Duben 2011

Když koza padne, leží

28. dubna 2011 v 22:30 | Lucka |  Kozy
Tak a je to tu zas! Nová kůzlečí várka je na světě. Tento článek si dal poněkud načas, neboť těm nejstarším prckům je dnes již čtrnáct dní. Ale nepsala jsem dřív, protože už je snad tradicí, že se vždy něco pomotá a pokud mě trápí nejistota, nejsem schopna psát nic smysluplného. A letos se to zmotalo tedy dost pořádně!

Vše začalo tím, že se koze Tereze narodila tři kůzlata. Práce to byla poněkud klopotná, ale vše nakonec dobře dopadlo a zanedlouho už tři bílí rošťáci vesele pobíhali po kozím boxu. Byl by na ně pěkný pohled, kdyby s nimi ovšem běhala i jejich matka. Jenže Tereza zůstala jaksi ležet. Mé pokusy o zvednutí na nohy by snad byly úspěšnější, kdybych k této akci přemlouvala místo kozy pytel brambor. Veškeré úsilí končilo nemotorným převalením kozího těla a žuchnutím na druhý bok. Tereza odmítala jíst, pít, do huby vzala jen pár pampeliškových listů a ty ještě opatrně ukusovala po jednom jako králík. Bylo jasné, že tudy cesta nevede a nazítří jsme povolali veterináře.

Doktor kozu prohlédl, konstatoval těžké vyčerpání organismu, aplikoval glukózu, kalcium a ještě cosi dalšího a pak zavolal do podniku, kde si měl tatínek cestou domů z práce vyzvednout léky. A taky mě doktor upozornil na něco, co jsem už sama tušila - hladová kůzlata. No jistě, z ležící kozy toho moc nepoberou. Její zoufale placaté vemeno připomínalo prázdný igelitový pytlík. Naštěstí jsem si pro případ nouze loni zmrazila šest litrů mléka a v době našeho rozhovoru už v kuchyni rozmrzala první várka.
"Žere ta koza něco?", ptal se doktor.
"Jenom pampeliškové lupeny."
"Tak jí je dejte. Ale moc to nepřežeňte, nebo se vám k tomu všemu koza ještě potentuje (on to řekl ve skutečnosti o dost jadrněji), pak by se mohla potentovat i kůzlata a to by byl teprv průšvih!"

Krmila jsem tedy Terezu celý den pampeliškovým listím v malých dávkách a s hlavou plnou obav čekala na den další, jestli se koza nepotentuje a jestli nebudeme čelit problémům ještě nepříjemnějším.
Co se však do rána opravdu stalo by těžko někdo uhodl.
Koza se nepotentovala, sláva, ale potentoval se náš synek, což jen dokazuje, že život je barevný a ve své syrové skutečnosti neuvěřitelně pestrý.

Tři dny zůstávala situace v chlívku beze změny a když už jsem skoro začínala padat na duchu, koza konečně vstala. Jenže její kypré tvary se nyní změnily ve zjev kostlivce a chtít po tomto přízraku ještě dojit mléko by mohl snad jen naprostý ignor nebo šílenec.
První týden jsem tedy krmila kůzlata ze svých mražených zásob mléka kojeneckou lahví, další týden jsem už musela koupit mléko sušené.
A aby vše nebylo tak jednoduché, po první dávce tohoto náhražkového mléka se jedno z kůzlat nafouklo. Když se kůzle nafoukne, je to o dost horší, než když se nafoukne náš synek. Synek s námi při svém nafouknutí pouze nemluví a přitom své tělesné proporce nemění. Jenže kůzle začne rychle nabírat podivné tvary a za chvilku vypadá doslova jako balónek z pouti. Bříško má neuvěřitelně kulaté, nožičky jdou trochu od těla, takže i pohyb je poněkud bizarní, kůzle začne nebezpečně připomínat elektronickou hračku. A nejhorší je, když začne lapat po dechu a to se právě stalo po té mé první dávce nového mléka.
I pravila kniha moudrá: Uvař odvar z kmínu a ten v dávce přiměřené podávej.
A já tak učinila.
Nalila jsem do něj ten kmínový čaj injekční stříkačkou proti jeho vůli. Nechtěl, nechtěl (ona to taky asi žádná lahoda nebude), ale nic jiného mu nakonec nezbylo a zřejmě to zabralo. Každopádně kůzle přežilo.

Co říci závěrem.
Čtrnáct dní jsem podávala koze iontové nápoje od veterináře a čtrnáct dní několikrát denně krmila z lahve kůzlata. Předevčírem se Tereza začla konečně pást a při mém příchodu do boxu se na mě už kůzlata po dlouhé době nevrhala jako hladové šelmy. Vypadá to, že se začíná blýskat na lepší časy a prckové se krmí od mámy.
Hosana!
A to je pro dnešek vše.
Pokračování příště.


Těšte se!


Úskalí mladého mobilisty

27. dubna 2011 v 12:11 | Lucka |  Honzík *02
Když se mladý mobilista stane majitelem prvního přístroje v životě, obvykle obdrží i pár nezbytných základních instrukcí od mobilistů zkušenějších. Honzíka jsem upozornila, že má v mobilu kredit, který není nafukovací a který se mu s každým hovorem zcela plíživě a nenápadně vytrácí. A taky jsem mu řekla, že mobil není žádná hračka a že není dobré se z výše uvedených důvodů příliš vyhovořovat a pokud někdo tu potřebu na druhé straně aparátku má, aby se synek dohodl na věcech důležitých a podružnosti si s dotyčným kamarádem vyříkali až ve škole.

Včera se Honzík, Ondra, všichni jejich spolužáci a taky paní učitelky sešli ráno u autobusu, aby se dlouze rozloučili s ohromnou hordou rodičů, a za hromadného mávání, pokřikování a velké slávy odjeli na školu v přírodě. Namířili si to do Krkonoš, ovšem daleko víc mi jejich odjezd připomínal pověstnou Cestu do Indie (jen ta basa sodovek od pana Pivody jim chyběla).

A rodičové osiřeli na okraji silnice.

Na tuto slavnou cestu si s sebou synek pochopitelně vzal i svůj novotou vonící mobil, aby nám mohl zvečera za šera poskytnout pár žhavých novinek z třídního pobytu.
Den utekl jako voda a pomalu se vkrádal červíček nedočkavosti, co bude synek asi říkat, až konečně zavolá domů. Jenže můj mobil ležel netečně na stolku a kolem osmé hodiny večer už nevypadal, že by se chtěl ještě vzbudit. Ale přece se nakonec ozval, ovšem nevolal Honzík, nýbrž babička. Rozmrzele mi oznamovala, že jí náš synek vůbec nezavolal a jestli s tím vůbec umí zacházet a jak jsme mu ten mobil vlastně nastavili (my krkavci rodičové).
A protože její touha telefonovat byla větší, než touha dítěte, zavolala Honzíkovi nakonec sama.

Rozhovor proběhl asi tak:

B: "Ahoj Honzíku, tak jak se máte?"
H: "Ahoj babi."
B: "Tady je hrozná zima. Taky vám tam tak prší?"
H: "Koupil jsem si zmrzlinu. (Šeptá do telefonu:) A pani prodavačka mi špatně vrátila, takže jsem tu zmrzlinu měl zadarmo!"
B: "A s kým bydlíš na pokoji?"
H: "Byla žlutá a růžová ta zmrzlina."
B: "A co jste měli k večeři?"
H: "Jsou tady takový krásný velký police a tam jsme si všechny věci naskládali."
B: "Ptám se, jestli jsi snědl večeři..?"
H: "Dal jsem si na tu polici všechny dobrůtky do řady a představ si, Stěpan má tu řadu ještě delší než já."
B: "Ale Honzíku..."
H: "Končím. Vypínám. Ahoooooj!!!"
...

Babička byla z rozhovoru poněkud rozpačitá, ale já Honzíkovi rozumím.
Podružné detaily si zkrátka necháme na později.
Důležité bylo řečeno.
Nebudeme přece plýtvat drahoceným kreditem...



Šnekova spanilá jízda

21. dubna 2011 v 16:20 | Lucka |  Ostatní havěť
Je to už pěkně dávno, kdy si mí domácí šneci k mé nelibosti oslavili Silvestra zcela podle svých vlastních představ a při této příležitosti napůl zkonzumovali můj recepis na léky. S tím papírkem jsem pár dní nato zamířila do lékárny a paní lékárnice se na mě tvářila velice nevraživě. Ten lístek byl dle mého soudu ohlodaný poněkud komicky - vypadal, jako bych ho v jakési křeči okousala já. Jenže zmíněná paní evidentně humorem neoplývala, papír přijala velice neochotně a v zákulisí ještě komusi pravila: "To jsou lidi tohle, to jsem v životě neviděla...!" A protože se mě na nic nezeptala, neměla jsem ani odvahu jí začít vysvětlovat, že recepis ožrali šneci.

Historie se opakuje.

V neděli po obědě, když děti vyběhly ven, jsem ho potkala na klávesnici. Zvesela putoval z písmenka na písmenko, nechával za sebou širokou blýskavou stopu a postupoval poměrně rychle. Překonal již dost velkou vzdálenost a při své cestě musel mimo jiné absolvovat skok z police na stůl z výšky jednoho metru. Na šneka docela slušný kaskadérský kousek.

Jeho terárko bylo celé jaksi pootočené a ...odklopené! Situace se zdála být zcela jasná - tady řádily děti. (Do okruhu podezřelých by mohl spadat ještě kocour, ale ten na tu polici zkrátka nevyleze. A kdo si myslí, že jo, tak ne. Ne - nevyleze!) Postavili jsme děti na místo činu do řady a podrobili je křížovému výslechu. Nikdo se nepřiznal. Padly tu jakési indicie, kdy házely vinu jeden na druhého, jenže nic konkrétního, nic hmatatelného (až na toho šneka). Nakonec jsme případ odložili do oddělení záhad.

Vrátila jsem šneka do jeho příbytku a začala sčítat škody. Od loňského ledna přecejen vyrostl, takže tentokrát se mi při stopování jeho dráhy poněkud rosilo čelo.

Nyní popíšu celou cestu a taky souvislosti vyčtené ze šnečích stop takzvanou indiánskou metodou:

Místo činu - otevřené terárko. Čí ruce sahaly na víko je záhadou, protože pachatel se nepřiznal. Na obrázku je patrná sada závaží, která brání tomu, aby si šneci svou nenechavou nožkou odklopili strop sami.

Zde začíná šnekova spanilá jízda - přes papíry ležící na tiskárně. Stopa je zcela jasná i pro méně zkušeného stopaře. Šnek nepospíchal - o tom svědčí několik hromádek bobků. Během svého putování se dokonce zastavil a posvačil trochu normovaného papíru...

O kousek dál narazil na knihu. I tu ochutnal (aby mu radula upadla!). Naštěstí zjistil hned na prvním listu, že to není literatura dle jeho gusta, takže šel plenit jinam...

Zde se šnek pokoušel vloupat do Lentilek. Jenže netušil, že se jedná o poměrně pevný obal (jak by ne - musí odolat i dětem). Dalo by se říct, že si na této krabičce vylámal zuby, kdyby je měl. Nakonec šneka zřejmě odradila čokoláda, se kterou uvnitř krabičky nepočítal.

Zato tento úlovek šnekovi chutnal! Oni zkrátka vědí, co je dobré. Když jsem poukázku našla, šly na mě mrákoty. Škoda, že si nekousl rovnou do blýskavého vodoznaku. Při nejmenším bych měla jistotu, že mě s tím papírkem požene prodavačka alespoň přes tři pokladny a možná, že po mně i něco hodí...

Rada na závěr:
Hlídejte si své šneky! Nenechávejte je bez dozoru a pokud je vypustíte na procházku, mějte je stále na očích. Nikdy nemůžete předem vědět, co šnek udělá. Nezapomeňte, že má v hlavě pod tykadýlkama jen malou nervovou zauzlinku a že vše je věc vteřiny. A navíc má šnek zcela zvrácený žebříček hodnot.
Pozdě je pak honit bycha...




Zpopelněná slepice

14. dubna 2011 v 17:14 | Lucka |  Ostatní havěť
Tuhle historku zkrátka musím napsat, i když za to možná sklidím kyselé ovoce. Tento příběh je neuvěřitelným důkazem toho, kam až může vést láska ke zvířatům a to ke zvířatům hospodářským a dokonce i k těm nejhospodárnějším - ke slepicím.

Lůce se splnil sen - s manželem koupili starý statek, pořídlili králíky a slepice a nakonec si od nás odvezli i dvě kůzlata. (Čtenář pamětník možná vzpomene na kůzle Kyborga , které zamířilo právě v tato místa.) Slepice zasedly, vylíhla se kuřátka a z kuřátek vyrostly další slepice a taky čtyři kohouti. A právě tihle kohouti začali postupně terorizovat nejdřív slepičí hejno a pak i celou lidskou rodinu.
Před pár dny jsem zajela Lůcu konečně navštívit a právě když jsem se nic netušíc vydala pozdravit na druhou stranu dvora kozy, kohouti mě v mžiku oka obstoupili jako Calverova banda a taky se tak tvářili. Měli zkrátka navrch. Kdo to zná, pro toho nepíšu nic nového. Když před slepicí zadupete, otočí se a peláší na druhou stranu dvorku jen se jí za patama práší. Jenže na kohouta tohle neplatí. Uděláte na něj "Huš!", ale on se ani nehne. Jenom otočí hlavu trochu na stranu, svěsí křídla a mrkne na vás drze vyzývavým kohoutím očkem. A když ho pak praštíte koštětem, uteče tři kroky a čtyři kroky se vrátí. Jen čeká až se otočíte, pak roztáhne křídla, vyletí vám na hlavu a zobákem vás klovne do čela.
Naštěstí se mi podařilo probojovat se bez úhony Calverovou bandou zpět k pískovišti, kde si hrály děti. Jenže spupní kohouti táhli za mnou a když se mnou nepochodili, obklíčili alespoň to hřiště, děti se semkly zděšeně uprostřed a Vašík začal brečet.
A to se mi teda hodně nelíbilo a dohodla jsem se s Lůcou, že bychom ty kohouty mohly zprovodit ze světa. Chvilku to rozdýchávala, ale pak přinesla sekeru a za pár minut už jsme škubaly peří, jen to lítalo.
"Uff! To bude Roman koukat, až se vrátí z práce...!", ulehčeně si oddechla Lůca, když zrovna štamprličkou srovnala rozklepaná kolena.

A měla pravdu. Zanedlouho se Roman vrátil a opravdu koukal. Kohouti zbojníci leželi ve vaně v úpravě takřka kuchyňské. Neříkal nic, ale když odešla Lůca pro něco do stodoly, konečně promluvil:
"Ani se mi nechce věřit, že se k tomu konečně odhodlala! Vždyť to už bylo úplně hrozné, jeden aby se bál na ten dvorek vůbec vylézt. Ona má k těm svým pipkám takový silný vztah..."
A Roman začal vyprávět příběh, kterému bych nevěřila, kdybych Lůcu neznala...

"Lůca pořídila slepice, slepice si na ni zvykly, až byly úplně krotké a taky začaly snášet vajíčka, takže se staly i užitečnými. A co čert nechtěl, na podzim se tu objevila kuna a tři slepice zakousla. Lůca z toho byla špatná, protože to byly zrovna její nejmilejší slepice a taky nejvíc nesly. Proto si řekla, že takové zasloužilé nosnice si nezaslouží, aby je jen tak někam zakopala, kde je může zcela nepietně vyhrabat nějaká liška nebo pes a už vůbec nepřipadá v úvahu, aby ty slepice skončily někde v popelnici mezi odpadky. Lůca se rozhodla, že slepice zpopelní a jejich popel rozptýlí po dvorku a možná taky na některém nosnicím oblíbeném místě.
A k této poslední službě si vybrala kulatý plechový gril na nožičkách, který stál uprostřed dvorku. Uložila tam slepice, udělala nad nimi hraničku, polila je petrolejem a zapálila. Jenže to dá rozum, že slepice nejsou žádná hořlavina, takže shořelo co mohlo a zbytek doutnal, až tam zůstal do druhého dne. A ke vší smůle v noci mrzlo až praštělo a taky začal padat sníh a do rána tam ty slepice úplně přimrzly, nebo spíš to, co z nich zbylo a skryly se pod bílou peřinou a už to nešlo ani vyndat ani spálit. Lůca to tedy nechala tak, ale nikomu neřekla ani slovo a byla ticho jako pěna.

Uběhl měsíc a Lůca se vypravila se synkem na hory. Dostal jsem přesné pokyny, kdy co nakrmit, kde sbírat vejce a na co dát pozor. Držel jsem se jejích instrukcí. Ale jak to tak bývá, sotva manželka odjela na hory, přišla obleva. Chodil jsem po dvorku a stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že tu cosi zapáchá. Pořád jsem hledal, co by to mohlo být, ale nic jsem nemohl najít. A na konci týdne už to nezápachalo, ale smrdělo a já došel až k tomu grilu a z něj koukaly ohořelé slepičí pařáty. Vyděsil jsem se jako nikdy v životě! Shodou okolností jsem se v té době s kýmsi ve zlém rozešel a hned mě napadlo, že je to pomsta. Taková ta výstraha, zlé znamení. Jako když kmotr Corleone položí ke dveřím uřízlou hlavu koně nebo tak něco. Jenže tady nejsme v Americe ani na Sicílii, proto mám doma v grilu místo toho ohořelé slepice!
Popadl jsem mobil a hned volal Lůce. Zděšeně jsem jí oznámil svůj nález, jenže na druhé straně bylo dlouhé ticho. A pak mi teprv vysvětlila, že chce ty slepice zpopelnit a nic jiného nechtěla ani slyšet. Tak jsem jí řek, že už to tu vydržím a až přijede, ať si s tím udělá co chce!"

Když Roman dovyprávěl až sem, vrátila se Lůca ze stodoly a slyšela konec našeho rozhovoru. S očima navrch hlavy jsem se ptala, jak to tedy nakonec se slepicemi dopadlo, jenže konec je ještě kurioznější než začátek...

"Smutně...", pokračovala Lůca v Romanově vyprávění...
"Než jsem se vrátila z hor, znova to zamrzlo a pak už to tak bylo až do jara. Nešlo s tím hnout. A představ si, na jaře se tu zase objevila ta kuna. Jenže byla, chudák, nemocná. Ploužila se tu po dvorku a já se na to nemohla dívat. Tak jsem ji chytila, zavřela do klece a dávala jsem jí malinké kousíčky masa. Docela i žrala. Ale nebylo to nic platné, nakonec ta kuna stejně umřela.
No a pak - co s ní? Tak jsem jí vykopala hrobeček a když už jsem měla tu díru hotovou, pochovala jsem tam s ní i ty slepice..."

Budiž jim země lehká!

A přátelé, tento příběh se skutečně stal!
Protože mi ho vyprávěl Roman.

A Lůca mi teď utrhne hlavu, až si to tu přečte...



Jak to bylo s Karlem Krylem

12. dubna 2011 v 21:57 | Lucka |  Retro
Tento článek se poněkud vymyká běžné náplni mého blogu. Je to trochu krok stranou, ale někdy je takový krok zkrátka třeba...

Nevěřím na lásku na první pohled. Věřím na lásku na první poslech a je to tím, že mě potkala. Možná teď někoho zklamu, ale nebudu teď hovořit o lásce máchovské, tedy té, která boří zdi, láme srdce a vede až za hrob, nýbrž o lásce trochu jiné, leč v mnohém dosti podobné.

Vidím to jako dnes - coby teenager sedím ve svém pokoji a čmárám něco, co v ten okamžik pohlcuje veškeré mé myšlenky. A přestože v tu chvíli do mé hlavy nic jiného nesmí, zčistajasna se tam odkudsi zvenku vloudí zvláštní hudba. Chci se jí zbavit, zacpu si uši, ale pak mi dojde, že už se mi ta hudba v hlavě uhnízdila, že mi z ní vypudit nejde a že je neobvykle krásná. Zaposlouchám se, abych porozuměla slovům a text mě v tu chvíli úplně omráčí.
"Co to je?" Vstávám ze židle.
"Co to, sakra, je?"
Brzo jsem se to dozvěděla - zpíval Karel Kryl.

Rozběhl se kolotoč hledání, nenálézání, pokoutného přehrávání z pásky na pásku a zcela nenápadného přepisování textů pod lavicí. Spřízněnou duši jsem tehdy objevila v kamarádce Lůce. Společně jsme realizovaly ztřeštěný nápad - napsaly jsme dopis! Moc ráda bych věděla, co duchaplného jsme tam tenkrát Karlovi psaly a taky na jakou adresu jsme naše psaní vlastně poslaly. V této chvíli je to pro mě záhadou a asi to tak už napořád zůstane. Ovšem zázrak se zjevil hned nato - zakrátko jsme obdržely odpověď. Jenže i tady mé vzpomínky mlží, takže vím jen to, že v dopise byla mimo jiné přiložená podepsaná fotka (jak jinak) a taky pozvánka do Klubu Karla Kryla.

Následovala naše cesta z koncertu na koncert. Každý takový koncert byl něco úžasného, emotivně silného, posilujícího, s atmosférou naprosto neopakovatelnou. Lidé seděli jen tak na zemi a na pódiu stál Karel Kryl s kytarou, měl vždycky stejnou koženou vestičku a možná i stejnou košili. V sále si pod cedulí "Zákaz kouření" zapálil cigaretu na špičce a vtipkoval o hasičích. Všichni se od srdce smáli, ale jeho úsměv se hned nato vrátil zpátky do výrazu zcela vážného, možná až smutného a pak sáhl do strun a celý sál rázem zmlkl jako v kostele, aby chvilku nato zpívali úplně všichni, kdo v tom naplněném hledišti seděli.

A když koncert skončil, postavily jsme se tenkrát s Lůcou do řady pro autogram. Stály jsme tam dlouho. Tak dlouho, že jsme se bály, že nám ujede poslední noční metro a my půjdeme přes celou Prahu pěšky. Karel seděl v zákulisí za stolečkem, podepisoval fotky a Kníšky (to není překlep) a s každým návštěvníkem prohodil pár vět (proto jsme tam stály tak dlouho). Vážně se nepamatuji, kolik tam bylo fanoušků, ale vím jistě, že mě trochu zarazilo, že dostal od každé fanynky za podpis pusu. Přemýšlela jsem, co bych tak měla asi říct...
Když jsem konečně stanula u stolku a podala Karlu Krylovi Kníšku k podpisu, měla jsem srdce až v krku. Chtěla jsem ze sebe vypravit cosi o neskonalém obdivu a hluboké pokloně, jenže Karel promluvil a řekl:
"Odkud jsi?"
Vyžblekotala jsem ze sebe název naší vísky a on odpověděl:
"To znám, tam máte novou dálnici."
Pak se podepsal, usmál a já vynechala tu pusu a řekla jen: "Děkuju.", a zatímco Lůca do mě zezadu dloubala loktem, já odešla za oponu zpět do hlediště. Zkrátka jsem svůj hluboký obdiv chtěla vyjádřit jinak než laciným polibkem, jenže na to nějak nezbyl čas a podat ruku zase nešlo, protože Karel držel v jedné ruce tužku a v druhé tu špičku s cigaretou. A taky mě s tou dálnicí trochu vykolejil. Říkala jsem si, že větší blbost už ho ani nemohla napadnout a že v naší vesničce je přece mnoho krásnějších věcí, než zrovna dálnice, nota bene ne nová, ale stará už aspoň dvanáct let!
Teprve o dost později mi došlo, že naše víska není pupek světa a jak obdivuhodně si na ní tenkrát v tom momentě Karel Kryl vzpomněl. A došlo mi i to, že tady těch dvanáct let vlastně nebyl, takže když se přes naší vesničku střediskovou konečně projel, byla pro něj dálnice pochopitelně nová. A taky mi došlo to, že aby se objevil u nás na návsi a aby obdivoval historické jádro obce, musel by zabloudit v husté mlze a v panice právě z té dálnice omylem sjet...

Tak jsem se rozhodla, že příště už se mi tohle nestane. Řekla jsem si, že příště budu zkrátka průbojnější, promluvím první a řeknu vše, co mi leží na srdci.
Jenže příště už nebylo, protože Karel Kryl umřel.
Právě dnes by se dožil 67 let.
A protože tu pusu už nedohoním (a Lůca si bude dál ťukat na čelo kdykoliv se k této historce vrátíme) a ani tu ruku už nepodám, natočila jsem alespoň hudební video, které k dnešnímu dni zveřejňuji.
Text písně je, jak jinak, nadčasový...



Matka č.4

8. dubna 2011 v 0:10 | Lucka |  Včely
Takový krásný den, jako byl ten dnešní, si nemůže žádná včela nechat ujít. A proto dnes každé slušné včelstvo vyrazilo téměř do posledního muže (nebo spíš ženy - trubců je pomálu a za prací se nijak zvlášť nehrnou) z úlu ven. Jejich početní stavy den ze dne rostou a tyto šiky už netrpělivě čekají na první otevřené květy ovocných stromů. Jediný, kdo zcela jistě zůstane v úlu, je matka, která přenechá terénní práci svým kolegyním a bude o to urputněji pracovat na tom, aby jich bylo víc, víc a ještě víc.

A protože právě včelí matka je alfou a omegou celého úlu, měl by mít včelař o jejím aktuálním konání přehled. Snadno může nastat situace, kdy není zcela jasné, kde ta matka vlastně je a jestli ještě v úlu vůbec je a v takovém případě je potřeba ji mezi včelami najít. Nevím, jak jsou na tom ostatní včelaři, ale já po pár minutách prohlížení rámečků s pobíhajícími včelami vidím ty včely úplně všude a není divu, že přehlédnu nakonec i matku, která na mě zírá doslova z oka do oka.

Z výše uvedeného důvodu ( z důvodu mé včelosleposti) jsem se rozhodla letos včelí matky barevně označit. Včelař profesionál správně nalezne matku, odchytne ji, zavře do klícky a nalepí jí na hrudíčko barevné číslo. Já se prozatím spokojím se značkovací tužkou, která by mi k pozdějšímu snadnému nalezení matky měla postačit.

Právě poslední teplé dny se ukázaly být k výše jmenované akci příhodné. Matku je třeba vyhledat co nejdřív, dokud je v úle poloviční stav populace, než jaký bude už za pár týdnů. Ale ani to mi práci moc neulehčilo. Prohlížela jsem rámek po rámku a na každém sedělo včel jak máku. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem mezi nimi pracně hledanou matku konečně objevila, honem jsem sáhla po tužce, ale když jsem otočila hlavu zpět, matku jsem už nenašla. Jako by se vypařila. Buď mi z rámečku spadla zpět dolu do úlu, nebo to byla zase nějaká moje mžitka neboli halucinace. ("Ale ne, nebyla, já tam tu matku opravdu viděla!" - doktor Chocholoušek chápavě kývá hlavou...)

Ovšem trpělivost přináší růže, v této chvíli jsem označila šest matek z devíti. Ty poslední tři jsou nějaké obzvlášť vykutálené, ale taky na ně dojde... Nejprve jsem měla velkou obavu se matky vůbec dotknout (přirozený respekt z autority), jenže pak jsem přišla na to, že vlastně není z mýdlové bubliny a že vydrží dost hodně. Přiznávám, tu první královničku jsem zmalovala jak indiána právě proto, že jsem se bála do ní tužkou zkrátka ťuknout. Její veličenstvo promine, už se mi to podruhé nestane...

A jak jsem hledala, nacházela a značila, postupně jsem se do toho zapracovávala, až jsem si dovolila dokonce vzít k ruce foťák. Dílo se podařilo, takže dnes mohu čtenářské veřejnosti představit její výsost královnu matku číslo 4...


Představuji matku č.4 - zhruba uprostřed obrázku označenou červenou tečkou. Až teď na fotce vidím, že má poškozené pravé křídlo. Ale nevadí, aspoň nepoletí daleko, až ji napadne se rojit. Vpravo vpředu a vlevo vzadu těsně u matky jsou v buňkách patrné bílé larvičky včelí drobotiny. Větší buňky těsně před matkou jsou zavíčkované a brzo z nich vyleze omladina trubců. Všude kolem pobíhají příslušnice několika desítek tisíců dělnic a čile komunikují.

Na závěr pro všeobecné zlepšení nálady přidávám fotografie včel na dřínu, který právě krásně kvete hned vedle naší stáje.
Řekněte, kdo by odolal?





Nejkrásnější chlívek

4. dubna 2011 v 22:25 | Lucka |  Kozy
Když odejde zima a sleze všechen sníh, každoročně se objeví spousta věcí, které budou třeba uklidit, opravit, nebo které bude třeba znova pořídit. Na ohradě našeho výběhu se v zimě podepíše hladový zub času, přidají se ledové prstíky dědka mrazu, bílá břicha těžkého sněhu a k všeobecné zkáze přispějí také rychlé stroje sáňkujících dětí.
Na jaře pak nezbývá než natahat z lesa několik nových kulatinek, vyměnit poškozené části ohrady, případně i nějaký ten sloupek a v neposlední řadě znovu natáhnout a zprovoznit zpřetrhaný drát elektrického ohradníku.
A pak už se mohou vypustit na první pastvu natěšené kozenky.
Teprve když se objeví ve výběhu, mizí mé obavy a musím uznat, že se nám ty kozenky pěkně zakulatily...

Dvě bílé koule na zelené trávě

Volal nás někdo?

A když už jsme kozy dostali ven, můžeme se konečně pustit do jarní údržby jejích chlívečku neboli boxu. Během zimy se zde nashromáždila pořádná vrstva kvalitního materiálu. Tuto práci přenechám raději tatínkovi - pustí si rádio, přistaví traktůrek a potom hází, jezdí a jezdí...a jezdí.
A když je všechno nepěkné pryč, zbývá nabílit stěny a navézt novou podestýlku a to už je hračka. A protože i kozy si zaslouží mít pěkný kvartýr, letos jsme se rozhodli jim box zcela moderně vymalovat v pastelových barvách. Děti k tomuto účelu použily barevné křídy. Nástěnné malby jsou v chlívku ve čtyřech výškových patrech, odpovídajících velikosti čtyř různověkých dětí.
Pokusila jsem se vyfotit několik ilustračních ukázek...

Toto najivní dílo nazval autor "Koza a duha"

Tohle je "Prakoza". V pozadí vidíme pravěkého lovce na lovu.

A také "Jeskynní koza". Namaloval ji pravěký lovec na stěnu jeskyně.

Zbytek výmalby tvoří dadaistické květinky, domečky a stromečky. Fotografovat je jednotlivě by bylo příliš obsáhlé, takže jako poslední ukázku přidávám celkový pohled do interiéru...

Celkový pohled

Bohužel, nemohu zde říct, že by kozy výsledné dílo nějak ocenily. Když jsme je pustili domů, mnohem víc je zajímala hromada sena v rohu boxu a škopek s ovsem. Když jsem je pozorovala, napadlo mě, že malby v nejnižších patrech (patro Kačenky) jsou zhruba ve výšce kozího břicha a křída není nijak fixovaná. Říkala jsem si jestlipak bude druhý den ráno toto umělecké dílo ještě na zdi, nebo jestli se přesune na dosud zcela bílé kozí boky nebo dokonce hlavy.
Ale třeba by to kozenkám slušelo víc než si myslíme. Koneckonců všechny kozy (Tereza, Mahulena i odstěhovaná Leona) dostaly jméno po sličných moderátorkách, takže nějaká ta šminka nemůže škodit. Dalo by se říct, že by to pak byly pravděpodobně první kozy s make upem, kozy nadkozy, kozy VIP. Rozhodně by nevypadaly fádně a každý kozel by se za nimi otočil. A možná...
Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice.
Kozám zdar!

Když blbec škrtne zápalkou

3. dubna 2011 v 22:47 | Lucka |  A co mě nebaví
Tohle dopoledne bylo jako vymalované. Člověku se ani nechce věřit, že to zima zabalila tak rychle. Sluníčko pěkně připalovalo a vytahovalo ven rostliny, žáby, hmyz i lidi.
Tatínek se rozhodl tento prosluněný čas věnovat políčku. Možná si někteří vzpomenou, jak nám loni v rámci údržby elektrického vedení vznikl v lánu vojtěšky soukromý tankodrom. Co se stalo, nelze odestát, následovala rekultivace, takže jsme k podzimu měli na tomto místě pruh čerstvě zoraného pole. A právě toto políčko dnes ráno tatínek zasel. Nejdřív to pěkně rozměřil - tu bude oves, tam kukuřice - a pak už jsme jen zdáli sledovali, jak pomalu kráčí po poli dlouhými, pravidelnými kroky a rytmicky při tom kolem sebe se strojovou přesností rozhazuje jednou rukou osivo.

Ale jak jsem již zmínila, jarní slunce vytahuje z děr kdejaký hmyz a taky lidi. Můj včelín sousedí s neudržovanou zahradou. Možná bych zde napsala i opuštěnou, kdybych tam loni v létě nepotkala za plotem psa. (Nevím, jestli se tam jen zaběh a nevěděl kudy ze zahrady ven, spíš to vypadalo, že ho tam někdo "odložil" na prázdniny.) Kromě toho psa nebyla za plotem léta živá duše a podle toho to tam taky vypadalo.
A co se dnes nestalo - na zahradě se objevili dva majitelé! Přijeli po zimě, zřejmě je vytáhlo slunce jako ty žáby, a měli zjevně mnoho energie nazbyt a rozhodli se s nepořádkem v zahradě rázně zkoncovat. Takže v době, kdy o kus dál chodil tatínek po poli a rozhazoval jarní zrno, tito akční majitelé zapálil na své neutěšené zahrádce předrevoluční, téměř metr vysokou, starou trávu.

Zrovna jsme se chystali k obědu, když jsme si všimli podivných čmoudíků na obzoru. Nejdřív jen tak lehce stoupaly k modrému nebi, pak se začly rozestupovat do stran a tvořit chuchvalcová oblaka. Nevypadalo to vůbec dobře a tvářilo se to pořád hůř. Brzo zmizel v kouři les, potom se ztratil včelín a zanedlouho už mizeli v čmoudu i o kus dál se pasoucí koně. Zápach spáleniště nám začal okny pronikat až do kuchyně, tatínek obul boty a běžel zjistit, co se děje.

Když se vrátil, zasedl k obědu - je tam oheň, ale jsou u něj dva lidé. Děti klidně jedly, tatínek taky, jenže já jsem pořád zírala z okna do bílé mlhy a zkoušela v ní najít střechu včelína. Nedařilo se. K dovršení mé skvělé chuti k jídlu pronášel tatínek u jídla polohlasné věty typu:
"Ale že by to měli ti lidé nějak pod kontrolou - to si nemyslím...Spíš myslím, že to pod kontrolou nemají vůbec..."
Zavřela jsem všechna okna a podupávala na místě jako veverka v kleci.
Tatínek měl pravdu, neměli to pod kontrolou. K mé obrovské úlevě se po nekonečně dlouhé době ozvaly zvuky sirény a kolem našeho domu prosvištěla dvě velká hasičská auta. Zvedla oblaka prachu, prořítila se kolem zkoprnělých koní a co čert nechtěl - k požáru přímo přes čerstvě oseté políčko!
Tatínek vyskočil jako srna, cosi zaklel, nechal oběd obědem a běžel za cisternami přiložit případnou ruku k dílu. Zvědavý sousedovic chlapec se zrovna tou dobou vracel domů a volal: "Hoří tam tráva a taky stromy!"

Dokumentační foto: Na obzoru se ještě vznáší lehký kouřový opar. Vpravo u políčka vozík a pytlíky s osivem, vlevo druhé hasičské auto (první již zajelo dolů pod kopec), na políčku vlevo v popředí před cisternou tatínek, držící se za hlavu.


Oddychla jsem si! Prchat před požárem s úlem na zádech není pěkná představa. Hasiči byli s prací hotovi za pár minut a auto, které jsme od nás viděli, se vrátilo brzo zpátky na cestu. Není třeba dodávat, že z oběda nic moc nebylo, neboť děti tento čas strávily s nosem přilepeným na okenním skle. Čekaly na druhé auto, ale to se dlouho nevracelo. Zřejmě mělo problém vyjet zpátky prudkým srázem, takže si to zjednodušilo cestou podél potoka a málem vyjelo u naší stáje. Píšu málem, neboť sem nedojelo. V polovině louky se totiž zahráblo a nemohlo tam ani zpět. Následovala profesní porada, otevření kohoutů a vypuštění veškeré vody z cisterny na louku (a bylo to pěkných pár kubíků!) Pak auto ještě chvíli hrkalo a nakonec se dohrabalo k cestě a konečně odjelo.

Velitel hlásí: Vypusťte vodu!

A protože jedna vlaštovička jaro nedělá a tohle teplo vytáhlo opravdu i ten poslední hmyz z temných skrýší, odpoledne se tu k mému nevýslovnému překvapení objevili také noví majitelé louky, sousedící s naší stájí. Kdy tu byli naposled si netroufám odhadnout, spíš mám dojem, že tu nebyli nikdy. Čekali až se udělá pěkně teplo a taky až bude sucho, aby si neumazali auto a nezmazali boty.
Teď tu stáli s ústy téměř dokořán, neboť jejich louka v tento slunný den vypadala jako malý třeboňský rybníček a prostředkem se táhly dvě obrovské koleje, ve kterých se zrcadlilo blankytné jarní nebe. Žena ihned vytáhla mobil, zatímco muž se pokoušel po louce projít suchou nohou jako by se nic nestalo. Čvachtal, zrychloval, ale že mu teče do bot se zřejmě rozhodl si nepřipustit...

No a to je asi tak všechno.
Snad jen ještě - kdyby se vám někomu chtělo ještě vypalovat starou trávu, tak prosím někde jinde a ne u mých úlů. Já sice snesu hodně, ale vocamcať pocamcať. Taky dokážu ukázat zuby!
Dobrou noc!

Pani učitelka zkolabovala

1. dubna 2011 v 20:40 | Lucka |  Perličky a vtípky
Honzík se dnes vrátil ze školy s poněkud vyděšeným výrazem:
"Mami, víš co se stalo? Pani učitelka zkolabovala!"
"Cože???" (Ježišmarjá, chudák ženská, no to je teda hrůza, trhám vyplašenku a dech se mi krátí...)
"Apríl!!!"

Nedlouho poté se začnou ozývat z dětského pokoje podivné zvuky. Hlahol rychle sílí, až se změní ve Vašíkův hlasitý řev. Jeho intenzita mě nemůže nechat chladnou - to vypadá, že teče krev! Spěchám znepokojeně do pokojíku, ale Vašík už mi běží naproti. Má rudý obličejík, nudle mu tečou až na bradu, přes oči nevidí, mezi zalykavými vzlyky popadá dech a snaží se promluvit:
"Honzík mě...e...e..."
S obavou čekám, co ze synka vypadne...
"Honzík mě...e...e..."
Ani z druhého pokusu jsem bohužel nezmoudřela...
"Honzík mě řek...k...k..."
Než znova popadne dech, utírá si nudli do rukávu...
"Honzík mi řek...že mám v nose mašinky!"
Ve vedlejším pokoji se kdosi pokouší skrýt smích a hlasitě se dusí.

Ještěže máme Apríl jen jednou v roce!