Lomy Amerika - Výprava za Hagenem

22. května 2011 v 23:21 | Lucka |  Cesty
Na tuto sobotu jsme naplánovali poněkud delší výlet. Jednalo se o pěší trasu dlouhou přibližně 20 km, a protože jsme šli pochopitelně i s dětmi, byl tento pochod testem fyzických sil našich potomků a zároveň prověrkou psychické zdatnosti jejich rodičů. Úplná mrňata jsme s sebou nevzali. Vašík zůstal doma s tatínkem, neboť jsem nechtěla riskovat, že budu muset synka v polovině pochodu uložit do svého baťohu mezi svačiny, pláštěnky a láhev s pitím, nebo že ho povleču zbytek cesty na zádech jako šerpa.

Výchozí bod byl u pošty v Karlštejně. Tam jsme se všichni sešli v 9.30 ve složení tři kluci a tři dospělí. Sdružení CHKO Český kras nám cestu přehledně vyznačilo a přidalo několik kontrolních stanovišť s úkoly. Ze startu postupně vyrážely děti, dospělí, psi i úplně staré babičky s pochodovými holemi. V tuto denní dobu je ještě v Karlštejně poměrně klid, davy návštěvníků vstávají a přicházejí evidentně až později.
Počasí bylo jako vymalované, co víc si přát.

Nikde nikdo, karlštejnský sokolník chytal lelky. Zde je ovšem na obrázku s výrem, Martinem a mnou. Honzíkovi sokolník věnoval dlouhé brko, o kterém nám řekl, že je z amerického jestřába. Rozhodli jsme se tomu věřit a Honzík si brko strčil za klobouk.

Karlštejn bez komentáře

Strejda Milan vysvětluje dětem přírodní zajímavosti tohoto kraje.

Vystoupali jsme do vrchu ke hradu, minuli první kontrolní stanoviště a zamířili k lomu Amerika. Ondra byl předem vyděšen, neboť věděl, že polezeme do temné štoly. Martínek se bál, protože si přečetl hrůzostrašné historky, které se k tomuto lomu váží. Honzíkovi jsem předem neřekla nic, takže byl v pohodě.

Místní kantýna. Poslední občerstvení před vstupem do štoly. V popředí vedle Honzíka můj guláš. (Mimochodem - byl vynikající!) V pozadí vedle strejdy Milana vysílačka, která aktuálně hlásila, co strašného se dole ve štolách právě děje.

Před vstupem do podzemí jsme se nejen dostatečně najedli, ale i řádně oblékli a všichni jsme si na čelo instalovali lampičky řečené čelovky. (Ta moje se ukázala být dost dobrá k ohni a ke kytaře, ale v jeskyni by se s ní člověk zabil dřív, než by udělal druhý krok, jak jsem brzo zjistila.)

Připraveni?
Tak jdeme na to!

Venku bylo úžasných 25 stupňů, zato v podzemí pouhých 10, jak nám prozradil průvodce. Já bych řekla, že tam bylo zima jako v morně. Rozsvítili jsme své lampičky a ve skupině zvolna postupovali chodbami. Některá místa byla osvětlena žárovkou, jinde byla tma jak v pytli. Chvílemi jsme kráčeli po vzorném chodníčku a pak zas zapadali po kotníky do lepkavého jílovitého bahna. (Nechat tam botu by nebyl žádný div, ale znovu ji najít by byl skutečný zázrak.)

Děti, držte se pohromadě!
(Ondro, musíš šlapat do té louže?!)

Dál...

...světlo...

...není.

Nakonec jsme došli až do Hagenovy štoly. Kdo tuto drsnou historku nezná, tomu připomínám, že Hagen, příslušník německé armády, zde zahynul na sklonku války vlastní rukou, jenže to neznamená že by od něj byl od té chvíle navždy pokoj, spíš naopak.
Konec chodby byl decentně osvětlen svíčkami a jednou karbidkou, na stěnách bylo našplícháno cosi ošklivého a zcela v rohu se jen tak povalovala replika nožky v holince, utržené granátem. Ještě tu bylo pár zakrvácených obvazů, které už dotyčnému evidentně nepomohly.
A nad tím vším prokletá Hagenova kolejnice, na kterou když se zabouchá, tak se ten prevít znovu objeví. Ano, netřeba hádat dvakrát, v nastalé tmě do toho pochopitelně někdo praštil, kovový zvuk se rozlehl chodbami a za našimi zády se ozval zlomyslný chechot, prokládaný jadrnými německými nadávkami. Z chodby vypajdal špinavý příslušník Bundeswehru v helmě, s kabátem až na zem a s jakousi mačetou v ruce. (Nevšimla jsem si, jestli měl obě nohy a potažmo obě holinky, ta jedna by mu měla teoreticky chybět, ale jak to s těmy duchy je, čert aby se v tom vyznal...) Popadl jednu dívčinu z našeho davu a za svitu karbidky ji před našimi zraky brutálně zavraždil. (Ta holka mi byla hned podezřelá - sotva s námi vešla do podzemí, už byla předem ušmudlaná jako čuně.) V davu nastala panika a Honzík vedle mě pronesl:
"Týýýýjo! Von jí normálně zabil!"


A neodejde odtud živá noha...

Ale vše se v dobré obrátilo. Hagen zatáhl dívčinu kamsi do hlubin podzemí a dál už jsme od něj měli klid. Pro uklidnění čtenářů tohoto blogu nyní následuje několik malebnějších pohledů na lom Amerika...

Andělské schody - tudy se dolů nosily části bagru, který byl smontován až na dně lomu.

Lomy Amerika

Okýnko

Pohled na Andělské schody zvenku

V podzemí jsme strávily 90 minut. Možná málo, možná dost, každopádně když jsme vylezli ven, mžourali jsme každý do sluníčka jako vyoraná myš. Ale teplo bylo příjemné.
Postupovali jsme dál lesem po vytyčené trase, chvilku to na obloze vypadalo na bouřku, ale naštěstí se nám kamsi vyhla. Děti měly stále dost energie, což bylo dobré znamení do dalších kilometrů.

Beseda u mykologického stanoviště

Z entomogického stanoviště jsme si odnesli brouka v hlavě. Následovalo stanoviště dendrologické - tedy poznávání stromů. Konečně jsem se cítila silná v kramflecích a dětem jsem ráda poradila. Jenže jsem zde nakonec zcela vyhořela.

Naše pouť poté vedla k Solvayovým lomům (o těch jsem již dříve psala zde). Slunce už se chýlilo k obzoru a děti zrychlovaly s vidinou zmrzlinového poháru ve Svatém Jáně. Mohli jsme se část cesty svézt vláčkem, ale čekání na něj by nás jen zdrželo, tak jsme šli dál pěšky. Další stanoviště bylo vyznačené až U křížku, což byla poněkud zacházka z přímé cesty. Rozhodli jsme se dětem nic neříkat a tento bod zkrátka tiše vynechat. Jenže Honzík kouknul do papírů a včas upozornil:
"Pozor! U křížku je stanoviště, málem byste ho přešli!"
Takže nám nezbylo, než vyšplhat až na skálu nad Svatým Jánem, aby zde děti našly na tabuli indicii v podobě vyobrazené užovky hladké.
A pak už jsme samospádem sešli dolů do Svatého Jána. Nejdřív jsme museli do muzea, kde na nás mrkli živí netopýři a kde děti dostaly diplomy za své snažení (dostal ho i strejda Milan, protože byl pilný a všechno si pečlivě zaznamenal). A Honzík v tomto muzeu zapomněl baťůžek, jak sám zjistil za pár chvil u restaurace se zmrzlinou. Naštěstí na něj v tom muzeu ten baťůžek počkal a ani mu nestihla roztát zmrzlina...

A to je vše, bylo to krásné a bylo toho dost.
Dobrou noc!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | Web | 23. května 2011 v 7:04 | Reagovat

Tak to jste si tedy docela mákli, ale zážitků, koukám, spousta. Nebyl Vašík smutnej, když jste mu to vyprávěli, že to dobrodružství neprožil s vámi?

2 Sikar Sikar | 23. května 2011 v 7:46 | Reagovat

Juhů, Hagen! Oni to tam fakt hrají, jo? Herdek, to bych najednou šel taky...

Pokud toužíte po podobném výletu, doporučil bych prohlídku tvrze Bouda (mnohem lepší než v dnešní dny přeplácaná Hanička)

3 Naďa Naďa | Web | 23. května 2011 v 8:12 | Reagovat

Senzační výlet. Teda já bych se v té štole hodně bála, kdyby za mnou někdo duchařil, tak to nevím, zda bych se z toho rovnou nepomátla :-). Kluci jsou parádní hrdinové!

4 signoraa signoraa | Web | 23. května 2011 v 8:55 | Reagovat

Klobouk dolů, včera bylo parno na takový pochod. Já ve štolách na Americe nebyla, ale jezdívali jsme se tam před mnoha lety koupat, i přesto, že to bylo zakázané. Do Sv.Jana pod skalou jsme jezdívali často. Pod skalou bývala kasárna a vpravo od nich původní restaurace Ivanka, kterou obhospodařovali horolezci. Mezi restaurací a býv. kasárnami je pramen Sv. Ivana a údajně původní název nebyl Jan, ale Ivan. Připomenula jsem si tvým článkem své mládí. A ty štoly budu muset ještě navštívit, v době, kdy jsem tam jezdila, přístupné nebyly. :-)

5 Lucka Lucka | Web | 23. května 2011 v 8:56 | Reagovat

[1]:S Vašíkem jsme byli loni jen na skok ve štole v Solvayových lomech a kvílel tam celou dobu jak meluzín. To už by nebyl Hagen ani potřeba... :-D
[2]: Tak se tam můžeme za rok sejít. ;-) Na tu Boudu se mrknu.
[3]: No...parádní hrdinové..podívej se na tu fotku před vchodem, jak tam stojí tři s čelovkami vedle sebe. A všimni si těch ksichtíků. O hrdinech bych nemluvila...Martínek se mě pak venku zvědavě ptal, jak ten Hagen vypadal a jestli měl fousy. Asi se radši ani nedíval... :-D

6 Radka Radka | 23. května 2011 v 14:11 | Reagovat

to musel být báječnej výlet. Škoda přeškoda, že je to od nás tak daleko. Ale kdo ví, třeba se o prázdninách dostaneme dál, než za humna. :)

7 MirekČ MirekČ | Web | 23. května 2011 v 22:46 | Reagovat

Nevím, co je to morna?
A co skleníčkování medu??? :-D

8 Lucka Lucka | Web | 24. května 2011 v 6:50 | Reagovat

[6]: Prázdniny jsou právě na to, aby moh člověk konečně za humna. :-)
[7]: Sakra, já taky nevím, co je morna. V mém pojetí je to místo, kde je strašná zima.Zajímavé je, že to nezná ani Wikipedie. 8-O
A o skleníčkování jsem nic nepsala, ale asi budeš mít na mysli skleničkování - rozlévání do sklenic z velké konve. ;-)

9 jezura jezura | Web | 25. května 2011 v 15:18 | Reagovat

Určitě jste byli plni zážitků. Hlavně asi ty děti, ale bylo to, jak vidno, moc hezké! Díky za vyprávění! :-?

10 dorian-gray dorian-gray | Web | 27. května 2011 v 9:40 | Reagovat

To jako Lou Fanánek Hagen?

[2]: A tvrz bouda můžu taky jen doporučit, krásný vycházka přiměřené délky a nádherná stavba s bolavou duší starého hrdého československa.

11 Lucka Lucka | Web | 27. května 2011 v 9:51 | Reagovat

[10]: Nejsi sám, kdo očekával Fanánka! :-D
Ale ve skutečnosti jsi dost blízko. Fanánek Hagen si totiž dal jméno po Nině Hagen. No, a tady už to sám vidíš, že od té je k Hansi Hagenovi v prokleté štole už jen docela maličký krůček... ;-)
http://www.youtube.com/watch?v=9xi4O4RvlnQ

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.