Září 2011

Dráždění masožravé rostliny

30. září 2011 v 21:34 | Lucka |  Děti
Bylo krásné, slunné záříjové odpoledne, když jsem vstoupila do dětského pokoje. Honzík, Ondra, Vašík i Kačenka seděli tiše uprostřed místnosti na koberci jako čtyři meditující indiáni. Pokoj prosvěcovalo sluníčko a províval jím teplý vlahý vánek. Teprve po chvilce mi došlo, že je otevřené okno i dveře na balkón. Kolem lustru se vzduchem dokola motaly dvě pomatené mouchy.
"Děti, jejda, podívejte, vždyť ve dveřích chybí síť proti hmyzu!"
Vyskočila jsem jako na pérku a svým zvoláním prolomila hradbu mlčení.
"Tady přece ráno byla...kam se jen mohla..."
Šátrala jsem všude kolem, ale síť stále ne a ne nalézt.
"Nehledej ji, mami.", řekl kdosi z dětí.
"Jak to? Podívejte se, už vám sem vletěly dvě mouchy!"
"No právě - my čekáme, až sem ty mouchy nalítají."
Copak se ještě dozvím? V duchu jsem si říkala, že mě už v tomto životě hned tak něco nepřekvapí.
"Pochop, mami, až sem ty mouchy nalítají, my ty dveře zabouchneme, mouchy chytneme a pak jimi budeme krmit masožravku."
No jistě - že mě to hned nenapadlo!
Děti dál seděly tiše na zemi a společně hypnotizovaly očima masařku, která právě brousila po balkóně.
Odešla jsem z pokojíčku a zavřela za sebou dveře. Když to masožravka nezvládne všechno zkonzumovat dnes, mohlo by se stát, že budou ráno mouchy okusovat mě.
Pěkné vyhlídky to tedy nejsou...ale pro děti bych se rozdala.

Na závěr přidávám děsivé video s názvem Dráždění masožravé rostliny.
(Všimněte si zejména čtvrtého listu, kde se rostlina zakousla a ne a ne pustit.)


(Pokud se vám nezobrazuje rostlina, ale kozel, pak závada není na vašem přijímači. Zkrátka Blog udělal opět VTIP. Aktualizujte několikrát po sobě a držte si palce.)

První vajíčko

24. září 2011 v 14:26 | Lucka |  Ostatní havěť
"První vejce od vlastních slepic budí v člověku mnohem větší vzrušení než třeba chvíle, kdy poprvé v životě stane na břehu mořském. Nebo když poprvé letí letadlem. Anebo když poprvé spatří své dítě po narození...
Má dcera například, když mě po svém zrození poprvé spatřila, začala blinkat.
Vejce ne."
František Nepil


K tomuto citátu pana spisovatele mohu jen dodat, že s křepelčími vajíčky je to stejné.
Stalo se - první vejce je na světě!
Ale protože křepelek je hodně, nevím, která je strůjcem tohoto maličkého zázraku, takže jí nemohu ve svém nadšení potřást křidélkem ani jí donést drobný roztomilý dárek ve formě brouka či mouchy.
Snad ji potěšil alespoň pohled na mě, kterak poskakuji kolem klece, točím vajíčkem v ruce, pečlivě ho ze všech stran prohlížím a nadšeně zastavuji všechny překvapené kolemjdoucí, abych jim ten zázrak ukázala.

Toť on...

K mé velké radosti nezůstalo dlouho u vejce jednoho, ale hned druhý den jsem sebrala vajíčko další. Řekla jsem si, že to by už mohl být slušný základ na menší, řekněmě trochu skromnější večeři (nebo alespoň večeřičku)...

Volská očička

Jak je z obrázku patrno, první snůšku vajíček jsem využila k přípravě volských očiček (protože napsat volská oka by bylo opravdu dost přehnané). Na pánev se vešla snadno, na talíři nebyla skoro vidět. Ale když se k tomu přidalo pár plátků opečené šunky, hned to celé vypadalo o dost lépe...

Pidihemenex

Není toho moc, ale jako začátek to není špatné. Už mám v hlavě spoustu nápadů, co by se dalo s křepelčími vajíčky dělat. Ale podzim máme na krku, obávám se, že křepelky to brzo vzdají a na mé kulinářské plány dojde až na jaře.
Necháme se překvapit...

Kozlík na mazlení

22. září 2011 v 0:11 | Lucka |  Kozy
O Lůce a o jejím vztahu ke slepicím jsem již dříve psala v článku Zpopelněná slepice. A ani tentokrát mi to nedá, abych další článek nevěnovala opět jí a její lásce ke zvířatům, která vede až za hrob. Doufám, že předchozí článek Lůca nečetla a že nebude číst ani tento a když přece, tak doufám, že mě neztrestá rukou ani slovem (těžko říct, co je horší).
Lůco, promiň, ale tohle se nedá nenapsat...

Na začátku týdne jsem vyrazila do ZZN, abych doplnila svou tenčící se zásobu krmiva pro křepelky. Jenže se ukázalo, že jsem přijela moc brzo - obchod otevírali až za půl hodiny. Posadila jsem se tedy pohodlně do auta, zaparkovaného přímo přede dveřmi prodejny, a čekala.
Nejdřív jsem zkoušela trochu klimbnout, potom jsem hadříkem zcela zbytečně otírala palubní desku a nakonec jsem už jen tak koukala z okna auta. A jak jsem tam tak chytala lelky, zastavil se můj zrak na inzertní vývěsce hned vedle dveří prodejny.
Mezi zcela běžnými nabídkami typu "prodám pšenici" nebo "daruji koťata" jsem zaznamenala skvost, který mě doslova udeřil do očí:
"Prodám kozlíka na mazlení."

Když jsem pochopila, že to není žert, chvilku jsem si marně zkoušela představit čí chorá hlava mohla tento nesmysl vymyslet. Nebo je opravdu možné, že by si někdo místo kotěte nebo štěněte pořídil k mazlení kozla? (A že z každého kozlíka opravdu jednoho dne kozel vyroste je jasnější než slunce na nebi.)
Což o to, kozel se mazlí docela rád. Ovšem pomineme - li to, že je obvykle poněkud velký, neučesaný a že smrdí, nic naplat, na každou něžnost obvykle reaguje opět jako kozel. Svou lásku oplatí tím, že zaprská, zaslintá, udělá BELELE a pak začne dělat věci, které zde raději nebudu ani popisovat. A komu by se to v tom okamžiku nelíbilo, ten by měl vědět, že kozlovi se neslouhlas dost těžko vysvětluje a běda - kdo kozla naštve, ten BOUCH BÁC letí do kouta!

Kozlík na mazlení mi pořád vrtal hlavou jak šroub...

Pak mě napadlo, že by v tom mohl být chladný kalkul.
Dědův kamarád Ivánek vždycky říkal: "Každá věc na světě má někde blízko svého kupce."
Ivánek byl živým důkazem tohoto přísloví. Prodal úplně všechno na co si vzpomněl včetně staré, shnilé, brouky prolezlé králíkárny.
Toho kozlíka buď koupí někdo, kdo neví, že z něj bude za pár měsíců kozel jako tele (ale možná o dost větší), nebo to v tomto případě netuší sám prodávající...

Prodejna konečně otevřela. Vyšla jsem z auta a minula vývěsku na zdi. Naposled jsem pohlédla na podivný inzerát, když vtom mě cosi zarazilo. Písmo inzerátu se mi zdálo být nebezpečně povědomé. Nebylo pochyb, že ten rukopis znám, jen jsem pořád nevěděla, kam s ním.
Nakonec jsem vyndala mobil a prohlédla telefonní čísla. Výsledek hledání mě šokoval.
Lůca!

No jistě, mohlo mě to napadnout! Takový inzerát nemůže napsat nikdo jiný. Zdá se, že Lůca se opět zapletla do osidel své farmy a teď v tom poněkud plave. Kozlíkovi už bude jistě pět měsíců a v tomto věku ho už bude pěkný kousek. Pětiměsíční kozlík je hlava plná hormonů a měl by již pomalu hopkat na své vlastní stádo koz, nebo by měl být již dávno na pekáči.
Pětiměsíční kozlík uprostřed svých vlastních sester a jejich matek, to zavání jistou chovatelskou katastrofou.

Zatelefonovala jsem Lůce.
Při líčení objeveného inzerátu jsem se neubránila hlasitému smíchu.
"Ty myslíš, že je ten inzerát blbej? Já to psala přímo v ZZN a říkala jsem si, čemu se ten chlap vedle mě pořád chechtá. Aha, tak to on se možná smál MĚ..." přemýšlela do telefonu nahlas Lůca a smála se taky.
Zdá se, že kozlík na mazlení už stačil pozvednout náladu kdekomu.
"Lůco, s tim kozlem musíš rychle něco udělat. Kolega Rudla si nechal kozlíka pět měsíců a začátkem února koukal jak blázen, když měl najednou plný chlív kůzlat!"
"Jéžiši! Nojo, podzimní říje je už v říjnu, viď."
"V září."
"Eh, eh...safra!
Nojo, ale když on je ten kozlík tak krásnej a miloučkej..."
"Lůco, to přesně tehdy říkal Rudla taky!"
"Eh, eh...
Já si kromě těch dvou starých koz nechala ještě jednu další kozičku. Tu čtvrtou jsem chtěla prodat. No, ale když to nevyjde, tak si ji nechám taky a budu mít holt kozičky čtyři."
"Čtyři kozičky a kozla." opravila jsem Lůcu.
"Nojo - čtyři kozičky...a toho kozla."
"Lůco, snažím se ti vysvětlit, že jestli si tam toho kozla necháš, nebudeš mít kozičky čtyři, ale budeš jich mít na jaře tolik, že se z toho pomineš!"
Napadlo mě, že to už snad musí pochopit i malé děcko.
V telefonu bylo chvíli ticho a pak Lůca promluvila tichým klidným hlasem:
"Neboj, Lucko, tohle se nestane."
Před dalším vysvětlením pak chvilku hledala vhodná slova:
"To se opravdu nebojím. I když je mu pět měsíců. To bys toho kozlíka musela vidět..."
Neodpověděla jsem, protože jsem stále nechápala...
"On je totiž takovej..."
Dramatická pauza
"Tak já ti to povím -
On je totiž opožděnej!"

Opožděnej kozlík na mazlení už na mě bylo trochu moc. Pochopila jsem, že Lůcy myšlenkové pochody se ubírají po zcela jiných cestách, než ty mé, pragmatické. Tady nepomohou logické ani praktické argumenty, neužitečně zde straším zpackanou genetikou a matka Příroda zbytečně mává varovným prstem a rve si své zelené vlasy z hlavy.
Ten kozlík je zkrátka krásnej i když je opožděnej a přes to vlak nejede.

Letos zjara jsme navštívili Lůcu a zahrada byla plná kohoutů. Ti kohouti terorizovali celou rodinu a Vašík je tehdy nazval bojovnými kohouty.
Nad bojovnými kohouty jsme zvítězili.
Teď mi dochází, že to jaro u Lůcy byla procházka růžovým sadem proti tomu, co by nás mohlo čekat jaro příští:
Dvéře na petlici, v oknech mříže. V zahrádce, v okapu, na střeše, všude samé kůzle a Lůca, volající tenkým hláskem ze stodoly:
"Na dvůr nechoďte!
Je tam bojovný kozel!"


Pozn.
Pokračování tohoto příběhu najdete v článku z 6.10. - Milujte se a množte se

Příběhy pejska Sama - Epizoda 2. / Schody

20. září 2011 v 11:57 | Lucka |  Příběhy pejska Sama
Příběhy pejska Sama
Epizoda 2. / Schody


Pro zvětšení obrázků klikněte ZDE.

Jezevci žijí v noci

18. září 2011 v 20:40 | Lucka |  Perličky a vtípky
Děti si hrají.
Úryvek rozhovoru Vašíka (4) a Kačenky (3):

K: Vašíku, budeme si hrát na tatínka a na maminku, jo?
V: Hm.
K: Tak jo. Tak tady je náš domeček a tady bydlíme. A teď už je večer, už jsme se najedli a jako jdeme spát.
V: Jo.

Chvilka ticha, maminka a tatínek se ukládají.
Najednou vzniká jakási panika:

K: Vašíku, co děláš, kam jdeš?
Pojď ihned zpátky!
Já jsem tvoje manželka!!!

Z pokojíčku vylezlo cosi na čtyřech nohách.

V: Jenže já jsem jezevec.
A jezevci žijí v noci...


Jak jsem si koupila něco pro sebe

13. září 2011 v 23:23 | Lucka |  Co mě ještě baví
Nákupoví maniaci nechť toto raději nečtou.
Mohla by je stihnou těžká deprese...

V nedávném článku jsem psala, že jsem prodala kozu. Ne že bych za ní dostala zlatý důl, ovšem od chvíle jejího odjezdu jsem žila v jasné představě, že tyhle peníze jsou zkrátka moje peníze. Nebudu za ně kupovat dětem hračky, nepůjdu je s tatínkem utratit do KFC a nepoužiju je ani k nákupu krmné směsi pro křepelky. Koupím něco pro sebe.
Zmocnilo se mě zkrátka mé Rozhazovačné já.

Abych řekla pravdu,Rozhazovačné já má obvykle jen slabé slovo a jepičí život. Kdykoliv začnu podléhat jeho svodům, kdykoliv si představím, co všechno by se dalo, ukáže se jeho starší, větší a o dost silnější bratr, který by si nechal pro korunu koleno vrtat. Kolenovrtník většinou všechno zkazí. Mé Rozhazovačné já uzamkne na dlouhou dobu do temného sklepa a je klid.
Mé malé Rozhazovačné já tam sedí a trpí, ovšem ví, že jeho chvíle přijde. Čas od času se totiž na scéně objeví ještě třetí bratr - Když už, tak už. Ten si s Kolenovrtníkem pochopitelně vůbec nerozumí. Vypustí mé Rozhazovačné já ze sklepa, společně Kolenovrtníka zneškodní (lidově řečeno mu rozbijou hubu) a zamknou ho na dva západy. Mé Rozhazovačné já a Když už, tak už pak společně vyrazí na tah.

Prodala jsem kozu? Skvělé! Nechám děti doma a vyrazím si koupit něco pěkného na sebe. Šetřit na sobě nebudu. Když už, tak už. Beru první kousek, který mi padne do oka.

V sobotu ráno byly děti u babičky, což nahrálo mému plánu. Tatínek se sice nečekaně ocitl z práce doma, ale ani to nebyla žádná překážka. Vzala jsem obálku s penězi a společně jsme vyrazili do Berouna. Vysvětlila jsem tatínkovi, že se budeme muset rozdělit, protože plán mých nákupů by ho jistě příliš nenadchl. Než obejdu výlohy, než se prošátrám zástupem ramínek na šaty, než hodím očko do butiku na rohu, může si tatínek klidně dojít na párek v rohlíku nebo prolistovat zbrusu nové kousky v knihkupectví.

Nadšeně jsem se vrhla do nákupního víru. Po prošacování několika prvních stojanů na šaty jsem se cítila poněkud zklamána. Nic podle mého gusta. Některé ceny již byly dokonce pokrokově v Eurech. V butiku na rohu jsem zjistila, že za útlé nicneříkající letní tričko bych zde utratila hned celou kozu.

Kolenovrtník zoufale bouchal na dveře sklepa...

Na náměstí jsem se opět setkala s tatínkem. Nesl si hamburger a vypadal spokojeně. Rozhodli jsme se projít trhem. Tady mě konečně zaujalo pár kousků. Rozplývala jsem se nad letními šatičkami, upozornila tatínka na pěknou sportovní košili a domluvila se s paní u svetříků, že se k ní vrátím, jen co obejdu celý zbytek trhu.
Zdálo se, že mám jasno a že už je ruka v rukávě když...když jsem ho uviděla!

Visel tam pod stánkem zcela sám, zcela jedinečný. Přestože nevyhledávám takovou barvu, tohle byla nádhera sama. Byl celý červený s krásnými bílými puntíčky, které podtrhovaly jeho eleganci. Na první pohled jsem poznala, že velikost je přímo dokonalá. Dokonce měl malý stojáček a veliké ucho. Hned jsem věděla, že tohle je to pravé.

Tak jsem si koupila nový kbelíček na mléko.

Paní se mnou chvilku laškovala a pokoušela se mi přidat ještě další nádoby se stejným designem.
Kolenovrtník právě prorazil dveře sklepa a s řevem vyběhl na ulici.
Odmítla jsem. Ten kbelík bude úplně stačit. Jeho objem je naprosto ideální.
Zaplatila jsem.
Paní pomalu balila zboží do papíru a trousila rady:
"K této barvě se nejlépe hodí fialky. Ale když si tam zasadíte červené muškáty, bude to taky moc krásné.", usmívala se od ucha k uchu.
"Ale já to nemám na fialky. Já to mám na kozí mléko."
Paní se přestala smát a zatvářila se, jako by spolkla ořech.
Naposledy jsem okem poměřila kolik se tam asi může vejít litrů, zatímco paní zmateně mrkala a nejspíš si myslela, že si z ní tropím nemístné šoufky.

Když jsme odcházeli, všimla jsem si, že se tatínek tiše směje.
"Nesměj se. Uvedla jsem tu paní ve zmatek zcela nechtěně..."
"Ale já se vůbec nesměju té paní.
Směju se tomu, jak sis konečně koupila něco pro sebe."
Tentokrát jsem zamrkala já.

Ale i když se tatínek smál, mě to vůbec nevadilo. Představovala jsem si to čerstvé mléko v novém kbelíčku, viděla jsem se, jak ho nesu domů za pohodlně tvarované ucho, slyšela jsem šumět bílou pěnu a věděla jsem, že to bude dokonalé.
Kdepak fialky!
A krom toho mi ještě dost zbylo...třeba si příště koupím taky ten svetřík.
Třeba...



Příběhy pejska Sama - Epizoda 1. / Seznámení

9. září 2011 v 23:24 | Lucka |  Příběhy pejska Sama
A je to tu. První epizoda seriálu Příběhy pejska Sama právě přichází.
Nechť tedy pejsek Sam rozčeří klidné komixové vody stejně tak jako čeří hladinu naší poklidné domácnosti...


Příběhy pejska Sama
Epizoda 1. - Seznámení


Pro zvětšení obrázků klikněte ZDE.

Konec nepsího období

9. září 2011 v 16:47 Psíci
O smutných věcech píšu nerada. Když nad tím tak přemýšlím, možná to ani neumím. Proto prochází tato stránka jakýmsi nechtěným filtrem a špatné zprávy se jí povětšinou vyhýbají, jako by vůbec žádné takové nebyly.
Smutná zpráva má jednu ošklivou vlastnost - její zažití trvá o moc déle, než strávení zprávy radostné.

A protože čas běží, tedy dnes konečně oznamuji, že začátkem srpna nás opustil Falko, zasloužilý pidipes, a že jsme od té doby žili v období pro nás dost neobvyklém, to znamená v období "nepsím".
A po celou tuto "nepsí" dobu byla naše domácnost jako Rubikova kostka, na které chybí jeden barevný čtvereček.

V neděli jsme navštívili naše oblíbené tržiště v Ředhošti. A protože tu bylo tolik štěňat, že by si snad mohl vybral úplně každý, našli jsme zde i my štěňátko podle našeho gusta. Abych pravdu řekla, co ze psíka vyroste bude asi trochu překvapením. Prodávající paní se totiž v informacích dost markantně rozcházela.
"Jak bude ten pejsek asi veliký?"
"Ten nebude vůbec veliký. Jeho maminka je úplně maličká." A ukázala rukou výšku přesně našeho zesnulého pidipsa.
Zavrtěli jsme s tatínkem oba naráz hlavou:
"Tak to ne. My hledáme pejska o dost většího."
"Ale jeho tatínek je veliký!" Ukázala výšku zhruba dospělého ovčáka.
"Cože? No to bychom ovšem neuživili..."
Paní rychle sjela rukou do výšky kolen:
"Bude veliký asi jako kokr."
"Hm. A jaké plemeno má napsané v očkovacím průkazu?"
Paní se zarazila.
"Je to srnčí pinč. Napsané to tam nemá, ale já to tam hned dopíšu."
A dopsala to tam.

Tak jsme si přivezli srnčího pinče, jahož maminka je velká jako krysařík a tatínek je vysoký jako ovčák. Pojmenovali jsme štěňátko Sam a pejsek se u nás hned zabydlel.
A protože máme na chodbě schodiště dolů, přinesla jsem z půdy ohrádku. Tuhle ohrádku jsem vyráběla už pro našeho prvního pidipsa a poté jsem ji znovu využila když se nejprve první a pak i druhý synek učili chodit. Ohrádka je skládací, roztáhne se před schody a na krajích se přiváže. Tvoří ji několik prkýnek propletených páskou. Pejsek ji nepřeskočí, ale překročit člověkem se dá.
Potíž je v tom, že od dob jejího vzniku přibyly do rámu ještě posuvné dveře. Mohlo by se stát, že neznalá (nebo zapomnětlivá) osoba otevře tyto dveře, nevšimne si ohrádky těsně za nimi, zakopne, udělá ošklivý oškolobrt a nepěkně padne kamsi do prostoru chodby.
Z tohoto důvodu vyrobil synek ceduli, která snad bude každému jasná.
Nalepil ji na dveře...

POZOR PLOT ZA DVEŘMA!

Díky tomuto zlepšováku si od první chvilky dává každý pozor, aby plot řádně překročil a taky aby při tom nezašlápl našeho nového psa.
Je tu ovšem někdo, komu ani varovná cedulka nepomohla.

Zrovna jsem žehlila ve vedlejší místnosti, když se ozvala rána. Byla to taková ta veliká rána, při které se vždycky vylekám. Napadlo mě, že asi spadla police v koupelně nebo že se zřítil kus stropu v kuchyni. Rychle jsem běžela zjistit, co se vlastně stalo.
Na chodbě jsem hned poznala, která bije.
Pod ohrádkou se zrovna sbíral ze země kocour Iči. No jistě, mělo mě to napadnout. Docela jsme na něj v té euforii zapomněli. Vlastně předvedl artistický výkon - musel se protáhnout úzkou skulinou dveří a hned těsně za nimi zdolat můj vysoký prkenný plůtek. Není divu, že kocour skončil po takové kaskádě s žuchnutím na podlaze. Ale vyrazit zuby si naštěstí nemohl, protože je už pár let nemá.
Zvedl se, ocasem švihal zlostně sem a tam, uši naplacato, v očích němý vztek. Nemohl pochopit, co jsme mu to postavili do cesty za nesmysl.
A to ještě netušil, kdo ho čeká v kuchyni...


A při této příležitosti oznamuji, že už brzo se můžete těšit na zcela novou rubriku, kterou bude komix Příběhy pejska Sama. (Tubecat se bude ve své rouře otáčet dokolečka.)
Epizoda 1. - Seznámení - bude zveřejněna co nevidět.

Na masožravku bacha!

6. září 2011 v 13:05 | Lucka |  Perličky a vtípky
Naší návštěvu výstavy Země živitelka jsem již popisovala v minulém článku. Maminka si tam koupila napáječku pro křepelky, tatínek návod k traktoru a Vašík králíčka (nikoli živého, jen repliku). Krom toho kdesi vydyndal veliký pytel čerstvé mrkve, který jsem pak až do večera tahala v batohu na zádech jako šerpa.

Honzík nechtěl nic. Tedy nic z toho, co jsme mu nabízeli a co by se líbilo nám. Dělá to tak vždycky, protože ví, že jeho chvíle přijde. Postupovali jsme dál a dál a já už začínala být mírně nervózní z toho, že k bráně u východu dojde synek s prázdnýma rukama a s pláčem na kraji.
Ale nakonec se přece zastavil a to u masožravých rostlin. Byly za sklem a bylo jich tam pravdu hodně, jedna krásnější než druhá. Vybrat tu správnou bylo dílem okamžiku.

Osud si někdy dokáže s životem zlomyslně pohrát. Souhra náhod a okolností, které jsou zpočátku dosti tragické, se po letech v zrcadle nových souvislostí mění a pokud nezná přihlížející člověk přesnou minulost, vidí náhle dávné neštěstí ve zcela jiném světle a to někdy i podivně zkrouceném až komickém.
Prodavači masožravých rostlin chyběly na ruce tři prsty.
Pomocí palce a opuštěného ukazováčku pracně zabalil květinu do sáčku a podal ji zdravou rukou Honzíkovi. Přitom vyšel zpoza prodejního pultíku a zahlaholil:
"Kluku, koukej se o tu rostlinu dobře starat! Neni to žádná sranda! Koukej, jak jsem dopad!"
A přitom synkovi zašermoval zbylým pahýlkem přímo před očima.
Honzík si do té doby ničeho nevšiml, takže se v tom momentě zděsil, nasucho polkl, sebral rychle sáček a zmizel ve dveřích haly jako pára.
Prodavač se bodře zasmál.
"Chachacha! To jsem ho dostal! A přitom je to jenom od cirkulárky!!!"
Pán byl zkrátka veselá kopa.

Večer telefonoval synek babičce. A protože jsem seděla kousek od něj, slyšela jsem jak říká:
Babi, hádej, co jsem si koupil!?
...
Masožravou rostlinu!
...
Je krásná, ukážu ti jí.
...
A nemusíš se jí vůbec bát.
Ona je malinká.
Ještě je to miminko.
Takže zatím nekouše...



O rybách a lidech

4. září 2011 v 0:21 | Lucka |  Cesty
V minulém týdnu jsme v rámci naší adrenalinové dovolené navštívili výstavu Země živitelka v Českých Budějovicích. Jak jsme později zjistili, zřejmě jsme si pro tuto akci vybrali nejteplejší den z celého roku. Slunce žhnulo na nebi již od rána, chodníčky se rychle rozehřívaly a stíny se s blížícím se polednem zmenšovaly, až se nakonec nebylo před žárem kam schovat, protože všechna místa v chládku již byla dávno obsazena zemdlenými návštěvníky. Ale ani ti neměli klid. Na nakumulovaný, odpočívající, nehýbající se a povětšinou občerstvující se dav čekaly neskrytě vosy pohodofučky. A když řeknu, že lidí tu bylo jako máku, pak musím dodat, že ke každému návštěvníkovi přináležela nejméně jedna vosa, ale dost možná i vosy dvě nebo tři. Zkrátka vos tam bylo strašně moc, byly všude, odehnat se nedaly a nebraly si servítky.

Procházeli jsme kolem traktorů, zemědělských strojů a nářadí a horko bylo stále větší. A když se už stalo vedro nesnesitelným, narazili jsme na stánek s ledovou tříští. Děti zajásaly a hned si vybíraly, která barva je ta pravá. Taky bych si šla vybrat, ale tušila jsem, že se sem bude stahovat žluté vosí nebezpečí, takže jsem zůstávala ve střehu. Pochopitelně bylo u stánku vos jak naseto. Honem jsme vyzvedli kelímky se sladkým ledem a prchali do bezpečí.

Azyl jsme našli u rybníčku nedaleko Rybářské bašty v areálu výstaviště. Je to trochu stranou hlavního davu, je tam stín a taky jsem doufala, že ryby vosy tolik netáhnou a že snad konečně nebudeme muset vychutnávat ledovou tříšť v poklusu.
Usedli jsme se na břeh rybníčku hned vedle kmene silného stromu a ulevili znaveným nohám.

Tomu, co se děje z druhé strany stromu, jsem dosud nevěnovala pozornost. Usadila se tam totiž paní v šatech, ovšem seděla tam ze zcela jiného důvodu než my. Opřela se zády o kmen a kojila miminko. Kousek od její levé ruky šplouchal umělý potůček a v něm pluly sem a tam tiše a klidně výstavní kapříci, pstruzi a plotičky. Jenže zatímco my jsme si vychutnávali okamžik prchavého klidu s brčkem v puse a paní taktéž s děckem u prsu, jihočeskému kaprovi se v ten moment cosi zmotalo v hlavě (já vím, co to bylo - byl to chlapec, který kolem proběhl s velikým bílým balónkem s nápisem AGRO) a rozhodl se, že půjde z umělého potůčku jinam.
Ozval se ŠPLOUCH a pak BÁC. Paní vykřikla a rychle ukryla miminko do šatů. V prvním okamžiku jsem nevěděla, co se jí stalo. Skrčila se instinktivně k patě stromu, ve tváři výraz zděšení, zdálo se mi, že zpod šatů slyším tlumené zakuckání.
A BÁC! Kapr se plácal kousek od její levé ruky. Měl hubu dokořán asi jako ta paní ústa. Dívali se jeden druhému do očí a tvářili se oba blbě.

Co asi se dá dělat s takovým kaprem na suchu? A co s vyděšenou paní? Dle mého soudu je nejjednodušší rybu sebrat a hodit zpátky do potůčku. Možná se jí to nebude úplně líbit, ale přecejen k rybníku to měla ještě dost daleko. Takže jsem popadla uprchlíka a vrátila ho, kam patří.
Paní vydechla ulehčeně asi jako Angelika vyrvaná ze spárů šíleného Beje:
"Děkuji!"
Hlas se jí při tom zlomil.
Pak si otřela zpocené čelo a znovu odkudsi vybalila miminko.
"To jsem se lekla! Já bych na rybu v životě nesáhla!"
Kapr se poslušně vmísil mezi své hejno. Umyla jsem si ruce v potůčku a vychutnávala si slávu toreadora. Všimla jsem si, že balónků kolem ještě přibylo. Asi je někde poblíž rozdávají...
Najednou se na druhé straně rybníku objevila zelená postava s podběrákem. Přestože neměla megafon, její zvučný hlas se nesl hlasitě nad vodou:
"Děkujeme paní v červeném tričku za záchranu kapra!!!"
Lidé zvedli oči od ryb a všichni ihned vyhledali červené tričko, které bylo u vody jen jediné.
Rozpaky.
Tatínek se kdesi za mými zády dusil smíchem...
"Děti... už máte vypito? Tak rychle, ještě stihneme kolotoče!"
Honem!
Tam mají naštěstí jen dřevěné koně a ti zachraňovat nepotřebují...