Leden 2011

Plyšoláska

31. ledna 2011 v 22:06 | Lucka |  Vašík *07
Když dítě chytně plyšáková mánie, dospělý se jen pousměje a jde se dál. Jakmile se plyšoláska začne soustřeďovat jen na úzkou plyšovou komunitu, každý ví, že je třeba zvolnit krok. V okamžiku, kdy se sředobodem vesmíru stane jedna jediná konkrétní hračka, rodič je nucen zastavit, protože tuší, že se tu klube potenciální problém.
A právě takovou ikonou se Vašíkovi stal letitý šedý plyšový králíček, se kterým bych si byla kdysi možná hrála i já, kdyby mi tenkrát ovšem přišel alespoň trochu zajímavý. Vašík to tak rozhodně nevidí. Králíček je krásný a  stříbrný, má roztomilá očička a usměvavou pusu (kterou jsem mu kdysi zlomyslně dokreslila fixem), maličký ocásek a měkkoučké tlapičky, zkrátka králíček je úplně naprosto dokonalý.
Kamkoli se hneme, cestuje králíček s námi. Jakmile odcházíme ven, nosí se plyšák v ruksaku na Vašíkových zádech. Když odjíždíme k babičce, vracíme se z garáže ještě honem pro králíčka. Na Sokolovnu jdeme pozdě, protože jsme před odchodem nemohli králíčka dost dlouho najít. A na kroužek malování přicházíme s hlasitým brekem, protože se maminka odmítla z Berouna pro králíčka vrátit domů.
Předvídavého rodiče v takové situaci napadne otázka: Co by se stalo, kdyby se králíčkovi náhodou nedejbože něco stalo? Toho zoufalství, toho křiku, těch bezesných nocí... Hrůza pomyslet!
Proto jsem vymyslela chytrou pojistku, zkrátka Ježíšek přinesl Vašíkovi ještě dalšího králíčka. Synkova radost byla bezbřehá! A řekněme si upřímně - to jsem tomu teda dala! V baťohu teď totiž cestují králíčci dva.
Kamkoli odcházíme, musím kontrolovat, jestli oba plyšáky máme s sebou. U oběda je králíčků skoro plný stůl, neboť synek vyžaduje, aby na něj při jídle svorně koukali, a večer provozujeme polopravidelný hledací sport, neboť jeden králíček vždy chybí a je třeba ho stůj co stůj co nejdřív najít, aby díťátko mohlo konečně blaženě usnout.

Ale neštěstí nechodí po horách a jak jsem již dříve předeslala, nevyhýbá se ani plyšovým králíčkům. A nebezpečí číhá obvykle na těch úplně nejméně očekávaných místech.
To třeba když Vašík vyrazil dnes na záchod a rozhodl se ani tentokrát nenechávat králíčka v pokojíku samotného. Jenže pak se zřejmě ukázalo, že má synek nějak málo rukou.
Jak později sám řekl: "Držel jsem ho pevně za uši, ale neudržel!"
Katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat - králíček zkrátka hupsnul do mísy. Synek okamžitě spustil poplach, což je pochopitelné. Ale plaval, naštěstí potopit se plyšák nestihl, protože ihned přispěchala pohotová záchranná jednotka babička a králíčka střelhbitě vytáhla zpět na denní světlo.
Potom mu poskytla první pomoc v podobě vody a mýdla.  A aby se uklidnila panická veřejnost, já jsem před zraky všech pověsila králíčka demonstrativně kolíčkem za ucho na prádelní šňůru.
Do večera trochu oschl a Vašík si pro něj před spaním přišel. Plyšák byl ještě dost vlhký.
Teď jen po očku sleduji, jestli už synek spí.
Protože až usne, čeká králíčka ještě další atrakce - tobogán. 
Hupsky, hupsky, hurá do pračky a ráno jako by se nic nestalo.
V pokojíku už je klid, děti spějí.
Tak ticho, jdu loupit...

Obrázek
(obr. zdroj)

Varoa destructor

23. ledna 2011 v 22:33 | Lucka |  Včely
Dnes odpoledne jsem za slunečného počasí vyrazila na kontrolu úlů a při té příležitosti vyndala ze dna úlů podložky. Na podložce se během zimního období hromadí zbytky rozkousaných voskových víček, kdejaký binec i stopy po škůdcích, takže se z toho smetí dá ledacos vyčíst. Co je ovšem úplně nejdůležitější - je třeba zjistit, kolik sem spadlo roztočů Varoa. Jsou to takové placaté breberky ani ne milimetr velké, normální smrtelník by si jich skoro ani nevšiml. Jenže tihle roztoči parazitují s oblibou právě na včelách, vozí se na nich z úlu do úlu, rychlostí blesku se množí a dovedou s každým včelstvem pěkně zatočit!
Letmým okem jsem hned viděla, že letos to nevypadá zrovna moc růžově. Zdá se, že zjara budu muset ještě zabojovat, abych se mrňavých příživníků zbavila. (Ono se jich ve skutečnosti zcela zbavit nelze, ale alespoň je řádně podecimuji.)
Úlové podložky jsem odnesla domů k vyschnutí. Rozložila jsem je u topení a tu jsem si vzpomněla na Honzíka, který v tomto období marně shání objekty, které by mohl prohlížet pod svým mikroskopem. Roztoči Varoa jsou k tomuto účelu jako stvoření!

Dnes je zde tedy představím v celé kráse (pokud se ovšem dá v tomto případě o kráse vůbec mluvit).


Toto je základ malé armády. Na obrázku je vyfocen spolu se špendlíkovou hlavičkou, aby si věci neznalý čtenář udělal ten správný obrázek.
Varoa Destructor


A nyní už přicházíme k mikroskopu. Fotit přes okulárek je trochu obtížné. Jinou technikou ovšem nedisponuji, takže jen pár zanícených záběrů. Zkusím se ponořit do svých biologických (ne)znalostí a odborně tipnu, co že to zrovna vidíte...

Hlava
Varoa Destructor


Hruď
Varoa Destructor


Nožka panožka
Varoa Destructor


Jak jste si jistě všimli, na všech fotkách se Varoa usmívá. Aby ne - v úle si žil pěkně v přepychu! Celou zimu si v teple vesele parazitoval a množil se. Teprve na jaře se uvidí, jak se jeho potomstvo projevilo na včelách. Doufám, že to včelí populace ustojí beze ztrát.
Tak tolik asi pro dnešek k varoáze.
A kdyby to přece jen ještě nestačilo, závěrem přidávám celkový detailní pohled na parazita Varoa destructor skutečně v celé kráse. S laskavým svolením autora jsem obrázek ofotila ze synkova laboratorního deníku. Varoa jako živý, to se musí uznat...


Varoa

Jak jsme zvedali střechu

18. ledna 2011 v 21:07 | Lucka |  A co mě nebaví
Hlásím, že jsem opět zde! Přežila jsem zvedání střechy, kterou nám poničil příval sněhu, jak jsemse již zmiňovala v minulém článku.
Naše seníková střecha si totiž začala žít, abych tak řekla, svým životem. Pod tím sněhem se zvolna přestala ohlížet na svůj důležitý a jediný bohulibý úkol, odhodila zábrany, které jí od počátku vytyčily hřeby zvané krováky a konečným důsledkem bylo, že její přátelé krovy v tom okamžiku naprosto zdivočely.
Když sníh slezl, vypadala seníková střecha jako po flámu. Ani kousek na ní nezůstal rovně, takže i náhodný pozorovatel nabyl okamžitě dojmu, že i on náležitě popil.
Nabízela se otázka co s takovou podrouženou střechou?
Tatínek to viděl od počátku černě, neboť byl přesvědčen, že budeme muset celou pokřivenou střechu zbourat a  postavit zbrusu novou. Ale nalejme si čistého vína - žádná krásná představa při pomyšlení, že v seníku je stále pěkných pár metráků sena. Dle mého soudu v této roční době operace technicky neproveditelná, tedy jestliže nechceme obětovat seno, nebo pokud nehodláme mávat nad seníkem kouzelným pařátkem ČURYMURYFUK!

Nakonec jsme celou věc přenechali odborníkům. V pondělí se pod seníkem shromáždil pracovní tým ve složení já -  děda. Vybaven byl nejmodernější dostupnou technikou, tedy heverem z auta, zvaným panenka, dlouhým oranžovým kabelem, tzv. prodlužovačkou a vrtačkou s příklepem.
Tým byl rozdělen do dvou pracovních skupin.

Stručný postup práce:
Skupina A - děda - nasazuje pod zhroucený krov hever, neboli panenku, a dřevěnou kulatinou ho spojuje s trámem.
Skupina B - já - bedlivě sleduje, jestli nám střecha náhodou nepadá  na hlavu.
Skupina A - děda - pomalu zvedá krov vzhůru k nebi. Krytina lupe, v trámech praská.
Skupina B - já - stále bedlivě sleduji. Kromě děsivých zvuků se nic podstatného neděje. Střecha dál zvolna stoupá. Vodováhou zjišťuji, že jsme se s krovem již dostali do původního nivelačního bodu. Dávám pokyn k ukončení zvedání.
Skupina A - děda - Končí zvedání. Dále jen monitoruje chování rozepřeného heveru.
Skupina B - já - zajišťuje staronovou polohu trámů pomocí želez, šroubů a vrutů.
Skupina A i B zatínají zuby, nedýchají a odstraňují hever i podpěry. Všichni zúčastnění se v duchu modlí ke svatému Floriánovi a ticho by se dalo krájet jako máslo.
Krovy drží.
Hosana!

Teď vypadá seníková střecha opět střízlivě, přestože má stále svou zelenou barvu. Ale nebudeme ještě volat hurá, počkáme si na další sníh. Tuším, že přijde brzo, a pak se teprve ukáže, jestli bylo naše dílo dobré.
Udělali jsme vše, co bylo v našich silách.
Třeba už toho sněhu tak moc nenapadne.
A třeba ne letos.
A třeba to vydrží.
A to je všechno.
HOWG!

Seník





Už klesá!

15. ledna 2011 v 23:32 | Lucka |  Příroda
Opravdu. Konečně klesá hladina vody před naší stájí. Kde se vzala nikdo neví a kam mizí také nikdo netuší. Před pár dny se zničehonic objevila malá loužička, rostla, mohutněla, nakonec se ukázal dokonce prýštící pramínek. A hladina stále stoupala, až jsme měli u stáje takový malý rybníček, kde by se mohly zjara úspěšně množit žáby a kde by mohlo při dobré vůli žít i pár skromných rybek, kdybychom se tudy ovšem nemuseli několikrát denně brodit ke dveřím stájí a kdyby zde koně nemuseli pravidelně cestou do výběhu ráchat svá kopyta a cákat při tom bahno všude kolem sebe. Ne že by to koním nějak vadilo. Naopak - je to docela legrace. Obzvlášť když poblíž dveří stojí nedobrovolně v rybníčku člověk nadmíru kysele se tvářící.
Když jsem tu vodu uviděla poprvé, dost jsem se lekla. Naštěstí ještě nenatekla ke koním do boxů ani přímo ke kozám. Vymést ji pryč koštětem se ukázalo být nadlidským úkolem, takže jsme ji alespoň házeli lopatou do kolečka a odváželi za stáj. Mělo to efekt asi jako když v Kocourkově nosili na radnici pytle se světlem. Po pár hodinách se totiž rybníček vrátil na svou původní hladinu a mohli jsme jít nakládat vodu znova.

Maska
Pleťová maska s přírodním bahnem

Kozy na to vše hleděly z výše Noemovy archy, neboť byly vodou prakticky odříznuté a já byla nucena vyrobit provizorní lávku z položených prkýnek, abych mohla (téměř) suchou nohou doškobrtat až ke kozím dveřím. Pokud si představíte, že při tom držím v rukách vidle se senem a hrnec s mlékem, uznáte, že to byl skoro artistický výkon.

Koza v ohrožení
"Mek - mek - pomoooc!
Za chvíli zvedneme kotvyyy!!!"

Jenže to není všechno. Když se s námi sníh mile rozloučil a konečně zmizel, ukázaly se věci mnohem závažnější. Trochu nám poničil výběh, ale to by nebylo nic tak dramatického. Horší je, že se hnula střecha našeho velkého seníku a to pochopitelně směrem k zemi. Byla to zkrátka váha, ten sníh. Střecha evidentně držela, co mohla, ale na jejím stavu se bílá peřina šeredně podepsala.
Proto je na zítřek naplánovaná záchranná akce - budeme zvedat střechu opět k nebi. Plán je promyšlen, technika připravena, záchranáři nachystaní, doufám, že i ostatní elementálové budou příznivě nakloněni.
A taky doufám, že nebude příštích pár dní sněžit.
A když, tak jen málo, protože zvedat střechu i se sněhem se mi vůbec nechce.
Vůbec.
A taky abychom nebyli zase jak v tom Kocourkově...

Kocourkov

Drobnohledem

13. ledna 2011 v 18:39 | Lucka |  Honzík *02
Honzík objevil mikroskop. Ta věc tady ležela už pár let, několikrát jsem se mu v minulosti snažila vysvětlil její smysl, ale marně. Nedokázal správně chytit světlo do zrcátka, nedokázal přístroj zaostřit a hlavně nedokázal koukat do maličkého okuláru jedním okem.
Nakonec jsem to vzdala.
Ale věci se mění. Nevím, jak k tomu došlo, možná objevil spíše mikroskop Honzíka, každopádně se zničeho nic zabydlel na jeho pracovním stole. Všechny technické potíže zmizely jako mávnutím proutku a synek se začal poohlížet po objektech hodných zkoumání. Vysvětlovala jsem mu, že musí dávat na sklíčko jen věci průhledné, skrz které je vidět, aby zkoumaný objekt zrcátko mikroskopu dobře prosvítilo.
Zdálo se, že to pochopil. Leč druhý den jsem byla svědkem tohoto výjevu...
(nikdo není dokonalý)...

Výjev

Pár dní nato přišel synek do pokoje, kde jsem zrovna seděla s babičkou.
"Už mě nenapadá, co bych ještě mohl zkoumat..."
"A zkoušel jsi dát pod mikroskop vlas?", napadlo mě.
"To je nápad!", zvolala babička a jako důkaz svého zájmu si hned vytrhla jeden vlas z hlavy a věnovala ho badateli.
Nadšeně ho popadl a zmizel v pokojíku. Jenže po nějaké době jsme slyšely podezřelé brblání. Aha, zase má málo světla, napadlo mě. A než bychom se nadály, byl synek zpátky u nás.
"Ten tvůj vlas, babi, není vůbec vidět!", bručel.
"Špatně sis to našteloval!", snažila jsem se řešit situaci. Ale moc to nepomohlo. Nakonec jsem vstala a šla mikroskop vyladit.
"Kde ho máš?", rozhlížela jsem se po vzorku od babičky.
"Nevim, někam mi zapad..."
"No, tak to vidíš! Teď ti musím dát svůj!", a už jsem vztahovala ruku k hlavě.
Ale synek mě zastavil:
"Moment! Víš proč nebylo nic vidět? Protože babička má ten vlas hrozně slabý!"
Hned jsem nechápala, co tím myslí.
"Mami, máš SILNÝ vlas?"
"Cože?"
"No, jestli máš dost SILNÝ vlas...protože jestli ho máš slabý jako babička, tak to nemá cenu. To bychom tam zas nic neviděli, to si ho klidně můžeš nechat..."

Mám SILNÝ vlas. Viděli jsme ho jako na dlani, tedy až po důkladném zaostření mikroskopu. Honzík si můj SILNÝ vlas nakreslil do svého zápisníku.
A zde je důkaz.
Vlevo dole toť ON.

Vlas

Volám vám z pošty, před kterou ležím

8. ledna 2011 v 21:25 | Lucka |  Příroda
Tak se nám po dlouhé době oteplilo, sníh se začal zvolna rozpouštět a já už se pomalu těšila, jak skončím se svou hrou na zapadlého vlastence a vyrazím konečně autem opět do civilizace.
Během čtvrtka to pěkně odtávalo, takže jsme se pomalu seznamovali se škodami, které sníh kolem nás napáchal a zvolna se začal objevovat nepořádek, přesněji řečeno bordel, dlouhou dobu skrytý milosrdně pod bílou peřinou (mám na mysli zejména černé vrstvy posypu, rozházené slupky pod ptačím krmítkem a zmrzlá psí hovínka).
To jsme ovšem ještě nikdo netušili, že během noci na pátek zamrzne všechen tento bordel do jednolitého benátského maxizrcadla a ráno vlivem okolností nejenže na auto ani nepomyslím, ale budu mít potíž vyjít před dům i pěšmo.
Vzbudil mě zvuk mobilu někdy po 5. hodině ráno. Volala babička, která právě pěšky doklopýtala do práce. Její telefonát připomínal známé Šimkovo:
"Volám vám z pošty, před kterou ležím."
Do práce došla potlučená a naléhavě mě žádala, abych děti v tomto počasí do školy vůbec neposílala. Venku stále ještě pršelo a teplota byla pořád pod bodem mrazu. Chvilku jsem váhala, ale pak jsem dala babičce za pravdu, došla do patra vše vyřídit tetě a zase jsem se blaženě vrátila pod peřinu.
Jenže jsem už neusnula.
Opravdu je venku takové náledí, že bychom do školy nedošli?
Možná jsem se v rozhodnutí trochu unáhlila.
A co napíšu do omluvenky?
Nebezpečné náledí?
Neschůdná cesta?
Živel?
Vrtalo mi to pořád v hlavě, takže jsem zbytek noci nedospala.

Když se rozednilo, vyrazila jsem ven ke stáji a bezradně stála nad blyštivým kopcem pode mnou. Připomnělo mi to starou historku, kdy jsem o podobném náledí věděla už večer předem. Druhý den jsem měla za tmy sejít tudy do práce a pojala mě zvláštní obava, že to to ráno nedopadne dobře. Už jsem za sebou ten večer zamkla domovní dveře, jenže pak jsem dostala dobrý nápad, zašla ještě ke kotli, znovu odemkla a trochou popela jsem si posypala alespoň pár metrů cestičky z kopce ke stáji. Jsem to ale filuta!
To ráno bylo jako každé jiné. Spěchala jsem do práce a jako vždy jsem cestou nesla koním z domu dva velké kýble vlažné vody.
Ale pozor!
Večer bylo přece náledí!
Položila jsem kýble na zem a potmě došla před dům, zkoušeje nohou, jak to s náledím aktuálně vypadá. Ale situace se od večera radikálně změnila. Led byl evidentně pryč, noha mi drhla pěkně po zemi. Sláva, nebezpečí je zažehnáno! Na svou bezpečnou cestičku, vysypanou večer popelem, jsem zapomněla jako na smrt. Popadla jsem kyblíky a zvesela vyrazila do tmy.
Asi jsem zaspala. Můj mozek se zřejmě ještě viděl v peřinách, takže mě nevaroval včas. Na tu popelovou cestičku jsem si vzpomněla přesně o zlomek vteřiny později, než bylo třeba. Měřila přesně těch pár metrů, zrovna tak, jak jsem ji tam večer zanechala. Milosrdná tma kolem mne skrývala nekonečnou ledovou plochu, která ten den vedla od Aše až k Ostravě, ale hlavně začínala přesně tam, kde končila cestička.
Následoval dlouhý, sebejistý krok vstříc jisté záhubě. Marné chytání rovnováhy, vývrtka, prásk, bum a žbluňk!
Nabrala jsem z kopce po ledě kosmickou rychlost a zastavila jsem se až dole u stáje o sloupek ohrady. Před očima mi lítaly barevné hvězdičky, mokrá jsem byla od hlavy k patě. Když jsem zkontrolovala, že mám všechny údy pohromadě, dostala jsem ránu do zad, to jak mě konečně dojely ty dva prázdné kýble...

Varována starou historkou jsem obezřetně postupovala ke stáji, přidržujíce se ohrady. Což o to, dolů by to ještě šlo. Jenže cestu zpět mi komplikoval hrnec kozího mléka. A s tím bych se vozit teprve nechtěla!
Ale odvážnému štěstí přeje. Trvalo to dlouho, ovšem nakonec jsem do kopce zdárně vyšplhala.
Dopoledne dokonce povolil i ten led na cestě. Děda se konečně odvážil přijet autem z práce a když už stál pod kopcem, odvezl také děti do školy.
Takže jsme to vlastně tentokrát všechno dobře zvládli, Honzík zmeškal jen dvě vyučovací hodiny.
Ale stejně pořád nevím, co mám, hernajs, vlastně napsat do té omluvenky...


Náledí

Falešná mince

4. ledna 2011 v 17:54 | Lucka |  Honzík *02
Zcela nedávno se uskutečnil třídní výlet do Prahy do Betlémské kaple. Poučena posledními Honzíkovými finančními spekulacemi jsem přemýšlela, kolik peněz mu s sebou tentokrát dát. Bylo třeba vzít v úvahu fakt, že se před školou opět setká s babičkou, čímž jeho okamžitá hotovost skokem vzroste.
Nakonec jsem synka vybavila dvěma dvacetikorunami a jednou desetikorunou, svačinu nevyjímaje. Říkala jsem si, že pokud se Honzík opět dostane jakýmsi podivným řízením osudu do cukrárny, alespoň ji tentokrát celou nevyplení. Padesát korun, společně s babičky bonusem, budou k tomuto účelu naprosto bohatě stačit.

Mince

Den uběhl jako voda a už tu bylo odpoledne. Dusot zimních bot prozradil, že se synek vrací domů. Dveře se otevřely a já očekávala příliv informací o tom, co viděl a co pěkného si v Praze opět koupil. Jeho tvář však vypadala poněkud zachmuřeně a nevěstila tentokrát nic dobrého.
"Mami, jestlipak víš, cos udělala?", spustil, sotva si sundal bundu.
Kdybych synka neznala, asi bych byla v ten moment překvapená.
"Tys mi dala s sebou na cestu falešné peníze!"
Aha. Zdá se, že moje domácí penězokazecká dílna je objevena...
"Nepovídej. A jakpak jsi to poznal?"
Nikdy mě nenapadlo hledat v kovových mincích nějaké rozdíly.
"To bylo hned jasné. Každá normální dvacetikoruna je totiž taková žlutá a dohněda. A tahle byla téměř oranžová. A nebyla skoro vůbec odřená, takže byla falešná na první pohled!"
"To je teda smůla! Takže sis nic nekoupil?"
"Ne. Přece nebudu platit falešnými penězi!"
"Nevadí, tak mi ji vrať a já ti dám jinou, když se ti tahle nezdá."
"Jenže já už ji nemám."
"Jak to? Vždyť jsi říkal, že sis nic nekoupil?"
"To je pravda, nekoupil. Hodil jsem ji totiž do studny."
"Cooo? Kamže jsi ji hodil?"
Synkovi se opět podařilo vyrazit mi jednou větou dech.
"Do Studny splněných přání."
Poprvé se spokojeně usmál od ucha k uchu.
"Jo tak...! A myslíš, že bude Studna splněných přání fungovat i na falešné mince?"
Rozhostilo se dlouhé, rozpačité ticho...
"Sakra....vidíš, to mě nenapadlo!"

Mince