Červen 2010

Já se vrátím

26. června 2010 v 8:00 | Lucka
Konečně nadešel ten dlouho očekávaný okamžik. Opouštíme stereotyp svých starých vyjetých kolejí a vyrážíme za hranice všedních dní, za sluncem, za dobrodružstvím...
Za pár dní se znovu objevím, jestli mě neodnese voda, neodfoukne vítr, či si se mnou nezahraje jiný nekalý živel. Třeba se na svých cestách potkám i s někým z vás. Budu shromažďovat nové zážitky a fotografie, aby zas bylo o čem psát.
V této chvíli se loučím slovy klasika:
"Já se vrátím!"

Zdá se, že vane příznivý vítr.
Zvedněte kotvy!!!



Svatojánská noc

25. června 2010 v 0:24 | Lucka |  Příroda
Na ten okamžik se každý rok těším. S přicházjícím létem se jednoho dne po setmění objeví u lesa blikající světýlka. Nejdřív se tak nenápadně prohánějí mezi stromy, s houstnoucí tmou je jich  stále víc, vyletí až na louku a nakonec se odváží vyrazit až k našemu domu.
Jako děcko jsem se světlušek trochu bála. Tu se objeví, hned zase zmizí, ale to už nad hlavou krouží jiná. Zelená světýlka mihotají jako bludičky a opravdu to svádí natáhnout ruku, udělat pár kroků a světýlko chytit. Jenže v tom okamžiku blik! Brouček zhasne. Držím ho nebo ne? Až když se světýlko rozsvítí o kousek dál je jasné, že světluška z ruky uletěla.

Dnes jsem se vypravila ulovit světlušku alespoň s foťákem. Nebyla to žádná legrace. Někdo mě pozorovat, bude si myslet, že mě přeskočilo. Ale naštěstí byla černá tma a do té jsem se schovala. Jen ty světlušky o mě dobře věděly, takže svítily všude kolem, jen mému foťáku se vyhýbaly.
Ale nakonec jsem je přechytračila a pár úlovků si domů odnesla...

světlušky
Tahle světluška se nějak motala...


světlušky
...tahle spěchala...


světlušky
  ...a tady by vznikla srážka, kdyby neměly světlušky přesnou navigaci.

světlušky
Do toho svítil měsíc jako rybí oko.

světlušky
Tohle není světluška, ale letadlo, které se mi skrylo do mraku.

světlušky
A tohle je dálnice.


Svatojánkové stále kroužili kolem mě, občas mi některý skoro ťukl do čela, ale jen když jsem foťák zrovna ostřila na něco jiného. Mají mě pěkně přečtenou.
A pak mě napadlo jít na ně rovnou od lesa. Když mi nechtějí svítit do foťáku, tak si na ně posvítím já.
Zapla jsem blesk a nekompromisně vyrazila po svítící zelené stopě.
A tady je máme...

světlušky
Paní Svatojánková

světlušky
A pan Svatojánek.
Dobrý večír vinšuju!

Paní Svatojánková vypadá proti panu Svatojánkovi jako Kyklop. Nejdřív dělala mrtvého brouka a potom se mi chtěla schovat pod lupen. Má určitě alespoň  dva centimetry a je pěkně při těle. Zato pan Svatojánek se s bídou drží jednoho centimetru, vypadá jako by držel hladovku a vznáší se na křidýlkách coby malý motýlek. Chtěl mi uletět, ovšem byla jsem tentokrát rychlejší.
Tak šťastný let!
A pozdravujte doma!!!

Anonym

22. června 2010 v 20:00 | Lucka |  Retro
Rodiče to s dětmi nikdy neměli lehké...a učitelé to zas neměli nikdy lehké s rodiči.
Tohle je anonym z roku 1969. Vyfotila jsem ho na nástěnce během oslav 130. výročí naší školy. Všimněte si, že anonym psala maminka, které tenkrát bouchly nervy již 15. září....

anonym

Nadpozemsky krásné gumáky

20. června 2010 v 22:59 | Lucka |  Co mě ještě baví
Nic netrvá věčně, ani boty ne. Mé úžasné černé pracovní gumáky s protiskluzovou podrážkou mě opustily po téměř patnácti letech. Ne že by se v nich nedalo déle chodit, jenže jak začnou být holiny děravé jako ten pověstný cedník, ztrácejí rychle na významu.
Nezbývá, než vzít peněženku a navštívit prodejnu pracovních oděvů. A v tom je právě ten háček. Do tohoto ryze praktického krámku jsem se chystala déle než rok, ovšem skutek utek, za deště jsem stále vyrážela do mokré louky ve svých starých, omšelých, děravých samochodkách. Mnohdy bych dosáhla stejného efektu, kdybych vyšla ven bosa rovnou. Ale svět je plný překvapení...

Narazila jsem na ně při nákupu rohlíků v Kauflandu. Ležely tam ve velkém drátěném koši a čekaly na mě. Gumáky...ale jaké! Žádná fádní čerň - tyhle byly s elegantním čtverečkovým vzorem a na straně měly dokonce apartní páseček. Cena nebyla vyšší než u běžných holinek a to rozhodlo. Už byly moje...
Doma jsem nové botky vybalila a nechala přede dveřmi vydýchat, neboť jejich gumový odér by rychle provoněl celý dům.

Druhý den venku lilo jako z konve a co čert nechtěl, Sendy ztratil ve výběhu podkovu. Proto jsem se vypravila ji hledat, k čemuž jsem se i náležitě oblékla - rybářský klobouček do deště, starodávný, trochu vyžilý, ovšem stoprocentně nepromokavý plášť (je mi o pár čísel větší, ale to je mu jen k dobru) a mé úžasné nové botky.
Nejdřív jsem obešla frekventované koňské stezičky, potom nejvíc vypáslá místa, nakonec jsem se brodila vysokou trávou. Chodila jsem tam i sem, hledala, déšť mi bubnoval do klobouku, oči mi mohly vypadnout, ale podkova nikde. S prázdnou jsem se pomalu ploužila loukou k domovu.

Když jsem byla kousek od domu, zvedla jsem hlavu od země. Před sebou jsem měla čtyři zavřená okna, běžně zevnitř zakrytá fádní záclonou. Ale tentokrát to bylo jinak. Místo záclony v dolním okně seděli Honzík s Vašíkem a smáli se hlasitým smíchem, který jsem sice neslyšela, ale uměla jsem si ho představit. Zamávala jsem jim. Potom jsem si všimla, že z vedlejšího okna hledí ven tatínek a taky se směje. Že by za mnou bylo něco legračního? Otočila jsem se, ale nic jsem neviděla.
K mému překvapení v prvním patře koukal přes okno řehnící se Ondrášek a o kousek dál vysmátá teta zrovna také odhrnovala záclonu. Doma je evidentně veselo. Znovu jsem se otočila, hledala příčinu, abych se taky mohla od srdce zasmát, ale nikde nic.
A pak mi to došlo. Oni se smějí MNĚ!

Odpoledne přijel kovář, aby Sendymu přibil novou podkovu. Zrovna nesl z auta těžkou kovadlinu, když jsem se mu zmínila o mých nových botkách. Barevné gumovky do hnoje? Neslýchané. Takovou věc svět ještě neviděl!
Kdo nevěří, ať tam běží. Došla jsem od stáje až ke dveřím a přezula se do nich, aby mohl tu nádheru náležitě ocenit. Pak jsem rychle přihopkala zpátky ke koním. Kovář koukal, koukal a tajemně mlčel. Vida - vyrazila jsem mu dech! Abych jeho úžasu nasadila patřičnou korunu, ještě jsem upozornila na elegantní zapínací páseček na boku mé gumovky.
Potom nastala změna. Pod nosem se mu začaly maličko cukat fousy. Hrom aby vzal všechny fousáče, kdo má vědět, co se pod tím porostem vlastně děje? V tomto případě byla ovšem mýlka vyloučená. Kovář se mi chechtal a ne málo, to bylo jasné a ne že ne.

Gumáčky mé milé, barevné! Co na tom, že budete se mnou chodit travou, hložím a hnojem? Občas vás louží protáhnu, bláto omeju, zase se po dešti v slunci zablýsknete, aby vaše čtverečky pocestné zdravily. A když do něčeho šlápnem? Nevadí. I to je život. Zvlášť ten gumový...



Dodatek:
Pokud snad někdo zaplanul touhou stát se taktéž vlastníkem těchto nadpozemsky krásných gumáků, které jsou vhodné do práce, do školy i do společnosti, přidávám odkaz na reklamku.
Pozn. Ty staré holiny jsem si pro jistotu ještě schovala. Člověk nikdy neví...

A ještě něco:
Přihlásila jsem se na Blogu do Kartáče, kde mi čtenáři mohou poškrábat záda nebo zvednout mandle. Zatím jsem se svým blogem celkem prolezla, zdá se, že jen můj design stále kulhá. Pokud máte nějaké připomínky nebo náměty, třeba se vám můj blog špatně zobrazuje nebo máte dojem, že je to nečitelné, zde do mě můžete BUŠIT!

Jak lvové bijem o mříže!

18. června 2010 v 19:05 | Lucka |  Honzík *02
Každý to jistě dobře zná -  školní vystoupení, skupinový přednes, nebo chcete-li recitační pásmo. Děti se dlouho secvičují, ladí detaily, pilují své repliky, zatímco dychtiví rodiče se těší a s napětím očekávají výsledné třídní dílo.
Prvního Honzíkova veřejného vystoupení jsem se dočkala již ve školce. Nadšeně jsem se usadila mezi skupinu rodičů, foťák připraven v pohotovosti, abych včas zaznamenala synkovo epochální pěvecký projev. Děti se seřadily, paní učitelka mávla, kapela spustila, Honzík, stojící v zadní řadě, se otočil k publiku zády a celé dětské vystoupení bedlivě sledoval bubeníka za sebou. Fotky se nekonaly. Školkové vystoupení, kdy jsem nevěděla, jestli synek při zpěvu vůbec otevřel pusu, jsem taktně přešla mlčením.

Nadešly Vánoce a s nimi vánoční besídka. Konala se venku pod rozsvíceným stromem. Děti zde měly kolektivně zpívat koledy. Synkovi jsem připomněla, že se nesmí vzdalovat od skupiny zpívajících a věřila ve šťastný konec. Bylo to krásné. Stromek svítil, na nebi zářily první hvězdy, děti spustily a Honzík v poslední řadě s nimi. Vyndala jsem z tašky kameru, nachystla se k záznamu představení, jenže v tu chvíli Honzík najednou zmizel. Nejspíš stála za sborem lavička nebo nějaká židle, synek se zkrátka posadil na to, co tam bylo, nebo možná jen na bobek a bylo to.  Možná i zpíval, ale to jsem si mohla jen domýšlet.

Před měsícem oslavila škola 130 let. A co jiného v rámci velkolepých oslav, než školní vystoupení? Sešlo se půl obce, rodičové, kamery, foťáky, školní dítka nastoupená před školou začala zpívat. Honzík tentokrát zaujal místo v přední řadě. První píseň zpíval s úsměvem na rtu. Jenže u druhé mu smích zmizel z tváře a jeho obličej začal podivně měnit barvy. Zbledl, zezelenal, nakonec si dlaněmi zakryl tvář. Zbytek představení vydržel právě v této pozici. Pane jo! Tohle bude zaznamenáno v obecních archivech a budou na to koukat ještě naši pravnuci! Ach jo! Chvilku to dokonce vypadalo, že synek ztratí vládu a omdlí, ale to se naštěstí nestalo.
Po vystoupení nám vysvětlil, že se mu udělalo zle a tatínek ho musel odvézt domů, zatímco Vašík si vesele užíval skákacího hradu vedle školy. Ani tohle vystoupení tedy zrovna moc nedopadlo...

Minulý týden mi Honzík oznámil, že se ve středu koná pro rodiče závěrečná školní besídka s básněmi, zpěvy a tanci. Orosilo se mi čelo. Zdá se, že mě při tom slově již popadají předstartovní adrenalinové stavy. Má první myšlenka byla, že tam nepůjdu, že se vymluvím na nějakou úplnou banalitu nebo že zkrátka někam daleko uteču. To by ovšem bylo vůči synkovi krajně ošklivé, došlo mi. Budu to muset nějak přežít.
Ve středu jsem vyrazila do školy s pocitem horolezce houpajícího se nad propastí. Usedla jsem na připravenou židli a vedle mě maminka P. Svěřila jsem se jí se svými pocity a s tím, že tuším, že se zase stane něco nepředvídaného, ale že jsem na vše připravená. Nevěřila mi a jen se zdvořile konverzačně zasmála.
Školní představení bylo podařené. Děti nacvičily dlouhé pásmo básniček a scének a vše jim šlapalo jak hodinky. Honzíka to, zdá se, dokonce bavilo, usmíval se, zpíval, tančil, recitoval.
"Tak vidíš, je v pohodě!", šeptala mi do ucha maminka P.
Udělala jsem pár fotek a začla věřit v zázrak. Než přišly na řadu Švestkové knedlíky...
Děti začaly sborem zpívat veselou píseň. Náhle Honzík zmlkl a začal urputně prohledávat kapsy u kalhot.
"Honzík hledá kapesník!", šeptala mi zase maminka P.
Věděla jsem, že kapesník má v náprsní kapse, takže jsem vehementně gestikulovala rukama, ovšem bez užitku. Synek stále hledal a hledal.
Když byla píseň v polovině, zdálo se, že našel, co potřeboval.
A jakmile se potřetí ozvalo sborové:
"Švéstkové...ňamňamňam...knédliký....ňamňamňam...ty já mám nejradši...", Honzík začal tahat z kapes plné hrstě piškotů a začal je uprostřed první řady zpívajících dětí jíst.
Už je to tu! Scvrkla jsem se do židle, v krku jsem měla suchý, švestkový knedlík. Maminka P. vedle mě nevěřícně vytřeštila oči:
"To neni možný! Honza jí!!! On si snad rozbalil svačinu!!!" Její prvotní šok přešel v nekontrolovatelný smích, který nakazil několik rodičů kolem, včetně mě.

Představení skončilo, děti uklízely třídu a my sešly dolů k šatnám v neutuchajícím záchvatu smíchu. U věšáků stálo několik tatínků, kteří na nás nechápavě koukali.
"Vy jste to neviděli? Jak si dal Honza gáblík?", ptala se se slzou v oku maminka P.
"Ahaaa, to myslíte toho vepředu, jak jedl ty koláčky? To bylo dobrý...My mysleli, že to patřilo k vystoupení... ono snad nééé???"



Medobraní

16. června 2010 v 21:26 | Lucka |  Včely
Tak jsem se konečně dočkala! V sobotu jsme vytočili první letošní várku medu. Deštivé počasí zavinilo, že si tento rok daly včelky s medem dost načas. Jindy vytáčime již koncem května, ale tentokrát byly v tuto dobu úly ještě téměř poloprázdné, neboť celé dlouhé dny lilo jako z konve. Přísloví "Studený máj - ve stodole ráj" se včel skutečně netýká.

V minulém týdnu přišlo konečně několik horkých dní, takže jsem na sobotu naplánovala medobraní - doufala jsem, že se za těch několik dní včelky pochlapily, chytly příležitost za pačesy a rychle doplnily svou prázdnou spižírnu.

Ke včelínu jsem vyrazila v sobotu velmi brzo ráno a zde již na mě čekala má pravá ruka - děda. Po letmém nahlédnutí do úlů jsem viděla, že sice není každý den svátek, ovšem na druhou stranu to s medem nevypadalo zas tak úplně zle. Mé černé sny se naštěstí nepotvrdily. 

medobraní

Včely byly až nezvykle klidné, skoro jsem uvažovala, že dokonce odložím včelařský klobouk, ale neudělala jsem to. I mezi včelami se vždy najde nějaké to radikální křídlo, které dokáže rychle znepříjemnit včelaři život.

Vybrali jsme rámky z prvního úlu, za chvilku už se medomet vesele točil a první konev se plnila medem. A kde se vzali, tu se vzali mravenci. Najednou přišli ze všech stran a namířili si to rovnou po konvi nahoru do medu. Byl to takový fofr, že jsem je vůbec nestačila ometat. Nakonec jsem konev polila zvenku vodou, podlahu kolem taky a mravenčí bratrstvo se stáhlo kamsi do ústraní.
To dobou naštěstí dorazili dva pomocníčci - Honzík s Ondrou, takže jsme jim hned přidělili funkce hlídačů ometačů.

medobraní

Synek nedal jinak, musel si znovu vyzkoušet práci s odvíčkovací vidličkou. Ještě loni jsem měla obavu, že dojde k úrazu a bude stříkat krev - špice vidličky jsou velice ostré.  Ale musím uznat, že tentokrát mu šlo dílo mnohem lépe od ruky. A ani jsme nemuseli obracet odvíčkovací stojan - Honzík je totiž levák stejně jako já.

medobraní

A zde již máme rámek odvíčkovaný. Zhora dolů se valí medová řeka. Honem s ní do medometu, než poteče kam nemá!
medobraní

Kolem deváté hodiny ráno se již udělalo takové horko, že začal měknout i vosk v rámečkách. Dost nám to ztěžovalo práci. Museli jsme medometem točit hodně pomalu a déle, aby se voskové plásty nerozbily. Letošní počasí je opravdu na zbláznění. Nejdřív leje jak z konve, že včelky sotva vystrčí tykadlo z úlu a hned nato vedro, až se vosk v medometu kroutí. Ani nemusím psát, že jsme z toho měli zpocené čelo hned dvakrát.

Ale konec dobrý, všechno dobré. Celkem jsme vytočili 75 kg medu. Není to nic světoborného, ale jak říká klasik: Nemusí pršet, jen když kape.
A letos už nakapalo až až...

medobraní

medobraní

Umřel mi šnek

15. června 2010 v 16:18 | Lucka |  Ostatní havěť
Umřel mi šnek. Jestli se to vůbec dá takhle napsat, ve skutečnosti se vlastně sám zabil. Z nerozumu vylezl na strůpek svého terárka, asi mu ujela noha nebo co a křáp! Spadl dolů.
Byl z mých tří šneků nejmenší, možná nejmladší a vždycky takový pomalejší. Když jeho dva bratři (a sestry zároveň) už povečeřeli, on většinou teprve přicházel k jídlu. Celkově proti nim působil poněkud zaostalým dojmem, sourozenci už ho přerostli alespoň o dvě hlavy. Možná v tom má prsty ta divná šnečí genetika - kdo by se v tom vyznal, když se ani pořádně neví který rodič je táta a který máma. To je vlastně tak - pokud je maminka hermafrodit, může být současně také tatínkem sousedovic šneččat a totéž stejné platí u tatínka naopak. Ale jak vidno, měkkýši si s tím absolutně nelámou tykadla na hlavě.

Nebylo to poprvé, kdy se ze stropu zřítil dolů. Všude musel lézt za svými silnějšími sourozenci, takže už spadl jednou. Poškodil si při tom ulitku, ale naštěstí mu brzo srostla. Jenže jak se něco spravuje, vždy se to automaticky stává slabým článkem řetězu.
Komu není rady, tomu není pomoci.
Podruhé už takové štěstí neměl a jak by řekl statik - domeček prošel demolicí. Nebyl to pěkný pohled.

Tak jste mi zbyli dva, kamarádi moji!
Natahujete zvědavě tykadýlka a já vím, že to není kvůli (s)padlému bráškovi, ale proto, že byste si rádi dali okurku.
Odcházím do kuchyně ukrojit patičku.
Co se stalo, stalo se.
Pomalý šnečí život jde dál...

šnek

Mladá káňata

13. června 2010 v 22:40 | Lucka |  Příroda
Dnes jsem se po delší době opět vypravila do lesa ke kánímu hnízdu. Když jsem vzpomněla, že mláďata se vylíhla někdy kolem 20. května, nebyla jsem si zcela jista, jestli je na známém místě ještě vůbec najdu.
Ale má cesta nebyla zbytečná. Na stromě jsem našla dvě mladá káňata, která už jsou nyní odhadem velikosti asi jako slepice. Myslím, že k dospělosti jim chybí jen to správné opeření a barva.
Udělala jsem několik fotek. Když na to teď koukám, opět mě hryže myšlenka k zakoupení nějaké lepší optiky...

Káně


Káně


Káně

První mládě stálo na hnízdě nehybně jako socha. Kdybych nevěděla, kam se dívat, určitě bych ho přehlédla. Druhé zápasilo s nějakým úlovkem od rodičů. Netroufám si odhadnout, co to mohlo být, ale bylo to dost veliké. Třeba mi nějaký znalec napoví (?), čím se to ptáče zrovna živilo.

Natočila jsem opět kratičký film mizerné kvality. Po prvních vteřinách se na mě jako obvykle ze všech stran vrhli hladoví komáři. Byl to hotový nálet. Naštěstí jsem byla o dost lépe oblečená než minule. Hlavu jsem zachránila kapucí, ale ruce jsem měla hmyzem úplně obalené.
Navíc mi do vlasů zalezli "přícucníci". Znáte? Hotový horor! Vypadá to jako velké klíště, je to úplně placaté, má to nožičky a létá to vzduchem. Když to přistane, drží se to pevně na kůži a hrozně rychle to běhá. Chytá se to dost těžko a v jedné ruce to nejde rozmáčknout. A kouše to.
V takových podmínkách je opravdu každá práce těžká...



Starý řízek

12. června 2010 v 23:00 | Lucka |  Perličky a vtípky
Řeč o oblibě školní kuchyně:
Honzík: Já mám nejradši řízek. Ale někdy mi taky nechutná. On je totiž pokaždý úplně jiný...
Děda: To záleží na tom, z jakého masa je ten řízek udělaný. A taky hlavně na tom, z jak starého zvířete to maso je.
Honzík: Třeba někdy je ten řízek takový normální, jako dělá babička. A někdy je hnusný - tvrdý jako flaxa a skoro černý.
Děda: No - tak to byl zrovna nějaký starý kus.
Honzík: Ba né, dědo, to nemáš pravdu, ten řízek byl normálně úplně fungl novej!


starý řízek

Pusťte bratry domů!

9. června 2010 v 21:50 | Lucka |  Včely
Letošní počasí včelám příliš nepřeje, nicméně v příštích dnech se chystám konečně vytáčet med. Předem vím, že to bude o dost později než loni a také tuším, že medu bude o poznání méně než v loňském roce.
Včera jsem se šla podívat, jak si včelky vedou a jaký je aktuální stav zásob medu. Jak jsem již v minulém článku psala, před nedávnem jsem rozdělila úly mateří mřížkou, aby včelí matka zůstala pěkně dole, vrchní nástavek tím pádem nebyl zakladený a sloužil výhradně k ukládání medových zásob. Mřížkou projdou včelí dělnice, ale matka ne, protože je větší.
Prohlédla jsem postupně všechny úly, včely ten den nebyly nijak vznětlivé, takže to šlo docela rychle. Změna nastala až u posledního (jak jinak) včelstva. Již po odklopení víka jsem viděla, jak je tam včelí populace nahuštěná. Hned jak jsem sundala strůpek, vyhrnuly se rozrušeně ven a vytvořily kolem úlu hlasitě hučící oblak. Čekala jsem, že se jejich pozornost ihned obrátí na mě. Ten rozzlobený zvuk dobře znám - vždy to znamená, že mi začnou neodbytně ťukat do klobouku, pobíhat po rukavicích a rozčileně bzučet na síťce přímo u nosu.
Jenže nic takového se nestalo. Oblak neklidně hučících včel stále visel ve vzduchu těsně nad úlem, roztahoval se a smrskával, točil se dokola, až jsem se začla téměř cítit přehlížena. Žádný útok se nekonal. Jen jsem tam tak stála a nemohla pochopit, co se to děje. Přiklopila jsem víko úlu a lámala si nad tím celým hlavu.
Nakonec mi svitlo.
V tom mraku byli jen samí trubci.
Celá situace vznikla tak:
Mateří mřížkou jsem nejen oddělila matku dole, ale taky několik rámků s líhnoucími se trubci nahoře. Mám dojem, že letošní trubci se obzvlášť vyvedli. Jsou pěkně velcí, macatí a vypasení, mřížkou dolů k východu nemají vůbec šanci projít. Obvykle jim k výletu v horním nástavku otvírám očko - malý výletový otvor. Jenže chybička se vloudí. V tomto úlu jsem tentokrát očko jaksi pozapomněla otevřít, nebo jsem ho neotevřela dostatečně. Z vylíhlých trubců jsek tak udělala nedobrovolné vězně a z horního nástavku se stalo jejich malé domácí vězeníčko. Včelí dělnice z nich určitě velkou radost neměly - šlapaly si tam skoro po hlavách...
A pak jsem najednou přišla já a odklopila víko úlu.
To bylo radosti!
"Hurá, klucí, letíme ven!!!"
Všichni naráz se rychle vyhrnuli z úlu. Žihadlo trubci nemají, tak proč já bych je měla zajímat? Zakroužili vzduchem...ovšem pak už nevěděli, co dál. Chtěli se po svém výletu zase vrátit, jenže jsem úl již přikryla víkem. Tak tam chvíli bzučeli v tom mraku, potom klesli dolů k úlu a začali se dobývat domů. Došlo jim, že tam to bylo přecejen o dost jistější. Připomínalo to tu scénku, kdy buší hladový vězeň na vrata věznice a volá:
"Pusťte mě zpátky!"
Chvíli to trvalo, než přišli na to, že dovnitř nevejdou tudy, kudy vyletěli a že si budou muset najít jiný vchod. Tak tam ještě dlouho naštvaně hučeli, ale nakonec si každý našel česno nebo otevřené očko, takže se dostal včas domů a nikdo nezůstal jako trubec bezdomovec.
Jestli na ně už doma čekali?
Nevím.



Koblížek Nafoukánek

6. června 2010 v 22:07 | Lucka |  Tvořivost
Dnes jsem se rozhodla zveřejnit další komixové veledílo. Není určeno dospělým, nýbrž má oslovit odrostlá batolata, myšleno věkovou kategorii 2-4 roky. To jen na vysvětlenou, kdyby se snad poněkud banální zápletka někoho pedagogicky, nábožensky, rasově, nebo politicko - ideově dotkla.

Hlavní postavou příběhu je Koblížek Nafoukánek. Krom několika málo úvodních vysvětlivek a krom koblížkovy jednoduché, opakující se repliky mluví všechny zúčastněné figury výhradně v citoslovcích. Tohle by mohlo běžného dospělého čtenáře poněkud dezorientovat. Proto přidám jednoduchý výklad k ději příběhu.

Koblížek Nafoukánek si vyjde na procházku. Potká krtka (krtek nesmí v příběhu v žádném případě chybět). Koblížek na sebe chce upozornit, proto o sobě pěkně libozvučně hovoří. Krtek si představí cukr a marmeládu a jde dál. Za chvilku potká Koblížek myšku. Představí se a stejnou frází se vychvaluje. Myška cosi zahučí a také jde dál. Nakonec potká Koblížek ježka. Koblížek opět spustí svou ohranou repliku, která už se začíná podobat reklamnímu sloganu. Jenže ani ježek nereaguje a kamsi odejde. Koblížkovi to vrtá hlavou, až vyjde na kopeček. Tam zjistí, že nikoho nezajímal, protože si všechna zvířátka dala řízek. I koblížek si tedy dá řízek.
A zde přichází pedagogicko - výchovná pointa příběhu:
Koblížek zjistí, že řízek a brambory jsou lepší než cukr a marmeláda.

Bylo pochopeno?
No, nevadí.
Hlavně, že se to dětem líbí.

koblížek

Panenka se z toho počasí asi zbláznila

3. června 2010 v 9:15 | Lucka |  Příroda
Zde je zcela aktuální, dá se říci ještě teplý (pokud se to v takové zimě dá tak nazvat) obrázek dnešního rána.
Jsou na něm vidět nízká černá dešťová oblaka, bystré oko pozorovatele najde čáry vody, která se zrovna valí z nebe a pod tím vším všude na zemi se suší naše krásné seno.

déšť

Ale pozor!
Zde možná přichází optimistická zpráva!!!
déšť
Podívejte se na panenku na naší meteostanici. Dnes po dlouhé době si vyšla bez deštníku, bez čepice a dokonce v krátkých rukávech! A co je neuvěřitelné - ukazuje jasné slunce bez mráčku. Tento stav, myslím, nastal letos poprvé.
Tlak nám, jak vidno, stoupá. Ale to není nic nového, ten už dnes stoupá skoro každému.

Závěr:
Panenka na meteostanici se z toho už dočista zbláznila, nebo se začíná konečně blýskat na lepší časy. Venku to tak zatím rozhodně nevypadá.
No, uvidíme.
Možná bych s ní měla večer trochu promluvit...
Třeba bude stačit jí vyměnit baterky.

O koni, který mňoukal

2. června 2010 v 21:33 | Lucka |  Koně
Občas se stane, většinou brzo zjara, že koně začne trápit kašel. Stejně jako lidé mívají i oni tou dobou už zimy dost. Většinou to spraví pár kyblíků teplého čaje, deka na zádech a několik dní klidu.
Ani letošní rok nebyl vyjímkou. Přišel únor a Arie se začala ozývat. Není to u ní nic neobvyklého, takže jsme všichni předpokládali, že s prvními slunečnými dny strávenými ve výběhu kašel rychle zmizí. Jenže nezmizel. Prošlo jaro, Velikonoce, pak květen a kobyla stále nebyla zcela v pořádku.
Minulý týden se její stav prudce zhoršil. Dýchala ztěžka, nozdry rozšířené námahou do velikosti dvou koláčů, břicho se jí nafukovalo jako obří měch. Při každém obtížném výdechu se jí z hrudi ozvalo dlouhé, hlasité kočičí mňouknutí. Vypadalo to naprosto děsivě.

Arie

Druhý den ráno přijel veterinář. Nebyla jsem u toho, ale co se dělo, vím z vyprávění. Doktor píchl kobyle injekci kortikoidů. Jenže její organismus reagoval jakousi podivnou alergickou reakcí. Arie se v mžiku osypala vyrážkou a lehla. Nevypadalo to vůbec dobře. Naštěstí nebyla dávka léků příliš silná, takže se kůň za chvilku vzpamatoval a zase vstal.
Doktor nám oznámil, že kobyla má podrážděné průdušky ze špatně větraného stájového prostředí. Zakázal jí pobyt v boxu a doporučil úpravy na budově stájí.
Dusno ze stáje se tím rázem přeneslo k nám do kuchyně. Nikdo jsme totiž přesně nevěděli, co s tím budeme vlastně dělat. Chvíli to vypadalo na přestavbu střechy, jindy padl návrh vybudovat ve zdech jakési větrací otvory, nakonec jsem začala nabývat dojmu, že budeme nejspíš bourat půl stáje.

Mezi tím Arie bydlela venku pod stříškou. Její životní prostor byl z jedné strany vymezen kládou a z druhé dlouhou ohradníkovou pružinou. Jako naschvál se těch několik dní z oblohy stále snášel hustý déšť, takže koně jsme pouštěli do výběhu jen na krátké okamžiky, kdy zrovna náhodou nepršelo.

Arie

V noci jsem toho moc nenaspala. Pokud jsem přece usnula, stále mě straši ten bezprizorní kůň stojící venku pod střechou. V noci se tu potuluje ledakdo a ledaco. Bouřky se Arie bojí. Silného větru se leká.
Pokud se má něco přihodit, nikdy to není ve dne...

První noc povolila pružina, která uzavírala kobylu v jejím provizorním boxu. Únava materiálu, už ji pár let používáme. Pružina se po půlnoci náhle uvolnila, vymrštila, uhodila koně do zadku a pak praštila do dřevěného sloupu stáje. Tu ránu naštěstí zaslechl tatínek, takže k mému štěstí netrávila Arie příjemnou noc v mém políčku mezi kukuřicemi a rajčaty.

Druhý den nás překvapil dlouho nepamatovaným vlahým večerem. Na nebi ani mráček, květnový vánek sliboval lepší zítřky. Aniž bych to tušila, tatínek nechal Arii úmyslně přes noc venku ve výběhu. Jakýsi děsivý sen mě opět probudil po půlnoci. V předtuše čehosi neplánovaného jsem vyšla na balkon....a utrhla si vyplašenku! (Rozuměj upadla ve zmatek, zkrátka jsem začla vyšilovat.) Kůň pod stříškou stáje nebyl a venku byla hotová průtrž mračen. Z oblohy visely dolů sloupy vody.
Vzbudila jsem tatínka. Jeho překvapení mu nevyšlo, takže mu nezbylo než se bystře oblíct a vyrazit do tmy do výběhu hledat koně.

V sobotu ráno se u ohrady k mé velké radosti konečně objevili dva Ukrajinci s vercajkem. Celý den kutali, kutali, potom míchali, zdili, lepili a výsledkem jsou tři nová okna do stáje. Ufff! Tahle okna mě stála pár bezesných nocí, určitě nějaký šedý vlas a na bradě mi za tu dobu vyrostl nežid. Naštěstí se počasí alespoň v tento den trochu umoudřilo, takže pracanti byli do večera se vším hotovi.

Arie

Do stáje teď koním ze všech stran vane příjemný červnový vzdoušek. Arie dýchá normálně a zdá se, že je spokojená. Nekašle. Sendymu ve vedlejším boxu je to úplně jedno.
Ale kdo uhodne, kdo je z nových otevřených okýnek nejvíc nadšen?
Přece vlaštovky.