Prosinec 2010

Poezie školních lavic

31. prosince 2010 v 0:00 | Lucka |  Co mě ještě baví
Český jazyk zná mnoho starých textů. Některé jsou psané dávno, jiné se po mnoho generací šíří pouze ústně, ale veskrze se jedná o věci historicky i všeobecně lidově ceněné. Existuje však literární útvar, který tvoří vyjímku, potvrzující známé pravidlo. Již dlouho se tomuto fenomenu chystám na blogu věnovat a dnešní den je právě pro mou úvahu jako stvořený.
Tím sirotkem je poezie školních lavic.
Básničky, psané žactvem povětšinou během vyučování, mají obvykle pěkné rýmy, dobře známý nápěv a vyskytují se v nich jevy školním dětem blízké. Dalo by se říci, že zde dokonce vzniká jakýsi druh protestsongu. Tato poezie většinou doslova buší do zkostnatělých školních poměrů a není divu, že je v řadách pedagogů neoblíbená, ba dokonce je často trestána. Není tajemstvím, že poezie školních lavic se nebrání slovům drsným, slangovým, či novotvarům. Může se stát, že v některých případech unikne necvičenému uchu posluchače zcela význam básně jinak naprosto přehledné.

Tento druh poezie kvetl kdysi i mezi mými spolužáky. Melodické rýmy se většinou šířily od úst k ústům a nebylo nikoho, kdo by je neznal. Bohužel, ani mě tenkrát nenapadlo zaznamenat básně, které zpívala celá škola, někam na papír. A jak zmizely staré sešity v propadlišti dějin, vytratily se z mé paměti i vzpomínky na dávno ohrané texty.

Až přišel ten den. Setkání se starými přáteli a setkání našich dětí s jejich dětmi. Všechny si hrály společně na zahradě a my, rodičové, vesele konverzovali u stolu. Když tu mi v uchu zaznělo cosi podivného. Nejdřív to zpíval jen jeden jediný hlásek. Brzy se však přidaly další a za malý moment už zněl popěvěk nahlas krajinou. Ten popěvěk byl známý. Všechny děti se ho naučily zá pár minut a já si vzpomněla na svá školní léta. Byla to píseň, kterou jsme kdysi zpívali také. Měla pár nových slok, nějaký ten rým navíc, ale byla to ona!

Nyní zmíněnou píseň uvedu v současné aktuální podobě.
Zpívá se na známou melodii "My jsme žáci třetí Bé":

My jsme žáci třetí Bé,
bereme však na sebe
podobu výbuchu,
škola letí do vzduchu.

Učitelka omdlela,
na skateboardu odjela,
nevybrala zatáčku,
rozbila si klapačku.

Včera zpíval Karel Gott,
chtělo se mu na záchod,
všude bylo obsazíno,
tak to pustil do kalhot.


A teď se ptám:
Je možné, aby tato píseň vydržela několik desítek let a šířila se pouze ústně mezi žáky?
Je možné, že mrtvý text vzkřísil některý uvědomělý rodič a zaniklou píseň vrátil opět k životu?
Je možné, že by to kdosi písemně a na věky zaznamenal (kromě mě teď)?
Vzpomenete si na nějakou další sloku?
Vzpomenete si na nějakou jinou poezii školních lavic?

Na vaše příspěvky se těším v komentářích níže.
Dumejte.

robot

Vánoční omyly

27. prosince 2010 v 21:10 | Lucka |  Co mě ještě baví
Štědrý den bývá oblečen v župánku z očekávání, v košilce z nečekaného a v kabátku z překvapení. Děti nemají obvykle ani tušení, co dá rodičům za práci tento štědrovečerní obleček spíchnout. Nejde jen o to, sehnat potřebné suroviny, vše ve správném pořadí a čase zakomponovat do sebe a vzpomenout si na rok nepoužívané know how. Je také třeba počítat s omyly lidského faktoru, s hloubkou peněženky a s přírodními vlivy, zejména s rychlostí protivětru.

Omyly lidského faktoru už bych zde nemusela představovat, stačí si jen vzpomenout na mou nedávnou soutěžní otázku, která vznikla v souvislosti s pečením cukroví. Právě zde se uplatňuje ono zmíněné know how a veškeré kuchařské knihy se stávají pouze berličkou, která snadno sklouzne na zamrzlé pekařově cestě.
Kloužu často, ale padám šikovně.
Většinou původní recept přetvořím v něco zcela jiného, ovšem poživatelného a většinou i chutného.

Na fotce níže jsem pohotovým fotografem zachycena právě uprostřed dramatické akce. Honzík maminku obětavě podporuje čtením Kukyho...

Kuky a cukroví

V souvislosti s lidskými omyly musím také vzpomenout na dávnou historku, kdy jsme v polovině listopadu přivezli několik kapříků z výlovu jihočeského rybníka. Nějakou hlavu mazanou (dodnes jsme ovšem nezjistili kterou, protože se k té myšlence teď nikdo nehlásí) napadlo, že by bylo nejlépe uchovat živé kapříky až do doby předvánoční a to tím, že se vypustí do dědova rybníčku, kde bylo v té době asi po kolena vody. Čerstvá ryba na váš stůl - tříkiloví šupináči si měsíc lebedili v polovypuštěné nádrži. Nápad na metál!
Tři dny před Vánocemi přišly mrazy jak z Ruska, takže na rybníčku by rázem bylo pěkné bruslit, kdyby se ovšem pod tlustým ledem neproháněla štědrovečerní večeře. V půlmetrové hloubce bylo jasné, že pokud tam kapry necháme, bude jejich osud spečetěn. On ne, že by nebyl, ale ta představa byla natolik hrozná, že jsme popadli krumpáče a sekery a rozbíjeli ten silný led a kry jsme tahali rukama na břeh. A pak jsme v gumákách pobíhali s podběrákem vodou a ty ryby lovili. A kdo si myslí, že budou kapři pod ledem pomalí, nebo že půjdou najivně za světlem baterky (ó, pověro truchlivá!), ten je vedle, jak ta jedle!
Chytali jsme ryby dlouho do noci a nakonec jsme je po šílené akci všechny vylovili. Chvílemi to vypadalo, že si z nás dělají legraci, ale byla to jejich legrace poslední. Protože kdo má být oběšen, ten se neutopí...

Prodej kaprů
Prodej kaprů na berounském náměstí

Hloubka peněženky je věc relativní. Co se jeden rok může zdát jako louže suchou nohou snadno překonatelná, za pár měsíců se stane jezerem bez břehů, a naopak.
Dítko nezkoumá dno peněženky. Dítko napíše Ježíškovi a těší se na zázrak. Rodič občas jen protočí oči a přemýšlí, jak by z toho Ježíšek protentokrát vycouval. A takový rodič potom hlasitě zajásá, když se opravdu stane zázrak a dítko v poslední chvíli ustoupí od svého požadavku k přání přízemnějšímu, střízlivějšímu a k peněžence přátelštějšímu. Hosana na nebesích!
Ovšem i takové rodičovské vítězství je věc relativní a krátkověká. Největší peklo nastává, pokud dítko na onen vysněný dárek nezapomene, za rok přijdou další Vánoce a rodič se opět setkává s noční můrou tváří v tvář. Tento fakt je navíc okořeněn vyhlídkou, že se jedná o loňskou řadu, seriovou hračku, která se v dané chvíli na pultech již dávno nevyskytuje. Nastává horečné hledání, pročesávání bazarů a vzteklé mazání s politováním zamítavých mailů. 
Nakonec přijde pár dní před Vánocemi na poštu veliký balík. Rodič ho s široce otevřenou náručí přebírá, slzu má v oku, ale je to slza štěstí. Na zem padá s žuchnutím obrovský kámen ze srdce. Peněženka tiše pláče, ovšem nikdo ji neslyší...

Lampion
Kolektivní vypouštění Lampionů splněných přání před školou. Tušila jsem to - i na Honzíkovém lampionu je fixem namalovaná Power Miners titanová vrtná plošina.
Ježíšek se zapotí...

Přírodní živly umí s vánočními plány taky pěkně zamávat. Třeba takové pořízení stromku - věc poměrně banální či zanedbatelná, jestliže máte na nedaleké zahradě řadu nevhodně umístěných smrčků, dokonce jasná až směšná. Pokud je ovšem před Vánocemi po kolena sněhu a stromek se pod jeho tíhou skoro ohýbá, už to tak jasné není. Ne každá špička se totiž ke zdobení zcela hodí a řezat takový zasněžený stromek je tak trochu jako kupovat zajíce v pytli. Takže jsme s dědou vyrazili k zahradě nejen s pilkou, ale i s koštětem k ometení zavátých větví. Takové ponoření se pod zasněžený strom taky není zrovna milé. Dřevorubec si může být jistý, že bude mít sníh nejen za krkem, ale i v nose a že zasněžené větvičky jsou zlomyslné, takže snadno ukradnou v mžiku oka celý kulich z hlavy.
Stromků jsme měli víc, než jsme potřebovali. Ten přebytečný jsem darovala potěšenému kolemjdoucímu a ten svůj jsem si nechala v oplocené zahradě. Vyrazila jsem pro něj až těsně před Štědrým dnem, ale zase jsem zapomněla počítat s přírodním živlem. Zámek u vrátek totiž zamrzl tak dokonale, že jsem zůstala stát za plotem jako Ý. Nemám moc v lásce zloděje stromků. Tentokrát to vypadalo, že si pro něj budu muset přelézt přes plot zrovna jako ten zloděj. Bojovala jsem se zámkem tak dlouho, až nakonec povolil. Ovšem vrátka se přesto pootevřela pouze tak málo, že jsem se jimi taktak protáhla. Stromek byl opět můj, ale ještě nebyl ze zahrady venku. Mezerou ve vrátkách neměl šanci projít. Čekal mě kousek vskutku husarský - zvednout celý stromek vysoko nad hlavu a mistrně ho přehodit přes vrata.
Buch!
A Vánoce mohly přijít.

Vánoční nadělování
Vánoční nadělování

Lodičky
Lodičky

Flétnisti

24. prosince 2010 v 7:36 | Lucka |  Děti
To nám to letí! Ani se neohlédnu a už jsou to tři měsíce, kdy Honzík s Ondrou započali svou závratnou hudební kariéru ve hře na flétnu. Už umějí čtyři tóny, už louskají své první noty a chodba před třídou konečně přestala připomínat vlakové nástupiště, jak jsem psala dříve.
Vždy v úterý odvezu kluky před budovu, každý vezme pod paži desky s notami, do ruky flétnu a schválně běží napřed, abych jim nestačila. Utéct mi ovšem kluci nemohou, protože já jdu po stopě. Seberu z chodníku dobře známý kapesník, po pár krocích objevím Ondrovu rukavici a kdopak to asi v takovém mrazu za sebou nezavírá dveře?
V posledních týdnech se situace trochu změnila. Kolem silnice byly nahrnuté obrovské hromady sněhu, takže kluci do školy tolik nepospíchali. Honzík vyběhl na sněhový vršek jako první. V jedné ruce desky a flétnu, druhá ruka mu pomáhala držet rovnováhu. Bořil se po kolena do sněhu. Marně jsem volala, že bude mít plné boty (a přezůvky nenosí), zůstala jsem na chodníku sama jak voják v poli. Synek skákal z haldy na haldu a nakonec se k němu přidal i Ondra. Naštěstí drželi v běhu správný směr. Když sněhové pohoří skončilo, Honzík hup, Ondra hup, hup, a byli dole, jenže Ondra jaksi bez flétny.
"Musela mi tam někde upadnout...!",
krčil rameny Ondra a už se drápal zpátky. Chvilku tápal, pak zahrabal rukama do závěje a nástroj vytáhl.
"Sláva! Mám ji!"
Mával nad hlavou flétnou, na které ještě držela obrovská hrouda sněhu.

Blížila se vánoční akademie. Kluci se svého prvního vystoupení zhostili nadmíru vážně, i když měli každý zapískat jen pár not.
Ve zmiňovaný pátek jsem zašla za Honzíkem s dotazem, kam že se dnes půjde sáňkovat.
"Blázníš, mami? Dneska večer mám koncert! Nemůžu nikam chodit, musím trénovat!"
Trochu mě tím zaskočil. Nakonec jsme se dohodli, aby si noty třikrát přehrál a přece jsme mířili ven.

Na pódiu se sešla pěkná řádka malých muzikantů. Jeden za piánem, potom tančící děvčátka, dokonce maličký houslista. Noty jim občas v partituře trochu kulhaly, ale koukala jsem na to stejně jako blázen (a jako hudební nedouk). Honzík držel v rukách program a neustále mi oznamoval, kdy už přijde na řadu on.
Čekali jsme dost dlouho a nakonec jsem to skoro nestihla včas natočit, tak rychlý byl flétnistův nástup. Až jsem se lekla! Pociťovala jsem trému, skoro jako bych to měla hrát sama. Naštěstí vše dobře dopadlo, jen na konci synek jaksi zapomněl odendat flétnu od úst, takže čekal a nikdo netleskal a každý se bál začít tleskat, protože co když ten chlapec bude ještě něco hrát. Paní učitelka syčela za oponou, jenže Honzík ji zřejmě neslyšel, ale nakonec dal přece flétnu dolů (to dá rozum, že tam nebude takhle stát do Štědrého dne) a lidé pochopili, že už je konec a tleskali a synek se uklonil a hrdě odešel.
No a po Honzíkovi přišel na scénu Ondra a to je kapitola sama pro sebe, to se popisovat zkrátka nedá, to se musí vidět.

Doma:
Honzík: "Dědo, my jsme hráli u mikrofonu, na pódiu, úplně sami!"
Ondra: "Mně se to trochu popletlo, ale to nevadí."
Honzík: "A víš, dědo, kolik tam bylo lidí??? TISÍC!!!"



Špalkový tanec

19. prosince 2010 v 22:47 | Lucka |  Co mě ještě baví
Tuto sobotu jsme konečně a radostně oslavili letošní Slunovrat. O tomto zimním svátku už jsem tu psala dříve, takže pro mnohé čtenáře to není nic nového.
Jako již tradičně, oheň hořel, buřty se pekly, svářo vonělo do okolí a irská veselá hudba doplňovala celkovou atmosféru. Letošní ročník byl navíc ozvláštněn pořádnou vrstvou sněhu, takže jsem neměla žádnou potíž se zabudováním hořících loučí, zabodla jsem je zkrátka rovnou do nejbližší závěje. Všechny děti nám naštěstí zůstaly zdravé a užívaly si noční sáňkování, dokud nezačal dlouho očekávaný ohňostroj. Jedinou vadou na kráse byl náš tatínek, kterého chytla záda, takže se bujarého veselí se nezúčastnil.
Slabší účast (v porovnání s předešlými roky) měla nejspíš na svědomí skutečná zima, ale zdravé jádro je vždy třeba oddělit od plev. A mráz to byl teda pořádný! Na druhou stranu, zase nám nepršelo do buřtů, vítr nezhasínal oheň a chlebíčky nekoraly. CD přehrávač sice trochu zadrhával, ale budiž mu to odpuštěno.
Trochu horší to bylo s mým foťákem. V mrazu se mu ani trochu nelíbilo a dával mi to trucovitě najevo pomalým ostřením. Ani tma snímkům moc nepřidala. Z toho vyplývá, že obrázků mám poskrovnu, navíc v kvalitě více než mizerné...





A nyní přecházím k důležité věci. Při akcích podobných našemu Slunovratu a v podmínkách drsné zimy se téměř pravidelně stane, že někomu z účastníků začne být zima. Většinou se tak stane osobám, které podcenily panující mráz a nedostatečně se oblékly, osobám, které se nestačily včas a pořádně najíst a osobám, které z nějakého důvodu abstinují. Z drtivé většiny jsou chladem postiženi účastníci, které na zmíněné akci vidíme poprvé (a někdy i naposled).

A právě pro takový případ jsme letos se strejdou Milanem vymysleli Špalkový tanec. Celou věc teď podrobně vysvětlím v 5 bodech:

1. Špalkový tanec může naráz tančit neomezený počet účastníků. Každý takový účastník vezme do jedné ruky sklenku s pitím (pochopitelně, čím tvrdší, tím lepší, jde přece o Špalkový tanec) a druhou rukou zvedne dřevěný špalek tak velký, jak jen unese.
Základní taneční postavení vidíte zde:


2. Taneční kroky bude provázet rychlý irský jig. V nouzi je možné použít i české ekvivalenty, třeba píseň Po potoce chodila, na kačeny volala nebo píseň Išel Macek do Malacek.
Tanečníci se postaví do kruhu a v rytmu hudby tančí a se sklenkou a špalkem za sebou.

(Pro pochopení dalšího textu doporučuji pustit tuto hudební ukázku:)




3. Tanečníci při tanci zvedají vysoko kolena, což už přirozeně vyplyne z hloubky sněhové pokrývky. Je třeba držet nejen rytmus, ale i špalek. Nevylít sklenku je v zájmu každého tanečníka.
Po obtančení celého kola si účastníci ťuknou nejdřív sklenkami, později špalkem a nakonec sklenkou a špalkem.


4. Jak bystrá hudba pokračuje, tanečníkům přestává být zima a začínají se pomalu zahřívat. Nejlépe je na tom ten, který celou dobu drží nejtěžší špalek. Tomuto tanečníkovi je teplo hned po několika prvních kolech. Hudba hraje dál.
A nyní Špalkový tanec vrcholí. Účastníkům už není zima, ale pomalu jim dochází dech. Zpomalují, dřevo je stále těžší, skoky kratší. Každý už jen čeká, až skladba skončí.
A je to tu - tanečníci se k sobě točí zády a odhazují každý svůj špalek co nejdál do tmy.


5. Na závěr každý rychle vypije svou taneční sklenku.


Špalkový tanec jsme zatím zkoušeli pouze komorně ve dvojici a mohu říct, že se z nás i v tom mraze jen kouřilo. Do příště ještě musíme tanec lépe propracovat a hodláme ho nabídnout širší veřejnosti. Napadají nás další krokové variace - skok se špalkem přes oheň (v našem případě to nebylo možné, protože nám vadil kotlík se svářem) a překonání hranice se dřívím (tam zase seděly děti).
Každopádně každý nový prvek může v budoucnu tento tanec jen obohatit.
Ale i základní variantu mohu v současném počasí naprosto doporučit.
Čím větší mráz, tím se totiž Špalkový tanec tančí lépe.

Jak jsem se dívala jako dítě, když vidí ohníček

17. prosince 2010 v 23:36 | Lucka |  A co mě nebaví
Bylo to takové krásné zimní poledne. Venku sněhu po kolena, mrzlo až praštělo, ostré sluníčko házelo z oblohy na lidi i stromy blyštivé třpytky. Dopoledne jsem byla s Vašíkem sáňkovat na nedalekém kopci a právě jsme se vrátili domů zdravě unaveni.

Než se synek převlékl, rychle jsem ohřála polévku a zatímco obědval, připravila jsem mu šodó k buchtičkám, které již čekaly netrpělivě v mističce. Jó buchtičky se šodó, to je evergreen! Jedno z mála jídel, které děti slupnou natotata, aniž bych je musela u jídla napomínat. Když mají buchtičky se šodó, najednou nemají čas koukat, co má na talíři vedle stolující soused a příbor nepadá nikomu pod stůl. Když jsou buchtičky se šodó, nemusí každý vypít během jídla dva hrnky čaje, ani nemusí chodit čůrat. A když jsou buchtičky se šodó, v kuchyni se rozhostí podivný klid, který přerušuje jen ťukání lžiček a tlumené tiché pomlaskávání.

Tak to bychom měli. Na chvilku jsem se zaposlouchala do té rajské šodové hudby, ale pak se nekompromisně ozval můj hladový žaludek, který mi připomněl, že tu čeká i on. Už se zřejmě taky těšil na ty buchtičky, jenže mu do řeči nemístně skočila má huba zmlsaná. A protože mlsná huba je vždycky personálně výš než hladový žaludek, začala jsem se pomaličku rozhlížet, nenašlo-li  by se k snědku něco exkluzivnějšího.
No jistě - na stole přeci zůstal připravený fondovač z včerejší oslavy! Kampak na mě s buchtičkami! Při pohledu na stolní kotlíček s kahánkem se mi seběhly všechny sliny. V mžiku jsem vytáhla z ledničky zbylé kousíčky naloženého masa a za chvilku už se v kotlíčku škvířila první sousta. Jenže co čert nechtěl, od večera zbylo v kahánku jen málo lihu, takže mi po chvilce kahan dohořel a zhasl. Můj oběd se ocitl v ohrožení, líh bylo nutné ihned doplnit. Odstavila jsem hořáček na okenní parapet a došla pro láhev. Dobře vím, že takové dolívání není nic jednoduchého, takže jsem chvilku počkala, až kahánek poněkud vychladne. Počkala jsem chvilku, ale zřejmě ne dost dlouhou. Pokud vím, v chemickém nářečí se tomu říká "štěk". Naklonila jsem láhev nad kahan, chystaje se ho doplnit, jenže právě v tom okamžiku zřejmě čaply výpary, vznášející se mezi mnou a stolem, a kuchyní se ozvalo hlasité "HUUUUÍÍÍ!!!"
Odskočila jsem od linky jako srna, ale současně jsem stačila postříkat lihem kdeco. A kam kapičky dopadly, tam se ve chvilce objevily malé modré plamínky. Ve vteřině kolem mě hořela podlaha, hořela dvířka skříňky (napadlo mě, že malý hasicí přístroj je právě za těmi dvířky), hořela pracovní deska a na ní hořel chleba, hořely příbory, hořel hruškový kompot a taky hořel kahan. Byla to taková úžasná scéna, za kterou by se nemusel stydět ani slavný magistr Kelly. Zírala jsem na to jako blázen (klasik by řekl: "Máte oči jako dítě, když vidí ohníček!") a nenapadlo mě nic moudřejšího, než popadnout zástěru a pokusit se nezvané návštěvníky zadusit. Nepomohlo to. Přestěhovaly se na zástěru a vesele tančili i na ní.
Naštěstí trval požár jen pár minut. Pak líh dohořel a modrý ohníček umřel, k mé velké radosti. Vydechla jsem si. Potom jsem ještě hezkou chvilku zkoumala, jestli se pár plamínků neskrylo v některém zapomenutém koutě, ale naštěstí byly všechny pryč.
Uffff!

Vašík seděl celou dobu za stolem a nerušeně se ládoval buchtičkami se šodó.
"Vašíku, viděl jsi to?"
"Jo."
"A nebál ses?"
"Ne...."
Zabořil lžíci hluboko do misky.
"...Ale shořely mi hrušky..!"

Hrušky v ohrožení

Tančí celý Avignon!

15. prosince 2010 v 21:09 | Lucka |  Perličky a vtípky
Honzík s Ondrou prohlíželi nový časopis.
Najednou slyším Honzíka, jak radostně volá:
"Koukej, Ondro, tohle je Avignon!!!"
Vida, jak dobře to přečet, napadlo mě.
"Víš, Ondro, co to je Avignon??? Avignon je město. Někdeee....v Brazílii, myslim..."
"Ve Francii!!!", volala jsem na ně z vedlejší místnosti.
"Jo. Ve Francii.
A Ondro, jestlipak víš, co je na tom městě zvláštního?"
Ondra cosi hučel, ale asi to nebylo přesně to, co chtěl synek slyšet.
"Nevíš?
Ty nevíš, co je v Avignonu tak zvláštního?"
???
"Tak já ti to povim.
TAM VŠICHNI TANČÍ!!!"


Kontrolní otázka měsíce prosince

12. prosince 2010 v 23:02 | Lucka |  Co mě ještě baví
Dnes položím kontrolní otázku měsíce prosince. A protože mě k fotohádance inspiroval Čerf Vápeník, také já nejprve čtenáři poskytnu pár indicií:

1. Nejedná se o nic živoucího. Živé to není, nebylo a doufám, že ani nebude.
2. Přesto, že to živé není, vede si to zcela svůj vlastní život, svou velikost a outlook to mění dle libosti. (Na vině mohou být meteorologické poruchy, to ovšem nedovedu posoudit.)
3. Nevede to elektrický proud a nevede to nikam.
4. Autor tohoto projektu se shoduje s postavou F.M. Dostojevského.
6. Focený objekt mi zahrál vydatně na nervy.
7. Děti s tím nemají nic společného.

Tak a teď jsem zvědavá, kdo první uhodně, co to je, protože to nevím ani já...


Otázka


Aktualizace 14.12.2010 v 18.20:

Nejvyšší čas vyhlásit výherce kontrolní otázky, protože se už bojím, co bych se ještě mohla v komentářích dočíst...
Ač to bude znít neuvěřitelně a pro mě je to doteď záhadou, jsou to skutečně vanilkové rohlíčky (naštěstí jen jeden malý plech). Možná to byl opravdu materiál s tvarovou pamětí. Původně těsto vypadalo zcela normálně, syrové kousky byly na plechu uspořádané pěkně do půlměsíčků, co na mě po chvilce pečení baflo z trouby mě přímo vyděsilo. Bedlivý pozorovatel mě v té chvíli mohl zastihnout  doslova s pusou do Ó.
Teoreticky by se měly ještě obalit v cukru, ale to jim již nedopřeju, protože putují rovnou do stoupy. Naposledy se pokochejte...už jedou!
Všeobecně vzato, s těstem si nerozumím dost často. Pokud si někdo vzpomene na mé neslavné pečení chleba, jistě to potvrdí. Ale musím dodat, že ostatní vánoční cukroví letos dopadlo docela dobře.
Ovšem tento článek (a fotku) jsem zde nezveřejnila náhodou. Budiž se stanou uklidněním pro čtenáře, kteří se již obávali mé dokonalosti, mého všeumění a všeznání a kteří mi posílali maily s upozorněním, abych se přestala na tomto blogu konečně sebechválit, že to tu začíná nebezpečně pušit. Tak tady to máte, tady vidíte, kde můj geniální duch končí a doufám, že ke všeobecné spokojenosti.
ŽBLUŇK! A jsou tam...

A abych nezapomněla, nejrychlejší a nejbližší byla s odpovědí babi Maňasová. Takže posílám gratulaci a ať nám trouba peče!








Zvěrolékařský rádce

10. prosince 2010 v 0:07 | Lucka |  Koně
Už jsme zase zapadaní, zavátí a zamrzlí, proto znovuobjevuji naši knihovnu.
Nedávno mi přišla do rukou značně omšelá kniha s názvem Zvěrolékařský rádce. Marně jsem všude hledala rok vydání, ale datuji ho někam za rok 1940 (na toto datum se v knize vyskytují některé odkazy).
Po přečtení knihy jsem došla asi k takovému závěru:
Valná většina současných koníků si žije jak v bavlnce, někteří téměř luxusně a o tom, co je to práce, nemají ani tuchy. Když se podívám na fotky koní z poválečných let, je to opravdu bída s nouzí (no, koneckonců lidé na tom nejsou o moc lépe). Koně - ubožáci, které ve svém pořadu ukazuje Marta Kubišová, jsou proti těmto svým předkům doslova hvězdy.
Choroby a úrazy, v knize popsané, jsou léčeny prostředky odpovídajícími své době, takže často dost kuriozními a drsnými (o účinnosti bych s úspěchem pochybovala). V mnoha případech se zkrátka zkusilo, jestli zvíře léčbu přežije, nebo ne. Když ano, dobře, když ne, smůla.
O spoustě neduhů zde slyším poprvé a doufám, že i naposled (ve vší úctě ke svým znalostem). Fotky z knihy sem dávat nebudu, protože by tento blog už nikdy nikdo nenavštívil.
A o kapitole (a fotkách) přenosu chorob na člověka už pomlčím úplně...
Přidávám pár úryvků z výše uvedené knihy. Na její obhajobu však musím dodat, že některé části, zejména kapitoly týkající se bylin, léčivých zábalů a podkovářství, jsou prakticky v nezměněné podobě platné dodnes.

Svrab koní - prašivina
Svrab je vyvoláván zákožkou sarkoptovou. ...Srst řídne, vbrzku jsou zachvácená místa zcela holá. Koně hubnou, jsou zkleslí a malátní.
Léčba: Léčení se provádí různými mastmi, omýváním a koupáním, nebo různými desinfekčními plyny. Z těchto prostředků je dlužno uvésti např. surovou naftu, benzin, líh, různé oleje, odvar tabáku, sublimátové arsenové koupele, kreolin a jiné...Léčení svrabu plyny se osvědčuje zejména při větším počtu prašivých koní. Je to velmi pohodlná a spolehlivá metoda, při níž se koně léčí ve zvláštních plynových komorách, do nichž se vpouští plyn a nechává se působiti jednu hodinu. Bílení vápnem je při prašivině koní desinfekce zcela dostatečná.
(Přiložen ilustrační obrázek koně v plynové komoře.)

Mouchy
Chceme-li se zbaviti much ve stájích, osvědčuje se bíliti stáje vápnem, k němuž přidáme hodně šmolky, aby byla barva dosti do modra, a vedle toho kamenec. Doporučuje se také zasklíti okna modře zbarveným sklem.

Škrkavky
K vypuzení škrkavek máme dnes celou řadu dobrých prostředků. Tak např. dobře se osvědčuje dávicí kamének a arsenové a jiné preparáty. Po skončení kury je zpravidla nutno podati znovu projimadlo, aby umrtvené škrkavky byly ze zaživadel zcela odstraněny, jinak hrozí, že se budou rozkládat a otravovat tělo zvířete.

Pískání
Pískání je způsobeno ochrnutím hrtanu, většinou jde o obrnu nervu zvratného, svalů hrtanových a hlasivek.
Léčba: Vyvíjí-li se pískání pozvolna a stupňuje se, nebývá naděje na vyléčení. V případech příliš pokročilých, jde-li o koně jinak dobrého, osvědčuje se do průdušnice vložiti kovovou trubici, s níž mohou koně při řádném ošetření pracovati po dlouhá léta.

Černá zástava moči
Postihuje koně vydatně krmené v době nečinnosti. Močení je zcela zastaveno , případně je moč hnědá nebo černá.
Léčba: Nejdůležitější je, aby nemocný kůň byl od prvního okamžiku projevu choroby  udržen v naprostém klidu. Vedeme jej pozvolným krokem s občasnými několikaminutovými zastávkami  do nejbližší stáje a tam jej ponecháme v klidu, až se zcela vyléčí.
Francouzský učenec Demilly říkával: "Ponecháš-li koně stiženého černou zástavou moče na místě, kde choroba propukne, uzdraví se, nutíš-li jej k dalšímu pohybu, umírá."

O dost drsnější kapitoly, týkající se porodů, vředů a chirurgie nechám na jindy, třeba na Silvestra nebo na Apríla, aby nebylo tak moc veselo.

Jak jsem již psala, rok vydání knihy není znám. Autory jsou profesoři Vysoké školy zvěrolékařské v Brně. Věřím, že dobře věděli, co píší. Zkrátka lékařská věda byla v té době tam, kde byla.
Co mě ovšem zarazilo, byly dvě větičky hned na první stránce knihy, které mi dlouho vrtaly hlavou:
"Všechna práva vyhrazena. Patisk se zakazuje i ve výtahu!"
Kdeže?
Studenti patiskli cestou z patra do patra?
Aha - to je přece starý literárně slohový vtip....ti profesoři byli ale čtveráci!


pitva










Jak se chytá čert

5. prosince 2010 v 8:11 | Lucka |  Děti
Už jste někdy zkoušeli chytit čerta?
Třeba do pasti?
Ne?
Zde se dozvíte, jak na to!


Nejprve je třeba zhotovit podrobný plán takové pasti. Všechno je třeba promyslet do posledního detailu  - s čertem není žádná legrace. Kluci nad nákresem strávili dost času a taky vymysleli mnoho variant, než došli k finální podobě celého mechanismu. Byla jsem nakonec ráda, že nebyli nuceni použít podle prvního návrhu k celé akci naši lednici a taky mě potěšilo, že Ondra upustil od odvážné myšlenky počkat si na čerta a zneškodnit ho skokem jeho na chlupatá záda. (Nevěřím, že by byl Ondra takového hrdinství schopen, ale co kdyby na čertím hřbetě uvízl a vezl se pak až do pekla...?)
Musím přiznat, že jsem se ve výsledném plánu moc neorientovala. Naštěstí kluci v tom měli jasno.
K takové pasti na čerta je potřeba toto:
Dlouhé lano
Síť
Koště
Dva kalíšky od jogurtu
Provázek
Vysílač
Návnada

Systém bych laicky popsala si tak:
Čert přiletí, přilákaný mistrně položenou návnadou, zakopne o nebezpečně nízko natažený provaz, čímž uvede do pohybu interaktivní koště nad svou hlavou. Koště spadne, bací čerta mezi rohy a ten se leknutím zamotá do sítě. Nad tím vším bdí odposlechové zařízení zhotovené ze dvou kalíšků od jogurtu, provázku a vysílače z mobilu, které nám ihned bude hlásit, že důmyslná past sklapla.

Nad otázkou návnady jsme vedli dlouhou diskuzi, neboť nebylo zcela jasné, na co se čert vlastně chytá. Jednohlasně jsme odsouhlasili, že nejlepší návnadou by byl sám Ondra. Jenže ten odmítl do pasti sednout, přestože jsme ho ubezpečovali, že se nemůže nic stát, vše je pod kontrolou a navíc jištěno externím odposlechovým vysílacím zařízením.
Nakonec jsme se všichni shodli, že stejně dobrou  návnadou bude i špek a pivo (to je jasná volba), Honzík obětoval hrst drahokamů a vše jsme korunovali demonstrativně položenou rozbitou hračkou (konkrétně mašinkou Tomášem).

A pak už zbývalo jen počkat. Nemuseli jsme čekat dlouho - než bych řekla švec výstražný mobil se mi v kapse rozdrnčel a dokonce i zlověstně vibroval.
První se na místo rozběhl Honzík, těsně následován Vašíkem, který se  jen vteřinku zdržel hledáním vhodného klacku do ruky. Potom jsem běžela já, za mnou teta s Kačenkou a v dáli ještě zvědavý strejda. A to bylo všechno, protože Ondra se rozhodl zůstat pro jistotu doma u dveří.

Už to vypadalo, že ho máme, už jsme ho slyšeli vztekle kvílet, už jsme si mnuli zmrzlé ruce, jenže smůla se nám přilepila na paty. Než jsme doběhli na místo, byl čert fuč. Zbyl po něm jen popel a binec. Pivo vypil, špek zhltnul, drahokamy ukrad, vyškub se a ulít.  Navíc mu po ráně koštětem upadl jeden roh. (To teda musela být šlupa!) Bylo nám všem jasné, že se už na místo nevrátí. Rozbitou mašinku Tomáše čert vzteky naprosto dorazil, dá se říct, že na místě nezbyl kámen na kameni.
Nakonec za námi přiběhl i Ondra. Chvíli koukal, pak pokýval moudře hlavou a pronesl památnou větu:
"Já to říkal hned, že nám uteče...!"

K této příležitosti jsem natočila dokumentární video. Materiálu je tolik, že z toho hodlám vytvořit dlouhometrážní celovečerní film. A než se tak stane, je tu k dispozici trailer:









Kalamita

1. prosince 2010 v 22:15 | Lucka |  Příroda
Nejdřív to vypadalo tak nevině, spadla vločka, za ní druhá, pak se roztrh pytlík, zafičel vítr severák a už to bylo tu! Naštěstí se mi včas podařilo rychle překopat můj denní plán akcí, které jsem postupně rušila, až z nich nezbylo téměř nic, takže jsem mohla vše vyřešit bez mé osobní účasti za volantem, potažmo v silničním provozu.
Ale ne všichni měli to štěstí. Tatínka jsem pověřila vyzvednutím synka z kroužku a strejda Milan se nic zlého netuše vypravil odpoledne za vánočními nákupy. Když se vrátili, byla už sněhová metelice v nejlepším. Odmetání cesty nahoru ke garáži se ukázalo být téměř nadlidský úkol. Za každým metem koštětem vítr v mžiku navál nový sníh.

Nakonec se podařilo dostat auta nahoru na kopec (tatínek s tím neměl větší problém, protože v tom umí chodit), jak ukazuje můj dokumentární film. V závěru snímku je nezřetelně ve tmě zachycen i sám strejda, který si vánoční dárky tlačí domů do kopce ke dveřím na bobech, půjčených od dětí...