Srpen 2010

Krmení včel

28. srpna 2010 v 20:06 | Lucka |  Včely
Med máme vytočený, prázdné rámky uklizené, teď zbývá před zimou ještě včelky řádně nakrmit. První cukrovou vodu jsem míchala již 14.8., tedy hned jak jsem po posledním vytáčení umyla medomet.
Krmit se musí včas, aby cukrovou vodu zpracovala ještě poslední letní generace včel. Je to totiž pořádná dřina. Letní generace včel je geneticky stavěná na délku života 20-30 dní. Na tvorbě zimních zásob se můžou tyto včely do konce léta pěkně vyřádit, pracovně vybít a vyžít a nic víc se po nich ani nechce. Oproti tomu během srpna nastupuje generace včel zimních. Tyto nové včely musí v úlu vydržet až do jara, z čehož vyplývá, že jejich genetická životnost je několik měsíců a každý včelař si je od raného podzimu pěkně hýčká, aby se neunavily, neprochladly, nebo aby jim nějaký vetřelec neublížil, zkrátka aby bylo vlastně na jaře z čeho od nuly začít.

Cukr s vodou míchám včelám v jejich oblíbeném poměru 3:2. Každé včelstvo dostává naráz v obrácené sklenici 3 litry této směsi. Pro deset úlů připravuji denně celkem 30 litrů tohoto materiálu ve dvou konvích. Sesypu, zaliju a míchám, míchám a míchám....
Do zimy musí dostat každé včelstvo celkem alespoň 15 kg cukru.

krmení včel
Hotovo, namícháno, jedem!

U včelínu je pak třeba cukrovou vodu rozlít do sklenic. To je práce pro našeho tatínka. Loni jsem roztok přelívala sama a byla to pěkná fuška, přestože jsem si ho předem rozdělovala do několika menších kanystrů. Navíc nám letos přibyl další pomocníček, takže jsme to ve třech zvládli jako by nic.

Krmení včel
Pořádně to přidrž!

Po prvních naplněných sklenicích už se kolem nás začnou vždycky slétat vosy. Jsou to pěkné potvory a lezou klidně až do konví. Proto je potřeba pracovat hbitě, aby jsme jim zbytečně nedávali příčinu k nekalému pychu.
Každou sklenici je pak třeba rychle zaklopit dírkovaným víčkem a hurá s ní do úlu!

Krmení včel
Dobrou chuť!

Sklenice stojí v ůlu na zasíťkovaném otvoru, takže se včelky mohou odspoda hned pustit do práce. A rozhodně nezahálejí - jednu sklenici cukerného roztoku spotřebují do druhého dne. Vosy brousí stále kolem, ale slíznou jen pár zatoulaných kapek. Taky mravenci tu ťapou v zástupech. Každý zkouší, co by kde trhnul, ale chyba lávky. Všechen roztok včely hbitě zpracují a zavíčkují do buněk na zimu. Včel je v ůlu pár desítek tisíc, proto potřebují pořádně naplnit spižírnu.

A je to.
Špajzka je plná. Teď vše ještě uhájit před drzými vetřelci, kterých není málo.
Jestli to zvládnem?
Do jara je ještě moc daleko...

Buva
Boowa a Kwala







Záhada prázdné lednice

26. srpna 2010 v 22:36 | Lucka |  Co mě ještě baví
Včera jsem byla s dědou na pracovním výletě za hranicemi naší vlasti, zajeli jsme vyřídit jakési úřední záležitosti do Německa. Děláme to tak touto dobou každý rok a taky se vždy zastavíme v tamějším supermarketu a přivezeme domů na ochutnání pár vybraných kousků potravin - většinou sýr, nějaký ten wurst, pro mě samozřejmě sklenici německého mléka a pár jogurtů.
Včera vše proběhlo standartně, z dědového auta jsem vše později přendala do tatínkova a ten s Vašíkem ten nákup zavezli domů, zatímco já jsem s Honzíkem přišla za nimi později pěšky.

Teď je 22.00 hodin a právě jsem objevila tajemnou záhadu. Chtěla jsem si namazat chleba německým máslem, ale ať hledám jak hledám, v lednici máslo zkrátka není. Po krátké revizi zjišťuji, že věcí chybí trochu víc: Dvě másla, jeden plísňový sýr a uřčitě taky krabička s uzeným lososem. To jen tak od oka.
Náš tatínek se ještě nevrátil z práce. Pomalu se začínám děsit, kde ty másla a ryba zůstaly a kde trávil plísňový sýr celý den...
A protože čekám a čekám a tatínek pořád nikde, dám sem teď pro zajímavost anketku a pak (snad) společně uvidíme, kde se skryla pravda...

(Hlasujte v anketce po otevření komentářů.)




Aktualizace 28.8. v 8.00:
Záhada dosud není uspokojivě vysvětlena. V této chvíli mohu říct, že se našlo jedno máslo a ryba.
Plísňový sýr nemáme, ale víme kde je.
Po druhém másle se stále intenzivně pátrá...

Druhá aktualizace 28.8. ve 20.00:
Záhada objasněna.
Situace byla pěkně zapeklitá.
První máslo a ryba se našly v lednici, založené dalšími věcmi (hrnec s čerstvým mlékem). Tatínek přišel, kouknul a viděl. Nechápu.
Plísňový sýr zůstal v Německu. Netuším, kdo ho z nákupního koše vyndal a proč, nicméně na účtence zcela evidentně nefiguruje.
Druhé máslo nám dalo pěkně zabrat. Po dlouhém úsilí ho nakonec nalezl děda v kufru auta. Prý se maskovalo za autolékárničku.
To teda fakt nevím.
Někdo má teď máslo na hlavě...


Seš tupovanej!

25. srpna 2010 v 22:20 | Lucka |  Perličky a vtípky
Zpráva z tisku:
Měl jsem dáseň utrženou od zubů, popisoval nehodu na kole Vodrážka
Poslanec a předseda zahraničního výboru David Vodrážka (ODS), který v úterý havaroval na kole, popisoval Právu okolnosti nehody.
(Novinky.cz)

Děda: "Tak si představ, že ten Vodrážka jel na kole, spadnul, rozbil si hu.. a má prý na hlavě 50 stehů! To je, co?!"
Já: "Týjooo! Normálně seštupovanej jak stará ponožka!"
Honzík: "Teda maminko, copak takhle se mluví s dědou???"
Děda: ???
Já: ???
Honzík: "Já tě dobře slyšel! Řeklas dědovi:" Seš tupovanej!" Děda neni tupovanej! To se neříká!!!"
Své kolo jsem oprášila zcela nedávno.
Radši si dám velký pozor, abych neskončila tupovaná taky...



Memoriál generála Custera

23. srpna 2010 v 23:15 | Lucka |  Cesty
Tuto sobotu jsem s klukama navštívila akci nazvanou Memoriál generála Custera, konanou v Hněvšíně poblíž přehrady Slapy. Mapu jsem pečlivě nastudovala den předem, takže naše cesta autem proběhla bez valného bloudění a hledání (zakufrovali jsme opravdu jen jednou). Kousek před cílem jsme se úspěšně sešli s našimi přáteli.
První, co mě zde překvapilo, byl volný vstup (palec jednoznačně nahoru). Na podobných akcích tohle rozhodně nebývá zvykem, ba naopak. Žádné vstupenky, jen dobře viditelná kasička, do které jsme rádi přispěli. Jak milé překvapení!
Přijeli jsme právě na zahájení. Koní bylo všude kolem spousta (podle pramenů údajně 150) a lidí taky. Naštěstí bylo na velkém prostoru pro všechny místa dost, takže jsme stáli hned za páskou pro diváky.
Myslím, že tu profláklou historku o největším, nejubožejším a posledním tragickém omylu generála Custera asi všichni znají. Bitva u Little Big Hornu vešla do dějin tím, že tam slavný bojovník s indiány padl se vším všudy a že to zkrátka projel na celé čáře. Cimrman by celou bitvu jistě zařadil do velké epopeje Naše slavné prohry, kdyby ovšem byla naše.
Pokud tu stále ještě někdo tápe, přidávám poněkud zjednodušenou, leč podařenou hudební nápovědu:




Stáli jsme za páskou pro diváky. Za chvilku už kolem nás projížděla za zvuku hudby Sedmá kavalerie s generálem Custerem (v podání Václava Vydry) v čele. Sice za ním nevlály pověstné zlaté kadeře vlasů, zato jel na koni bez uzdy a otěží, jen s nákrčním řemenem kolem koňského krku (na filmu níže je to ten, co drží červenobílou vlajku). V první chvilce jsem se lekla, že už mě šálí zrak, nebo že se koni během  příprav stala nějaká nečekaná nehoda na výstroji. Myslela jsem, že takhle může jezdit jen Gandalf ve své pověstné filmové trilogii. Jenže zatímco slavnému čarodějovi pomáhala na každém kroku počítačová grafika, zde jsem něco takového viděla v reálu přímo před sebou bez zásahu programátorovy ruky. Klobouk dolů!
Následoval program, během kterého všech 150 koní defilovalo na louce před diváky, hudba hrála, já fotila, děti celkem vydržely bez vyrušování, zkrátka spokojenost.

Memoriál gen. Custera
7. kavalerie

Memoriál gen. Custera
Řazení koní

Růžovka
Růžovky by se měly střílet

Když se začaly děti nepokojně vrtět a zlobit, jak to obvykle bývá, přesunuli jsme se společně na protější kopec k indiánské vesnici. Nebyl to úplně špatný tah. Možná jsme odtud viděli dokonce lépe než z původního stanoviště.
A taky jsem byla díky tomu svědkem několika zajímavých jevů:
V okamžiku, kdy to dole v údolí brala kavalerie šturmem a kdy tudy letělo všech 150 koní, se nahoře na kopci úplně doslova chvěla země pod nohama. Bylo to jako malé zemětřesení. Dusot kopyt v té chvíli přehlušil amplióny s rozhlasem, živou kapelu, trubky i bubínky. Být na místě indiána, beru úprkem nohy na ramena...
A ještě něco jsme viděli. Zatímco na jedné straně louky se koně řadí k výpadu, kousek za kopečkem si neukázněná rodinka rozhodla zkrátit cestu. Tatínek podlezl pásku s pejskem první, maminka se dvěma špunty za ním. Jdou jako na procházku. Když slyší podivné dunění, zrychlují. Tatínek je nejbystřejší. Táhne hbitě přes louku neochotného vzpírajícího se Punťu. Maminka daleko za ním jedno dítě strká před sebou, druhým cuká k rychlejšímu běhu. Chlapec je chápavý, brzy pochopil souvislosti, proto utíká sám napřed. Maminka s druhým dítětem a taškou zůstávají osamoceně v poli...
Že by první oběti bitvy?

Neukázněná rodinka
Neukázněná rodinka

Rozhodli jsme se najít ve vesnici ztepilého indiána, který by byl ochoten se nechat vyfotit s dětmi. Jak každý ví, indiáni se fotí neradi, protože jim foťák bere jejich duši. Ale nám se zadařilo , takže z vigvamu vylezl indián jako hrom s puškou v ruce. Vypadal jako Gojko Mitič. Měla jsem z něj radost, kterou ovšem děti nesdílely. Slabší povahy začaly brečet, hrdinové pouze couvali. Strejda Jirka zachraňoval zoufale situaci. Už to vypadalo, že se bude fotit s náčelníkem sám, ale děti to naštěstí po chvilce trochu rozdýchaly, takže jsme je k němu nakonec dostali a strejda je nějak přidržel, aby už nemohly utéct. Teta Denisa mi přesto nahlas šeptala do ucha: "Foť rychleee!!!"

Živý indián
Ztepilý indián

O kousek dál jsme potkali malého indiánka. Mluvil plyně česky. Řekl nám, že se jmenuje Modrý kamínek. Řekl to i indiánsky, jenže to slovo jsem už zapomněla. Jazyk Dakotů mi nikdy moc nešel.
S Modrým kamínkem se Vašík vyfotil rád a bez přemlouvání. Dokonce s ním možná sdílel i nějaké tiché sympatie...

Modrý kamínek
Modrý kamínek

Když jsme opustili toto indiánské ležení i celou bitvu, přesunuli jsme se k Slapské přehradě. Nejdřív jsme se vykoupali a pak jsme se projeli parníkem (fotky v galerii).
Následoval zlatý hřeb dne - spaní ve stanu. Kluci měli svoji premiéru a těšili se na ni už od rána. Nevadilo, že stan stavíme jen u chaty na zahrádce, nadšení bylo obrovské. Potom se kluci zabalili do spacáků a vypadalo to, že hned usnou. Ještě jsem je musela pracně vytáhnout na večeři a do tepláků než se mohli konečně zachumlat doopravdy.
A potom už spali a spali...

Na závěr ještě trochu mé tvořivosti z pořízeného materiálu:



Poslední med

18. srpna 2010 v 23:32 | Lucka |  Včely
V sobotu jsme vytočili poslední med, což bylo letos třetí medobraní. Vymyslela jsem to tak, že brzo ráno vybereme z úlů všechny plné plásty, naskládáme je do auta, odvezeme ze zahrady až k domu a tam budeme teprve vkládat rámky do medometu a v pohodě vytáčet.
Ale ráno lilo jako z konve. Chtěla jsem zavolat mé pravé ruce dědovi, že akci odkládáme, jenže mi nezvedal telefon, takže jsem sedla do auta a vyrazila ke včelínu.
Všude tekly potoky vody a já s hrůzou zjistila, že přede mnou po polní cestě projel těžký jeřáb k opravě blízkého sloupu vysokého napětí. Cesta vypadala jako tankodrom. Mé auto v ranním úsvitu klouzalo tím marastem sem a tam zleva doprava, zatímco mi stěrače protivně kmitaly před očima.
Když jsem se hlasitě prohrabávala právě kolem elektrického sloupu, klimbající hlídač vysokozdvižné techniky vyběhl zděšeně ze svého improvizovaného ležení ve Škodovce.

Děda už čekal u včelínu. Divil se, že jsem vytáčení neodložila na jindy. Taková slota! Když jsem mu vysvětlovala, že jsem telefonovala v pět hodin, jen se rozpačitě poškrábal na hlavě. Přiznal se, že drobátko zaspal a vlastně vstával teprve před chvilenkou.
A protože nic není tak horké, jak se upeče, v šest hodin přestalo pršet jako mávnutím kouzelného proutku.

Jak jsem se již dříve zmiňovala, v tuto roční dobu už hmyz zazimovává. To znamená, že hlídá své pracně získané zásoby jak se jen dá. Chyby se nepromíjí a každá rána dovolena. Vzrůstá nervozita, agresivita, bodavost, slídivost. Minulý týden jsem odklopila víko zcela prázdného úlu. Jen několik mrtvých včel bylo důkazem boje, který se tu přednedávnem odehrál. Včelstvo bylo napadeno a zdecimováno možná vosami, možná sršni, nebo třeba jiným včelstvem. Vítěz bere vše.

Postupně jsme vyndavali z úlů rámky s medem, ometali z nich včely a vše ukládali do prázdných nástavků. Přestože jsme vše pečlivě přikrývali, včely o našem lupu dobře věděly. Byly pěkně naštvané, což je pochopitelné, a kroužily neodbytně kolem plných bedniček. Med jsme měli z úlů vyndaný poměrně rychle, přesto to kolem nás, když jsme končili, už pěkně hučelo. Při přesunu s naplněnými nástavky k autu to vypadalo, že všechny včely půjdou s námi. Nepříjemně nás doprovázely, dokonce jsem jich pár musela i nedobrovolně naložit do auta.
Při zpáteční cestě tankodromem mi rozčíleně běhaly po okenních sklech a naštvaně bzučely. S tímhle výletem evidentně nepočítaly.

Včely cestovatelky
Včely cestovatelky za oknem auta

Doma už šla práce hladce. Otevřela jsem kufr a včely vylítaly ven. Když jsme odvíčkovali několik plástů a vložili je do medometu, oba jsme se shodli, že jsme vlastně vůbec nesnídali.
Všude bylo tolik medu! Došla jsem domů pro chleba s máslem a stírala jsem na něj med z věcí, které by se jinak stejně po práci myly vodou: vytírala jsem odvíčkovací talíř, stírala jsem nožem med na boku medometu, i ten co nakapal do nástavku. Točili jsme klikou, jedli ty chleby a popíjeli kafíčko.
Bylo to fajn.
Včelařské zátiší

Před polednem nás přišly zkontrolovat Vašík s babičkou. Při pohledu na hrnky s kafem si nejdřív myslely, že se pěkně ulejváme. Ale tou dobou už jsme měli plné čtyři kyblíky černého medu, důkaz naší ranní píle.
Vašík si chtěl zatočit klikou, jenže na ní ještě vůbec nedosáhl. Přiložil tedy svou ruku jinde - vylizoval odvíčkovací talíř od medu.
To mu šlo dobře.

Ochutnávka
Výstupní kontrola

Tak to by bylo pro letošek k medu všechno. Teď ještě rozdělit z konví do sklenic a můžeme do jara vesele mazat.
Hned jak jsme skončili, šla hned jsem namíchat cukr ke krmení, aby včelky po našem lupu netrpěly hladem. Ale to by bylo na dlouho, k tomu se vrátím v nějakém dalším článku.

Nyní ještě pár speciálních vysvětlivek pro Áju (a nejen pro ni):
Medomet je sudovité zařízení k vytáčení medu. Uvnitř je otočný koš, kam se vloží rámky s  předem odvíčkovanými medovými plásty (většinou 3-4). Odvíčkovává se speciální vidličkou. Po zatočení klikou se vnitřní koš uvede jednoduchým mechanismem do pohybu a během rotace stříká med vlivem odstředivé síly z vosku ven. Rámečky se pak musí otočit, aby se med dostal z obou stran. Spodek medometu je opatřen výpustným kohoutkem, odkud med vytéká přes síta do konve, kde se med shromažďuje.
Moderní včelař může již pochopitelně pořídit medomet elektrický (pokud má elektřinu v dosahu včelínu), nebo dokonce s digitálním displejem (pokud chce opravdu investovat).
Zde přidávám detailní obrázek:

Medomet

Medomet

Medomet v akci je natočen zde.


Média, tisk a tlač

17. srpna 2010 v 21:45 | Lucka |  Co mě ještě baví
Kdo si četl můj včerejší článek (který tu již není, ale skrývá se v archivu), ten ví, že jsem v nedávné době dost vypěnila. Omlouvám se, výbuch emocí na blog nepatří a obecně do seriózních médií už vůbec ne (a tato stránka je vysoce seriozní!).
Spolkla jsem hořkou piluli. Jak známo každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, kdo s čím zachází, tím také schází a kdo seje vítr, sklízí bouři, zkrátka jaký si to uděláš, takový to máš a hotovo basta fidli.

Pro odlehčení vkrádající se dusné atmosféry dnes otvírám stránky svého Deníčku Debila. Jeho hrdinou ovšem nejsem já sama (jak by snad mohl název napovídat), nýbrž výše zmíněná seriózní média (případně snad divák, čtenář, posluchač?)
Stránky jsou popsány pečlivě zaznamenanými výroky, které, ač je to k nevíře, zazněly v naší kulturu a vzdělání šířící televizi, v osvíceném denním tisku i v tlači, četla jsem je na bilboardech a podobných veřejnosti nepřehlédnutelných místech a s pedantskou přesností jsem je zapsala.
Dodávám, že u každé perly je uveden i mediální kanál a datum, kdy to celé ten vyvrhel vyvrhl.

Lidé, čtěte:

Naši republiku navštíví Tom Jones, zvaný Tygr z Walesu, kterého znáte například z reklamy na zmrzlinu.
(TV NOVA 13.12.2001)

Zajíc na dveře:
Rozkošně vypadající hlava a uši tohoto nádherného velikonočního pozdravu! Jsou z jemně nastříhaných vláken, vázanka z ušlechtilé pytloviny a klobouk z kukuřičné slámy harmonicky završují zajícův skvělý vzhled.   Cena: 518Kč
(Boutique Schafer 31.1.2003)

Proteiny obsažené v soje jsou nízkotučné.
(Snídaně s Novou 7.3.2003)

SEKANÁ V HOUSTCE
(Občerstvení na nádraží 29.1.2006)

Upoutávka:
Pozor! Zprávy ČT1 dnes začínají již v 19 hodin!
Uvidíte: Silvestrovské oslavy včetně tragédií!
(ČT1 1.1.2007)

A kdo je to? Jack Lalen!!! (Óóó!!!)
Při svých 70-tinách přeplaval Long Beach Haver. Při tom táhl 70 lodí se 70 lidmi na palubě a ještě byl spoutaný!!!
(Smart Shop ČT1 15.9.2004)

Spadl do jámy
Do dvoumetrového výkopu pro rozvody tepla spadl dělník a těžce se zranil. Nemohl se dostat ven, vyprostili ho až hasiči. Vyvázl však bez zranění.
(BLESK 26.9.2004)

Pokračování někdy příště.
Zatím můžete v klidu dumat, co tím chtělo veřejné médium vlastně říci....


Tojeděs




Houbová zahrádka

13. srpna 2010 v 21:49 | Lucka |  Příroda
Sláva, sláva, třikrát sláva - v lese je hub jak naseto! Jestli to teď snad čte nějaký houbař opozdilec, který ještě nevyrazil, na toho apeluji - utíkej do lesa dokud je čas, nebot kdo chvíli meškal, již mešká opodál! Tohle tady dlouho nebylo: Hříbky by se mohly sekat kosou. A taky bedly, holubinky, masáci, lišky a nač si kdo vzpomene.
Abych řekla pravdu, náležitě si to užíváme. Od pondělka jsme měli houby smažené, míchané, v bramboračce, ve špagetách, houby se suší (dvě sušičky jedou non stop), vaří a taky skleničkují do octového láku. Už to došlo tak daleko, že hříbky dokonce rozdáváme.

Kluky houbaření naprosto uchvátilo. To se to běhá po lese a sbírá, když se o houby doslova zakopává! Už se nám podařilo najít i krásného voňavého kotrče a několik pýchavek - vatovců. Tihle vatovci jsou u nás takovými nepsanými krály hub. Rostou si kdy chtějí a jsou naprosto nevyzpytatelní. Některý je větší než lidská hlava. I přes jeho velikost je ovšem velké štěstí na vatovce někde v křoví narazit. A takové smažené řízečky potom...hmmm!

Pýchavka vatovec
Vatovec střední velikosti.

Houby
Hřibové šílenství

Nadšený houbař
Houby už rostou i přes sebe

Kromě hřibů a dalších kulinářských okras je teď les plný i hub nejedlých, dokonce muchomůrku zelenou jsme už potkali. Kousek od sebe rostly dokonce tři najednou. Ježibaba by zaplesala! Některé prašivičky jsou tak krásné, že se jeden ani nestačí divit. A těch barev! Vašíkovi jsem musela několikrát vysvětlovat, že červené houbičky ne a nebudeme sbírat, ale stejně marně. Nosil je pořád - vždyť byly tak nádherné!

Houby
Holubinky

V úterý ráno se Honzík tvářil tajemně. S Vašíkem si cosi šuškali, bylo jasné, že mají něco za lubem. Po snídani se mě přišli zeptat, jestli jim půjčím květináče a lopatku. V tom jsem neviděla problém. Potom se ptali, jestli mohou jít na kraj lesa. To už jsem zaváhala a chtěla jsem vědět, co mají v plánu. Jenže to bylo tajné, takže jsem se nic nedozvěděla, do lesa jsem je pustila a po očku jsem sledovala jejich podivné počínání.
Vydrželi tam dost dlouho, vlastně skoro celé dopoledne. Výsledek jejich urputné práce jsem uviděla brzo, hned jak se vrátili...

Houby
Houbová zahrádka

Vždyť je to tak prosté - nač se trmácet lesem, hledat houby, často je před námi vyfoukne někdo jiný...Vše vyřeší houbová zahrádka. Houby porostou pod oknem, pod neustálou kontrolou budou pořád větší a větší a mohou se zde i bez obav množit. Kdyby snad nestačil květináček, přidáme další. Pravda, jsme trochu omezeni prostorem, ale i to se dá časem vyřešit.
Mladí pěstitelé mají v záloze jistě nějaký další ohromující projekt.
To se ještě budeme divit...
Houbám nazdar, zdar!




Kdo potká mne, ten pozná hned...

8. srpna 2010 v 10:03 | Lucka |  Tvořivost
Natočení tohoto videa jsem plánovala již delší dobu. Jenže za hezkého počasí jsem se nikdy nedostala k realizaci, vždy se našla jiná, důležitější činnost. Včera se obě děti nastěhovaly k babičce a venku lilo...lilo...lilo. (To snad nemusím ani psát...)
Napadlo mě, že bych mohla celou věc natočit v právě dešti. Elementálové mi byli nakloněni, nikde ani noha, nikdo po mně nic nechtěl. K takové události dochází maximálně jednou za deset let.
Na výsledek mé tvořivosti si musí každý udělat názor sám.
Ale kdo potká mne, ten pozná hned...



Skryjská jezírka

5. srpna 2010 v 16:15 | Lucka |  Cesty
V sobotu se u nás cestou na koncert kapely Brutus stavěli Honza s Míšou. Hudba stejně spustí až v neděli, proč si čekání nespestřit krátkým výletem?
Druhý den ráno jsme se proto hromadně vydali ke Skryjským jezírkům. Dvě auta nás bya plná - čtyři děti a pět dospělých vyrazilo. Strejda Milan měl cestu nacvičenou, my trochu zakufrovali, ale nakonec jsme se ve Skryjích v hospůdce U grilu všichni šťastně sešli.
Z náměstíška vede k potůčku modrá stezka.
Nejdřív po chodníku,
potom polem...

Ke Skryjským jezírkům

Počasí se opravdu vydařilo. Z polní cesty byl krásný výhled do dálky. Ptáci zpívali, nad dozrávající řepkou lítali motýli, a kluci vyrazili dopředu jako honící psi, když chytí stopu. Kačenka s Ondrou se za námi trochu zpozdily, ale jen na chvilku...

Skryje a okolí

... Brzo jsme totiž vstoupili do lesa. Těch šišek co tu bylo! A nejen to - z borovice tu dokonce visela provazová houpačka. Není divu, že nás Ondra a Kačenka snadno dostihly. Než se všechny děti dost vyhoupaly, bylo možná poledne.
(Zkoušela jsem to také, ale strom se nebezpečně ohýbal...raději jsme šli dál.)

Ke Skryjským jezírkům

Cesta se vinula lesem a skalami a stále klesala a my s ní. Nakonec z ní zbyla jen malá stezička vinoucí se mlázím, ale to už jsme všichni tušili, že potok nebude daleko.
Zbirožský potok je nehluboký, plný malých kamenů i velikých balvanů a ledová voda v něm proudí pěkně zbystra ke svému cíli v nedaleké Berounce.

Zbirožský potok

Myšáčci s Kačenkou a přáteli pokračovali ještě dál proti proudu, zatímco kluci si sundali boty, neboť šli zkoušet teplotu vody. Vašík se mě chytil za ruku a přebrodili jsme společně na velký kámen doprostřed potůčku. Honzík hlasitě protestoval, že kameny pod nohama kloužou, ovšem nakonec si dodal odvahy a přece nesměle dovrávoral za námi. Ondra, hrdina,  zůstal pro jistotu na břehu.

Zbirožský potok

Po prozkoumání hloubky koryta následovalo vytoužené házení žabek. Placáčků zde bylo k tomuto účelu dost. Honzík už ví, že si má při této kratochvíli dát pozor zejména na Vašíka, neboť to není tak dávno, co ho malý bratr svým mistrným hodem doslova sejmul. Navíc to tenkrát nebyla žádná žabka, nýbrž pořádná žába, takže na ni Honzík určitě dlouho nezapomene.
Na následující fotce si povšimněme hlavně Ondráška. Proč capkat mokrýma nohama v blátě, když si může stoupnout rovnou do mých suchých bot?
Vašík za ním zatím znalecky váží sílu munice.

Zbirožský potok

Když se kluci dost vyřádili, rozhodla jsem se pokračovat proti proudu za Myšáčky.
"Hele jak už chodím po kamenech! Koukej! Už to umím!!!", volal na mě Honzík z protějšího břehu.  Mávla jsem na něj do hukotu vody na znamení, že půjdeme zase kousek dál. A zrovna když jsem se obula a pomáhala do bot také Vašíkovi, uslyšela jsem za sebou charakteristicky známý zvuk. Tušení mě nezklamalo. Honzík seděl ve vodě uprostřed potoka jako vodník Mihule.
Naštěstí jsem měla v baťohu ještě plavky, takže zbytek výpravy absolvoval synek v nich.

Cestička vedla dál podél kamenité stěny, občas bylo třeba také trochu šplhat po skalních schůdkách, ze kterých jsem měla dost obavu, ale nakonec jsme vše společně zvládli a došli po dřevěné lávce až k jezírku.

Skryjská jezírka



Skryjská jezírka



Skryjská jezírka

Děti se pochopitelně zas vrhly do vody a na břehu po nich v mžiku zůstala jen hromádka rozházených bot. Honza s Míšou šly ještě zkoumat vodopád hučící nedaleko a my, zbylí dospělí, jsme si vyndali svačinku.
Každý, co je mu libo...

Skryjská jezírka
Vašík odpočíval na kameni s nohama ve vodě...

Ondra
Ondra byl stále opatrný...

Honzík
Honzík pořád přemýšlel, jak ulovit některou z těch velkých ryb, plovoucích téměř  na dosah ruky.
Jenže s sebou měl jenom klobouk...

Dlouhý lovec
Dlouhý lovec...

Kačenka
Co ulovila Kačenka, nevíme...

Když se všichni dost vyřádlil, vraceli jsme se stejnou cestou zpátky k hospůdce U grilu, kde jsme si dali opožděný oběd. Míša s Honzou už toho měli nepokrytě dost. Již věděli, že koncert  kapely Brutus bude proti výletu se čtyřmi dětmi naprostá oáza rajského klidu.
A po obědě ještě nemohla chybět návštěva Musea Joachyma Barranda, které je plné trilobitů a zkamenělin.
Kamenná tečka na závěr.
Děti zkameněly až v autě cestou domů.
Usnuly jako když je do vody hodí.


Oříšek se stěhuje

2. srpna 2010 v 22:45 | Lucka |  Ostatní havěť
Je to už jistě několik týdnů, kdy se tatínek zastavil nad klecí s morčetem Oříškem a poznamenal k jeho obydlíčku cosi o trápení zvířat. Pravda, klec nebyla nijak velká, ale zdálo se, že Oříškovi v ní nic neschází. Aspoň do té doby. Měl v ní svůj dřevěný domeček, kde odpočíval a taky jesličky na seno či trávu, kam si došel, když měl hlad, a taky maličkou napáječku. Na nějaké dalekosáhlé hopkání opravdu moc místa nezbylo. Neměla jsem ovšem nikdy dojem, že by morče o nějaké turistické výlety vůbec stálo.

Jenže tím svým výrokem mi tatínek nasadil brouka do hlavy. Dlouho jsem přemýšlela, co se s tím dá dělat, a nakonec jsem se rozhodla, že do Oříška zkrátka investuji. Honzík odjel na týden do Krkonoš, nastal vhodný okamžik pro překvapení.
Vyrazili jsme s Vašíkem do Zverimexu. Nevím jak je to možné, ale asi jsem se dosud pohybovala jen v části akvaristiky a terarijních zvířat. Zjistila jsem, že obchod má ještě pro mě vcelku neprobádané oddělení. Těch klecí co tam bylo! Stačilo jen zvednout hlavu ke stropu. Ovšem při bližším prozkoumání jsem pochopila, že ceny těchto klecí strop nejspíš vůbec nemají.

Morče - animace

Dalším překvapením pro mě bylo různé další vybavení určené k chovu tohoto malého hlodavce, prodávané v rozličných barvách a chutích.
Takový pes na vodítku je samozřejmost. Ani koza na vodítku není nic neobvyklého, dokonce ani v cirkuse medvěd (toho bych vážně chtěla někam vodit). Ovšem třeba na kočce na vodítku se mi vždycky zdálo cosi divného až podezřelého. Prostě mi to šlo proti srsti.
Ale věděli jste, že můžete vzít s vodítkem na procházku králíka? Morče? Krysu? Dokonce i křečka???
Možná jsem sto let za opicema, já na ten stojánek s kšírkama koukala s hubou do Ó.
Co mě na tom světě ještě čeká? Ano. Koupila jsem postroj pro morče. Zjistila jsem, že to, co jsem vždy jako naprosté zvěrstvo nepokrytě zavrhovala, řeší v tento okamžik náš problém. Pustit po bytě Oříška nemůžeme, nebylo by to první zvíře, které bych po nocích lovila za skříněmi a jiným nábytkem. Budu tedy chodit na procházku s morčetem na vodítku.
Tu klec jsem ovšem přibalila také...

Byla tak velká, že její umístění vyžadovalo drobnou přestavbu pokojíčku. Výraznou předností celé akce bylo, že se nová klec nevešla Honzíkovi na psací stůl, takže se mu tam uvolnilo po morčeti praktické místo. Shromážděné děti  byly naprosto (opakuji naprosto) nadšené, Oříšek se tvářil spokojeně.
Tetě ve dveřích jsem neprozřetelně odpověděla na dotaz, co ta legrace stála. Tatínek, v tom okamžiku kdesi v kuchyni, se objevil rychlostí blesku. Oči se mu protočily:
"Cožeee???"
Vypadalo to, že bude zvyšovat hlas, ale vlastně to byl jeho nápad. Chvíli mlčel a pak promluvil klidně:
"To budeš muset ty morčata hodně množit, než na tu klec vyděláte...!"
Dobře to řekl.
Myslím, že měl v té chvíli další geniální nápad.
Morčat se tam vejde docela hodně...

Oříšek II.