Srpen 2011

Dovolená mezi uhlím

30. srpna 2011 v 19:41 | Lucka |  Cesty
Tak hlásím, že jsem opět zde!
Za sebou mám týdenní rodinnou dovolenou na Šumavě a cítím se jako král. Někdy je krásné dovolenou prožít a jindy je zase vítězstvím ji přežít. Ono to totiž bývá tak, že na vysněnou, dlouho a pracně plánovanou dovolenou se v poslední chvíli vždycky nějak nalepí podivné neočekávané problémy, které celý zbytek roku číhaly skryté někde v koutě a všichni kolem si mysleli, že do zimy už tyhle problémy vůbec vylézt nestihnou, nebo že už možná chcíply docela.
To je ovšem fatální omyl! Pochopila jsem, že problémy to mají obráceně. Celý rok se válejí a rekreují a netrpělivě čekají na svoji chvilku, která přichází právě v momentě naší dovolené.

Jako každý rok i tentokrát se z našich jinak poměrně spořádaných dětí staly v okamžiku odjezdu bytosti abych tak řekla akční, což znamená rozjívené, hlasité a nezvykle pohyblivé, takže si mnozí kolemjdoucí mohli myslet, že máme děti hluché nebo naprosto zvlčilé a i já jsem musela uznat, že mi občas připomínaly pár špatně cvičených opiček.

Když už se poněkolikáté stalo, že Vašík šermoval v restauraci příborem jako Zorro mstitel a když si Honzík stihl na skluzavce během krátké chvilky roztrhnout kalhoty a uškubat tři parádní knoflíky od nové košile (které jsme pochopitelně už nenašli), začala jsem přemýšlet o nějakých funkčních kázeňských postupech.



A jelikoš jsem nechtěla přivézt z dovolené děti vlastní rukou roztržené na kusy a druhá hlava mi začínala pučet již od prvního dne, nakonec jsem vymyslela poměrně banální pedagogický systém - načmárala jsem na papír pár čar a nadepsala jména (včetně maminky a tatínka - regule musí být spravedlivé). Sem budu zapisovat výhry a postihy - za dobrý skutek červená hvězdička, za chování zvířátka, které právě prchlo z klece, černý puntík. Černý puntík maže červenou hvězdičku. Kdo bude mít při odjezdu červených hvězdiček nejvíc, získává bonus.
Bonus je magické slovo.
Bonus voní vítězstvím.
I když bonus blíže nespecifikuji, předem vím, že o něj bude zájem.
Bonus je totiž něco, co nemají ti ostatní.

Papír jsem viditelně přišpendlila na nástěnku v našem apartmánu. Hvězdičky a puntíky na něm v průběhu dalších dní přibývaly a postupně mi docházelo, že jejich sled začíná tvořit jakýsi deník, ve kterém příčiny předcházejí neodvratné následky a naopak. Z mého pedagogického snažení vznikla osnova, podle které lze napsat článek o naší letošní dovolené...




* č. 1 - Vašík - za půjčení lopatičky
Funkčnost systému jsem testovala hned při první příležitosti, kterou bylo seznámení s pískovištěm, přiléhajícím k apartmánu. Že to bude fungovat jsem poznala hned. Vašík s vidinou první červené hvězdičky půjčil bez reptání Honzíkovi lopatičku, kterou by ho za jiných okolností spíše praštil do hlavy. Budoucnost naší dovolené vypadala v ten moment hned růžověji.

* č. 2 - Honzík - za snědení zeleniny
Večer jsem sklízela další plody svého výchovného snažení. Když má Vašík hvězdičku, musí ho jeho bratr dohnat stůj co stůj! V restauraci snědl Honzík celý řízek s bramborami, ale v zájmu hvězdičky do sebe ukázkově nasoukal i celou zeleninovou oblohu o kterou běžně ani neumaže příbor.

* č. 3 - Vašík - za jídlo příborem
Vašík dobře viděl, že se z bratra stal zcela náhle býložravec. Bylo to podezřelé a on věděl proč - Honzík to hraje na hvězdičku! Zorro s nebezpečnými vidličkovými výpady zmizel jako pára nad hrncem. Vašík se v téže restauraci najedl zcela způsobně a nakonec si ubrouskem decentně utřel ústa.
Nevycházela jsem z údivu.

Ale jak jsem již řekla, příčina předchází následek a mému divení nebyl konec. Honzík zřejmě snědl v restauraci zeleniny nepřiměřeně mnoho. Vzhledem k tomu, že jindy se této barvě vyhýbá velikým obloukem, byla pro něj obloha na talíři tak veliká, že organismus tuto vitaminovou bombu zkrátka neustál.
Ráno se synek probudil s nehorázným kroucením a následovaly abych tak řekla střevní problémy rychlého rázu. Následující den jsem tudíž trávila s toaletním papírem v ruce mezi synkem a záchodem. Napadlo mě, že jestli to tak půjde dál, čeká mě dovolená dosti kuriozní - dovolená mezi uhlím. Zní to pěkně i když se jedná o uhlí živočišné.

* č. 4 - Honzík - za samostatné dopoledne
Tato hvězdička hovoří o tom, jak jsme vyrazili do Vimperku pro další zásobu léčiv, zatímco Honzík trpěl v apartmánu sám a své dojmy nám v krátkých pravidelných intervalech akčně telefonoval mobilem.

* č. 5 - Tatínek - za nákup alkoholu
Tatínkova hvězdička nepotřebuje komentář.

Třetí den se situace trochu stabilizovala. Odvážili jsme se vyrazit všichni společně do známého pralesa Boubína. V baťohu jsem nesla náhradní oblečení a tatínek zásobu toaleťáku. Naštěstí jsme nic z toho nakonec nepotřebovali. Honzík měl barvu jako ta snědená zelenina, ale statečně kráčel s námi. Nakonec se usadil na pařezu a nazval naši lesní cestu Stezkou smrti. Něco na tom bude, protože se mi v té chvíli vyklubal na noze zcela nový puchýř.

* č. 6 - Honzík - za zdolání Stezky smrti


O kus dál jsem chtěla vyfotit děti pod vzrostlým dubem. Moc nechybělo a bylo by nám horko (ono horko bylo stejně, ale mohlo být ještě větší). Vašík si včas všiml, že u paty stromu je nenápadné, ale veliké vosí hnízdo. Tím nás nejspíš zachránil před katastrofou.

* č. 7 - Vašík - za objevení vosího hnízda

Svoji novou hvězdičku stačil ovšem ve stejném dni vykompenzovat černým puntíkem za nadávání. A že Vašík nadávat umí, to je už známá věc.

č. 1 - Vašík - za nadávání Honzíkovi

Další den následovala výprava k prameni Vltavy. Bylo takové vedro, že mě tatínek moudře upozornil, abych nedávala do batohu celou šišku salámu jako obvykle, neboť by po dni stráveném v tropickém horku mohla jít večer domů vlastním krokem a jeden záchod by nám v takovém případě sotva stačil.
Jistě, koupím tedy v krámu přiměřeně salámu krájeného a obligátní rohlíky k tomu. Nevím, jestli se to stalo tím vedrem, nebo jsem se už viděla u pramene, z krámu jsem zkrátka přinesla jen ty rohlíky a na salám jsem si vzpomněla až když nás kousek od cíle začal trápit hlad. U Vltavy jsme byli tím pádem odkázáni na rohlík a vodu jako ten Dalibor, co se učil housky.
Černý puntík jsem si dala sama.

č. 2 - Maminka - za zapomenutý salám

Ale hlady jsme nezemřeli. Naštěstí synek po chvíli objevil kus od cesty plantáže borůvek. Zde jsme abych tak řekla zabivakovali a modrými bobulemi doplnili naši zoufalou rohlíkovou stravu. Jak příjemné!


* č. 8 - Honzík - za nalezení borůvek

Ani z této hvězdičky se ovšem synek dlouho neradoval. S modrou pusou a černými dlaněmi jsme došli až k prameni. Nálada byla výborná. Obrátili jsme se zpět, kluci utíkali nejdřív napřed, pak zase zůstávali vzadu za námi a nakonec si zpříjemňovali cestu hrou Kámen, nůžky, papír.
A to byl právě kámen úrazu. Zrovna když vytáh Honzík papír a chystal se zabalit Vašíka, objevil se v zatáčce cyklista. Cyklista jel svižně vpravo, všichni pocestní uhnuli vlevo... tedy až na Honzíka. Rozhodl se uskočit právě na tu stranu, kde se řítilo cyklistovo kolo. Skřípot kamení, drnčení plechu a strašná rána - synek letěl dlouhým obloukem přes příkop do borůvek a cyklista přes kolo na ústa.
Jako zázrakem se nikomu nestalo nic vážného. V batohu jsem měla malou lékárničku. Cyklistu jsme zvedli, pošramocený byl pěkně, ale ošetřit nechtěl. Zato Honzík, když se probral z leknutí a vylezl z křoví, spustil svou sirénu. Naštěstí měl přejeté jen prsty u nohy a rozbité koleno, což spravilo lepíčko.
Ale (hodně) černý puntík ho neminul.

č. 3! - Honzík - za sejmutí cyklisty

Druhý den ráno Vašík koukl na nástěnku a viděl, že opět nadešla jeho chvíle. Rozhodl se na sobě zapracovat....

* č. 9 - Vašík - za rychlé oblékání

...což mu však dlouho nevydrželo. Muselo to být dost drsné, neboť další puntík za nadávání psal dokonce tatínek.

č. 4 - Vašík - za nadávání

No a to je k naší pedagogické nástěnce vše. Jak vidno, vítězem se stal Honzík a já si teď budu chvilku lámat hlavu nad tím bonusem. Co se slíbí, to se má splnit. Ale nebude to hned, protože mě těsně po návratu domů přepadlo nehorázné kroucení.

Dovolená s dětmi je vždycky trochu adrenalinová. Netřeba skákat bunji jumping ani potápět se mezi žraloky. Nemusíte mít na nohách mačky a v ruce cepín ani padák na zádech a záchranná vesta vás stejně nezachrání.
Ale jedno je jisté.
Musíte mít s sebou železné nervy.
A hlavně, hlavně nezapomenout lepíčka a živočišné uhlí!




Indiánské tričko

17. srpna 2011 v 22:41 | Pocahontas |  Tvořivost
Letošní léto se příliš nevydařilo. Ale i v době, kdy počasí neví, jestli má pršet nebo rovnou sněžit, je třeba rozmrzelé děti něčím zabavit. Proto jsem se rozhodla dát jim do ruky barvy na textil a společnými silami vytvořit indiánská trička.
Hledala jsem dlouho vhodnou šablonu s tímto motivem, ale všechno, co jsem našla, bylo buď příliš složité nebo naprosto tupé. Nakonec jsem vzala tužku a papír a kreslící šablony vytvořila sama. Na první pohled se to jeví jednoduché, ale když si představíte, že plochy, které vystříhnete, z šablony prostě vypadnou a přesto musí výsledné dílko zůstat držet pohromadě, zase to tak jednoduché není a docela jsem se nad tím i potrápila.

Trička jsem koupila jednoduchá, barvy na textil jsou taky běžně dostupné. Navrženou šablonu jsem z papíru překreslila na folii a potom vystřihla. V případě jednorázového použití (což není náš případ) by se mohla vystřihnout šablona i ze silnějšího papíru.

Pracovali jsme venku, kde je to rozhodně bezpečnější. Barva na textil se sice fixuje žehličkou, ovšem to, co jsme na sebe při práci naplácali, zůstalo po vyprání na oděvech i naprosto bez fixace.
Šablonu jsme si na tričku zatížili kamínky, aby nám s ní nepohnul případný vítr.
Větší plochy trička jsme barevně tupovali houbičkou nastříhanou na malé kousky a zachycenou v kolíčku na prádlo jako v držáčku. Myslela jsem, že tento postup bude univerzální, ovšem děti brzo přišly na to, že menší plochy se úplně nejlépe malují přímo prstem.

Zde jsou fotky našeho snažení:
(Dneska má tento server opět své dny - obrázky se zobrazují kdy a jak se jim zachce. Pokud nic nevidíte, mějte s ním trpělivost a několikrát za sebou aktualizujte stránku.)




A zde výsledek:




A ještě v detailu:
Pokud by se snad chtěl někdo inspirovat, vzor každého motivu najde u mě v Galerii (odkaz přidávám také pod obrázek, tmavě jsou ve vzoru vyznačené plochy k vystřihnutí).
Patent na to nemám.

TOTEM
Vzor 1 - ZDE


INDIÁN
Vzor 2 - ZDE


INDIÁNSKÉ SLUNCE
Indiánské slunce je šablona zejména pro malé děti, protože je nejjednodušší. Pokud děti nepoužijí žlutou barvu na žluté tričko, jako použil Vašík, bude mít sluníčko o hodně víc paprsků (viz vzor).

Vzor 3 - ZDE

Kdo by chtěl, může si detaily obrázku barevně vylepšit ještě po sundání fólie (šablony) a třeba obtáhnout celý motiv konturovací tužkou na textil. Napadlo mě i dodatečné použití flitrů nebo korálků, ale to vidím spíše jako práci pro holky.

Japonské křepelky

16. srpna 2011 v 8:59 | Lucka |  Ostatní havěť
Když jsem zjara navštívila Lůcu, abych se seznámila s jejím novým hospodářstvím, setkala jsem se prvně s drůbeží do té doby mě zcela neznámou. Lůca měla plnou voliéru japonských křepelek. Hbitá zvířátka, která vypadají jako malá kuřátka a přitom snášejí vajíčka, mě ihned uchvátila. Volba byla jasná - musím je mít.

Jenže sehnat tuhle zajímavou drůbež se ukázalo být poněkud problém, pokud se mi nechtělo cestovat dosti daleko nebo si ji nechat posílat poštou. Nakonec jsem si vzpomněla na mého známého šmátku a seženuvše Pepu. (Ano, jde o stejnou osobu, od které jsem nedávno vezla včely.) Pepu jsem už loni poněkud nalomila ke koupi kozy. Tentokrát přijel i s vnoučkem a nad letošními kůzlaty se u výběhu zrovna rozplývali.
"No...a co bys za takové kůzle asi tak chtěla?", došlo konečně k prvnímu obchodnímu krůčku.
V ten moment jsem dostala spásný nápad:
"Nechci peníze. Vyměním kůzle za deset křepelek."
A plácli jsme si.

Pepa rozjel pátrání na všech frontách. Když nic nesehnal, objednal křepelky u svého známého líhňaře (safra, jak se asi říká chlapovi, který se živí líhnutím vajec?). Ale nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Líhňařovi nabídl dodavatel násadová vajíčka za vydřidušské peníze a Pepovi doma kozu zatrhli. Katastrofa. Vize křepelek se opět rozplývala v mlze. Ale Pepa nehodil flintu do žita. V sobotu odpoledne mi akčně telefonoval - v něděli ráno bude pan X prodávat křepelky v Ředhošti na trhu. To je poslední šance.

V neděli ráno jsme tam byli. Byl tam i pan X a co víc, byly tam i křepelky. Abych řekla pravdu, k nákupu zvířeny na trhu nemám velkou důvěru. Nevím, jestli jsou všichni trhovci takoví handlíři kouzelníci, nebo my takoví blbci. Možná oboje. V mé paměti bohužel figurují zvířecí nákupy na trzích hned tři - dědova koupě holuba, který měl jen půl nohy, dlouho poté nákup jednooké holubičky (přežila u nás pár bídných dní) a nakonec naprosto úžasný obchod, kdy si babička za slušný peníz vybrala do chovu králíka, nádherného statného samce, ale když došlo na plnění jeho životního úkolu, ukázalo se, že je to zřejmě králík homosexuál. Zatímco natěšená samice hopsala po kotci, obrovský samec se krčil v koutě a zděšeně pištěl.

Koupili jsme devět křepelek. Kdyby byly neměly všechny nožičky, stejně bych to byla zjistila až doma, protože v přenosce u stánkáře bylo houby vidět. A přestože prodejce stěhoval křepelky do naší krabice rychlostí blesku, stejně jsme jednu chytali na úletu. Ale neuletěla, bylo nás na ní moc.

Vrátila jsem se domů nadšená, s krabicí křepelek v rukách. Teď ještě zařídit bydlení - k tomu účelu se náramně hodí ta veliká klec na kozu, která dlouho stojí nečinně pod naší stájí. Už od jara jsem ráda za ten nápad, díky kterému bude mít klec konečně využití. Napáječku jsem si přivezla z Ředhoště také, zbývá dojet pro krmení do ZZN a všechno finálně zkompletovat.

Došla jsem pod stáj, proběhla kolem koní, minula kozy, prošla chodbou až nakonec...hernajs, jsem slepá, nebo tu klec zkrátka nevidím? Šla jsem ještě jednou tam a zpátky a měla dojem vlčí mlhy. To se mi snad zdá?! Cožpak hledám špendlík?
Místo klece stálo na zemi pár srovnaných barelů.
KDE SAKRA TA KLEC JE???

Napadlo mě, že ji tedy tatínek zřejmě někam přemístil, aby se tu nepletla. Ale pravda byla mnohem, mnohem horší a mnohem tvrdší, jak jsem se brzo dozvěděla. Tatínek klec nepřemístil, tatínek prodal klec kováři. (Jen dodám, že to nebyl čistě jeho plezír. Prodej či neprodej té klece jsme několikrát řešili a pokaždé s jiným závěrem.)
Klec byla fuč. Tumáš, čerte, kropáč! Zůstala jsem v tom momentě sama s krabicí pracně sehnaných bezdomovců a v tichém smutku jsem usedla, složila hlavu do dlaní a tiše se smála svému zoufalství a tatínek si myslel, že pláču a řekl dost nahlas jedno hodně něslušné slovo, takže vyděsil děti.

Ale naštěstí je tu vždy řešení a tím je kdo jiný než Pepa!
Klec máme, jen bohužel není natřená a upravená úplně tak, jak bych si představovala. Ale díky alespoň tomuto řešení za pochodu nalezenému! Darovanému koni na zuby nekoukej.

Křepelky bydlí.

Ještě přidám pár fotek. Fotit křepelky je teda opravdu něco. Běhají sem tam jako blesk, nepostojí chvilku ani u krmítka. Naštěstí se nepotvrdilo to, co jsem vyčetla na diskuzních fórech (jediná dostupná literatura). Mé křepelky nejsou divoké, nelítají, nerozbíjejí si zběsile hlavy a křídla o stěny klece a dokonce se dají i hladit a vzít klidně do ruky.
Ale fotit je, to se skoro nedá.
To je opravdu něco...






V tomto okamžiku to vypadá dobře, křepelky jsou čilé a tváří se spokojeně. Tak snad jsme koupili křepelky a ne zajíce v pytli. Ale skutečně se zaraduji teprve až seberu první vajíčko.
Doufám, že se dočkáme.

Podvedený houbař

13. srpna 2011 v 21:43 | Lucka |  Honzík *02
Tento článek byl přiřazen k tématu týdne: Návrat do reality

Děda vyrazil s Honzíkem na houby. V terénu se rozdělili tak, aby každý hledal v jiném místě, ale zároveň tak, aby neztratili vzájemný kontakt. A aby na sebe nemuseli po lese volat a nepovykovali mezi stromy jako banda opic, domluvili se na systému posunkových znamení, díky kterým si budou tiše a rychle předávat na dálku informace jako vojáci.
Jenže zatímco Honzík pobíhá po lese jako pes slídič a jeho oku neunikne ani jeden sametový klobouček, děda postupuje o dost rozvážněji a občas si houby všimne teprve v okamžiku, kdy na ni šlápne.

Konečně se i na dědu usmálo štěstí. Pod starým dubem uviděl v trávě hned tři hříbečky. Takovou krásu si přece nemůže nechat jen sám pro sebe. Honzík byl nedaleko, z takového nálezu by měl jistě ohromnou radost. Proto děda hned singalizoval:
"Rychle pojď sem - oči otevřené"
A synek zamával rukou na znamení:
"Jdu k tobě - stůj na místě"
A když k dědovi došel, ten zcela tiše zašeptal:
"Honzíku, tady se dobře rozhlédni. Tady obvykle rostou hřiby. Když se pořádně podíváš, možná tu blízko nějaké najdeš i dnes."
Pochopitelně očekával, že synek oběhne své lovecké kolečko, na třetím kroku objeví houby pod dubem a bude v ten moment v sedmém nebi.
Jenže se stalo něco úplně jiného. Honzík stál chvilku na místě, pak položil košík rozvážně do mechu a došel až úplně k dědovi. Postavil se zpříma před něj, takže kdyby nebyl o dost hlav nižší, dalo by se říct, že si v tom okamžiku hleděli doslova z oka do oka.
A pak synek promluvil nahlas a vážně:
"Dědo, já už ti to musím říct..."
Chvilka dramatického napětí.
"Ty mě podvádíš!"
Tak, a je to venku...
"Ty mě vždycky zavoláš a děláš, že o těch hříbkách nevíš, abych je moh najít já. A když je najdu, tak děláš překvapeného. Já jsem ti nechtěl kazit radost, ale takhle to už dál nejde!"
Děda byl v ten moment krutě odhalen a naprosto ztratil řeč. Neměl by se začít alespoň maličko stydět?
"Já už na to přišel dávno. Takhle mě podvádíš už dva roky. Já to vím. Přesně od ledna."
Nakonec zavrtěl hlavou a řekl:
"Dědo, to už nedělej!"
Potom se otočil a sebral ze země tři hříbky.
Děda je kudličkou očistil a uložil do košíčku.
Teď již děda ví, že podvádět se nemá.
Lež má totiž krátké nohy a daleko nedoběhne...


Tereza odjela do Litvínova

10. srpna 2011 v 22:00 | Lucka |  Kozy
Tereza odjela do Litvínova. Naše nejstarší koza byla již opravdu nejstarší a po zvážení možností co dál jsem se rozhodla, že kozu prodám a nechám si nevybouřené mládí v podobě dvou letošních kůzlat. Tereza bude pro někoho ještě dost užitečná, neboť stále dojí své čtyři litříky denně a já si nebudu muset lámat hlavu, jestli jí letos ještě připustit, či ne.

Žila jsem v domnění, že stará, vysloužilá koza bude nejspíš neprodejná. No, konečně není kam spěchat. Nenajde-li se majitel teď, najde se třeba na jaře.
Jak bláhový omyl!
Inzerát se na monitoru sotva stačil ohřát a už tu byly hned čtyři nabídky. První pisatel měl enormní zájem, druhým byla nějaká školou povinná holčina, třetí rovnou psal, že přijede v neděli a hotovo a čtvrtého jsem hned odmítla s tím, že na otázky neodpovídám, protože je koza stejně zadaná. Potom jsem inzerát pro jistotu odstranila.
Přesto mě čekal večer internetové rošády. Ten s enormním zájmem vznášel neustále další dotazy, holčička psala, že by kozu moc ráda a "za kolyk by jsme prodaly kozlátko", třetí ještě několikrát zopakoval, že jsme domluvení a že přijede v neděli a pouze čtvrtý, zapuzený, naštěstí mlčel.

V neděli ráno jsme Tereze ještě upravili nožky, aby nejela s dlouhými paznehty jako nějaká šmudla a aby udělala hned ve vratech nového domova dobrý dojem. Na prvním dojmu totiž nejvíc záleží a to platí i pro kozy.
Nový majitel přijel hned krátce nato. Potěšilo mě, když mi sdělil, že na Terezu čeká hned několik kozích kolegyň a dokonce i jeden kozel. (Sice vykastrovaný, ale to jí říkat nebudem.)
Tereza dostala úplně skvostný, fungl nový obojek, potom nastoupila, udělala v autě pár bobků a odjela do Litvínova.
No a to je vlastně všechno.
Ještě bych mohla napsat, co jsem si za utržené peníze koupila hezkého, ale to bude na další článek. Konečně se dostanu k populárnímu tématu Já a mé nákupy.
Zůstaňte s námi!



Jak jsme stavěli včelín

7. srpna 2011 v 23:15 | Lucka |  Včely

Pat a Mat nezemřeli.
Žijí dál v našich srdcích...

V minulých dnech jsme našli dostatek času, abychom konečně pohnuli s dlouho omílanou stavbou nového včelínu. Pokud si někdo vzpomene, terén se upravoval když ještě ležel sníh a bohužel, od té doby uvízl včelín prakticky na mrtvém bodě.
Stále bylo co důležitějšího dělat a už jsem skoro myslela, že se střechy nad úly letos ani nedočkám. Ovšem teď se konečně zablýsklo na lepší časy. Letošní letní počasí je totiž (pokud budu slušná) doslova na houby, ale jak ukázaly prošlé dny, taky je to počasí na včelín. Usoudili jsme s dědou, že v deštivém, chmurném dopoledni se včelám nebude příliš chtít ven z úlu a nebudou nás tedy otravovat, takže nastala ideální doba vrhnout se na konstrukci plánovaného včelínu.

Nebudu zde dlouze popisovat jakou dá práci najít okamžik, kdy neleje, kdy je děda doma a nemá do čeho dloubnout, kdy vyřeším pro děti hlídání na půl dne, kdy přijde tatínek včas z práce a postará se o koně a kdy máme opravdu všechen potřebný materiál nachystaný na místě M.
Pokud k takovému momentu vůbec dojde, je to událost, která se nemusí brzo opakovat, takže se s dědou vrháme do díla. A právě v takovém osvíceném okamžiku plném neskrývaného nadšení přicházejí na řadu Marphyho zákony..

"Daří se? Nejásejte, bude hůř."

Připravili jsme si k ruce veškeré nutné nářadí a pečlivě rozměřili materiál. Zařízli jsme na míru první trámek určený k vazbě krovu, když děda konstatoval, že ta motorová pila nějak divně řeže. Z pily se kouřilo, řvala jak o život, ale dřevěný trámek jaksi neubýval.
Safra, co se děje?

"Hmota se ničí přímo úměrně své hodnotě."

Následovalo obvyklé kolečko kontroly oleje, benzinu, ověření nastavení řetězu a tak dále a dále a výsledkem bylo konstatování, že ta pila už neuřízne ani kolík, že si ta pila při posledním řezání dubu nejspíš sáhla na své technické, mechanické dno a že se lidově řečeno přetáhla a bude tedy muset zpět do servisu, ze kterého zcela nedávno přišla.
No, ale nakonec nejsme ani v takové situaci ztraceni. Naštěstí má tatínek doma od vánoc druhou, zcela novou motorovou pilu...

"Když se pokazí jedna věc, bere s sebou i ostatní věci. Nikdy nezůstane jen u jedné."

Čas letěl jako splašený. Honem jsem popadla mobil a volala tatínka. Zvedl to, ale dobré zprávy mě od něj rozhodně nečekaly. Dozvěděla jsem se, že pila je v lepším případě ve stavu, v jakém ji Ježíšek přinesl, to znamená zabalená a naprosto nepoužitelně rozebraná (kdoví, jestli není ještě v papíru se sněhuláky!). Koho by taky napadlo v létě chodit řezat dřevo?
Měla jsem rudo před očima...
Naštěstí děda se nenechal vláčet emocemi a napadlo ho, že kdybychom přivezli k rozestavěnému včelínu elektrocentrálu, můžeme si ještě půjčit elektrickou pilu od strejdy Milana.
Vida, nápad!

"Víte-li, že se něco může pokazit a učiníte-li veškerá opatření, aby se tak nestalo, pokazí se něco docela jiného."

Dotáhli jsme ne místo elektrocentrálu a půjčili od strejdy Milana již třetí pilu. Spokojeně jsme si nad svou důmyslností zamnuli ruce a spustili jsme všechny motory. Výfuk centrály zasmrděl, pila se vítězně rozeřvala, ale jen do chvilky, než jsme její řetěz přiložili ke dřevu. V tom momentě elektrocentrála zaškytala, párkrát lapla po dechu a nekompromisně zmlkla. Všechny naše pokusy končili stejně. Aby ne - pila měla takový odběr, že to centrála zkrátka neudýchala a místo výkonu rychle kolabovala, chudák slabá.
I třetí pila nám tudíž byla na dvě věci...na podložení štaflí nebo jako odkladiště klobouku.

"Zkušenost je skvělá věc. Umožní ti poznat chybu, kterou jsi udělal znovu."

Nu což, když se technika obrací proti nám, ještě je tu k mání pila zcela běžná, ruční, dvoumužná, a právě tuto techniku jsme nakonec vzali do svých rukou a trámoví vazbové s ní řezali. Nic nenamítala, nezasekávala se, nehltila ani neprokluzovala, jen jsme s ní byli poněkud pomalejší a zpocenější. O dost zpocenější.

Vztyčili jsme tři krovy z pěti.

Na další den vypůjčil děda motorovou pilu z půjčovny a zbylou vazbu jsme měli hotovou za moment.
Napadlo mě, že na takovou trošku už nemusel pilu ani půjčovat.
Dva krovy - co to je?
(Pche!)
Brnkačka!
Navíc - funkční pilu přece máme...