Červenec 2010

Mým indiánům

31. července 2010 v 22:58 | Lucka |  Tvořivost
K tomuto článku mě inspirovala prázdninová reportáž babičky Maňasové.

Svůj první luk jsem si vyrobila ve věku několika málo let z lískového prutu a z provázku. Byla jsem na své dílo náležitě pyšná, takže jsem se s ním hned vypravila na ulici, abych se mohla pochlubit mezi svými vrstevníky. Když se u takového luku dobře napnula tětiva, letěl šíp (taktéž z lískového prutu) nejprve správně vpřed,  po pár vteřinách se ve vzduchu otočil špičkou k nebi, pokračoval v letu jako mistrně hozený klacek a dopadl kamsi na zem se zvukem zahozené měchačky. A právě takto tupě letící šíp uhodil do hlavy zrovna mého přihlížejícího kamaráda během premiérového pokusu strefit se do sloupu elektrického vedení. Což o to, kamarád se jen poškrábal na čele, jenže co čert nechtěl, z okna právě vykoukla moje máma a peklo na zemi začalo.
Kvůli té ťuknuté hlavě jsem hned dostala pár dní "zaracha", příděl potupných domácích prací,  průšvih jako hrom, nemluvily se mnou ani dveře od sklepa, ale co bylo nejhorší - byl mi zabaven luk i šípy.

Uběhlo pár týdnů, možná měsíců, situace se zklidnila a mě bylo jasné, že příští výrobu už nebudu hlásit kdekomu. A co víc - už jsem nebyla sama, ale měla jsem kolem sebe partu stejně smýšlejících nadšenců. Z výroby lískových luků jsme brzo přešli také k vlastnoručním kuším z ramínka na šaty, teplákové gumy a kolíčku. Terč nebyl třeba, šíp toho nikdy moc nenalítal, stačilo, že jsme pálili všichni stejným směrem.

Proto mě tak potěšil článek babičky Maňasové, který se věnuje právě amatérské výrobě luků. Jen tu lísku, tu opravdu nedoporučuji. Věřte mé léty prověřené praxi.
A abych doplnila zmíněný článek, přidávám návod a obrázek indiánské čelenky a toulce na šípy (nepříliš zdařilý luk má chlapec na obrázku bohužel potupně koupený).

Indián

Čelenka
K výrobě třeba:
Široká barevná guma
Brka

Nejlepší brka jsou ta po lese posbíraná. Nám se doma sešla postupně již celá sbírka, takže tu teď mají kluci na čelenkách. Pokud někdo vysloveně netrvá na orlích pérech, může použít brčka z koupeného bažanta, ze slepice si udělají čelenku indiáni nižší kategorie. V obchodě také prodávají peříčka barvená - červená, modrá, růžová, ale to by asi žádný Apač na hlavu nevzal.
Nejdůležitější je nejdřív indiánovi řádně zmeřit hlavu, aby čelenka neškrtila ani nepadala na uši. Potom přišijeme péra na šicím stroji ke gumě z vnitřní strany a pro pohodlí můžeme ješte přes ně našít vrstvu látky nebo filcu.

Toulec na šípy
Toulec je možné udělat prakticky z čehokoli, ovšem nejlepší je kožešinový, z divoké dravé zvěře, v našem případě z králíka.
Pokud máte někdo doma králíkárnu plnou chlupáčů, kteří nejsou určení k mazlení, ale k plánované spotřebě, pak vám možná přijde vhod praktický návod k jednoduchému vydělávání kůží. Jedná se o metodu soli a octa, takže prostředky běžně dostupné a mě se tento postup nadmíru osvědčil.
Postup najdete ZDE.
Na zbylé výrobě již netřeba nic detailního popisovat. Pokud je kůže stažená "do pytle", takže není rozstřižena do klasické předložky, stačí jen protáhnout popruh a dole pytlík trochu zašít. V opačném případě bude nutné kůži ještě sešít podélně.
A to je vlastně celé.
Domluvila jsem.
HOWG!








Solvayovy lomy

25. července 2010 v 0:26 | Lucka |  Cesty
V úterý 20.7.2010 došlo v obci Svatý Ján k historickému okamžiku. Ve stejném momentě se zde sešlo tváří v tvář 5 živých blogerů, přičemž vážná většina z nich se do té doby znala pouze virtuálně ( to slovo zní dost děsivě!). Ve skutečnosti to tak úplně jednoduché nebylo, ale k tomu se ještě dostanu.

Cílem výpravy byl Skanzen Solvayovy lomy. Kluci se moc těšili, ráno jsem ještě nacpala do baťohu náhradní oblečení, svačinku, pitíčka a mohli jsme vyrazit. Honzík si nesl baťůžek vlastní, ve kterém měl tři kladívka. Sám si je na cestu sbalil, neboť doufal, že v lomu se to bude jenom hemžit trilobity. Rozhodla jsem se nekazit mu jeho nadšení, pokud nebude chtít, abych táhla tři kladiva na svých zádech já.

Sv. Jan
Sv. Ján pod skalou

U kláštera ve Svatém Jáně jsme se úspěšně sešli s Mírou, Marcelou a Martinem a ještě měli dorazit Milan, Helča a Ondra s Kačenkou (zkrátka Myšáčci), jenže ti se kdesi opozdili. Z Jána do kopce k lomům jsme vyrazili bez nich. Pořád jsem se otáčela, jestli už nejsou za námi, ale nic. Když jsme došli až do míst, kde se dokonce nedávno Myšáčci ztratili, opustily mne veškeré naděje na shledání.

Nahoře nad Jánem nás přivítal Skanzen a muzeum důlní těžby. Všude se to hemžilo kolejemi, všude stály důlní vozíčky a stará technika. Kluci běhali sem tam. Nakonec jsme vešli dovnitř do muzea. Milan s Ondrou dorazili za minutu dvanáct. Sotva koupili lístky, prohlídka začala.

Sv. Jan
Solvayovy lomy

Sv. Jan
Každá kolej nemusí být rovná

Přivítal nás pan průvodce, který svým zjevem do lomu rozhodně patřil (možná pouze do lomu). Fundovaně nám povyprávěl o historii těžby, která také úzce souvisí s mnohými archeologickými nálezy. Ovšem náš průvodce rozhodně objevitelské nadšení s panem Barrandem nesdílel:
"Joachym Barrande přijel do Čech pomáhat stavět železnici. Jenže v polovině ho to přestalo bavit, na železnici se jim vyprd a šel kutat trilobity. Dokonce si na to sehnal lidi, ty jámy po nich jsou ve skále 8 metrů hluboké...no prostě úplný magoři!"
Byla jsem ráda, že Honzíka zrovna v ten moment zaujal model mašinky. Ještě by chtěl s panem Skeptikem diskutovat.
"Taky tu našli pozůstatky srstnatého nosorožce, ten je někde v depozitu, tak to ho mohli zahodit rovnou. Ale to se, děti, nebojte toho už tady nepotkáte. Takový mrchy už naštěstí vymřely...fuj tajksl..."
Prošli jsme mapy podzemí, vystavené krystaly, netopýry i techniku a prohlídka se pomalu chýlila ke konci.
"A už jste byli v Koněpruských jeskyních? Jooo? Tak určitě za trest..."

Poté následoval zlatý hřeb. Pan Skeptik skočil do mašinky a my se pohodlně usadili ve vagónkách. Ještě než jsme se rozjeli, doběhla nás Helča a rychle nám dovnitř podala Kačenku. Sama musela zůstat v nádraží, neboť si nestačila koupit lístek. Vláček zasupěl a za chvilku už jsme projížděli mezi skalami.

Sv. Jan
Mašinka už pojede...kde je ta Helča?

Vláčkem jsme se svezli až ke vstupu do štoly. Tam jsme se trochu oblékli, uvnitř je 8 stupňů.  Ve štole byl pan Skeptik evidentně ve svém živlu. Jenže Vašíkovi zrovna tohle nějak nesedlo. Spustil svou sirénu, akustika byla výborná, takže jsem z výkladu moc neslyšela (kolem něj stojící nejspíš taky ne). Ve snaze zachránit situaci  jsem ho zvedla a nemohla moc fotit. Škoda. Strejda Milan s sebou neměl náhradní oblečky, svlékl se a dětem půjčil všechny své svršky. Mezi těmi bundami kolem vypadal v té zimě opravdu odvážně.

Sv. Jan
V podzemí

Sv. Jan
Štola

Když jsme vyšli ven, Honzík musel vyzkoušet své štěstí. Rozdal dětem kladívka a všichni si rozbili pár šutříků, jestli nepotkají nějakého trilobita. Ovšem nebylo to vhodné místo.
Napadlo mě, že jsem se měla zeptat pana Skeptika, kde přesně najdeme ty hluboké jámy po Joachymovi Barrandovi. Jenže kdo ví, kam by mě poslal...

Sv. Jan
Hledání trilobitů

Solvayovy lomy
Podezřelá skulptura

Když jsme žádného trilobita nenašli, přesunili jsme se na vyhlídku ke Křížku. To je pořádná výška! Naše auto bylo odtud vidět jako krabička od sirek.

Sv. Jan
U Křížku

Potom jsme slezli z kopce zpátky do Jána. Žádnou oklikou, pěkně zkratkou, rovnou, po hnědé. Při představě čekajícího oběda jsme byli dole skoro hned. Vašík po cestě dokonce skandoval: "Kned-li-ky!... Kned-li-ky!!!"
Naházeli jsme rybám v potoce Kačáku rohlíky a navštívili jsme Ivanovu jeskyni. Byla v ní pěkná zima. Mokré kameny prozrazovaly, že začne brzy pršet. V tom úterním vedru by jim to sotvakdo věřil, jenže teď už vím, že měly ty balvany pravdu.

Sv. Jan
Nevíte kam s dětmi? Nechte je v Ivanově jeskyni.


O tomto výletu, tentokrát Mírovýma očima, ještě také článek ZDE.





Policajti mě daji do pytle

22. července 2010 v 22:12 | Lucka |  Vašík *07
Každý na tomto světě bojuje celý život o své místo na slunci a tento boj začíná už ve velmi útlém věku, vlastně už od narození. Takové miminko brzy zjistí, že pokud se mu něco nelíbí, je třeba řvát, více řvát a ještě více řvát, aby se kola nakonec hnula tím správným směrem.

Ve věku tří let už dokáže dítě lecos pochopit, takže přichází výchovná fáze vysvětlování, což znamená, že jeho řvaní se v mnoha případech může pro něj nemile míjet účinkem.
A právě v této fázi se právě ocitl i Vašík. Všichni kolem předpokládají, že není úplný blbec a je schopen chápat, že co jednou začalo, musí taky skončit (třeba cesta vlakem), že co bylo včera, nemusí být i dnes (například točení na kolotoči) a že pokud nemá brčko k pitíčku kloubek, sotva z něj udělám brčko ohýbací. Všechny tyto (a podobné) pro nás zdánlivé banalitky jsou pro synka natolik důležité, že kvůli nim dokáže prořvat třeba i hodinu.
Zpočátku většinou trpělivě vysvětluju, potom utěšuju, pak zase vysvětluju a následuje dlouhá fáze mrtvého brouka, než mi konečně ve finále bouchnou saze (ale to je opravdu krajní případ).
Výše zmíněná fáze mrtvého brouka Vašíka většinou rozpálí do běla. Zjistí, že jeho řvaní vlastně nikoho nezajímá, maminka mlčí jako starý Indián a přestože venku od rána nádherně leje, vyhlídky na koupání v bazénku se pomalu rozplývají.
Už ani rachtání židlí nepomáhá, ani zapínání mikrovlnné trouby, ani vzteklé vysypání velké bedny kostek na koberec...tak co ještě dělat?
Vyhrožovat!

Tento způsob nátlaku objevil synek poměrně nedávno a musím říct, že v jeho případě působí poněkud kuriozně.
Nejprve je třeba si představit takovou tříletou figuru. Výška...sahá mi sotva do pasu. Ježatá, ušatá hlavička, bříško jako džbán a krátké podšité nožičky. Když brečí, obličejík se mu scvrkne do zvláštní grimasy a ta se s přibývajícím vztekem mění. Pokud trvá rozčilení dost dlouho, nešťastný, uplakaný Vašík se změní ve zlého trpaslíka.
Stojí ve dveřích u kuchyně, slzy mu tečou po rudé tváři, synek kvílí jako hyena, které právě supi sebrali kořist, a ruce zaťaté do pěstiček mávají nahoru a dolů. A teď už vím, že přijde vyhrožování. To si jistě zase za rámeček nedám. Ještě přidupnutí nožkou a už je to tady:
"Spadneš do bláta a sežerou tě divoký prasata!!!"
Ta představa je opravdu hrozná a navíc se mu to rýmuje...
Ještě musím dodat, že Vašík neumí R, a občas zaměňuje S a Š. Takže ve skutečnosti tam ta rozzlobená figurka drmolí:
"Spadnes do buáta a sežeuou tě divoký puasata!!!"
Ale ani mé další vyhlídky nejsou nijak růžové:
"Přijedou si pro tebe policajti, daji tě do pytle a odvezou tě rovnou do nemocnice!"
Napadá mě, že to bude jistě k docentu Chocholouškovi.
Jindy jsem si vyslechla:
"Uklouzneš na koleje a přejede tě mašinka Tomáš!"
Mašinku Tomáše znám z pohádky a vím, že má modrou barvu.
Nebo celkem uspokojivá představa:
"Hodim tě do piva a vypiju tě a budeš ležet u mě v břiše!"
Aktuální výhrůžka:
"Pošlu na tebe bouřku!"
Vašík se bouřky bojí.
No a když vlastně nic z toho ještě nepomohlo, vymyslel Vašík výhrůžku ve stylu Perpetum mobile:
"Skočim na kolotoč a ujedu ti!"
Naštěstí to ještě neudělal.
Takový kolotoč se honí opravdu špatně...




Šašlik

21. července 2010 v 23:00 | Lucka |  Recepty
Kůzlata rostou jako z vody a než se člověk naděje, z každého roztomilého kozlíka se jednou stane kozel. Začne mu být kůže těsná, zlobí každého, koho potká, celé stádo kvůli němu trpí. A pokud je takových ničemů víc, jsou hotová pohroma. Najednou jim začnou lézt na mozek kozlí manýry (časem tyto manýry vypudí z hlavy naprosto vše ostatní), kozy kvůli tomu běhají místo pasení tam a zpátky, protože se na ně zezadu neustále někdo lepí a dribluje jim po zádech. Dojnice mají odřené, špinavé hřbety a jejich boky začnou brzy nebezpečně připomínat žebřiňáky. (Pro úplnost - takového kozla, kterému leze sex na mozek, najdete třeba zde.)
A tak přijde den, kdy se kozlové odeberou do kozlího ráje, což je v tomto případě náš mrazák. Z kozlů protivů se stane rázem spousta skopového (nebo chcete-li kozlečího), čehož každoročně využívám k přípravě asijské speciality.

Šašlik

Prý s ním přišli Tataři či Kozáci, každopádně se k němu hlásí valná část Asie. Narazili bychom zde na toto jídlo v různých obměnách podle toho, kde přesně bychom se zrovna nacházeli. Šašlik nemusí být výhradně skopový, jak nás informuje Wikipedie.


Suroviny
Skopová nebo kůzlečí kýta nakrájená na kousky
Droby (srdce, játra, ledvinky) také nakrájené na kousky
Cibule
Slanina
Česnek
Sůl
Pepř
Každý si může dodat koření dle libosti


Postup
Připravené kousky střídavě napichujeme na špízy. Česneku stačí půl stroužku na jednu jehlu, nebo s ním můžeme až nakonec vše potřít. Každý špíz je nejlepší začít a také zakončit silnějším kouskem cibule, která na jehle dobře drží.
Na závěr vše osolíme a opepříme a necháme odležet, nejlépe do druhého dne.




Příprava
Hotové špízy můžeme péct nad ohněm, na kameni nebo na grilu, osvědčilo se mi však zabalit vše do alobalu, neboť se malé kousky tak snadno nevysuší.
Báječně se k tomu hodí brambory, nakrájené na tenké plátky, osolené a opékané současně s několika kousky slaniny.
Ovoce a zelinu možno konzumovat dle libosti.
Také chleba není špatný, hodí se na něj bylinkové máslíčko.
K šašliku patří jak jinak než Vodka, kterou ovšem běžný našinec povětšinou nahradí chlazeným pivem.


Šašlik by se měl péct na březovém dříví, což nevidím jako nutnou podmínku. My použili tradiční českou směs třísek a následně dřevěné uhlí. Břízu jsme měli pouze nad hlavou.
S tímto jídlem se pojí jedna anomálie. Příprava je poměrně pracná, napichování a krájení může zabrat i nějakou tu hodinku. Oproti tomu jakmile se špízy upečou, zmizí během několika minut. Málem jsem výsledné dílo ani nevyfotila.
Opečené brambůrky se slaninou si už musí každý domyslet sám...

Dále o šašliku píšu také ZDE.

Včely dohnaly jarní manko

18. července 2010 v 19:57 | Lucka |  Včely
Letošní včelí aktivita je zářným příkladem přísloví, že "nic se nejí tak horké, jak se to upeče" nebo taky "kdo počká, ten se dočká", případně "nač sundavat kalhoty, když brod je ještě daleko". Duben, květen propršel, včely z úlu vylétaly jen velmi opatrně a jejich snůška podle toho vypadala. Důsledkem toho jsou celé čtyři zralé třešně na našem stromě. Ale jak vidno, zatímco já si v pozici včelaře znepokojeně drbala hlavu, včely jen čekaly na lepší časy.

V sobotu jsem se rozhodla konečně vytočit druhou várku medu i když jsem stále byla k letošní včelí aktivitě dost skeptická. Po kontrole úlů pár dní předem jsem již nečekala žádné zázraky.
Tentokrát mi při vytáčení medu dělala pravou ruku babička a u včelínu jsme se sešly již v 5.00 hodin. Překvapilo mě, že tou dobou již včely poměrně hbitě létaly i když sluníčko vlastně ještě spalo.

medobraní
Ráno 4:45 hodin - pouliční světla ještě svítí, sluníčko pomalu vstává
(foto neupraveno)

V prvních dvou úlech jsme opravdu nenašly nic úžasného. Zato v osmi dalších se včely dost činily. Medu tam bylo překvapivě hodně. Ometly jsme včely z plástů a hned jsme roztočily medomet.
Vše šlo jako na drátkách, jenže v 8.00 hodin si nás všimly včelí slídičky a to vůbec nebylo dobré.  Jejich rozvědka funguje dokonale. Zatímco před měsícem nás ještě ignorovaly, v polovině července již mají stav pohotovosti. Hmyz už pomalu začíná zazimovávat, takže žádné zásoby se nikdo jen tak nevzdá a každý sebere, co se dá a kde jen může. Touto dobou začíná platit heslo: "Co je tvoje, to je moje a co je moje, do toho ti nic není!" S blížící se zimou nabírá heslo stále více na významu, brzy nastane čas loupeží, přepadů a hmyzího násilí.

medobraní
Východ slunce nad včelínem
(foto neupraveno)

Jak jsem se již zmínila, kolem osmé hodiny pro nás začínala situace vypadat dost nepříznivě. Slídičky nás nahlásily v úlech a jejich kolegyně, dělnice s GPSkami ve svých malých včelích hlavičkách, se začaly postupně shlukovat kolem našeho medometu. Navíc si jich všimly jejich drzé sestřenky vosy, což už bylo opravdu nepříjemné. Pokud totiž mávnete po včele utěrkou se slovem: "Huš!", ta se otočí a (na chvilku) odletí. Oproti tomu vosa udělá rychlé kolečko kolem vaší hlavy, zlověstně zabzučí a vrací se v lepším případě na své původní místo, v horším si střelhbitě sedá na vás a kuje pikle na vašich zádech (rukách, hlavě...).

Naše veliké štěstí bylo, že brzy nato se ozvalo zahřmění ohlašující přicházející bouřku. Zvedl se vítr, spadly první kapky, chvilku poté zmizeli všichni hmyzí škodiči kdesi v úkrytech. Občas nám sice pršelo na záda, to když větrný poryv zavál déšť až pod střechu, ale jinak se nám bez nevítaných návštěvníků pracovalo mnohem lépe.

medobraní
Z úlu vyndané plásty s dosud  zavíčkovaným medem

Jenže nic netrvá věčně, ani bouřka ne, za chvilku pršet přestalo a včely i vosy se k nám zase vrátily, navíc v zesílené sestavě. Během bouřky nám ve svých příbytcích stihly udělat řádnou reklamu. Kdo by odolal? Letěli sem teď všichni.
Nezbylo nám, než se zbaběle přestěhovat i s medometem dovnitř do chajdy a pečlivě za sebou zavřít dveře. Meduchtivý hmyz ťukal do skla dveří i okna, ovšem dál se naštěstí nedostal. (Tohle není nikdy jisté, loni si vosy zcela nepochopitelně někudy našly cestu dovnitř, takže nás dál otravovaly a zvenku na okně zůstaly jen včely.)

medobraní
Med, skládající se pod medometem na sítku

Ukázalo se, že mé obavy nebyly vůbec na místě. Přestože některé úly zely prázdnotou, vytočily jsme 80 kg medu, což je víc než v květnu. Velký podíl na tom mají nová včelstva, která jsme v květnu ještě nevytáčely (vlastně ani neměly, oddělky jsem tuším dělala později). Dá se říct, že tím včely dohnaly své jarní manko.
Med je pěkně hustý a hodně tmavý.
A voňavý.
A sladký.
A dobrý.
:-)
medobraní
Hmmmm...


Plaváček

15. července 2010 v 21:56 | Lucka |  Děti
Ve 4.00 hodiny ráno mě vzbudila bouřka. Hrom zahřměl, blesk osvíti okolí, já si vzpomněla, že mám venku pověšenou spoustu prádla, navlíkla jsem pantofle a vyběhla před dům rychle všechno to oblečení ze šňůry sundat. Padaly první kapky, zvedal se vítr.
Tou dobou kdosi spěchal po berounském mostě. Třeba šel do práce, třeba z práce, déšť ho nečekaně zastihl v polovině cesty. Možná to měl domů už jen kousek, ale každopádně suchý nedošel...


Vyrazili jsme do Berouna. Občas je třeba zavézt děti do civilizace, aby během prázdnin úplně nezvlčily. Zaparkovali jsme u řeky, prošli kolem dosud spících kolotočů a zamířili pod lávku, kde odpočívalo hejno divokých kachen. Nesli jsme s sebou pro ně pytlík rohlíků a jen co děti hodily do vody prvních pár kousků, celé kachní společenstvo se v mžiku shluklo kolem nás.
Kachní společenstvo v Berouně

Já tam tak stála vedle kluků, přihlížela, jak pytlík rohlíků rychle mizí v hladových zobanech, a sledovala klidný proud řeky, ztrácející se kdesi za zatáčkou. Po lávce nad námi spěchali lidé za svými neodkladnými záležitostmi, jedni tam, druzí zpátky.
Potom jsem se krátce zahleděla dál proti proudu směrem k mostu a cosi zvláštního mi padlo do oka. Na hladině se pohupoval divný předmět.
Po řece plul deštník.
Deštník plave!


Děti si hned všimly, že pozoruji něco zvláštního (navíc jsem vytáhla foťák), a zahleděly se mým směrem. Plaváčka uviděly okamžitě, přišel jim legrační a oba se začali nahlas smát. Kdo by se nesmál, deštník vypadal na hladině nepatřičně, trochu jako zatoulaný trouba.
"Mamíííí, deštník plave!!!", volali se smíchem oba.
"Zachráníme ho! Že jo? Že ho zachráníme!!?", prosili jeden přes druhého.
Z Berounky už jsem v minulosti vylovila lecos - klobouk, několik splávků, pádlo...mnohem víc věcí mi však v řece nenávratně zmizelo - peněženka, šátek, Bušek z Velhartic (společně s touto lahví se potopil i dříve zmíňovaný nalezený klobouk). Deštník mezi těmito předměty dosud nefiguroval. Tenhle plul sice naším směrem, ovšem velice pomalu. Hrubým odhadem k nám moh dorazit možná za hodinu.
Chvilku mi trvalo, než jsem klukům vysvětlila, že Plaváček je od nás příliš daleko, a poté jsme vyrazili přes lávku k berounskému náměstí.

Zdrželi jsme se dobré dvě hodiny. Nákup nových botek, cukrárna, hračkárna, dlouhé sezení před fontánou, potraviny, file a hranolky.
S plnou nákupní taškou jsme se vraceli k lávce. Už jsem se v duchu viděla v autě, když mě synek upozornil, že jsem na něco zapomněla.
Deštník.

Všechny mé argumenty padaly na planou půdu, dva páry rukou mě táhly kamsi stranou směrem k břehu řeky. V duchu jsem si říkala, že pokud již deštník nezmizel za zatáčkou, jistě ho pod lávkou už dávno někdo vylovil. Omyl - nevylovil.
Kluci zajásali sborem.
Co udělá maminka s taškami v rukách, přemlouvána a povzbuzována dvěma nadšenými skřítky? Co udělá... Odloží nákup na břehu, sundá si boty, vyhrne nohavice a vyrazí doprostřed řeky zachránit Plaváčka.
A zatímco jsem se brodila vodou, ze břehu se ozývalo:
"Jooo, ještě kousek! Už je blízko! Vidím ho!!!"
A taky:
"Ty to dokážeš, mami!!!"
A když jsem konečně zvedla deštník z vody, bylo slyšet dvojhlasné:
"Hurááááá!!!"

Sláva! Zachránili jsme ho!

Co tomu říkali lidé na nedaleké lávce, to vážně nevím. Ale řekla bych, že každý dál spěchal za svou neodkladnou záležitostí, takže si mého hrdinského skutku nejspíš nikdo nevšiml. Možná stejně, jako si do té doby nikdo nevšiml Plaváčka.
Byl u toho jen ten deštník a dva kluci.
Naštěstí.
Mě to tedy rozhodně nevadí.
A dětem je to jedno.

Ty můj Plaváčku!

Umyj si svého koně!

15. července 2010 v 0:31 | Lucka |  Koně
Vlna veder pokračuje, člověk už málem neví, kam by zalez. Dokonce už i uvnitř našeho domu láme teplota rekordy. Škoda, že nejde zavařit do sklenic jako kompot a schovat na zimu. To by byla krása!:
"Maminko, mě zebou nohy...!"
"Neboj, otevřeme si tu konzervu tepla, co jsme si zavařili v létě. Letos jich máme opravdu dost..."
"Ano! Ano!!!"

Ale nejen lidem je horko. I ve stáji už teplota vyšplhala dost vysoko. Naštěstí není nic jednoduššího, než vzít kyblík s vodou a vedrem znavené koně ochladit.
U Sendyho není nikdy jisté, jestli se setkám s pochopením. Rozhodně to není žádný čochtan a na kýbl s houbou v mých rukách hledí vždy s mírnou nedůvěrou v oku. Předem ví, že za chvilku bude stát kopyty v blátě, což je právě to, co Sendy bytostně nesnáší. Rád je nohama na pevné zemi a krom toho voda, kapající z hřívy, ho taky dost rozčiluje.
Sendy
Co to bude, až to bude...?

K rychlé dohodě vždy přispěje nějaký ten malý úplatek...takže začneme několika ztrvdlými rohlíky. Sendy spokojeně chroustá, já se nořím houbou do kyblíku s vodou a za chvíli je celý kůň mokrý. Po srsti mu stékají čůrky špinavé vody. Alespoň se zbavíme toho, co kartáč nepobral.
Sendy
Tak jo...když to musí být.

A což takhle trochu šamponu? Nebudu drsoň, ten s vůní levandule si nechám pro sebe. Na koně použiju šampon psí. Taky bych mohla Sendymu koupit přímo šampon koňský, ale to bych se s ním musela po zbytek roku mýt sama.
Sendy
Neboj, to není šampon na vlasy, tenhle bude bez parfému. A vida - psí šampon s vůní tea tree! To jsou věci...

Tak, a nakonec řádně opláchnout. Nejlépe to jde plným kýblem z každé strany, ale to se z technických důvodů fotit nedalo, mám svůj foťák ráda. Tahle fáze už Sendyho nebaví. Motá se v louži dokola, cuká za vodítko, voda z něj teče proudem. Ale už je to voda čistá. Naopak, přichází moment, kdy můj zevnějšek začíná vypadat dost zoufale.
Až domyju koně, musím ještě něco udělat sama se sebou...nejspíš budu potřebovat sprchu.

Sendy
Ještě to ten foťák bere...?

A nakonec nezbývá, než vypustit koně do výběhu na sluníčko. V tom dnešním stihl Sendy uschnout za pár minut. Jak voda mizí, pomalu se objevuje jeho blyštící se srst. Skoro hází blesky. To ovšem obvykle netrvá dlouho. Obvykle ujde Sendy pár kroků a vyválí se z obou stran v prachu hned před stájí.
Dnes jsem s tím počítala, foťák v pohotovosti, ale asi mi chtěl Sendy udělat radost a nevyválel se. Teda alespoň ne přede mnou.
Tak mám teda radost, no...
A jdu se umýt.

Sendy
Tak jak vypadám? Dobrý, ne...?




Strašlivé vedro

12. července 2010 v 23:33 | Lucka |  Co mě ještě baví
To bylo zase vedro! Ale co bychom chtěli, máme červenec, každý se o sebe musí postarat, jak umí. Zůstat na sluníčku se skoro blíží sebevraždě. Kolem poledne není ani ve stínu nijak příjemně, v takovém případě je třeba najít sobě cosi tekutého, ať už k pití nebo ke koupání, případně zalézt někam hodně hluboko.

horko

Vlaštovky se stáhly do stínu stáje. I přes zdrcující horko tam kroužily dokola a chytaly u stropu  hmyz. Ony totiž i ty mouchy hledaly útočiště ve stáji a to neměly dělat. Vlaštovky měly snadný oběd.
U koní v boxech je několik ptačích hnízd. Letos je v nich už druhá várka potomstva. Bohužel, jedno hnízdo si vlaštovky zbudovaly také přímo pod eternitovou střechou a ta se teď od slunce rozpálila jako plotna. Mláďata v tomto hnízdě neměla šanci přežít. Slunce má totiž i stinné stránky.

horko

horko

Pidipes Falko zmizel v posteli a dělal, že tam není. Má totiž takovou teorii: Když je zima, je nejlepší zalézt do peřin. A copak dělat v případě, že se udělá nesnesitelné vedro? Přece zalézt do peřin!
Napadá mě, že bych ho zítra měla probudit, vytáhnout a trochu ošplíchnout. Jistě bude plný nadšení...

A ještě jeden pohled na širé rodné lány v letním slunci oblečené. Na teploměru bylo lehce přes 35 stupňů. V takovém vedru se asi nejlépe daří těm balíkům slámy na obzoru. Úplně na nich vidím, jak si na žhavém slunci medí. Přímo se tam tetelí blahem.

horko

A pozor! Tohle je důležité dokumentační foto. Jak se pozná, že je opravdu strašné vedro? Já už to vím. Opravdu strašné vedro je, když na stromech začnou růst bumerangy. Tady vyrostl jen jeden, takže to ještě není tak zlé. Do Austrálie máme naštěstí stále dost daleko.

horko

A tuhle fotku fotil paparazzi amatér Honzík. Nejlepší způsob trávení horkých letních dní. Dobré je, když o tom nikdo moc neví, aby dotyčného nenapadlo začít odpočívající tahat pod různými záminkami z vody. Pokud je v dosahu osoba, která vodu nemiluje a slunce se téměř štítí, nastává ideální stav. Takovou osobu je nejlepší pověřit namícháním nějakého drinku. Složení není příliš důležité, hlavně musí být pití řádně vychlazené, dokonalost pak dělá led a brčko. Pokud pověřená osoba zapomene snítku máty, stačí udělat pár kroků a utrhnout si ji kousek od bazénu (nejtěžší je vybrat dobrovolníka, který z vody pro ni vyleze).
Neukázněné děti musí z bazénu ven, to je jasné. Na hladině po nich zbydou plavací destičky s praktickým otvorem uprostřed, jehož druhou funkci vidíte též na fotce.
Destičku se sklenicí netřeba držet. Filtr honí vodu v bazénu dokola, takže i pití rotuje s proudem, jede dokola kulatého bazénu a v pravidelných intervalech se ke svému vlastníkovi samo vrací.
A ještě další poznatek:
Po určité době se do bazénu nezvedené děti sami vrátí. Začnou dělat vlny, ruší kroužící proud, cákají, dožadují se vrácení destiček. Ale není kvůli tomu třeba věšet hlavu.
Rodič je nucen si vzít pití zpátky do ruky a korigovat chování mladých výtečníků. Ale zatímco popíjí, sklenka neubývá. Nastává zde totiž efekt bezedné sklenice. Jak voda cáká a lítá vzduchem, průběžně a zcela nenápadně se obsah sklenky sám znova doplňuje. Odpadá tím zbytečné další volání pověřené osoby, děti dál vesele skotačí a popíjet se může prakticky do západu slunce  (někdy i déle), hladina alkoholu v bezedné sklenici totiž není nikdy nebezpečná...

horko

Balada o zavařeném mozku

9. července 2010 v 22:23 | Lucka |  Perličky a vtípky
To byl dneska horký den! Buď se mi v tom vedru zavařuje mozek, nebo mě už rozum mílovými kroky opouští. Zmizel mi mobil. Dočista. Náhle a bez varování. Jeho poslední okamžiky bych popsala asi tak (krok po kroku si v mysli vybavuji denní program mé briketky):

Dopoledne trávil můj mobil spokojeně na lednici jako obvykle, takže nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k jakékoli výjmečné události. Byl čerstvě nabitý a zabalený ve svém futrálku.
Po obědě jsem se s klukama přesouvala navštívit babičku. Mobil jsem nesla v ruce s sebou. V druhé ruce jsem měla taštičku fotek a vodítko s Falkem. Nic neobvyklého. Klukům jsem mobil tentokrát nepůjčovala.
Od babičky jsme odcházeli s igelitkou, ve které byla sklenice polévky,  pošta pro tatínka a taky můj mobil. Jistě tam byl. Doma jsem vyndala polévku z tašky a zjistila, že uzávěr trochu teče. Obálka byla mírně mastná, takže jsem dobře kontrolovala, jestli má briketka neutrpěla nějakou újmu. Byla v pořádku. Toto je zřejmě okamžik, kdy jsem chudáka mobila viděla naposled, alespoň tak mi to říká má chátrající paměť.
Polévku jsem dala vychladnout do kuchyně, Vašíka uložila k pohádce, Honzík se rozběhl ven k bazénu. Než Vašík usnul, třídila jsem nové fotky. Potom jsem šla ven za synkem. Z okna jsem viděla, že přišla babička. Vyndala jsem z mrazáku pár zmrzlin, které Honzík sám vyráběl. V horkém počasí přišly velice vhod. Vykoupala jsem se. Vzbudila jsem Vašíka a vrátila se s ním k bazénu. Vyndala jsem mu na zem deku. Přijel tatínek z práce. Prohodila jsem před babičkou, že bych ještě měla dojet nakoupit. Vzpomněla si, že by se jí to také hodilo a navrhla, abych ji vyzvedla, až pojedu nakupovat. Odešla domů.

A tady se už dostáváme do černé díry mé paměti.

Přišla jsem domů za tatínkem, vysvětlila mu svůj nápad s nákupem, tatínek nic nenamítal,  šla jsem zavolat babičce. ALE MOBIL NIKDE! Prohledala jsem kdeco, jenže marně. V takovém případě není nic jednoduššího, než blbouna prozvonit. Mobil kdesi vyzváněl, ovšem doma to rozhodně nebylo. Ani u bazénu jsme se zvoněním nepochodili. Hledali jsme jako blázni, ale mobil jako by se propad do země.
Kam jsem ho jen mohla sakra dát!

Půjčila jsem si tatínkův telefon a za chvilku už jsme svištěly s babičkou do Kauflandu. Pořád mi to vrtalo hlavou. Kde ten šmejd může být? Mé okolí situaci nechápalo, což se projevovalo naprosto stupidními dotazy.
"Nevyplas zvonění?" Probůh jak?
"Nebylas s ním u koní? Třeba je ve slámě." Opravdu nebyla.
"Tak jsi ho zapomněla u babičky!" NE! NE! NE!
Hlava mi to už nebrala. Úplná záhada!

Projížděly jsme s nákupním vozíkem regály. Hromádka uvnitř přibývala a pomalu jsme se s nákupem přiblížily k pokladně.
Najednou se babička vesele zasmála a ukazovala:
"Podívej na ty chlaďáky! Zmrzliny mají úplně vyprodané!"
Koukala jsem do velkého prázdného boxu jako puk. Možná jsem vypadala, že mě cvaklo, ale to bylo tím, že mě opravdu v té chvíli cvaklo. Nešlo totiž o to, co v chlaďáku nebylo, ale co by tam mohlo být ...

Doma jsem vyskočila z auta a má první cesta vedla do chodby k mrazáku se zmrzlinami. Otevřela jsem poklop a v oku se mi zrodila slza. Těžko říct, jestli radostí z poznání, nebo žalem nad sebou samou.
BYL TAM!
Ležel mezi zmrzlinami, černý, ve futrálku, úplně promrzlý a orosený jemným chmýřím jinovatky. Když si představím, jak tam chudák marně vyzváněl a dokonce i vibroval!!!

Rychle jsem s mobilem běžela za tatínkem. Nebyla jsem schopna slova, tak jsem mu briketku jen vložila do ruky. Mluvit nebylo třeba, hned pochopil. Naštěstí ihned věděl, co dělat. Vysvětlil mi, že nesmím mobil hned ohřát. Místo toho ho rozebral a uložil do lednice.
Situace je vážná, nikoli kritická.
Jen co pomine nebezpečí kondenzace, začneme s resuscitací.
Drž se, briketo!
Drž se!!!

Nevolejte mi...





Kozlík otrapa

7. července 2010 v 23:07 | Lucka |  Kozy
Chvíli se pásl, potom chvilku bloumal kolem a potom se začal nudit. A co dělá ten, kdo už neví roupama co by? Otravuje! Jeho okolí trpí a každý se jen tiše těší, kdy už dá konečně ten otrapa pokoj.
Jenže takový otrapa má obvykle neuvěřitelnou výdrž.
A někdy si najde dokonce i kamarády...


Cesta tam a zase zpátky, zkrátka Beskydy

4. července 2010 v 23:45 | Lucka |  Cesty
Hlásím, že jsem opět zde!
Počasí si s námi zahrálo skoro jako loni. Jenže zatímco v loňském roce na nás celý týden dovolené vydatně pršelo a doslova za našimi patami přišly záplavy, letos nás celou dobu bušilo do hlavy slunce jako kladivo. Ale nestěžuji si, protože nějak být zkrátka musí.
Na týdenní dovolenku jsem odjížděla s druhou načatou sérií ATB, neb zrádný angínový bacil si svůj útok zkrátka umí dobře načasovat. Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůře. Děti kašlaly jak malí tuberáčci, takže jsem ke své apatice přibalila ještě kapky proti kašli a pár platíček paralenů.

O průběhu dovolenky by se daly psát celé romány, takže zde vypíchnu jen nejzajímavější momenty zaznamenané mým věrným foťákem...

Beskydy
Při pohledu na první obrázek hned každému dojde, kde že jsme to vlastně byli. Troufnu si říct, že Radegast je nekorunovaný král Beskyd. Najdete ho všude a na všem. Koneckonců, stejnojmenné pivo se prodává i v Berouně.
Tahle socha je údajně nová, stará byla kamsi přesunuta. Nevím proč a nevím kdy. Tu starou pamatuji ještě v roce 1988. Souhlasím s názorem, že byla větší (jenže to bylo tenkrát proti mě všechno) a trochu jiná. Nebyla na ní ta kachnička v Radegastově ruce. Marně si lámu hlavu, kde se tam vzala a proč ji nový Radegast vlastně drží. Víte to snad někdo?


Beskydy
Cesta lanovkou na Pustevny. Vašíkem jsem si nebyla vůbec jista. Zato tatínek ano, proto si ho vzal k sobě. Vysloveně jsem mu nařídila, aby ho celou cestu pevně držel. Byla jsem přesvědčena, že se bude synek bát.
Vašík celou cestu ani nehlesl, rozhlížel se a mával mi vesele dozadu. Tatínek mobiloval. Bála jsem se zase jenom já...

Beskydy
Tuhle kadibudku jsem si musela vyfotit. Strom už to má spočítané, ovšem dřevěný hajzlík stále ještě drží, jen trochu našišato. Uchýlit se na takový záchodek musí být trochu adrenalin...každopádně kakat to tam bude samo a rychle.

Beskydy
Honzík - pavoučí muž v lezeckém areálu v Ráztoce. Nikdy bych nevěřila, čeho je schopen. Není to tak dlouho, co ho musel tatínek doslova snášet dolů po žebříku ze seníku. Tady je vidět, že všechno jde, jen když se chce.

Beskydy
Skanzen v Rožnově - výlet na jeden a více dní. My měli jen ten jeden. Tohle jsou historické úly vyřezané z klátu. Jen ty včely mi tam chyběly. Před úly byl plůtek, ale vrátka trochu pootevřená. Nikdo nikde nebyl, drze jsem tam vlezla a prohlídla to zblízka. Vzadu měly úly otvírací dvířka. Stále nikdo nekoukal, tak jsem i ty dvířka otevřela. Uvnitř byly úplně maličké rámečky, asi tak 20x15 cm, téměř poloviční, než jaké se nyní běžně používají. Jen nevím, jestli byl tenhle systém také původní, nebo si rámečky do starého úlu kdosi přidal teprve před několika lety.
Beskydy


Beskydy
A ještě Rožnov. Pan učitel v staré budově školy vysvětlil Honzíkovi systém psaní na destičky. Mezitím sebral Vašík nepozorovaně starodávnou pravou mořskou houbu a smazal s ní nápisy na vedle stojící historické tabuli.
Pan učitel nám vysvětlil, že pro tyto případy má ve stole opravdu nefalšovanou školní rákosku. Raději jsme šli o dům dál...

Beskydy
A naposledy Rožnov. Rozšafný kovář (je některý kovář jiný?) hned přidělil Honzíkovi práci, foukat měchem do výhně. Honzík tahal, ohníček jakž takž hořel a kovář se smál. Vašík na táhlo nedosáhl a připadal si neužitečně. V rámci bratrské podpory se alespoň chytil Honzíka za kalhoty, aby nebyl v kovárně tak úplně zbytečný.

Beskydy
Zřícenina Starý Jičín. Moc pěkná. Jeden by se skoro bál, aby se někam nezřítil. Kolem kroužili dravci, ale supi to určitě nebyli, to bych si všimla.
A ještě něco. Až nahoře u hradu je hospoda. Taky moc pěkná. A já se ptám: Jičínští, proč byla ta hospoda zavřená??? Jičínští (hrozící smajlík)!!!

Beskydy
Jeskyně Šipka. Tudy kráčely dějiny. Tudy kráčeli naši prapředci a to doslova. Já tudy kráčela také a ven jsem vylezla s kvalitní boulí na hlavě. Honzík se stále snažil najít něco, co všichni před ním přehlédli. Ale žádná zapomenutá čelist tu už neležela, ani medvědí zub ani lopatka z mamuta. Tak třeba příště...

Beskydy
Zmožení cestovatelé poblíž štramberské Trůby. Tváří se, že je to k ní kousek, ale ještě pěkně daleko. Ona se totiž nezdá, ta Trůba.

Beskydy
A tady jsem konečně také já. To je náhodička! Jsem pod rozhlednou, která stojí kousek nad Štramberkem, a prohlížím si tabuli s mapou. Každý fotograf ví, že i když si dá opravdu záležet a vše poctivě vyfotí, sám z pochopitelných důvodů na žádné fotce není. Já jo. To mám ale kliku.

Beskydy
Vězeň v hladomorně štramberské Trůby. Chudák. Kdo ví, jak dlouho už tam sedí. A to mu ještě všichni návštěvníci hází na hlavu mince (Koruny, možná i Eura). Nešťastník! Příště na něj musím pamatovat a nadrobím mu tam aspoň kus chleba...

Beskydy
Stromy v parku pod hradem Hukvaldy. Tomu říkám kořeny! Co nahoře, to dole. Tenhle strom se opravdu drží při zemi. Jeho kořeny se plazí kolem jako hadi. Takových stromů jsme vedle sebe viděli v hradní oboře hned několik.

Beskydy
Ovšem tenhle kráčející strom o třech nohách se od země poněkud odpoutal. Úplný Trifid, jen vyrazit do světa. Naštěstí jsme byli rychlejší a byli jsme u brány dřív.

Beskydy
A na závěr soutěžní otázka. Zatímco já nosila celou dobu na krku svůj megavýkonný superfoťák, náš tatínek si sem tam cosi cvaknul svou malou kapesní sekačkou. Jeho foťák žádné speciální funkce (pokud vím) nemá. Přesto mě šokoval touto fotkou z okna štramberské Trůby.
A já se ptám:
Jak je možné, že tatínek vyfotil na svůj foťáček tuto kolorovanou krajinu???
Kdo první odpoví správně, bude oceněn plaketkou.

Aktualizace:

Zlatou plaketku vyhrávají Janah a MirekČ v těsném závěsu.  Plaketku mám jen jednu, tak se o ní musíte podělit.
Sikar psal, že měl tatínek guláš na čočce. To není zcela nemožné, ale v tomto případě jsi bohužel vedle.
Sluníčko svítilo ostře, ale ani Radka se netrefila.
Přidávám dokumentační foto, které celou situaci vysvětluje:

Beskydy