Říjen 2011

Reklamace šišek

31. října 2011 v 23:00 | Lucka |  Perličky a vtípky
Perla za školní kuchyně:

Na dveře školní kuchyně klepe rozzlobená paní s kastrůlkem v ruce:
"Paní kuchařko, haló!!! Přicházím s reklamací!"
Paní kuchařka vyběhne udiveně na chodbu. Reklamace tu nebývá zvykem.
"Co bylo včera k obědu?"
"Včera? Přece bramborové šišky s mákem."
"Ano - s mákem. A naše babička si domů přinesla šišky, ale žádný mák jste jí nedali. Takže oběd vyhodila a zůstala o hladu!"
Paní kuchařka nevychází z údivu:
"Cože jsme jí nedali?"
"Přece ten mák! Zapomněli jste jí ho dát do kastrůlku!"
"Ale ...to přece není možné...vždyť to byly plněné šišky...s mákem..."
...
"Cože..?", šeptá tiše paní, " Mák byl uvnitř...?"


(Obr: Zdroj)

Výroba lampionu

27. října 2011 v 16:08 | Lucka |  Tvořivost
Já vím, že tento článek je napsaný za minutu dvanáct, ale snad případného výrobce uklidním tím, že pokud se pustí do patlání lampionu dnes, zítra večer ho může mít k použití. Takže to zas tak pozdě není...

K výrobě lampionu je zapotřebí následující:
Balónek
Toaletní papír nebo ubrousky
Voda
Provázek
Sešívačka
Fix
Případně ještě lak ve spreji

Balónek nafoukneme na kýženou velikost lampionu a dobře zavážeme. Musí to vydržet nafouklé aspoň 24 hodin, jinak se nám lampion smrskne na lampionek pro trpaslíka.
Toaletní papír nebo ubrousky trháme na dlouhé proužky a lepíme je na navlhčený lampion jeden vedle druhého a přes sebe. Celé to stále namáčíme, aby byla ubrousková vrstva celá řádně promočená a spojená.


Když máme balónek celý pokrytý mokrým ubrouskem, začneme s druhou vrstvou. Ideální je, když se nám podaří lepit další proužky kolmo k proužkům vrstvy první.
Na celý lampion je třeba vodou nalepit celkem nejméně tři vrstvy, aby později dobře držel tvar. Pokud uděláme vrstev víc, bude dílo ještě pevnější, ale nebude nám skrz něj dost dobře procházet světlo z žárovky.


Nakonec přidáme poslední vrstvu, která by měla mít výslednou barvu lampionu. Doporučuji zcela běžné, měkké bílé nebo barevné ubrousky bez potisku. Letos jsme použily ubrousky s obrázkem, ale dělaly nám dost problémy při namáčení a špatně držely. Další možností je nakonec lampion nabarvit.
Lampion dáme na teplé místo uschnout (většinou stačí 24 hodin).
Potom vyfoukneme balónek a zázrak je hotov.
Pro případ špatného počasí je možné lampion nastříkat bezbarvým lakem, aby tvar vydržel i v mlze nebo v mírném dešti.
Nakonec namalujeme obličej a přiděláme sešívačkou provázek k zavěšení.
Dovnitř doporučuji raději žárovku. V případě vzplanutí od svíčky by shořel nejen lampion, ale i dětská radost a to bych nepřála nikomu...


No...a v sobotu to může vypuknout!



Související článek: Výroba lucerniček

Náš pes má o kolečko víc

24. října 2011 v 23:28 | Lucka |  Psíci
Náš pes má o kolečko víc.
Ale není to tak jak byste si mohli myslet. Nechci se tímto výrokem dotknout jeho duševních hodnot ani snižovat jeho psí inteligenci.
Chci jen říct že náš pes...že má zkrátka o kolečko víc.


Výlov rybníka v Popovicích

23. října 2011 v 22:52 | Lucka |  Cesty
Je několik věcí, které se přicházejí každý rok, opakují se a nemění se. Jednou takovou každoroční událostí je naše návštěva výlovu rybníka.
Ta atmosféra mě vždy fascinovala. Obrovská vypuštěná plocha, zápach bahna, sítě, kádě, nákladní auta, cesta politá od rybníka až k silnici, na zbylém jezírku pár pramiček, nad nimi hejna kříčících ptáků a všude kolem na suchu i ve vodě pilně pracující rybáři, mokří a špinaví, ale táhnoucí za jeden provaz jako jeden muž.
A taky stánky s rybí polévkou, smaženým kaprem, s párkem v rohlíku a se svářem a kutálka a zmrzlí prodavači živých ryb se zkřehlýma rukama a s hrnkem grogu postaveným hned vedle váhy.
A samozřejmě ryby. Tuny ryb.

Tentokrát jsme naši návštěvu výlovu pojali poněkud skromněji, neboť se vylovoval malý rybník nedaleko v Popovicích. Akce nebyla nikde hlášena a dozvěděli jsme se o ní zcela náhodou, takže nám bylo předem jasné, že nepůjde o věc masovou, ale spíše komorní až rodinnou.
Tento stav jsem kvitovala s povděkem. Stále mi totiž v hlavě straší náš poslední výlet k výlovu rybníka Rožmberk, kde jsme byli nadšeným rybomilným davem málem zašlapáni do temného rybničního bahna. Z výlovu jsme tenkrát moc neměli. Na začátku hráze jsme se vmísili mezi pohyblivou masu lidí, která nás donesla až daleko za stánky. Tam jsme se chvilku natahovali, ale protože jsme odtud nic neviděli, vpluli jsme nakonec zpět do davu a nechali se za zvuku kutálky odvléct zase zpátky k parkovišti. Během našeho nedobrovolného pohybu vystála babička hodinovou frontu na kapry a když jsme se chtěli zmoženi občerstvit, zjistili jsme, že polévku už nemají, smažený kapr právě došel, ale protože jsme byli na výlovu, objednala jsem si kousek úhoře a trvám na tom, že to byl ten nejdražší rybí ocásek v celé EU.
S notnou dávkou škodolibosti musím dodat, že jediným veselým momentem dne je vzpomínka na pána, kterému praskla taška s obrovským kaprem. Zavazadlo se pánovi pomstilo právě uprostřed davu, kapr hupsnul mezi lidi a téměř zaječími skoky prchal po hrázi. Dav se zavlnil, začal skákat taky a pánovi tím hodně zkomplikoval pronásledování zakoupené ryby. Nakonec pán kapra přece dostihl, ale protože už neměl žádnou tašku, obejmul ho jen tak rukama a přitiskl ho pevně k tělu jako zlobivé děcko. Když ho spokojeně odnášel, kapr se zmítal, hlavou pána políčkoval do tváře a mokrým ocasem šmajchloval záda lidem, stojícím v řadě na hrázi rybníka.

Bylo nám předem jasné, že nic takového se v Popovicích dít nebude. Řádně jsme se oblékli, přibalili svačinu a už jsme jeli. Rybník jsme nemuseli hledat dlouho - politá silnice a hejna křičících ptáků nás navedli lépe než GPSka.
A zase bylo všechno jako obvykle - vypuštěný rybník v mlhavém oparu, sítě, povely pracujících rybářů, kádě s rybami, jen davy tam nebyly, ani stánky, ani hudba, ale to nám nevadilo.


Vypuštěný rybník...

Rybáři pilně pracující...


A pracující...

Náklaďák na hrázi

Přestože jsme se opravdu dost oblékli, nakonec se do nás přecejen dala zima. Na hrázi jsme dlouho nečinně přihlížet nevydrželi. Muži, stojící po pás v ledové vodě a ráchající ruce mezi rybami, mají můj hluboký obdiv. Není divu, že mezi nimi putovala láhev z ruky do ruky a mám dojem, že někteří rybáři neměli červené uši a nosy jen z té zimy.

Ryby byly úplně všude. V kádích, v sítích, v rybníce, v náklaďáku, docela mrňavé čudly se dokonce mrskaly i v rozlitých kalužích na cestě. To bylo pochopitelně něco pro kluky! Nejprve jsem jim chtěla ráchání v loužích zakázat, ale když se k nim nadšeně přidal i děda a společně všichni capkali v blátě a sbírali rybky do pytlíku od sušenek, mé výchovné ambice rychle vyprchaly.
Zmohla jsem se jen na skromný dotaz k čemu že nám budou pololeklé rybičky dobré.
Ach ano - na štiku přece! Je to tak jasné, jak se jen mohu tak hloupě ptát!
Představila jsem si naše tři rybáře, jak číhají na štiku přimrzlí k rybářské židličce se sněhem za krkem, ale neřekla jsem ani popel.

Rybopád - kapři se z náklaďáku stěhují do sádek

Když už nás zábly ruce i nohy, rozhodli jsme se udělat si procházku kolem celého rybníka. Obejít rybník nebylo tak těžké, neboť se s Rožmberkem velikostí opravdu nedá srovnávat. Mrzelo mě jen, že sluníčko zůstalo schované za bílou záclonou, takže mi fotografování dosti ztížilo.
Vraceli jsme se domů zmrzlí, ale spokojení.
A dokonce i toho kapříka jsme přivezli.


Bahno

Alej na hrázi

Bahno

Hejna racků

Hnízdní budky pro kachny

Stádo ovcí na břehu

Rumpál

21. října 2011 v 12:21 | Lucka |  Děti
Bylo pondělí odpoledne a já zrovna připravila dětem svačiny do Sokola na cvičení. Když jsem do batohu přidala ještě poslední pitíčko, uvědomila jsem si, že kluci nejsou u sebe v pokoji, ale kdesi na schodišti. Bylo odtud slyšet pobíhání nahoru, dolů, jakési zvláštní povely a v neposlední řadě také tlumené nadávání.
Otevřela jsem dveře do chodby.
Ondru s Vašíkem jsem viděla dole pod schody, zatímco Honzík jadrně klel za zábradlím o patro výš nade mnou. V ruce držel smotanec provázků, na jehož konci se houpal malý košíček. Košíček zvolna stoupal k zábradlí do patra, jenže vytažený provázek se synkovi na schodech hromadil, motal se mu kolem nohou a bylo jasné, že až nastane okamžik spouštění nákladu zase dolů, vznikne tu jakýsi gordický uzel či dračí smyčka, která celý úžasný výtah nejspíš na dlouho vyřadí z provozu. Honzík to věděl. Hlasitě proklínal motanici hromadícího se špagátku, ovšem dokud si nevšiml, že stojím opodál.
Když mě uviděl, rozhodil nešťastně rukama:
"Podívej, jak se to celé zmotalo. Teď to nepůjde vůbec spustit dolů. A oni tam na ten náklad čekají..!
Měla jsem dělat, že nic neslyším.
Nebo jsem se měla tiše vytratit.
Ale každopádně, každopádně jsem měla mlčet.
Jenže jsem promluvila...
"Takhle vám to nebude fungovat. Potřebujete nějaký naviják...rumpál."
Kdybych si v tom momentě dala facku, bylo by to to nejmoudřejší, co jsem mohla udělat.
Synek chvilku mlčel a pak promluvil změněným hlasem:
"Rumpál? Nojo, ale kde ho mám vzít?"
"To není tak složité, to se dá z něčeho vyrobit."
"CHA! Vyrobit!?", pronesl synek posměšně, "A z čeho asi tak..?"
V ten moment jsem promeškala poslední možnost ústupu se ctí.
"Z čeho...Tak třeba z Merkuru."
Vybavila se mi má dětská léta, kdy jsem několikrát zkoušela postavit svůj konstrukční sen z této stavebnice, ale šroubečky mě tenkrát nějak neposlouchaly, nejdřív jsem je nemohla zašroubovat, potom mi nešly dotáhnout a nakonec zase povolit a hlavu jsem z toho tenkrát měla jako ten šroub.
"Z Merkuru? Tak to teda nejde!"
Prohlásil rezolutně.
"Tak to teda jde! Z toho jde totiž úplně všechno!"
Začala jsem se hádat a to jsem tedy už vůbec neměla dělat.
"Tak mi to tedy ukážeš. Jdu pro Merkur k babičce!"
A než jsem stačila říct, že za hodinu odjíždíme do Sokola, byl synek pryč.

K babičce dorazil jak velká voda, neřekl ani popel, vytáhl velkou, těžkou krabici a už s ní mířil zpátky k domovu. U stáje potkal babičku Jitku.
"Copak to táhneš?", ptala se, když viděla, jak se prohýbá pod tíhou bedny.
"Merkur. Máma bude stavět rumpál. A to chci teda vidět..!"

Bednu postavil doprostřed obýváku.
"Tady to je. A říkám ti, že to stejně nepůjde!", řekl a vyzývavě se posadil do křesla.
"To mám dělat TEĎ? Vždyť skoro za hodinu odjíždíme."
"Neříkala jsi, že to není vůbec složité?"
Uvědomila jsem si, že jsem v pasti. No počkej, však ti ukážu, jestli to jde nebo ne. A v rekordním čase!
Otevřela jsem krabici. Uprostřed tisíce kovových součástek jsem nalezla šroubovák, který mi jako memento připomněl dávné časy, kdy jsem s ním povolovala na krev dotažené šroubky. Šroubovák byl výhružně zkroucený do vrtule...

Vrhla jsem se do útrob staré bedny a nalezla několik klíčových dílů. Tak to bychom měli...pro začátek. Pustila jsem se do práce. Několik prvních sestavených pokusů jsem musela rozebrat pro konstrukční vadu. Uvědomila jsem si, že to zas tak lehké není. Safra...a ten časový pres!
Zkroucený šroubovák mi v ruce kmital jak o život.
Kličku...kličku...ještě kličku!
Když se výsledný model začal vzdáleně podobat navijáku, synek slezl z křesla. Vida, zdá se, že boduji, napadlo mě. Čas letěl jako blázen.
Rumpál byl hotov, ale zbývalo ho instalovat na schodiště. Na vymýšlení další konstrukce nebylo kdy. Brutálně jsem svůj model připevnila k zábradlí provázkem.
A pak už nezbývala ani vteřina a ujížděli jsme k Berounu...

Když jsme se večer vrátili, přišla první chvilka na test nového vynálezu. Děti jen odhodily boty a už zaujímaly strategické pozice - Honzík nahoře u kliky, Ondra dole v nakládce, uprostřed v patře pojistka Vašík pro případ, že by se náklad zasekl o zábradlí.
Při premiéře celého díla se nahoru vezly cvičky (správně řečeno cvička, protože se do košíčku vždy vešla pouze jedna).
Chodbou se neslo hlasité:
"Hurá! Funguje to!!!", to když bota šťastně dorazila do druhého patra.

Od té chvíle je rumpál v plné permanenci. Vozí se jím zejména tráva pro morčata, šišky, občas i nějaký ten bonbón. Naprosto doporučuji do všech moderních domácností.
Na požádání zašlu detailní popis konstrukce.
Upozornění na důležité parametry:
Doba jízdy soupravy do druhého patra: 15 minut

Stanoviště A - nakládka

Stanoviště B - přestupní kontrola

Stanoviště C - klika

Rumpál - detail

Nikdy nedávejte vajíčko do kapsy!

15. října 2011 v 11:58 | Lucka |  Ostatní havěť
Ač je to k nevíře, křepelky stále ještě snášejí. Teoreticky, podle všech dostupných informací, by se při 15°C měly začít krčit kdesi v koutě a pomalu přestavovat svůj metabolismus do útlumového režimu. Ale zatím se nic takového neděje. Přestože se noční teploty minulých dní blížily nule, neznámá křepelčí vytrvalkyně mi každý den stále chystá jedno kropenaté vajíčko a celé hejno s ní čile pobíhá po kleci.

Dobrá rada:
Nikdy nedávejte vajíčko do kapsy!

Je tomu pár dní, kdy jsem večer všechny a všechno nakrmila, chystala jsem se pozamykat dvířka a sebrala jsem ještě taky vajíčko. A protože jsem měla plné ruce, chvilku jsem váhala, kam to vajíčko dát. Nechávat ho do rána u stáje se mi nechtělo, ještě by se mu mohlo něco nepěkného přihodit, takže nic naplat, šup s ním do kapsy, však tam nezůstane dlouho.
Jenže zůstalo.
Vzpomněla jsem si na něj až ráno, kdy jsem opět vyrazila s kbelíčkem ke koze.
Šmátla jsem do levé kapsy, ale tam byl jen mobil. Vida - i ten jsem večer v bundě zapomněla! Vajíčko tam nebylo. No jistě, přece ho nedám hloupě k mobilu.
Takže musí být vpravo - hmátla jsem... a KŘAMP!
V té chvíli jsem vypadala úplně jako František Koudelka, když vezl tetě do Prahy vejce. Nic na tom nezměnilo ani to, že křepelčí vajíčko je proti slepičímu čtvrtinové.

Zjistila jsem že kromě vejce mám v kapse ještě:
Klíče od stáje
Kapesník
Šroubovák
Půl tvrdého rohlíku pro koně
Hrst psích granulí
Cosi dalšího, což jsem neidentifikovala a ihned vyhodila

V kapse jsem měla v mžiku koktejl. Věci jsem vyložila do řady na lavičku a pokoušela jsem se vylovit také rohlík s granulemi. Kdo z toho byl opravdu nadšený byl pidipes Sam. Nejdřív chtěl sežrat kapesník, který v té chvíli trochu připomínal právě obalený řízek, což jsem mu rázně zatrhla. Potom jsem začala na zem trousit strouhanku a granule s vejcem. V tom jsem již pidipsovi nebránila, takže to všechno radostně hltal i se skořápkami, obíhal kolem mě veliké kruhy a vesele vyskakoval do výšky.
Alespoň někdo byl z toho všeho nadšený.
Šla jsem si umýt ruce od těsta.
Chudák vajíčko...

Na závěr přidávám obrázek několika křepelčích vajíček, která mé zacházení přežila a která včera posloužila jako ozdoba při oslavě synkových narozenin.
Pro upřesnění - kloboučky jsou vyrobeny z maličkých cherry rajčátek.



"Intervjů" se mnou

15. října 2011 v 11:54 | Lucka |  Co mě ještě baví
Zcela nedávno jsem byla oslovena a měla jsem to potěšení udělat krátký rozhovor pro server Vlaštovka.info.
Tímto děkuji Anně Burdové za ochotu a za projevený zájem.
Dalších komentářů z mé strany netřeba.
Pokud si chcete "intervjů" přečíst, najdete ho ZDE.

(OBR: ZDROJ)

Milujte se a množte se

6. října 2011 v 12:22 | Lucka |  Ostatní havěť
Čtení s hvězdičkou

"Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím třeba nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat."
Jára Cimrman

Když jsem otevřela dveře a uviděla babičku, v první chvíli mě napadlo, že ji opět chytil žlučník. Seděla zkroušeně v kuchyni na židli a mého příchodu si skoro ani nevšimla. Na stole ležela nedoluštěná křížovka a o kousek dál stál hrnek od snídaně s napůl vypitou kávou.
Žlučník je mrcha.
Jenže tentokrát v tom nebyl žlučník, ale králík.

Příroda je mocná čarodějka. Tu udělá zázrak, tu nás nečekaně překvapí, ale občas si ztropí nemístný žertík i ze zkušeného dlouholetého chovatele. V případě naší babičky ovšem nemůže Příroda čekat, že se chovatel bude z jejího fórku smíchy lámat v kolenou.

Před několika týdny babička pečlivě roztřídila mladé králíky podle pohlaví - samce do kotců (aby se neprali) a všechny zbylé samice do společného výběhu v chlívku. Tohle třídění má babička po několika desetiletích praxe v malíku. A protože přesně ví, co má kde na králíkovi hledat, stala se pro ní tato činnost doslova rutinou.
Samci si po jejím zásahu lebedili každý ve svém, samice se poklidně družily ve výběhu. Panovala zde naprosto příjemná atmosféra, mír a klid, který si asi každý dovede představit možná jen u králíků. Jenže právě za tímto zdánlivým klidem číhala na babičku zrada. Jaké asi bylo její zděšení, když příšla ráno do chlívku a králíci tam provozovali to, co bychom lidově nazvali "grupáč".
I mistr tesař se někdy utne.
Babička se utla hned dvakrát.
Mezi samicemi pobíhali hned dva králičí ogaři a dokonce ne ledajací. Tihle samci byli rafinovaní. Žádné samčí dupání, žádné pištění ani rvaní, pěkně tiše si bok po boku několik týdnů nenápadně vegetili v harému a přes den se tvářili úplně jako jejich králičí vrstevnice. Co se dělo, když za babičkou zaklapla večer vrátka, a jak se samcům povedlo přechytračit ji při třídění, to si můžeme jen domýšlet.
A protože samic bylo v chlívku možná deset, můžeme se těšit na pěknou várku malých zimních králíčků.
Pro někoho úsměv na tváři, pro babičku bolavá hlava.
Jen králíkům je to jedno.


Další den jsem se v cukrárně sešla s Lůcou. Kdo četl můj nedávný článek o kozlíkovi na mazlení, ten už tuší, co bude následovat.
Lůca svraštila obočí a pravila:
"Lucko, ten kozlík se úplně zbláznil! Jak jsi mluvila o té první říji, kterou lidi nepoznaji, tak ta už asi přišla. V sobotu. Ještě po obědě se s námi na zahradě kozlík mazlil a děti ho krmily tvrdým chlebem, ale náhle přišla změna doslova z hodiny na hodnu. Z ničeho nic se naježil a začal trkat do synka. Já si myslela, že si jen tak hraje, jenže on se pak pustil rohama i do mě! Chtěla jsem ho odvést, ale on se nedal vůbec chytit. Úplně zešílel. Utekl k výběhu s kozama a lítal dokola ohrady jako smyslů zbavený.
Jo a taky dělal BELELE a pořád řval.
No, nakonec jsem ho chytla a odtáhla do chlívku. Jenže on do rána rozbil dveře toho chlívku a ty další dveře ke kozám přelezl a to teda nechápu jak.
A ráno jsem je tam našla všechny pohromadě.
Ach jo...to bude koz!"




Seděli jsme u večeře a já přinesla od stáje další křepelčí vajíčko.
"Mami... a vylíhnou se nám z těch vajíček křepelčí kuřátka?", ptal se Vašík a v ruce držel rohlík se sýrem.
"Nevylíhnou."
"Proč? Já chci kuřátka."
"Nemůžeme mít kuřátka, protože nemáme kohouta."
"A proč nemáme kohouta?"
"Protože jsme ho nekoupili."
"A proč jsme ho nekoupili?"
"Protože by to bylo zbytečné. Bude zima a v zimě se stejně kuřátka nelíhnou."
"A kdy ho koupíme?"
"Jez, rohlík máš pořád celý."
"Ale kdy koupíme toho kohouta?"
"Teď ne."
"Ale kdy?"
"Na jaře."
"Tak jo. Už se těším!"
A Vašík se zakousl do rohlíku...


Příběhy pejska Sama - Epizoda 3. / Koza

4. října 2011 v 20:51 | Lucka |  Příběhy pejska Sama
Příběhy pejska Sama
Epizoda 3. / Koza


Pro zvětšení obrázku klikněte SEM.