Listopad 2010

Zlý sen

30. listopadu 2010 v 22:58 | Lucka |  Vašík *07
Probudila jsem se uprostřed noci. Temnotou se ozývalo děsivé kvílení. Chvilku mi trvalo, než jsem se zorientovala a než jsem pochopila, že ten příšerný řev vychází z dětského pokojíku. Vašík! Vyskočila jsem z postele a honem utíkala zjistit, co se děje.

Synek vřískal do tmy, jako by ho na nože brali. Rozsvítila jsem maličkou lampičku nad jeho postelí a pochopila, že sice haleká, ale spí.
Peřina se nad ním zmítala, když řval vyděšeně ze sna:
"Ne, maso ne!....Já ho jíst nebudu!...Já nechci! ...Neeeee!!!"
Váhala jsem jen vteřinku. Pak jsem se k synkovi naklonila a zašeptala mu do ucha:
"Tak sněz knedlíky a omáčku..!"
Přestal křičet, na tváři se mu objevil blažený výraz. Přitáhl si peřinu víc k bradě, otočil se na druhý bok a spal jak dudek...

Zlý sen

Řežme dříví na polínka

28. listopadu 2010 v 22:31 | Lucka
Řežme dříví na polínka,
ať má čím topit maminka...

Zima nenávratně zaklepala na dveře. Proto jsme v pátek usoudili, že nadešel nejvyšší čas nařezat ještě zbylé dříví u domu a společnými silami ho přesunout pěkně do závětří ke kotli. Strejda Milan se chopil motorové pily, nehledě na svou zmrzačenou ruku (strejda Milan je už měsíc práce neschopný, protože svou ruku strčil do myčky mezi kuchařské nože). Řezal o sto šest vše, co mu přišlo pod ruce (vlastně pod ruku) a  teta mu s trochou rizika jistila klacky na dřevěné koze.  Já vše transportovala s pomocí kolečka do domu, zatímco děti nosily dřívka jen tak, kolik zrovna pobraly.
Když bylo nařezáno polínek požehnaně, chopila se teta Helča naší velké sekery a na vysokém špalku začala štípat na půlky kusy, které by se vcelku jinak do kotle nevešly. Rána šla za ránou, práce šla tetě od ruky, až se okenní tabulky otřásaly.

dřevo

Když jsem vezla ke dveřím poslední fůrku, vracel se od stáje tatínek. Pospíchal a tvářil se poněkud nevrle. Bylo skoro zbytečné odpovídat na otázku, co to slyší za rány.
"Takhle do toho mlátit...určitě jí z topůrka vylítají všechny klínky!," hartusil "To tak...!"
Proběhl kolem mě a mířil přímo ke špalku.
Potom se ozvala finální rána, to jak se tatínek sekerou mocně rozmáchl po špalíku, a pak už nic, protože zlomil topůrko...


******


V pátek ráno nás všechny čekalo překvapení, první nadílka sněhu totiž právě dorazila. Sluníčko do toho nezúčastněně mžouralo z oblohy, zatímco cesty a silnice se třpytivě leskly kvalitním náledím.

Náledí

Kocour Iči prohlásil, že on si tohle může odpustit, koně zvědavě olizovali sníh z větví a rozkošnicky se ve sněhu váleli. Děti se hromadně hrnuly na půdu, aby odtud přitáhly své pekáče a kluzáky a tatínek odjel do města pro nové topůrko.

Arie

Nos

Děti jsou názornou ukázkou přísloví "když se chce, všechno jde", nebo taky "jeden myslel a vymyslel trakař" (v tomto případě pekáč), nebo taky "kdo maže, ten jede". Zkrátka klukům to jezdilo i když nebyl sníh skoro ani vidět a později ani vidět být nemohl, protože rozjezdili i tu trošku, která tam původně vidět byla.
Ale i když už nezbylo v dráze po sněhu ani památky, pekáče svištěly vesele (a pro mě nepochopitelně) dál. Možná za to mohou ty  bobky, které jsou roztroušené po celém kopci, neboť děti jezdily právě v kozím výběhu.

A když už se skoro blížilo poledne, vrátil se šťastně šťastný tatínek, protože si přivezl úplně nové topůrko a k němu i zcela novou sekeru. Ani se nepřevlékl, vyběhl hned na kopeček ke špalku, aby tu novou krásu hned vyzkoušel.
Pustil se do díla až třísky lítaly, jen tak, na sobě džíny a polobotky a na sekeře cenovku...

Nová sekera

Večer jsme si pěkně zatopili. To se to topí, když jsou fůry dřeva hned u ruky! No a ta sekera...snad nějaký pátek zase vydrží, hlavně aby se dobře zajela.

Na závěr přidávám pohled do našeho kotle.
Přeji vám všem příjemné ohřátí!

Kotel


POZN.
Zdá se, že meteorologický balón tentokrát viděl daleko a viděl dobře. Další sněhová nadílka právě dorazila. A vypadá to, že jí bude skutečně dost.
Uvidíme ráno, čím nás zima překvapí.
(Ještěže máme to dříví!)




Čert Kupovač a shořelý hrad

26. listopadu 2010 v 23:52 | Lucka |  Děti
Dnes nabízím zkrácený sestřih pohádkového hororu Čert Kupovač a shořelý hrad.
Jak vidno, principál (Ondra) má scénář i všechny ostatní účinkující (Vašíka) zcela pod kontrolou a nic nenechává náhodě. Pohádka má barvitý děj, je plná zvratů i nečekaných dramatických situací. Ovšem největší drama vrcholí na konci příběhu, kdy shoří hrad a nespokojení diváci (Vašík) se zlostně vrhají na jeviště. Zbylí diváci (Kačenka) dokreslují ponurou náladu svým rozhořčeným hukotem v pozadí.
Bohužel, není zde plně zaznamenán úplný závěr tohoto pohádkového hororu, kdy panence upadla přímo na jevišti hlava a principál byl nucen do konce hry improvizovat se zbylým torzem...


ČERT KUPOVAČ A SHOŘELÝ HRAD



Dobře mířená trefa

20. listopadu 2010 v 21:53 | Lucka |  Včely
Tyto řádky se mi nepíší vůbec dobře. ..

Dnes odpoledne jsem se vypravila ke včelám provést ošetření fumigací proti roztoči varoa. Nejedná se o nic složitého, v každém úle se zapálí knot s účinnou látkou a nechá se správnou dobu působit.
Byla jsem ráda, že Honzík šel ke včelám ochotně se mnou. Nepovažovala jsem za nutné brát s sebou včelařské oblečení - touto dobou už přece včely zimují a mají zcela jiné starosti než podnikat nálety na včelaře. Ovšem když začal před včelínem synek reptat, oblíkla jsem alespoň jemu včelařský klobouk se závojem.
Vše nám šlo dobře od ruky - připravovala jsem knoty s chemickou látkou a synek se je rychle naučil zapalovat. Vložit pak vše do úlu, zaklopit a utěsnit mezery byla už otázka okamžiku.
Když jsme byli možná v polovině, přišla se na nás k úlům podívat taky babička Jitka. Naší činnosti porozuměla v mžiku a po chvilce stání se rozhodla nám trochu aktivně pomoci. Nestalo se nic zvláštního, prostě nám před prací odklopila úl předem. A právě tohle včely asi nějak špatně pochopily. Než se mi s Honzíkem podařilo ve větru knot na několikátý pokus zapálit, pod lehce položeným čtvercem průhledného igelitu se na nás v úle včely řádně připravily.
Potom jsem úl odklopila a než bych řekla švec, byly rázem mezi námi. Synek jen zíral schován v klobouku za závojem, babička zmizela jak pára nad hrncem a já dostala plnou dávku, navíc mířily včely profesionálně přesně na mou hlavu.
Kdo by to byl letos ještě čekal...

Cítím, že už toho moc nenapíšu, proto budu dále raději stručná...

Největší dardu jsem dostala přímo nad oko. Začínám mít podezření, jestli to nebylo kolektivní včelí dílo. Takhle oteklá jsem nebyla asi nikdy. Včela teroristka mířila neuvěřitelně přesně.

Levé oko mám stále menší a menší, barevná boule se šíří i dolu a k nosu. Raději se nedívám do zrcadla. Druhé oko mé večerní psaní toleruje, ovšem už začíná taky protestovat...

Doma se na mě synek zahleděl.
"Jak vypadám?", ptala jsem se.
"Hrozně. Ale mami, něco ti řeknu. Piráti, když měli takhle hnusný oko, tak si přes něj dávali černou pásku s lebkou, aby nebylo vidět!"

Tatínek mé oko zkoumá ve světle pod lustrem a strejda se hlasitě směje.

Končím. Už jsem jako Rocky Balboa v posledním kole. Levé oko šlo právě spát, zatímco pravé si u monitoru stěžuje na práci přesčas a slzí.
Dobrou noc!

Včela teroristka



                                                                           

Vaše koza líbí se

19. listopadu 2010 v 22:07 | Lucka |  Kozy
Tak se nám zase po roce koza Tereza roztouženě rozmečela. Hlaholit začala už v noci při každém projetém autu, ráno se  rozhlížela natěšeně z boxu, nervózně pobíhala od stěny ke stěně a neurvale strkala do své dcery Mahuleny, jako by měla najednou málo místa. Pro mě nastal čas žhavení telefonu a nahánění kozla, který má  toho dne zrovna volno a čas.

Odpoledne jsme s tatínkem naložili Terezu do zadní části auta a už jsme jeli, až by se za námi prášilo, kdyby ovšem nebyly všude tuny bahna. Takový výlet absolvuje každá slušná koza jen jednou do roka, takže si cestu náležitě užívá. Stojí, rozhlíží se zadním oknem, mrká na pocestné a pocestní mrkají na ni, ti ale ne z rozkoše, nýbrž proto, že si myslejí, že mají v té chvíli před očima vlčí mhu.
Kdysi jsme byli nuceni zastavit před železničním přejezdem. Najednou se z auta za námi jako blesk vyřítil řidič a než bych řekla popel, nacpal celou hlavu rovnou do našeho pootevřeného postranního okénka a volal na manželku: "Nojóóó... fakt je to kozaaa!!!". Jenže manželka ho nemohla slyšet, protože zapomněl při svém pokřiku hlavu z našeho auta vytáhnout, takže rezonoval jen v hlavě mé. Pak se na mě z oka do oka od ucha k uchu usmál a zmizel tak rychle, jak rychle se objevil.

Za pár minut jsme byli na místě. Uvítal nás bodrý Ukrajinec, zatímco Tereza na vodítku už bezchybnými kroky rychle mířila k cíli. Statný kozel byl zrovna venku v ohradě. Ukrajinec nás vpustil dovnitř a tvářil se trochu rozpačitě:
"On dnes asi...něbude." Hovořil ruskočeštinou."Já jevo pouštěl ke kózam, no on něchce. Dnes on prósto něchce. Éto tak..." Krčil přitom rameny a omluvně hleděl na kozla.
Kozel Terezu párkrát dokola oběhl, potom udělal BELELE, plivl slinu, vyskočil a dílo bylo během pár vteřin dokonáno.
"Dóbro!" Přehodnotil Ukrajinec situaci. Popadla jsem vodítko a vytáhla kozu ven z ohrady. Ukrajinec kozla pečlivě zavřel a máchl rukou směrem k domácímu stádu:
"Tamty kózy dnes jemu nělíbily se. No on vybírá, ja vižu. Vaše kóza líbí se!"

Tak to bychom měli. Nacpali jsme Terezu zpátky do auta, zamávali na rozloučenou a doma jsme byli za chvilku, jedno sexuální kozí dobrodružství za námi.
Letos první, ale rozhodně ne poslední.
Ony si to ty kozy totiž mezi sebou řeknou...


Koza - animace

Vzkříšení akčního hrdiny

13. listopadu 2010 v 22:45 | Lucka |  Retro
Pokud si dobře vzpomínám, první akční hrdina mohl na naše území proniknout tak někdy v polovině 80. let. Žil a množil se tu pokoutně na videokazetách a dokonce mnohdy promluvil z pásku i simultáně česky, což znamená, že mu nebylo zrovna moc dobře rozumět.
Takovými prvními akčními průkopníky byli Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone (řečený Svalone). Nikdo jiný se v té době dosud neobjevoval ani na obzoru. Možná ještě Dolf Lundgren, který hrál Stallonemu druhé, poněkud dřevěné housle. (Později se dal, jak víme, na sólovou dráhu, ale prkennost už mu zůstala.) Arnold v těch časech máchal mečem na všechny strany, sekal hlavy, jako Terminátor byl k nezničení a to vůbec ještě netušil, že to za pár let dotáhne až na policajta ze školky a nakonec až na guvernéra Kalifornie.
Kde byli tenkrát všichni akční hrdinové... Steven Seagal tou dobou ještě kopal nohama do vzduchu kdesi v dalekém Japonsku u Fujiamy a Van Dame sotva tahal po hřišti kačera...

Tenkrát se příznivci akčníh hrdinů v mém školním okolí  dělili do dvou skupin - Arnoldovci a Svalonovci. Já patřila do skupiny první. Nutno ještě poznamenat, že jsme vedli dlouhé vypjaté diskuze k problému, jak se vlastně jméno Schwarzenegger čte. O mnoho let později toto uvedl na pravou míru Vladimír Železný se svým "Švorcnégrem" v pořadu Volejte řediteli.

Bylo mi něco málo přes deset let, když jsem si kdesi u stánku koupila dva špendlíky s plackou svého hrdiny a vyrazila s nimi na klopě džínové bundy do školy. To bylo něco! Soudruh ředitel to školním rozhlasem vysloveně zakázal  a všichni kolem se zmohli tak akorát na ubohé Depeche Mode (k poslechu zde) nebo zoufale profláknuté Europe (zde).
Ale šla jsem ještě dál. Měla jsem v merku stánek, ve kterém prodávali nažehlovací obrázky na textil. Krom nezajímavých motorek, formulí a šmoulů zde byly k mání také naprosté poklady. A právě zde jsem si tenkrát koupila velikého nažehlovacího Arnolda vysloveně v akční pozici.
Uložila jsem ho doma do desek, aby nepřišel k úhoně, a dobře jsem ho schovala. Tak dobře, že jsem ho objevila až teď, po pár desítkách let. Vyskočil na mě najednou z letitého sešitu, až jsem se ho lekla.
Přemýšlela jsem, co s nalezeným starým hrdinou udělám. Nakonec jsem ho uklidila mezi šití, jenže se mi tam pořád nějak pletl. Tak se neustále stěhoval, až mě napadlo, že by se ještě mohl na stará kolena ukázat, co v něm vlastně je.
Vytáhla jsem Vašíkovo jednobarevné tričko a poslala hrdinu do jeho poslední akce - život nebo smrt. Nažhavila jsem žehličku na max a připlácla s ní Arnolda k textilu. Nejdřív to vypadalo dost černě, protože se z něj kouřilo, smrděl, ale pustit papíru se nechtěl. Trvalo to dost dlouho, že už jsem to skoro chtěla vzdát a hodit ho do koše. Pak jsem si všimla, že se trochu chytil  a pak už byl na tričku raz dva. Sláva! Skoro třicetiletý Arnold nezklamal! Během závěrečné dočisťovací práce jsem mu sice trochu poškodila žehličkou hlavu, ale o to teď vypadá drsněji.
Dokonce už přežil bez újmy i první praní. Je to frajer!

Vašíkovi se tričko líbí. Říká mu pracovně Socha, protože jméno hrdiny neumí vyslovit a slovo Arnold se mu nelíbí.
Možná má trochu pravdu.
Arnold rozhodně není prkenný, ale na tom tričku vypadá tak trochu...kamenně.

Akční

°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°°

Na závěr ještě technická poznámka k blogu:
Jak jste si jistě všimli v postranní liště, adoptovala jsem Streptokočku. Jmenuje se Kašpar Lén. Streptokočky jsou dost drsná a nebezpečná stvoření, jak se můžete dočíst zde.
Streptokočky mají rády steaky ze špatných zpěvaček, takže Kašparovi Lénovi budu klepat Janu Koubkovou.
A protože nerada dělám něco samoúčelně, koneckonců i taková Streptokočka potřebuje využití, bude zde plnit funkci strážce tohoto blogu. Bude to tu v mé nepřítomnosti hlídat a běda tomu, kdo sem přijde s reklamkou nebo s neurvalým komentářem!
Stačí hnout prstem a Kašpar Lén takovému pisateli ukáže zač je na blogu loket!!!
Dobrou noc.


P.S.Pokud by snad chtěl ještě někdo další Streptokočku, jsou k mání zde.  Ale dost to spěchá.




Má Bílá hora

11. listopadu 2010 v 22:30 | Lucka |  A co mě nebaví
Každý mi dá jistě za pravdu, když napíšu, že přijde-li příležitost, je třeba ji popadnout za pačesy, aby nezmizela v dáli zrovna tak rychle, jak rychle se objevila.
Mně se zjevila v podobě možnosti autorského promítání vlastních filmů. Musím přiznat, že jsem v této oblasti naprostý amatér, nicméně zde všichni předem věděli, že se bude jednat o věc zcela laickou, takže jsem odhodila ostych a zvedla hozenou rukavici.

A jak se říká - devatero řemesel, desátá bída - i v práci s PC jsem naprostý samouk. Přesto bylo mou první obavou to, jestli půjdou filmy, běžně fungující na mém počítači, také na DVD přehrávači neznámé značky a kvality.
Při prvním pokusu přehrát na domácím přehrávači mé vypálené DVD se obavy jen potvrdily. Nefungovalo to. Nezbývalo, než se obrátit na zkušené hlavy, které mi (jak jsem doufala) pomohou vypálit disk tak, aby ho DVD přehrávač bez problému zvládl. K mému překvapení byly jejich rady dost různé a dokonce v některých případech i protichůdné. Pokud tento článek čte nyní někdo, kdo problému rozumí, nechť si raději dále zakryje oči nebo připraví obklad na čelo.
Shrnu teď svou zhruba týdenní práci v pořadí tak, jak se ke mně dostávaly rady zkušených:

1. Filmy mám vypálené ve špatném formátu. Je třeba vše převést na MPEG2, aby to šlapalo.
Na způsob, jak převádět do tohoto formátu, jsem vůbec nepřišla. Dokonce jsem na MPEG2 nenarazila vůbec nikde.
Doba: 1 večer

2. Když chci převádět do MPEG2, musím si opatřit správný konvertor.
Hledání konvertoru      Doba: 1 večer
Stahování konvertoru  Doba: 2 večery
Konvertor nalezen, stažen, ovšem nerozpohybován.

3. MPEG2 je nanic. Vše musí pracovat ve formátu AVI.
Převádění filmů do AVI formátu a vypalování na DVD. Výsledek: Konečné DVD přehrávač nebere.
Doba: Jedna dlouhá noc skoro až do rána, ztráta 4 DVD.

4. Zoufalý pokus - vše vypáleno ve formátu MPG.
Doba: Hodně dlouhá noc skoro až do rána
HEURÉKA!!! Oba domácí přehrávače nový disk bez problému zvládají!!!

Nadešel den D. V místnosti sedělo asi 15 lidí včetně několik profesionálů. Začala jsem se cítit menší a ještě menší. Když doběhl první film (mimochodem velice podařený) byla jsem vyzvána, abych přistoupila i já k přehrávači. Považovala jsem za správné ke své prezentaci říci pár slov. Takže jsem s jistou dávkou sebevědomí vysvětlila, co diváci uvidí a také pozadí vzniku několika krátkých filmů. Pak jsem vložila DVD do mechaniky, spustila jsem to a...NIC! Mé černé obavy se naplnily jako pytel nejčernějších sazí. Několik ochotných gentlemanů hned vstalo a zkoumalo připojené kablíky. Když se nic nezměnilo, jeden z nich dokonce odkudsi bleskově vytáhl jiný přehrávač a v mžiku oka celou techniku vyměnil. Jenže nic! V nastalém tichu bylo slyšet jen vyjíždějící DVD, které jsem zoufale zkoušela založit několikrát za sebou znova...
To byl konec! Má slavná videoprezentace skončila dřív než začala. Závěrem jsem se omluvila a zkusila celou věc přejít s úsměvem. Myslím, že byl dost kyselý. Měla jsem velkou chuť hodit přede všemi to DVD na zem a rozšlapat ho mocnou silou zimní obuvi.

Co říci závěrem...
DVD jsem doma vypálila znova, dle nově získané rady. Myslím, že už bude fungovat...příště.
Jestli ještě bude nějaké příště.
Každý máme svůj 8. listopad, svou Bílou horu.
A já ji mám právě za sebou...




Domácí kino

9. listopadu 2010 v 22:53 | Lucka |  Kocour Iči
Domácí kino
Program dne: Až přijde kocour
Akční hrdina prchá před zákeřným monstrem.
Šance: 1:1
Závěr: V přestávce dojde kocour Iči vyplenit pidipsovi misku s obědem. Nemůžete věřit všemu, co vidíte v kině...

Domácí kino

O fotokazičích

4. listopadu 2010 v 23:05 | Lucka |  Co mě ještě baví
Jsou lidé fotografující a nefotografující. Jsou lidé fotogeničtí, méně fotogeničtí i nefotogeničtí. A také jsou lidé spolupracující, nespolupracující a lidé fotokaziči.
Zvláště bych se dnes chtěla zastavit u poslední jmenované skupiny.
Fotokazič bývá zpravidla takový vtipálek, který se tváří jako by nic a provede cosi nečekaného zrovna v okamžiku zmáčknutí spouště. Jeho legrační kousek málokdy vylepší výsledné dílo a taky se jeho taškařici zřídkakdy někdo od srdce zasměje. Dokonce se odvažuji prohlásit, že v drtivé většině případů pobaví tato akce pouze dotyčného vtipálka.

Třeba takový klasický konzervativní fotokazič bez unce fantazie dělá při každé příležitosti rukou véčko nad hlavou některého spoluobjektu před sebou. Už je tím známý, takže se během focení všichni otáčejí a upozorňují:
"Venco, dneska ne. Dneska se to opravdu nehodí...!"
Jenže Venca je kazič - profesionál, takže si počká na cvaknutí spouště a ruku přiloží k hlavě oběti teprve desetinu vteřiny před šlehnutím blesku.

Jinou kapitolou jsou kaziči - prchači. Prchač má z nějakého podivného hnutí mysli v hlavě uhnízděnou představu, že mu případné vyfotografování způsobí jakési příkoří. Během výletu se k fotografovi celou dobu točí bezpečně zády a pokud se přecejen na nějaké fotce kazič objeví, jsou z dotyčného vidět jen rozevláté vlasy, svačina kryjící mu obličej nebo šmouha z jeho utíkající bundy. Pro skupinové fotografování je takový kazič - prchač úplnou pohromou. Bývá na fotografii rozmazaný nejen on, ale i dvě další osoby, které se ho pokoušejí udržet v záběru. Veselé to je až když se po nějaké době takový člověk - kazič sklání nad fotografií a ptá se svých přátel:
"A kde jsem já?"

Nakonec musím ještě vzpomenout skupinu kazičů - šklebičů. Zde je třeba poznamenat, že ne každý kazič - šklebič padá do této kategorie vlastní vinou. Vyjímkou jsou osoby, které současně patří do výše uvedené skupiny objektů nefotogenických. V takovém případě se jedná pouze o šklebiče, který se stal kazičem nedobrovolným, tedy vlastně od přírody a je to tím pádem fotografický chudák.
Kazič - šklebič, jak už název napovídá, projeví své vrozené sklony během fotografování tím, že provede cosi absolutně nepochopitelného, nelidského až fantasmagorického se svým obličejem právě v okamžiku cvaknutí spouště. I on se po létech na fotografiích marně hledá a ještě se ptá:
"Kdopak je tohle? Nepamatuji si, že by tam byl ten člověk s námi...?"
Klasickým příkladem kaziče - šklebiče je knihkupec Dalibor Vrána coby falešný číšník ve filmu Vrchní, prchni.

Poslední skupinou kazičů jsou děti.
Každý fotograf ví, že si na ně musí dát pozor. Ovšem pokud se ve stejném okamžiku najdou kaziči dva, situace se vymyká jakékoliv kontrole.
A právě to se mi přihodilo při nedávné oslavě Honzíkových narozenin.
Organizačně jsem to měla zmáknuté:
"Děti, hezky seďte, nejdřív vyfotím Honzíka u dortu, on pak sfoukne svíčky a teprve potom budu fotit i vás...
Hlavně mu do toho nikdo nefoukněte! "
CVAK!

Narozeniny