Jak se maminka (ne)stala hrdinou

31. května 2010 v 21:24 | Lucka |  Děti
V neděli jsme se, stejně jako loni, zúčastnili geologické exkurze za trilobity ve složení já, Honzík, Ondra a děda. Minulý rok byli kluci touto akcí naprosto nadšeni, takže jsem musela pečlivě hlídat program berounského muzea, abychom to letos náhodou nepropásli (to bych to teda vážně schytala...).
Trasa i cíl byly tentokrát jiné, startovalo se z Hořovic, kam jsme se, k velké radosti kluků, dopravili vlakem. Každý z nich si nesl svůj baťůžek se svačinou a taky s vlastním kladívkem k lovu trilobitů nezbytným.
Cesta nás vedla zalidněnou civilizací, širým polem i podmáčeným lesem, až jsme došli k lomu, z pohledu kluků k cíli naší výpravy. Oba nadšeně vytáhli svá kladívka a začali rozbíjet první šutříky. Tentokrát to nebylo ani třeba, fosilní zbytky ležely už na první pohled všude kolem nás. Na tomto místě se nejednalo o trilobity, nýbrž o zkamenělé kousky pravěkých přesliček. Černé stonky, silné jako tužka byly na každém kameni už z dálky dobře patrné.
Kluci měli za chvíli kamení skoro plné baťůžky, nenápadně jsem pár méně podařených kousků odhodila do křoví, aby to vůbec unesli. Tou dobou jsme před sebou měli ještě pořádný kus cesty.


Naše skupina pak pokračovala dál až do Žebráku, kde jsme navštívili místní muzeum. Zde zrovna probíhala výstava kočárků. Nejdřív jsem myslela, že tuto část výpravy oželím (přecejen těch kočárků jsem si zrovna užila dost), ale nakonec jsem nelitovala, že jsem do patra muzea vyšplhala. Bylo tam k vidění množství dost zachovalých kousků.

Následovala prohlídka kostela, oběd v místní hospůdce a potom už jsme podél potoka mířili rovnou ke hradům Žebráku a Točníku. Měli jsme štěstí - zatímco do této chvilky zkoušelo počasí co vydržíme, nyní k naší velké radosti vykouklo sluníčko.
Zpod kopce jsem vyfotila zříceninu hradu Točník...

...a hrad Žebrák. Tuhle fotku sem nedávám proto, že by byla nějak úchvatná. Člověka, který trpí hrůzou z výšek (v tomto případě já), musí nutně upoutat turista, který se s nebeským klidem usadil nahoře přímo na ochozu věže.
HUUUUH!!!

A tady byl vlastně můj cíl výpravy, ale k tomu se ještě dostanu. Nedávala jsem si moc šancí, neb jsem myslela, že tak daleko kluci nedojdou. Naštěstí ani jeden z nich nezačal po cestě prudit a oba sem nakonec ve zdraví dorazili i s mokrýma botama a s kamením v baťohu. (Zatímco moje zavazadlo se časem stávalo lehčím a lehčím, jak z něj postupně ubývala zásoba proviantu a vody.) Nesmím zapomenout na dědu. Ani on nepadl po cestě, což znamená, že stanul ve stejné chvíli pod hradem s námi.

Historický výklad tu popisovat nebudu, každý si ho umí vygůglovat sám. Zajímavé tu bylo něco jiného. Sokolník. Měl tu hned několik dravců. Moje nadšení ovšem v tomto okamžiku poněkud kazili naši nezvedení (ano nezvedení, já to klidně napíšu) kluci. Když kolem nich prosvištěla první sova, začali oba kňourat, že se bojí, čímž mě ve vteřině rozpálili do běla. Krotila jsem je, jak se dalo, ale jak přišla řeč na orla bělohlavého, vypadalo to že budou oba skákat z hradeb dolů. Jenže se stalo něco jiného. V té chvíli mi sokolník podal velkou koženou rukavici. Děti rázem zmlkly. Strach je zřejmě přešel, ani jeden si nechtěl nechat ujít, jak orel bělohlavý sežere za okamžik maminku zaživa. Stáli tam s otevřenou pusou, já vyfasovala celé kuře, natáhla ruku s rukavicí, rozkročila se pevně jako Jánošík, když mu nohy zapustily do země kořeny (znáte tu pověst ?) a orel velikosti malého telete mi ve vteřině přistál na ruce. Pro úplnost - váží 6 kg a rozpětí má ke dvoum metrům. Nádherné zvíře.

A pak už přišel na řadu zlatý hřeb, čímž se dostáváme i ke kontrolní otázce z minulého článku. V útrobách hradu Točník totiž žije početná populace netopýra velkého. Je zde asi 400 kusů, z drtivé většiny samiček. Samci se někde toulají, kde, to nikdo neví.
Vyšli jsme nahoru a i přes zavřená dvířka jsme je slyšeli hlasitě pískat. Bohužel, k dispozici byla jen jedna baterka, ale asi to bylo tak schválně. Překvapilo mě, že po otevření dveří se netopýři ani světlem na ně namířeným nenechali vůbec zneklidnit, klidně si dál viseli a podivně se u stropu tetelili. Každý jistě pochopí, že fotit v naprosté tmě, v jedné ruce aparuturku, v druhé svítící baterku, není nic moc.
A jak tam tak stojím, svítím a do tmy čučím, najednou bác! Ten netopýr to zřejmě nějak neustál a spadnul přímo na mě. Tak jsem sledovala, jak po mně pochoduje, až okolo stojícím došlo, že svítím kamsi mimo a všimli si ho také.
"Schoďte ho tou baterkou!", radil mi úzkostně kdosi blízko stojící.
Jenže kdy se člověku poštěstí vidět netopýra takhle zblízka, k tomu ještě přímo na vlastní nohavici?
"Jen počkejte, on to přeleze a zase odletí..."
Měla jsem úplnou pravdu. Chvíli ťapal a když mě přeťapal, vrátil se třepotavě ke svým soudruhům. Nakonec, co jiného by asi tak mohl chudák netopýr dělat?
Potom jsme již posvítili baterkou k odchodu. Zjistila jsem, že valná většina dámské části výpravy už dávno urychleně opustila prostor. Ve dveřích mě nějaký pán uznale poklepal na rameno:
"To bylo neženské..."
Vida, jak snadno se maminka stane hrdinou! Jenže kdo si myslí, že udělala na děti dojem, je zcela mimo kolej. Netopýří procházku kluci vůbec neviděli, protože běhali tou dobou přede dveřmi kolem dokola kamenného sloupu.
Ach jo!
No, nevadí.
Tak snad příště...

Nakonec přikládám nepodařenou fotku visících netopýrů. Ani já nevím, kde mají hlavu a kde patu. Jednu tvář jsem tam nakonec ale přece našla a tu jsem jako důkaz zvětšila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 atyiya atyiya | Web | 31. května 2010 v 21:59 | Reagovat

Kdo z dětí by si nechal ujít sežrání rodiče obrovskou příšerou (rozuměj: orlem) :D

2 whitebeard whitebeard | E-mail | Web | 31. května 2010 v 22:33 | Reagovat

že Ty mě vždycky předběhneš:-D..za sokolnickou partou se chystám, netopýry mám nafoceny..jen k článku se nemůžu dostat..bojuju se slimáky:-D..a jen tak na okraj..to kuře jsi dala orlovi nebo sis ho, jako správná selka, odnesla domů?:-D

3 AjA AjA | Web | 31. května 2010 v 23:41 | Reagovat

[2]: jeste se mohla s orlem podelit :) maso ptaku, kosti na polivku :)

ne, super, :) jsem rada ze edukativni vychazky na klasicke geologicke lokality dale pokracuji, jen at chlapci trenuji svalstvo, studenti geologie se toho v batuzcich neco nanosi ;)

netopyri me tedy ani na vterinu nenapadli...a nezenske je velmi zajimave vyjadreni slov uznani :)))

4 MirekČ MirekČ | Web | 1. června 2010 v 6:49 | Reagovat

Být ženou, tak mě to "neženské" možná trošku urazí...:)))

5 Lucka Lucka | Web | 1. června 2010 v 7:09 | Reagovat

[1]: Orel není Kraken. Ale dětem tohle stačilo. ;-)
[2]: Tak to bojuješ s větrnými mlýny. :D S článkem sem, já nejsem konkurence. Chcípáčka kuře jsem nechala orlovi, stehýnko by z něj nebylo. :-?
[3]:[4]: Neženské mi v tomto případě nevadí. Pán byl milý...a krom toho měl pravdu. :-D

6 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 1. června 2010 v 10:35 | Reagovat

Netopýři jsou bájo ...

7 renuška renuška | 1. června 2010 v 12:16 | Reagovat

Tak tam bych prostě nevlezla - trilobity jo, hrady jo, ale netopýry? Stát se to mně, tak pokud bych to přežila, byl by to zázrak. Panebože! Lucko, jsi HRDINA NEJVĚTŠEJŠÍ!!!

8 Žirafka Žirafka | Web | 1. června 2010 v 15:31 | Reagovat

Obr. č. 2 (vitráž) je normálně namalované to černé tuží - obrys a rozdělení čtverečků - má to být něco jako ty okna v kostelech. Pak jsem to tvaru okna namalovala obrázek - obrysy tenším štetcem - zase tuží a nakonec to rozdělila (ty obrázky) nejtenšími čarami a vybarvila pouhými vodovkami ;-)

9 Janah Janah | Web | 2. června 2010 v 15:52 | Reagovat

Zažila jsem na školním výletě, jak se takový drobek orel ohnal po našem učiteli a asi půl roku měl na ruce modřinu a dva měsíce s rukou nepohnul.Takže seš fakt dobrá!

10 Dullsinea Dullsinea | E-mail | Web | 2. června 2010 v 16:04 | Reagovat

Jééé krásné fotografie.. :-) Já bydlím kousek od Žebráka, takže mě docela překvapilo to, že jsem na to narazila ;-)

11 Lucka Lucka | Web | 2. června 2010 v 18:02 | Reagovat

[9]: To ti věřím. Sokolník vyprávěl, jak s ním jednou dravec laškoval a legračně ho tahal za knírek. Jenže pak mu ho utrh i s kusem pysku. :-?  :-x  :D
[10]: Zdravííííím krajana!!! Já jsem zas od Berouna. :-)
[7]: Každý vidíme hrdinství po svém. :-)
[6]: Jo, jo, bájo! :-)  :-)  :-)

12 Šárka Šárka | Web | 2. června 2010 v 19:21 | Reagovat

Tý jo,to musela být bezva výprava.Mívali jsme babičku za Kladnem a ta měla za barákem takovej kopec,kam jsme taky chodili lovit trilobity.Měli jsme doma pár pěkných kousků kapradin,nějaký zkamenělý kmeny a šišky....Kde je tomu konec....?

13 Šárka Šárka | Web | 2. června 2010 v 19:25 | Reagovat

Dravý ptáky ráda obdivuju,ale z dálky.Nečekala jsem,že jsou tak těžký.
U nás se pořádají noci za netopýrama,nevím,jak přesně se to jmenuje,ale jednou bych ráda šla.

14 Šárka Šárka | Web | 2. června 2010 v 19:26 | Reagovat

V pražský zoo maj pavilon,kde je tma a jsi tam mezi netopýrama.Moc jsme toho z nich neviděli,ale jeden z nich mýho muže počůral :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.