Jak jsme vezli včely

10. června 2011 v 0:58 | Lucka |  Příroda
Někdy to tak přijde, že dlouho nezaprší. Zem začne vysychat, rostliny chřadnout, sluníčka mají najednou všichni plné zuby. Většinou se to stává v srpnu na konci léta. Jenže letos nás sucho překvapilo už v květnu. Poslední kapky spadly v polovině máje a dál už nic. Obyvatelé okolních vísek však tuto mou informaci nepotvrdí, protože jsem několikrát sama viděla, jak právě na jejich střechy tam nedaleko za kopcem krásně leje, zatímco u nás nespadla ani kapka. Naše políčko bylo vystaveno slunečnímu žáru a dlouhodobě odkázáno pouze na vodu z okapové nádrže.
Jednoho dne mi dokonce přestala téct už i ta voda z nádrže. Zacloumal mnou vztek. Zkoumala jsem urputně, co mohlo ucpat hadici, až šel kolem tatínek. Nejdřív se zasmál mé nevědomosti a pak mi objasnil, že zkrátka jednoduše vyschla nádrž. Následovala slovní přestřelka. Vysvětlila jsem mu, že nádrž nemůže být jen tak vyschlá, protože byla ještě před pár dny zcela plná a pomyslela jsem si cosi o prázdném sudu, který nejvíc duní. Jenže při dalším zkoumání jsem zjistila, že neduní tatínek, ale duní právě ta nádrž, protože je opravdu úplně prázdná.
Následovalo několik dalších dlouhých horkých dní provázených beznadějným sledováním oblohy, počítáním mráčků a doufáním v životodárný deštík, který zachrání rostlinky, zkomírající beznadějně na políčku. Ale všechno marné...



V pondělí večer, právě když začínaly v televizi večerní Zprávy, zvonil mobil. Volal Pepa. Pepa šel večer zavřít slepice a našel v sudu veliký roj. Teď chtěl vědět, jestli si pro ty včely přijedu, pochopitelně ihned.
Což o to, vlastně mi v tom nic nebránilo, děti nechám tatínkovi, seberu nádobíčko a jedu. Jediná potíž mohla být v tom, že Pepa bydlí asi hodinu cesty od nás a že budu odkázána pouze na své řidičské umění, protože má pravá ruka děda už si stihl dát večer štamprličku. Jako řidič byl tedy nepoužitelný, ale jako navigátor nutný.

Zanedlouho už jsme projížděli romantické zatáčky křivoklátských lesů a kolem deváté jsme byli konečně u Pepy. S rojem nebyla žádná velká práce. Včely seděly v položeném sudu, stačilo jen smést je do připravené bedny a naložit do auta. Dlouho jsme se nezdrželi a zamířili zpět k domovu.

Po pár ujetých kilometrech spadly na sklo první nesmělé kapičky.
"Sláva! Konečně déšť!", zvolal děda a já s radostí sdílela jeho nadšení. Jen jestli prší taky u nás. Aspoň kdyby natekla plná okapová nádrž...
Párkrát se zablýsklo.
"A taky bouřka..."
Že se blíží bouřka mi už došlo, protože jsem viděla sílící vítr, který cloumal větvemi stromů před námi. Napadlo mě, že na tmu, která zrovna kolem padá, je ještě trochu moc málo hodin.
Má domněnka se potvrdila, když jsme vyjeli na kopec. Krajina kolem se podobala temnému kotli a na všech stranách svítily rychle za sebou blesky. Vypadalo to, že se blížíme k Mordoru...

A v Senomatech to přišlo. Rána, až uši zalehly, vítr se nám opřel z boku do auta a na přední sklo nám někdo vylil kýbl vody. Okolní svět zmizel. Pustila jsem stěrače na maximum a naklonila se nad volant, zatímco děda se zaklesl hluboko do sedačky. Silnice se po pár minutách proměnila v říční koryto. Pohybovali jsme se krokem ne nepodobni dobrodruhům africké safari a od kol nám s hukotem stříkaly do stran masy vody. Napadlo mě, co se asi stane, když se auto rozhodne v některém tom rybníčku zkrátka zůstat.
"Máš s sebou mobil?", ptala jsem se dědy.
"Ne. A ty?"
"Já jo. Ale nemám kredit."
Dál už jsme naši situaci raději nerozebírali.

Bouřka trvala věčnost, ale měla svůj konec. Liják se změnil opět v déšť a my si mohli vydechnout.
"Je to dobré, " jásal děda, "už se to uhlo a šlo to na Berounku. Tam se to bude točit."
V tom okamžiku mě opět polilo horko. Děda ani netušil, jakou má pravdu. Blížili jsme se oklikou ke Zbečnu. Čekaly nás zatáčky, prudké klesání a serpentiny a mířily jsme právě k Berounce, kde se to bude, jak řekl, točit.
A vzadu v bedně hučely včely.

Senomaty byly procházka růžovým sadem, ve Zbečně nás čekalo peklo. Vítr cloumal autem, stromy se ohýbaly, kroupy nám bušily do střechy, blesk střídal blesk. Pohybovali jsme se hlemýždím tempem serpentýnami lemovanými prudkým srázem, viditelnost se blížila nule, stěrače dávno nestíhaly.
Děda ani nedutal a skoro bych ho podezřívala, že na sedadle spolujezdce usnul. Ale byla jsem si naprosto jista, že k tomu má hodně daleko.
Občas mě zastavil a tiše oznámil :
"Tady musíš odbočit."
Když to řekl, tedy jsem odbočila, ale doufala jsem, že bude silnice opravdu tam, kam děda ukazoval. Naštěstí se vždy strefil.

Stále jsme čekali, že bude líp a stále bylo hůř. Projížděli jsme křivoklátskými lesy. Stromy se ohýbaly ve větru, až k zemi, větve nám padaly do cesty a já se ze všech sil snažila zbavit představy, jak se kolem nás ty stromy jeden po druhém kácí. Vidět jsem to nemohla, protože jsem neviděla nic, po čelním skle mi totiž tekly tuny vody.
Z bedny se podařilo uniknout včelce šikulce. Teď nám zpříjemňovala cestu. Pohybovala se po palubní desce, ťukala do skla a neustále naštvaně bzučela. Zcela nenápadně nám tím brnkala na nervy.
V kapse mi jako kuře zapípal mobil. Kdosi se nám pokoušel dovolat, jenže jsme byli mimo signál. Děda se toho zvuku lekl a nadskočil:
"Sakra, kterej blbec..."
Skutečně nespal.

Trvalo to nekonečně dlouho. Teprve u Nižbora se situace trochu zlepšila. Konečně jsem viděla na cestu. Musela jsem kličkovat mezi popadanými větvemi, pod koly nám rachotila vysoká vrstva ledových krup a místy jsme projížděli bezedné louže.

Domů jsme přijeli skoro v půlnoci a pochopitelně nás všichni netrpělivě vyhlíželi. Babička už dokonce dolila benzín do motorové pily, neboť čekala, že nás pojede kamsi vyprošťovat. Taky stihla zavolat Pepovi, který ji ujistil, že jsme již na cestě. To ji jistě uklidnilo.

Původně jsem měla v plánu včely hned přesypat do připraveného úlu, ovšem rozkacené živly mě od tohoto úmyslu odradily. Včely musely v bedně počkat až do rána a pak jsem je teprve ubytovala.

Ale že nám zapršelo!
Nádrže jsou plné a nejen ty. Plné je všechno.
Takže máme, co jsme chtěli.
Není to krása?

Na závěr přidávám atmosféru letní bouřky, kterou natočil tatínek, když jsme zrovna kdesi autem brázdili křivoklátské lesy:


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Míra.P Míra.P | E-mail | Web | 10. června 2011 v 6:51 | Reagovat

No fuj!
Taky nemám rád za jízdy průtrže mračen a potok na silnici.Ještě k tomu v noci.Dovedu si představit jak jste byli napnutí. O_O

2 Čerf Čerf | Web | 10. června 2011 v 6:58 | Reagovat

Už několikrát jsem říkal, že se tě musím zeptat, jak včely snášejí takové údery bouřek a smrští. Zdá se, že když se přitom vezou pohodlně autem, snášejí to slušně :-).

3 Naďa Naďa | Web | 10. června 2011 v 8:19 | Reagovat

Hlavně, že všichni přežili a my si o tom dobrodružství početli :-)

4 Mami Mami | Web | 10. června 2011 v 9:46 | Reagovat

Také nás ten náhlý prudký déšť překvapil.

5 MirekČ MirekČ | Web | 10. června 2011 v 10:39 | Reagovat

Až tě podezírám, že sis to všechno vymyslela... ;-)

6 MirekČ MirekČ | Web | 10. června 2011 v 10:47 | Reagovat

Včera jsem měl ve schránce doručenku, dnes si jdu balíček vyzvednout. Díky!

7 Lucka Lucka | Web | 10. června 2011 v 11:53 | Reagovat

[5]:[6]: Měla jsem ti tam přibalit kroupu jako důkazní materiál. 8-)

8 Tom Tom | 10. června 2011 v 11:58 | Reagovat

http://www.mp3stahuj.cz - nejlepší české stránky na mp3 zdarma ke stažení, videoklipy, legrační videa, hlášky a další zábavu

9 Jobe Jobe | 11. června 2011 v 3:15 | Reagovat

Když jsme cestovali z pohřbu v pondělí do Prahy, udělal mírný deštík z Hradecké dálnice parkoviště. Sunuli jsme se krokem v koloně, všechny auta jen podle koncových světel auta před nimi, houby bylo v průtrži vidět. No a pak se levým pruhem přihnal blázen ve velkém bílém džípu a valil si to přes stovku. Nejspíš se zahák za svodilla jako za kolej, protože neviděl o nic víc, než my. Arogantní řidiči (to ovšem není tvůj případ :-) ) mně vytáčejí. Někdy mám pocit, že si myslí, že jsou nesmrtelní. Nechceš zavést novou službu? Každému takovému řidiči dát do auta netěsnící bedýnku s včelami, a byl by myslím na silnicích klid. :-P

10 jezura jezura | Web | 11. června 2011 v 15:19 | Reagovat

To ti tedy opravdu nezávidím a musím dodat, že jsi dobrá! Že jsi dokázala v tom pekle dobře dojet a hlavně, že jsi zůstala klidná! Tedy aspoň přiměřeně k situaci. :-)

11 Radka Radka | 12. června 2011 v 9:31 | Reagovat

to u nás je povětšinou sucho. Pravda, sprchlo a o okno ťuklo deset krup velikosti hrášku. A i to se mi nelíbilo. O tom vašem běsnění jsme jen četli a slyšeli ve zprávách. Musel to být děs, jsi výborná řidička a evidentně skvělá holka do nepohody. Je dobře, že jste neutrpěli žádnou větší újmu a že vše nakonec dopadlo jak má, včetně tvého báječného smyslu pro humor a nadsázku. Jsi skvělá! :)

12 Karoll Karoll | Web | 12. června 2011 v 11:11 | Reagovat

takové počasí mám nejradši, asi jsem trochu zvrácená...ale na vyjížďky v autě to asi není ideální :D
Hlavně, že jste dorazili...
A z té včely bych se pominula.

13 mstajer mstajer | Web | 12. června 2011 v 23:04 | Reagovat

...Jsem si pořád říkal, co to tam takhle v noci za bouřky vyvádíte okolo baráku!

14 Lucka Lucka | Web | 12. června 2011 v 23:58 | Reagovat

[9]: Hmmm...netěsnící bedýnku říkáš? :-? Jenže co když někteří pojedou s netěsnící bedýnkou ještě rychleji? 8-O
[10]: Nojo, nebylo moc na vybranou. :-D
[12]: Já se držela volantu a doufala, že se ta včela neusadí na ovládání bliken nebo světel, abych si na ní v té tmě nesáhla. :D
[13]:To byla taková noční bojovka. :-D

15 brabi brabi | Web | 13. června 2011 v 8:48 | Reagovat

Máš takový zajímavý,dobrodružný,veselý a naprosto pohodlný ;-) život, že? Ještě,že jsi ta holka do nepohody.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.