Únor 2011

Bublina k bublině, zkrátka komix

28. února 2011 v 23:51 | Lucka |  Tvořivost
Kdesi na vzdáleném konci galaxie vyhlásilo Malé chlupaté stvoření cosi, co v jeho řeči znamená Komixový týden. A protože si tuto akci rozhodně nechci nechat ujít, otvírám zašlé stránky svého dávného díla.
O své komixové minulosti jsem se již letmo zmínila dříve, takže pro mnohé to nebude nic nového.
Tentokrát představím dílko staré neskutečných 22 let. Byl rok 1989, léto za námi, revoluce na spadnutí, ovšem pro někoho to mnohem víc znamenalo blížící se vánoce a hořící datum dokončení nového čísla komixu. Ano, právě tohoto komixu, na který můj bratr tou dobou už netrpělivě čekal. I on totiž pracoval ve stejném okamžiku na dárku pro mě, abychom si pak u vánočního stromku zbrusu nová čísla příběhů slavnostně vyměnili.

Dnes představím ukázku z dílu nazvaného Aféra Mr.a CHO.
Jako ve většině těchto příběhů, hlavními postavičkami jsou velitel tajné služby Mr. Cho a jeho nejlepší agent Jacky Horn 0920. V tomto konkrétním příběhu navíc vystupuje jako hlavní padouch zločinec Bobek s charakteristickým orlím nosem.
Prolog doslova říká:
Mr. Cho (čti mistr Cho), velitel tajné služby blíže neurčené země, se již dlouhá léta snaží polapit mezinárodního zločince Bobka, který si za krátký čas stihl vybudovat obrannou jednotku, která chrání jeho i černé obchody Bobkem podnikané. Do akce byl nasazen nejlepší agent Mr.a Cho Jacky Horn 0920, který má Bobka zničit.
Úkol je nelehký...

Ukázka nás zavede do zchátralé staré chatrče kdesi v hlubinách pralesa, kam se Jacky Horn při svém riskantním, ovšem dobře promyšleném útěku schoval. (Jackyho útěky jsou totiž všechny riskantní, ovšem dobře promyšlené). Bobkovo zvláštní komando je Hornovi již dlouho v patách. Tito muži cítí horkou stopu jako honící psi. Zdá se, že z chajdy drnové již není úniku. Bobkovo zvláštní komando je tu a špatně zavřenou okenicí letí dovnitř zlověstně granát...


Jak dopadne?
Čti dál...


Pan ministr Stano vystupuje v příběhu vždy jako poněkud mrtvá, až zbytečná postavička. Možná proto jsem se o něm zapomněla dříve zmínit. Pokud se přecejen v některých dílech probudí, vždy tím jen zkomplikuje děj a zavede čtenáře tam, kam nikdo nechce. Jakoby tenkrát autora osvítila blízká, dosud ještě nezrozená budoucnost...
Ale tohle je naštěstí pouze komix.

Tak dobrou noc a komixu zdar!

O praseti, které nepadlo do rajónu

24. února 2011 v 19:32 | Lucka |  Příroda
Myslím, že jsem vcelku tolerantní člověk. Ledacos skousnu a lecos překousnu, ale jak se říká, všeho s mírou, neboli vocamcať pocamcať, jinak se ucho utrhne.
Naši vepřoví štětinatí přátelé dnes zašli příliš daleko. Už jsem si zvykla na to, že okolní zahrady, louky a pole vypadají každé jaro jako po bombardování a také na to, že v jiných krajích ozývá se zvečera houkání sovy nebo vytí vlků, zatímco zde se z lesa nocí nese hromadné kvičení prasat. Ignoruji to, že se tu divočáci pasou před okny za bílého dne, že nám sklízejí políčko s kukuřící, že si pod naším traktorem dělají lázeň, kaliště neboli rajčůr, a také že se z kompostu stalo zimní prasečí krmítko a z postavených sudů báječná noční herna.
Dá se říct, že u nás divoká prasata našla příjemné zázemí, jak se říká all inclusive. Pro všeobecné vepřové rozptýlení sleduje stádo divočáků každé odpoledne z vrcholu kopce dětské sáňkování a zvečera za šera se všechna prasata v blízkém křoví lámou smíchy, když kolem nich procházím dojit kozu a cestou vyděšeně a úplně pitomě bubnuju dlaní o dno prázdného hrnce.
Ale jak jsem řekla, nic se nemá přehánět a tentokrát už se naši vepřoví nájemníci dostali poněkud za hranici vkusu. Zřejmě nepochopili, kde je mez slušnosti a ke všemu se rozhodli udělat si u nás ještě taky prasečí hřbitůvek...
Tudy šel jako vždy náš tatínek pro seno, když najednou...
BAF!
Volali jsme všem blízkým myslivcům, ale jako na potvoru žádnému z nich naše prase nespadá do rajónu (a tudíž ani nechybí). Nejsem si jista, jestli bude patřit vůbec někam. Prostě padlo na špatném místě.
Mimochodem, tahle situace mi dost připomněla jednu nejmenovanou knížku, kde ze stejného důvodu vznikla Knoflíková válka (kdo si to pamatuje, ať mě opraví).
Naštěstí je mráz, takže přes noc v seníku divočák ještě vydrží a zítra se uvidí, co dál.
Teda doufám...
Pozn.
Ač mě prase rozhodně nepotěšilo, Honzík z něj byl nadšený. A ihned odhalil příčinu smrti: To prase totiž zavalil ten balík!
Pro upřesnění, takhle sklízíme zralé plody naší výchovy: Nelez na balík, spadneš a zavalí tě to!


Můj další článek, týkající se fenomenu "prase všechno spase", najdete ZDE.

Nechoď ven, jsou tam!

19. února 2011 v 18:25 | Lucka |  Příroda
Sedím takhle večer u počítače. Právě jsem se vrátila z venku, byla jsem zavřít koně, zajela jsem autem do garáže a zamkla konečně vstupní dveře. Nad monitorem mi svítí malá lampička, jinak je všude tma a klid. Ťukám cosi do klávesnice, když tu mě najednou vyruší podivný zvuk. Ta rána za oknem je mi povědomá. Kocour Iči se nejspíš opět snaží dostat přes balkon domů. Dělá to tak často. Přišel pozdě, dveře už byly zamčené, všiml si mého světýlka za oknem a bere to jinudy. Několikrát při svém pokusu vyskočit na balkon žuchne s rachotem dolů, ale pak uslyším známé škrábání, ťukání na okenní sklo a nešťastné tlumené : "Mňoooooouuuu, uuu!!!", neboli "Pusť mě domůůůů, ůůů!!!"
Rány se opakují. Ten Iči s sebou nějak mydlí, zřejmě dnes není ve formě, napadá mě. Jenže ani po další dlouhé době se kocour za oknem neukazuje. Místo toho rány zvenku podivně sílí. Další hlasité zvuky mě rychle vyvádějí z omylu. Za domem padají věci. Přemýšlím, vítr přeci nefouká, začíná se mě zmocňovat nejistota.
Jdu za klimbajícím tatínkem. Vyskočí jak srna - aby tak někdo něco prováděl u traktoru! Vyjde ven, oběhne stroj, ale ničeho zvláštního si nevšimne. Asi spadla na střechu boudy větev ze stromu...

Opět usedám k počítači. Po pár minutách se rány zvenku opakují. Přemýšlím, jak bych tomu, co se tam za okny děje, přišla na kloub. Potom beru do ruky foťák, zapínám blesk a balkónovými dveřmi se tiše plížím na mráz. Stojím na balkóně, jenže je úplné ticho. Asi jsem nebyla tak nenápadná, jak jsem se původně domnívala. Několik minut tak číhám, koukám do úplné tmy a nepohne se ani větvička. Za chvilku je mi taková zima, že jsem nucena prchnout zpátky domů. Poslední zoufalý pokus - udělám naslepo fotku. Blesk osvítí okolí, jenže na fotce není nic výjmečného, vlastně na ní není vůbec nic...

Je pozdě, jdu si lehnout. Zvenku se stále ozývají nepravidelné duté rány. Na balkón už se mi znovu nechce a vyjít ven nemám odvahu. Zavírám oči, usnout mi trvá trochu déle než obvykle...

Ráno vyhlédnu z okna a nevěřím vlastnímu oku. Náš traktor stojí uprostřed kvalitně zoraného políčka. Všechny věci, prkna a dřeva, opřená ještě včera o stěnu boudy, jsou napadaná na traktoru, nebo hozená kamsi stranou. Pomalu mi dochází, co se tu dělo. Ani pod boudou nezůstal kámen na kameni. I zde je vzhůru nohama vše, co váží méně než metrák.
Stopy v blátě mluví jasně - v noci si tu zkrátka udělalo piknik stádo divokých prasat. Ještě štěstí, že jsem odtud již odnosila všechny rámečky do úlů, myslím, že by ten starý vosk divočákům náramně chutnal!
Za boudou mě čekalo vysvětlení včerejšího rámusu. Stálo tu několik prázdných sudů, které se evidentně zcela nevhodně připletly večer stádu do cesty. Nejprve je prasata povalila a potom s nimi hrála koulenou. Ze sudů pravděpodobně vypadlo několik svačinových papírů a pár krabic od džusu. Vše zmizelo v nenávratnu. Zřejmě to prasata dost bavilo, takže prázdnými kovovými sudy mlátili o sebe celou noc.
Po delší úvaze jsme se rozhodli, že boudu zatím uklízet nebudeme. Naši štětinatí přátelé jistě přijdou večer znova a uklízení nepořádku by bylo totéž, jako házet perly sviním.
Možná se ještě pokusím o pár fotek, ovšem nejprve popřemýšlím o bezpečném stanovišti a lépe se technicky připravím (zde mám na mysli zejména namazání pantů balkónových dveří).
Strategické místo by bylo také přímo v kabině traktoru, což už ale vyžaduje trochu více odvahy.
Ta prasatům rozhodně nechybí.
Možná vědí, že kdo se bojí, nesmí do lesa.


Oči

Co dělá včelař v zimě?

17. února 2011 v 18:51 | Lucka |  Včely
Co dělá včelař v zimě? Každého teď nejspíš napadne, že když včely spí, jejich majitel (majitel včel - to zní euforicky) zaleze kamsi za kamna a tak svorně všichni chrupou a čekají na jaro. Zní to náramně, jenže to není tak docela pravda. Především včely nespí, neboť v této době mají dost práce s udržením tepla v úlu a kdo pracuje, ten chce taky jíst. Naštěstí jsme je na podzim dostatečně zásobili, takže s jídlem by neměl být problém. Tedy alespoň pokud nebudeme čekat na jaro příliš dlouho.
A podobně jako ta včela i včelař se pěkně nají a už aby se pomalu zvedal ze židle, protože jaro na něho čekat nebude a práce stojí doslova ve dveřích.

V příštím roce jsem se rozhodla poněkud expandovat. Jak to vidím, medu není nikdy dost, proto rozšířím svou včelí základnu.
A pokud chci rozšířit včely, musím je pochopitelně mít kde ubytovat. Již koncem ledna jsem z tohoto důvodu objednala nezbytná dna k úlům a veškerý související materiál, čímž jsem se postarala o to, abych se do jara už ani nezastavila.

Nedávných několik teplých dní jsem věnovala horlivému natírání všech nových úlových částí. Zde se mi opět osvědčilo podzimní myšlení na zadní kolečka v podobě dřívějšího nákupu barev. Podzim totiž každoročně hýří výprodejními akcemi tohoto sortimentu. Pravda, většinou se v akci objeví barvy poněkud zvláštní a všeobecně nepoužitelné, ale v případě úlů přijdou například kanárková žluť či olivová zeleň náramně vhod. Předjarní teplo bylo příliš krátké. Zdaleka jsem nestihla natřít vše potřebné a už jsem se opět s celým ansámblem stěhovala do garáže. S olivově zelenýma rukama jsem si odešla uvařit čaj a pak jsem se na mnoho večerů přesunula ke kamnům do dílničky...

Úly

Nepěkné počasí je třeba využít k přípravě nových rámečků. Každý si snadno spočte, že pokud jich budu na jeden úl potřebovat 20 - 30, celkové konečné množství půjde do stovek. Sice mi venku pod střechou visí slušná loňská zásobička, ovšem až přijde opravdu jaro a včely se do toho obují, všechny tyto staré souše zmizí v mrku oka v úlech. A Jaro se s úšklebkem zeptá: Co jsi dělala v zimě?
A protože se před Jarem nechci ztrapnit a drbat se pak rozpačitě na hlavě, ztloukám po večerech nové rámky, vrtám dírky, natahuji drátky a zatavuji voskové mezistěny.
Nestěžuji si. Je to takový relax. Pustím si v dílničce rádio, vrtám a stříhám a nad hlavou mi hlasitě dupou pobíhající dětské nožičky a občas skrz strop zaslechnu i rozčílený tatínkuv hlas, ale to je úplně z dálky a vlastně se mě to v tuto chvíli vůbec netýká a nažhavím další drátek a přitavím další voskovou mezistěnu a ona zavoní a já si zesílím zpívajícího Michala Tučného a podupávám si s ním pěkně do rytmu...

Mezistěny

A už se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Je pochopitelné, že nově natřený úl, vyplněný množstvím nových rámečků, je v konečné fázi také třeba někam umístit.
Co z toho plyne? Z toho plyne stavba nového včelínu.
A jako před každou stavbou, i v tomto případě bylo nutné nejprve plošně srovnat naprosto nevhodný terén...

Díra

Oku pozorného čtenáře jistě neunikla stopa od bagříku, takže je jasné, že jsem tuto díru nehloubila vlastníma rukama. Ale zas tak jednoduché to taky nebylo. První bagrista, kterému jsem volala, měl rozbitý stroj, druhý byl nemocen, a až napotřetí jsem trefila na toho správného. Navíc se v našich dveřích prakticky srazil s dlouho očekávaným opravářem myčky. Najednou jsem měla doma těch pracantů nějak moc a musela jsem situaci řešit akčně na místě. Takže jsem doprovodila myčkaře do kuchyně a bagristu zkrátka poslala bagrovat samotného. Nemyslím si, že by mu to vadilo, každopádně si beze mne poradil. Vyhloubil v kopci krásnou obdélníkovou placku a za to mu patří můj dík.

Bagr

Tak to je v tuto chvíli z našich končin vše.
Pro dnešek se loučím,  jdu něco dělat.
Vyhlížejte jaro a plánujte včas, abyste si pak nemuseli drbat hlavu.
Až se Jaro se zeptá...








Mikuláš nechodí nikdy sám

13. února 2011 v 22:03 | Lucka |  Tvořivost
Tak a je to tu! Právě jsem dokončila dlouho slibovaný dlouhometrážní celovečerní film, na který zde běžel trailer již v prosinci.
Původního námětu - jak chytit čerta - se děti zhostily až s nečekaným úsilím a připomínám, že vše braly naprosto vážně. Na mně už bylo jen mít kameru stále v pohotovosti, abych nezmeškala klíčové okamžiky. Drtivá většina záběrů, použitých ve filmu, byla točena na první pokus, neboť opakování scén zkrátka nebylo možné. Zvláštní poděkování patří mému bratrovi, který na tomto filmu spolupracoval. Náhoda tomu přála, že těsně před začátkem natáčení strčil ruku do myčky mezi kuchařské nože, takže byl v pracovní neschopnosti a mohl mi pomáhat. Ale divák nemusí mít obavu, pořezanou ruku jsme ve filmu rafinovaně skryli.
K našemu překvapení bylo nasazení hlavních herců - dětí - tak velké, že jsme se nakonec rozhodli přistoupit i my na jejich hru a zabalit film do kabátku jakési fikce. Tím jsme se stali dobrovolně - nedobrovolně také herci, což, jak doufám, výsledné dílko příliš nepoškodí.
Již jsem se zmiňovala, většina záběrů vznikala live na první pokus, z čehož vyplývá, že ne všechen materiál bylo ve výsledku možné použít. V ději tak během střihu vznikaly zvláštní trhliny, které jsem vyplnila jednoduchými animacemi. Jen podotýkám, že tyto animce jsou nakonec jediné, co se dětem na filmu líbilo. Ač byly celé akce živými účastníky, kdo by to byl řek, u našeho filmu se ve výsledku bály.

Ještě doplním pár technických dat:
- Jako návnada na čerta bylo použito: Pivo, špek, rozbitá hračka, drahokamy
- V láhvi od piva byl ve skutečnosti magický dryák, který děti za zvláštních okolností namíchaly
- Smysl hrnce na brambory bude pochybně vysvětlen až v závěru filmu
- Nikdo z účastníků (včetně Mikuláše) není alkoholik

Upozorňuji případného diváka, že tento film má dohromady 25 minut. Takže pokud se rozhodne ho shlédnout celý, doporučuji nejprve zapnout načítání videa, zatím vyvenčit psa, vypnout troubu, zavřít dveře (a děti) do dětského pokojíčku, nalít si sklenku něčeho ostřejšího a pohodlně se usadit.
Vtipný server rozdělil film do dvou dílů, takže na ten druhý nezapomeňte. Tam to totiž celé teprve začne!
Doufám, že se u filmu pobavíte stejně, jako jsme se bavili my při jeho natáčení...


Mikuláš nechodí nikdy sám

Část 1.





Část 2.


Mouchy vylézají, jaro má našlápnuto

10. února 2011 v 12:43 | Lucka |  Příroda
Jako posel dobrých zpráv mohu dnes s klidným svědomím napsat, že jaro má v této chvíli slušně našlápnuto. Vypadá to skoro jako bych ho svým povzdechem v nedávném článku poněkud vyprovokovala. Jako by tou dobou už opravdu sedělo kdesi za humny na mezi, zatímco nám tady doma padal ještě na střechu sníh.

Bohužel, i děti s chřipkou jsou důkazem blížícího se jara. V takové situaci se ze mě stává nepohyblivý domácí inventář a o tom, že se venku něco děje, mě informují pouze mouchy, drze vylézající z okenních škvír za teplem.
Včera se mi konečně podařilo vyjít ven alespoň na krátkou procházku.  Sluníčko pěkně svítilo, ptáci se do toho dali, nedávná trudná atmosféra byla rázem tatam. Stačilo pár dní k tomu, aby se před domem nesměle objevily první kvítky, konečně něco pro můj dlouho zahálející foťák...

Sněženky
Sněženky, dosud nerozvité

Úpolín
Talovín mě svou rychlostí dost překvapil, ještě před pár dny po něm nebylo ani památky


Díky sluníčku konečně oschla i cesta, po které se ještě nedávno dalo sotva projít suchou nohou. takže tentokrát se mi k úlům vyšlapovalo pěkně zlehka.
Už z dálky jsem viděla, že ani včely si nenechaly jarní počasí ujít. První průzkumnice už vyrazily obhlídnout terén. Zbylé osazenstvo zatím dělalo v úlu pořádek, proto to na některých česnech vypadalo jako po pořádném jarním gruntování.

Včelky
První průzkumnice

Včela
Paní Zvědavá. Došla se podívat zblízka na můj foťák.

Počasí jako vymalované, při pohledu na včely před úlem mě znovu napadla myšlenka, jestli mají již v tuto dobu nějakou naději pro sebe něco najít. S politováním musím napsat, že se naplnila má loňská obava a zmizela další vrba jíva v blízkosti úlů. Padla v rámci reorganizace krajiny. Asi si s ní opět někdo zatopil, každopádně teď se z ní už nikdy nikdo nenají.
Potom jsem prošla křovím kousek za včelínem a naštěstí poslední blízkou jívu jsem tu ještě našla. Je to taková chudinka vyčouhlá, křivá, neduživá, asi proto si jí ještě nikdo nevšiml.
Abych mohla posoudit aktuální stav kvetoucích kočiček, zazoomovala jsem foťák až do koruny stromu. Na dolních větvích nic není, což by mohl být další důvod, proč tu strom ještě stojí.
Slunce už pomalu zapadalo, přesto mě pořízené fotografie potěšily. Vysoko v koruně vrby už kvete pár prvních větviček...

Kočičky

Kočičky

Možná si ještě vzpomenete na můj loňský pokus s množením kočiček. Nevyšel. Něco jsem udělala špatně. Letos zkusím objednat řízky včelomilných vrb, jak mi to tenkrát nabídl pán v komentářích pod článkem. Loni bylo pozdě, ale nyní je přesně ta správná doba.
Jdu na to.
Na závěr zde přidávám odkaz pro případ, že by si chtěl ještě někdo další zakočičkovat své okolí:








Rytíř šišatého stolu

5. února 2011 v 23:09 | Lucka |  Vašík *07
Blížil se dětský karneval.  Jak každý jistě tuší, tato akce vyžaduje vždy náležitou přípravu, především výrobu řádné karnevalové masky. V minulosti jsme dosud vystačili se strašidlem a dvěma Vinnetouy. V posledně zmiňované masce jsem kdysi karnevalově křepčila i já. (Kampak na mě s princeznou!) Teprve když jsem nedávno snesla starou tašku z půdy, zjistila jsem, že na mě v ní čekají indiáni dva. To proto, že když šila máma tuto masku pro mě, první Vinnetou se jí nějak nepovedl. Obleček mi byl tehdy nejspíš malý, takže byla nucena vytvořit indiána druhého. A tak se stalo, že po třiceti létech se oba rudoši objevili v tašce jak na zavolanou. Vystačili jsme s nimi několik minulých karnevalových sezón.

Tentokrát jsem si řekla, že by to chtělo něco nového, neokoukaného. Ponižující koupi masky v obchodě jsme rezolutně zavrhli hned zpočátku, tak hluboko jsme přece ještě neklesli! Dali jsme s Vašíkem hlavy dohromady a vytvořili jsme dílo zcela nové. Vyrobili jsme masku Rytíře šišatého stolu a výrobní postup zde hned popíšu:

Nejdůležitější je kvalitní přilba. Na to se báječně osvědčil papírový kyblík od kuřete z KFC. Přestříkali jsme ho zbytkem šedého laku na auto a vystřihli jsme vpředu hledí. Výsledné dílko jsem chtěla ještě ozdobit na čele pérem a drahokamem, ale údajně by to nevypadalo dostatečně drsně.
Na lehkou hazuku postačil kus bílého prostěradla, střiženého stylem pončo s dírou na hlavu uprostřed. Aby úbor nevlál v bitvě za rytířem, doplnili jsme ho v pase páskem. Honzík na obleček dokreslil veliký kříž, ovšem vybarvený barvami přímo fantaskními. Důležité bylo, že se úbor Rytíři šišatého stolu líbil. Když se do oblečku Vašík převlékl, stačilo jen mu domalovat fousy a nezapomenout na meč, dovezený od velkého mistra mečíře až z dálného Viet-namu.

Rytíř šišatého stolu
Rytíř šišatého stolu

Mířili jsme na karnevalový rej. Rytíř šišatého stolu si v chodbě hrdinně obul boty a s mečem nad hlavou hlasitě volal: "Na hrad! Na hrad!" Musela jsem ho poněkud zklamat. Hrad neuvidíme ani od silnice. Přesto nadšeně nastoupil do auta a když nasedla i Červená Karkulka (Kačenka), mohli jsme konečně vyrazit.

Na karnevalu se sešlo hodně roztodivných masek. Vašík si jich příliš nevšímal. Pořád mu vrtalo v hlavě, jestli bude v herně taky nějaký drak. Nepočítala jsem s tím, proto mě překvapilo, když se shodou okolností uprostřed hraček objevil nový plyšový had. Byl skoro větší než synek v přilbě a hladově otevíral tlamu. Vida, i drak se našel! Rytíř šišatého stolu však nebojoval. Při pohledu na velikého plyšáka se tiše schoval i s mečem za maminku. Jistota je jistota...

Mnohem příjemnější bylo posezení u prostřené tabule. Vašík se usadil sám do čela fraucimoru, neboť myslivec zrovna stavěl dráhu pro vlak, kocour si odešel mýt ruce a na kašpárka zkrátka nezbylo místo, proto popíjel na zemi. Zprvu měl synek obavy, aby si při jídle nesmyl v čaji fousy. Ubezpečila jsem ho, že jsem použila opravdu kvalitní černou tužku na oči, která se nerozpíjí, a která drží a drží. Aspoň reklama to tvrdí. Koneckonců nakonec jsme si to mohli i ověřit, když jsme v závěru vlhčeným ubrouskem bradku holili.

A juchali jsme a juchali! Všeliké křepčení a popíjení mělo veliký úspěch, snědli jsme, co se dalo, vypili vše, co teklo, draka jsme pokojně zanechali v herně a v míru jsme se všichni vrátili domů. Masku jsem nakonec schovala do skříně k Vinnetouům na horší časy.
A to je tak asi v kostce vše.
Karnevalu zdar!
A dobrou noc.

Rytíř šišatého stolu
Rytíř a jeho fraucimor hodují



Kukátko do minulosti II.

3. února 2011 v 21:57 | Lucka |  Retro
Přijde-li v létě období, kdy se nic neděje, nazýváme ho okurkovou sezónou. Pokud ovšem tuto dobu porovnáme s měsícem únorem, zjistíme, že se toho v létě děje až zatraceně dost. Přesto pro únor zatím nikdo podobné přirovnání nevymyslel, možná proto, že se neděje skutečně, ale opravdu vůbec nic, dokonce ani ty okurky nerostou. A proto i veškeré nápady k přejmenování vleklého měsíce váznou.

A protože zde nechci psát o sezóně chřipkové, sněhové ani lyžařské (která mě při centimetrovém sněhovém poprašku míjí), otevírám opět stránky svého  zašlého deníčku, abych se podívala, co se dělo ve stejnou roční dobu, jenže před několika desítkami let.

Je únor roku 1985 a žákyně 4. třídy zapisuje důležité události na řádky svého deníku. Většina údajů je sice poněkud strohá, dokonce se najdou i věty, které vysloveně zavánějí šifrou, ale podstata věci zůstává přesně vystižena.
(Záznamy budu přepisovat přesně v původní podobě, takže omluvte některé pravopisné nedostatky.)

1.2.85/ Přišel mi ohníček a já se rozhodla, že napíšu do redakce ohníčku odpovědi na otázky.

4.2.85/ Ráno (pondělí) jsem spala až do 7 hodin i když budík zvonil.

5.2.85/ Naší nám přivezli nový hezký stůl. Hned jsme ho zařídili.

6.2.85/ Měli jsme ve škole odpoledne dopravní výchovu.

7.2.85/ Psala jsem na tom novém stole úkol.

8.2.85/ Nebyla jsem ve škole, protože mám rýmu.

9.2.85/ Nebyla jsem na pionýru, protože mám rýmu.

10.2.85/ Už jsem byla venku.

11.2.85/ Už jsem byla ve škole.

12.2.85/ Psala jsem po druhý do ohníčku. Bruslila jsem.

13.2.85/ Bruslila jsem u Čížů na louži.

14.2.85/ Bruslila jsem u Čížů na louži. Byl magion, přišlo ABC.

15.2.85/ Nebruslila jsem, protože jsem musela pomáhat na zabijačku.

16.2.85/ Byla zabijačka.

17.2.85/ Přišel mi dopis z ohníčku a v něm diplom.

Pozorný čtenář si jistě povšiml, že je vynechán datum 2.2.1985. K tomuto datu se zde totiž váže poměrně dost dlouhý zápis, týkající se aktuálního stavu řeky Berounky. Jak vidno, muselo v autorce zanechat bouřlivé jarní tání velký dojem, neboť se tomuto dennímu zápisu věnovala nadmíru precizně.
Zveřejňuji ho nyní zde v nezměněné podobě:

2.2.85/ Byli jsme v Hýskově s vysvědčenim. Nejprve jsme jeli na hřbitov za dědou a táta mi po cestě ukazoval na zamrzlou řeku a říkal, že už brzo pudou ledy. Když jsme ale šli za hřbitova začali se od řeky ozývat obrovské rány a led se začal bořit - šel. Byli jsme neobyčejně překvapeni a spěchali se podívat zblízka. Proud řeky měl obrovskou sílu a ledy po vodě přímo letěli a drtili se kra o kru. Množili se a nabývali, až se do koryta řeky nevešli a cpali se na břeh. Za chvíli byli na březích úplné hromady ker. Jedna větší než druhá. Když jsme se na to dost vynadívali šli jsme k autu a popojeli kousek dopředu, abysme vyděli jak se led drtí. Kry se doslova valili, proud je unášel nezvyklou rychlostí až naráželi na dosud celý led a potápěli se pod něj jako do metra. Asi o sto metrů dál si kry udělali díru z pod ledu a lezly ven na led, tak dlouho až se otvor prolomil více a kus, který se ulomil se postavil jako hráz a zabraňoval tak proudění dalších ker. Na ledě se udělala barikáda a tlak ledů způsobil to, že se ozvala další rána a led přes řeku pukl v půli a celé dvě půlky ledu plavali unášeny mocným proudem řeky. Nasedli jsme opět do auta a spěchali k jezu. U jezu se konala hotová přehlídka. Strašlivé kry přinesené bůhví odkad padali z jezu dolů, což vyvolávalo nepředstavitelný hukot a přivolalo tak spoustu zvědavých lidí. Kry se stále valili a valili a lidé zírali jak na konec světa. Potom začali čím dál tím menší kry až už byli jen malé kousky. Sedli jsme do auta a jeli k babičce. Když jsme se v osm hodin vraceli domů byli u eternytky na louce kry i řeka až k silnici, taktak že ji to nezaplavilo. Tento výlet se nám moc líbil.


Mé malé já


A to je z dnešního Kukátka vše.
Bohužel, zatím se počasí netváří, že by mělo jarní tání v aktuálním programu.
Tak si pěkně zatopte, uvařte si dobrý čaj, nezapomeňte přidat lžičku medu a budeme to jaro pomaličku vyhlížet.
Když kouknu u nás z okna, za humny ho tedy rozhodně nevidím.
Ale kdo ví.
Třeba nás překvapí...