Jak se malý človíček stal ještě menším

4. září 2010 v 15:45 | Lucka |  Retro
Když jsem si dočetla Renušky článek o dětských trapasech ve škole, okamžitě jsem si představila první třídu a svůj první velký průšvih...

Ve škole probíhal každoroční sběr léčivých bylin. Každý jsme měli předem daných několik druhů rostlin a také určené množství, které máme do konce roku usušit a odevzdat. I když naše závazky nebyly nijak přemršťené, přesto se sušených bylin vždy nakonec sešlo poměrně velké množství a ve škole pro ně bylo vyhrazené místo v půdních prostorách. V řadě tam stálo množství velkých papírových pytlů a při vstupu to tam nebesky omamně vonělo.

Nejjednoduší bylo trhání podbělu, březových lístků nebo lipového květu. Šlo to poměrně rychle a po usušení byla váha bylin uspokojující. Trochu horší už to bylo s diviznou a hluchavkou, ale úplně nejstrašnější byly sedmikrásky!
A protože právě sedmikrásek jsme zrovna měli plnou zahradu, moje máma tenkrát rozhodla, že to zkrátka otrháme a bude splněno.
Tak jsme trávily odpoledne na kolenou na trávníku. Kvítků byly stovky, vůbec to nepřibývalo a taky mě to vůbec nebavilo. Nakonec jsme to všechno vysypaly doma na tácek a usušily. Vznikly z toho dvě hrstičky sušených bylin, což naštěstí splňovalo požadovaný limit.

Druhý den jsem vyrazila do školy s pytlíčkem sedmikrásek v tašce. V horním patře školy byla nástěnka, u té stála soudružka učitelka a zapisovala tam co kdo zrovna přinesl. Viděla jsem velké děti, které už to měly zmáknuté, jak jen zahlaholily jméno a množství a už braly po dvou schody nahoru na půdu.
Šla jsem tedy za nimi. Pytlů byly řady a  mám dojem, že byly o dost větší než já. Postupně jsem do nich nakukovala, poznala jsem tmavou kopřivu, podle vůně zas pomerančovou kůru  a taky drobný bezinkový květ. Nakonec jsem v místnosti zůstala sama. Po delším hledání jsem poněkud bokem objevila úplně plný pytel se žlutobílým obsahem, který jsem identifikovala jako sušené sedmikrásky. Rychle jsem do toho množství přisypala svou trošku a chystala se k odchodu.
Jenže zdání zklamalo, sama jsem tam totiž ještě nebyla. Ve dveřích stála starší žákyně Helga (pravým jménem jmenovat raději nebudu) a bedlivě mě sledovala. Znalosti její 4. třídy jí správně napověděly, že v květnu budu sotva nosit do školy sušený podběl, který ve skutečnosti právě v tom zmíněném pytli byl. Podběl se při sušení smrskne a žluté okvětní lístky nahradí rozčepýřené bílé chmýří. Podobnost se sedmikráskou je čistě náhodná. Problém byl na světě.

Marně jsem Helze vysvětlovala, že můj omyl přece nikdo neviděl, marně jsem ji přemlouvala a prosila. Otočila se a vyrazila rovnou do ředitelny vše nahlásit.
Za chvilku už mě volali na kobereček.
Soudružka učitelka tam stála uprostřed rozlehlé místnosti (která je dnes ve skutečnosti úplně malá). Byla to žena jako kyrysar (aspoň tak jsem ji tenkrát vnímala), vysoká, urostlá, s přídí mohutnou jako ledoborec, měla jsem dojem, že když se rozhodne někam vyrazit, nemůže ji nic na světě zastavit. Byla pro mě ztělesněním všeho důstojného, velkého, neomylného a spravedlivého. Jenže právě teď měla ruka spravedlnosti dopadnout na má záda.

Společně jsme vyrazily zpátky na půdu. Za námi cupitala druhá soudružka učitelka, důležitě kráčela Helga ze 4.třídy a ještě se za námi plížilo pár neodbytných zvědavců.
Soudružka učitelka stanula u pytle a nakoukla do něj. Byla jsem proti ní v tu chvíli ještě menší, možná nejmenší kdy vůbec, ale přála jsem si tam nebýt vůbec.
Učitelky na sebe kývly a protože se jim zřejmě nechtělo věc dál řešit, řekly mi, abych přišla druhý den ráno před vyučováním s maminkou a abychom ten pytel přebraly.

Bylo mi z toho zle. Cítila jsem se jako povodník, jako bych to celé udělala schválně. Měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají a potutelně se usmívají, i když to tenkrát bylo všem určitě úplně jedno. Domů jsem se bála jít. Ta sedmikráska v podbělu mě strašila celý den. I máma si toho všimla. Sahala mi na čelo a bála se, že jsem nemocná. Tak mě ty zamíchané byliny tenkrát vzaly...

Vydržela jsem to až do večera a pak musela pravda ven - šla jsem za mámou a sdělila jí, že mám ve škole obrovský průšvih. Nejdřív se asi lekla, ale když jsem jí vysvětlila situaci, chytla se za hlavu:
"Neříkej mi, žes tam vysypala tu sedmikrásku, co jsem trhala celé pondělní odpoledne....!!! "
Tiše zaúpěla.
První možnost byla správná a jí to naštěstí hned došlo.

Druhý den ráno jsme byly ve škole brzo před vyučováním. Paní školnice nám odemkla dveře k bylinám a já zavedla mámu k pytli s podbělem. Máma do něj mrkla, vytáhla z kapsy papírový pytlík a potom dvakrát sáhla mezi byliny. Hotovo. Sedmikrásek totiž byly opravdu pouhé dvě hrstičky. Vložila smíchaná kvítka do pytlíku, ten zmuchlala a strčila do kapsy.
Cestou zpátky jsem si na okně všimla nenápadné krabice. Bylo v ní pár žlutobílých lístků. Sedmikrásky nejspíš nikdo netrhal, takže byly v místnosti shromážděné pouze v malé krabici od bot.

A to je celé.
Při vzpomínce na tu historku si vždycky uvědomím, jak je snadné dělat z komára velblouda. Jak lehce se maličký člověk stane ještě menším. A jak se ochotný hlupák vždycky všude rychle najde.
Přitom by stačilo jen dvakrát sáhnout do pytle.


Soudružka učitelka

Dodatek:
Ještě mě napadá, že jsem se s Helgou znovu setkala o pár let později. A při tomto setkání jsem se jí zcela nechtěně pomstila. A dost tvrdě. Až mi jí bylo líto. Tato nečekaná náhoda budiž důkazem, že bóží mlýny melou pomalu...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 whitebeard whitebeard | Web | 4. září 2010 v 16:39 | Reagovat

docela by mě zajímalo, koho Helga udávala v dalších dobách:-D..co se v mládí naučíš...

2 Anna Anna | Web | 4. září 2010 v 16:40 | Reagovat

Úplně jsem si vybavila tu socialistickou školu z propagandistického seriálu. To vážně byly jepice, ty soušky. Takovou aféru z toho udělaly.

3 AjA AjA | Web | 4. září 2010 v 17:53 | Reagovat

takovej jepic tu ted se mnou bylo v Helsinkach cele stado... az mi sel mraz po zadech a vubec jsem se s nimi nedruzila... CJK mel ze sousek vyrazku a taky delaly z komara velblouda, to kdyz zjistily, ze  jsem svuj poster nevylepila ve ctvrtek!!! Cely vcerejsek mi to strasilo v hlave, ze jsem neco promeskala, a pritom o prd slo :)) dneska bylo na veseni casu dost a dost

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. září 2010 v 18:29 | Reagovat

Je to sice drobnost, ale hlásit se to musí! Takoví komáři - jak jejich bzíkavé jmenovce nemám rád - by měli být chránění! Ale bohužel, hejna velbloudů se rojí neustále, když to vezmou do ruky správní bloudi.

5 whitebeard whitebeard | Web | 4. září 2010 v 20:33 | Reagovat

[2]: :-D znám mnohem větší jepice z dnešní "demokratické" školy:-D..těm ty socsoušky nesahají ani po kotníky:-D..

6 Lucka Lucka | Web | 4. září 2010 v 20:51 | Reagovat

[5]: Souhlasím. Ve skutečnosti byly tyhle socsoužky celkem v pohodě a měla jsem je ráda. Jen občas přišel nějaký úlet... :-D Později jsem se setkala s mnohem horšími případy a ty by určitě neřešily přestupek hrábnutím do pytle. :-?  :D

7 mstajer mstajer | Web | 4. září 2010 v 21:48 | Reagovat

...Konečně jsi se vypovídala z toho strašného prokletí, které se táhne jako barevná stužka tvým životem!

8 Mami Mami | Web | 4. září 2010 v 21:54 | Reagovat

Ze článku mi šel mráz po zádech, ale ilustrace je ohromná.

Jenom bych ještě dodala, že i já jsem ve svém životě poznala pár lidí, kteří velice rádi zneužívali svoji moc. Tuto náturu nechápu, rodí se s tím?

9 Lucka Lucka | Web | 4. září 2010 v 22:17 | Reagovat

[7]: Ano. Teď už všichni vědí, proč občas mumlám ze spaní: "Ne, ne! Proboha, jen sedmikrásky ne!"
Ty kecale, že se taky nepochlubíš svým prokletím! To je totiž pěkně barevná stužka! :-D
[8]: Mě dodnes překvapuje, jak mohly tak důležitě řešit takovou s prominutím kravinu. Možná to ani moc neřešily. Možná jsem to tak prožívala jen já, takže jsem vlastně strůjcem toho velblouda já. :-?  :D

10 Janah Janah | Web | 4. září 2010 v 22:51 | Reagovat

A pak že byliny léčí :-D

11 Lipetka Lipetka | Web | 5. září 2010 v 18:04 | Reagovat

:-D to jsou teda děsy z děctví :-D Mě občas ještě dnes děsí rozbité školní umyadlo - samozřejmě nechtěně :-D

12 Jitka Jitka | Web | 6. září 2010 v 8:29 | Reagovat

Pro malé dítě je to docela šok, protože ještě nedokáže odhadnout, že jeho problém je vlastně prkotina, která nestojí za to trápení. Kdyby si dospěláci uvědomovali co za trauma takovou blbostí dítěti způsobí, určitě by si to ušetřili.

13 renuška renuška | Web | 6. září 2010 v 12:06 | Reagovat

Lucko, to je tedy bezkonkureční povídání. Opět. A docela je mi i smutno z té poťouchlé chuti bonzovat a radosti z neštěstí malého prvňáka. Taky jsme sbírali - hlavně pomeranč. kůru, pak hluchavku (ta byla dobře placená, ale nejlepší sběrače jsme stejně nikdy nepředčili). Dál ještě jitrocel - šel rychle. Ani nevím, proč to pak na školách skončilo ...

Děkuji za krásné povídání, moc dobře se mi četlo.

14 Gandelion Gandelion | Web | 6. září 2010 v 14:02 | Reagovat

Šmarjápano, ještě že my jsme nesbírali nic. Leda papír, a ten se tak snadno poplést nedal :-D

15 Sikar Sikar | Web | 7. září 2010 v 9:03 | Reagovat

No jo, historky o sbírání... taky si vzpomínám na pomerančovou kůru nebo kaštany... Hmm, sbírá se to ještě dneska?

16 Jarmila Jarmila | Web | 7. září 2010 v 12:03 | Reagovat

Lucko, bohužel, vaří to pomalu. Taky by se mi hodil nějaký na rychlovky. Tady se dovíš víc: http://www.bionaire.cz/shop/index.php?a=detail&s=SCVI600BS
Zatím se měj krásně, letím na zahrádku. :-)

17 MirekČ MirekČ | Web | 8. října 2010 v 14:01 | Reagovat

Rodině Hujerů by to šlo dobře... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.