Březen 2011

Očistná kůra pro kočku

28. března 2011 v 23:26 | Lucka |  Kocour Iči
S příchodem jara se jako obvykle přihlásila spousta neodkladných záležitostí. Pokud to shrnu do jedné věty, práce na zemi (uprostřed pučící květeny), ve vodě (tím mám na mysli zanedbané jezírko) i ve vzduchu (střihačské chvilky v koruně zarostlé jabloně) nejsou zdaleka vše. Také domácí zvířena hlasitě volá po jarní údržbě. Mám na mysli zejména pedikúru kozích nožek (každá koza má čtyři nožky a osm paznehtíků) a postupné vykartáčování zimních chlupů z koňských kožichů (zde se v praxi uplatňuje přísloví "mluviti stříbro, mlčeti zlato." Kdo během práce promluví, je rázem po jídle a klidně pak může neúčast u večeře ospravedlnit tím, že si "do huby nevidí" a to dokonce i tehdy, pokud jsou k večeři chlupaté knedlíky). O jarní psí dietě se nebudu dál šířit, bylo toho tu k ní již napsáno dost a včely jsou kapitola sama pro sebe.

Na jaře je také třeba odčervit kocoura. Toto je dost nepopulární krok, neboť při něm málokdy neteče (lidská) krev. Každoročně se odkládá neustále na až někdy jindy, nejdřív chybí léčivo, potom je ošklivě, nebo je zkrátka jinak nevhodná konstelace, až se kocour sám jednoho dne prozradí charakteristickou fistulí v hlase, která nás konečně dožene k akci.
Když byl kocour Iči ještě malé a hloupé roztomilé koťátko, neměli jsme s odčervením žádný problém. Zkrátka jsme rozbili prášek a namíchali ho do lžíce oblíbené konzervy, kterou najivní Iči v mžiku slupl. Dílo bylo hotovo během okamžiku. Nejspíš mu po našem léku nebylo zrovna do zpěvu, takže když povyrostl, poněkud zmoudřel. Už se nehrnul k nabízené lžíci, jen ji očichl a s díkem odešel. Kdyby to uměl, možná by si i odplivl. Řešili jsme to tak, že jsme ho zkrátka zavřeli i s namíchaným dryákem do prádelny a počkali do druhého dne, kdy byla miska konečně prázdná.
Ale jednoho dne i tato metoda selhala. Než by vzal kocour nabízený všelék do huby, raději držel v prádelně dvoudenní hladovku. Když vypadala seschlá hmota v mističce tak strašně, že jsme ji uznali za nepoživatelnou, nakonec jsme to vzdali a vypustili paličatého kocoura ven. Sláva vítězi, čest poraženému...

Ten den mi došlo, že kocoura už mírumilovnou cestou neodčervíme a že budu muset vymyslet nějaký trik, jak do něj to blahodárné svinstvo dostat. Horší bylo, že on to nejspíš pochopil taky.
V několika bodech teď popíšu postup odčervení velkého, černého, starého, tvrdohlavého a vzteklého kocoura způsobem, který se od té doby jako jediný možný osvědčil:

1. Připravím si injekční stříkačku 20 ml, slabé brčko (na barvě nezáleží), malou sklenku, tkzv. "panák" a deku, bundu, nebo veliký kus silného hadru, určeného na odpis, taky šunku nakrájenou na větší kostky a sadu náplastí.
2. Na stříkačku narazím brčko a zastříhnu asi na délku 10 cm (čím delší, tím bezpečnější, ale zase je pak třeba větší šikovnosti a hbitosti). Ve skleničce rozdrtím odčervovací pilule a přikápnu několik kapek vody. Vše zamíchám do řídkého kokteilu a potom nasaju do stříkačky. Pokud mě při práci kocour pozoruje, mile se na něho usmívám.
3. Zavolám si k ruce pomocníka. Pomocník by měla být osoba fyzicky i duševně zdatná, hbitá a hlavně smířená s tím, že bude cedit krev. Může se mu dovolit vzít si pracovní rukavice, ale ty mu stejně nebudou nic platné. Zavřeme dveře a okna, aby kocour nemohl utéct.
4. Pomocník vezme kocoura a nenápadně ho zamotá do deky, bundy nebo hadru jako cigaretu. Kocourovi smí v tomto okamžiku koukat jen hlava. Ve chvíli, kdy kocourovi dojde, co se děje, musí ho pomocník za každou cenu udržet v hadru. V okamžiku, kdy se dostane kocourovi kterákoliv pracka ven, je konec.
5. Hbitě přiskakuji s naplněnou stříkačkou, ze strany ji zasunu Ičimu do huby a šloufkem mu pošlu všelék rovnou do krku. V drtivé většině případů se mi podaří uskočit dřív, než kocour rychlostí blesku vytasí z hadru první odrápenou nohu a taky dřív, než prokousne pomocníkovi ruku. Udržet kocoura je totiž zhola nemožné, asi jako udržet chobotnici.
6. V této fázi kocour hlasitě vrčí a syčí a zmítá se v dramatických smyčkách, zatímco pomocník nadává. Je třeba oba neustále uklidňovat. Kocourovi kapou na hadr a na pomocníkovy ruce sliny žluté od léku, uši má bojovně sklopené, oči černé jako peklo a vydává zvuky jako vzteklá hydra. Důležité je zachovat klid. Hubu mu utřu do kousků šunky, kterou pak chytře nastražím do misky, aby nic nepřišlo nazmar. Misku postavím ven za dveře.
7. Pokud vydržel pomocník držet kocoura až doteď, klobouk dolu! V tom případě vydám jasný pokyn, pomocník vypustí kocoura z deky a včas uskočí. V tom stejném okamžiku otevřu dveře ven. Iči zakoulí očima, zamrská ocasem a vyběhne ze dveří. Tam chvilku přešlapuje, znechuceně pomlaskává, uši má při tom stále naplacato, pak si ovšem všimne šunky v misce a pustí se do ní. (Pozornému čtenáři neušlo, že tím v něm mizí i poslední zbytky léku - cha, chá!)
8. Kocour zůstane venku alespoň do druhého dne pro případ drobných zažívacích potíží.
9. Ošetřím pomocníka.(Doporučuji na to nezapomenout. V opačném případě by mohla brzo nastat situace, že pomocník dezertuje a že už příště nebude mít kdo pomáhat.)

Letos je tohle naštěstí již za námi.
Teď ještě zbývá postříkat kocoura odblešovačem, instalovat protiklíštěcí obojek a máme vystaráno.
Tedy...alespoň do doby, než přijde zase s fistulí...



Nejsme národ dřevorubců

24. března 2011 v 21:44 | Lucka |  Co mě ještě baví
Jaro přišlo hopem, skokem, divoká květena nám bují a roste a vypadá to, že včely vstoupí do nové sezóny bez velkých ztrát. Nedalo mi to a lehce jsem nakoukla do úlů. Zimní zásoby ještě nebyly všechny spotřebovány, až na jedno včelstvo, kde už byla spížka řádně vyjeděná. Pro tyto včely přišlo jaro doslova za minutu dvanáct.

Jak jsem se již zmiňovala v nedávném článku, zdroje časné jarní včelí pastvy jsou každým rokem horší a horší. Dokonce bych řekla, že v naší oblasti to s nimi jde doslova šusem z kopce. A protože se mé loňské množení kočiček nesetkalo s kýženým úspěchem, objednala jsem tentokrát řízky jarních vrb přímo u profesionálů, tedy ve Vrbovně.

Objednání vrbových řízků zde má pouze dvě úskalí. Za prvé je třeba objednávat ve vhodnou roční dobu (leden-březen) a za druhé minimální odběr je 70 kusů.
Svůj požadavek jsem odeslala již začátkem února, abych nezmeškala, jako se mi to stalo v roce minulém. Řízků jsem objednala hned 80, ve čtyřech druzích, co budem troškařit.

Když jsem za týden na poště balíček zaplatila u přepážky, paní pošťačka mi ho podávala se slovy:
"Ten je ale docela lehký."
"Co by člověk chtěl, za ty peníze...", glosoval převzetí zásilky pán, stojící tiše za mnou.

Doma jsem otevřela balíček a shlédla čtyři svazečky vrbových řízků. Součástí byl také průvodní dopis, ve kterém se zástupce firmy omlouval, že pro mimořádně velký zájem omezili zásilku na méně kusů, aby se dostalo na všechny žadatele. Vida - nejsem jediná, koho postihlo vrbové šílenství! Zdá se, že nejsme pouze národ dřevorubců. Najde se i dost těch, kteří si budou, tak jako já, dělat před domem vlastní vrbovou zahrádku. Řízků dorazilo padesát, což k mé spokojenosti úplně stačí.
V pěstebním návodu stálo, že pokud je půda venku zmrzlá, je dobré uložit řízky pod vrstvu sněhu. Dobrá. Promrzlou půdu, to bychom teda měli. V polovině února seděly denní teploty pěkně hluboko pod nulou, jenže po sněhu ani památky. Uchýlila jsem se k alternativní variantě - řízky jsem uchovala v ledničce. Krátkodobě se tak ocitly v potenciálním nebezpečí, neboť si jich hned všiml tatínek, vrátivší se z práce. Možná v té lednici trochu připomínaly chřest, ale naštěstí do nich nekousl.
Čekala jsem, že mrazy ustoupí, ovšem nic takového se nechystalo. Začla jsem mít o osud vrbových proutků v ledničce obavu. Nakonec jsem vzala krumpáč a s vypětím svých sil vykopala před domem ve zmrzlé zemi nevelký ďolík a tam jsem řízky přestěhovala. Zahrnula jsem je, přikryla chvojím a čekala...vlastně až doteď.

A dnes konečně nadešel ten den, kdy jsem mohla řízky rozdělit do řady na záhonek, s jedním pupenem vyčnívajícím z půdy, tak jak to stálo přesně v návodu. Jsou tam teď v řadách jako vojáci a zůstanou tak minimálně do příštího jara. Doufám, že do té doby zakoření a vyženou mnoho zelených větviček a já budu mít za rok plnou hlavu starostí, kam to všechno zasadím.
A hlava mi z toho půjde kolem,
a to teda bude něco,
a už se na to těším,
hurá, hurá,
a vrbám zdar!


Jak ti dupou králíci?

14. března 2011 v 23:57 | Lucka |  Ostatní havěť
Náš soused pan J. je zručný řemeslník. Všechno opraví, vylepší, namontuje, zkrátka muž na svém místě. Své šikovné ruce přiloží k dílu kdykoliv je to nejvíce nutné a také pro kohokoliv jiného nejméně vhodné. Pan J. je chovatelem králíků. A jak to tak bývá službička za službičku a proč nepřidat navrch za dobrou vůli sousedovi do tašky nějakého toho ušáka z vlastního chovu.
A právě s takovou taškou od nás jednoho podzimního dne pan J. odcházel:
"Tak vám teda, sousedko, děkuju. Ale jak jsem řek, s králíkama končim! Tohohle si necháme na vánoční svátky a v příštím roce už to nechci ani vidět..!"
Chovatel se rozhodl pověsit chov králíků na hřebík. Zamával, zvedl koženou tašku a odešel.

Přišla zima, sněhu po kolena, mrazy jak v Rusku. A čím je zima drsnější, tím se zdá být delší. Když minuly vánoční svátky a přiblížilo se konečně jaro, jako každý rok se začalo plánovat, kterou zahradu bude kdo sekat a sušit. Nejvyšší čas dohodonout se také sousedem o jeho zahradě. Když už nebude mít ty králíky...

Jednoho dne přišla máma z práce a hned všem hlásila:
" Všechno je jinak, pan J. králíka ještě nesněd. Rozhodl se, že si ho nechá a zjara ho přijde k našemu samci připustit!"
Babička při těch slovech zpozorněla:
"Cože? Vždyť říkal, že ho chce jen na vánoce."
"Jo, říkal. Ale rozmyslel si to."
Babičce se na čele objevila vráska. Mlčky seděla za stolem a pohrávala si se lžičkou v kávě. Cosi nevyřčeného viselo ve vzduchu...
"To ho chodil celou zimu krmit? V tom sněhu? Až dolu na zahradu?"
"No, říkal, že to byla pěkná fuška. Ta letošní zima byla opravdu drsná. Musel si ke králíkárně prohazovat sněhem cestičku a chodil v tom mrazu krmit ráno i večer potmě s baterkou. Ale říkal, že mu to za to stojí, protože ta samice je fakt krásná. Takovou prý ještě neměl."
"Hm. To teda neměl...", pokývala babička hlavou," Protože to není samice!"
V kuchyni by byl slyšet špendlík na zem spadnout. Náš soused má doma samce? Každý jsme si v duchu představili pana J., jak pravidelně celou zimu odhazuje se zaťatými zuby lopatou tuny sněhu, aby s baterkou v ruce nacpal dvakrát denně kus sena králíkovi, o kterém věřil, že bude základem jeho nového chovu.
"To mu bude muset asi někdo říct...", špitl v kuchyni kdosi nesměle, když pominulo první zděšení. Atmosféra by se dala krájet.
Nakonec babička promluvila ke mě:
"Zítra k vám přece přijde spravovat odpad. Vysvětlíš mu, že to s tím králíkem bylo nedorozumění. Kdo moh tušit, že toho samce na vánoce nesní a bude k němu běhat až do jara? Řekni mu, že mu dám připuštěnou samici, tu pěknou, barevnou, když teda chtěl připouštět a takhle se to celé zmotalo."

Druhý den jsem během práce u kanálu opatrně upozornila souseda, aby se po cestě domů zastavil u babičky, neboť mu musí říct cosi velice důležitého ohledně králíka.
"Jooooo, já vím! To je kvůli té samici - potřebuju ji připustit!", usmál se pan J. a dodal: "Ta je pěkná, takovou samici jsem ještě neměl!"
Zacukalo mi v oku a musela jsem se otočit, aby nebylo vidět, jak se koušu do rtu...

A jaro bylo za humny. Babička připustila všechny samice i tu pěknou, barevnou a čekala, kdy si pro ni soused přijde. Ale pan J. nikde. Přešel únor, polovina března a samice stále bydlela v naší králíkárně.
"Člověče, ta samice pro souseda už začíná trhat chlupy na hnízdo. Kdyby se u nás okotila, jsme zase tam, co jsme byli. Ty se vídáš s jeho manželkou, připomeň jí, že se mají pro králíka co nejdřív zastavit.", povídá jednoho březnového rána babička mámě.
A tak se taky stalo.
"Já doufala, že jste na to zapomněli", řekla sousedka "ale když je to tak, já k vám manžela dneska pošlu."

Odpoledne jsem u zdi stáje stříhala vinnou révu. Po chvilce jsem za sebou na cestě slyšela rychlé kroky. Když jsem se otočila, uviděla jsem tátu jak na mě volá s úsměvem od ucha k uchu:
"Už máme králíčky!"
"Tak sláva, to je skvělá zpráva!", odpověděla jsem mu ze žebříku.
"Okotila se první samice - ta pěkná, barevná!"
"Cože..?"
Potom jsem mimoděk pohlédla dál dlouhou ulicí.
Nejdřív jsem si myslela, že mě šálí zrak.
V prachu cesty se sem blížila povědomá postava.
Šla rázně, protože šla najisto.
A v ruce držela prázdnou, koženou tašku...



Včely si plivly do dlaní, je jaro!

13. března 2011 v 23:03 | Lucka |  Včely
Tak a je to tu! Spolu s prvním pořádným slunným dnem vyrazily i včely okouknout, jak to s tím teplem vlastně vypadá. První účastnici jarního proletu jsem potkala hned ráno před domem na sněženkách. Nebyla tu sama. V úle se všechno rychle roznese, takže ji její kolegyňky brzo dostihly. Společnost jim dělaly různé drobné mušky, ale nevypadalo to, že by se nějak zvlášť zajímaly o nektar. Tyto mušky se na kvítkách sněženek spíš jen tak slunily, okouněly a zvědavě koulely svýma složenýma fasetovýma očkama...



Taky u úlů bylo náležitě živo. Jarní sezóna začala a letový provoz před včelínem najednou ze dne na den praskal ve švech. Takový hukot se snad dá přirovnat jen k hukotu v úlu. Řídící věž netřeba, ke srážce stejně nedojde, všichni létají stejným směrem. Snažila jsem se zachytit tu atmosféru ve fotografii, ale je to opravdu těžký oříšek. Včely spěchají a modelem mi nechtěla stát žádná. Z terénu se vracely obalené žlutým pylem. Odkud ho přinesly, to netuším...



Tak. Na jaro bychom měli zaděláno, teď jen ještě aby ho sluníčko brzo dopeklo.
Snad se bude činit, naspalo se až dost!



Psí dieta a voňavé cosi

9. března 2011 v 23:57 | Lucka |  Psíci
Upozornění: Článek pouze pro silné povahy

Všichni už vímě, že na každou zimu má náš pidipes svůj styl - zalézt co nejhlouběji do peřin, občas vystrčit hlavu a něco sníst z misky, povinně, velmi rychle se přede dveřmi vyvenčit a hurá zpátky do tepla deky a nehledejte mě, pro nikoho tu nejsem.
Netřeba dlouze vysvětlovat, že vlivem výše zmíněného životního stylu nabrala Falkova atletická figura během zimy podivného tvaru, který při pohledu shora nejvíc ze všeho připomínal dobře uvařený houskový knedlík. Což o to, pidipsova nadváha by nikoho moc netrápila, kdyby se k ní jedné mrazivé neděle nepřidaly jakési nepříjemné zažívací potíže.
Nemohu říct, že by bylo Falkovi zrovna na umření. Trochu posmutněl, od misky s jídlem se odvracel, ale jinak si se svým trávením nedělal žádné větší starosti. Chvilkami byl dokonce šťastný a veselý. Komu ovšem zamrzl nadlouho úsměv na rtu jsem byla já a to pokaždé, když pidipes kdekoliv a kdykoliv přičapl a vyprodukoval cosi, co se tu neodvažuji popisovat ani v náznaku. Během jednoho dne prošlo pračkou vše, co bylo Falkovi zrovna na ráně a ve vytírání už bychom mohli pořádat malé přebory. A po hektickém dni přišla pekelná noc, kdy jsme u pidipsa střídavě drželi hlídku s mopem v ruce a střídavě vybíhali naprosto zbytečně v pravidelných intervalech ven do mrazu.
Současně, zcela pozvolna se náš domeček pomalu měnil v plynovou komůrku. Ten materiál zkrátka nešel vyvětrat ani kdybychom dovnitř pustili vzduch všemi okny najednou. Smrad se držel uvnitř, jen ten mráz se k němu jaksi ještě přidal.
Tak jsme to vydrželi dva dny a pak mi došla trpělivost...

Ve středu ráno jsem Falkovi vystlala zadní sedadlo auta dekou, pidipes nadšeně nastoupil a vyrazili jsme společně k veterináři. V autě se potvrdila má obava - Falko zaváněl jako rozšlapaný pukavec. Ten odér se linul nenápadně autem a po cestě získával rychle na intenzitě. Kdyby nebyl venku takový mráz, otevřela bych v pudu sebezáchovy všechna okna, ale nechtěla jsem riskovat, že dojedu do Berouna jako omrzlý člen nepodařené polární expedice. Když jsme byli asi v polovině cesty, Falkovi se vzadu na dece přestalo líbit, podlezl pod sedačkou a usadil se vedle mě na sedadle spolujezdce. Jazyk měl vyplazený a rychle dýchal, což je neklamná známka toho, že už je mu zase šoufl. Pod sebou měl nebezpečně mou tašku s doklady a vzduch kolem nás stále houstl.
Když jsme konečně dojeli do Berouna na parkoviště, už jsem měla před očima barevná kolečka, protože jsem se bála po cestě někde zastavit a nadechnout se, abychom dojeli včas, než pidipsa opět popadne slabá chvilka. Z auta jsem vyskočila jako bych vezla kobru. Pak jsem připla pidipsa na vodítko a vyrazili jsme k veterině.

Veterinář konstatoval, že je Falko otylý. Taky že má křivé nožičky a zažívací nerovnováhu. (Pěkně děkuju za takovou nerovnováhu!) Nakonec jsme došli k celkem logickému závěru - psí dieta. Podle pana doktora by potřeboval pidipes zhubnout asi kilo, což je třetina jeho váhy. Musela jsem uznat, že pes není popelnice, aby vylizoval kaši nebo gulášovou polévku po dětech, i když mu obé náramně chutná. Falko dostal dvě injekce, k užívání psí Bifidus a k jídlu dvě psí dia konzervy.
Otevřela jsem mu první k obědu. Nejdřív se moc netvářil, ale potom svou přídělovou porci rychle slupnul. Další nášup z dia konzervy si dal k večeři a to už neprotestoval vůbec.

Ráno jsem vstala a poučena několika prošlými dny prohlížela jsem ještě v košili všechny kouty a křesla, pečlivě sledujíce kam bosýma nohama šlapu. A vida - všude čisto! Falko spokojeně chrupal v pelíšku, co víc si přát? Nechala jsem ho tak, ať se vyspí, hodila na sebe oblečení a vyrazila ke stáji. Na chodbě jsem zaznamenala cosi zvláštního. Byla tu jakási kořeněná vůně, připomínala hlínu a nařezané dřevo. Že by strejda kupoval palubky? Rozsvítila jsem světlo, ale zdroj té vůně jsem stále nenacházela. Nebo tu někde leží vonné santalové tyčinky? Obula jsem boty, vzala klíče a tu jsem si něčeho malého všimla těsně před sebou. Ten Falko! Večer jsme ho špatně ohlídali, přece tu stihl natropit cosi u dveří. Ale k mé spokojenosti to mělo jasný tvar. A pak mi něco došlo. Něco nepochopitelného, neuvěřitelného a nevysvětlitelného. To hovno voní! V první chvíli mě napadlo, že už jsem zblbla vinou dnů minulých, ale pak jsem musela uznat, že je to skutečnost. To hovno opravdu voní jako santalová tyčinka!

Vyběhla jsem nahoru, vyndala z lednice psí dia konzervu a nevěřícně pročítala ingredience. Všeho podstatného, včetně tuku, tam bylo maximálně 1%. Z čeho je tvořen zbytek, to je ve hvězdách. Laicky jsem odvodila, že to budou nejspíš jemně mleté piliny. Zbytek mi došel hned záhy - Bifidus je balen v kaolinových kapslích, tedy odtud ta vůně hlíny. No, nebýt té ceny, psí dieta docela rafinovaná!
Ještěže pidipes neví, co měl k večeři.
Číst neumí a říkat mu to nebudu.
Nezbývá než mu popřát příjemné hubnutí...


Mistr Jan tomu dal!

8. března 2011 v 8:13 | Lucka |  Perličky a vtípky
Na berounském náměstí jsme se zastavili pod sochou Jana Husa...
"Honzíku, jestlipak víš, kdo je tahle socha?"
"Vím. To je ten...Hus."
"A víš taky kdo to byl?"
"To vím. Ten tomu dal!"
"Cože?"
Synek zvedl dramaticky prst nad hlavu:
"Ten Hus totiž říkal věci proti králi. A tomu se to nelíbilo a upálil ho. A to byl průšvih. Víš proč? Protože potom byla kvůli tomu Husovi válka!"
"No... tak tedy raději půjdeme pro párek v rohlíku..."



Mléčný pramen vyschl

5. března 2011 v 0:41 | Lucka |  Kozy
S blížícím se jarem začíná každoročně našim kozám krátká dovolená. Jejich rekreace spočívá v tom, že na pár týdnů přestanou dojit a to až do chvíle, kdy se jim v dubnu narodí nová kůzlata. V praxi to vypadá tak, že začnu čas dojení postupně odkládat, až se přestane tvořit i ten poslední hrníček mléka, koza zaprahne a nastane období klidu. Koza odpočívá a já si najednou oddechnu, protože nemusím běhat dvakrát denně s hrncem ke stáji. Jaká úleva! Má radost z nicnedělání má však jepičí život...

I letos konečně přišel ten den, kdy jsem odcházela od stáje s prázdným hrncem. Jak je najednou všechno snadné - jen nakrmím, zkontroluju vodu a hned můžu běžet zpátky do tepla. Doma nemusím nic zahřívat a nemusím potom mýt hrnce. A taky nemusím mléko chladit a uklízet do ledničky. Najednou je v ní tolik místa...

Dopoledne jdu uvařit dětem bramborovou kaši. Ve špajzu stojí železná zásoba pro případ nouze - tři krabice mléka kravského. Stříhám růžek tetrapaku a užívám si to. Bramborovou kaši u nás neředíme - spolkne půl litru mléka. Ze stejné krabice ještě po chvilce zadělám těsto na knedlíky a zbytek vypiju sama jen tak. Není tak dobré jako mléko čerstvé, ale zase je bez práce.

Na odpoledne mám připravené rozmrzlé jahody na jahodový koktejl. Házím do mixéru základní suroviny a otvírám druhou krabici mléka. Naliju ji tam skoro celou, jen trochu odměřím zvlášť do sklenice, kterou opět vypiju jen tak. Já, mlékofil...znovu zalituji, že se to krabicové mléko tomu normálnímu podobá tak málo. Ale ta pohoda... Mixér zarachotí, dílo je v mžiku hotovo. Koktejl rozliju do několika sklenic a polovinu odnesu o patro výš Myšáčkům. Jak rychle nápoj vznikl, tak rychle mizí...

"Děti, co byste si daly k večeři?"
"Buchtičky se šodó!!!"
Buchtičky? Není problém. Mám je hotové v krabičkách v mrazáku, jídlo bude než bys řekl švec. Beru ze špajzu poslední krabici mléka, čímž je železná zásoba fuč. Namíchám v hrnci šodó. Co se nenalije okamžitě na buchtičky, z toho budou na zítřek piškotové poháry. Krabici použiju celou, aby bylo výsledné hmoty dost. Bokem tentokrát neupiju raději nic.

Večer popadnu ze zvyku hrnec a jdu ke stáji. Ale kdeže, dnes ho přece nepotřebuji! Pomalu mi dochází souvislosti. Co dám dětem k snídani? Představuji si ráno ten kravál bez jejich oblíbeného kakaa! Aj, aj, tumáš čerte kropáč!
Ale je málo hodin, není nic jednoduššího než zajet pro jeden karton do nejbližšího supermarketu...

Při cestě uličkou s nákupním vozíkem mě napadá, že bych měla vzít možná rovnou kartony dva. Mléka jsou hned tady za rohem...nejsou! Sakra, vždyť ještě loni tady byly! Naštěstí se nestalo nic tak strašného, jen za tu dobu mléka odputovala o pár metrů dál na druhý konec supermarketu. Když jsem je konečně našla, spadla mi čelist. To už to mléko stoji TOLIK? Na plnotučné mléko mě rázem přešla chuť. Nakládám do nákupního vozíku jen jeden karton polotučného. Koneckonců - mléko jako mléko, za tu cenu bychom mohli za chvilku jíst kobylí vejce...

Ráno stojí v kuchyni na stole zlověstně dva prázdné džbánky. Jsou od tety. Očekává, že je naplním mlékem čerstvě nadojeným, protože neví, že sezóna právě skončila. Začíná se mi trochu stýskat. Když to vezmu kolem a kolem, podojit dvě kozy není zas tak těžká práce...

Honzík odchází do školy, takže snídá první.
"Mami, tys dneska nebyla dojit?"
"Jak jsi na to přišel?"
"Protožes mi dala včerejší mléko. Je nějaké zkažené!", šklebí se nad hrnečkem krabicového UHT produktu.
"Mléku nic není, dej si tam víc kakaa.", snažím se vybruslit ze situace.
"Tak jsi mi ho naředila vodou!"
Vida, máme doma mlsné jazýčky...
"Nenaředila, to je krabicové mléko!"
"Aha..."
Synek konečně pochopil vážnost situace a chápe se hrnku s pitím. Rezignoval. Sláva!

Malý Vašík vstává později, takže Honzík je tou dobou už ve škole. I druhý synek tentokrát usedá k hrnku mléka z krabice. Dívá se, dívá a pak se ptá tak, jako každý den:
"Mami, je to mlíčko od naší kozičky?"
"Jo.", lžu.
Tváří se spokojeně. Hrnek v něm zmizí, pak si dá ještě nášup.
Dobře to dopadlo.
Zbytek krabice do oběda nevydrží ani náhodou, protože jsem tu ještě já, mlékofil...

Po snídani jdu ke stáji krmit. Hrnec s sebou nenesu a štve mě to. Teprve nyní si plně uvědomuji, že pramen vyschl. Sakra! Teď se na něj něco načekáme! Házím seno koním a potom kozám. Kozy chroupou, stříhají ušima a šibalsky do sebe strkají. Potom si obě lehnou pod jesle, udělají si siestu, budou celé dopoledne zvolna přežvykovat a přitom se spokojeně usmívat. Aby ne, mají přece dovolenou! Bezstarostnou, neproduktivní, s plnou penzí.
A my to musíme zkrátka nějak vydržet...



Pohádka O Bábince

2. března 2011 v 21:35 | Lucka |  Ondra *04 a Kačka *08
"Divadlooo!!! Divadlo právě začíná!!!"
Otevřely se dveře a objevil se Ondra ve vysoké čepici.
"Kdo chce vidět divadlooo!!!", volal, jenže mu nikdo neodpovídal. Maminka nebyla doma, táta už to viděl, neboť premiéra byla ráno. Navíc byl zrovna zabrán do družného hovoru se strejdou, takže ani ten nepřipadal v úvahu. Honzík s Vašíkem právě večeřeli, což je vždycky na dlouhé lokte. A Kačenka není vděčný divák.
Takže jsem zbyla jenom já.
Vyběhla jsem s Ondrou do patra a usadila se na jednu z mnoha připravených židlí...

Pohádka o Bábince

V jednom dalekém městě žila v kostelní věži Bábinka. Žila, byla a měla se dobře...

Na ulici stál pan Aleluja. Pan Aleluja čekal na autobus. Jmenuje se Aleluja, protože tam čekal do aleluja...

O kus dál ve velkém domě bydlel starosta Pražáček...

Pan starosta Pražáček měl auto a jel za Bábinkou. Přijel k Bábince a bouchal na dveře. Ale Bábinka mu neotevřela. A pan Aleluja se ho zeptal, jestli by si mohl půjčit to auto. Ale starosta Pražáček mu auto nepůjčil a místo toho ujel (dramatická jízda městem, při které padají věže a domy). Šel domů, ale protože byl tak lakomý, odnesl si starostu Pražáčka večer čert...


Ve městě bydlel taky hodný myslivec. (Náhled není k dispozici, myslivce v tomto kuse představovala prázdná špejle. Pokoušeli jsme se zjistit, co dělá ve městě myslivec. Pro upřesnění - stará se o městská zvířátka.) Když pan Starosta Pražáček zmizel, zbylo po něm auto a dům. Tak si to vzal místo něj ten myslivec a bydlel tam a jezdil tím autem.

A měli se všichni dobře.
CILILINK!

Ale nedozvěděla jsem se, jestli myslivec nakonec svezl pana Aleluja, nebo jestli tam chudák stojí do aleluja dodnes...