Říjen 2010

Zachráněné mýdlo - balada

31. října 2010 v 22:09 | Lucka |  Děti
Už je to dost dávno, kdy jsme k nějaké příležitosti dostali mýdlo. Luxusní mýdlo. Bylo nádherně průhledně zelené s barevnými žilkami uvnitř, mělo neobvyklý tvar, velikost a taky omamnou vůni, která trvá a leželo v umělecky zdobené krabičce.
Před pár dny jsem si v rámci úklidu na to mýdlo vzpomněla. Škoda ho schovaného ve skříňce - vyndala jsem mýdlo konečně na světlo a připravila ho k upotřebení na kraj zářivě vyblýskaného umyvadla. Nádherná vůně byla v mžiku v každám koutku koupelny. Ještě jsem se chvilku kochala tím pohledem, než jsem za sebou s konečnou platností zavřela dveře.

Přišel večer, děti strávily svůj povinný čas v koupelně a vydaly se v pyžamech do peřin. Dokonce se ani nehádaly, jen tak tiše odpluly do pokojíčku.
Když bylo dost pozdě i já jsem se vypravila k umyvadlu. Kluci si stále ještě vedle v místnosti povídali, jako by na spaní bylo vždy dost času.

Přišla jsem do koupelny, pustila vodu a hmátla po mýdlu. Jenže mýdlo nikde. Nebylo by to poprvé, kdy dětem sklouzlo někam na podlahu. Sesula jsem se proto na zem a hledala. Pod umyvadlem jsem nic nenašla. Ani za skříňkou, ani ve sprše, dokonce ani ve vaně.
Nezbylo, než se dojít zeptat dvou hlavních podezřelých.

V okamžiku, kdy jsem vstoupila do tmy pokojíčku, nastalo zde hrobové ticho.
"Kluci, neviděli jste mýdlo?"
Byl by slyšet  špendlík na zem spadnout...
"Nehrajte to na mě, vím, že nespíte!"
Oříšek v kleci zadupal a zalezl hloub do svého malého domečku.
"Nemohu najít mýdlo! Kam přišlo?"
Peřina trochu zašustila, to jak si ji někdo nenápadně přetáhl přes hlavu.
"Bylo krásné!", zaznělo tlumeně.
"Jo, to teda bylo! A kde je teď?"
"Když...bylo nové...krásné!,"ozvalo se po chvilce znova.
Pomalu mi docházela trpělivost.
"Honzo, kam jste to mýdlo dali? Chci se jít umýt!"
"No právě, ty bys ho vymydlila!", odpovídala mi temně peřina,
"My jsme ho schovali. A kam, to neřeknu!"
Chvilku jsem nevěřila vlastním uším.
"Přece se na tak pěkné mýdlo nebudem jen dívat, je přece k mytí...", mluvila jsem jen pro sebe, neboť bylo jasné, že peřinu nejspíš nepřesvědčím.
"Neřeknu! Nikdy! Vymydlila bys ho!"
To byl konec.

Rezignovaně jsem se vrátila do koupelny.
Otevřela jsem skříňku a vyndala jiné mýdlo.
Růžová kostička byla zabalená v modrém papírku, údajně měla mít vůni květin a bylo na ní napsáno Dana.
Proti zelenému kamarádovi vypadalo tohle mýdlo jak chudý příbuzný.
Ach jo!
Alespoň děti nenapadne zase ho zachraňovat...


Mýdlo

Rozsviťte si Halloween!

26. října 2010 v 21:44 | Lucka |  Tvořivost
Nadešel čas pochmurných večerů a temných nocí a nikdy není na škodu si takový večer nebo takovou noc trochu prosvítit. Závislák na světle (namátkou já) se rozhodně nemusí stydět využít jako záminku třeba i zprofanovaný svátek Halloween. A co víc - děti jsou z mého rozhodnutí zapálit v oknech bizarní lucerničky vždy naprosto nadšené.

Okenní lucerničky jsme vyráběli z běžné zavařovací láhve a ubrousku známou ubrouskovou technikou. Ubrousky lze koupit s různými tematickými vzory, Halloweena nevyjímaje, dokonce bych řekla, že je jich s tímto motivem v současnosti v obchodech až dost.
Jak se potvrdilo, zvládne to i (malé) děcko:
Ubrousek ustřihneme na velikost odpovídající láhvi a sloupneme z ubrousku zcela vrchní, téměř průhlednou papírovou vrstvičku s obrázkem.

Lampa
Pak už zbývá jen natřít sklenici Herkulesem a ubrousek na ní nalepit. Proti vlhkosti je možné vše  po zaschnutí ještě přetřít lakem. Nám na lucerničky pršet nebude, takže to nebylo potřeba.

Lampa

Dovnitř jsme ještě nasypali trochu písku, aby nám dílo vítr neporazil a zvečera za šera jsme v lucerničkách zapálili na okně svíčky.
Výsledný dojem vidíte zde:

Lucerničky

A aby bylo dílo dokonalé, nesmí pochopitelně chybět vydlabané dýně. Letos se nám urodily jen dvě - malá a velká.
Dopoledne se Honzík s Vašíkem pustili s vervou do dlabání až lítala dýňová semínka všude kolem.
Dále jsem pokračovala já s tykví velkou a Honzík zase s tou malou. Vašík se stal už jen bedlivým pozorovatelem.
Zajímavé je, že přestože si obličej vždy předkreslím fixem, nakonec se na tváři dýně vyvine něco zcela jiného. Upřímně řečeno, ten můj letošní panák vypadal, jako když ho bolí zuby.
A Honzík vytvořil tříokého mimozemšťana...

Dýně

Dýňové panáky jsme vystavili před dům pod okno. Vše vypadalo idilicky až do chvíle, kdy jsem odpoledne vyběhla ven vybavit okenní lucerničky svíčkami.
Nevím, jak se mi to mohlo stát. Chvilka nepozornosti, zbrklý krok stranou, myšlenky jinde...zkrátka jsem do dýní nechtěně kopla a dílo zkázy bylo dokonáno. Což o ufouna, tomu jsem jen nakopla hlavu, ale můj dýňový panák s bolavými zuby letěl dolů z kopce jako míč, koulel se po cestě stále rychleji a zdálo se, že v té chvíli vypadá jeho oranžový obličej ještě bolestněji.
Zastavil se až u stáje, hlavu měl nadranc a jeho čepičku jsem hledala po okolí ještě hezkých pár minut.
Už jsem viděla Honzíkův přísný výraz, až mu povím, co maminka provedla. Sebrala jsem rychle trosky dýňáka, vynesla je opatrně zpátky k domu a zkusila to narafičit, jako by se nic nestalo. Nešlo to. Panákovi chybělo levé oko, pár zubů a díky velké puklině shora dolů se podobal znetvořenému válečnému invalidovi. Jestli předtím vypadal strašně, nyní je skutečně hrůzostrašný...a děti se ho budou bát!

dýně

Zatímco jsem tam stála a marně přemýšlela, jak to doma vysvětlím, zavrčelo auto a přijel z práce tatínek. Když vystoupil, prohlížel si nakopnutého invalidu. Já jsem si drbala hlavu, ale tatínek vypadal nadšeně - takového panáka ještě neviděl!

Ovšem co bylo důležité, tatínek otevřel auto a vyndal dvě zcela nové, oranžové, kulaté, nerozmlácené dýně. Hosana na nebesích! Záchrana přišla v hodině dvanácté!
Mohla jsem tedy směle vyrazit za Honzíkem, a říct mu:
"Synu, mám pro tebe dvě zprávy. Jednu dobrou, ale zato druhou..."

Dýně

Geologický vývoj Země zcela akademicky

25. října 2010 v 17:06 | Lucka |  Perličky a vtípky
Geologický vývoj Země 
Čistě akademická debata

Ondra: Honzíku , víš co říkal táta? Že nejdřív se srazily dva meteority, vznikla Země a na ní vybuchla sopka a vzniknul život.
Honzík: To nemáš úplně pravdu. Letěly dva meteority, to jo. Ty se srazily a vznikla Země...
Ondra: A vybuchla sopka!
Honzík: Jo. Na ní vybuchla sopka, pak vznikla první buňka a z ní živočichové a stromy. A pak byli dinosauři, pak pralidi, pak středověk a pak vznik normální člověk.

Už je to všem jasné?

Ve školce se v šatně Ondra převlékal a vedle něj na stejné lavičce jeho školkový spolužák:
"Teto, víš co je pavouk? Pavouk je členovec."
Teta uznale pokývala hlavou.
"Teto, pavouci vznikli už v pravěku."
Teta kývla, i když už si tím tak jista nebyla.
"A teto, víš co jsi ty? Ty jsi savec!"
Kalhoty byly konečně oblečené.
Stoupl si...
...a poklopec měl ma druhé straně.




Jedůvky

23. října 2010 v 22:52 | Lucka |  Můza
JEDŮVKY

Podivná zjevila se mi v lese stezka,
vinula se včera,
vine se i dneska.

Od nikud nikam ta stezka vede,
kroky mé lákaly klobouky bledé.
Volaly: "Hola, pospěš na zcestí,
kdy se ti znova poštěstí?"

Však nad hlavou mi ze všech stran
varovně havran zakrákal.
Nad stezkou jsem se zadumala
kde se tu v lese vlastně vzala?

Snad o říjnové chladné noci
ježibaba se opila
a ovíněna temnou mocí
jedůvky za sebou trousila.









Jak je to s krávou a šlehačkou

18. října 2010 v 23:00 | Lucka |  Perličky a vtípky
Vašík: Maminko, kráva dojí mléko.
Já: Ano.
Vašík: A koza taky dojí mléko.
Já: Ano.
Vašík: Koza a kráva dojí mléko, ale šlehačku nedojí. Maminko, víš proč koza a kráva dojí mléko a nedojí šlehačku?
Já: ???
Vašík: Protože kdyby dojily šlehačku, tak by jim to neteklo.

Kráva1

Slepýš křehký není křehký

17. října 2010 v 22:55 | Lucka |  Příroda
Je to už hezká řádka let, kdy jsme s tatíkem (který tehdy ovšem ještě tatínkem vůbec nebyl) budovali ohrady výběhu pro koně. Základem takové bytelné ohrady je pořádný kůl a tento silný kůl (a po něm mnoho dalších) je třeba zakopat dost hluboko do země, tak hluboko, aby sloupek nejen odolal sněhu, větru, ale aby také ustál případný nápor nejedné koňské síly.

Ty kůly, které jsme tenkrát zakopali, plnily svou funkci mnoho let, až se nám začaly před zraky pomalu rozpadat a s nimi i ohrada, kterou po celou tu dobu nesly. A právě letos zjara uzrál ten správný čas na jejich výměnu.
Rozhodnutí padlo ještě když ležel poslední sníh, ovšem plánovaná realizace - sypu si popel na hlavu - ta realizace zaspala jaro i léto a probudila se teprve teď na podzim.

V sobotu jsem vzala konečně krumpáč, lopatu a taky rýč řečený sakovák a začala u trosek staré ohrady kopat jámu pro první sloupek ohrady nové. V noci pršelo, půda byla měkká a práce šla celkem dobře od ruky. Vykopaná hlína se rychle vršila na hromadě, střídala jsem krumpáč a lopatu a zpocené čelo jsem si otírala rukávem bundy. Během práce mě napadlo, že bych na další jámu mohla povolat tatínka, aby mě vystřídal, než načerpám síly na díru třetí.

Jak jsem se zvolna nořila níž a níž pod zem, narazila jsem nejprve na několik zmatených brouků a skrytých larev, potom jsem se prokopala do slepého ramene mraveniště lesních mravenců, kteří na mě z chodbiček zlověstně cenili mandibuly, až jsem se dostala do hloubky asi padesáti centimetrů. Takhle to zní docela banálně, ovšem padesát centimetrů hluboká díra je už dost hluboká díra.
A právě v té jámě jsem si všimla pohybu. Protřu oko rukou od hlíny, koukám, a na dně té díry byl hadí ocásek. Napadlo mne, že jsem asi v trávě hada krumpáčem přesekla a ocásek do díry spadl shora. Natáhnu se, chci ho vyndat, ale on drží. Bylo to tím, že tam nebyl ocásek sám, že k němu ještě patřil slepýš, zavrtaný hluboko v tvrdé hlíně jako žížala.
Nakonec jsem ho vytáhla a koukali jsme na sebe. Těžko říct, kdo byl víc překvapený.

Slepýš

Chtěla jsem slepýše odnést ke kompostu, ale byl čilý dost. Nakonec se mi po cestě vysmekl z ruky a zmizel mezi listím. Když má tolik energie, jistě se někde zavrtá sám.
Asi to teď bude znít jako sci-fi, zase jsem párkrát kopla krumpáčem a vykopala jsem dalšího slepýše. To už mi hlava přestávala brát. Naštěstí jsem ho nepřekopla, jen jsem ho vytáhla z hlíny a odnesla k lesu.
Slepýš

Přemýšlela jsem, jestli se tohle může stát jenom mě, nebo kde se tam vlastně ti hadi nehadi vzali, když tu na mě z díry mrknul slepýš třetí. A to už jsem vztekle zahodila krumpáč do trávy a utrousila od plic nekolik dost peprných slov, protože jsem viděla, že tenhle had už přeseknutý je. (Já vím, že slepýš není had, ale jak ho literárně nazvat?) Až když jsem ho vytáhla, zjistila jsem, že je opravdu poloviční, ovšem ne mou vinou, neboť o svou druhou půlku přišel nejspíš už kdysi dávno (možná když jsem v létě sekala sekačkou okraje výběhu).

slepýš

Asi nikoho nepřekvapí, že zvedat znova krumpáč se mi už vůbec nechtělo. A kdyby mě u té díry v té chvíli někdo sledoval, bude si myslet že už mě doopravdy cvaklo jednou provždy a nadobro. Nejdřív jsem do jámy pár minut čučela jako blázen a pak jsem zkusila hrabat hlínu rukama. Ne, to nešlo, jak taky jinak. Ulomila jsem si nehet, znova si zanadávala a potom jsem vytáhla čtvrtého mrňavého slepýše.
A to jsem toho měla právě dost a mé ruce taky!

Slepýš

Sbalila jsem všechno nářadí a došla pro tatínka, aby mi pomohl zaházet sloupek. A právě v tom momentu jsem udělala neprozřetelnou dětinskou chybu. Tatínek se hadů bojí velice velmi, dokonce je mu jedno, že slepýš had vůbec není. Měl do mě ten krumpáč kopnout, když jsem tatínkovi referovala o právě vykopaném hadím pokladu a současně tatínka žádala, aby další jámu vykopal on sám.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Teď mám sama do zimy o práci postaráno.
Ale ono by se to stejně provalilo...

A nakonec opět volám všechny přírodovědce, herpetology a podobné nadšence:
Kdo mi vysvětlí, kde se tam hluboko v hlíně, kterou jsem těžce kopala krumpáčem, všichni ti hadi (kteří hadi nejsou, já vím) probůh vzali?
Neměli bychom to chápat jako předzvěst opravdu dost drsné zimy?
Valím oči, hlavu lámu a čekám na moudrou odpověď.
Had

Sobotní výlov

16. října 2010 v 0:11 | Lucka |  Děti
V každém koutě je někdy třeba uklidit a takovému úklidu se letos nevyhnul ani dědův rybník. Jeho vypouštění bylo naplánováno na sobotu. Kluci se na celou akci dlouho těšili, takže sobotní ráno nemohli ani dospat.
Zapnuté čerpadlo hnalo vodu z nádrže rychle pryč. Jak voda ubývala, zvědavému suchozemci se postupně odkrývala jindy skrytá zákoutí rybníka. Bylo třeba ostříhat a rozdělit obrovské trsy leknínů, vyházet z nádrže zapáchající bahno, ale úplně nejdřív bylo nutné vylovit všechny ryby. A na to se pochopitelně kluci těšili nejvíc.
Den předem jsme řešili Honzíkovo rybářské vybavení. Ze své dávné zkušenosti vím, že v nízkých dětských gumákách toho v rybníce nikdo moc nezmůže. Nakonec jsem synkovi vypůjčila své vlastní apartní gumáčky - vypadal v nich sice jako kocour v botách, ale věděla jsem, že nebude capat nohama ve vodě. Aspoň ne hned. Později jsem zjistila, že menšího Ondru, který měl původně pomáhat jen ze břehu, vybavil děda svými vlastními gumáky, které byly skoro větší než Ondra sám (a možná i těžší). Ale ruku na srdce - představa, že bude Ondra výlov sledovat ze břehu, byla hodně, hodně najivní.
V drsném bahenním prostředí se podběrák moc neosvědčil, neboť s ním výlovce nebyl moc pohyblivý a nabíral pouze hory svinstva. Naopak, výlovce ocenil výhody malé síťky na kraby, kterou jsem si kdysi jako lovec maniak přivezla od moře - délka ideální, váha nevelká, velikost přijatelná, pohyblivost výtečná.
Za chvilku už se připravené nádoby plnily mrskajícími rybami.
Asi každému dojde, že odpoledne kluci vypadali, jako by se v tom blátě mrskali spolu s těmi rybami. Koneckonců, nebylo to daleko od pravdy. Ale nadšení a nasazení bylo obrovské. Když bylo úplně večer vše hotovo a do rybníka jsme opět pustili čistou vodu, zbývalo ještě vychytat ryby z nádob a vrátit je zpátky. A to už byla téměř tma.
Doma šlo oblečení hned do pračky a kluci rovnou do peřin.
Než se vypralo, Honzík s Ondrou už spali.
Usnuli totiž jako když je do vody hodí.



Dokonalé teplo

14. října 2010 v 21:51 | Lucka |  Perličky a vtípky
Dnes pozdě odpoledne jsme se v rámci nákupu rozhodli navštívit s dětmi KFC. Honzík s Vašíkem se do tohoto stánku vždy náramně těší, možná proto, že jim pomíjivou kuřecí radost dopřejeme jen párkrát do roka.
Stačilo se doma letmo zmínit a kluci už chvátali k autu. Během jídla do sebe Honzík nalil asi půl litru studené Coly a chvíli nato si začal stěžovat, že je mu zima. Teprve teď jsme si všimli, že si při svém úprku do auta oblékl jen slabou vestu, zatímco my jsme byli vybaveni teplými bundami. A teď skuhral a repetil, přestože bylo v místnosti celkem příjemně.

Potom jsme vyšli ven na parkoviště, byla už tma a pěkně přituhovalo. Když jsme sedli do auta, od pusy nám stoupaly obláčky páry. Teplota se pohybovala lehce nad bodem mrazu.
"Tak co? Tady je ti líp?", rejpla jsem si do Honzíka, sedícího v autosedačce za mnou.
"Jo, tady je hezky,"zamnul si spokojeně ruce.
Pěkná stěrka, napadlo mne, jedna nula vedeš. Dopnula jsem si bundu ke krku a schovala si ruce do kapes.
"I když...", pokračoval po chvilce pomalu,
"...i když to ve skutečnosti ještě není úplně dokonalé teplo."


KFC2.jpg


Raci s česnekovým máslíčkem

9. října 2010 v 22:27 | Lucka |  Recepty
S radostí mohu dnes napsat o mém historicky již třetím blogovém setkání. Co jiného než (opět) med mohl být  důvodem návštěvy Janah, která pro něj přijela až ze Švédska. Janah správně vytušila, že jídlo je u nás vždy až na prvním místě, takže nám přivezla labužnické překvapení. Pokud někdo nahlédne do hlubin jejích Švédských listů, nebo pokud si někdo pamatuje její srpnový článek, nebo pokud někdo BYL ve Švédsku, ten už tuší, co že se nám to dostalo do rukou.
Janah přivezla krabici raků.

O historii konzumace raků v Čechách jsem toho moc nenašla. Nicméně jisté je, že patřili k běžnému jídelníčku. O racích na stole se zpívá v mnoha písničkách, vaření raci se běžně vyskytují na starých obrazech. O názvu města Rakovník se říká, že vznikl na základě historky, kdy v době hladomoru už jakási zoufalá matka nevěděla co dětem dát, tak uvařila raky a tím děti zachránila.
V dnešní době jsem raka viděla v životě jen jednou a ten jeden by jistě nikoho hladového nespasil.

Protože švédsky opravdu neumím a jiný titulek na bedně nebyl, odhadovala jsem obsah tak na 5-6 zmrzlých předvařených kousků. Když jsem raky vyndala z krabice, zjistila jsem, že jich je tak 25-30. K přípravě jsem si přizvala samozřejmě Milana gastronoma, neboť právě můj bratr má na přípravu podobně netradičních specialit ten správný grif.
Po rozmrznutí byli raci prakticky hotoví, takže stačilo je jen vyskládat na tác po vzoru prince Radovana, který by za ně jistě už od pohledu udělil kuchaři Řád zlaté vařečky a radoval by se. Tatínek nás zpovzdálí bedlivě sledoval a teta Helča ihned prchla zcela a úplně, o čemž nemohu říci, že by nám to nějak hlouběji vadilo. Přece nechceme nikoho nutit.

Tušila jsem, že raci nebudou oplývat výraznou zmasilostí, takže jsem k nim krom brambor pro jistotu připravila i smažené sepiové kroužky kalamáry, mísu krájených rajčat a strejda zhotovil česnekové máslíčko na přelití a dodal majonézu.

Raci

Raci

Má první zkušenost s podobnými korýši spadá až do dávné návštěvy Španělska. Tenkrát jsme zvědavě vyrazili do restaurace, abychom konečně ochutnali tamní speciality. Objednali jsme si mísu tygřích krevet a nedočkavě se rozhlíželi po okolí. Zarazilo nás, že si v restauraci na úrovni dovolí prostřít hostům papírové ubrusy. Kdosi to komentoval slovy o jednoduchém myšlení.

A pak přinesli krevety. Byla to nádhera, lahodná vůně jídla se mísila s vůní moře. Jenže pár vteřin nato nám došlo, že vlastně nikdo netušíme jak krevety jíst.
Táta se tenkrát rozhlédl spiklenecky po restauraci, chvilku zkoumavě prohlížel ostatní hosty a pak zašeptal:
"Tady vedle sedí Němci. Jedí to taky rukama. Když už to jedí rukama i Němci, tak to jinak nepude. Děti, jdeme jíst!"
Za okamžik už jsme chápali i smysl jednorázových papírových ubrusů.

Poučena dávnou historkou jsem před jídlem vybavila stůl dětskými omyvatelnými prostírkami a připravila baterii ubrousků na ruce.
Stejně, jako tenkrát ve Španělsku, začala i naše konzumace raků rozpačitým zkoumáním. Ulomit a vyloupnout račí ocásek nakonec nebylo tak těžké. Zato s klepítky to bylo složitější, neboť jejich krunýř je silný skoro jako ořechová skořápka. Strejda zalitoval, že ho nenapadlo zapůjčit v gastronomickém servisu kleštičky na korýše. Nakonec se mi podařilo klepítko rozlousknout nožem, zatímco strejda jej odvážně drtil mezi zuby. S jídlem roste chuť, po prvním zdaru už šly další loupat skoro samy.
Také vnitřky hrudníků jsou jedlé, ale tady jsme si opravdu nebyli jisti kudy kam. Nakonec jsme to vyřešili šalamounsky. Všechny vyloupané zbytky jsme shromáždili v míse a druhý den z nich strejda vyrobil vývar a bujabézu. Mimochodem - úžasnou! Jenže postup je celkem složitý, tak doufám, že bujabézu dodá ve článku strejda sám....a doufám, že brzo.
Kousíčky račího masíčka jsme si máčeli v česnekovém máslíčku a prokládali kalamárovými kroužky.
A stejně jako tenkrát u moře i v naší kuchyni občas letěl krunýřek kam neměl a ruce jsme měli řádně zapracované a seděli jsme u jídla pěkně dlouho a krásně jsme si to užili.

Strejda Milan v obrazech vysvětluje způsob konzumace račího klepítka:
Rak
Rak
Rak
Rak
Rak

Závěrem musím napsat, že raci jsou skutečná delikatesa. Konzumace je spolená s hračičkováním, rozbor jídla je nejlepší prokládaný nevázanou konverzací a celá akce rozhodně trvá. Takže pokud někdo pospíchá na vlak nebo na autobus, raky ať si rozhodně nedává. A ještě jeden postřeh - po račí hostině je úklid kuchyně nutný.
Na jednom račím účastníkovi opravdu není masa mnoho. Nicméně pokud je raků třicet, pokud se k nim přidá hromádka brambor a mísa kalamárů a pokud některý z plánovaných stolovníků vezme předčasně do zaječích nebo usne, poměry jídla se radikálně mění ve prospěch hodovníků.
Nakonec jsme se najedli dosyta až až a ještě nám tři raci zbyli. To už jsme seděli všichni u stolu jako Michelini a přemýšleli jsme, co se zbytkem provedeme.
Nakonec jsem je druhý den odnesla na ochutnání babičce. Jednoho snědla, ale nad zbylými se dlouho rozplývala, až rozhodla, že je škoda je jíst, že je zkusí vcelku usušit a budou sloužit jako didaktická výuková pomůcka pro děti.
I tak může končit rak, který přicestoval uvařený a zmrzlý až ze Švédska.

Rak

Aktualizace 11.10.:

BUJABÉZA je TU !
Tak přece nakonec strejda Milan nezklamal...

Kuchař

Hipík

5. října 2010 v 23:57 | Lucka |  Perličky a vtípky
Po obědě u babičky sklouzla debata k výtvarné výchově. Strejda vyprávěl o svém dávném výkresu První máj (k nahlédnutí ZDE), já jsem přidala historku o své školní výtvarné práci Sklizeň brambor. Shodli jsme se, že daná témata tenkrát v dětech zrovna moc fantazie nepodněcovala. Také jsem si vzpomněla, jak můj spolužák kdysi pojal Sklizeň brambor netradičně tím, že namísto dvou babek v šátcích namaloval na pole mezi pytle skupinu kouřících hipíků, dostal z výkresu pětku a soudružka učitelka se na něj mračila do konce školního roku...

Během našeho hovoru dojídal Honzík polévku...
"Mami, co to je hipík?"
"To je takový chlap s dlouhými vlasy."
Spolknutí jedné lžíce
"Aha...tak toho znám..."
Další lžíce.
"Cože?"
"Že ho znám, ten chodí k nám do školy..."
Další lžíce.
"Kdo?"
"No hipík. To je muj spolužák. Má dlouhé vlasy."
Pečlivé vybírání petržele z polévky.
"Fakt, mami. Když má dlouhé vlasy, tak je to určitě ten... hipík."
Petržel odstraněna. Další lžíce.
"To asi ne...
Hele, Honzíku... hipík nechodí do druhé třídy...."
"Ale jo!"
"Má dlouhé vlasy, to jo, ale hipík je takovej pořád v pohodě a většinou se mu nechce nic moc dělat...
To určitě nebude..."
Babička  (míchá tiše kafe v rohu místnosti):  "Jo ták??? No...tak to on možná i bude..."


hippies

Historické přistání balónu v naší obci

2. října 2010 v 22:56 | Lucka |  Tvořivost
Jak už jsem dříve psala, na blízkém sloupu vysokého napětí se stále  intenzivně pracuje. Odvážné mužíčky ve výšce neodradí déšť ani mráz, člověk by skoro řek, že je už nemůže nic překvapit. Po dnešku bych o tom ovšem na jejich místě nejspíš pochybovala.
Jak se asi musí cítit takový natěrač, který v dešti, v pláštěnce, v 18 metrech vysoko, s kyblíčkem v jedné ruce a se štětcem ve druhé, šmidlá nekonečné traverzy sloupu vysokého napětí, když mu těsně nad hlavou proletí koš horkovzdušného balónu, div mu neučeše pěšinku. Balón potom klesne s žuchnutím k zemi v těsné blízkosti elektrických drátů a obrovská nafouklá kupole se povážlivě klátí z jedné strany na druhou.
Natěrač si není jist, co má v nastalé situaci dělat. Může akorát zavolat šéfovi a říct:
"Šéfe, nevím, co se to tu děje. Právě mi těsně nad hlavou proletěl balón a přistál pode mnou hned vedle sloupu. Hrozí kolize. Mám slézt?"
A šéf si zaťuká na čelo a v lepším případě mu poradí, aby příště nechlastal, než poleze nahoru, nebo natěrače rovnou vyrazí.

balon


Pokud pominu dva vyděšené maníky na sloupu, mohu říct, že jsem byla u balónu první. Děti letěly hned za mnou, jen co našly každý své boty. (Vašík přiběhl bez bundy, takže ho teta Helča zachraňovala svou.) Kupole byla opravdu obrovská a v těsné blízkosti elektrických drátů to nevypadalo vůbec dobře.
Kluci chtěli dojít až ke koši, ale nezdálo se mi to jako dobrý nápad. Posádka měla svých starostí dost a jistě nebyla na čumily vůbec zvědavá. Nadšení dětem vydrželo až do chvíle, kdy se spustil hukot hořáku, balón se malinko vznesl a pomalu mířil vzduchem k nám. Honzík nadšeně poskakoval, Kačenka cosi breptala (asi varování), Vašík se rozbrečel a Ondra začal hystericky řvát.
Ale nakonec všechno dobře dopadlo. Balón se podařilo úspěšně sfouknout, natěrači si oddychli a děti nemusely jít domů pěšky...

Historické přistání balónu v naší obci je ke shlédnutí na mém videu zde:




A pokud by snad tuto událost chtěl někdo shlédnout live, najde ji ZDE i s původním řevem.

MRPOL a KUNAPAP

1. října 2010 v 21:11 | Lucka |  Co mě ještě baví
Nedávno nás navštívil náš starý známý a úplnou náhodou se přinachomýtl v okamžiku, kdy jsem zrovna otevřela víko mrazáku a cosi hledala. Chvilku mi koukal pod ruce, pak trochu zbystřil a nakonec nevěřícně zvedl obočí. Díval se znova, jestli ho nešálí zrak, zíral dlouho do zmrzlé hmoty a nakonec prohlásil cosi o Jiříkově vidění.

A teď vše vysvětlím.
Mrazák má svých hezkých 200 litrů, které je mým koníčkem udržovat neustále plné. Vnitřní náplň se pořád točí, odliv je poměrně prudký, ovšem potůčky tečou ze všech stran, takže zásoba nevysychá (to bych se na to podívala!). A protože prázdný mrazák je má noční můra, krmím ho vším, co není zrovna momentálně k užitku. (Tím nemám ovšem na mysli můj mobil.)

A to už se dostáváme k jádru věci. K zálibě v udržování plného mrazáku patří také obliba krabičkování a pytlíkování momentálních domácích přebytků. V drtivé většině případů používám k tomuto účelu zakoupené jednoporcové krabičky, nebo pečlivě umyté krabičky od salátů, za které si v obchodě běžně účtují 1-2 Kč (zde mám potřebu si zabušit!).
Jednoporcovky čekají v mrazáku pěkně zmrzlé na okamžik, kdy se zdržíme dopoledne s Vašíkem na kroužku, u doktora, kdy mi při vaření dojde plyn, či kdy vypnou proud během pečení. Prostě v okamžiku úplné nouze je kam sáhnout, jídlo je na stole za pár minut a rozhodně dříve, než děti začnou plakat: "Mami, my máme hlad!".

Je jasné, že každá taková mrznoucí krabička potřebuje svůj jasný a nepřehlédnutelný popisek, aby v mrazáku nevznikl chaos. Takže ji vybavím lepíčkem a popíšu velkým tiskacím písmem. Velikost nálepky je značně omezená, proto jsem vytvořila systém zkratek, o kterém jsem si myslela, že je naprosto a zcela jasný.

Náš starý známý u mrazáku mě toho dne rychle vyvedl z omylu:
"Co to tady, proboha, máš? Co to je...MRPOL...???
Napadlo mě cosi o dlouhém vedení. MRPOL je přece na pohled mrkvová polévka...
"AHA! A co je ČESPOL?"
Přece česneková polévka...zase tak jasná věc...
"Hmmmm...už začínám chápat. A BRPOL je brokolicová polévka?"
Ale kdeže! Brokolicová polévka by přece byla BROKPOL, takže BRPOL je bramborová polévka! Opravdu je to tak složité?
Ano.
Vysvětlovala jsem tedy dál:
"Nesmíš si to plést, každá zkratka je zcela jasná. Někdy je to trochu podobné, ale to je jen o zvyku. Kuřecí polévka je KUPOL, ale KULPOL je značka pro kulajdu. Chápeš?"
Koukal jako zjara a začlo mu cukat v koutcích úst.
"GULPOL je jasná gulášovka, NUDLPOL je nudlová polévka a POLSK není žádný stát,  zdrclý v mrazáku, ale polévka skopová.
Pak je tu HOVÝR - hovězí vývar a KUVÝR - kuřecí vývar..."
To už nevydržel a začal se smát nahlas...
"Neuvěřitelné!... Čti dál!"
"Pak tu mám taky omáčky. RAJOM - rajská omáčka, SVOM (to zní jako šifra) je svíčková omáčka, ZNOM je znojemská omáčka a KUNAPAP je kuře na paprice. Jasné, ne? Ještě je tu taky БORЩ, to mě baví psát azbukou."
Smál se jako blázen. Nikdy by mě nenapadlo, jak může být v mrazáku veselo...
"A další mražené přebytky - KUVAŘ (nikoli KUCHAŘ)- kuře vařené a HOVAŘ - hovězí vařené."
"Mě ty tvoje zkratky ničí! ", smál se kamarád, až mu rudla líčka,"
"Kolik tam těch popisků ještě máš?!"
"Mám. Ale nejsou to zkratky...pro jistotu."
"Jak to? Co tě vedlo k tomu, že ses na nálepku rozepsala? Copak to tam máš tak důležitého???"
"Ještě tu mám: PRO KOCOURA."