Září 2010

O dlouhém vedení

29. září 2010 v 9:43 | Lucka |  Co mě ještě baví
Už vím, co to znamená mít dlouhé vedení. Dokonce vím, co znamená mít vedení ještě delší a dokonce nejdelší...

Je to už hezkých pár let, kdy se u nás před domem objevilo terénní auto a z něho vyběhl človíček v montérkách a s papírem v ruce. Oznamoval mi, že budou v nejbližších týdnech cosi s jeřábem spravovat na sloupu elektrického vedení, který stojí na našem pozemku. Dohodli jsme se, že z naší strany nejsou námitky a urychleně jsme sklízeli seno, aby nám v něm nezačala řádit motorová technika. Seno bylo pod střechou, vyrašila nová tráva, vyrostla, my ji usušili a napadl sníh a jeřáb pořád nikde. Sešel se rok s rokem a já si řekla, že technika už nejspíš nedorazí nikdy, nebo si tenkrát v létě zkrátka spletla sloup.

Místo strojů přišel na jaře opět papír. V něm nám rozvodné závody sdělovali, že budou prořezávat porost dřevin pod dráty napětí, kde jsme tou dobou měli podle našich listin 50 let starý les, koně tu měli výběh a my jsme udržovali větvoví z důvodu stínu v přijatelných mezích.
Ve smlouvě jsme měli na výběr ze tří možností - porost upravíme sami, porost upraví RZ, porost upraví RZ kromě stromů označených dle dohody.
A protože jsme se rozhodli pro třetí možnost, jedno odpoledne jsem věnovala pečlivému bílení kůry několika stromů, které jsem současně ořezala na určené 3 metry. Do smlouvy jsem vše uvedla společně se sloupečkem telefonních čísel pro případ, že by snad vznikla nějaká nejasnost.
Co se dělo potom nebudu dlouze rozepisovat. Akci jsem později nazvala Tunguzský meteorit, což asi mluví za vše. Po týdnu zůstala pod dráty vysokého napětí měsíční krajina, auta RZ nám porazila a přejela ohradníky výběhu (ještěže tam koně zcela náhodou v té chvíli nebyli), zaměstnanci dokonce přelezli plot do zahrady a pořezali tam věškerá křoviska až ke včelínu, kam se už zřejmě neodvážili. Musím zde napsat, že má vstřícnost tím značně utrpěla.

Letos na jaře přišel opět papír. Současně s ním se objevil i další človíček v montérkách, který vysvětloval, že o kus dál nad silnicí jsou dráty příliš nízko a tím pádem je třeba celý sloup vysokého napětí zvýšit. Rozhodla jsem se již k ničemu nevyjadřovat a v jednání jsem tentokrát nechala pouze tatínka.
Přijeli elektrikáři v barevných mundůrech, s helmami a nějakou dobu šplhali po stožáru jako pavoučci. Potom přijel náklaďák, pak další a pak ještě další. Za náklaďáky dorazila vysokozdvižná plošina a nakonec těžký jeřáb.
Technika jezdila přes cestu a přes pole v největších deštích celý měsíc srpen a po ní zůstal na místě široký tankodrom. Musím k tomu napsat, že občas přijel náklaďák jen tak, prohrabal se ke sloupu, až hlína lítala, vylezli dva mužíci, pohlédli nahoru, dali si svačinu, nastoupili a zase se prohrabávali zpátky. Občas tam s autem dokonce zapadli a potom dlouhou chvíli rajtovali ve vyjetých kolejích, než se dostali zase ven.
A v noci pod sloupem nocoval noční hlídač a ulice vypadala jako brambořiště.

Oprava sloupu VN
Výměna špičky sloupu

Oprava sloupu VN
Červený pavouček na vrcholu

Oprava sloupu VN
Výměna postranního ramene

Na stranu odvážných mužíků musím říct, že pracovali ve větru a dešti, o sobotách i nedělích a před bouřkou ze sloupu prchali teprve tehdy, když už jim blesky téměř lítaly kolem uší. Stejná technika současně pracovala také na sloupu protějším a kdo ví, kde všude ještě jinde.

Výsledkem je nová špička, která je dle mého odhadu maximálně o dva metry vyšší, než ta původní a úplně nové boční rameno, které je naprosto stejné, jen otočené hlavou dolů. Druhá půlka vedení zůstala k mému překvapení beze změny. Sloup je stejný, jen teď vypadá, jako by ho někdo nakop. Smysl celoměsíčních manévrů jsem nepochopila ani zbla. Teta Helča si navíc postěžovala, že když tedy bylo nad silnicí to vedení nízko (a zůstalo stejně, což je vedlejší), čekala, že dají na dráty velké barevné koule. Ale bohužel, ani těch koulí se teta nedočkala.

Oprava sloupu VN
Muži a technika v akci

Co mohu dále napsat ke cti barevných mužíků, rozbitou cestu bravurně spravili štěrkem a vrstvu bahna z ulice odházeli lopatama. Pole zatím vypadá neoraně a teprve na jaře se uvidí, jestli tam vůbec kdy něco poroste.
Už jsem si začínala myslet, že manévry skončily, když se bílá dodávka s maníky náhle objevila znova. Zastavila kus od sloupu, zaměstnanci vynášeli barevné vesty a oblékali se. Chvilku nato se dalo zlehka do deště a zanedlouho lilo jako z konve. Sloup nám zmizel v podzimním oparu a jak asi každý ví, několik dalších dní se v lijáku téměř neukázal. A když se mraky rozestoupily, uviděli jsme ho ve zcela jiném světle. Byl z poloviny natřený. Mé překvapení v této věci nebere konce! Ale člověk se stále učí, protože doteď jsem vskutku netušila, že natírat se dá i  v lijáku, v 18 metrech vysoko a k tomu žlutě. Ale zřejmě je to tak lepší i když se tyto kusy sloupu před pár dny ještě leskly ve slunci pohodlně na zemi. Ale proč dělat věc jednoduše, když to jde složitě?

Tak tedy hotovo? Ne. Předevčírem jsem si jich všimla znova. Nedají pokoj. Pohybovali se po drátech ve zvláštní lanovce sem a zas tam, nakonec se na dráty jen tak zavěsili jak dvě mouchy zamotané v pavoučí síti. A viseli a viseli...Co tam dělali, to vážně netuším.

Oprava sloupu VN
Visí...

A nakonec, když už se zdálo, že barevní mužíci opravdu nadobro zmizeli, přiběhl Honzík s očima navrch hlavy:
"Mami, pomoc, na drátech jsou dva elektrikáři a nemůžou dolu! On jim asi spadnul žebřík!"
Běžela jsem se podívat k oknu a v první chvíli se lekla, že má synek pravdu.
Jenže pak se ukázalo, že se na drátech naštěstí netřepají barevné bundy zoufale se držících ubožáků, ale že tam nahoře  zapomněli  nějaké plachty, které vlají ve větru jako prápory.
Nebo to tam nechali schválně?
Nevím.
Mám zkrátka dlouhé vedení...












Přiznání hudebního nedouka

25. září 2010 v 18:06 | Lucka |  Děti
Nedávno jsem se rozepsala o úskalích keramického kroužku ve svém článku "Už umíš hrnek?"
a vůbec jsem se při tom nedostala k tomu, co jsem měla původně při psaní článku na mysli (že by již přicházelo ono Cimrmanovské "Neschopnost udržet myšlenku/neschopnost opustit myšlenku"?).
Takže dnes otevřu téma kroužky ještě jednou...

Jsem hudebník nedouk. Jako děcko jsem si skládala písničky na plastovou foukací harmoniku s klávesami a v neznalosti notového zápisu jsem si psala svou partituru na papír pomocí značek mistrně namalovaných fixou na klávesách ubohého nástroje. Přitom jsem pošilhávala po kytarovém umění naší pionýrské vedoucí, která párkrát za rok sáhla do strun, abych já mohla blednout závistí před její Chajdou drnovou. Rodiče trvali na tom, že k hudebnímu vzdělání patří především klavír a protože jsem si i ve své dětské hlavě snadno představila, že klavír k táboráku sotva přitáhnu, odmítla jsem nabízené vzdělání a zůstala jsem takzvaně hudebně na ocet.
Nicméně o pár let později jsem přecejen pořídila kytaru, k ní knihu a taky kamarádku, která to opravdu s kytarou uměla. Sice ze mě měla celou dobu jenom srandu, ale naučila mě pár (naprosto) základních věcí a dá se říct, že z její bleskové školy a z té knihy hudebně žiju dodnes (a podle toho to taky vypadá).

A protože bych nerada, aby zůstal i synek hudebním analfabetem, přihlásila jsem ho na hraní na flétnu. Vymyslely jsme to s tetou tak, že s ním bude současně chodit i Ondra, aby jim to pískání společně lépe šlo.
Ondra znal flétnu už ze školky, ale Honzík se na náš nápad tvářil dost nedůvěřivě. Když jsem je oba vezla na první hodinu, taky jsem si nebyla úspěchem zrovna moc jista.
Přivítala nás usměvavá paní učitelka a já mohla na 45 minut odejít za nákupy nepotřebnými. (Mimochodem - tenhle systém nikomu nedoporučuji - vandrování po nákupech nepotřebných lekce flétny dost prodraží.)
Po necelé hodině jsem se vrátila před třídu. Ozývalo se z ní monotónní pištivé tůůůůůů-tůůůůůů-tůůůůůů. Chvilkami přeskakoval tón do podivné fistule, takže jsem si v ten okamžik připadala jako na nádraží.
Doma Honzík vyndal první notovou stránku. Aby nám předvedl, co se už naučil, postavil nás s tetou vedle sebe a spustil podle partitury:" Tůůůůůů-tůůůůůů-tůůůůůů... "Zopakoval to asi desetkrát, protože se učili zatím jen tu jednu notu.
"Dobrý, Honzíku",povídá teta, když už jí z toho začínalo cukat v oku,"to stačí, hezky to pískáš."
"Ale teto, to ještě není všechno, přece musím zahrát ještě druhou sloku..."

O týden později jsem opět čekala na kluky před třídou. Tentokrát odtud nepištěla brzdící lokomotiva, ale ozývalo se hluboké tu-tůůůů. Evidentně se kluci učili další tón. Nezadali by si troubením se zaoceánským parníkem. Nicméně i parníku přeskakoval hlas do falzetu, jako by mu trubky zarostly chaluhami.
Klobouk dolů před paní učitelkou! Tohle poslouchat celou hodinu, budu troubit i ze spaní!

Kluci odcházeli spokojení, v jedné ruce píšťalu, ve druhé desky a v nich další notový list. Paní učitelka vypadala bez újmy na zdraví. Vcelku slibný začátek hudební kariéry.
V autě se Honzík cestou domů zvědavě ptal:
"Mami, umíš taky hrát na flétnu?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Neeee? Teda, to je ale ostuda!!!"
A je to venku.
Tak.
Takhle tedy vypadá přiznání hudebního nedouka.




Kousnul mě krtek

19. září 2010 v 23:20 | Lucka |  Příroda
Zrovna jsme seděli v kuchyni u odpolední svačinky, když se na chodbě objevila teta Helča. Zdálo se, že má naspěch, ale přesto se zastavila ve dveřích a povídá:
"Tomu byste nevěřili, kousnul mě krtek."
A na důkaz zvedla ruku, abychom viděli, jak jí z prstu teče krev a jak ho má jako by si ho zrovna namočila v malinovce.
Krtka potkala před stájí, kde je země nadobro udupaná a kde se krtek marně pokoušel zahrabat. Nejspíš se nechal s trávou naložit na valníček a tatínek ho tady vysypal i s krmením. Teta krtka popadla, aby ho ukázala Kačence a on jí svižně prokousl prst.
Poslala jsem tetu pro desinfekci  a ťukala jsem si při tom na čelo.
To je taky nápad, chytat krtka!

Dojedla jsem svačinu, trochu jsem sklidila kuchyň a potom jsem popadla hrnec a vyrazila podojit kozy. Obuju boty, vyběhnu z domu a koho na cestě nepotkám? Krtka! Ťapal nemotorně od stáje po kamenité cestě do kopce, kde se svým zahrabáním mohl uspět asi tak jako u těch koní. Jenže takový krtek se nevidí každý den. Hned bylo jasné, že ho musím ukázat dětem. Poučena loveckým úspěchem tety Helči jsem popadla kyblík a zmateného cestovatele do něj nahrnula.
Kluci přiběhli rychlostí blesku (jak jsem později zjistila, Ondra si ani nezapnul boty). Kačenka boty nenašla vůbec, zůstala kdesi doma a Vašíka s Ondrou už nedoběhla. Honzík o všechno přišel, tou dobou cosi kutil u babičky.
Rozhodli jsme se krtka přestěhovat o kus dál na louku. Kyblík byl jen jeden, takže o něj byla lehčí potyčka, ale nakonec jsme vymysleli systém, při kterém se mohou po cestě kluci o krtka střídat. Každý nesl ten kýbl jako svátost.

S krtkem
Co že to neseme? Přece krtka!

Na cestě vypadal mezi kameny nemotorně, ale v kyblíku vyskakoval pěkně svižně. Ještě před vypuštěním na louku jsem stihla udělat pár fotek. Zjistila jsem, že když se na krtka sáhne opatrně, je to docela sympaťák. Taky jsem zjistila, že má úplně hedvábný kožíšek a že mu opravdu chybí oči. A že nemá lopatičku a nenosí kalhotky.

Krtek
Krtek s hrabavými prackami...

Krtek
...nemá lopatičku.

Potom jsme krtka vypustili na zčásti posekané louce. Mysleli jsme, že se hned zahrabe, nebo zaleze do vysoké trávy. Ale chyba lávky. Krtek se zvláštně rozhlédl (asi jako slepec), zavětřil a pak se zbystra rozběhl podél podezdívky plotu. A tady teď upadne na hlavu každý, kdo si doteď myslel (stejně jako já), že krtek neumí moc utíkat. Omyl. Sprintoval po louce jako zajíc a ještě při tom přeskakoval kopečky trávy. Kluci se při pohledu na něj mohli umlátit smíchy.
On se totiž ten krtek někdy opravdu nezdá, ale on je to fakt machr...









Domácí masakr sklízecí mlátičkou

17. září 2010 v 22:54 | Lucka |  A co mě nebaví
Jak jsem již ve svém včerejším článku předeslala, tohle nebude čtení pro slabší povahy. Odsuňte raději hrneček se slazenou kávou, odložte věneček, schovejte rakvičku. Přistavte si k monitoru čichací sůl a sklenku něčeho ostřejšího a otevřete okno. Citlivější povahy by raději neměly následující řádky číst vůbec...

Pouštěli jsme draky. Sluníčko krásně svítilo, čerstvý podzimní vítr občas prohnal po nebi šmouhu šedivého mraku. Vašík si vedl mimořádně dobře. Zatímco ještě loni měl z draka třepetajícího se vysoko nad ním panickou hrůzu, letos držel pevně v ručkách špulku s provázkem a svou vládu nad strašidelně vypadající kobrou si řádně vychutnával.
Vítr byl nestálý. Nejdřív draka vynesl vysoko k mrakům, jenže pak změnil náhle směr, takže vzal kobře vítr s plachet a ta se pak pomalu sesunula k zemi, jako by zapomněla, kam měla před chvíli namířeno.
Vykročila jsem za ní, abych ji synkovi pomohla dostat zpátky do vzduchu. Už z dálky jsem viděla, že nám drak spadl zrovna mezi velké balíky se slámou, které nám přivezli asi před deseti dny. Cestou mě napadlo, že se bude provázek určitě ze slámy špatně vymotávat. Příště půjdeme vypustit draka raději o kousek dál.

balíky1

Prošla jsem uličkou mezi balíky, vítězně jsem zamávala na Vašíka a natáhla jsem se pro draka...
A pak jsem dostala ránu. Nebyla to rána fyzická, ale byla to tak strašlivá pecka do mého citlivého, ubohého, zhýčkaného nosu, že jsem od balíků vystřelila jako blesk. Teprv o kus dál na louce jsem přemýšlela, co to vlastně bylo. Nejdřív mě napadlo, že jsem nejspíš do něčeho šlápla. Prohlížela jsem si boty, ale nikde nic.
Po chvilce jsem se konečně vzpamatovala a zamířila opět pro draka. Obezřetně. Podruhé mě ten smrad už nepřekvapil. Popadla jsem kobru a uháněla pryč. Oči se mi protáčely, žaludek nebezpečně poskakoval.
Když byl drak ve vzduchu, nedalo mi to a vrátila jsem se zpátky přijít záhadě na kloub. Byla jsem si jista, že na zemi najdu cosi nelibého a nejspíš rozšlapaného. Procházela jsem opatrně mezi balíky, ale pořád jsem nic neviděla. A přece. V uličce mezi balíky byla zem taková divně mokrá a čvachtala. Aby nám tak začaly balíky hnít! Prohlížela jsem balík nejblíž uličce. Ležel na zemi a zdál se mi vlhký. Odběhla jsem na louku nadechnout se a pak jsem zkusila mezi slisovanou slámu nacpat ruku. Moc se mi to nedařilo, ale poznala jsem, že balík je dost vlhký i uvnitř. To mě vyděsilo. Zkontrolovala jsem proto i okolní balíky, ty ovšem vypadaly úplně normálně a byly naprosto suché.

balíky2

Zrovna když jsem si o ně otírala svou vlhkou špinavou ruku, zaujal mě na zemi drobný, téměř nepatrný pohyb. Zaostřila jsem pečlivěji zrak, chvilku tupého soustředění vystřídalo v mé hlavě zběsilé víření zmatených poplašných myšlenek a hned nato mi tlak vyskočil nejspíš o několik řádů. Po zemi lezli červi. Ve vteřině mi došlo všechno a srdce se mi na chvilku zastavilo. Chodili v kruhu kolem mokvajícího balíku. V dávkách silných jako pořádná rána pěstí se z něj linuly merkaptany, kadaveriny a podobně libá aromata, která neklamně prozrazovala, že kdesi uprostřed vlhké slisované biologické slámy je ještě cosi mnohem biologičtějšího. To něco už teklo všude kolem. A zřejmě to nebude žádný drobek. Dříve, než se mi dal opět žaludek do tance, ještě jsem si stačila všimnout, že těsně u země kouká ze slisované slámy chomáč chlupů. Prchla jsem zbaběle. To je k mé identifikaci pro tuto chvíli vše. To něco má zvířecí srst. Alespoň že tak. Stále se mi totiž na mysl vracela loňská(?) historka, kdy zrána vyrazila babka do rozlehlého lánu kukuřice, zatímco ve stejném okamžiku vjížděla do stejného lánu z opačného konce sklízecí řezačka. Když začali příbuzní babku večer hledat, našli na poli už jen boty...

balíky4

Tak, milý čtenáři, ještě je ti dobře?
Chtěla jsem, aby tatínek hned balík rozebral, ale uznávám, netřeba ho tolik trestat. Stačí, že s ním bude manipulovat, až bude traktorem rovnat stoh.
Počkáme si na pořádný mráz a potom teprve balík otevřeme.
Jestli do té doby sám neodpochoduje.
A já pak napíšu k tomuto článku závěrečný díl.

Pokračování příště.
Dobrou noc.
Snad nebudete mít zlé sny...jako já.





Čas draků

17. září 2010 v 0:01 | Lucka |  Vašík *07
Léto je nenávratně pryč, chladný vítr fouká ze strnišť. A s přicházejícím podzimem je tu období, kdy opět vytáhneme ze sklepa své papírové nebo igelitové kreaturky, přemotáme na špulce provázek, doplníme pár ocasních bábrlat a pak to celé necháme po větru vyletět vysoko k nebi.
Zkrátka je tu čas draků.

Máme jich pro tento čas uložených ve tmě pod schody hned několik. Úplně nejlépe létá kobra. Jednoduchý igeliťáček, jeden středový provázek, ke startu stačí poměrně lehký větřík. Pokud to nad polem více zafouká, máme tu příšerku s tváří strašidla. Je trochu těžší, vítr ji tak snadno nesrazí k zemi, vyvažování netřeba, visí také pouze na jednom centrálním lanku. Úplně nejtěžší je náš drak papírák. Tvořili jsme ho před rokem s Honzíkem rukodělně. Aby se drak vyšvihl do vzduchu, potřebuje k tomu pořádný fičák. Před vzletem je třeba ještě vycentrovat špejle pro správné vyvážení. Neustále přitom hrozí, že drak spadne z výšky na svou papírovou hlavu, roztrhne si ji, nebo si zláme dřevěnou kostru a že se zkrátka při svém prvním vzletu zmrzačí tak dokonale, že to bude také jeho let poslední. Možná má štěstí, že ten opravdový vítr nepřichází tak často v kombinaci s časem vhodným k pouštění. A krom toho, drak papírák ještě nikdy nevyletěl příliš vysoko. Ale i tak ho jistí pořádný kuchyňský provázek.

Dnes ráno to zafoukalo právě tak akorát správně pro start kobrodraka (kobrodrak - viz Vašíkův naučný slovník). Dešťové mraky se přes noc rozplynuly, den se ukázal být jak stvořený pro první podzimní vypouštění.
Ometli jsme pavučiny, zkontrolovali provázek, rozmotali zmuchlaný ocas a za chvilku už jsme byli venku na louce ve výběhu pro koně. Honzík byl sice ve škole, ale nemám obavu, vynahradí si to jindy. Vašík skotačil jak v Jiříkově vidění (jaká převratná změna - ještě loni se draků bál). Dokonce i poměrně rychle pochopil, jak dostat kobrodraka do vzduchu, což je pro úspěch celé akce vždy klíčové a naprosto nezbytné.

Drak
Čekání na správný vítr

Nejdůležitější je počkat si na správný vítr. Musí se do draka pěkně opřít, až ho má držič plné ruce. Potom je třeba dobře napnout provázek a v okamžiku "O" křiknout na držiče: "TEĎ!". V tomto momentě se ukáže technická sladěnost obou pouštěčů. Ve vteřině, kdy držič vyhodí draka nad hlavu, musí pouštěč draka při napnutém provázku bleskově vytáhnout co nejvýš do vzduchu, aby tam už zůstal a nebacil s sebou zpátky na zem, kdyby ho náhodou napadlo udělat si ve větru pár radostných kotrmelců.

S drakem
Sláva, letí!!!

Pokud se drakovi nechce létat, je třeba především zachovat chladnou hlavu. Možná mu málo fouká vítr (to když začne drak zvolna klesat k zemi, jako by tam nahoře ve výšce náhle omdlel či zdechl), nebo je větrů moc a drak se ve vzduchu po pár zběsilých kotrmelcích obrátí hlavou k zemi, střelí to strmě k dolů a v momentě se zapíchne do hlíny jako kamikaze (běda tomu, kdo nestihne včas uhnout).
V prvním případě je rada drahá. Nejlepší je sbalit draka a odtáhnout jinam. Kde není vítr, ani drak nelétá. Tady pomůže snad jen nějaký o dost vyšší kopec.
Naopak pokud draka silný vítr srhává dolů a nepomůže ani pouštěčovo aktivní pobíhání dopředu a zpátky, je třeba se zaměřit na ocas (drakův). Čím delší a těžší, tím v tomto případě lepší. Ke správnému zatížení ocasu lze použít prakticky cokoliv. Pokud se podíváte pozorně na výše uvedenou fotografii, všimnete si, že náš kobrodrak už dva roky úspěšně létá s pytlíkem od perníčků přivázaným na ocase. Vysvětlení je snadné - drak kdysi nelétal, děti plakaly, umlčely je až perníčky. A co potom s pytlíkem? Tak uděláme pokus...a vida, drak letí! A tak už to zůstalo.

Vašík a drak

Vašík a drak

Nakonec přišly na louku i teta s Kačenkou. Sice se nám hned draci pěkně zamotali do sebe, ale nakonec jsme je oba zvládli, takže se ve vzduchu už dál neprali. Kačence se draka moc držet nechtělo, tak jen tiše přihlížela.

Draci

Vítr foukal dál a bylo veselo.
Tak to je pro tuto chvíli k pouštění draků asi všechno.
Ale já ještě musím dodat, že chvíli nato jsem zažila chvíle přímo hororové. Scénka to byla jako ze špatného béčkového filmu a ještě teď je mi z ní nedobře.
Ale na to si počkejte.


Rozhovor se mnou

15. září 2010 v 15:47 | Lucka |  Co mě ještě baví
Dostalo se mi milé povinnosti oznámit zde svůj první blogový úspěch. Možná někdo řekne *nic světoborného*, ale mě to rozhodně potěšilo velice velmi.
Redakci serveru Já rodič zaujal můj blog a tento byl oceněn plaketkou Dobré čtení. Plaketku si teď můžete prohlédnout v postranní liště, je hned pod mým animovaným blogujícím JÁ.

Současně se mnou vyšel na výše zmíněném serveru také krátký rozhovor, který si můžete přečíst ZDE.

Já vím, že samochvála smrdí, ale proč to tu občas trochu nezapušit?
Všelikému blogování nazdar! Zdar!

Kudlanka

Už umíš hrnek?

14. září 2010 v 21:01 | Lucka |  Honzík *02
Začátek září neznamená jen přicházející podzim, stěhování vlaštovek a shánění Potvrzení o výši příjmů, ale především nový školní rok a s ním také nezbytné otevírání zájmových kroužků pro děti. Ze své zkušenosti už vím, že pokud nechám výběr čistě na Honzíkovi, nedojdeme nikam. Loni jsme se celkem úspěšně shodli na kroužku keramickém. Vypadalo to, že matlání s hlínou by ho mohlo bavit, doma i ve školce si rád hrál s modelínou a jako rodič pozorovatel jsem si řekla, že by snad v synkovi mohly dřímat i nějaké skryté sklony pro tuto tvořivou činnost.

Jenže po pár týdnech jsem si všimla, že když jdu Honzíka z kroužku vyzvednout, slyším ho skoro až na ulici a pomalu jsem začla nabývat dojmu, že synek ve třídě spíš řádí a skotačí, než by něco závratného tvořil. Nedokázal mi říct, co vlastně celou tu dobu dělal a rozpačitou situaci doma tatínek pravidelně korunoval otázkou: "Už umíš hrnek?"

Tak plynul týden za týdnem, až synek konečně oznámil, že příště začnou pracovat na hrnčířském kruhu. V duchu jsem se zaradovala. Už jsem si představovala kroužícího Honzíka a tatínka spokojeně odpočívajícího pod poličkou plnou hliněných hrnků. Jenže realita se poněkud zvrtla. Honzíkův kamarád si při práci přimotal kamsi do hrnčířského kruhu ruce, ušmik si kus prstu a paní učitelka s ním osobně místo kroužení odjuchala rovnou do nemocnice.
Na konci školního roku přinesl domů Honzík horu výrobků, až mě to mile překvapilo. Byly mezi nimi dokonce i dva hrnky. Potíž je v tom, že si Honzík nepamatuje, že by je kdy sám tvořil.
Považovala jsem věc za uzavřenou.
Příště sáhneme do jiného zájmového koše.

Myšlenka byla jasná až do chvíle, kdy si synek uprostřed prázdnin posteskl, jak se už těší do keramického kroužku. Marné bylo mé naléhání. Člověk míní, děti mění, takže letos jsem ho tam zapsala na jeho vlastní urputnou žádost znova. Mám z toho smíšené pocity a prázdnou peněženku, tatínek si klepe na čelo, ale synek vypadá spokojeně. Zítra začíná další první hodina.
Třeba to nakonec nebude tak zlé.
Třeba bude ve třídě hlaholit i někdo jiný.
A třeba se konečně Honzík naučí i ten hrnek...



Skuby v jeskyni

13. září 2010 v 8:49 | Lucka |  Honzík *02
V rámci Sikarova komixového týdne, který jsme právě zmeškali (a máme tím pádem po šiškounech), zařazuji Honzíkovo dílo Skuby v jeskyni. Pro úplnost dodávám, že Skuby (anglicky Scooby) je reálná komixová postavička, kterou synek poněkud počeštil. Bohužel jméno toho kluka (Mami, to přece neni vůbec žádnej kluk!) jsem zcela zapomněla. Až se vrátí Honzík ze školy, připomenu hrdinovo jméno v aktualizaci.

Stručný děj příběhu:
Skuby a "kluk" vyrazí do jeskyně. Z jeskyně se neustále ozývá jakýsi řev, takže se oba bojí, až se třesou strachy. V jeskyni si povšimněte cedulky "Varding", což je varování: "Pozor nebezpečí", podobně, jako třeba v angličtině "Warning". V jeskyni potkávají oba hrdinové nečekaně dělníka v zelené přilbě. Je to dobrák a hlavně ví, kde je východ z jeskyně...

Honzík - komix 1

V další části příběhu nám poněkud bledne barva, ale o to barvitější děj čtenáře obklopuje. "Kluk"
navrhuje dělníkovi, jestli nechce jít raději s nimi. V jeskyni totiž stále není bezpečno. Dělník odpovídá poněkud tajemně: "Nemusim, jsem jenom v práci.", a hned nato věnuje hrdinům své dva krumpáče. Skuby a "kluk" tedy jdou dál sami. Na skále objevují zapomenutý dělníkův rýč a berou ho s sebou.
Nakonec se rozhodnou kopat...

Honzík - komix 2

V podlaze jeskyně objeví cosi záhadného. Je to truhla s pokladem a je v ní klíč. Po otevření se ukáže, že je plná zlata. Hrdinové se rozhodnou, že vezmou poklad s sebou a ve stejném okamžiku objeví východ z jeskyně...Čtenáři padá úlevou kámen ze srdce.
V této části příběhu se také objeví jméno jakéhosi profesora, kterého taktéž blíže identifikuji až v aktualizaci článku.

Honzík - komix 3

Rychle pádlují s loďkou k východu. Utíkají právě včas. V jeskyni se objevuje KAMEŇÁK! Sice strašlivě řve, ale není mu to už nic platné. Skuby a "kluk" šťastně ujíždějí.
KONEC

Honzík - komix 4

Aktualizace v 17.52:
Ten "kluk" se jmenuje Šegy.
Na otázku kdo a kde je profesor Honzík odpovídá:
"Profesor je v hamburgru."
Po delší debatě se dostáváme k jádru pudla - profesor je ve skutečnosti Hamburku, s fast foodem tedy nemá nic společného.
Nalezený poklad Skuby a Šegy odvezli nakonec za profesorem do Hamburku.
Tak je to.
Ale to už je úplně jiný příběh...




Hoří!!!

9. září 2010 v 0:28 | Lucka |  A co mě nebaví
V pondělí jsem zrovna zevlovala po cestě a vyhlížela traktor s fůrou slámy, když mi znenadání zazvonil v kapse mobil. Tatínka už jsme hezkých pár dní neviděli. V těchto dnech organizuje kdesi po polích kombajny, takže ho vídám jen pozdě večer na půl očka, zatímco děti na něj už jen s láskou vzpomínají. A právě to pondělní odpoledne se tatínek zcela nečekaně objevil na displeji mobilu. Tušila jsem, že to nebude proto, aby si jen tak z nudy pokecal, ale že za tím bude nejspíš nějaký problém, v horším případě průšvih.
Rozhovor proběhl asi v tomto duchu:
"Dneska vůbec nevim kdy přijdu...průser...hoří...průser..."
"Co říkáš..? Je ti špatně rozumět."
"Nemám čas mluvit...tak čau, už jedou hasiči..."
"A kde seš?"
"U stohu....Dobrý deeen!..(je slyšet blížící se houkání a hovor mnoha lidí, spojení je přerušeno.)"
Co se asi děje mi došlo hned v další vteřině, když jsem zvedla zrak k obzoru.
Za lesem už se zvedaly první čmoudíky, které houstly a houstly, takže muselo být za chvilku každému jasné, že to nebude doutnající dým z bramborové natě, ale že za kopcem čapnul stoh slámy. A že kolem pracovně pobíhal v té chvíli zrovna náš tatínek už nemusím ani dodávat.
Ale než jsem stačila popadnout dech, už tu byl očekávaný traktor se slámou. Složení fůry zabralo nějaký čas a když stroj odjel, už to za lesem vypadalo jako by si právě odfoukla malá středočeská sopka, nebo jako by tam zrovna upalovali chudáka Mistra Jana. Sloup černého kouře stoupal v oblacích vzhůru výš a výš až do mraků. Měla jsem dojem, že ho začínám cítit už i v nose.
A jak tam tak čučim, šel kolem pan B.:
"Koukam, koukam, co se to tam za tim kopcem děje?"
Vysvětlila jsem mu, že právě volal tatínek, že asistuje hasičům u hořícího stohu.
"Hmmmm...tak hlavně aby se ti nevrátil přičmoudlej...", zíral pan B. k nebi.
Naštěstí tento výrok nezvyklal mou důvěru v Hasičský záchranný sbor a věřila jsem, že tatínka k hašení určitě nepustí. A když, podrží ho dál od ohnicka a pouze mu dají někde stranou plácat doutnající trávu.
Takže jsem došla pro foťák, abych věc alespoň zdokumentovala.

Dodatek speciálně pro Sikara:
Tento "táborák" je vzdálený asi 5 km. Netuším, kolik je to v mílích, ale asi byl vidět opravdu dost daleko.

Hořící stoh

Závěrečná noticka:
Tatínek se opravdu přičmoudlej nevrátil.
Jenom byl cítit jako komín od fabriky.
Shořelo 400 balíků.

(A teď budu dlouze řešit, do které rubriky tenhle článek vlastně zařadím. "Perličky a vtípky" - to je dost nevkusné a "Co mě ještě baví" je vyložená provokace....")

Hadí tanec

7. září 2010 v 19:12 | Lucka |  Příroda
Není to tak dávno, kdy přiběhl Honzík s očima navrch hlavy:
"V naší slámě jsou hadi!"
Kdo jiný může najít hadí hnízdo než náš tatínek, který se hadů bojí jak čert kříže. Možná by se mohlo zdát, že jeho vyslání Honzíka za mnou bylo jakýmsi druhem volání o pomoc. Jenže jsem zrovna neměla vůbec čas někam běžet (i když bych ráda), takže jsem synkovi pověsila na krk foťák, aby společně s tatínkem živé klubko nafotili sami.
A stalo se. Tatínek se opravdu překonal a namísto úprku a útěku skutečně pořídil několik snímků. Uprostřed odkutálených balíků slámy byli nejen hadi, ale bohužel i rozbitá hadí vajíčka. Jedno se ještě podařilo zachránit, ale stejně se nic nevylíhlo a myslím, že už se ani nevylíhne.
S identifikací hada mám trochu potíž. Tipuju ho na užovku stromovou, ale je to opravdu střelba od boku...

Užovka
Takhle byla zatočená pod plachtou

Užovka
Útěk do bezpečí

Najivně jsme doufali, že jsme hady dost vyplašili a že se dobrovolně přesunou na nějaké klidnější místo. Tento dojem vydržel až do chvíle, kdy za pár dní nic netušící tínek naložil  užovku se slámou do valníku, přivezl ji ke stáji a tam na něj z fůrky teprve jukla. Co tě nezabije, to tě posílí. Tatínek leknutí přežil, čímž se zocelil a později již poměrně klidně přihlížel, jak s klukama lovíme hada ze slámy do kyblíku.

Užovka
Had úspěšně odchycen

Nebyla moc dlouhá. Podle svlečené kůže, kterou jsme u stohu také našli, bydlí na místě ještě had o mnoho delší a taky silnější. Toho naštěstí tatínek nepřivezl.
Následovalo pár loveckých výjevů ve fotografii...

Užovka - portrét
Užovka - portrét

Lovec hadů
  Krotitelka hadů

Nijak agresivní had nebyl, jen se občas snažil zaujmout jakýsi výhružný postoj. A když jsem ho držela, bleskově se koncem ocasu chytal všeho dostupného - bundy, silnějších listů trávy, dveří .  Bylo potom dost obtížné jeho omotaný ocas zase uvolnit, had má v tom drobném těle totiž pořádnou sílu a taky je pekelně rychlý.

Nakonec jsme ho odnesli kousek dál k lesu. Třeba užovku napadne přestěhovat se pod nějaký kmen nebo pařez. No...jsem trochu skeptik. V té slámě musí být moc hezky. A navíc jsme zrovna přivezli fůru nových balíků.
Myslím, že užovka brzo připutuje zpátky.
Kdo by odolal?

Užovka

Nový domov?

Jak se malý človíček stal ještě menším

4. září 2010 v 15:45 | Lucka |  Retro
Když jsem si dočetla Renušky článek o dětských trapasech ve škole, okamžitě jsem si představila první třídu a svůj první velký průšvih...

Ve škole probíhal každoroční sběr léčivých bylin. Každý jsme měli předem daných několik druhů rostlin a také určené množství, které máme do konce roku usušit a odevzdat. I když naše závazky nebyly nijak přemršťené, přesto se sušených bylin vždy nakonec sešlo poměrně velké množství a ve škole pro ně bylo vyhrazené místo v půdních prostorách. V řadě tam stálo množství velkých papírových pytlů a při vstupu to tam nebesky omamně vonělo.

Nejjednoduší bylo trhání podbělu, březových lístků nebo lipového květu. Šlo to poměrně rychle a po usušení byla váha bylin uspokojující. Trochu horší už to bylo s diviznou a hluchavkou, ale úplně nejstrašnější byly sedmikrásky!
A protože právě sedmikrásek jsme zrovna měli plnou zahradu, moje máma tenkrát rozhodla, že to zkrátka otrháme a bude splněno.
Tak jsme trávily odpoledne na kolenou na trávníku. Kvítků byly stovky, vůbec to nepřibývalo a taky mě to vůbec nebavilo. Nakonec jsme to všechno vysypaly doma na tácek a usušily. Vznikly z toho dvě hrstičky sušených bylin, což naštěstí splňovalo požadovaný limit.

Druhý den jsem vyrazila do školy s pytlíčkem sedmikrásek v tašce. V horním patře školy byla nástěnka, u té stála soudružka učitelka a zapisovala tam co kdo zrovna přinesl. Viděla jsem velké děti, které už to měly zmáknuté, jak jen zahlaholily jméno a množství a už braly po dvou schody nahoru na půdu.
Šla jsem tedy za nimi. Pytlů byly řady a  mám dojem, že byly o dost větší než já. Postupně jsem do nich nakukovala, poznala jsem tmavou kopřivu, podle vůně zas pomerančovou kůru  a taky drobný bezinkový květ. Nakonec jsem v místnosti zůstala sama. Po delším hledání jsem poněkud bokem objevila úplně plný pytel se žlutobílým obsahem, který jsem identifikovala jako sušené sedmikrásky. Rychle jsem do toho množství přisypala svou trošku a chystala se k odchodu.
Jenže zdání zklamalo, sama jsem tam totiž ještě nebyla. Ve dveřích stála starší žákyně Helga (pravým jménem jmenovat raději nebudu) a bedlivě mě sledovala. Znalosti její 4. třídy jí správně napověděly, že v květnu budu sotva nosit do školy sušený podběl, který ve skutečnosti právě v tom zmíněném pytli byl. Podběl se při sušení smrskne a žluté okvětní lístky nahradí rozčepýřené bílé chmýří. Podobnost se sedmikráskou je čistě náhodná. Problém byl na světě.

Marně jsem Helze vysvětlovala, že můj omyl přece nikdo neviděl, marně jsem ji přemlouvala a prosila. Otočila se a vyrazila rovnou do ředitelny vše nahlásit.
Za chvilku už mě volali na kobereček.
Soudružka učitelka tam stála uprostřed rozlehlé místnosti (která je dnes ve skutečnosti úplně malá). Byla to žena jako kyrysar (aspoň tak jsem ji tenkrát vnímala), vysoká, urostlá, s přídí mohutnou jako ledoborec, měla jsem dojem, že když se rozhodne někam vyrazit, nemůže ji nic na světě zastavit. Byla pro mě ztělesněním všeho důstojného, velkého, neomylného a spravedlivého. Jenže právě teď měla ruka spravedlnosti dopadnout na má záda.

Společně jsme vyrazily zpátky na půdu. Za námi cupitala druhá soudružka učitelka, důležitě kráčela Helga ze 4.třídy a ještě se za námi plížilo pár neodbytných zvědavců.
Soudružka učitelka stanula u pytle a nakoukla do něj. Byla jsem proti ní v tu chvíli ještě menší, možná nejmenší kdy vůbec, ale přála jsem si tam nebýt vůbec.
Učitelky na sebe kývly a protože se jim zřejmě nechtělo věc dál řešit, řekly mi, abych přišla druhý den ráno před vyučováním s maminkou a abychom ten pytel přebraly.

Bylo mi z toho zle. Cítila jsem se jako povodník, jako bych to celé udělala schválně. Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají a potutelně se usmívají, i když to tenkrát bylo všem určitě úplně jedno. Domů jsem se bála jít. Ta sedmikráska v podbělu mě strašila celý den. I máma si toho všimla. Sahala mi na čelo a bála se, že jsem nemocná. Tak mě ty zamíchané byliny tenkrát vzaly...

Vydržela jsem to až do večera a pak musela pravda ven - šla jsem za mámou a sdělila jí, že mám ve škole obrovský průšvih. Nejdřív se asi lekla, ale když jsem jí vysvětlila situaci, chytla se za hlavu:
"Neříkej mi, žes tam vysypala tu sedmikrásku, co jsem trhala celé pondělní odpoledne....!!! "
Tiše zaúpěla.
První možnost byla správná a jí to naštěstí hned došlo.

Druhý den ráno jsme byly ve škole brzo před vyučováním. Paní školnice nám odemkla dveře k bylinám a já zavedla mámu k pytli s podbělem. Máma do něj mrkla, vytáhla z kapsy papírový pytlík a potom dvakrát sáhla mezi byliny. Hotovo. Sedmikrásek totiž byly opravdu pouhé dvě hrstičky. Vložila smíchaná kvítka do pytlíku, ten zmuchlala a strčila do kapsy.
Cestou zpátky jsem si na okně všimla nenápadné krabice. Bylo v ní pár žlutobílých lístků. Sedmikrásky nejspíš nikdo netrhal, takže byly v místnosti shromážděné pouze v malé krabici od bot.

A to je celé.
Při vzpomínce na tu historku si vždycky uvědomím, jak je snadné dělat z komára velblouda. Jak lehce se maličký člověk stane ještě menším. A jak se ochotný hlupák vždycky všude rychle najde.
Přitom by stačilo jen dvakrát sáhnout do pytle.


Soudružka učitelka

Dodatek:
Ještě mě napadá, že jsem se s Helgou znovu setkala o pár let později. A při tomto setkání jsem se jí zcela nechtěně pomstila. A dost tvrdě. Až mi jí bylo líto. Tato nečekaná náhoda budiž důkazem, že bóží mlýny melou pomalu...

A nezapomeň pozdravit!

1. září 2010 v 22:34 | Lucka |  Honzík *02
Dnes jsem po dlouhých prázdninách vypravovala opět Honzíka do školy. Ráno bylo trochu rozpačité, trochu zmatené a taky trochu uspěchané. Rohlík od snídaně synek dojídal ještě v autě.

Před školou proběhla poslední závěrečná kontrola - narovnat límec, zkontrolovat přítomnost kapesníku a utřít pusu od sýru.
Nakonec ještě nezbytné připomenutí:
"Hlavně nezapomeň pozdravit!"
...

"Až bude mluvit paní učitelka, ne abys začal něco vykládat!"
...

"A nekopej nohama do židle!"

Vše je hotovo. Všude kolem se rojí rodiče s dětmi, spořádaně se shlukují u dveří. Vcházíme do školy:
"Dobrý den...jééé, klucíííííí!!!"
Maminka zůstává zapomenuta na chodbě jako sám voják v poli, synek je rychlostí blesku v šatně. Vidět není, ale slyšet je výborně:
"Hele, chcete něco vidět??? Koukej, mám díru v hlavě, jak mě Ondra praštil hračkou!"
"Ukaž, kdeee?"
"Tady, koukej!"
"Já nic nevidim..."
"No tady přece..."
"Ajoooo, fakt!"
"Nojooo, má ji tam...hezkýýý!!!"
"Hmmm... týjo paráda!!!"

Tak to bychom měli.
Šťastný a veselý nový školní rok!

Honzík