Memoriál generála Custera

23. srpna 2010 v 23:15 | Lucka |  Cesty
Tuto sobotu jsem s klukama navštívila akci nazvanou Memoriál generála Custera, konanou v Hněvšíně poblíž přehrady Slapy. Mapu jsem pečlivě nastudovala den předem, takže naše cesta autem proběhla bez valného bloudění a hledání (zakufrovali jsme opravdu jen jednou). Kousek před cílem jsme se úspěšně sešli s našimi přáteli.
První, co mě zde překvapilo, byl volný vstup (palec jednoznačně nahoru). Na podobných akcích tohle rozhodně nebývá zvykem, ba naopak. Žádné vstupenky, jen dobře viditelná kasička, do které jsme rádi přispěli. Jak milé překvapení!
Přijeli jsme právě na zahájení. Koní bylo všude kolem spousta (podle pramenů údajně 150) a lidí taky. Naštěstí bylo na velkém prostoru pro všechny místa dost, takže jsme stáli hned za páskou pro diváky.
Myslím, že tu profláklou historku o největším, nejubožejším a posledním tragickém omylu generála Custera asi všichni znají. Bitva u Little Big Hornu vešla do dějin tím, že tam slavný bojovník s indiány padl se vším všudy a že to zkrátka projel na celé čáře. Cimrman by celou bitvu jistě zařadil do velké epopeje Naše slavné prohry, kdyby ovšem byla naše.
Pokud tu stále ještě někdo tápe, přidávám poněkud zjednodušenou, leč podařenou hudební nápovědu:




Stáli jsme za páskou pro diváky. Za chvilku už kolem nás projížděla za zvuku hudby Sedmá kavalerie s generálem Custerem (v podání Václava Vydry) v čele. Sice za ním nevlály pověstné zlaté kadeře vlasů, zato jel na koni bez uzdy a otěží, jen s nákrčním řemenem kolem koňského krku (na filmu níže je to ten, co drží červenobílou vlajku). V první chvilce jsem se lekla, že už mě šálí zrak, nebo že se koni během  příprav stala nějaká nečekaná nehoda na výstroji. Myslela jsem, že takhle může jezdit jen Gandalf ve své pověstné filmové trilogii. Jenže zatímco slavnému čarodějovi pomáhala na každém kroku počítačová grafika, zde jsem něco takového viděla v reálu přímo před sebou bez zásahu programátorovy ruky. Klobouk dolů!
Následoval program, během kterého všech 150 koní defilovalo na louce před diváky, hudba hrála, já fotila, děti celkem vydržely bez vyrušování, zkrátka spokojenost.

Memoriál gen. Custera
7. kavalerie

Memoriál gen. Custera
Řazení koní

Růžovka
Růžovky by se měly střílet

Když se začaly děti nepokojně vrtět a zlobit, jak to obvykle bývá, přesunuli jsme se společně na protější kopec k indiánské vesnici. Nebyl to úplně špatný tah. Možná jsme odtud viděli dokonce lépe než z původního stanoviště.
A taky jsem byla díky tomu svědkem několika zajímavých jevů:
V okamžiku, kdy to dole v údolí brala kavalerie šturmem a kdy tudy letělo všech 150 koní, se nahoře na kopci úplně doslova chvěla země pod nohama. Bylo to jako malé zemětřesení. Dusot kopyt v té chvíli přehlušil amplióny s rozhlasem, živou kapelu, trubky i bubínky. Být na místě indiána, beru úprkem nohy na ramena...
A ještě něco jsme viděli. Zatímco na jedné straně louky se koně řadí k výpadu, kousek za kopečkem si neukázněná rodinka rozhodla zkrátit cestu. Tatínek podlezl pásku s pejskem první, maminka se dvěma špunty za ním. Jdou jako na procházku. Když slyší podivné dunění, zrychlují. Tatínek je nejbystřejší. Táhne hbitě přes louku neochotného vzpírajícího se Punťu. Maminka daleko za ním jedno dítě strká před sebou, druhým cuká k rychlejšímu běhu. Chlapec je chápavý, brzy pochopil souvislosti, proto utíká sám napřed. Maminka s druhým dítětem a taškou zůstávají osamoceně v poli...
Že by první oběti bitvy?

Neukázněná rodinka
Neukázněná rodinka

Rozhodli jsme se najít ve vesnici ztepilého indiána, který by byl ochoten se nechat vyfotit s dětmi. Jak každý ví, indiáni se fotí neradi, protože jim foťák bere jejich duši. Ale nám se zadařilo , takže z vigvamu vylezl indián jako hrom s puškou v ruce. Vypadal jako Gojko Mitič. Měla jsem z něj radost, kterou ovšem děti nesdílely. Slabší povahy začaly brečet, hrdinové pouze couvali. Strejda Jirka zachraňoval zoufale situaci. Už to vypadalo, že se bude fotit s náčelníkem sám, ale děti to naštěstí po chvilce trochu rozdýchaly, takže jsme je k němu nakonec dostali a strejda je nějak přidržel, aby už nemohly utéct. Teta Denisa mi přesto nahlas šeptala do ucha: "Foť rychleee!!!"

Živý indián
Ztepilý indián

O kousek dál jsme potkali malého indiánka. Mluvil plyně česky. Řekl nám, že se jmenuje Modrý kamínek. Řekl to i indiánsky, jenže to slovo jsem už zapomněla. Jazyk Dakotů mi nikdy moc nešel.
S Modrým kamínkem se Vašík vyfotil rád a bez přemlouvání. Dokonce s ním možná sdílel i nějaké tiché sympatie...

Modrý kamínek
Modrý kamínek

Když jsme opustili toto indiánské ležení i celou bitvu, přesunuli jsme se k Slapské přehradě. Nejdřív jsme se vykoupali a pak jsme se projeli parníkem (fotky v galerii).
Následoval zlatý hřeb dne - spaní ve stanu. Kluci měli svoji premiéru a těšili se na ni už od rána. Nevadilo, že stan stavíme jen u chaty na zahrádce, nadšení bylo obrovské. Potom se kluci zabalili do spacáků a vypadalo to, že hned usnou. Ještě jsem je musela pracně vytáhnout na večeři a do tepláků než se mohli konečně zachumlat doopravdy.
A potom už spali a spali...

Na závěr ještě trochu mé tvořivosti z pořízeného materiálu:


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | Web | 23. srpna 2010 v 23:25 | Reagovat

150 lidožravých koní? Kruciš, to se za svou sobotu s reálným plukovníkem a pěti imaginárními vojáky celkem stydím...

2 Lucka Lucka | Web | 23. srpna 2010 v 23:27 | Reagovat

[1]: A to jsem ještě mohla mít skalp z růžovky... 8-)

3 Janah Janah | Web | 24. srpna 2010 v 0:33 | Reagovat

Škoda, že za Vydrou nevlály ty vlasy, to by musel být pohled pro bohy ;-)  :-D Taky bych se radši fotila s Modrým kamínkem než se ztepilým Indiánem, připadá mi to, nebo má kolem úst zaschlou lidskou krev? O_O  :-D :-D

4 Mami Mami | Web | 24. srpna 2010 v 9:27 | Reagovat

Povedená akce, především pro děti to mohl být zážitek.

5 dadulka dadulka | 24. srpna 2010 v 11:37 | Reagovat

Tak na téhle akci jsem nikdy nebyla, masové věci mne moc nelákají, nicméně z Tvé reportáže to vypadá dobře :o)

6 Lucka Lucka | Web | 24. srpna 2010 v 12:30 | Reagovat

[3]: Probůh, Siuoxové nejsou lidojedi! Tohle je malování válečnými barvami. Přece nepůjde na Custera bez líčení - při takové události by to bylo indiánské faux pass! (A taky by bylo vidět, že je to František Procházka z Prahy, ale to jen na a okraj...)
[4]: Pro mě taky. :-)
[5]: Já jsem taky na masové akce opatrná (s vyjímkou grilování ;-) ), ale tohle bylo opravdu podařené. Škoda, že jsme kvůli dětem nemohli zůstat až do odpoledne.

7 Vendea Vendea | Web | 24. srpna 2010 v 14:36 | Reagovat

páni - tak tohle bych chtěla zažít na vlastní očka :))

8 Janah Janah | Web | 24. srpna 2010 v 15:02 | Reagovat

[6]: My jsme měli sousedku(75 let,CZ) co bez indiánského nalíčení nevycházela z bytu, a žádný Custer nebyl :-D

9 Lucka Lucka | Web | 30. srpna 2010 v 22:22 | Reagovat

[8]: Co ty víš, na koho měla políčeno... 8-O

10 homberg homberg | 11. prosince 2010 v 12:13 | Reagovat
11 Lucka Lucka | Web | 11. prosince 2010 v 22:16 | Reagovat

[10]: Super! Jsou pěkné, fotek není nikdy dost! ;-)

12 MaudeBlack23 MaudeBlack23 | E-mail | Web | 8. července 2012 v 19:27 | Reagovat

Houses and cars are not cheap and not everyone is able to buy it. But, <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/personal-loans">personal loans</a> are invented to help people in such cases.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.