Volám vám z pošty, před kterou ležím

8. ledna 2011 v 21:25 | Lucka |  Příroda
Tak se nám po dlouhé době oteplilo, sníh se začal zvolna rozpouštět a já už se pomalu těšila, jak skončím se svou hrou na zapadlého vlastence a vyrazím konečně autem opět do civilizace.
Během čtvrtka to pěkně odtávalo, takže jsme se pomalu seznamovali se škodami, které sníh kolem nás napáchal a zvolna se začal objevovat nepořádek, přesněji řečeno bordel, dlouhou dobu skrytý milosrdně pod bílou peřinou (mám na mysli zejména černé vrstvy posypu, rozházené slupky pod ptačím krmítkem a zmrzlá psí hovínka).
To jsme ovšem ještě nikdo netušili, že během noci na pátek zamrzne všechen tento bordel do jednolitého benátského maxizrcadla a ráno vlivem okolností nejenže na auto ani nepomyslím, ale budu mít potíž vyjít před dům i pěšmo.
Vzbudil mě zvuk mobilu někdy po 5. hodině ráno. Volala babička, která právě pěšky doklopýtala do práce. Její telefonát připomínal známé Šimkovo:
"Volám vám z pošty, před kterou ležím."
Do práce došla potlučená a naléhavě mě žádala, abych děti v tomto počasí do školy vůbec neposílala. Venku stále ještě pršelo a teplota byla pořád pod bodem mrazu. Chvilku jsem váhala, ale pak jsem dala babičce za pravdu, došla do patra vše vyřídit tetě a zase jsem se blaženě vrátila pod peřinu.
Jenže jsem už neusnula.
Opravdu je venku takové náledí, že bychom do školy nedošli?
Možná jsem se v rozhodnutí trochu unáhlila.
A co napíšu do omluvenky?
Nebezpečné náledí?
Neschůdná cesta?
Živel?
Vrtalo mi to pořád v hlavě, takže jsem zbytek noci nedospala.

Když se rozednilo, vyrazila jsem ven ke stáji a bezradně stála nad blyštivým kopcem pode mnou. Připomnělo mi to starou historku, kdy jsem o podobném náledí věděla už večer předem. Druhý den jsem měla za tmy sejít tudy do práce a pojala mě zvláštní obava, že to to ráno nedopadne dobře. Už jsem za sebou ten večer zamkla domovní dveře, jenže pak jsem dostala dobrý nápad, zašla ještě ke kotli, znovu odemkla a trochou popela jsem si posypala alespoň pár metrů cestičky z kopce ke stáji. Jsem to ale filuta!
To ráno bylo jako každé jiné. Spěchala jsem do práce a jako vždy jsem cestou nesla koním z domu dva velké kýble vlažné vody.
Ale pozor!
Večer bylo přece náledí!
Položila jsem kýble na zem a potmě došla před dům, zkoušeje nohou, jak to s náledím aktuálně vypadá. Ale situace se od večera radikálně změnila. Led byl evidentně pryč, noha mi drhla pěkně po zemi. Sláva, nebezpečí je zažehnáno! Na svou bezpečnou cestičku, vysypanou večer popelem, jsem zapomněla jako na smrt. Popadla jsem kyblíky a zvesela vyrazila do tmy.
Asi jsem zaspala. Můj mozek se zřejmě ještě viděl v peřinách, takže mě nevaroval včas. Na tu popelovou cestičku jsem si vzpomněla přesně o zlomek vteřiny později, než bylo třeba. Měřila přesně těch pár metrů, zrovna tak, jak jsem ji tam večer zanechala. Milosrdná tma kolem mne skrývala nekonečnou ledovou plochu, která ten den vedla od Aše až k Ostravě, ale hlavně začínala přesně tam, kde končila cestička.
Následoval dlouhý, sebejistý krok vstříc jisté záhubě. Marné chytání rovnováhy, vývrtka, prásk, bum a žbluňk!
Nabrala jsem z kopce po ledě kosmickou rychlost a zastavila jsem se až dole u stáje o sloupek ohrady. Před očima mi lítaly barevné hvězdičky, mokrá jsem byla od hlavy k patě. Když jsem zkontrolovala, že mám všechny údy pohromadě, dostala jsem ránu do zad, to jak mě konečně dojely ty dva prázdné kýble...

Varována starou historkou jsem obezřetně postupovala ke stáji, přidržujíce se ohrady. Což o to, dolů by to ještě šlo. Jenže cestu zpět mi komplikoval hrnec kozího mléka. A s tím bych se vozit teprve nechtěla!
Ale odvážnému štěstí přeje. Trvalo to dlouho, ovšem nakonec jsem do kopce zdárně vyšplhala.
Dopoledne dokonce povolil i ten led na cestě. Děda se konečně odvážil přijet autem z práce a když už stál pod kopcem, odvezl také děti do školy.
Takže jsme to vlastně tentokrát všechno dobře zvládli, Honzík zmeškal jen dvě vyučovací hodiny.
Ale stejně pořád nevím, co mám, hernajs, vlastně napsat do té omluvenky...


Náledí
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | Web | 8. ledna 2011 v 22:48 | Reagovat

Inu - však já jsem ráno v Berouně taky místo Vápeníka spíš připomínal Sáblíka :-)

2 brabi brabi | Web | 8. ledna 2011 v 22:58 | Reagovat

Omluvenka: "Vážená paní učitelko, vzhledem k tomu, že jsem se pár okamžiků válela s kopce dolů a pak přes hodinu hrabala zpátky domů, přišly moje děti dnes později do školy." ;-)

3 Janah Janah | Web | 8. ledna 2011 v 23:20 | Reagovat

Omluvenka- Děti nabraly skluz, matka praštěná kýblem. ;-)  :-D

4 AjA AjA | Web | 8. ledna 2011 v 23:28 | Reagovat

jasne a strucne to tam napis,jak to s oblibou delaji pravni vzdelanci:

VIS MAIOR ;-)

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. ledna 2011 v 23:30 | Reagovat

Při sněhu a náledí se omluvenky nepíší (je to ve školním řádě).

6 MirekČ MirekČ | Web | 9. ledna 2011 v 10:52 | Reagovat

No, zbytek noci...?...v 5:00 hod je pro mne již ráno ;-) Vzpomínám si že kdysi jsem si obul brusle již v bytě nasadil gumové chrániče, sešel schody a před vchodem jsem chrániče sundal a už se bruslilo o sto šest všude, kde nás napadlo. Dokonce i po trávníku, tak silná vrstva toho ledu byla.

7 Jobe Jobe | 9. ledna 2011 v 13:38 | Reagovat

Omlouvám se, paní učitelko, že můj syn dnes doklouzal do školy pozdě. Nemaje brusle, zkoušeli jsme to bezúspěšně na saních. Krom zlomené sanice tak dnes máme značný skluz a prodřené kalhoty. S pozdravem ledovce nazdar, potlučená matka...:-)

8 Miky Miky | E-mail | Web | 10. ledna 2011 v 19:56 | Reagovat

Sakryš ,kde je otec Fura? Chtěl jsem k němu napsat ,že si ho pamatuju a že když někdo řekne nějakou blbost ,tak to do dneška komentuju slovy : "To byla myšlenka dne otce Fura." :-D

9 Lucka Lucka | Web | 10. ledna 2011 v 20:00 | Reagovat

[8]: Jen si odskočil, ale už se vrátil. :D

10 Lucka Lucka | Web | 10. ledna 2011 v 20:12 | Reagovat

[1]: Hlavně, že Sáblík dorazil v pořádku tam a zase zpátky. :-D
Jsem ráda, že ses ukázal. :-)
[2]:[3]: Matka praštěná i bez kýble... :-?
[4]: Týjo, jenže to by asi byl učitelský zbor trochu vedle... 8-O
[6]: Bruslení po rovině chápu. Ale z toho sešupu od nás se nějak bojím to zkusit... :-? Ale asi bych tam byla rychle. :-D
[7]: Sanice zlomená na saních nemá chybu. (pokud je to sanice někoho jiného) :-D
Mimochodem - v ten pátek babička nedošla do školy bez úhony, proto ten ranní telefonát.
V sobotu nám pak uvařila guláš a to byla její labutí píseň. Dnes už rukou sotva hnula, tak jeli odpoledne na RTG. Zlomené to nemá, ale prý v dlaze. Takže teď už bychom se guláše asi nedočkali. :-?  :-D

11 Míra.P Míra.P | E-mail | Web | 11. ledna 2011 v 7:17 | Reagovat

Tak tos měla velkou kliku.
Já jsem v neděli štípal takovej sukáč do kamínek u našich co táta už nezmohl sám a mám z toho akorát pěkně oteklou nohu.
No když se daří tak se daří! :-? Vy by jste tam na ten váš kopeček v zimě potřebovali řetězy i na boty. :-D  :-D

12 Jobe Jobe | 11. ledna 2011 v 9:58 | Reagovat

Ono to s tou sanicí vypadá jako sranda. Jenže my máme na chaloupce jako dědictví po předchůdci saně se zlomenou sanicí. Samozřejmě se o příčině můžeme jenom domýšlet. Háček tkví toliko v tom, že je zlomenina opravena zákrokem kovozemědělce, tedy kusem železa. Potud dobré. Jen kdyby ty saně furt nezatáčely.:-(

13 Jobe Jobe | 11. ledna 2011 v 10:11 | Reagovat

Posílám politování a poděkování paní kuchařce. Guláš byl super, taky jsem si šel dvakrát:-)Sníh je fajn, ale led je neřád. Snad proto ho mám nejradši ve skleničce s něčím dobrým, takhle se po něm aspoň neuklouzne.

14 celestina celestina | 12. ledna 2011 v 10:46 | Reagovat

:-D  :-D no co, když se mamka válí po zemi, nemůže děti řádně vypravit do školy. To dá rozum. :-D

15 Lucka Lucka | Web | 12. ledna 2011 v 22:30 | Reagovat

[11]: Na boty a někdy i na ruce... :-?
[13]: Ano, ale já už vím, že i led ve sklence s něčím dobrým může být pěkně nebezpečný... 8-O
[14]: Pokud nemusí děti mamku sbírat, je všechno v pořádku. :D

16 renuška renuška | Web | 13. ledna 2011 v 10:01 | Reagovat

Jo, vzpomínám si, cestou z Aše to vzala ledovatka i přes Krkonoše, takže i tady to stálo za pendrek. Ani to pitomý zábradlí nešlo použít, protože po něm jela ruka. A to mi mí rychlejší stateční synkové nabízeli o dva schůdky níže pomoc, abych se vůbec dostala k autu a odvezla je právě do školy. Stalo se a já omluvenky psát nemusela, ale že to bylo "vo hubu", to teda jo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.