mě ve vteřině rozpálili do běla. Krotila jsem je, jak se dalo, ale jak přišla řeč na orla bělohlavého, vypadalo to že budou oba skákat z hradeb dolů. Jenže se stalo něco jiného. V té chvíli mi sokolník podal velkou koženou rukavici. Děti rázem zmlkly. Strach je zřejmě přešel, ani jeden si nechtěl nechat ujít, jak orel bělohlavý sežere za okamžik maminku zaživa. Stáli tam s otevřenou pusou, já vyfasovala celé kuře, natáhla ruku s rukavicí, rozkročila se pevně jako Jánošík, když mu nohy zapustily do země kořeny (znáte tu pověst ?) a orel velikosti malého telete mi ve vteřině přistál na ruce. Pro úplnost - váží 6 kg a rozpětí má ke dvoum metrům. Nádherné zvíře.

A pak už přišel na řadu zlatý hřeb, čímž se dostáváme i ke kontrolní otázce z minulého článku. V útrobách hradu Točník totiž žije početná populace netopýra velkého. Je zde asi 400 kusů, z drtivé většiny samiček. Samci se někde toulají, kde, to nikdo neví.
Vyšli jsme nahoru a i přes zavřená dvířka jsme je slyšeli hlasitě pískat. Bohužel, k dispozici byla jen jedna baterka, ale asi to bylo tak schválně. Překvapilo mě, že po otevření dveří se netopýři ani světlem na ně namířeným nenechali vůbec zneklidnit, klidně si dál viseli a podivně se u stropu tetelili. Každý jistě pochopí, že fotit v naprosté tmě, v jedné ruce aparuturku, v druhé svítící baterku, není nic moc.
A jak tam tak stojím, svítím a do tmy čučím, najednou bác! Ten netopýr to zřejmě nějak neustál a spadnul přímo na mě. Tak jsem sledovala, jak po mně pochoduje, až okolo stojícím došlo, že svítím kamsi mimo a všimli si ho také.
"Schoďte ho tou baterkou!", radil mi úzkostně kdosi blízko stojící.
Jenže kdy se člověku poštěstí vidět netopýra takhle zblízka, k tomu ještě přímo na vlastní nohavici?
"Jen počkejte, on to přeleze a zase odletí..."
Měla jsem úplnou pravdu. Chvíli ťapal a když mě přeťapal, vrátil se třepotavě ke svým soudruhům. Nakonec, co jiného by asi tak mohl chudák netopýr dělat?
Potom jsme již posvítili baterkou k odchodu. Zjistila jsem, že valná většina dámské části výpravy už dávno urychleně opustila prostor. Ve dveřích mě nějaký pán uznale poklepal na rameno:
"To bylo neženské..."
Vida, jak snadno se maminka stane hrdinou! Jenže kdo si myslí, že udělala na děti dojem, je zcela mimo kolej. Netopýří procházku kluci vůbec neviděli, protože běhali tou dobou přede dveřmi kolem dokola kamenného sloupu.
Ach jo!
No, nevadí.
Tak snad příště...

Nakonec přikládám nepodařenou fotku visících netopýrů. Ani já nevím, kde mají hlavu a kde patu. Jednu tvář jsem tam nakonec ale přece našla a tu jsem jako důkaz zvětšila.

Co to je?

30. května 2010 v 20:18 | Lucka |  Co mě ještě baví
Dnešní článek je velmi stručný, neboť v něm po delší době opět předkládám kontrolní otázku.
Uznávám, obrázek nepatří k nejkvalitnějším. Ovšem za podmínek, které při jeho vzniku vládly...hmmm!
Maličká nápověda - kdesi jsem chodila, cosi jsem hledala, tma na mě padala.

Co to je?

cotoje?

Správnou odpověď najdete ZDE.

Podělané plíny odhazuji v dáli!

27. května 2010 v 21:25 | Lucka |  Vašík *07
Upozornění:
Toto je článek o dětské stoličce.
Kdo je na takové čtení citlivý, třeba jako já, tomu doporučuji se předem zhluboka nadechnout. 



Tak sláva! Konečně nadešel ten vytoužený den, kdy mohu zvolat ve stylu klasika:

"Podělané plíny odhazuji v dáli
a s grácií,
tam leží ony!
Plášť zvolna spouštím, jenž mne halí,
a tasím - luzné moje sklony."

Pravda, každý normální smrtelník namítne, že u tříletého děcka bylo již safra načase, jenže vysvětlujte mu to někdo! Už jsem začínala mít podezření, že synka přebalování zkrátka baví. Když se tak ohlédnu, strávila jsem touto bohulibou činností tři roky a před tím ještě tři roky. To dělá suma sumárum šest let, no to je už docela pěkný kus života.
Vašík si nechtěl jeho přebalovací zálibu nechat vzít. Když mi došlo, že s plínkou těžko něco zmůžu, schovala jsem ji přes den do skříňky a vypustila synka do světa "na ostro", v tomto případě ovšem ve slipech (u odrostlého batolete se význam slova "na ostro" drobet posouvá ale i tak to stojí za to). K osudnému dni jsem nakoupila sedm kousků spodního pidiprádla a během krátkého dopoledne byly všechny "použité".
Trvalo několik týdnů, než jsme vyřešili tuto delikátní situaci a nastal čas řešit záležitost ještě o dost drsnější. Nejen mokré nohavice totiž znamenají problém. Zajímavé na tom je, že děcko dokáže některé druhy určitého diskomfortu naprosto chladně ignorovat, zatímco osoby stojící vyděšeně kolem lapají po dechu a otvírají okna, někteří zvlášť citliví jedinci dokonce instinktivně napůl v mdlobách prchají.
Veškeré metody, jak dostat dítě na nočník, povětšinou selhávají. Dokud se nerozhodne z vlastní vůle sám, může si každý rodič třeba mlátit hlavou do zdi nebo se do rána modlit k fekálnímu bohu. Výhrůžky se v mém případě také míjely účinkem. Má první byla v podobě pofidérní rodiny Týdýt, které by jistě celodenně podělané děcko vůbec nevadilo, takže jsem Vašíka upozornila, že v případě velké nehody se k nim už fakt nadobro odstěhuje. Uběhlo pár hodin a po chodbě se linul dobře známý odér. Vyskočila jsem jak na pérku, ale pak jsem zjistila, že synek už stojí u dveří s Honzíkovým baťůžkem na zádech a hlásí:
"Tak já jdu k Týdýt..."
Po jiném mém vyhrožování jsem ho našla polooděného u vany a ledově mi oznamoval:
"Já chci umýt tou studenou vodou..."
Tomu říkám (rodičovská) sprcha!
Nastal čas pokusů alternativních. Nemusím se moc rozepisovat, důkazem budiž v zoufalství vzniklá knížka Krtek na záchodě.

Ale žádný liják netrvá věčně, takže i u nás nakonec vykouklo pomyslné slunce. Už svítí tři dny. Synek se ráno probudí, mlčí, šmátrá, šmátrá a pak radostně volá:
"Hurááá, já jsem suchéj!!!"
Kdybych měla kanón, budu střílet do vzduchu!
Vystřelím ty zbylé plíny na Měsíc!
Ať si tam přebaluje, kdo chce a co chce...
BUCH!!!

už letí

Tímto článkem výše uvedené téma definitivně uzavírám a už se k němu nehodlám vracet.  
Aspoň doufám.
A opět mě napadají slova klasika:
"Jsou ještě jiné světy..."


====================================================================================


Pod čarou:
Zjistila jsem, že tento článek, přeložený volně v Google Translate, cizojazyčné čtenáře nejspíš dost vyděsí. Pro pochopení přidávám vysvětlivky některých klíčových slov, kterým bude ten tupý překladač doufám rozumět...

dětská stolička = dětský trus
plíny, plínky = dětské pleny
podělané plíny = trusem znečištěné dětské pleny
normální smrtelník = každý běžný žijící člověk
na ostro = bez spodního prádla, v tomto případě bez dětské pleny
pidiprádlo = velmi malé spodní prádlo
fekální bůh = bůh dětského trusu
pofiderní rodina Týdýt = rodina Dutých hlav
polooděný = napůl oblečený
odér = vůně
Hurááá, já jsem suchéj!!! = Sláva, mám suché pyžamo!!!

Jak mi uletěly včely

25. května 2010 v 21:19 | Lucka |  Včely
V neděli se konečně počasí trochu umoudřilo a já vyrazila zkontrolovat stav včelstev. Nastala doba rojení, což  znamená, že každý včelař musí být v pohotovosti, aby mu jeho opečovávané včelky neuletěly anebo jak se lidově říká nevzaly laufa.
Mé úly stojí skoro v lese, takže musím rojení včas předcházet, aby mi případný roj nezaletěl kamsi mezi stromy. Po otevření prvního úlu jsem zjistila, že včel je tam letos opravdu přehršel, řekla bych skoro nadoraz, a bylo jasné, že k rojení schází opravdu už jen krůček. Asi nejlepší, co mohu v takovém případě udělat, je včelstvo rozdělit. Připravila jsem si tři nové nástavky a tam přidala z každého úlu část včel i s rámkama. V zabydlených úlech se tak uvolnila spousta místa, aby měly starousedlice kde klást a kam ukládat med. Včely byly klidné, práce šla dobře, ale stejně jsem ve včelínu strávila prakticky celé odpoledne. Odcházela jsem večer s dobrým pocitem, jak jsem to všechno pěkně zvládla a jak jsem na včely chytře vyzrála.

Dnes odpoledne jsem šla ke včelám napravit případné nedostatky, na které mi posledně nezbyl čas. Zbývalo ještě vyklínkovat nové úly, aby stály pevně na zemi a tak podobně. Včely mi přiletěly v ústrety. Byly pěkně rozčílené a ťukaly mi do včelařského klobouku už hezký kus cesty k úlům. Opravila jsem nejnutnější věci a rozhodla se zde při takové náladě raději neobtěžovat. Děti si hrály na písku a já se pak vedle nich věnovala natírání nových nástavků.
Po chvilce kdosi začal pronikavě pištět. Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost (děti piští často a rády), ale pak mi došlo, že se něco děje.
Včelí roj letěl vysoko na nebi rovnou nad našimi hlavami. Namířil si to přes zahradu k lesu a za několik vteřin zmizel v hustém akátí.
Vypravila jsem se ho stopovat. Proběhla jsem výběhem, prošla vysokou trávou a protáhla se křovím. Akáty jsou směrem do lesa stále hustější. Prodírala jsem se tím porostem, o který jsem se každou chvilku píchla, boty mi čvachtaly v mokrém blátě, zakopávala jsem o proradné pařízky. Ale ať jsem hledala sebevíc, roj jsem nikde nenašla.
Zpátky jsem si nesla jen semínka svízele na ponožkách a pár škrábanců.
Myslela jsem, že mám vyhráno, a takhle jsem dopadla.
Tak teď už víte, jak to vypadá, když mi uletí včely.

uletěly mi včely

Správná Čecha...

25. května 2010 v 15:54 | Lucka |  Perličky a vtípky
...se vyskytuje i v naší Sokolovně.

sokolovna
Bez komentáře

Můj fotolov

22. května 2010 v 16:34 | Lucka |  Příroda
Když na podzim opadá listí, dají se v korunách stromů najít věci, které obyčejně zůstávají po většinu roku lidským zrakům skryté. Objeví se různé obydlené dutiny, opuštěná hnízda a odkrytá hnízdečka. Tuto zimu jsem v lese našla cosi o dost většího. Na vysokém dubu si své hnízdo udělala káně. Umístění hnízda pro mě nabízelo jistou výhodu. Když se vydrápu dost vysoko po strmém protisvahu, uvidím ptákům tak říkajíc až do zobáku.

Už od jara sleduji, co se na hnízdě bude dít. Během dubna jsem se ke stromu párkrát vypravila, ale vždy, když jsem se k místu prodírala hustým křovím, dravec se z hnízda vznesl a přímo před nosem mi uletěl. Udělala jsem si na zemi mězi větvemi improvizované sezení, jenže stromy ještě nebyly zdaleka olistěné a pták mě nejspíš dobře viděl. Tvářila jsem se, že tam vůbec nejsem, foťák v pohotovosti, slyšela jsem nad lesem ptačí křik. S napětím jsem poslouchala, jak se blíží, zakroužil těsně nede mnou, hlasitě zapískal a zase obloukem zmizel. Bylo to trapné. Sice se bez listí hnízdo dobře fotilo, ale jaksi bez přímého ptačího účastníka. Ten mě zatím bedlivě sledoval z oblohy.

Hnízdo

Včera jsem se k hnízdu vypravila znova. Vybavila jsem se nenápadným oblečením a místo šplhání do kopce jsem celé místo obloukem obešla a potichu se spustila dolů ze svahu. Zatímco před měsícem mi pod nohama šustilo jen listí, nyní už je zde po kolena zeleného porostu. Taky přibylo listí na stromech, takže hnízdo nebylo zdaleka tak dobře vidět (ke vší smůle mého foťáku). To není náhoda, káňata s tím jistě počítají a hnízdění mají správně načasované. O žádné čumily evidentně nestojí.
Usadila jsem se pod větví keře a připravila foťák. Pták v hnízdě neseděl, ale byl slyšet nedaleko nad lesem. Čekala jsem, jestli přiletí. Nohy mi klouzaly, ale snažila jsem se moc nehýbat. Otáčela jsem se za každým lupnutím, neboť to stádo divočáků tu celé dny vandruje kolem. Nevím, kdo by byl víc překvapen, kdyby mě pod keřem najednou vyhmátli. Naštěstí měli odpolední program někde jinde.
Nebudu to natahovat, dravec se neukázal. Ale přece jsem něco objevila. Při delším pozorování jsem si všimla v hnízdě nenápadného pohybu. Ukázalo se, že je tam mládě nebo možná mláďata.
Byly to tak bleskové okamžiky, že to k focení nebylo. Natočila jsem aspoň pidifilm. Práci mi kazili komáři, kteří mi úplně hladově obalili ruce. Ještěže není nahraný taky zvuk, takže má slova na jejich adresu nejsou slyšet.
Upřímně, moc toho vidět není, řekla bych skoro nic i když jsem vystřihla jen to zajímavé. Pro bedlivé pozorovatele - mládě je bílé a mihne se dvakrát v levé části hnízda. Berte to jako takovou ochutnávku. Až povyroste, budu doufám úspěšnější.




Pokud se někdo tímto videjkem cítí (právem) zklamán, pokusím se napravit reputaci. Cestou zpátky jsem se zastavila u velkých lesních mravenců. Kupa je o dost větší než loni a mravenci měli pěkně napilno. Byl to fofr.
Když jsem byla s filmováním v nejlepším, nalezli mi do bot a do nohavice. Stála jsem jim totiž rovnou na dálnici. Jenže oni ji mají vlastně všude kolem, takže to je dost těžká věc. Navíc i komáři si všimli, že jsem se zastavila a dohonili mě. Aby ne, s tím foťákem jsem snadný cíl a moje nadávání veškerý hmyz sprostě ignoruje.




No, nevadí. Tentokrát vedou 1:0, ale jak řekl klasik: "Já se vrátím!" aneb "Pampalini se nikdy nevzdává!"
Tak zatím čaooo!




Krtek hasičem

16. května 2010 v 18:37 | Lucka |  Tvořivost
Těchto několik posledních deštivývh dní se zdálo, že už děti něvědí, kam by se vrtly. Zejména s malým Vašíkem bývá občas těžká řeč. V takovém případě jdou všechny mé kolosální plány stranou a přichází čas pro improvizaci.
Nejvděčnějším hrdinou bývá zpravidla krtek, figura naprosto neutrální a všeho schopná , jak se ukázalo už v mé nedávné příručce Krtek na záchodě. Naštěstí tentokrát nebyla situace tak kritická, mohla jsem pracovat v klidu na zemi v pokojíčku, což se obecně s WC místnůstkou nedá vůbec srovnávat.

Nikdo mě nemůže kamenovat, scénář vymýšlel Vašík osobně. Možná někomu přijde poněkud brutální, ale takový je život, nebudu děcku mazat už v tak raném věku med kolem úst. Zápletka je poněkud banální - krtek vylezl ven na slunko, aby se nadýchal čerstvého vzduchu (kterého má v krtině jistě pomálu) a v klidu si vylízal lízátko. A jak to bývá - náhodou letěla kolem nenechavá vosa a spor máme na světě. Vosa měla nejen slinu na krtkovo lízátko, ale taky to byla pěkná provokatérka a od myšlenky nechodila k činu daleko. Zkazila krtkovi pěkný den, možná by mu brzo i tu dobrůtku sebrala. Následuje příkrý, místy až drsný rozhovor (citovala jsem přesně podle scénáristy). Příběh vrcholí dramatickým rozuzlením. Ukáže se, že krtek je schopným členem hasičského sboru, o čemž neměla vosa ani tuchy. V akční závěrečné scéně vytahuje krtek z krtiny hasičskou hadici a končí prázdnou debatu vmetením proudu vody vose přímo mezi mandibuly. Vosa zklamaně opouští své místo prohry, zatímco krtek se chladně vrací ke svému lízátku...

Vašíkův scénář jsem zaznamenávala poměrně v rychlosti, takže některé bubliny nejsou vizuálně zcela dokonalé. Čtenář promine, musela jsem si pospíšit, aby mi neunikla hluboká myšlenka příběhu.
Výsledné dílo se v místních tříletých, dvouletých kruzích setkalo s velikým ohlasem. Důkazem je jeho značná omšelost a omuchlanost již ve chvíli, kdy jsem celou věc fotila. A taky si už prckové stihli některé důležité pasáže vymalovat.
Budiž to krtkovi ke cti.

krtek



Jejkote, lidičky...!

14. května 2010 v 16:54 | Lucka |  Včely
Jaro pokročilo a nastal nejvyšší čas přidat včelám do úlů mateří mřížky. Mateří mřížka je je přesně střižený kus pletiva, kterým neprojde včelí matka, ale protáhnou se pouze včely dělnice. Dává se nahoru pod medník, takže v době vytáčení už tu nemohou být žádná včelí vajíčka ani larvičky, pouze zavíčkovaný med.

Ke včelínu jsem včera vyrazila ve společnosti pomocníka Honzíka. Opět jsem ho zaúkolovala obsluhou dýmáku, což už zvládl bez potíží.
Po zevrubné kontrole včelstev jsem připravila kladku (již v dřívějším článku zmiňovanou) a společnými silami jsme rozebrali první úl. Včelky nebyly nijak zvlášť naložené a rozzlobeně vyhučely ven z úlu. Synek couvl pár kroků zpět. Vypadalo to, že ho odvaha valem opouští. Navrhla jsem, že jestli má strach, může jít kousek dál a vše sledovat z povzdálí, ale nešel.
Vložila jsem pod zvedlý nástavek mřížku a vše jsme zase uzavřeli.
U dalšího úlu byla včelí nálada stejná a navíc mi vlezlo pár snaživek pod bundu. Maminka frajerka si ji totiž pořádně nezapla. Musela jsem zajít za včelín, bundu sundat a včely z ní vytřepat.
Když na nás vyhučel i třetí úl, pomalu mi trpělivost docházela. Honzík sledoval, jak mi včely obalily klobouk i ruce a jen špitl:
"Kolik jsi říkala že jich je v tom jednom úlu...asi 50 tisíc?"
Uznala jsem, že adrenalinu bylo pro tentokrát dost, zavřeli jsme všechny úly a zbytek práce nechali na druhý den.

Podruhé jsem šla s mřížkami ke včelám sama. Proti dnu minulému byla včelí nálada o poznání klidnější. Vyletělo na mě jen pár hlídaček a práce mi šla dobře od ruky. A jak to bývá, chybička se vloudí. Ke včelám nosím postarší Jeansy, které se k tomu účelu náramně hodí. Fanoušci těchto kalhot jistě dobře vědí, kde se u tohoto oblečení časem objeví první únava materiálu. Ano, to exponované místo je právě tam. Dobře jsem věděla, že předešlý den se zrovna tohle přihodilo i mým starodávným kalhotám, že se tam prošoupaly a ruply, ale nepřikládala jsem vzniklé závadě větší důležitost. Představila jsem si, že u úlů vždy stojím, maximálně dřepím a případný útok je vždy veden především na klobouk nebo ruce. Jak jsem již psala, včely byly poměrně klidné a já zřejmě, nic zlého netuše, udělala nějaký delší krok nebo co a než jsem se nadála, včely bleskově odhalily slabé místo (tomu říkám šestý smysl) a už jsem věděla, že je zle a že Hanibal stojí před branami. V té chvíli jsem si představila pana faráře ze známého filmu, jak poskakuje: "Jejkote, lidičky...!", jenže na nic podobného nedošlo. Útok byl tak bleskový, že jsem vyskočila jen jednou. Včely mají jistou výhodu (!), hned po prvním bodnutí je po bitvě. Důležité je rychle zaujmout defenzivní postoj, aby další sebevražedné hlídky nemohly následovat právě padlé bojovnice, a to jsem udělala. Ve včelařském klobouku se závojem kolem hlavy si navíc nelze ani odplivnout (kdo to zkoušel, ví proč), takže jsem nešetřila jadrnými slovy.
Nic si nepředstavujte. Neotíkám. Jsem imunní.
A ty kalhoty musím co nejdřív zašít.
A to je všechno.

Včely
Prosklené otevírací okýnko v nástavku, který jsem opatřila pro ty největší zvědavce.
Honzík by u něj vydržel vysedávat jako u televize. Jenže pokud je venku chladněji než v úlu (třeba tyto dny), okýnko se po chvilce zamlží a je po programu.

Včely
Detailní pohled do "továrny".
V buňkách se už leskne med.

Včely
A ještě pohled na nástavek nadzvedlý na kladce.
Tohle včelstvo zůstalo naprosto v klidu.
Prostě pohoda.

Čarodějnice

11. května 2010 v 16:45 | Lucka |  Co mě ještě baví
Tímto článkem se vrátím k nedávno proběhlým Čarodějnicím. Uznávám, je to hodně opožděné, ale konečně jsem se dočkala fotek z této akce, které mi přátelé poslali ze všech stran.
Jak jsem již dříve kdesi psala, děti začínají být v nebezpečné přesile. Letos situaci ještě podpořil fakt, že náš tatínek i strejda Milan byli v práci. I tak se nás u ohně sešlo požehnaně.
Opekli jsme si tradiční buřtíky, děti jsme do opékání zapojili taky, takže měly o zábavu postaráno a neměly čas nás zlobit.
Čarodějnice

Čarodejnice

Strejda Milan, ač nepřítomen, zapracoval již den předem na ozvučení a hlavně na instalaci soudku s pípou do blízké studené "jeskyně". Nikdo tomu jinak neřekne i když se doopravdy jedná o důlní šachtu. Hlavní výčepní nám chyběl, museli se naučit točit pivo i laici (to jako třeba já). Zejména v temných nočních hodinách byla cesta k pípě poněkud dobrodružná. Odvážlivcům jsem k tomuto účelu půjčovala svou lampičku čelovku. Nikdo se neztratil, nezabil a hlavně nikdo pivo po cestě se džbánkem nevylil, takže jeskyně naprosto dokonale splnila svůj bohulibý účel.

Čarodejnice

A zatímco někteří bojovali v jeskyni s pípou, my ženy jsme si vyměnily mezitím několik chutných receptů. Teta Helča dokonce k tomuto účelu dostala i celou láhev rumu řečeného Tuzemák. Postavila rum stranou a nevěnovala mu dál pozornost. Kdo si ovšem láhve všiml byl náš děda. Taková věc přece nikdy nestojí na stole jen tak pro parádu. Na obhajobu musím připsat, že děda celý večer sršel dobrou náladou, což je pro zdar celé akce velice podstatná věc.
Ale aby to nevypadalo, že my ostatní jsme zůstali nějak pozadu, kromě piva jsme se koukli na dno Tequille a dobrá nálada tančila kolem ohně s námi v rytmu irských jigů.

Čarodejnice

Děti vydržely dost dlouho. Nechali jsme jim v tento den volné pole působnosti a nakonec sami uznaly, že by si rády šly lehnout. Ovšem myslím, že tou dobou už do půlnoci moc nescházelo. Když jsem uložila omladinu, vzala jsem s sebou ven přes rameno kytaru. Chudinka, stála v koutě už hezkou řádku let a tohle byla vhodná chvilka ji provětrat. Upřímně - jsem kytarista amatér. Naštěstí se zde nevyskytoval žádný hudební kritik, takže mi má půlnoční produkce prošla. Měla jsem z toho lehkou obavu. Pokud tohle teď čte nějaký další kytarista samouk, který by se rád odvážil veřejně se svým talentem vystoupit, mám tu několik zkušeností, které jsem nabrala právě o tomto večeru:

1. Nejlepší okamžik pro to vylézt se svou kůží na trh nastává, když se začne blížit dno Tequilly, případně když už všichni zúčastnění znají cestu se džbánkem k pípě a zpět i potmě.
2. Ladit do úmoru kytaru je zcela zbytečné. Sladké dřevo si stejně v blízkosti ohně žije svým vlastním životem.
3. Je naprosto vykolejeným omylem myslet si, že ohrané odrhovačky patří do šrotu a že umělec zaujme na první notečku všechny svou oblíbenou, ovšem neodrhnutou písní. Musím každého mladého interpreta varovat, že okolí v takovém případě jen vyjeveně zírá s ústy dokořán, ovšem beze zpěvu. Snaživý mistr umělec se stává osamělým vojákem v poli.
Na začátku je opravdu nejlepším činem zalistovat ve stařičkém zpěvníčku až zcela na začátek, k písním, které si každý opisoval jako dvanáctileté děcko. Jsou to písně stokrát odrhnuté, povětšinou ne příliš duchaplné, ale jak vidno nerezavějící, notoricky známé a všeobecnou zpěvavou náladu rázem do výšin povznášející.
4. Kdo na začátku vrčí, že nezpívá a nic neumí, začne po několika odrhovačkách tahat ze své hlavy texty (a z úst trylky), nad kterými ostatní přísedící jen užasle kroutí hlavou.
5. Na oblíbenou notečku nakonec taky dojde. Ukáže se, že ji valná většina dobře zná, jen si zpočátku nebyla příliš jista. Na závěr ji všichni zpívají sborem.
6. Oblíbenou notečkou je nejlepší veškerou produkci skončit.

Po mé hudební vložce ještě následovalo slavnostní pálení zimních škrpálů. Žádný ekologista nedorazil, nebo už tou dobou spal. Hrstka statečných se tak rozloučila s několika přežitými huculami (to jsou prosím boty, hořely barevnými plamínky) a dál jsme doufali, že strejda Milan dorazí každým okamžikem z práce. Telefonoval kolem 2.15, že ještě kdesi zevluje po Praze. Jeho telefonát zhroutil veškeré naděje a definitivně rozpustil naši čarodějnou sešlost.
(Kdo by vystrčil hlavu z postele o dvě hodiny později, už by viděl strejdu v jeskyni u pípy.)

Poznámky nakonec:
- Napadl mě šílený nápad vlézt do vany, ve které se pár hodin předtím koupaly všechny děti naráz. Voda měla tmavě kouřový nádech a na dně ležela tenká vrstva bláta. Voda byla dobrá i když studená.
- Zhruba ve 3.00 hodiny jsem uléhala v iluzi, že dospím rána. Chvíli nato se dosud spícímu Honzíkovi udělalo špatně, takže zbytek noci jsem trávila pobíháním po chodbě a převlékáním peřin do čistého povlečení.
- Ráno jsem vyrazila s tetou Helčou uklidit bojiště. Nevěřícně stála u skoroprázdné láhve rumu. Péct se z něj už nebude. Kam se mohl hernajs jenom ztratit?

Čarodejnice




Když není koze do zpěvu

9. května 2010 v 22:26 | Lucka |  Kozy
Jak se říká - není každý den svátek a občas se stane, že taky přijde den blbec. A právě s ním jsem se potkala tento pátek. A když blbec, tak tedy pořádný!
Sluníčko svítilo na jasném nebi, odpoledne jak vymalované, koně se pásli od rána, nejvyšší čas vypustit taky kozy. S veselou myslí jsem pro ně vešla do stáje a zůstala stát hned ve vrátkách. Tereza ležela bezvládně na boku v kruhu nepředstavitelně zaneřáděného hnoje a kůzlata, která se v tom stačila již vyválet taky, po ní radostně skákala jako po trampolíně. Z počátku koza vůbec nejevila známky života. Když jsem s ní zatřásla, zvedla hlavu, ale vstávat se rozhodně nechystala. Rychle jsem mapovala situaci. Vypadalo to na dost akutní průjem. Na zaneřáděná kůzlata a ležící špinavou kozu byl naprosto tristní pohled. Můj úkol číslo jedna byl v této chvíli dostat Terezu na nohy. Chytila jsem ji za obojek a rozhoupala jako loď zpředu dozadu. Na několikátý pokus se přece postavila. Vyšla jsem s ní ven. Tahala nohy po zemi a vypadalo to, že každou chvilku padne. Apatické zvíře mělo hlavu u země a uši splihlé dolů jako beran. Navíc tři hloupá kůzlata naprosto nepochopila kouzlo okamžiku (jako vždycky) a rozběhla se bez mámy kamsi do neznáma. Tereze to bylo úplně jedno. Musela jsem ji nechat stát tam kde byla a jít ty pitomce přihnat zpátky.
Naštěstí zrovna přijela babička Jitka a pomohla mi zachraňovat situaci.

Stalo se to, o čem jsem slyšela, ale o čem jsem si myslela, že nás nikdy nepotká (tak to vždycky bývá). Tereza produkovala pro kůzlata takové množství mléka, až její organismus zkolaboval. Kdo se v tom trochu orientuje a zná problém ketózy u přežvýkavců, ví o čem mluvím. Problém nastává pokud je energetický příjem menší než výdej - velmi stručně řečeno. Glukózy se nedostává, organismus štěpí co nemá, mění své pH, vyrábí toxické látky, celý metabolismus se hroutí. Nic na tom nezměnilo ani denní podávání vitamínů a lizů.

Cestou z práce se tatínek stavěl u veterináře a přivezl Tereze energydrink. Injekční stříkačkou jsem jí nalila do huby 60 ml. Nekladla valný odpor a ležela dál hlavu opřenou o zem, uši sklopené.

V sobotu ráno byl stav nezměněn. Nacpala jsem jí stejné množství léku. Jediné, čeho jsem si všimla, byly  snad trochu zvednuté uši, jestli to nebylo jen mé zbožné přání. Box byl znovu silně zaneřáděný.
Kůzlata běhala hladově okolo, ale bylo jasné, že dnes ze zdroje nic nepoteče. Naštěstí je Mahulena taky přebornice. Její dvě kůzlata žijí v přebytku, proto jsem měla v lednici tři litry oddojeného mléka. Běhěm dne jsem je zkrmila Tereziným kůzlatům z láhve. Večer dostala koza další energydrink a postavila se na nohy. Ufff!

Ráno se konečně blýsklo na lepší časy. V boxu nebyly průjmové koláče, koza stála na nohou a opatrně ukusovala seno. Doslova po stéblech. Kůzlatům jsem ukradla malou snídani od Mahuleny. Zásoby mléka tím došly.
Odpoledne jsem Tereze na radu veterináře vařila heřmánkový čaj. Udělala jsem ho do kyblíku extra silný. Zpotřebovala jsem půl krabičky čaje. Nejdřív jsem myslela, že budu koncentrát přilívat koze do pití, neboť bylo přece nad slunce jasné, že sama to pít dobrovolně nebude. Potom mě napadlo jí nacpat koncentrát do huby stejně jako léky. Byl to boj - evidentně se jí už ulevilo. Když jsem do ní vpravila čtvrtou stříkačku, zkusila jsem jí postavit kyblík k hubě. A světe zboř se! Tereza se sehnula a celý kýbl extra strong heřmánkového čaje vypila na ex! Zase ze mě udělala blbce!

Večer mi kdosi hlásil, že si vzala z ruky rohlík. Dost povzbudivá zpráva. Mahuleně jsem zase ukradla, co se dalo, ale bylo toho málo. Abych tři kůzlata podělila, musela jsem je trochu ošidit ředěním mléka vodou.
Tereza večer žrala seno a dokonce už vyskakovala na vrátka. Tak to bychom snad měli v suchu. Jen aby se brzo vrátil dřívější nádoj mléka. Mahulena už tuší nějakou zradu, dlouho mi ta fabulace nevydrží...

A ještě perla nakonec. V touze po vědění jsem šla vyhledávat ketózu na internetu. A to jsem se podivila! Já tady tři dny zachraňuju nemocnou kozu před smrtí a lidi si ketózu vyvolávají sami a úmyslně! A dokonce jim způsobují ketotoxiny dobrou náladu! Já jsem asi opravdu spadla z Marzu...mě už ta hlava nějak nic nebere...
Čtěte:

mléko!
(Foto - Super.cz)




Zavolejte někdo Obelixe!

7. května 2010 v 18:26 | Lucka |  Příroda
Tak už si někdy připadám jako ten komixový Obelix. Zajdu do lesa a seberu jednoho, dva kance. Začíná to u nás s těmi divočáky být opravdu na pováženou. Jak jsem již dříve psala, v zimě tu po nich zůstávaly dálnice a zoraná luka, stále se však jakž takž drželi v bezpečí lesa. Pokud jsem se s nimi osobně potkala, vždy to bylo za tmy. S blížícím se jarem se divočáci přibližovali k zdejší civilizaci, ovšem to jsem dávala na vrub opravdu drsné zimě. Předpokládala jsem, že s jarem divoká prasata zalezou zpátky do svých houštin. Ó, jak jsem se mýlila! Nejenže divočáci nezalezli, ale ještě se rozmnožili. A jak asi každý tuší, potkat ve sněhu valícího se kňoura není nic příjemného, ovšem narazit zjara na vzteklou bachyni se selátky, to je teprv něco. A ona tu teď brousí po lesních stezkách...
Před pár dny se naše babička rozhodla zkoncovat s plevelem kolem plotu. Plot je jen jednoduchá drátěnka bez podezdívky. Šla na zahradu, vzala do ruky zahradnické nůžky sehnula se k drátěnce k rašícímu bodláku a napadlo jí, že u toho plotu něco smrdí. Tak chvíli dumala, co by to mohlo být a potom si všimla podivnéhu funění hned před sebou za tím plotem v křoví. Než si vše srovnala v hlavě, mimochodem cvakla nůžkami a bachyně i s mladými vyběhli ven jako střely. Zůstal po nich jenom ten smrad.
Honzík má v lese udělaný svůj bungr zrovna kousek odtud. Myslím, že sám tam asi hnedtak nepůjde. Těm divočákům už je totiž ten les malý. Netuším, jaké jsou možnosti odstřelu, ale místní myslivci než by vyrazili na kance, zůstanou nejspíš raději v klidu u pivka v hospůdce.
Nejlepší by asi bylo zavolat na divočáky toho Obelixe.
Nevíte někdo mailovou adresu?


Tohle jsem točila z balkónu.
Kolik napočítáte selátek?


Obelix




Zdravý nemocný

5. května 2010 v 22:29 | Lucka |  Honzík *02
Honzík nebyl nikdy velký jedlík. Vybíravý byl prakticky od batolete a postupně se to s ním táhlo až doteď. Jenže zatímco batole se dá lacinými triky občas obalamutit, u sedmiletého dítěte s tím již počítat nelze. Dá se říct, že synkovy stravovací návyky byly horší a horší. Postupně rozšiřoval seznam toho, co jíst nebude, až by vydal na tlustou knihu. Mnohem jednodušší je vypsat, co vlastně jedl. K snídani vystačil s jogurtem, oběd tak osekal, že nakonec zbyly brambory, rýže nebo lehce smočené knedlíky. O salátu nebo kompotu skoro nebyla řeč a byli jsme rádi, když vůbec něco jedl. Jakékoliv přemlouvání ani výhružky nepomáhaly (a že jich bylo!),  nikdy se sám neozval, že by měl hlad. Sobotní obědy u babičky nám kořenil scénkami, za které by se nemusel stydět ani Charlie Chaplin.

Na běžné lékařské kontrole obvodní doktorka konstatovala lehce vadné držení těla a poslala nás na rehabilitaci.
Tak jsme prvně navštívili paní doktorku Straubovou. Překvapilo mě, jak hned promluvila s Honzíkem jako rovný s rovným. Přitom prohlédla jeho záda, potvrdila skoliózu, ovšem taky si všimla synkova zchátralého zevnějšku. Vlastně mi řekla to, co jsem dávno tušila. Křivá záda, ruce jak sirky, celý byl takový průhledný a nezvládl udělat prakticky jednoduché silové cviky. Já si jen tak mezi řečí postěžovala, jak Honzík jí a vlastně nejí i když hlad nikdy nemá.
Paní doktorka s Honzíkem pohovořila, podivila se (velmi okatě) cože to všechno nejí, ukázala nám několik posilovacích cviků a uložila synkovi domácí úkol. Do příští návštěvy - za týden - napíše seznam toho, co jedl. Na seznamu očekává především maso, zeleninu a ovoce. Předepsala mu šunku s vejcem a povolila jen jeden párek týdně.

Kdybych toho nebyla svědkem, neuvěřím. To, oč jsem se několik let marně snažila, dokázala paní doktorka změnit během jedné návštěvy. Nevím, jaký myšlenkový pochod proběhl v Honzíkově hlavě, ale nastala stravovací revoluce. Cestou z ordinace mě synek požádal, abych mu koupila ovocný salát! V té chvíli jsem myslela, že mám vlčí mlhu. V životě ho nevzal do pusy a pokaždé se jeho konzumaci s brekem bránil.
Domů se mnou přišlo úplně jiné dítě, které celý týden pečlivě na papír zaznamenávalo svůj jídelníček a další týden ho s paní doktorkou velmi odborně konzultovalo. Nebudu lhát, když napíšu, že maminka občas zůstávala stát s otevřenou pusou. Najednou si dal řízek i okurkový salát, husu i se zelím, jedl listy hlávkového salátu a vůbec nevybíral zeleninu z polévky. Objevil kouzlo pomazánek na chleba a ve finále si se mnou dal dokonce vajíčko na měkko.

Uplynuly čtyři měsíce, kdy jsem pilně pracovala na neustálém rozšiřování jídelníčku a kdy Honzík po večerech věnoval 5 minut několika cvikům. Kromě již zmíněné gastronomické revoluce jsem si nevšimla ničeho zásadního.
Ovšem návštěva paní doktorky mě skoro uzemnila. Byla velmi mile překvapena. I já jsem musela uznat, že synek dostává barvu normálního člověka, že se mu rýsují svaly i tam, kde dřív bylo prázdno a nakonec mi vše dokázala zkouškou fyzické síly. Cviky, při kterých dříve Honzík jen máchal rukama ve vzduchu jak Bába Tutovka, najednou šly bez problému. Dokonce mu mohla i trochu přiložit a synek vše s přehledem zvládal.

Asi to teď vyzní poněkud banálně, ale nikdy bych neřekla, co mohou změnit čtyři měsíce pořádného jídla. Jistě, ještě je tu pětiminutovka cvičení, ale ten rozdíl je zkrátka propastný. Za tak krátkou dobu!
Asi nikdy nepochopím některé rodiče, kteří drží své děti úmyslně zkrátka. (Teď nemluvím o dětech obézních, i když to zřejmě nebude ten případ.) Některé maminky zakazují zdravým dětem omáčky, kupují jim nízkotučné mléko, maso omezují jen na kuřecí, bramborovou kaši dělají z vody, takové děti znám. Proč???
Možná touží mít doma takovou průhlednou bytost, jakou jsme měli my. Matky, dejte dětem najíst!!!
Doufám, že doba gastronomického temna je už za námi. Koza se již rozdojila, brambory jsou v řádku, hrášek raší, včely lítají jako vzteklé, jabloně kvetou, kachny sedí na vejcích a bude toho ještě mnohem víc. 
Bude co sklízet.
Jen když zůstane synek při chuti.
A já už věřím, že zůstane (smajlík klepající na dřevo).



Zlatý Slavík 2030

5. května 2010 v 7:27 | Lucka |  Vašík *07
Každý Slavík nějak začínal. Nejdůležitější je postupovat od jednodušších věcí ke složitějším. V případě zpěvákova výpadku nastupuje blesková improvizace. Tak vznikají nové, neznámé písně...




Jak kvete suchý pařez

1. května 2010 v 21:52 | Lucka |  Příroda
Masožravých rostlin jsem v minulosti vlastnila hned několik. Vždy jsem si rostlinku (nebo rostlinky) vyhlédla někde na výstavě či trhu a odolat se zkrátka nedalo. Pokaždé mi prodavačka vysvětlila, jak ji mám pěstovat a vybavila mě pro jistotu i návodem. Ten mi byl pěkně na pendrek, jak se později (vždy) ukázalo.
Masožravá rostlinka rostla do krásy, nakonec k mé neuvěřitelné radosti také vykvetla a potom už to s ní šlo rychle z kopce. Jak by řekl klasik: chřadla a chřadla... až uchřadla. Lístečky postupně opadaly a zhruba v čase vánočního úklidu putoval můj masožravý zázrak pravidelně do koše.

Loni jsme navštívili výstavu Země živitelka a co si zde náš synek asi nevyhlédl? Jak jinak - rozhodl se, že bez masožravé květiny domů nepojede. Pochopitelně se mi hned vybavily mé pěstitelské úspěchy na tomto poli. Rostlinky byly nádherné, snad proto jsem se rozhodla pokořit své dosavadní prohry a dala jsem Honzíkovi stokorunu na nákup. Opakování je totiž matka moudrosti a komu není rady, v apatice nekoupí (nebo tak nějak).

O pár dní později jsme rostlince koupili v květinářství krásnou skleněnou kouli, aby si mohla žít jako v bavlnce. Honzík každé ráno sledoval, jestli je v nádobě ten správný centimetr vody a pečlivě zaléval. Masožravá rostlinka rostla, pouštěla nové lístky a nakonec...vykvetla.

Takhle vypadají fotky z října:
masokytka

masokytka

Při prvním rozvitém poupěti mě napadlo, že se možná nacházíme ve fázi vrcholu co se masožravčiného rostliného života týká. Jediné opatření, které jsem udělala, bylo ustřižení květu těsně po odkvetení, ale rostince to její vitalitu stejně nevrátilo.
Lístky začaly žloutnout, nové nepřibývaly a postupně začínalo být všem jasné, že naše masožravá rostlina už toho moc nesní a že tahle kytka jde zkrátka do kytek.

Všem to bylo jasné, jen Honzík si ničeho nevšiml. Alespoň to tak vypadalo, protože dál zaléval poctivě každý den svého mrzáčka rostlinku, které už zbýval jen jediný osychající lísteček. Když zmizel i ten, zbyl v květináčku jen ošklivý hnědý pahýl. Čekala jsem od synka nějakou reakci, ale ten stále udržoval přesný centimetr vody ve skleněné kouli a na prázdný květináček vůbec nebral ohled.
Tak proběhly Vánoce, kdy Honzík stále zalíval, s květináčem oslavil Nový rok, pomalu se blížily Velikonoce a mě tam ta prázdná koule na okně začínala být trnem v oku. Jenže nikdy jsem nenalezla odvahu opuštěný květináč vyhodit.

S příchodem Velikonoc došlo na mytí oken a já se rozhodla v rámci generálního úklidu zkoncovat i se skleněným strašákem v pokojíčku. Honzík byl ve škole, nastal čas k radikálnímu kroku. Sundala jsem z okna kouli, vylila z ní centimetr vody a nádobu vložila do myčky. Potom jsem zamířila s květináčem ke koši. V poslední chvíli se mi zastavila ruka doslova uprostřed hodu. Do kuchyně zasvítilo jarní sluníčko a odhalilo v dolní části zčernalého pahýlu zelenou kuličku menší než špendlíková hlavička.
Co se tak asi dělo dál? Vyndala jsem kouli z myčky, nalila do ní centimetr vody a vrátila ji s květináčem na okno.
Zelená špendlíková hlavička pár dní nato rostla...a rostla...

masokytka
masokytka
masokytka

Tohle je stav k dnešnímu dni:
masokytka
Už je jí pěkný kousek.
Až ještě trochu povyroste, trochu ji přikrmíme. Jistě bude při chuti.
Ještěže už nevím, kolik jsem těch rostlinek kdysi během zimy vyhodila. Jenže kdo by tušil, že suchý pařez zjara vykvete?
A pak že trpělivost přináší jenom růže...

Pozn. K tématu oslavy svátku Čarodejnic se vrátím jakmile shromáždím dostatek fotografií a ostatních kompromitujících materiálů z tohoto dne.