Květen 2011

Musíme si pomáhat

31. května 2011 v 8:05 | Lucka |  Honzík *02
Zúčastnili jsme se cyklovýletu pro děti. Honzíkovi jsem na nosič kola pečlivě připevnila láhev s pitím. Jenže synek se pochopitelně musel nutně občerstvit již před startem a flaštičku pak vrátli na své kolo poněkud ledabyle, takže ji ztratil již po pár ujetých metrech. Zůstala ležet naprosto bezprizorně v trávníku místní Sokolovny.
Všimli jsme si té ztráty hned záhy, ovšem vracet se již nebylo možné, protože by nám ujel celý peloton.

Šlapali jsme všichni svorně zjevně bez problémů a šnečím tempem jsme se sunuli k vysněnému cíli, který byl vzdálený jen pár kilometrů - pro většinu dětí vzdálenost tak akorát. Přesně jak jsem očekávala, při příjezdu do bodu obratu začaly potíže - Honzíkovi konečně došlo, k čemu mělo sloužit to ztracené pitíčko. Následovala scénka, kterou si synek vždy náležitě užije, aby si stihli přijít na své i jeho spolucestující a aby se jeho neštěstím náležitě potrápili úplně všichni.
Dosud nadšený cyklista se jako mávnutím kouzelného proutku změní v trosku. Usadí se ztěžka na nejbližší balvan, v obličeji má výraz zbitého psa, jeho tělo se hroutí, v očích zeje prázdnota, z hrdla lezou neartikulované zvuky a synek se evidentně chystá umřít. Jakékoliv snahy o zavedení normálního hovoru jsou marné, odpovědí je vždy jen kvílení štvaného zvířete, které je v najisto posledním tažení. Všichni se ptají, cože se tomu ubohému dítěti tam na kameni stalo a co na to jeho matka? A matka sedí na mezi a skřípe zuby.

Martínek se nabídl, že Honzíkovi dá napít ze své láhve. Ovšem synek velkoryse odmítl - když má někdo zemřít, přece to nebude jeho kamarád! Zamával před sebou rukama, jako by plašil komáry a Martínek se otočil i s lahví a už se dál nevnucoval. Synek se okamžitě vrátli do své letargie, zatímco mě už ta fraška pomalu přestávala bavit. Jeho hrdinské gesto mě naprosto nezasáhlo, takže jsem došla za Martínkem a láhev od něj vypůjčila sama.
Donesla jsem ji Honzíkovi.
Věta, kterou řekl, by se snad spíše hodila do úst naprosto kladného hrdiny z románu Supové Mexika:
"Voda??? Ale...co bude pít Martínek?"
"Martínek má ještě tři flašky. Koukej se napít, než mi bouchnou saze!", odpověděla jsem zcela neliterárně a vrazila synkovi láhev do ruky.
Asi si všiml, že pohár mé trpělivosti teď leží vylitý někde poblíž ztraceného pitíčka kdesi na Sokolovně, takže si dlouze přihnul z Martínkovy láhve, zmlkl a jeho herecká etuda skončila.

"Ten je hodný, ten Martínek, co...?"
Otočila jsem synkovo rádoby gesto naruby a velebila jeho kamaráda.
"Jo."
"A nemysli se, že je to samo sebou. Kamarádi si musí v nouzi pomáhat - nezapomeň to Martínkovi oplatit, až bude něco potřebovat."
Honzík chvilku dumal a pak odpověděl:
"Neboj, mami. To já mu oplatím. Až pojedeme kolem nějaké vody, tak já mu tam tu vypitou láhev hned zase doleju!"


Bratrstvo kočičí pracky

25. května 2011 v 23:52 | Lucka |  Děti
Není to tak dlouho, co se v naší poklidné ulici zčistajasna objevily tři nové tváře. Nejstaršímu mohlo být tak deset, dvanáct let a jeho kumpáni byli jen o pár hlav nižší. Odkud se vzali, nevím. Každopádně je potkal každý, kdo touto ulicí odpoledne procházel. Chodili tam a sem, kopali před sebou kámen nebo se snažili zdálky strefit plivancem do kanálu, schovávali se za sloupy, bafali na pocestné a lehali si na ulici před jedoucí auta v rámci hry kdo vydrží ležet nejdéle.
Když jsem kolem nich projížděla, vždycky jsem si nahlas zanadávala a vždy jsem pochybovala, jestli mají tyto děti v kebulích aspoň zárodek mozku. Začali jsme jim říkat Bratrstvo kočičí pracky...

Jednoho horkého odpoledne minulých dní přiběhli Honzík s Ondrou a prosili mě o zmrzlinu. Ponořila jsem se do útrob mrazáku, jenže jsem nenašla ani jediný zoufalý nanuk. Už to vypadalo, že si budou kluci muset nechat zajít chuť, ale pak Honzíka napadlo, že si na zmrzlinu zaběhnou k babičce. Kde jinde by mohla být zmrzka, než právě tam?
Kluci odběhli a ve dveřích se v ten moment objevil ještě napůl spící Vašík:
"Kdepak je Honzík?"
Kdo by v tomto okamžiku prozradil synkovi holou skutečnost, uvrhl by sám sebe do nebezpečí, že Honzík s Ondrou nic nedostanou (nebo dostanou, ale nedonesou) a vypukne peklo na zemi. Tím peklem mám na mysli rozespalého, řvoucího a neumlčitelného Vašíka, dožadujícího se zmrzliny, která není, není a zkrátka není.
"Honzík šel na procházku a za chvíli se vrátí..."
Proti tomu Vašík nic nenamítal:
"Tak si sedneme tady na lavičku a budeme na něj čekat."
A s těmi slovy se usadil a já si tedy sedla taky.
Jak dlouho může dětem trvat snědení zmrzliny? Moc dlouho ne, říkala jsem si. Vlastně jí maji vždy v sobě v rekordním čase, takže se už musí objevit každým okamžikem..
Seděli jsme, seděli, ale kluci nešli. Přemýšlela jsem, jestli je vůbec napadne Vašíkovi zmrzlinu přinést a čekali jsme tam snad celou věčnost...

Konečně se objevili! Honzík letěl do kopce první, Ondra v těsném závěsu za ním. Už zdálky jsem viděla, že nic nenesou. Ach jo! Ještěže Vašík nic netuší...
"To jste to tam jedli tak dlouho?"
"My jsme vůbec nejedli!"
"Aha, tak si to nesete s sebou?"
"Kdepak!"
Synek chvilku oddychoval a když popadl dech, pokračoval:
"My jsme tam přišli a hledali jsme babičku na zahradě. Jenže tam nebyla."
"A ani ve sklepě nebyla..!", dodal Ondra.
"Ale podařilo se nám najít klíč, odemkli jsme si a hledali jsme jí doma. Prohledali jsme úplně všechno, ale taky tam nebyla."
"Prostě vůbec nebyla doma," doplnil zase Ondra.
"A pak jsme chtěli jít zpátky, ale ty dveře nám nešly vůbec zamknout. Oba jsme to zkoušeli, ale nešlo to. A báli jsme se odejít, co kdyby přišel zloděj!"
Už jsem tušila, že mě čeká nějaké úžasné rozuzlení...
"A víš, co se pak stalo? "
Ano, teď přijde zázrak...
"Víš, kdo šel náhodou kolem? Záchrana - Bratrstvo kočičí pracky!"
Někdy si říkám, že bych s sebou měla ambulantně nosit neustále mokrý hadr, abych si ho mohla v takovém okamžiku plácnout na čelo.
"Mami, řeknu ti, to jsou šikovní kluci, tohle Bratrstvo! My jsme je poprosili, oni šli s námi, zarumplovali těmi dveřmi a normálně to zamkli."
Synkův uznalý výraz ve tváři mluvil za vše.
"A ještě ten klíč pak sami zase uklidili na místo," dodal Ondra.
"No, hlavně, že jste jim přesně řekli, kam ho mají dát...", nezdržela jsem se komentáře.
"A co Belina? Té se nebáli?"
"Heh, Belina! Ta je přece hodná, vždyť ji znáš..."
Ano. Znám. Bohužel.
"A jestlipak jste Bratrstvu kočičí pracky poděkovali?"
Honzík znejistěl a mrkl na Ondru:
"Poděkovali jsme?"
"Jooo.", nepochyboval Ondra.
"Tak jo, poděkovali."
A bylo jasno.
No, ale když poděkovali, co namítat? Vlastně je všechno v pořádku.
Bratrstvo kočičí pracky jsou přece šikovní kluci...


Lomy Amerika - Výprava za Hagenem

22. května 2011 v 23:21 | Lucka |  Cesty
Na tuto sobotu jsme naplánovali poněkud delší výlet. Jednalo se o pěší trasu dlouhou přibližně 20 km, a protože jsme šli pochopitelně i s dětmi, byl tento pochod testem fyzických sil našich potomků a zároveň prověrkou psychické zdatnosti jejich rodičů. Úplná mrňata jsme s sebou nevzali. Vašík zůstal doma s tatínkem, neboť jsem nechtěla riskovat, že budu muset synka v polovině pochodu uložit do svého baťohu mezi svačiny, pláštěnky a láhev s pitím, nebo že ho povleču zbytek cesty na zádech jako šerpa.

Výchozí bod byl u pošty v Karlštejně. Tam jsme se všichni sešli v 9.30 ve složení tři kluci a tři dospělí. Sdružení CHKO Český kras nám cestu přehledně vyznačilo a přidalo několik kontrolních stanovišť s úkoly. Ze startu postupně vyrážely děti, dospělí, psi i úplně staré babičky s pochodovými holemi. V tuto denní dobu je ještě v Karlštejně poměrně klid, davy návštěvníků vstávají a přicházejí evidentně až později.
Počasí bylo jako vymalované, co víc si přát.

Nikde nikdo, karlštejnský sokolník chytal lelky. Zde je ovšem na obrázku s výrem, Martinem a mnou. Honzíkovi sokolník věnoval dlouhé brko, o kterém nám řekl, že je z amerického jestřába. Rozhodli jsme se tomu věřit a Honzík si brko strčil za klobouk.

Karlštejn bez komentáře

Strejda Milan vysvětluje dětem přírodní zajímavosti tohoto kraje.

Vystoupali jsme do vrchu ke hradu, minuli první kontrolní stanoviště a zamířili k lomu Amerika. Ondra byl předem vyděšen, neboť věděl, že polezeme do temné štoly. Martínek se bál, protože si přečetl hrůzostrašné historky, které se k tomuto lomu váží. Honzíkovi jsem předem neřekla nic, takže byl v pohodě.

Místní kantýna. Poslední občerstvení před vstupem do štoly. V popředí vedle Honzíka můj guláš. (Mimochodem - byl vynikající!) V pozadí vedle strejdy Milana vysílačka, která aktuálně hlásila, co strašného se dole ve štolách právě děje.

Před vstupem do podzemí jsme se nejen dostatečně najedli, ale i řádně oblékli a všichni jsme si na čelo instalovali lampičky řečené čelovky. (Ta moje se ukázala být dost dobrá k ohni a ke kytaře, ale v jeskyni by se s ní člověk zabil dřív, než by udělal druhý krok, jak jsem brzo zjistila.)

Připraveni?
Tak jdeme na to!

Venku bylo úžasných 25 stupňů, zato v podzemí pouhých 10, jak nám prozradil průvodce. Já bych řekla, že tam bylo zima jako v morně. Rozsvítili jsme své lampičky a ve skupině zvolna postupovali chodbami. Některá místa byla osvětlena žárovkou, jinde byla tma jak v pytli. Chvílemi jsme kráčeli po vzorném chodníčku a pak zas zapadali po kotníky do lepkavého jílovitého bahna. (Nechat tam botu by nebyl žádný div, ale znovu ji najít by byl skutečný zázrak.)

Děti, držte se pohromadě!
(Ondro, musíš šlapat do té louže?!)

Dál...

...světlo...

...není.

Nakonec jsme došli až do Hagenovy štoly. Kdo tuto drsnou historku nezná, tomu připomínám, že Hagen, příslušník německé armády, zde zahynul na sklonku války vlastní rukou, jenže to neznamená že by od něj byl od té chvíle navždy pokoj, spíš naopak.
Konec chodby byl decentně osvětlen svíčkami a jednou karbidkou, na stěnách bylo našplícháno cosi ošklivého a zcela v rohu se jen tak povalovala replika nožky v holince, utržené granátem. Ještě tu bylo pár zakrvácených obvazů, které už dotyčnému evidentně nepomohly.
A nad tím vším prokletá Hagenova kolejnice, na kterou když se zabouchá, tak se ten prevít znovu objeví. Ano, netřeba hádat dvakrát, v nastalé tmě do toho pochopitelně někdo praštil, kovový zvuk se rozlehl chodbami a za našimi zády se ozval zlomyslný chechot, prokládaný jadrnými německými nadávkami. Z chodby vypajdal špinavý příslušník Bundeswehru v helmě, s kabátem až na zem a s jakousi mačetou v ruce. (Nevšimla jsem si, jestli měl obě nohy a potažmo obě holinky, ta jedna by mu měla teoreticky chybět, ale jak to s těmy duchy je, čert aby se v tom vyznal...) Popadl jednu dívčinu z našeho davu a za svitu karbidky ji před našimi zraky brutálně zavraždil. (Ta holka mi byla hned podezřelá - sotva s námi vešla do podzemí, už byla předem ušmudlaná jako čuně.) V davu nastala panika a Honzík vedle mě pronesl:
"Týýýýjo! Von jí normálně zabil!"


A neodejde odtud živá noha...

Ale vše se v dobré obrátilo. Hagen zatáhl dívčinu kamsi do hlubin podzemí a dál už jsme od něj měli klid. Pro uklidnění čtenářů tohoto blogu nyní následuje několik malebnějších pohledů na lom Amerika...

Andělské schody - tudy se dolů nosily části bagru, který byl smontován až na dně lomu.

Lomy Amerika

Okýnko

Pohled na Andělské schody zvenku

V podzemí jsme strávily 90 minut. Možná málo, možná dost, každopádně když jsme vylezli ven, mžourali jsme každý do sluníčka jako vyoraná myš. Ale teplo bylo příjemné.
Postupovali jsme dál lesem po vytyčené trase, chvilku to na obloze vypadalo na bouřku, ale naštěstí se nám kamsi vyhla. Děti měly stále dost energie, což bylo dobré znamení do dalších kilometrů.

Beseda u mykologického stanoviště

Z entomogického stanoviště jsme si odnesli brouka v hlavě. Následovalo stanoviště dendrologické - tedy poznávání stromů. Konečně jsem se cítila silná v kramflecích a dětem jsem ráda poradila. Jenže jsem zde nakonec zcela vyhořela.

Naše pouť poté vedla k Solvayovým lomům (o těch jsem již dříve psala zde). Slunce už se chýlilo k obzoru a děti zrychlovaly s vidinou zmrzlinového poháru ve Svatém Jáně. Mohli jsme se část cesty svézt vláčkem, ale čekání na něj by nás jen zdrželo, tak jsme šli dál pěšky. Další stanoviště bylo vyznačené až U křížku, což byla poněkud zacházka z přímé cesty. Rozhodli jsme se dětem nic neříkat a tento bod zkrátka tiše vynechat. Jenže Honzík kouknul do papírů a včas upozornil:
"Pozor! U křížku je stanoviště, málem byste ho přešli!"
Takže nám nezbylo, než vyšplhat až na skálu nad Svatým Jánem, aby zde děti našly na tabuli indicii v podobě vyobrazené užovky hladké.
A pak už jsme samospádem sešli dolů do Svatého Jána. Nejdřív jsme museli do muzea, kde na nás mrkli živí netopýři a kde děti dostaly diplomy za své snažení (dostal ho i strejda Milan, protože byl pilný a všechno si pečlivě zaznamenal). A Honzík v tomto muzeu zapomněl baťůžek, jak sám zjistil za pár chvil u restaurace se zmrzlinou. Naštěstí na něj v tom muzeu ten baťůžek počkal a ani mu nestihla roztát zmrzlina...

A to je vše, bylo to krásné a bylo toho dost.
Dobrou noc!

Medobraní 2011

18. května 2011 v 23:47 | Lucka |  Včely
Letošní jaro se kolem nás řítí jako splašený kůň. Vyskočilo rovnou ze závěje sněhu, rychlostí blesku vytáhlo ze země zkřehlou jarní květenu, na vlaštovky písklo už v březnu a v dubnu dalo rozkvést veškerým ovocným stromům, aby si hned nato hodilo začátkem května malého šlofíka a nechalo všechnu tu krásu během jediné noci zmrznout.

A když si jaro přivstane, přivstanou si také včely. A jakmile se vzbudí včely, musí být na nohou i včelař. A já jsem to hemžení od března sledovala a nestačila jsem se divit.
Ani se nezdálo, že by toho tolik kvetlo, ani to nevypadalo, že by bylo tak úžasné teplo a ten mráz jsem taky neviděla dvakrát růžově, ale ke svému překvapení jsem musela již minulý týden konstatovat, že úly jsou plné až po střechu a že je nejvyšší čas k prvnímu letošnímu vytáčení.

Akce byla spuštěna v neděli 15.5. v 5.30 za rozbřesku. Ráno nevypadalo vůbec pěkně - lilo jak z konve, na nebi deka z mraků, o teplu jsme si mohli nechat zdát. Ale počasí není na objednávku, takže nezbývalo než doufat, že se obloha brzo vyčasí a že nedostaneme navrch ještě nějakou tou kroupou.
Toto počasí má jeden zásadní nedostatek - med, vyndaný z úlu, rychle chladne, tuhne a pak se špatně vytáčí. Pro úspěch celé akce je třeba proměnit nevýhodu ve výhodu. To znamená, že včelař musí pracovat rychleji, žádné vyprávění, svačinky a kochání se, žádné zevlování a nazdařbůhkoukání. Zmiňovaná výhoda by se pak měla teoreticky ukázat v podobě rychle hotové práce.

Bohužel, nemohu říct, že by tato chladná neděle mou teorii uspokojivě prokázala také v praxi. V podstatě jsme se od rána točili jako šroubky, oběd jsme odložili na neurčito, medomet poskakoval, z nás se jen kouřilo a pracovali jsme přesto do pozdních odpoledních hodin. Zkrátka jsme to dělali celý den a nakonec se netočil jen medomet, ale protáčely se nám už i panenky.
Ale tím nechci říct, že by to nebyla práce krásná a uspokojivá. Cožpak si může stěžovat včelař, kterému už došly připravené prázdné kyblíky na med a musí se kamsi vypravit, aby rychle obstaral další?

Včely nás tentokrát příjemně překvapily. Kyblíky teď stojí v řadě na chodbě jako vojáci. Jsou sice zaklopené, ale všetečné děti v jejich blízkosti nebudí mou důvěru. V příštích dnech musím med přelít do sklenic, kde bude v bezpečí.
No a pak si konečně v pohodě namažeme krajíc...

Odvíčkování medu

Z medometu do síta

Včelí dílo

Med

Ochutnávka

Med

Obecní včely

14. května 2011 v 0:29 | Lucka |  Včely
Blížilo se poledne, zrovna jsem chystala oběd, když mi nečekaně zazvonil mobil. Nebylo mi souzeno jídlo dokončit, protože na druhém konci mi právě kdosi oznamoval, že na návsi poblíž školy se usadil včelí roj a že by bylo dobré, kdybych urychleně přijela s tím něco udělat. A protože takový roj se může náramně hodit (a protože tuším, komu zde uletěly včely), odložila jsem pánvičku, nakrájené maso schovala do ledničky, Vašíka zanechala u tety a rychle si dojela na zahradu pro nádobíčko včelařské.

Na návsi lemují silnici dvě řady stromů - jsou zde upravené lípy, vzrostlé kaštany, dokonce cosi ovocného. To všechno, co tu stojí, má normální kmen, zcela běžné větve a na nich naprosto obyčejné, až fádní listí a nic víc. A krom toho všeho roste u této silnice jeden starý, křivý, vysoký, naprosto nekulturní akát, kterému květnový mráz navíc spálil veškeré lupení, takže mu na větvích zbyly jen zubaté nepřátelské trny, a stoleté větve se v oblasti koruny proplétají jako hadi, čímž tvoří naprosto unikátní přírodní útvar - soustavu několika kuriózních dutin přímo nad sebou.
A právě na tomto stromě se usadil zmíněný včelí roj.

Překvapilo mě, jak je v poledne na návsi liduprázdno. Vlastně jsem tam byla jen já a ten roj. A možná právě proto nikde ani noha. Napadlo mě, že buď právě všichni obědvají, nebo mě tiše sledují zpoza dobře zavřených oken.
Rozdělala jsem si dýmáček, oblékla bílý obleček se včelařským kloboukem a chystala si žebřík, zapůjčený ze školy.

A právě v tom momentě se na návsi objevila první postava. Byl to pan T. (T. jako tanga) a vedl na vodítku psíka. Ani mě nepřekvapilo, že se objevil právě on. Z pana T. se poslední dobou stává jakási místní drbna a tyto osoby mají zvláštní instinkt vyskytnout se vždy právě tam, kde se zrovna něco děje.
Zastavil se poblíž, ale můj úbor mu zřejmě podivný vůbec nepřišel, protože se zeptal, proč si tam na návsi u stromu rozdělávám ten ohníček (tím měl na mysli můj dýmáček).
A já mu vysvětlila, že na tom stromě jsou včely.
On zvedl hlavu k nebi, trochu couvl a ptal se, jestli jsou ty včely moje.
A já mu řekla, že ještě nejsou, ale budou.
A pan T. sevřel v ruce vodítko a zmizel i s psíkem jako pára nad hrncem.

Přistavila jsem si k akátu žebřík a vylezla nahoru. Teď jsem se dívala na náves hezky shora, kdy se mi to znova poštěstí! Nejprve jsem včely trochu pokouřila. Pěkně si to na tom stromě užívaly - byly rozlezlé úplně všude. Potom jsem si na ně vzala pytel a smetáček. Ten pytel jsem v rámci možností vytvarovala podle kmene a smetla do něj smetáčkem větší část roje. Práce to byla pěkně nepříjemná - všude samý trn, musela jsem dát pozor, abych neprotrhla ten pytel a navíc ke včelám byl přístup víc než mizerný.

V tom okamžiku se otevřela vrata domu jen pár metrů od mého žebříku. Objevila se v nich postava a já zjistila, že tu osobu znám. To je přece Helenka B., maminka, se kterou se vídám v dětském kroužku! Tak vida, ona bydlí tady!
Helenka B. stála chvilku poněkud rozpačitě ve vratech, všimla si žebříku, zvedla hlavu ke stromu a nejistě promluvila:
"Dobrý den...co to je...co to děláte?"
"Dobrý den!", pozdravila jsem ji shora v klobouku se síťkou na hlavě a s pytlem a smetákem v rukách.
Teď vypadala ještě zmateněji. Udělala krok dopředu, trochu se přikrčila, aby lépe viděla, a dost dlouhou chvilku bystřila zrak do koruny.
"Lucko?...to jsi ty???"
Kdyby na tom stromě našla trpaslíka, nebyla by překvapenější.
Vida, poznala mě po hlase!
"Jo, to jsem já. Ahoooj!", mávala jsem na ni dolů.
"Co tam děláš?", ptala se dál s pusou do O.
"Chytám včely."
"Aha. Tak to já radši jdu, abych ti je nepoplašila..."
A zavřela za sebou vrata.

Smetla jsem co se dalo a slezla dolů, abych si zkusila postavit žebřík z druhé strany kmene. Jenže tady byl svah, takže můj plán byl naprosto nemožný, navíc začínalo pršet a kovový žebřík nepříjemně klouzal. Nakonec se mi podařilo ho přistavit, ale včely byly skryté v dutinách a do pytle se jim vůbec nechtělo.

Blížila se paní s malou holčičkou. Paní si mě vůbec nevšimla, ale holčička ukázala prstíkem na strom a ptala se:
"Babi, co tam ten pán dělá?"
Jistě, kdo má klobouk musí být pochopitelně pán. Kdyby to byla paní, měla by na hlavě drdól!
Naštěstí babička hned věděla a holčičku poučila:
"Pojď pryč, to jsou vosy!"

Zbytek včel se mi smést nepodařilo. Navíc začalo opravdu vydatně pršet. Zabalila jsem pytel s rojem, vrátila žebřík a odvezla včelstvo do nového úlu.
Pěkně se tam usadily, jako by tam bydlely léta.
Dneska už pěkně létaly, takže dílo se nakonec podařilo, snad jsem přivezla i matku.
Do svých zápisků si k tomuto úlu poznamenám: 12.5. - sebrány obecní včely.
To aby byl pořádek.

A na závěr ještě jak to bylo s unavenou pracovitou včelkou:
Tato unavená pracovitá včelka se usadila přímo na mých zápiskách. Asi se rozhodla se, že si tam odpočine.
Nechala jsem ji.
Jen si oddychni, budu pokračovat v poznámkách teprv až odletíš...


Včelka je pryč, ale FUJ!!!
Tohle jsme si nedomluvily!
Zdá se, že si nechtěla jen odpočinout...!

Dýchání z úst do huby

7. května 2011 v 9:40 | Lucka |  Kozy
Takzvaná "krizová situace" je pojem nadmíru široký. Takto nazvaná situace se zpravidla vyskytuje buď těsně před kolapsem neboli totálním koncem dlouhodobě vzniklého stavu, nebo přijde krizová situace naprosto nenadále, to znamená šokem, a v takovém případě ji zcela překvapený (a vykulený) člověk musí řešit hned, teď a tady. A protože těchto situací může být opravdu mnoho, pro některé z nich existují určitá krizová řešení. Jsou to vlastně takové rady, které napsal kdosi velice zkušený a nad kterými laik jen tiše kroutí hlavou, protože nevěří, že by se do dané situace mohl vůbec kdy dostat, natož si řečený postup sám vyzkoušet. Namátkou mě napadá třeba pravidlo, že před atomovým výbuchem je třeba zalehnout nohama k výbuchu a hlavu si zakrýt rukama, že člověk, stržený lavinou, musí ještě během pohybu celé masy dělat ve sněhu tempa a plavat k povrchu, že při útoku medvěda grizzly je nutné dělat mrtvého, že topícího se musíte čapnout za vlasy a že při smyku na vozovce je důležité přidat plyn a točit volantem proti směru pohybu neovladatelného vozu.
Pokud laskavý čtenář kterýkoliv ze jmenovaných postupů někdy zkoušel a uspěl, tedy žije, pak má můj hluboký a neskonalý obdiv!
Zkušenost je totiž nesdělitelná...

Za krásného a slunného odpoledne jsem vyvedla kozu Terezu s kůzlaty ven na pastvu a vracela se ještě pro Mahulenu. Jenže se ukázalo, že ta nikam jít nemůže, protože se jí právě narodilo první kůzle. Jen jsem tam tak zvědavě jukla, a protože se prcek už zkoušel stavět na nohy, rozhodla jsem se dál nerušit, neboť jeho sourozenec byl hned za ním na cestě. Netrvalo dlouho a v rohu boxu ležela kůzlata dvě, jedno skoro bílé, druhé strakaté. A protože i druhé se mělo čile k světu, prošla jsem bez ostychu kolem nízké přepážky, abych udělala pořádek ve vedlejším boxu.
A jak jsem tam tak procházela, kyblík s vodou v ruce, zase jsem letmo koukla na nová kůzlata a oči mi v ten moment vylezly leknutím z důlků a vlasy se mi postavily na hlavě. Leželo tam totiž novorozené kůzle, jenže s ním nějak moc nohou. Napočetla jsem jich hned šest. Dřív jsem si toho všimnout nemohla, protože jsem se dívala ze zcela špatného úhlu.
V první chvíli jsem si myslela, že mám vlčí mlhu, pak následoval pocit zděšení, kýbl mi vypad z ruky a běžela jsem se na to rychle podívat zblízka. Doma už jsme měli ledaco, ale šestinohé kůzle tedy rozhodně ne!

Hnědobílý prcek se spokojeně rozhlížel po boxu, potřepával ušima a srst měl ještě vlhkou jako každé právě narozené kůzle. Dosud ležel v kaluži vody a rosolovitých obalů a já ho zkrátka popadla a zjistila jsem, že má jednu hlavu a jeden ocas a normální čtyři nohy jako každá běžná tuzemská domácí koza. Ty zbývající nohy totiž patřily někomu jinému. Jeho stejnobarevný bratr, o kterém jsem dosud vůbec nevěděla, ležel tam dole pod ním v ďolíku slámy, pod tou rosolovitou vrstvou blan a mokrého sajrajtu a koukaly mu právě jen ty nohy. A byl tam už asi pěkně dlouho...

Prohrabat se ke kůzleti hromadou biologického svinstva bylo dílem okamžiku. Jenže když jsem ho dostala ven na suchou slámu, zůstalo ležet zcela bez života. Každé kůzle je hned po narození, dřív než se nadechne, poněkud placaté jako by ani nemělo kosti v těle. Ale tohle bylo placaté až moc. Asi by bylo normální pokrčit rameny a říct si: Smůla, tentokrát to zkrátka nevyšlo. Jenže co když není tohle kůzle úplně mrtvé? A co když ho od smrti dělí pouhé vteřiny? Očistila jsem mu rychle nos a tlamu a pak jsem ho zvedla za nohy jako se zvedá mimino hned po narození. Z huby mu vytekla voda, ale nic jiného se nedělo. Plácala jsem ho po hřbetě, ani to však nemělo naprosto žádný efekt. Tělo viselo dolů k zemi bez dechu, oči zavřené, hlava a nohy bezvládné, vypadalo to dost beznadějně.
V ten moment mi v hlavě vířilo tisíc myšlenek - co dělat? Co ještě dělat? Teď, hned, tady a hlavně rychle!
Vzpomněla jsem si na jakousi příručku. Četla jsem ji už dost dávno a stálo v ní, že kůzleti je třeba provést masáž srdce. To se hezky řekne, jenže tenhle prcek by si váhově zadal akorát tak s Vašíkovými chlupatými maňásky a bezdechý hrudníček měl o málo silnější než krajíc chleba. Spíš ho promáčknu než něco rozchodím. Ale uvědomila jsem si, že vlastně není co zkazit. Hop nebo trop, hlavně tu nestát s hubou dokořán. Čas rychle utíkal. Opřela jsem se o drobné tělíčko a několikrát rytmicky zapumpovala. Nejdřív se nic nedělo, po chvilce se mi však zdálo, že jsem viděla zcela nepatrný pohyb. Byl tak mizivý, že to taky mohlo být jen mé zbožné přání. Ale podruhé jsem si toho všimla zas, což mě dost povzbudilo - jiskra života tu ještě byla. A jako Messner těsně pod vrcholem Nanga Parbatu jsem se zkrátka rozhodla, že toto vítězství prostě bude moje.
Rozhodnutí by tu bylo, jenže se nic podstatného dál nedělo, ač jsem masírovala ze všech sil. Začínalo to zase vypadat bledě, ale právě pak se mi vybavila krizová poučka neznámého autora: "V případě naprosté nouze zkuste provést umělé dýchání z úst do tlamy." Nezapomněla jsem to, neboť jsem se kdysi u této rady dost pobavila. Poučka zněla nadmíru pitomě a vtipně, leč nyní nadešel okamžik pravdy, abych tuto pitomost konečně uvedla do své praxe.

Před přečtením dalších řádků znovu upozorňuji, že zde popisuji krizovou situaci a že jinak jsem zcela normální. (Tedy alespoň v rámci obecných pravidel...)

Když chcete dávat umělé dýchání napůl mrtvé pidikoze, znamená to, že se k ní musíte sklonit. Musíte se sklonit tak moc, že si vlastně vedle ní lehnete a že zapomenete na biologické odpady a bobky, které tam už leží před vámi. Musíte tomu chroustovi otevřít hubu pidihubu, vzít ji celou do huby své a foukat. Když se to podaří, překonáte slabý odpor a kůzle se před vašima očima nafoukne jako balónek. A pochopitelně ve chvíli, kdy přestanete nafukovat, balónek zase rychle splaskne. A když se vám to podaří dvakrát, třikrát, najednou zjistíte, že kůzle začalo dýchat samo. Nejdřív skoro nepatrně, pak si trochu zakašle (hudba z ráje), ale jeho břicho se zvedá stále rytmičtěji. No a po několika nekonečných minutách prcek otevře svá těžká víčka a konečně zamrká a vy na to v té chvíli taky mrkáte jako tele na nová vrata.

Nebudu zde snad ani popisovat jak vypadá takový chovatel - porodník při odchodu ze stáje. A taky snad nemusím dodávat, že kozí huba nemá příchuť rumové pralinky a nestydím se napsat, že jsem si hned před vrátky odplivla na zem jako starý mořský vlk.

A ještě jednu obavu jsem měla: Nemůže se takové dlouhé přidušení na kůzleti nějak projevit? Nebude retardované? Postavilo se zhruba po hodině a šlo to hned zapít. Žádný viditelný problém. Na druhou stranu pokud po něm nebudeme chtít násobilku a anglickou konverzaci, rozeznáme mentální poruchu?
Jaké jsou vlastně obecné příznaky retardované kozy?
Nevím.
Neznám.
A příručky mlčí...


Nové koště dobře mete...a taky dobře lítá!

2. května 2011 v 23:10 | Lucka |  Vašík *07
O Filipojakubské noci už toho bylo napsáno a namluveno až dost. Všichni se jistě shodnou na tom, že je to okamžik tajemný a pro někoho možná i magický. Tento večer býval kdysi plný roztodivných rituálů, ze kterých nám zbyly po dávných předcích jen ruiny, ale zapálený oheň dál napříč staletími láká v tento den lidi ke svému světlu jako lampa, která přitahuje noční můry.

Letošní Filipojakubská noc byla pro mne vyjímečná ještě něčím jiným. Honzík se tou dobou nacházel kdesi daleko na škole v přírodě a Vašík si naplánoval přespání u babičky. Z toho vyplynula věc zcela ojedinělá - téměř po devíti letech budeme trávit večer bez dětí! Nechci tady teď vypadat jako matka krkavec, ale musím přiznat, že jsem se na ten okamžik dost těšila.

Shodou okolností se po několika letech uskutečnily veřejné Čarodějnice na zdejším kopci. Hned jsem věděla, že toto bude místo mých letošních rejů. Že nebudu nic organizovat, nebudu tentokrát zpravovat naši mizernou šeplavou petrolejku, nebudu rozdělávat oheň ani prudit strejdu, aby konečně nanosil dříví, ani nebudu shánět na poslední chvíli kremžskou hořčici, ale hlavně, hlavně nebudu potmě hledat rozutíkané děti, násilím je cpát do vany a do půlnoci řešit pitíčka, čůrání a rozeplé knoflíčky u pyžamka, protože Vašík bude u babičky.

Ale aby věc nebyla zas tak jednoduchá, na slavnostní zapálení čarodějnické vatry jsem pochopitelně musela vzít synka s sebou. Když slyšel o čarodějnici, moc se mu nechtělo. Nevím ký ďas mi vnukl ten nápad říct mu, že tam budou lítat báby na košťatech a že by nebylo špatné, kdyby si vzal koště s sebou i on. Pochybnosti byly v mžiku ty tam a za chvilku už mi Vašík ukazoval cestu ke kopci starým vysloužilým koštětem od stáje. Pochodoval pěkně vpředu a zdálo se, že nyní ho nemůže už nic zastavit.


Na kopci stála připravena vysoká hranice. Při pohledu na čarodějnici, stojící na vrcholu, se Vašíkovi poněkud zkrabatěl obličej. No, ale ještě má přece koště! Obcházel se mnou opatrně hranici, po očku bábu sledoval a svou (kdysi) košatou zbraň svíral pevně v ruce.
Přitočila se k nám holčička ve strašidelném kostýmku:
"Půjčil bys mi na chvilku to koště?", slušně se Vašíka zeptala, ale našla si pro to naprosto nevhodný okamžik.
"Nikdy!", procedil synek skrz zuby a sevřel násadu oběma rukama, jako by mu ji chtěla holčička vytrhnout a ukrást.


Konečně nadešel okamžik O, kdy byla zapálena hranice a plameny začaly rychle šplhat bábě až k botám. Čekala jsem, že se synek začne zase krabatit, ale chyba lávky! Tento dosti strašidelný okamžik sledoval se zaujetím a s očima navrch hlavy, po pláči ani památky.
U všech muřích pařátků, čert aby se v těch dětech vyznal!

Okamžik zapálení hranice s čarodějnicí probouzí v přihlížejících divácích jakési atavistické pudy. V první chvíli se rozhostí podivné ticho. Pak zapraskají první hořící klacíky, ale teprve když se bábě začne kouřit z bot, dav zahučí. Plameny rostou a rostou a chvilku to vypadá, jako by se čarodějnici chtěly vyhnout. Jenže pak čapne zástěra, po ní vlasy a za okamžik se bába mění v hořící fakuli. A v ten moment začne dav hlasitě jásat. Děti tleskají, dospělí povykují, vytahují foťáky, vlna nadšení stoupá a čarodějnice se v plamenech kroutí a hroutí, až zmizí mezi popelem hranice.
Napadá mě, že bych nechtěla stát na jejím místě...


A na vlně právě takového nadšení jsem udělala věc, které jsem hned za okamžik hořce litovala. Popadla jsem koště (které Vašík právě odložil), zapálila ho v ohni a v představě jakési show s ním zamávala ve vzduchu. Potom jsem koště okázalým obloukem hodila do ohně a čekala jsem potlesk. Ale ozval se srdceryvný pláč. Vašíka jsem se totiž zapomněla zeptat.
Maminka mu zrovna spálila lítací koště, večer pro synka skončil a nebyl nikdo, kdo by ho utišil.
V záchvatu zoufalství jsem mu nakonec slíbila koště nové a poslala jsem ho s babičkou domů.
Brečel dál, ale šel.

Pustila jsem celou věc z hlavy a konečně se mohla ponořit do večerního reje...


V neděli ráno mě probudil mobil - volala babička. Do telefonu řekla jen: "Předám..." a pak už jsem slyšela smutný Vašíkův hlásek:
"Mami, dneska mi koupíš to nové koště? Když jsi mi večer to lítací spálila...?"
Chvilku jsem přemýšlela, co jsem včera vlastně naslibovala...Pak jsem zkusila vyjednávat:
"A nestačilo by ti to koště, co je opřené u stáje?"
Zdálo se mi, že opět slyším vzlyky:
"Ne-e-e"
V ten okamžik mi bylo jasné, že není úniku...

Dnes dopoledne jsme sedli do auta a vyrazili koupit nové koště. V prodejně měli několik typů, ale Vašík přesně věděl, který model je ten pravý. Zkrátka šel najisto.
Dotáhl koště až k pokladně a na tváři měl blažený výraz. Potom s koštětem klopýtal k autu a při jeho nakládání si o něj málem vyrazil zuby. Ale nakonec jsme se všichni vešli a spokojeně jeli k domovu.
Nové koště dobře mete.
Proč by také dobře nelítalo?

Na závěr přidávám filmovou ukázku toho, jak slavili tento den naši prapředci. Řeknu vám, naše sobotní vatra a buřty jsou hodně slabý odvar...

(Oldřich a Božena - O. Vávra)