Zdravý nemocný

5. května 2010 v 22:29 | Lucka |  Honzík *02
Honzík nebyl nikdy velký jedlík. Vybíravý byl prakticky od batolete a postupně se to s ním táhlo až doteď. Jenže zatímco batole se dá lacinými triky občas obalamutit, u sedmiletého dítěte s tím již počítat nelze. Dá se říct, že synkovy stravovací návyky byly horší a horší. Postupně rozšiřoval seznam toho, co jíst nebude, až by vydal na tlustou knihu. Mnohem jednodušší je vypsat, co vlastně jedl. K snídani vystačil s jogurtem, oběd tak osekal, že nakonec zbyly brambory, rýže nebo lehce smočené knedlíky. O salátu nebo kompotu skoro nebyla řeč a byli jsme rádi, když vůbec něco jedl. Jakékoliv přemlouvání ani výhružky nepomáhaly (a že jich bylo!),  nikdy se sám neozval, že by měl hlad. Sobotní obědy u babičky nám kořenil scénkami, za které by se nemusel stydět ani Charlie Chaplin.

Na běžné lékařské kontrole obvodní doktorka konstatovala lehce vadné držení těla a poslala nás na rehabilitaci.
Tak jsme prvně navštívili paní doktorku Straubovou. Překvapilo mě, jak hned promluvila s Honzíkem jako rovný s rovným. Přitom prohlédla jeho záda, potvrdila skoliózu, ovšem taky si všimla synkova zchátralého zevnějšku. Vlastně mi řekla to, co jsem dávno tušila. Křivá záda, ruce jak sirky, celý byl takový průhledný a nezvládl udělat prakticky jednoduché silové cviky. Já si jen tak mezi řečí postěžovala, jak Honzík jí a vlastně nejí i když hlad nikdy nemá.
Paní doktorka s Honzíkem pohovořila, podivila se (velmi okatě) cože to všechno nejí, ukázala nám několik posilovacích cviků a uložila synkovi domácí úkol. Do příští návštěvy - za týden - napíše seznam toho, co jedl. Na seznamu očekává především maso, zeleninu a ovoce. Předepsala mu šunku s vejcem a povolila jen jeden párek týdně.

Kdybych toho nebyla svědkem, neuvěřím. To, oč jsem se několik let marně snažila, dokázala paní doktorka změnit během jedné návštěvy. Nevím, jaký myšlenkový pochod proběhl v Honzíkově hlavě, ale nastala stravovací revoluce. Cestou z ordinace mě synek požádal, abych mu koupila ovocný salát! V té chvíli jsem myslela, že mám vlčí mlhu. V životě ho nevzal do pusy a pokaždé se jeho konzumaci s brekem bránil.
Domů se mnou přišlo úplně jiné dítě, které celý týden pečlivě na papír zaznamenávalo svůj jídelníček a další týden ho s paní doktorkou velmi odborně konzultovalo. Nebudu lhát, když napíšu, že maminka občas zůstávala stát s otevřenou pusou. Najednou si dal řízek i okurkový salát, husu i se zelím, jedl listy hlávkového salátu a vůbec nevybíral zeleninu z polévky. Objevil kouzlo pomazánek na chleba a ve finále si se mnou dal dokonce vajíčko na měkko.

Uplynuly čtyři měsíce, kdy jsem pilně pracovala na neustálém rozšiřování jídelníčku a kdy Honzík po večerech věnoval 5 minut několika cvikům. Kromě již zmíněné gastronomické revoluce jsem si nevšimla ničeho zásadního.
Ovšem návštěva paní doktorky mě skoro uzemnila. Byla velmi mile překvapena. I já jsem musela uznat, že synek dostává barvu normálního člověka, že se mu rýsují svaly i tam, kde dřív bylo prázdno a nakonec mi vše dokázala zkouškou fyzické síly. Cviky, při kterých dříve Honzík jen máchal rukama ve vzduchu jak Bába Tutovka, najednou šly bez problému. Dokonce mu mohla i trochu přiložit a synek vše s přehledem zvládal.

Asi to teď vyzní poněkud banálně, ale nikdy bych neřekla, co mohou změnit čtyři měsíce pořádného jídla. Jistě, ještě je tu pětiminutovka cvičení, ale ten rozdíl je zkrátka propastný. Za tak krátkou dobu!
Asi nikdy nepochopím některé rodiče, kteří drží své děti úmyslně zkrátka. (Teď nemluvím o dětech obézních, i když to zřejmě nebude ten případ.) Některé maminky zakazují zdravým dětem omáčky, kupují jim nízkotučné mléko, maso omezují jen na kuřecí, bramborovou kaši dělají z vody, takové děti znám. Proč???
Možná touží mít doma takovou průhlednou bytost, jakou jsme měli my. Matky, dejte dětem najíst!!!
Doufám, že doba gastronomického temna je už za námi. Koza se již rozdojila, brambory jsou v řádku, hrášek raší, včely lítají jako vzteklé, jabloně kvetou, kachny sedí na vejcích a bude toho ještě mnohem víc. 
Bude co sklízet.
Jen když zůstane synek při chuti.
A já už věřím, že zůstane (smajlík klepající na dřevo).


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AjA AjA | Web | 5. května 2010 v 22:40 | Reagovat

na clanek o pani doktorce si vzpominam...

a uplne mi mluvis z duse, jen bych to rozsirila, ty nizkotucne, zelatinou vyhnanane a skroby nastavovane jogurty, odtucnene vapnite vody, vejce bez cholesterolu, kurata, co jsou spise nadory na nozickach, atd. ty by meli z jidelnicku vyradit sirsi masy...

2 AjA AjA | Web | 5. května 2010 v 22:40 | Reagovat

melY.... (pardon, 12 hodin v praci, jidlo zadne, prusvitna jsem, prezdivaj mi misto Venuse Chmelova tycka... :)))

3 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 6. května 2010 v 7:08 | Reagovat

Paní doktorka to s dětmi umí. Dobře že jste to podchytili zavčas, vyvážená a pestrá strava je pro děti moc důležitá a paní doktorce se povedlo Honzíka přesvědčit.

4 Lucka Lucka | Web | 6. května 2010 v 8:45 | Reagovat

[2]: Z chmelových "tyček" máme postavený seník. A to jsou teda pořádné klády! ;-)  :-D

5 AjA AjA | Web | 6. května 2010 v 9:18 | Reagovat

[4]: tak s tim svym metrem osmdesat nemuzu byt uplny diblik :D

6 Jarka Jarka | Web | 6. května 2010 v 9:19 | Reagovat

To mi připomíná mě samotnou. Když jsem byla malá, taky jsem nechtěla jíst, z polévky jsem byla ochotná sníst jen to tekuté, všechno ostatní zůstalo na talíři a hlavní jídlo se neobešlo bez pláče. Pamatuji si jak tatínek přede mě postavil budík a ukázal mi, že až bude velká ručička na určeném místě, musí být talíř prázdný - nikdy nebyl. :-? Nějak jsem přece jen vyrostla a dospěla a už dávno bych těžko hledala něco, co mi nechutná. ;-)  :-)

7 whitebeard whitebeard | E-mail | Web | 6. května 2010 v 13:01 | Reagovat

:-D jak mně je tady dobře:-D..nikdo do mně nehučí.."tohle nejez, to je samý cholesterol, jak můžeš pít mlíko přímo od krávy?, uzené je samá rakovina":-D..můj indický kamarád, doktor, má zásadu, že tělo si samo řekne, co potřebuje a co mu prospívám akorát, že my to tělo mnohdy neslyšíme a šidíme ho hnusotami z McDonaldů a super a hyper marketů:-(..doufám, že se lidi časem umoudří, přestanou spěchat, vykašlou se na "fastfoody" a začnou zase jíst normálně..s chutí:-D

8 MirekČ MirekČ | Web | 6. května 2010 v 17:08 | Reagovat

Já bych, Lucko, potřeboval také takovou paní doktorku. Ale aby mi v hlavě provedla přesně obrácený postup!!!

9 renuška renuška | Web | 6. května 2010 v 18:29 | Reagovat

Jdu do vážna. Když starší Ondra chodil ještě do školky, byla tam s ním mmj. překrásná holčička, jejíž maminka je jednou z nejatraktivnějších žen v okolí - tedy ona je opravdu v obličeji velice nádherná, ale je vychrtlá, vyhublá hnus (pravda, můj manžel na to má jiný názor, pro něho jejích sotva padesát kilo je akorát, no :-( ). Vzpomínám si na příhodu, kdy přišla právě tahle paní do školky pro dceru a ta baštila třetí švestku (nebo jiné podobné ovoce, ale určitě to byly vitamíny). Maminka na ni spustila, ať s tím přestane, že bude TLUSTÁ!!! No comment.

Jsou to cca tři roky, maminka je po léčbě rakoviny děložního čípku, ještě hubenější než před tím. Nevím, jak je na tom se zdravím nyní, ale jsem si jistá jednou věcí: pokud člověk je opravdu nezdravě "štíhlý", pak taková zákeřná nemoc, kterou rakovina bezesporu je, s fyziologií člověka tak zamává, že když už nic jiného, nejsou zásoby na doplňování ubývající energie. Netvrdím, že obézní lidé jsou na tom lépe, to určitě ne, ale ta pověstná zlatá střední ... (no, taky bych se tam měla vrátit z toho "nadbytečného" shromažďování zásob ... :-? :-x)

10 Karoll Karoll | Web | 6. května 2010 v 19:53 | Reagovat

to mi nedošlo, že strašilky nemají kosti :D ale je to bolestný pohled, když tu nohu tak táhne za sebou... napadlo mě, jestli by jí nebylo lépe, kdyby tu nohu někdo odstranil (veterinář, třeba).

O samečkách vím, že v podstatě nejsou třeba a málokdo je má. Já mám určitě samičky, nestojím o to, aby mi nějaký velký hmyz lítal po bytě :D

11 Karoll Karoll | Web | 6. května 2010 v 19:58 | Reagovat

zdá se, že to s Honzíkem dobře dopadne... naše Terezka, 4 roky, taky moc nejí, ale občas hlad ostane. Ale scény, to známe... na druhou stranu je lehce hyperaktivní a na jídlo nejspíš nemá čas, takže to bude trochu jiný případ :-)

12 kbara kbara | Web | 6. května 2010 v 21:57 | Reagovat

Tříleté dítě mojí sestry sní třetí jogurt a první slovo co z něj vypadne je "papat". Ale zeleniny se taky nedotkne.

13 Šárka Šárka | Web | 14. května 2010 v 21:30 | Reagovat

My máme taťku,kterej nám rád vyváří a dělá samý poctivý ňamky,takže u nás problémy s jídlem nejsou :-)

14 Šárka Šárka | Web | 14. května 2010 v 21:31 | Reagovat

Ježiš,teď jsem to napsala,jako kdyby vy jste snad neuměli vařit!:-x Ne,tak jsem to nemyslela,jen že nám všem doma taťkovo jídlo hrozně chutná.No,i já někdy bývám pochválená :-)

15 celestina celestina | 18. května 2010 v 6:45 | Reagovat

Velmi chápu...Pocit, kdy se rodič cítí jako pitomec, protože jeho dlouhodobé snažení vyšumí jak vánek, pak příjde "někdo" a všechno funguje..Ale nechť, když to pomáhá. A tvůj povzdech o novopečených moderních maminkách-souhlasím na 200%. Ony totiž netuší, jak moc by si přály, aby do jejich dítka padlo cokoliv, kdyby měly podobný problém. A netuší, že podobný nebo možná mnohem závažnější problém jednou nastane, ať už tím, že zakázané ovoce nejlíp chutná a může se neodhadnout míra, projevit alergie nebo že si vychovají anorektika, protože bude mít v hlavě od malička uloženo, že jídlo je vlastně nežádoucí. Prostřední měl období, kdy vystačil jen s rohlíky. Poté odmítal maso, pak chtěl jen to...Je mu osmnáct a pořád ještě nejsme ve stavu, kdy by jedlo všechno a bez řečí. Ale už mě to netrápí. Je svalnatý a zdravý. To mi stačí ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.