Červenec 2011

Jak pěstovat pýchavky

31. července 2011 v 22:46 | Lucka |  Příroda
Dnes mi přišel takovýto mail: "Dobrý den, prosil bych o zaslání receptu jak pěstovat pýchavky, to by byla fakt pecka."
A protože odpověď není úplně jednoduchá, věnuji pýchavce tento článek...

Pýchavka obrovská neboli vatovec je poněkud zvláštní houba. Kdo ji nezná a potká ji, bude si myslet, že zde jakési dítko ztratilo svůj fotbalový míč, nebo že se právě sám setkal s nebezpečně velikým vosím hnízdem. Pýchavka může být o dost větší než lidská hlava a v porostu bíle svítí tak jako svítí na nebi měsíc v úplňku. Ale přestože je teoreticky vlastně nepřehlédnutelná, najít ji není zas tak úplně jednoduché.

Nejspolehlivější metodou jak získat tuto houbu je být ve správnou chvíli na správném místě. V našem okolí rostou pýchavky na několika zcela specifických místech. Pokud pro ni vyrazíte ve správný moment, bude houba s devadesáti procentní jistotou na naprosto stejném plácku, kde jste ji sebrali loni. Potíž je v tom, že toto místo je buď uprostřed dvoumetrových kopřiv, nebo se pro houbu musíte po čtyřech plížit nízkým, ale rozsáhlým porostem bezinek, nebo roste vysněná pýchavka hnedle vedle frekventované cestičky a tudíž po ní pátrá o dost víc očí, než jsou právě ty dvě vaše.

Vyrazit ve správný moment je kapitola sama pro sebe. Má zkušenost je taková, že jdete-li pro pýchavku na osvědčený plácek příliš brzy, nenajdete v horším případě nic, v lepším případě objevíte malou kuličku asi jako jablko velikou. Houbař hamoun zajásá, odhodí košík, vytáhne kudličku, vrhne se k houbě, ale pak ho škrholu hladového napadne, že kdyby sem zaběhl o pár dní později, nebyly by z pýchavky čtyři řízečky, ale třeba pět, šest...Opatrně se rozhlédne, jestli ho někdo neviděl, otrhá pár lopuchových listů a pýchavku si pěkně pečlivě přikryje, aby ji rozhodně už nikdo další nenašel.
No a druhý den tudy jde někdo úplně jiný a vidí hromadu podivně seschlých lopuchových listů. Kopne ze zvědavosti špičkou boty do té podezřelé kupky a už má o oběd postaráno!
Houbař lakota se sem brzy nato vrátí a rve si z hlavy poslední vlasy, že si včera nesebral tu mrňavou bílou kuličku, protože takhle má dnes akorát tak velké kulové a k večeři budou buřty s cibulí.

Existuje však řešení jak se takové houbové anabázi vyhnout....


Jak pěstovat pýchavky?

Podhoubí pýchavky si lze koupit ve vybraných prodejnách (osobně o žádné nevím), nebo si ji objednat na internetu. Já si nechala poslat hotovou sadbu - podhoubí bylo prorostlé pšenicí v nevelké sklenici a uzavřené alobalem. Počkala jsem několik dní na teplé, ale deštivé počasí a poté vyrazila s myceliem do terénu.
Vybrala jsem několik plácků, které typově odpovídaly požadovanému ideálnímu vzoru. Navíc byly všechny za plotem, takže případná mnou vypěstovaná pýchavka by byla dobře chráněná před nenechavýma hrabivýma rukama hladových pocestných.
Odborně jsem vyryla drn, s láskou rozhodila mycelium a přikryla ho hlínou jako peřinkou. Potom jsem všechna vybraná místa chodila dva týdny pečlivě zalévat, jak to stálo v návodu. Zašla jsem sem dokonce i když drobně sprchlo - jistota je jistota. V přiloženém prospektu bylo napsáno, že první pýchavky vyrostou po třech měsících až dvanácti létech. Samozřejmě, nečekala jsem, že hned za čtvrt roku budu sbírat valník plný pýchavek. Nicméně, houby nerostly ani o rok později. A upřímně řečeno, nevyrostly dodnes.
Ale není na místě věšet hlavu, protože pořád máme ještě deset let k dobru. To je poměrně slušná rezerva, takže jakmile se objeví první vatovec, dám hned vědět. Bude to fakt pecka!

Tak to je asi všechno, co jsem chtěla napsat k otázce "jak pěstovat pýchavky."

Myslím, že letos už je právě nejvyšší čas obout gumáky, oblíct nějaké omšelé montérky a jít si po čtyřech prolézt bezinkové houští...
Houbám zdar!


Ale pozor - jestli je tu někdo, komu kdy nějaká pýchavka vyrostla - jen honem s radou sem, v komentářích je místa dost!

Starší článek na podobné téma a také nějaké fotografie najdete ZDE.

Berounka včera a dnes

30. července 2011 v 21:33 | Lucka |  Retro
V minulém článku jsem popisovala slasti a strasti naší cesty po Berounce, kdy jsme se pokoušeli představit tenhle zvláštní svět také našim nejmenším dětem. Asi právě proto mi v mysli vytanula otázka jak je to vlastně dávno, kdy jsem tudy i já plula poprvé. Za tu dobu se změnilo mnoho věcí.

Doma jsem nakonec neodolala a vytáhla krabici se starými fotkami. Některá místa na obrázcích jsem vůbec nepoznala, ale jiná se zase tak moc nezměnila, jen lidé na nich...

1994
V roce 1994 se nám vždy podařilo posedět uvnitř Rozvědčíka a jak vidno, dokonce tam bylo možné nakoupit základní potraviny - rohlíky, chleba a samozřejmě mléko, které držím na obrázku.

2011
V současné době vysedáváme vždy pouze na venkovní zahrádce. Přesně tam, kde jsem byla fotografem dříve zachycená já, stojí teď Vašík (a podoba není náhodná). Po povodních je na fotce vidět zazděný světlík do sklepa a zdá se, že budova stále ještě vlhne. Zatímco horní snímek tehdy strejda fotil, zde byl sám vyfocen. Kačenka nemá na sobě šaty, ale jeho tričko, neboť jí byla zima.
Je zde ještě jeden důležitý rozdíl, který možná vysvětluje proč se věci mají tak, jak se právě mají. Kdo ho najde, bude oceněn plaketkou.

1992
Jez v Roztokách. Uprostřed v klobouku strejda Milan (který tehdy pochopitelně ještě strejda vůbec nebyl), vpravo hledí do dáli tatínek (který tenkrát samozřejmě taky vůbec nebyl tatínek). A řeka vesele teče...

2011
Stejný jez, který se téměř nezměnil. Ani člun se nezměnil, dokonce ani pádla ne. Jen tu teď stojí Vašík a do dáli hledí Kačenka.
1991
Obrovy boty stály i tehdy na úplně stejném místě. Prostě přesně tam, kde je obr nechal, když zkameněl. Zcela vpravo kolem tiše proplouvá náš člun.

2009
Jak jsem řekla, obrovy boty se za těch 18 let ani nepohnuly, zatímco náš člun je za tu dobu minul mockrát. A myslím, že tam ty boty ještě nějaký čas zůstanou. S nimi totiž hnedtak nějaká povodeň nepohne a lidem snad vadit nebudou.



AKTUALIZACE 2.8.:
Správná odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Jak vidno, za ta léta se z Restaurace U rozvědčíka stal Hostinec U rozvědčíka, což by mohl být důvod, proč se zde dnes nedajú kúpiť rožky a krabicové mlieko, právě jak to napsala Letitie a náleží jí tím pádem Zlatá plaketka.
(Ale jako vodák, který sem přičvachtal s pádlem přes rameno, s hladovým žaludkem a s vodou v botách, si na jídelák, psaný křídou na zdi hostince, rozhodně nestěžuji.)
Gratuluji!


Cesta do pravěku vede po Berounce

30. července 2011 v 0:34 | Lucka |  Cesty
Některé příležitosti je třeba chytit za pačesy dřív, než upláchnou. Proto jsme využili poněkud nečekané konstelace, kdy měl strejda Milan zcela náhodou volno, kdy jeho syn i můj syn odcestovali do Krkonoš a kdy jsme my i naše mladší děti zrovna byli všichni zdrávi. Naložili jsme v ten moment do auta člun a pádla a vyrazili jsme s dětmi na jeden den na Berounku.

Nechtěli jsme se pouštět do žádných větších akcí, proto jsme zvolili ležérní pohodlné tempo nafukovacího člunu. Šlo nám vedle vlastní rekreace především o uvedení našich nejmladších (3 a 4 roky) do vodáckého prostředí, o omletí dětských prdýlek říčním pískem a v neposlední řadě o to, aby si prckové už v ranném věku přičichli k prostředí dost vzdálenému jejich naduchaným postýlkám.

Posádka člunu: Já, strejda Milan, Vašík, Kačenka

Strejdův logistický plán:
Výchozí bod A - Skryje
Finální bod B - Roztoky
Na střechu auta naloží strejda své kolo. Poté nás všechny odveze do bodu A - Skryjí, vyloží nás se všemi zavazadly a zatímco budeme na břehu řeky nafukovat člun, přesune se strejda s vozem i kolem do bodu B - Roztok. Zde zaparkuje auto, sundá kolo a podél řeky došlape až k místu A (15 km), kde už bude připraven člun i my, posádka k vyplutí. Kolo zde dá správkyni kempu do úschovy a poté poplujeme člunem po řece až do bodu B, kde nasedneme do auta a zajedeme do bodu A, kde vyzvedneme a naložíme kolo před cestou domů. Pro strejdu je to trochu Železný muž, ale jinak musím uznat, plán naprosto geniální.

Hned poté, co strejda odjel a my zůstali na břehu řeky sami, přišla příležitost k prvnímu výchovnému momentu...

1. Výchovný moment - Kdo nemá loď, nejede!

Samozřejmě jsem věděla, že strejda na kole přišlape nejdřív za hodinu, takže máme poměrně dosti času. Využila jsem nastalé situace, dala dětem do rukou pumpu a vysvětlila jim, že na řeku se nepojede dřív, dokud nebude člun zcela nafouklý. Ležérně jsem se pak brouzdala mělkou vodou, abych dětem ukázala, že já rozhodně nikam nespěchám a že vše záleží teď jen na nich. Kolem přicházeli neustále další vodáci, spouštěli na vodu lodě a pomalu ujížděli do dálav. Věděla jsem, že tohle musí pohnout s každým. A taky že jo. Děti se daly do pumpování a foukaly, co jim síly stačily. (Ve skutečnosti dost brzo odpadly, takže jsem dílo dokončila já, ale i jejich snaha se cení.)

Už to skoro bude...

Něž strejda přijel, zbylo ještě dost času na koupání, sbírání kamínků a taky lastur škeblí. Jak vidno, těchto mlžů je v Berounce naštěstí stále dost. Dala jsem dětem svačinu a pak už jsem je pomalu oblékla do plavacích vestiček. A než jsme se nadáli, byl tu i strejda. Ale jak to tak bývá, zrovna v tom momentě zalezlo sluníčko kamsi za mrak a nepěkně se zatáhlo. A protože oba víme, že v dešti se vyjíždí špatně, rychle jsme posadili děti do člunu a hurá na vodu!

2. výchovný moment - Nejsme z cukru!

Sotva jsme vyrazili, spadly první kapky. Vytáhli jsme dítkům pláštěnky, a protože ani já, ani strejda jsme si pláštěnku s sebou nevzali, šli jsme dětem krásným příkladem v tričku a v plavkách. Stali jsme se tak živými důkazy toho, že člověk není z cukru a že když chce, nemůže ho v jeho konání zastavit žádný rozmar přírody. Následovalo krátké zoufalé intermezzo, kdy jsme se pokoušeli v největším lijáku skrýt i s lodí pod mostem, ovšem přes všechnu snahu nás proud stejně nakonec z úkrytu vynesl a my znova nastavili (nejen) své tváře větru, dešti.
Děti seděly v lodi jak dva hříbky a ani nedutaly.

Mokrý strejda a dva hříbky

Nic netrvá věčně, ani liják ne. Když bylo konečně po dešti, děti sundaly pláštěnky a nad řekou se udělal lehounký opar. Také z okolních lesů stoupala pára a halila do mraků blízká skaliska. Zpod mostů, stromů a přilehlých říčních hospod se po skupinkách postupně vynořovali mokří vodáci. Brzy nato vylezlo také sluníčko.

Cesta do pravěku - oblaka páry halí blízký obzor do mlhy...

...a skály vypadají poněkud strašidelně.

Voda nás rychle nesla dál a vše probíhalo v naprostém klidu, než se Kačence začalo chtít čůrat...

3. výchovný moment - Kdo začne řvát na lodi, ten popluje za lodí!

Zastavili jsme u nejbližšího vhodného břehu, abychom vyložili děti. Jeko většina takových míst, bylo zde dostatek bláta, přes které bylo nutné přejít. Kačenka zdolala překážku dobře, Vašík škobrtl a umazal si ruku. A protože kdyby byl doma, běžel by rychle k umyvadlu a umyl se mýdlem, jenže tady nebylo umyvadlo ani mýdlo a froté ručníček už vůbec ne, propukl Vašík v hysterický, nezastavitelný pláč. Umyli jsme mu ruce v Berounce, ale to evidentně nestačilo. Když nepomohlo naše vysvětlování ani uklidňování a když dětský křik trval už nesnesitelně dlouho, řekla jsem tiše a výhružně:
"Kdo začne řvát na lodi, ten popluje za lodí."
Synek si asi myslel, že jde o starý vodácký zákon a v momentě zmlkl jako pěna.
"Tos vymyslela tady a teď?", ptal se po chvíli strejda.
"Dost dobrá práce!" Uznale pokýval hlavou.

Blížili jsme se ke známé zastávce U Rozvědčíka. Doba pokročila, nějaký ten gáblík by rozhodně přišel k duhu. Vystoupili jsme z lodi a vyrazili k hospůdce. Nemá cenu nic zastírat, všichni vodáci to už stejně dávno vědí, proč to tedy nenapsat - z Rozvědčíka se stal pajzl nepajzlovatější! Možná si staré časy, kdy jsme zde stavěli na gulášek, poněkud idealizuji (ale ne, ne!), ovšem od doby, kdy se tudy v roce 2002 přehnala povodeň a všechno staré odnesla, řadí se tato hospoda do cenové kategorie blízké říčnímu bahnu. Lidí tu bylo jako v Las Vegas, všichni šilhali hlady a mezi nimi se občas objevila servírka, která řvala do davu, cože to zrovna na talíři nese. Přiléhající kiosek s občerstvaním pro jistotu zavřeli. Honem jsem poslala strejdu objednat dvě svíčkové, neboť ze dveří restaurace vycházela v pravidelných intervalech ženština v zástěře a hadrem postupně umazávala z vývěsní tabule jídla, aby všichni věděli, jak momentální vyžranost hospody pokročila.

4. výchovný moment - Záchod smrti smrdí!

Při čekání na jídlo si Vašík vzpomněl, že si tam na blátivém břehu ve svém neštěstí úplně zapomněl odskočit. Vyrazili jsme proto na WC. Místní záchodek byl vzkutku lidový.
"Mami, vždyť to tady smrdí!", vyděšeně se u mísy zarazil synek.
"Ne každý záchod musí vonět po fialkách. Hlavně na TO nesahej a pak si zkrátka pořádně umeješ ruce."
Vida, máme tu další výchovnou lekci. Aspoň teď bude vědět jak by to dopadlo, kdyby doma nesplachoval nikdo! Při pohledu na umyvadlo jsem ovšem zaváhala, jestli nemáme raději zaběhnout opět k Berounce.

Abych zde nebyla pouze špatným kritikem, musím dodat, že porce svíčkové byly opravdu veliké a chuťově vynikající. Kolem nás ještě nosili talíře s ovocnými knedlíky a ty také nevypadaly vůbec špatně.

5. výchovný moment - Nelze pobít mouchy všechny!

Děti se pustily hladově do jídla, zatímco my se strejdou jsme čekali, co zbyde (dobrovolně jsme se zhostili role tzv. "dojížďáků"). Vašík se neustále oháněl po mouše. Kdyby to bylo doma v kuchyni, vzala bych plácačku a udělalý s ní rychlý proces. Tady jsem ovšem byla nucena vysvětlit synkovi, že much je tu nejspíš ještě víc než lidí, takže všechny pobít nelze. Za určitých okolností pravidla neplatí a je třeba se přizpůsobit situaci. V tomto případě neokounět, necivět a zkrátka rychle jíst, než mu ty mouchy sežerou všechny knedlíky.

Dvakrát svíčková se šesti

Zatímco jsme jedli, začalo opět vydatně pršet. Zde strejda poukázal na slabé místo jeho logistického plánu. Kdyby totiž pršelo dál a pršet nepřestalo, musel by nás zanechat zde v hospůdce a pro auto do finálního bodu B, vzdáleného asi 7 km, doběhnout pěšky. Ze Železného muže by se tak stal Muž dřevěný.
Naštěstí pršet brzo přestalo.

Během naší další cesty jsme potkali dvě zajímavá plavidla. Prvním z nich byl vlajkový člun Prďák, který nezkažené děti překřtily na Pirátskou loď a druhým veliký vor podobný hausbótu, kde sedělo několik vodáků a nedělalo NIC.

5.výchovný moment - Nejen prací živ jest člověk

Když jsme vor míjeli, děti koukaly, koukaly a potom se Kačenka ptala:
"Tati, co ti lidé na tom domečku na vodě vlastně dělají?"
Jenže se nikdo neměl k tomu jí odpovědět. Po dlouhém tichu si tedy odpověděla sama:
"Vždyť oni vůbec nepádlují!....Oni tam JENOM JEDÍ!"
Byli jsme rádi, že to Kačenka správně pochopila.
Ano, o tom to je.

Vlevo jídelní vůz typu hausbót, vpravo Prďák

A to je asi tak všechno, co jsem chtěla napsat k cíli naší cesty. Musím dodat, že mě prckové příjemně překvapili. Jsou to drsňáci, ani bych to do nich dříve neřekla. Plavbu zvládli bez ztráty kytičky a ještě je třeba napsat, že v autě svorně usnuli asi po pěti minutách jízdy k domovu.

K Berounce se ještě vrátím někdy příště.
Starší článek na toto téma najdete ZDE.
Zatím AHOJ!




Medobraní 2011 - video

23. července 2011 v 22:03 | Lucka |  Včely
Dnes je zde (konečně) k nahlédnutí video, které bylo natočeno při našem květnovém medobraní. Jeho autorem je pan Josef Vokurka, který se na nás tehdy přišel podívat. Byla jsem tak zabraná do vytáčení medu, že jsem si kamery skoro ani nevšimla a proto byl pro mě výsledný film překvapením.
Zde ho předkládám v podobě, jak jsem ho už hotový od pana Vokurky dostala...

(Poznámka: Tento server si občas dělá co chce. Takže pokud zrovna nevidíte mě ve včelařském oblečku, ale právě se vám zobrazila letní bouře s krupobitím, nebo dokonce něco zcela úplně jiného, pak upozorňuji, že chyba není na vašem přijímači. Neděste se, panika není na místě. Zkuste aktualizovat stránku, třeba to napodruhé /nebo napotřetí/ server schroustá a načte správně...)



Letní byt pro Oříška aneb nechci slevu zadarmo

22. července 2011 v 22:31 | Lucka |  Ostatní havěť
"Škoda, že s námi nemůže být Oříšek venku, když je tak hezky", povzdechl si nedávno Honzík, když krmil své morče, zavřené v pokojíčku v kleci.
"No, však by se to dalo vyřešit. Uděláme mu letní bydlení", odpověděla jsem netušíc, k čemu jsem se právě svým výrokem odsoudila.

O pár dní později jsem s dědou vyrazila pro slepice do Ředhoště na trh. Místní obyvatelé zde každou neděli přemění své ulice, dvorky a vlastně celou obec v jednu obrovskou tržnici, na které koupíte asi všechno, co si zrovna zamanete. A když už jsme měli zakoupené pipky v krabici, všimla jsem si člověka, který stál u veliké hromady klecí. Byly to klece všech tvarů a velikostí a byly mírně použité. Veliká klec pro morče mě zaujala na první pohled.
Hned jsem se ptala, kolik by za ní prodejce chtěl, prý 500 Kč. Nemohla jsem se od ní odtrhnout, ovšem nebylo mi zcela jasné, kam bychom ji do auta mezi hromadu květináčů, zeleniny, součástek a nářadí ještě dali. (Navíc se tam ještě musí vtěsnat ta drůbež!)
"To nekupuj!", vyřešil mé dilema děda, kterého už bedna se slepicemi tížila.
"Tu ti přivezu za pětku ze šrotu. Tam jich maji!"
Trochu jsem zapochybovala, ale mé rozhodnutí tím bylo jednodušší.
Domů jsme jeli zkrátka bez klece.

Pár dní nato děda opravdu klec přivezl. Byla za pětku, byla obrovská, pletivo silné jak v kleci na medvěda, ale měla jednu drobnou vadu - chyběly jí dvě stěny.
"No, bude to chtít pěkný budník do rohu a taky vyrobit nějaká dvířka...", hodnotila jsem situaci.
"A pořádná dvířka - potuluje se tu všelicos a nejen v noci! A taky to bude potřeba odrhnout a natřít...," pokračovala jsem.
"Neboj." neztrácel děda optimismus, "Budník mám doma. Je trochu větší, ale zaříznu ti ho a zítra ho tu máš."
Vzala jsem drátěný kartáč a šla čistit stěny klece.

Ani druhý den děda nezapomněl splnit své slovo a budník přivezl. Zařízl ho, jak se to zrovna povedlo. Na první pohled mi bylo jasné, že celý kraj budu muset řezat znova, potom vyměnit shnilé panty a rezavou petličku a celé to vyčistit a natřít. Koupila jsem si pantíky a barvu na dřevo a nový štětec dala do ruky Honzíkovi, aby z toho taky něco měl.
Další dopoledne jsem trávila montováním budníku ke konstrukci klece.

Odpoledne děda svařoval z tyček dvířka k letnímu bydlení. Měla jsem přesnou představu, jak by mělo výsledné dílo vypadat, takže jsem mu nejspíš dost zamotala hlavu. Ale trpělivě vařil a vařil a výsledek dopadl slibně.
"Panty sice trochu haprujou, ale tam si dáš monteksku", předal mi svou odpolední práci zpocený děda, naložil svářečku a vrátil se spokojeně domů.
Dala jsem tam monteksku.

Příští den jsem vyrazila do Berouna pro pletivo. Honzík trval na tom, že roli drátěnky ponese k autu sám. Jeho pohyb v davu lidí jsem sledovala s neskrývanými obavami. Pletivo mělo okraje hodně ostré a přes všechnu synkovu snahu jsem si jista, že tu a tam zcela určitě šmejkl o lýtko nic netušícího kolemjdoucího. Koledovali jsme si o pár facek, ale nic naplat, nemají chodit tak blízko...
Taky jsme cestou zakoupili hnědý Eternal na kov, aby celé výsledné dílo korunoval.

Když jsem další den ráno napínala drátěnku na stěnu klece, pomalu mě ten letní byt pro Oříška přestával bavit. Už jsem nad ním trávila bezmála týden. Sakra, kdo tohle vlastně vymyslel?
Pletivo bylo opravdu ostré, takže za chvilku jsem měla prsty jako zdejší kolotočář, který si evidentně sám spravuje autíčka vlastního autodromu, takže když od nás bere peníze za atrakci, má vždycky ruce jako řezník.
A čím mě má činnost bavila méně, tím více jsem spěchala a tím častěji jsem se napíchla na nějaký zákeřný skrytý drátek, aby se kruh mého vzteku uzavřel. Častovala jsem tu tupou konstrukci jadrnými nadávkami a občas jsem nebyla daleko tomu, abych do celého morčecího domečku s rozběhem kopla.
Sem tam se objevilo nějaké dítko, obešlo a prohlídlo vznikající Oříškův letní byt, zcela ignorovalo svou zakrvácenou matku a pak řeklo okřídlenou větu:
"Kdy už to bude?"

Ký ďas mě vnuknul dát se do tohohle prokletého díla?
Proč musím týden opravovat zničené a spojovat neslučitelné?
A vůbec - cožpak by morčeti venku nestačila krabice od banánů?
Vysypala jsem se do toho.
Kdyby měla peněženka oči, brečela by jak želva.
Proč jsem nedala v Ředhošti 500Kč za hotovou, natřenou, nerezavou a naprosto funkční morčecí klec?

Odpovědí budiž citát Miroslava Šimka: "Nechci slevu zadarmo!"

Přišla bych o ten krásný pocit z dobře vykonané práce, o pýchu nad vlastním dílem, o naprosto přesně splněnou představu, jak má letní dům pro Oříška vypadat a taky o dva výlety do Berouna.
Přišla bych o možnost zalaškovat si nad výběrem vkusných barev i o několik škrábanců, které když mě nezabijí, aspoň mě posílí.
A hlavně bych přišla o těch 500Kč, které ať radši příště vyletí komínem, jestli mě ještě někdy napadne vyrábět takovou pitomost!

Závěrem:
Oříškův letní byt jsem úspěšně dokončila. Když jsme chtěli s Honzíkem odnést klec na místo, zjistili jsme, že váží asi metrák. No co, aspoň domeček žádná liška nenadzvedne a nepřepadne chudáka Oříška ze zálohy.
Nakonec jsme si poradili, odvezli jsme klec na místo na dětském odrážedle (vida, na co všechno se ještě může dopravní prostředek pro mimina hodit!).
Pak jsme vypustili morče do klece.
Co tomu řeklo?
Dvakrát oběhlo výběh, ukouslo nějakou trávu, zapanáčkovalo a pak hupslo do budníku.
"Super!", zvolal Honzík.
A to je všechno.
Nic dalšího se totiž nedělo.
Tak dobrou noc!


Nebezpeční primitikové

21. července 2011 v 23:02 | Lucka |  Perličky a vtípky
Koupila jsem vaničku borůvek a dnes jsem z nich udělala dětem poháry s pudinkem. Vašík přisedl ke stolu, vzal do ruky lžičku, nabral z mističky, ovšem v posledním okamžiku se zarazil, podíval se na mě a pravil zkoumavě:
"Mami, jseš si naprosto jista, že jsou v tom poháru borůvky?"
"A co jiného by tam mělo být?"
"Přece primitikové. S borůvkami se snadno spletou, když nedá člověk pozor. Nejsou v tom primitikové?"
"Hm... A co by se stalo, kdybych snědla primitiky?"
"To by bylo špatné. To by ses otrávila, celá bys zoranžověla a pak by z tebe byla mrtvolka děsivá!"
Ještě jednou jsem se pozorně podívala na pohár.
Nebyli v něm primitikové.
Oddychla jsem si.
"Ne. Jsou to opravdu borůvky."
"Tak dobrou chuť!"
A Vašík se dal spokojeně do jídla...

Primitikové

Výchovné obaly v praxi

20. července 2011 v 22:56 | Lucka |  Retro
Zcela nedávno se mi dostala do rukou unikátní sbírka nálepek z krabiček od sirek. Jejím autorem byla má prababička a album vzniklo asi koncem padesátých let. Byla to doba hesel a velkých cílů, což se zrcadlí i na těchto etiketách. Pokud pominu několik prvních stran alba s obrázky továrními a závodními, je zde dost nálepek věnovaných sportovcům, Olympijským hrám a samozřejmě Spartakiádě. V dalších řadách jsou zde srovnané také obrázky zeměpisné (těm bych se mohla věnovat někdy příště) a nakonec skupina etiket, které mě zaujaly nejvíc - etikety výchovné a varovné.

Jak vidno, výchovná etiketa je téma tak široké, kam až lidská blbost a nezodpovědnost sahá, tedy téma prakticky neomezené. Fanatazii se zde meze nekladou a výsledkem jsou pak zápalky, které vám budou na každém rohu připomínat, co neblahého by vás mohlo potkat, kdybyste je, vy hazardéři, náhodou neposlechli.

Etikety jsem rozdělila do tří skupin podle toho, koho měla krabička především oslovit...

Skupina 1. - Děti
Přestože zápalky dětem do rukou nepatří (což na žádné z těchto etiket napsáno není), i na krabičkách od sirek je dost instrukcí určených výhradně pro mládež.
Tedy domnívám se, že pro mládež...

Ulice není hřiště
Na obrázku si jeden chlapec nezodpovědně pinká a druhý si s obručí vyloženě koleduje o malér.
Černá Volha už se blíží...

Tahal dědek řepu

19. července 2011 v 0:24 | Lucka |  Příroda
Mám dojem, že letos prší trochu více než obvykle. Nebo alespoň není takové sucho, jako touto dobou většinou bývá. Ne že bych si dělala o počasí poznámky, ale pozoruji to na našem políčku. Sleduji, jak si tam pěkně vegetí hrášek a mrkvička, ani moc nezalévám, chodím okolo a jednoho dne se otočím a zjistím, že najednou všechno mizí v džungli plevele. Každý rok si říkám, že se mi to už příště nestane, že si to musím lépe ohlídat a každý další rok je to nakonec zase stejné.
Cibule se schovává mezi laskavce, uprostřed kukuřic bují starček (našimi dětmi zvaný dědeček) a cuketám už z pralesa lebed kouká jen horní list jako vlajka na hlavním stěžni potápějící se lodi.

V takové situaci jsou jen dvě možnosti - otočit se, zbaběle prchnout hodně daleko od políčka a nechat svou rozmazlenou zeleninu na pospas plevelům a slimákům, nebo si vyhrnout rukávy, plivnout do dlaní a dát se do nerovného boje. Zvolila jsem druhou možnost.

Ponořila jsem se na kolenou do té džungle a propletená zeleň se za mnou zavřela. Vodítkem mi bylo pár slunečnic, takže jsem věděla, že se neztratím a taky v kterých místech asi mám začít hledat cibuli. Byla tam. Když jsem vyrvala všechen pěťour, vypadala dokonce dost dobře. Z jedné strany mě kryla slunečnice, ze druhé řada kukuřic, takže jsem byla úplně zapadlá v zeleni. Slyšela jsem, jak kolem políčka pořád někdo chodí a hledá mě.
(Chachá!)
Neviděli jste maminku?
Kam zmizela Lucka?
Před chvílí tu byla.
Kde jen může být?
Záhada!


Slunečnice - můj hlavní navigační bod

Na slunečnici si přišla odpočinout vosička.
Seděla dost dlouho, evidentně nikam nepospíchala.
Já vlastně taky ne.

Potom přiletěl tenhle čmelák.
Byl celý obalený pylem a vypadal dost udřeně.

Mrkev jsem během plení i projednotila. Neměla jsem to úplně v plánu, ale nakonec to tak dopadlo. Ale mrkví tam zbylo ještě dost. Aspoň budou mít místo a vyrostou veliké, že bude Přemek Podlaha jen závistivě kulit oči.
Snažila jsem se vyhýbat kopru, abych ho taky nevyplela (jak jsem tak rozjetá...). Kopru máme letos opravdu dost. Když jsem se jím prodírala, voněla na políčku kulajda. Zde si našly místo k životu dokonce pcháče. Ještěže jsem je včas vytahala, jinak by s nimi šlo do kopru možná celé políčko..!

Sluníčko v kopru

Prodírala jsem se dál směrem k rajčatům. Zde se uchytila tráva ježatka. Některé exempláře už byly nad kolena vysoké a ježily se mezi opěrnými tyčkami rajčat...no...jako ježatky. Tento plevel má dosti širokou základnu, což poskytuje jednu velkou výhodu. Když se do toho opřete, když to rvete silou jako dědek řepu a podaří se vám to celé vytáhnout i s balem kořenů, máte vypletý skoro metr čtvereční. Najednou to jde hrozně rychle.
Nesmí se ovšem zapomenout nechat tam ty rajčata!

Během práce jsem si náhle všimla, že nejsem sama. Zaznamenala jsem za zády nepatrný, ovšem opakující se pohyb. Nejsem tak najivní, abych si myslela, že se tudy za mnou někdo plíží, aby mi pomoh! I když nakonec to tak skoro bylo. Jak jsem rvala ty hroudy a obracela hlínu, všimla si toho místní kosice a vyrazila hned využít situace. Sbírala hmyz rychlostí blesku jen kousek ode mě a naprosto mě ignorovala. Možná už jsem vypadala tak, že ten pták nevěřil, že bych mohla být člověk.
Jen jsem zírala, co všechno z půdy ten kos tahal! Pravda, zcela nedávno upadl v nemilost, protože mi ožral převislé jahody a vyškubal ze skalky netřesky, ale tímto si opravil reputaci. Nezbylo mi než kosa rehabilitovat a uznat, že těch pár jahod mi za ty hromady posbíraného hmyzu rozhodně stojí.

Paní kosová dělá čistku hned za mnou...

A kde vlastně lítá pan kos?
Nojó! Zase támhle klábosí s dudkem!

Uprostřed políčka jsem narazila na orchidej.
Asi ji tam loni někdo zapomněl.

Když jsem se dotrhala až k cuketám, sluníčko už dost připalovalo a proniklo i skrz džungli ke mě. Tak tedy dnes padla, začalo mi být horko. Dokonce i kosice už to vzdala. Zato se objevily vosy a další protivný hmyz, který si to dopoledne naštěstí přispal.
Dost, pokračování příště.
Doufám, že se prokutám až na konec políčka dřív, než to zelené svinstvo na začátku všechno vyroste znovu.
Koneckonců jako každý rok...

Na závěr přidávám foto - tzv. double cuketa, neboli cuketa dvojče v rodinném balení.
Je určena pro opravdu velké nebo hodně hladové rodiny.

Vše záleží na rytmu!

14. července 2011 v 16:14 | Lucka |  Co mě ještě baví
Strejda přivezl beránka. Ne čokoládového, ani porcelánového, zkrátka klasického čtyřnohého. Jenže tenhle nebyl na mazlení, neboť byl stažený z kůže a byl v úpravě kuchyňské. A strejda přivezl taky k beránkovi náležející vnitřnosti, řečené droby neboli pajšl, protože bez pajšlu je takový beránek jen polovina skopového.
Úplně vidím, jak se teď kdekdo otřásá a šklebí, a diví se, jak mohu psát o něčem tak ošklivém. (Fůj!) Ale je třeba si uvědomit, že ten pajšl má nárok vypadat hnusně, protože pajšl není žádná modelka a není tu pro krásu. Pokud se pajšl ocitne ve škopíku, znamená to, že jeho fyziologická role skončila a nyní přichází role gastronomická, tedy pro nás stolovníky důležitější. Zde už záleží pouze na lidech, aby si s ním správně poradili a aby ten nevábný obsah škopíku pěkně popadli a s láskou přetvořili v něco dobrého, esteticky dokonalého a hlavně chutného. A co může být v takovém případě lepší, než pěkně na ohni pečený šašlik.

Dá se říci, že má tento pokrm má u nás již jistou tradici, i když nepečeme obvykle maso skopové, ale kozlečí. Pokud snad někdo tápe a neví oč tu běží, odkazuji ho na starší článek ZDE.
Jak jistě každý pochopí, napichování špízů je docela hračičkování, které mi vždy zabere i několik hodin práce. Tentokrát však bylo vše snadnější - beránek byl jen jeden a s přípravou mi přišel pomoct strejda Milan.

Úplně nejdůležitější je správně zvolit pořadí použitých surovin na jehle. Aby bylo dílo dokonalé, nesmí se potkat dva stejné kousky masa u sebe, slanina musí být správně rozložená a všeho je třeba tak akorát. Každoročně si před prvním špízem lámu hlavu, jak to všechno budu napichovat po sobě, aby to celé nakonec ladilo v jeden harmonický, oku i hubě lahodící celek. A když už mám konečně pořadí vymyšlené v hlavě, bez problému si ho zapamatuju až tak u desátého špízu a to je, jak každý uzná, dost pozdě.

Ovšem letošní šašlik byl v tomto směru průlomový. Strejdovi i mě po několika nezdařených pokusech s nesprávně řazenými surovinami na jehle došlo, že to chce nějaký zlepšovák. Dali jsme tedy chytré hlavy dohromady a vymysleli jsme způsob, který zde píšu nejen pro případné další tápající napichovače, ale taky hlavně pro sebe, abych to tu celé jednou našla, až to za pár dní všechno zapomenu.

V čem je vtip?
Jak řekl filmový klasik: "Vše záleží na rytmu!"
Napichovači si stoupnou vedle sebe, do pravé ruky vezmou každý prázdnou jehlu a levou rukou nabodnou nejprve silnější kousek cibule, který poslouží jako základní kámen celého špízu.
Potom všichni sborově spustí následující popěvek, který doprovází také činností:

Napíchneme masíčko,
na masíčko srdíčko,
na srdce je slaninka,
po slanince ledvinka,
ještě maso mohu-li,

Ref: já rád játra,
ty rád játra,

zamkneme to cibulí.

Verše se pochopitelně opakují, dokud není jehla plná, melodii může zvolit každý vlastní. Již u druhého špízu napichovači synchronizují pohyby i nápěv a začnou připomínat černochy na bavlníkové plantáži. Práce jde pěkně od ruky, jeden špíz je jako druhý, nikdo nemá zbytečné prostoje s přemýšlením. Popěvek se stává s každou jehlou jistější a dokonce i rychlejší, stejně jako práce rukou.
Na množství napichovačů nezáleží, každý odvede svůj stejný díl práce a nikdo se nemůže zašívat, jinak ztratí verš a těžko pak bude naskakovat do rozjetého vlaku.
Navíc by ho ostatní rychle odhalili a kdo nepracuje, ať nejí!

Tak to je asi tak všechno, co jsem k tomuto postupu chtěla napsat. Vlastně to není nic nového, protože tajemství rytmu znali již staří galejníci a jakpak jim to pěkně šlapalo!
A to jedli po práci jen šlichtu!



Tajemství plného hrnku

8. července 2011 v 22:00 | Lucka |  Perličky a vtípky
U snídaně hledí Vašík dlouze do svého hrnku...
"Mami...a je to mlíčko od naší kozičky?"
"Ne, tohle není od naší kozičky, tohle je z krabice."
Chvilka ticha a pak povzdech:
"Aha. Takže je to zase od cizí krávy..."


Pařez hřeje třikrát

6. července 2011 v 23:58 | Lucka |  A co mě nebaví
"Víš, chlapče, takový pařez hřeje hned třikrát. Poprvé když ho sám celý zpocený vykopáváš, podruhé když ho štípeš na polínka a potřetí tě ještě pěkně zahřeje v zimě v kamnech.
Pařez hřeje třikrát."
(Čítanka základní školy)

Není to tak dávno, kdy se nad námi čisté nebe zatáhlo a přehnala se bouře, za kterou by se nemusel stydět ani jednonohý kapitán John Silver. Blesky křižovaly oblohu, po silnici tekly potoky vody, vítr ohýbal stromy a stěrače naprosto zbytečně lítaly po předním skle sem a tam jako dva blázni. Tou dobou jsem se zrovna nacházela za volantem auta a s vyděšeným dědou a s rojem včel v kufru jsem se ploužila nocí křivoklátskými lesy.
Domů jsme dojeli pozdě, ale v pořádku.
Když došlo ráno konečně na sčítání škod, našla jsem pár shozených květináčů, polámané divizny, metráky hlíny usazené na ulici, povalené tyčky u výběhu a ještě něco, co by mohlo být vcelku nezajímavé, kdyby tomu správně sehrané okolnosti nedaly punc závažnosti.

Na okraj výběhu stál na hranici lesa dub. Žádný drobeček, koruna jak hrom, kmen jedním slovem mnohomužný. Když přišla zmiňovaná bouřka, zkrátka s tímhle dubem zavrtěla, párkrát se zatočila a letitý strom jen tak vyvrátila a povalila. Žuchl do výběhu, zlámal pár ohradníkových kolíků, ale co bylo nejhorší, lehl rovnou na Honzíkův dlouho a pracně budovaný bungr. Z bungru zbyla placka a přestože uvnitř v okamžiku katastrofy nikdo nebyl, stala se tak faktická tragédie. Když synek uviděl apokalypsu svého díla tváří v tvář, propukl v zoufalý pláč a jeho nářek se nesl spletí tlustých dubových větví a ozvěnou mu byly jen mlčící žaludy.

Nakonec se do celé věci vložil děda. Nic není tak horké, jak se to uvaří. Dub se zkrátka rozřeže, odvozí, na podzim se s ním ještě pěkně zahřejeme a bungr se prostě postaví nový a bude.
Jak jednoduché, jak prosté.
Na takový kus stromu je ovšem třeba se řádně připravit. Děda si k tomu účelu zvlášť promazal a seřídil celou motorovou pilu a řetěz zavezl pro jistotu nabrousit do odborné firmy. Nic nenechal náhodě.
Dnes ráno konečně vyrazil na dub.

Zrovna jsem se ponořila do džungle políčka a vytrhala prvních pár drzých plevelů, když se z lesa ozvaly zvuky motorové pily. Byly pravidelné, takže bylo zřejmé, že práce jde dědovi hned po ránu pěkně od ruky.
Netrvalo dlouho a u políčka se objevila babička. Zřejmě neměla doma stání. Ptala se, kde přesně dub leží a vydala se tím směrem. Nebylo to těžké, stačilo jít po zvuku.
"Jdu se za tím dědkem radši podívat, aby si neuříz hlavu. Prý je to strom jak hrom..."

V poledne jsme se všichni sešli u oběda.
"Je to strom jak hrom", hlaholil děda, "to bude dřeva, to uvidíte! A z toho spodku nařežu sedátka k ohništi!", mnul si spokojeně ruce.
"A jak to šlo?", ptala jsem se.
"Dobře. Akorát ten řetěz budu muset znova nabrousit. Ke konci se mi tam zakous a nemoh jsem s ním vůbec hnout. To víš, je to tvrdé dřevo. Ale já si poradím..."

Už bylo dávno po obědě, Vašík se ukládal k spánku, když mě z odpoledního klidu vytrhl tatínek:
"Honem mi podej hasičák, v lese hoří!"
S hasičákem je to zapeklitá věc. Pokud si vzpomínám, když naposled hořelo u nás v kuchyni, byl uklizen právě za těmi dvířky, které hořely nejvíc. Z toho jsem tehdy usoudila, že toto místo není pro hasičák vhodné a přemístila jsem ho jinam. Takže teď byl na místě naprosto správném, jenže jsem si nemohla zaboha vzpomenout na kterém. Pochopitelně, okamžik paniky činil své nepěkné dílo.

Má rada: Hasičák nikdy nestěhuj! I hasičák umístěný na naprosto pitomém místě je lepší než hasičák na místě správném, ale neznámém, tedy hasičák žádný.

V okamžiku, kdy jsem přístroj konečně objevila a tatínek s ním odběhl do lesa, jsem se stala jen přihlížejícím divákem. Z okna jsem sledovala černý dým, který stoupá z místa ne nepodobného místu dědova ranního konání. Mýlka byla vyloučená. Po pár minutách přiběhla udýchaná babička Jitka:
"Honem mi dej nějaké kanystry, natočíme vodu. Děda zapálil les!"
Potěš koště, napadlo mě!
Hodili jsme kanystry do traktoru a už jsem viděla, jak s nimi babička míří k vodě a do valníčku ještě přiskakuje zvědavý Honzík.
Vašíkovi jsem raději nic neřekla, jinak by se tam chtěl jistě rozběhnout taky.
Co je horší než hasit les? Stát v okně, hlídat hrající si mrně a sledovat nezúčastněně kouř. Když už mám být jen divákem, stanu se i bonzákem. Vzala jsem mobil a zavolala dědovi. Zvedla to babička. Opatrně jsem jí sdělila, že tatínek právě odešel hasit požár a Jitka s Honzíkem zrovna plní kanystry vodou.
Netrvalo dlouho a děda se kolem nás prohnal zrovna jako vítr při té osudné bouři.

Všichni zmizeli v lese a já zůstala sama s Vašíkem a vířícími představami. Naštěstí kouř viditelně slábl, takže postupně s ním mizely i mé nejčernější myšlenky.

Když se ruka k ruce přidá, tak se dílo podaří. Oheň zdolali bez hasičského záchranného sboru, ale zapotili se pěkně. Což o to, plameny se podařilo zadusit hned, ale v zemi doutnaly trouchnivé dubové kořeny. Nezbývalo vzít krumpáč a sekeru a celý kořen (viděli jste někdy dubový kořen?) vykopat a vyvalit ven, osekat hořící části a pak vše ještě řádně prolít vodou.
Stále si lámeme hlavu, jak to ten děda motorovou pilou vlastně dokázal?
Musela odletět jiskra, uchytit se kdesi dole v pilinách, zakutálet se pod zem do suchého koření (včera pršelo celý den), jiskru tam rozfoukal asi krtek...
Svým způsobem se jedná o unikátní věc, takové nedopatření, ke kterému dochází maximálně jednou za deset let. Kdyby děda opravdu chtěl zapálit les, tímto způsobem se mu to nemůže nikdy povést.
Kouzlo nechtěného, které umí jen on.

A co čítanka neví?
Některé pařezy hřejí i čtyřikrát!