Červen 2011

Medovina žije!

29. června 2011 v 23:12 | Lucka |  Recepty
Dnes odhalím tajemství záhadné fotografie z minulého článku. Jak již kdosi nastínil, otázka to byla až primitivně jednoduchá.
"Je to křižník Potěmkin."
Kdo to řekl?
Ne, to není správná odpověď.
Pravidelným čtenářům patrně neušlo, že pro med nechodím daleko, takže k medovině už zbývá opravdu jen malý krůček. Možná teď někoho zklamu - dosud jsem nezačala s výrobou rumu z brambor, nepokouším se (zatím) o domácí pivo a nerychlím vinnou révu, ze které bych trhala hrozny již v červnu (nemožné na počkání, zázraky do tří dnů).
Vyrábím zkrátka medovinu.

K výrobě medoviny jsem použila Dolské kvasinky. To, co jste viděli na obrázku, je již rozdělaný kvásek. Možná jste si všimli, že o výrobě tohoto lahodného moku jsem již v minulosti psala. Tehdy to byl můj první pokus, kterého bylo jen malé množství, a proto se nedočkal jara, do kterého měl ležet a poklidně zrát.
Tentokrát plánuji vyrobit medoviny více, abychom ji mohli posoudit také po půl roce řádně uzrálou a aby nezmizela chudák celá mladá várka během vánočních svátků, jako se to stalo minule.

Kvásek jsem rozdělala v doporučeném poměru a nechala ho postavený v hrnci pod pokličkou v kuchyni. Co čert nechtěl, zrovna den nato se změnilo červnové počasí, dosti se ochladilo, takže teplota v kuchyni přestala připomínat saunu a vrátila se do normálních dubnových kolejí. Kvásku se to evidentně moc nelíbilo a reagoval tak, že zkrátka mlčel a nedělal nic. Tak uběhly doporučené tři dny, po nich deklarovaných pět a kvasinky v hrnci ani nemukly. Po týdnu jsem začala padat na duchu. Na kapalině se vytvořil podezřelý mnohobarevný škraloup, který nevěstil nic dobrého. Loňský pokus jsem v této fázi tehdy vylila a spláchla. Tenhle kvásek mi začal dělat vrásky na čele. Hledala jsem informace, kde se dalo, ale vypadalo to stále bledě.

Desátý den jsem ráno zoufale zírala do hrnce.
Nic se nezměnilo. Tak tohle je konečná, večer to celé pojede do kanálu...

A jak jsem řekla, večer jsem popadla hrnec, odklopila pokličku a...
pod pokličkou byla pěna.
HEURÉKA!
Mnohobarevný škraloup zmizel neznámo kam. Kvasinky se konečně vzpamatovaly a v bujarém vzrušení škraloup nejspíš sežraly.
A stejně jako když se vylíhnou malá kachňátka, když si přivezete domů nové štěně, nebo když se staráte o kotě rekonvalescenta, i těm kvasinkám jsem chtěla zkrátka najednou nějak přilepšit, prostě jen pro to, že jsou a že žijí. Dolské kvasinky potěší tři věci - teplo, cukr a vzduch. Teplo bylo dost, medu měly plný hrnec, vzala jsem drátěnou metličku a pěkně jim roztok zakvedlala, aby měly vzduchu co jejich eukaryotické tělo ráčí.
Pejsek zavrtí ocáskem, koťátko mňoukne, kachně se spokojeně vytentuje a kvasinky projeví svou náklonnost tím, že vyjdou vstříc. Jak jsem s tím zakvedlala, hrnec v mžiku ožil, zvedla se kupa pěny a ta bleskově vyrostla, až byla nádoba zcela plná a nahoře se udělala vysoká čepice. Ještě kousek a bylo by to jako v pohádce Hrnečku vař a bylo by to mezi námi.
Kvasinky ožily, a jak!

A protože se za těch dalších pár dní v hrnci pěkně namnožily a popučely, nastal čas přestěhovat je do většího. Včera jsem jim namíchala a navařila dalších pár litrů medového roztoku a rozdělila s ním kvásek do lahví.

Vaření medového roztoku a sbírání pěny.

Druhý den již obsah lahve ožívá...

...a stoupají bublinky jako v sodovce

Že se kvasinkám v novém bytě líbí, poznáme již druhý den. Ze dna stoupají stovky bublinek, na hladině se tvoří pěna a v kuchyni je slyšet tlumené syčení. V noci, když všechno utichne, je i z chodby slyšet, jak si kvasinky v láhvích povídají.
Teď mi ještě zbývá doplnit koření a ostatní ingredience. To dám do sítěného pytlíčku a zavěsím do láhví. Jaké bylinky to budou zatím ještě přesně nevím. Prostě půjdu procházkou a uvidím, na co vhodného natrefím. Minule jsem použila lipový květ, mateřídoušku, chmel a hřebíček.

Už to bublá!

A nakonec ještě abych nezapomněla na Kontrolní otázku měsíce června. S první správnou odpovědí přišla Lipetka, plným právem si tedy zasluhuje slíbenou zlatou plaketku.
Gratuluji!


Stáčíme druhý med

25. června 2011 v 23:35 | Lucka |  Včely
V neděli úspěšně proběhlo druhé letošní medobraní. Počasí minulého měsíce bylo přijatelné a včelám v práci nic nebránilo. Na škodu bylo jen to, že v květnu omrzly akáty, takže o akátových květech plných nektaru jsme si mohli nechat jen zdát. Naštěstí si včely dovedou poradit, takže to dohnaly jinde.

Při vzpomínce na minulé vytáčení medu jsem si řekla, že tentokrát udělám vše pro to, abychom minimalizovali prostoje a vyplnili hluchá místa naší činnosti. Tím vyplněním teď nemám na mysli svačinku, kochání se krásou okolní květeny, ani nezávazný rozhovor s náhodným kolemjdoucím pocestným.
Správným sladěním po sobě jdoucích operací (vyndavání rámků z úlu, ometení včel, odvíčkování, vytočení medu v medometu, vrácení rámků do úlu) a vynecháním ztrátového času jsme docílili toho, že jsme byli hotovi již chvíli po poledni a netočili jsme tentokrát klikou až do západu slunce.
Sama bych tomu nevěřila, ale jde to.
Jen musí být člověk trochu pes...

Práci nám jako každoročně touto dobou znepříjemňovaly především vosy. Neodbytné, drzé a naprosto tupé. Když už mi nekrouží kolem hlavy a nesedá zrovna na ruku, alespoň spadne do medu. Ve vosím životě jde o jakýsi druh sportu - jak hupne do medu jedna, ostatní hned letí jako kamikaze za ní.
Pro tento případ jsme měli v záloze připravenou síť, ze které jsme kolem sebe snadno a rychle postavili "africký stan" (k nahlédnutí na starší fotografii ZDE ).
Včely vyzvědačky zůstaly venku za sítí, s nimi i všechny mušky a taky čmelák starousedlík, ale vosy se rozhodly nenechat si to jen tak líbit. Ony mají tu drzost totiž v genech. Každý jiný normální hmyz krouží chvilku kolem sítě, pak se otočí a jde hledat štěstí jinam. Jenže vosy ne. Zvenku se na síťi usadí a začnou po ní rychle ťapat v takových podivných osmičkách. No a kdo hledá najde, síť není trezor, takže nakonec některá objeví skulinu a ostatní soudružky pionýrku za moment následují.
A mě pak nezbyde, než se obrnit lžící a trpělivostí a postupně ten nálet s kletbami na rtu lovit zase z medu ven.

Nyní přidávám několik žánrových obrázků:






V neděli odpoledne jsme měli osm kyblíků medu a ty zbývalo rozdělit do sklenic (to je to skleničkování, až se bude opět někdo ptát).
A na tuto činnost jsem se od minule dosti dobře dovybavila. Konec rozlívání naběračkou, konec pokapanému stolu, konec dřevěnému rameni (tím myslím to svoje). Opatřila jsem se držáčkem a taky sudem s kohoutkem. Kyblík vyleju do sudu a prázdný odložím do držáčku, takže vykapou i poslední zbytky medu. A pak už jen otáčím kohoutkem a měním sklenice jako na běžícím páse. Když mi pomohou děti, které kohoutek rády sledují asi jako televizi, můžeme dokonce vytvořit stáčecí linku: podej sklenici - naplň sklenici - zavři sklenici - ulož sklenici.

Zde je na obrázku naše důmyslná stáčírna medu.
Systém pyramidy kyblíků zřejmě netřeba detailně vysvětlovat.
Hlavně, aby do toho nikdo nešťouch...

Nestačí mít jen povšechný přehled.
Důležité je taky vědět, co se děje uvnitř...

Záškodník

Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří

Kontrolní otázka měsíce června

24. června 2011 v 8:42 | Lucka |  Co mě ještě baví
Kontrolní otázka měsíce června je jednoduchá.
Podívejte se na obrázek.
CO TO JE ?


Navrch přidávám pár indicií:

* Jednou to bude velmi dobré. V této fázi bych s tím ovšem nekoketovala, neboť bych se stala výbušnou.
* Žije si to svým vlastním životem.
* Je to hlučné.
* V dávné minulosti se to stalo jednomu panici osudným.
* Množí se to a ani nemusím volat "Hrnečku vař!" Ale zatím je toho přiměřeně.
* Nebyla jsem na exkurzi v pivovaru.

Tak, to stačí, už jsem napsala až dost.
Své dohady pište do komentářů.
Nejlepší tipující bude odměněn plaketkou.

Pozn.
Někteří už dobře vědí, co to je, protože o tom ode mne slyšeli, nebo to dokonce viděli. Tito čtenáři nechť působí v komentářích v roli fabulátorů a třeba jim i někdo skočí na špek.
Aspoň se nám ta debata pěkně rozvine...


Hodina pravdy

22. června 2011 v 6:46 | Lucka |  Děti
Nedávný článek jsem věnovala fenomenu hledání skrytého pokladu. Pravda je, že dobře zakopat takový poklad není o nic lehčí, než ho podle jakési pochybné mapy pracně hledat. A pokud si někdo bláhově myslí (jako já), že celou věc vyřeší tím, že truhlu zahrabe na tom nejméně pracném místě (políčko s okurkami), kde stačí máchnout a díra je hotova, ten se pak nemůže vůbec divit, když mu rozvášnění hledači vyfouknou poklad v mžiku rovnou před nosem.

A protože mi v sobotu bylo od začátku jasné, že k tomu zahrabávání a ukrývání budu potřebovat dostatek času, zbytek odpoledního programu jsem hodila na hřbet strejdovi Milanovi. Strejda Milan se ten den zrovna přichomýtl z práce domů a koho jiného tedy pověřit realizací plánovaného divadýlka pro děti, než právě jeho. Slíbil, že celou věc zařídí, a já pustila tuto veselou záležitost z hlavy.

Bylo poledne, pak popoledne, odpoledne, přijela první návštěva a mně se nezdálo, že by strejda Milan v realizaci divadýlka nějak pokročil. Zašla jsem za ním a ptala se, jak je se tou záležitostí daleko. Seděl s přáteli u stolu, griloval první kousky masa, zapíjel je pivem a pomalu krájel cibuli a papriky.
"No, jen se neboj. Divadýlko bude," řekl a dál se věnoval své salátové činnosti.
"Hele, už mám scénář!"
Na stole leželo leporelo O Smolíčkovi. Tak sláva, už aspoň víme, jaký kus dnes hrajeme!
"A kde máš k tomu nějaké loutky? Vždyť my máme jen čerta, Honzu a vodníka!"
"Nojo, vidíš. My vlastně nemáme Smolíčka. Safra...a taky nějaké jeskyňky by to chtělo."
"A JELENA!!!"
Podrbal se rozpačitě na hlavě...

Bylo za pět minut dvanáct (obrazně řečeno), když jsem si všimla, že strejda zrychlil pohyby a konečně cosi koná. Šla jsem se podívat zblízka. Potutelně se uculoval. Jeviště bylo hotové.
"Loutky jsou za oponou...to budeš koukat!", řekl.
A koukala jsem. Byly tam tři jeskyňky a jelen. Vyrobeni byli z ruličky od toaleťáku, šlupek z cibule a jadřinců z paprik, které strejda právě rozkrájel do salátu.


"A kde je Smolíček?"
"Bohužel, na Smolíčka už mi nezbyla rulička.", krčil strejda bezradně rameny.
Bylo mi jasné, že bez této ústřední postavy se neobejdeme ani při naprosto krajní improvizaci. Ale čas pokročil, bylo nutno jednat. Sebrala jsem od ohniště špalík, namalovala na něj pitoreskní obličej a udělala mu čepici z (čistého) kapesníku. Smolíček vypadal trochu jako pradlena, ale byl na světě. Navíc z druhé strany špalíku se mohla šklebit také tvář plačící. Jak důmyslné!

Cililing!!!
Pohádka začíná!!!

Děti, pěkně se usaďte...
(A ne že budete Smolíčkovi blikat červenými baterkami do očiček!)

Akce: "V chaloupce za lesem žili byli Smolíček a jelen Dvanácterák se zlatými parohy..."

Pravda za oponou: Strejda se nenaučil text a šilhá do scénáře...

Nakonec to všechno dobře dopadlo. V závěru děti dokonce zatleskaly a to každého herce (i toho ze špulky od toaleťáku) vždy potěší. Jen Vašík se tiše zvedl, došel až k jevišti a řekl:
"Mně se to nelíbilo."
Tak a je to tu! Děti jsou takoví mrňaví kulturní upírci. Pokud člověk zrovna netancuje po hlavě, neleze mu z nosu hořčice a nemá na rameni nejméně jednu šklebící se opičku, pokud neumí promluvit jako Taťka Šmoula a nepobíhá s hulákáním ve větvích jako Tarzan, jeho úspěch není nikdy zaručen.
Vašíkovi se to nelíbilo.
No, každá kritika nemusí být vždy pozitivní, ale berem na to zřetel. Myslím, že stejně nejsme na vině my, ale ty prohnané jeskyňky, které kdyby tam nebyly, tak měla hra jistě úspěch stoprocentní.
Načasované jsme to ovšem měli dobře. Sotva představení skončilo, přihnala se bouřka a zvedl se silný vítr. Nafoukl nám oponu jako balón, odfoukl kulisy i loutky, jelena jsem ve zmatku taktak zachránila až u lesa. Alespoň jsme nemuseli přidávat Vichr z hor, jako tomu bylo loni. Tehdy tento kus z Cimrmanovy divadelní hry Hodina pravdy zachránil celou naši reputaci a měl dokonce bombastický úspěch.
Spadly první kapky a všichni se běželi někam schovat.
Nikdo další si nestěžoval.
Pršelo.
Dopadlo to dobře.


Časopis všech dob

21. června 2011 v 7:59 | Lucka |  Perličky a vtípky
Děda:
Jo, tenhle časopis, ten já moc dobře znám!
Ten už odebírám dlouho.
Hodně dlouho.
Protože jsem za tu dobu zapomněl, jak ho mám odhlásit...


Hon za pokladem

17. června 2011 v 0:20 | Lucka |  Děti
Nikomu zřejmě neuniklo, že zcela nedávno proběhl 1. červen, tedy Den dětí. Tento den každoročně plánujeme u nás Na haldě pro úzký vybraný okruh ratolestí odpolední program, neboť program veřejný ke Dni dětí připravený, skončil před několika lety naprostým fiaskem a vraceli jsme se odtud se slzami v očích.
Letošní 1. červen však nebyl zrovna šťastný, protože děti pod náporem zákeřného bacila popadaly jak mouchy. Proto jsme celý program přesunuli až na 11.6., a jelikoš Den dětí už za tu dobu poněkud vyčichl, nazvali jsme akci přiléhavěji "Hon za pokladem". (Vašík to přejmenoval na "Honza pokladem". To tedy netuším, co si představoval, že na konci asi vyhrabe...)

Hledání pokladu není v našich zeměpisných šířkách nic nového. Kopeme v zimě, kopeme v létě. Letos jsem se ovšem rozhodla, že úkol poněkud ztížím. Děti nám povyrostly, dokonce byli očekáváni již tři čtenáři! To by v tom byl čert, aby nevyužili svého čerstvě nabytého umění!

Plán jsem vymyslela asi tak:
Tři čtenáři kapitáni si rozdělí zbylý nevzdělaný potěr, čímž vzniknou tři družstva. Startovat budou družstva postupně v rozumném odstupu, který určíme dle nastalé situace, takzvaně za pochodu. (Nezapomínejme, že jde o pilotní projekt. Příště už budemem mnohem chytřejší a budeme schopni naplánovat přesně i detaily akce.) V místě startu (u jeskyně) najdou hledači první kartičku s indicií. Na kartičce bude mít každé družstvo napsané číslo, které si pečlivě zapíše. Dál budou účastníci pokračovat k místu, kam je indicie na kartičce odkáže a tam najdou kartičku další a tak dál a tak dál. Celkem jsem naplánovala dvanáct stanovišť. Úkoly jsem jim pokud možno fyzicky nebo duševně ztížila (tím myslím lezení po žebříku, nebo vyndavání indicie z pytlíčku, pověšeného na kozím krku.)
Nakonec se hledající družstva sejdou u mapy, sečtou všichni všechna svá čísla a konečný výsledek najdou v množství cifer, napsaných různě po mapě. A právě v tom bodu bude zakopán poklad.

Zní to pěkně, ale celé to zrealizovat mi dalo celkem dost zabrat. Hlavně nic nepoplést, nic nezapomenout, všechno musí klapnout jako hodinky, jinak se děti náramně pobaví na můj účet. V sobotu ráno jsem ještě narychlo vyrazila sehnat cosi do prázdné plechovky na poklad. Koupila jsem skleněné kuličky, drahokamy, hopíky, úžasné maličké baterky s červeným světlem a taky nějaké cingrličky pro holky. A na poklad jsem nalezla zcela dokonalé místo - na záhonku, kde mi nevylezly okurky. Tam se to bude zakopávat úplně samo!

Odpoledne se sešlo devět dětí. Bohužel, jeden čtenář kapitán nám odpadl, takže se počet družstev smrskl na dvě. Ale na druhou stranu, alespoň to bylo organizačně jednodušší.
Průběh akce dál dokumentují fotografie:

1. Jeskyně: "Na zdi domu k lesu otočené najdi tři dvířka. Prostřední otevři a v cestě pokračuj."

Najít tři dvířka nebyl velký problém. Děti rychle pochopily, o co tu běží.


2. Sklep: "Tento sklep je plný pavouků. Víš kolik má pavouk noh? Toto číslo si zapiš k ostatním. Jestli to nevíš, můžeš si to na některém pavoukovi spočítat.
Pokračuj cestou ke stáji a po levé ruce uvidíš kvést žlutou diviznu."

U divizny byla kartička napsaná miniaturním písmem, takže bylo třeba použít lupu. (Ve skutečnosti se to dalo přečíst i bez ní, ale to by bylo opravdu naprosto suché a děti to také tak pochopily.)


3.Žlutá divizna: "Jdi ke hnoji. To je to místo!"

Najít u hnoje další indicii nebyl velký problém. Ovšem tu další bylo třeba hledat dalekohledem a to problém byl, přestože visela na žebříku jen kousek od dětí a ve větru se třepetala, takže byla vidět asi jako pěst na oku.


4. Hnůj: "K seníku dál pohlédni, další lístek nalezni."

Zde byla příležitost k fyzickému uplatnění. Kapitán družstva B byl bohužel v minulosti lehce zraněn, takže musel žebřík přenechat nižší šarži. Nicméně sám dělal alespoň rukama záchranu.
Kapitán skupiny A to vyřešil šalamounsky:
"Čekejte všichni dole, já tam vylezu, protože mám oprávnění!"


5. Seník: "Do chlívku teď spěchej a kozy se na cestu ptej!"

V kozím chlívku to bylo poněkud živelné, takže fotodokumentci nemáme. Každopádně družstvo A se skutečně několikrát hlasitě ptalo kozy doslova z oka do oka na cestu a když jim neodpověděla, vypadalo to dost beznadějně. Oproti tomu družstvo B mělo indicii v mžiku, ovšem slovo "zemljanka" bylo pro čtenáře opravdu tvrdým oříškem.

6. Chlívek: "Do zemljanky spěchej, další cestu hledej!"

Následoval úprk do zemljanky v lese. Bohužel, ani zde jsem nestihla vše zdokumentovat. Na tomto stanovišti čekal děti rébus z runového písma, samozřejmě doplněný klíčem rafinovaně ukrytým na blízké vyhlídce. Osobně jsem se nezúčastnila, ale obě družstva správně pokračovala dál k Otesánkovi samorostovi, pod kterým byly i klíče od vrat chajdy. Teď mě tak napadá - kam se mi ten papír se soustavou run vlastně poděl?
Zdá se, že skončil v něčí kapse.
Ach jo!
7. Zemljanka - vyluštěno: "OTESÁNEK U OHNIŠTĚ"

8. Otesánek: "Zde máš klíč k chajdě. Vrátka se ti otevřou."

Na následujícím obrázku je družstvo B, které se právě řítí k chajdě...


9. Vrátka: "V rohu plotu konev stojí, zprávu svou jsem ukryl do ní."

Tohle byl doslova překladatelský oříšek. Kapitán totiž četl: "V rohu plotu koně stojí...". Děti se marně rozhlížely, protože koně byli tou dobou doma v maštali a v rohu plotu nestál vůbec nikdo. Skoro to vypadalo na slepou uličku, ale nakonec se vše v dobré obrátilo.

10. Konev: "Cestu hledej u pumpy. Ale voda z ní neteče, asi je nějaká ucpaná..."

Kdo by to byl řek? Pročpak je asi ta pumpa ucpaná? To byla fuška! Každý totiž hned skočil po buzole, pověšené na pumpě, a na lístek uvnitř se jaksi zapomnělo. Vůbec nevadilo, že bez lístku nikdo vlastně neví, co je třeba dělat dál.

11. Pumpa: "Urči sever a tím směrem udělej 20 kroků."

A to byla teprve věc! Buzolu chtěl mít v ruce každý, ovšem všichni (včetně obou kapitánů) drželi tu věc doslova jak prase kost. (A to praseti ještě fandím.) Kdybychom hledačům pokladu neporadili a nechali je jít na sever, který sami určili, už bychom je nejspíš nikdy nenašli, v lepším případě by se vraceli v pozdních nočních hodinách vlakem od Berouna.


12. Mapa - juchů!!!

Následovala bouřlivá diskuse nad mapou, neboť výsledné součty jaksi neseděly. Respektive seděly, ale při pohledu do mapy na naprosto neuvěřitelných místech. Děti sami uznaly, že poklad sotva půjdou hledat k sousedům na půdu, nebo že budou těžko překopávat asfaltovou ulici v půli a že se zkrátka někde stala chyba.
Největší chybu jsem v tom momentě ovšem udělala já. Teď už vím, že bylo třeba se tiše vytratit a připravit se na konečné vykopávání pokladu. Místo toho jsem se účastnila horečného hledání početního raracha a proto jsem nebyla tam, kde jsem být už dávno měla, takže mi děti nakonec pěkně vypálily rybník.
V momentě, kdy se konečně dobraly správného výsledku, se všechny naráz zvedly a ve zlomku vteřiny zmizely jako jeden muž za vrátky. Byl to tak rychlý úprk, že jsem je s foťákem naprosto nebyla schopna doběhnout a to dokonce ani ty úplně mrňavé sviště. Do té doby bych řekla, že tato situace může nastat jen ve velmi ošklivém snu. Uklidňovala jsem se, že nevědí, kde je lopatka, takže budou nyní stát bezradně u políčka. Omyl. Bylo to jako smršť. Než jsem k tomu místu dofuněla, už se děti řítily hore do kopce i s pokladem.
Na políčku zbyla rychlostí blesku vyhrabaná hluboká jáma. Na pomoc si totiž hledači vzali veliké vidle ze seníku, těmi v mžiku propátrali terén a plechovku s pokladem měli než bych řekla POPEL!

Na haldě pak proběhlo spravedlivé dělení pokladu stylem "kdo dřív přijde, ten dřív mele." K mému překvapení však nedošlo k žádné šarvátce a všichni byli naprosto spokojeni. Jen Honzík uzmul omylem sadu blýskavých sponeček a za okamžik je hodil zpátky na stůl se slovy:
"Co to tady je? Tak tohle si nechte!"
Následovalo nadšené holčičí:
"Jééééé!"


A poté bylo na programu divadýlko v režiji strejdy Milana, ale o tom až příště...

"Času dáno jako huse, nebudu to psáti v kuse.
Dalšího článku si vyčkej, jak to dál bylo pak poznej..."

Do nového dne...

13. června 2011 v 8:58 | Lucka |  Perličky a vtípky
Dnes ráno jsem vstala a zjistla jsem, že nastal právě ten správný okamžik pro zveřejnění příspěvku na téma Bublina. Už jsem ho měla připravený dlouho, ale nikdy mi nepřišel tak aktuální, jako dnes.

Kdo četl můj včerejší článek, jistě pochopí...


Nejlepší obrana je útěk

12. června 2011 v 23:42 | Lucka |  Příroda
Je tomu sotva pár dní, kdy jsme seděli na zahradě na lavičce a kdosi si všiml vosího hnízda, přilepeného nedaleko nás pod stříškou chajdy. Jen tam tak tiše viselo, ani kolem něj nic nelétalo, kdo ví, jestli bylo to hnízdo vůbec obydlené. A seděli bychom tak dál a jedli bychom sušenky, kdyby si hnízda nevšiml také Vašík. Nevím, co mu proběhlo hlavou, netuším, co ho v jednom momentě tak vyděsilo, zkrátka ho zachvátila neovladatelná panika. S křikem opustil naší lavičku, oběhl chajdu velikým obloukem a z dálky nás pak volal, abychom se uchýlili k němu do bezpečí. Napadlo mě, že už si asi představil, jak ho po louce ty vosy nahánějí, a proto se dal do nešťastného pláče a stál tam tak vzadu zcela osamocen jako ztělesněná beznaděj.
Došla jsem k plačícímu synkovi a vysvětlovala jsem mu, že jeho strach je zcela zbytečný. Že mohl klidně dál sedět s námi na lavičce a jíst sušenky, že hnízdo je malé a jeho obyvatelek je v něm jen pár (jestli vůbec nějaké) a krom toho mají zcela jiné zájmy než nás honit dokola po zahradě, když (kromě těch sušenek) není nic, čeho by si na nás mohly ukousnout. A navíc snažit se utíkat před vosami je úplně ta největší pitomost, to dá rozum.
Ale vše bylo marné, Vašík měl svou hlavu.
Všechny argumenty mi došly, ale v duchu jsem si říkala, že snad budu mít ještě jinou příležitost, jak synka zbavit jeho neovladatelného strachu.

Vosí hnízdo pod stříškou chajdy:

Dneska jsem s Vašíkem opět vyrazila na chajdu. Zdálo se, že na vosí hnízdo zcela zapomněl. Sedl si klidně na lavičku, rozbalil sušenky a já zatím nakoukla do úlů a šla si připravovat nové nástavky, aby měly včely dost místa k žití. Nástavky jsem položila na kolečko a postupně do nich skládala rámky, které visí v nedaleké boudě pod stropem.
To jsem ještě netušila, že chvíle mé výchovné lekce právě nadešla.
Když jsem měla nástavky asi zpoloviny plné, natáhla jsem ruku pro osudný rámeček. Vše bylo dílem vteřiny. Sundala jsem rámeček od stropu a hned si všimla, že na něm visí z druhé strany nějaké svinstvo. Ale co by to mohlo být už jsem nedomyslela, protože mi to prozradil divoký hukot. Vosy si totiž tu kouli postavily mezi dva visící rámečky a já jsem jim právě v tom momentu roztrhla hnízdo vedví. A než bych řekla švec, rejdily mi vosy přímo před obličejem a své rozzlobené smyčky rychle zvětšovaly.
Každý ví, že v takovém okamžiku nejlepší obranou je útěk. Ani netuším, kam letěl rámeček, zato vím dobře, kam jsem letěla já. Vrhla jsem se střelhbitě k východu, jenže jsem pozapomněla, že už tam stojí to kolečko s naloženými nástavky. Všimla jsem si ho ještě v posledním momentě, kdy už byla srážka neodvratná, a pokoušela jsem se překážku zdolat zoufalým jelením skokem, který nevyšel. Ozvala se strašná rána, padající kolečko, letící já, řítící se nástavky, hučící vosy, kletby, apokalypsa. V předtuše útoku shora jsem se rychlostí blesku vyhrabala z hromady harampádí a jako patřičně efektně zdevastovaný Bruce Willis jsem pajdavě prchala k chajdě.

Dosáhla jsem lavičky bez jediného žihadla, ovšem ve stavu značně zdrchaném a vyděšeném. Vašík klidně seděl a jedl dál sušenky.
"Máš roztržené kalhoty, koukej." řekl.
A nejen ty. Pod dírou už se rýsovalo řádně rozbité koleno. Druhou nohu jsem si celou sedřela, jak jsem se při pádu zamotala do řídítek kolečka. A ruku jsem si narazila v lokti.
No, mohlo to dopadnout i hůř, ale letní šatečky asi nechám nějakou dobu viset ve skříni.

Řekněme si upřímně, tato výchovná lekce se nepovedla. Možná můj nepodařený výstup pustí synek brzo z hlavy, každopádně s argumenty jsem si moc nepolepšila.
Během psaní tohoto článku mi nohy podezřele tuhnou, zítra tu budu chodit jako Džofre a děti z toho budou mít srandu.
Už zase.
Ach jo.
No, ale zase je to lepší, než kdyby brečely...

Svým odvážným (pitomým) kaskadérským kouskem jsem provedla anatomický řez vosím hnízdem:


Vlastně jsem ho skalpovala:

Jak jsme vezli včely

10. června 2011 v 0:58 | Lucka |  Příroda
Někdy to tak přijde, že dlouho nezaprší. Zem začne vysychat, rostliny chřadnout, sluníčka mají najednou všichni plné zuby. Většinou se to stává v srpnu na konci léta. Jenže letos nás sucho překvapilo už v květnu. Poslední kapky spadly v polovině máje a dál už nic. Obyvatelé okolních vísek však tuto mou informaci nepotvrdí, protože jsem několikrát sama viděla, jak právě na jejich střechy tam nedaleko za kopcem krásně leje, zatímco u nás nespadla ani kapka. Naše políčko bylo vystaveno slunečnímu žáru a dlouhodobě odkázáno pouze na vodu z okapové nádrže.
Jednoho dne mi dokonce přestala téct už i ta voda z nádrže. Zacloumal mnou vztek. Zkoumala jsem urputně, co mohlo ucpat hadici, až šel kolem tatínek. Nejdřív se zasmál mé nevědomosti a pak mi objasnil, že zkrátka jednoduše vyschla nádrž. Následovala slovní přestřelka. Vysvětlila jsem mu, že nádrž nemůže být jen tak vyschlá, protože byla ještě před pár dny zcela plná a pomyslela jsem si cosi o prázdném sudu, který nejvíc duní. Jenže při dalším zkoumání jsem zjistila, že neduní tatínek, ale duní právě ta nádrž, protože je opravdu úplně prázdná.
Následovalo několik dalších dlouhých horkých dní provázených beznadějným sledováním oblohy, počítáním mráčků a doufáním v životodárný deštík, který zachrání rostlinky, zkomírající beznadějně na políčku. Ale všechno marné...



V pondělí večer, právě když začínaly v televizi večerní Zprávy, zvonil mobil. Volal Pepa. Pepa šel večer zavřít slepice a našel v sudu veliký roj. Teď chtěl vědět, jestli si pro ty včely přijedu, pochopitelně ihned.
Což o to, vlastně mi v tom nic nebránilo, děti nechám tatínkovi, seberu nádobíčko a jedu. Jediná potíž mohla být v tom, že Pepa bydlí asi hodinu cesty od nás a že budu odkázána pouze na své řidičské umění, protože má pravá ruka děda už si stihl dát večer štamprličku. Jako řidič byl tedy nepoužitelný, ale jako navigátor nutný.

Zanedlouho už jsme projížděli romantické zatáčky křivoklátských lesů a kolem deváté jsme byli konečně u Pepy. S rojem nebyla žádná velká práce. Včely seděly v položeném sudu, stačilo jen smést je do připravené bedny a naložit do auta. Dlouho jsme se nezdrželi a zamířili zpět k domovu.

Po pár ujetých kilometrech spadly na sklo první nesmělé kapičky.
"Sláva! Konečně déšť!", zvolal děda a já s radostí sdílela jeho nadšení. Jen jestli prší taky u nás. Aspoň kdyby natekla plná okapová nádrž...
Párkrát se zablýsklo.
"A taky bouřka..."
Že se blíží bouřka mi už došlo, protože jsem viděla sílící vítr, který cloumal větvemi stromů před námi. Napadlo mě, že na tmu, která zrovna kolem padá, je ještě trochu moc málo hodin.
Má domněnka se potvrdila, když jsme vyjeli na kopec. Krajina kolem se podobala temnému kotli a na všech stranách svítily rychle za sebou blesky. Vypadalo to, že se blížíme k Mordoru...

A v Senomatech to přišlo. Rána, až uši zalehly, vítr se nám opřel z boku do auta a na přední sklo nám někdo vylil kýbl vody. Okolní svět zmizel. Pustila jsem stěrače na maximum a naklonila se nad volant, zatímco děda se zaklesl hluboko do sedačky. Silnice se po pár minutách proměnila v říční koryto. Pohybovali jsme se krokem ne nepodobni dobrodruhům africké safari a od kol nám s hukotem stříkaly do stran masy vody. Napadlo mě, co se asi stane, když se auto rozhodne v některém tom rybníčku zkrátka zůstat.
"Máš s sebou mobil?", ptala jsem se dědy.
"Ne. A ty?"
"Já jo. Ale nemám kredit."
Dál už jsme naši situaci raději nerozebírali.

Bouřka trvala věčnost, ale měla svůj konec. Liják se změnil opět v déšť a my si mohli vydechnout.
"Je to dobré, " jásal děda, "už se to uhlo a šlo to na Berounku. Tam se to bude točit."
V tom okamžiku mě opět polilo horko. Děda ani netušil, jakou má pravdu. Blížili jsme se oklikou ke Zbečnu. Čekaly nás zatáčky, prudké klesání a serpentiny a mířily jsme právě k Berounce, kde se to bude, jak řekl, točit.
A vzadu v bedně hučely včely.

Senomaty byly procházka růžovým sadem, ve Zbečně nás čekalo peklo. Vítr cloumal autem, stromy se ohýbaly, kroupy nám bušily do střechy, blesk střídal blesk. Pohybovali jsme se hlemýždím tempem serpentýnami lemovanými prudkým srázem, viditelnost se blížila nule, stěrače dávno nestíhaly.
Děda ani nedutal a skoro bych ho podezřívala, že na sedadle spolujezdce usnul. Ale byla jsem si naprosto jista, že k tomu má hodně daleko.
Občas mě zastavil a tiše oznámil :
"Tady musíš odbočit."
Když to řekl, tedy jsem odbočila, ale doufala jsem, že bude silnice opravdu tam, kam děda ukazoval. Naštěstí se vždy strefil.

Stále jsme čekali, že bude líp a stále bylo hůř. Projížděli jsme křivoklátskými lesy. Stromy se ohýbaly ve větru, až k zemi, větve nám padaly do cesty a já se ze všech sil snažila zbavit představy, jak se kolem nás ty stromy jeden po druhém kácí. Vidět jsem to nemohla, protože jsem neviděla nic, po čelním skle mi totiž tekly tuny vody.
Z bedny se podařilo uniknout včelce šikulce. Teď nám zpříjemňovala cestu. Pohybovala se po palubní desce, ťukala do skla a neustále naštvaně bzučela. Zcela nenápadně nám tím brnkala na nervy.
V kapse mi jako kuře zapípal mobil. Kdosi se nám pokoušel dovolat, jenže jsme byli mimo signál. Děda se toho zvuku lekl a nadskočil:
"Sakra, kterej blbec..."
Skutečně nespal.

Trvalo to nekonečně dlouho. Teprve u Nižbora se situace trochu zlepšila. Konečně jsem viděla na cestu. Musela jsem kličkovat mezi popadanými větvemi, pod koly nám rachotila vysoká vrstva ledových krup a místy jsme projížděli bezedné louže.

Domů jsme přijeli skoro v půlnoci a pochopitelně nás všichni netrpělivě vyhlíželi. Babička už dokonce dolila benzín do motorové pily, neboť čekala, že nás pojede kamsi vyprošťovat. Taky stihla zavolat Pepovi, který ji ujistil, že jsme již na cestě. To ji jistě uklidnilo.

Původně jsem měla v plánu včely hned přesypat do připraveného úlu, ovšem rozkacené živly mě od tohoto úmyslu odradily. Včely musely v bedně počkat až do rána a pak jsem je teprve ubytovala.

Ale že nám zapršelo!
Nádrže jsou plné a nejen ty. Plné je všechno.
Takže máme, co jsme chtěli.
Není to krása?

Na závěr přidávám atmosféru letní bouřky, kterou natočil tatínek, když jsme zrovna kdesi autem brázdili křivoklátské lesy:



Pošťák žere žížaly

7. června 2011 v 22:02 | Lucka |  Honzík *02
Zrovna jsme se odkudsi vraceli domů. Vašík jako vždy utíkal s klíči napřed, já spěchala rychle za ním a Honzík kráčel daleko za námi a rozvážně ujídal z papírového pytlíku kyselé žížalky. Už jsme se blížili k domovu, když kolem projela pošťácká dodávka. Nebylo pochyb, že veze něco právě pro nás. Proto jsem ještě přidala do kroku, když modré auto zmizelo na příjezdové cestě.

Než jsem došla ke dveřím, Vašík již odemkl a zmizel uvnitř domu, zatímco pošťák vystoupil z dodávky a hledal v přivezeném nákladu ten správný poštovní balík. Tenhle pošťák k nám jezdí často. Je to veselý chlapík a jako spolujezdce vozí malého pejska. Mávl mi na pozdrav. Papír s dodejkou ležel připravený, koukla jsem do něj a spěchala domů pro peníze. Honzík se pomalu táhl v dáli po cestě za mnou.

Chvilku mi trvalo, než jsem našla všechny potřebné drobné, takže když jsem se konečně vracela ke dveřím, synek si již zouval boty. Papírový pytlík se zbylými žížalkami ležel na botníku. Už z dálky jsem slyšela, že se synek nahlas směje.
"Mami, honem pojď sem, něco ti povím... Pošťák žere žížaly!!!", volal zvesela.
"Cos to řek?"
"POŠŤÁK ŽERE ŽÍŽALY!!!", hlaholil na celé kolo
"Kuš! Copak takhle se mluví? Ještě tě uslyší!"
"Kdo?"
"Přece pošťák!"
"To nevadí, vždyť on mi to sám řekl."
"Cože?"
"Řek mi, že sežral žížalu."
"Povídám ti buď zticha a koukej se jít převléknout.", ukončila jsem tuto podivnou debatu a vyšla ven za mužem v modrém.

Zásilka už byla připravena přede dveřmi. Zaplatila jsem pošťákovi a když jsem podepisovala dodejku, promluvil o Honzíkovi:
"Šikovný kluk..."
"Jo.", raději jsem sama dál nic nekomentovala.
"...Nabízel mi kyselou žížalu. Ty jeho žížaly vypadají jako pravé..."
S obavou jsem čekala, kam ta slova míří.
"...Tak jsem mu vyprávěl, jak jsem sežral žížalu."
"Cože jste mu vyprávěl?", nevěřila jsem svému uchu.
"Když jsem byl velký jako on, vsadil jsem se, že sežeru klasickou žížalu. Tu dlouhou. A vyhrál jsem."
"Aha. A co na to synek?"
"Řek, že takovou žížalu ještě nejed."
"To doufám", napadlo mě.
"A vy jste to fakt sněd? Huh! Tak tohle mu příště raději nepovídejte."
"Nemějte obavy. Taky jsem mu řek, že jsem se hned druhý den nato poblil."
"Tak to jsem si oddechla. Doufám, že jste mu ten konec dostatečně zdůraznil."
"Myslím, že ano."
"No...tak ještěže to tak dopadlo."
"Jo, dopadlo. Tak nashledanou."
"Nashledanou a hezký den."
Pošťák zamával a byl pryč. Vrátila jsem se dovnitř. Na botníku ležel zapomenutý papírový pytlík se žížalkami.
Kyselými.
Barevnými.
Cukrovými.
Odpornými.
A vůbec ne BIO.
Ale když jsem si vzpomněla na pošťáka, musela jsem uznat, že jsou mi tyto žížalky někdy docela sympatické.


Komu uletěly včely?

5. června 2011 v 12:55 | Lucka |  Včely
Znáte ten pocit, když vám něco chybí a vy to hledáte, ale nenajdete, protože nevíte, že tam, kde to mělo být, to už dávno není? Nebo okamžik, kdy zjistíte, že jste žili v domnění, že máte všechno naprosto pod kontrolou, ale ve skutečnosti jste byli vedle jak ta jedle? A zažili jste moment překvapení, když náhle potkáte svého starého známého na naprosto nepochopitelném místě?
Mě se dnes podařilo vtěsnat tyto tři dojmy do jediného okamžiku. A řeknu vám, zkameníte v tu chvíli jako Lotova žena a ústa necháte otevřená dokořán, že by tudy projel malý vlak.

Možná si někdo vzpomene, že jsem v polovině května sbírala u nás na návsi roj. Slovo sbírala je v tomto případě velmi krásné a velmi nepravdivé. Ve skutečnosti jsem se drápala po obecním stromě, zraňovala si ruce o akátové trny, sklepávala včely kousek po kousku do pytle a u toho jsem nadávala. Pršelo mi na hlavu, žebřík klouzal a celé to nebylo vůbec pěkné. Co jsem sebrala, odvezla jsem domů a vysypala do úlu. Naštěstí včely proti svému novému obydlí neprotestovaly, pěkně spořádaně naťapaly dovnitř a tam už zůstaly. Sice jsem pěkně zmokla, ale mohla jsem mít alespoň pocit z dobře odvedené práce, o kterou jsem zpočátku moc nestála.

Včelstvo se v ůlu pěkně zabydlelo, uložilo zásoby a začalo se množit. Dnes se mi již zdálo, že jim jejich první úlový nástavek začíná být těsný, takže jsem se rozhodla přidat další. Ale než pustím včely do nových bytových prostor, ještě si najdu a označím matku. Přecejen v 1+0 se hledá snadněji než v plánovaném rozlehlém mezonetu.
Připravila jsem si k ruce svou červenou značkovací tužku, její víčko odklopila do pohotovostní polohy a vyndala z úlu první rámeček.

Jak jsem se již dříve zmiňovala, jsem včeloslepá. Hledat mezi ostatními včelami matku je pro mě jako hledat jehlu v kupce sena. Koukám na ni, ona na mne mrká, ale já ji stejně nevidím. I když se obrním železnou trpělivostí a pozorností ostříže, po pár minutách mi začnou včelí tanečky splývat v jediný mumraj, začnu vidět včely i tam, kde vůbec nejsou a matka může být velká třeba jako slon a mě je to stejně pendrek platné.
Ale dnes to bylo jiné. Vyndala jsem dva, tři rámečky a právě v tom okamžiku, kdy se mi začaly před očima míhat mé první obvyklé včelí halucinace, jsem si jí všimla. Matka byla pěkně velká a štrádovala si to rychle napříč celým rámečkem. Nečekala jsem ani vteřinu - popadla jsem červenou tužku, rychle sundala víčko z pohotovostní polohy a...
...a nic.
Okamžik poznání.
(Lotova žena.)
Ta matka už totiž označená byla. Včelaři to někdy dělají - přilepí si na ní miniaturní barevné číslíčko. Jenže tahle žádné číslíčko neměla, tahle matka byla zmalovaná jako indián na válečné stezce červenou značkovací tužkou. A nebylo zde pochyb - mojí červenou tužkou.
Pomalu mi docházelo, komu tady toho 14. května vlastně uletěly včely. Rozhodně to nebyl můj kolega, kterému jsem se chystala dát to při první příležitosti k dobru. Nechce se tomu věřit, ovšem výtvarné dílko na zádech té včely mluví zkrátka jasně - tyto včely byly moje a musím říct, že na tu náves to měly trochu z ruky, stejně jako já.
No, nakonec jsme se na tom stromě sešly, takže to vlastně dobře dopadlo.
Nemám tedy o včelstvo víc.
Nemám ani o včelstvo míň.
Jsem v rovnováze a to se cení.

Přidávám pár obrázků našeho políčka, které tatínek zjara osel hořčicí:

Hořčice nyní vykvetla a hučí to v ní jako v úle.

Včely se domů vracejí obalené žlutým pylem.

Ve žlutém poli jsem našla také zlatohlávka. Bohužel, dělal mrtvého brouka.

Také baboček tu létalo hodně. Květy hořčice pro ně byly zajímavější než můj foťák.



Život v úlu

1. června 2011 v 15:18 | Lucka |  Včely
Natočila jsem pár záběrů ze života včel a sestřihla jsem krátké video.
Tentokrát je to i pro neznalce oboru.
Nebo možná pouze pro ně....