Listopad 2011

Spolužák v koši

25. listopadu 2011 v 15:46 | Lucka |  Perličky a vtípky
Honzík se vrátil ze školy...
"Ahoj Honzíku, tak jak bylo?"
"Dobře."
"Žádný průšvih?"
"No...jen takový malý."
"Co se stalo?"
"Čermákovi dneska někdo narazil na hlavu odpadkový koš..."
"Safra. A plný nebo prázdný?"
"Nevim, ale snad prázdný.....doufám."
"A tys to nebyl?"
"Nebyl, ale Čermák to na mě sved."
"Aha. A jseš si naprosto jistý, žes tys to neudělal?"
"Mami, poslouchej. Když po mně hodí pero, seberu ho a hodím ho po něm zpátky. Když se vytasí s pravítkem, vytáhnu pravítko a normálně bojuju (jo - dík za to nové pravítko s horní lištou - to se fakt nezlomí), ale házet košem? Pche! Přece dobře víš, že tohle není můj styl!"



Sněz co zmůžeš, aneb smrt z přejedení opravdu existuje!

22. listopadu 2011 v 0:00 | Lucka |  Cesty
Tak daleko, kam se dojde za jeden den, je v lese místo, které je rozděleno roklí. Na jižní straně je vysoká hora a ta se snižuje k veliké řece. Tam když přijdete, najdete muže, jak vyrábí ze dřeva práh. Od tohoto prahu pojmenujte toto místo Praha. I knížata a lidé silní jako lvi se sklánějí ve dveřích, aby do nich nenarazili hlavou, stejně mocný bude i hrad, který se tam postaví.
Vidím město veliké, jehož sláva se bude dotýkat hvězd!
Kněžna Libuše


V pátek jsme vyrazili s tatínkem do Prahy. Pro někoho běžná věc, pro jiného povinnost, pro nás od dob studenstských ne zcela obvyklý cíl cesty. Upřímně zde napíšu (a Pražané prominou), hlavní město není tak docela můj šálek kávy. Tedy přesněji řečeno, do Prahy klidně - porozhlédnout, pokochat, vyřídit nezbytné a honem rychle zase pryč, děkujeme, stačilo.

V pátek ovšem nastala zcela výjmečná situace, kdy jsem se do našeho hlavního města dokonce těšila. Možná už někdo tuší, co mohlo být příčinou mého nevysvětlitelného nadšení. Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, důvod je zcela jednoduchý.
Jídlo.
Ovšem není to tak, že by nám došly zimní zásoby, nebo že bychom do Prahy prchali před armádou hladových polních myší. Tím jídlem mám na mysli jídlo s velkým J.
Dostali jsme darem poukaz do Brazilské restaurace v centru města.

Když nad tím teď přemýšlím, do středu Prahy jsem ani za dob studentských moc nezašla. Tehdy jsem na jednom konci města nastoupila do metra, na druhém zase u školy vylezla a střed Prahy jsem cestou zanechala kdesi daleko nad sebou. Takže nemohu posoudit, jak moc se za tu dobu centrum hlavního města změnilo.

Zaznamenala jsem několik postřehů:


Kousek od výstupu z metra nás uvítal tento bosý bezdomovec na lavičce. Při pohledu na něj mě přeběhl mráz po zádech - okolní teplota byla kousek nad nulou. Přispěla bych mu do klobouku, aby si moh koupit aspoň papuče, ale klobouk měl stále na hlavě. Nekomunikoval. Jen tam tak seděl jako dřevo. Tak jsme šli dál...



Václavák.
Všude klid a pořádek.



Svatý Václav se tvářil tak jak se tvářil. A neříkal radši nic. Dokonce i kůň mlčel.



Rozzářený Obecní dům

A pak už jsme vpluli do restaurace. Že nevstupujeme do žádné druhořadé hospody nám došlo hned ve dveřích, kde nás uvítal personál a dovedl nás pěkně až ke stolu.
A pak to začlo. Bufet s výběrem připravených předkrmů, saláty, rolky, krevetky, houbičky a salámky, kuchaři rolující suši, omáčky, zelenina a roztodivné sosíky, dokonce zde bylo i pár ústřic, které jsem měla v puse prvně v životě. Lastury jsem si chtěla schovat, ale než jsem se nadála, přiskočil číšník a řekl:
"Dovolíte, hned vám přinesu čistý talíř..."
S těmi slovy mi prázdné ústřice sebral a v mžiku podstrčil talíř nový. Moje chyba - měla jsem si ten starý držet.
Hned kousek od nás se již na velikém grilu točilo maso - kuřata, kachny, nějaký ten zebu, brazilský býk a podobně. Když je maso dost upečené, personál ho sundá a číšník i s obrovským špízem tančí mezi stoly a na talíře hostům odkrajuje voňavé plátky. Každý stůl je opatřen zeleným a červeným terčíkem. Zelený znamená: "Hola, hrňte to sem! "a červený zase číšníkovi říká: "Klidně můžete jít o stůl dál." Jenže kdo by ho použil?!

Původně jsem si představovala, že v restauraci "sněz co zmůžeš" strávíme několik dlouhých hodin. Jenže rotující špízy nám nedaly pokoje. Talíř se pořád plnil masem zas a znova, číšníci neustále skotačili kolem a musím říct, že po hodině hodování už jsem začínala pomalu věřit na smrt z přejedení. Hodovali jsme zkrátka moc rychle a nepoužili jsme ten proklatý červený terčík, což byla ta největší chyba. Tedy, my jsme ho vlastně nakonec použili, ale to už bylo pozdě. Číšníci se zkrátka rozdováděli, potom nevěděli kdy přestat, na náš červený terčík úplně kašlali, šibalsky na nás mrkali a plnili nám talíře dalšími grilovanými kousky ať jsme mávali červenou nebo zelenou.

Měla jsem s sebou foťák, jenže jsem nevyfotila vůbec nic. Jednak se to v restauraci moc nehodilo, ale hlavně fotit nebylo kdy.
Z celé velkolepé akce mám jen snímek této bizarní sklenky se slivovičkou. Tou dobou už jsem sotva dýchala a číšníky jsme od stolu museli plašit jako drzé vrabce.
Takhle nějak si představuji Lomikarův konec...



Toto je jeden malý "panák". Soustavou rafinovaně spojených trubiček je rozveden do tří "podpanáků", kteří zabraňují tomu, abyste do sebe mohli "frťana kopnout naráz".

A pak už jsme se vyvalili z restaurace ven. Ovanul nás chladný větřík a ozářila nás noční Praha. Cizinců všude kolem jak naseto. Přesto jsem si všimla, že většina restaurací zeje prázdnotou. Zaplněné byly jen zahrádky na Staroměstském náměstí. Tyto zahrádky jsou důmyslně obehnané průhledným plexisklem a opatřené venkovními teplomety, aby cizinci při jídle nezmrzli.


Staroměstské náměstí.
Vánoční strom tu ještě nebyl, ale tou dobou už kdesi cestoval.



Nebyla tady dřív hospoda U Švejka? Tohle by nevymyslel ani sám Hašek!



Staropražská štětka - vhodný dárek pod stromeček!



A nakonec - koho nepotkám. Starý známý! Jen se přesunul o pár ulic dál.
A zase seděl jako dřevo...

Závěrem přidávám varování. Když vám někdo bude říkat ´jez co zmůžeš´, neznamená to, že musíte sníst úplně všechno. V praxi se nakonec ukáže, že to ani není technicky možné. V některých případech dokonce nedoporučuji ani všechno ochutnávat. Může se stát, že pokud do sebe nacpete úplně vše, co se na pohled líbí (a navíc pekelně dobře chutná), vznikne z toho v útrobách cosi podivného.
A to něco bych nikomu nepřála a můj žaloudek by mohl vypravovat.
Takže až se budu podruhé na takovýto výlet chystat, předem si ujasním priority, co jíst budu a co ne. Grilované špízy patří pochopitelně do kategorie první.
A co je nejdůležitější - hlavně od začátku používat ten pitomý červený terčík!

(Videa si tu dnes opět skáčou dle své vůle a zvůle. Takže pokud zde níže právě nevidíte ing. Čerta, pak prosím, znovu aktualizujte načtenou stránku.)


Starší článek na téma ´návštěva Prahy´ naleznete ZDE.

V zubařském křesle nahoru a dolů

15. listopadu 2011 v 0:37 | Lucka |  Děti
Myslím, že zde nenapíšu nic nového, když prohlásím, že návštěva zubaře je vždy záležitost adrenalinová. Možná se najde někdo, kdo si celou věc navenek nepřipouští a kdo v čekárně vypadá jako by se ho to vůbec netýkalo, ale jak se takový člověk doopravdy tváří při usedání na pohyblivé křeslo, to ví už jen zubař.
Všeobecně by se dalo říci, že v čekárně u zubaře existuje v každém okamžiku jakýsi kolektivní excitovaný stav. Tento stav vzniká dílem z nepěkné předtuchy pacientů nečinně čekajících a dílem z bolesti těch, kteří právě v ten moment svádějí bitvu se svým nevděčným zubem. Celou atmosféru dokresluje skotačivý zvuk vrtačky z ordinace a vzduch v čekárně by se dal krájet.
Existuje ovšem situace, kdy celý výše zmiňovaný excitovaný stav začnete vidět jako obvyklý, banální, až pohodový. Tato situace nastává v momentě, kdy vyrazíte k zubaři společně se dvěma dětmi.

S Honzíkem jsem byla prvně u zubaře před několika lety. Vysvětlila jsem mu tehdy, že se jedná jen o běžnou kontrolu a zvlášť jsem vyzdvihla přednosti zubařského křesla, coby pohyblivé atrakce. To zabralo. Tíživé ticho čekárny protkl smích malého dítěte, kterému přišel morbidní zvuk zubní vrtačky nadmíru komický. Čekárna u zubaře není pro smích to správné místo. Paní s mokrým kapesníkem na tváři mě propichovala pohledem a dvě dámy naproti si cosi nepěkného šeptaly. Měly nás po pár minutách evidentně plné zuby.
Konečně jsme přišli na řadu my i pohyblivé křeslo. Paní zubařka Honzíkovi v puse cosi drobného spravila a pak se pro něco otočila do skříňky.
"Tamhle máš kalíšek.", ukázala synkovi plivátko vedle jeho ruky.
Vyložil si to po svém. Sebral kalíšek s vodou a celý obsah v mžiku poctivě vypil...

Letos jsem přitvrdila - vyrazila jsem k zubaři s dětmi oběma. Jistá výhoda by se tu našla - tentokrát úlohu pouťového vyvolávače převzal Honzík, takže Vašíkovi o jezdícím křesle a o rozdávání hraček nakonec vyprávěl sám. (Tohle opět zabralo.) Z jeho povídání se mi po chvilce začal zubař jevit jako veselý eskamotér...

Když jsme vešli do ordinace, přišel rozpačitý okamžik, neboť jsme hned nevěděli, koho poslat do rukou zubařky jako prvního. Nakonec Honzík vystoupil statečně z řady a s nesmělým dotazem: "Ale nebudete mi nic trhat..?" usedl do křesla.
Tentokrát už věděl, že kalíšek u plivátka se vypít nemusí, takže vše proběhlo v pohodě a za moment už se hrnul do křesla malý Vašík.
"Tohle je to jezdící křeslo?", bylo první, co chtěl od zubařky slyšet. Když mu to odkývala, pohodlně se usadil.
"Nechceš, aby tu s tebou seděla maminka?", ptala se zubařka.
"To nejde. To bysme se sem nevešli.", vysvětlil synek.
No a nakonec zbyla řada na mě. A jak to bývá, jindy poměrně nemluvné děti začnou povídat právě v momentě, kdy já pusu zavřít opravdu nemohu.
"A co jí budete dělat?", ptal se Vašík.
"Odstraním jí kámen."
Synek vykulil nevěřícně oči: "Máma má v puse kámen?!"
To už mi cukalo v koutku, ale nezbývalo než vydržet, pokud bych si nechtěla kousnout do roztočené vrtačky.
"A budete jí taky něco trhat?", pokračoval Honzík.
(Zbabělče! Takhle můžeš mluvit jen proto, žes právě z křesla slezl, napadlo mě...)
"Budete jí trhat zub?", přidal se Vašík.
Rukou jsem dělala ve vzduchu posunky jako že ne, abych děti uklidnila.
Jenže vrtající kamenolomná zubařka mé gesto evidentně přehlédla.
"To se ještě uvidí...", odpověděla a mně ztuhl neexistující úsměv na rtu.

Naštěstí všechny zuby jsem si z ordinace odnesla v puse. Když se za námi zavřely dveře, děti vypadaly spokojeně. Následovala drobná anabáze s hledáním čepic a šál ve změti cizích svršků na věšáku a pak si k mé hrůze Vašík vzpomněl, že mu měla dát paní doktorka obrázek nebo hračku, protože to předtím říkal Honzík. Pokud jsem dříve napsala, že čekárna u zubaře není správné místo pro smích, pak zde musím dodat, že pro dětský řev se čekárna u zubaře nehodí už vůbec. Nevydržela jsem to moc dlouho (a to mám slušný trénink). Nakonec jsem se otočila a šla zaklepat znova na dveře ordinace, protože reálně hrozilo, že nás čekající pacienti vynesou ven v zubech. Kartičku s daty dalších plánovaných návštěv jsem vrazila brečícímu Vašíkovi do ruky a nesměle jsem zaťukala. Sestra otevřela a hned mezi dveřmi mi podávala dvě hračky. Pochopitelně - sestra totiž není hluchá.

Epilog:
Když jsme dojeli domů, zvonil mi mobil. Neznámé číslo. Zvedla jsem to a ozval se hlas naší zubařky:
"Všimla jsem si, že jste v čekárně zapomněli kartičku s daty plánovaných návštěv... tak vám volám, abyste nezapomněli, kdy máte znova přijít..."



Ondrův šach mat

11. listopadu 2011 v 23:44 | Lucka |  Děti
Nic není nemožné.

Stále mám v živé paměti jakou práci mi dalo připravit dětem letní hru Hon za pokladem. Nad mapou jsem tehdy trávila pár večerů, stále jsem pilovala detaily aby bylo vše dokonalé, vše dobře pochopitelné, lámala jsem si hlavu s trasou i s indiciemi, protože co kdyby děti náhodou něco nepochopily, co kdyby celá akce vůbec nevyšla a poklad tak nakonec zůstal navždy ztracen. Drahocené předměty hodné zakopání jsem sháněla na poslední chvíli a v poledním žáru se pak nenápadně plížila na pole s okurkami, abych tam vzácnou plechovku zahrabala.

Nic z toho nebylo nutné, jak jsem se právě dozvěděla. K tomuto prostému prozření mi dopomohl Ondra.

Minulý víkend nám v sobotu odpoledne Ondra oznámil, že právě připravil cestu za pokladem. Překvapilo mě to. Všechny tři děti vyskočily jako jeden muž a utíkaly na startovní stanoviště. Ovšem když jsem viděla Ondrovu mapu, říkala jsem si, že ho nejspíš čeká pěkné fiasko. Pár nesourodých domečků, několik nejasných čar a nicneříkajících klikyháků tvořilo celý plán. (Chacha - tomu říkáš mapa?) Představila jsem si skupinku dětí bloudících kdesi v lese, naštvaného Honzíka, nešťastného Ondru a rozcupovanou mapu zašlapanou hluboko v blátě.

Jenže to celé dopadlo úplně jinak.
Nemusím se tu obšírněji rozepisovat, protože akci celou již detailně zdokumentoval strejda Milan ZDE.

Dopadlo to jinak a já se na chvilku ocitla v Jiříkově vidění.
Nejenže děti rychle postupovaly podle plánu, ale dokonce podle něj našly Ondrův skrytý poklad (který nebyl vůbec zakopaný, mimochodem). S úplně jednoduchou mapou, prostou jakýhkoli záchytných bodů, došly s naprostou jistotou k cíli.
Pic kozu do vazu!
Kdo bude mít pocit, že ve výše zmiňovaném dokumentu vypadám s prominutím jako pitomec, radím dětem nesmysly, nebo že tam třeba hraju druhé housle, ten má úplnou pravdu. Snažila jsem se zachraňovat situaci, která vlastně zachránit vůbec nepotřebovala. Byla jsem totiž jediná (vlastně jediná ne, ještě tam byl strejda Milan), kdo to celé vůbec nepochopil.

Nakonec děti vytáhly z nalezené krabice několik mrkví. Zkřivil se mi úsměv - tohle celou akci pohřbí.
Mrkev v pokladu!
To je konec...
Jenže jsem se opět mýlila.
"Hurá - mrkev!", volal Honzík.
"Sláva - mrkvička - tu miluju!", křičel Vašík
Kačenka neříkala nic a ihned se dala do chroupání.

Nevěděla jsem, že naše děti milují mrkev.
Nevěděla jsem, že lze namalovat mapu několika klikatými čarami a přesto dojít k pokladu.
A nevěděla jsem toho asi mnohem víc.
A nevím to ani teď.

Video, které hbitě natočil strejda Milan,
je k vidění ZDE.

Příběhy pejska Sama - Epizoda 4./ Velký den

6. listopadu 2011 v 22:33 | Lucka |  Příběhy pejska Sama
Příběhy pejska Sama
Epizoda 4./ Velký den


Pro zvětšení obrázku klikněte SEM.

Vypli proud

5. listopadu 2011 v 23:00 | Lucka |  A co mě nebaví
Pamatujete se, kdy vám naposledy vypli elektrický proud? Já to vím moc dobře - v minulém měsíci to bylo čtyřikrát od rána do odpoledne a v listopadu se to stalo již dvakrát (a to máme teprv pátého). Naposledy včera. V rámci všeobecného zlepšování kvality elektrické sítě jsme byli nuceni to zkrátka přijmout jako nevyžádané dobro.
A protože jak jsem již předeslala, poslední odstávku máme právě za sebou, během pátku jsem doma ve tmě a v zimě, odstřižena násilím od civilizace, zaznamenala několik zajímavých postřehů...

1. Na vypnutý proud nejste nikdy dost připraveni

Přestože o odstávce elektrického proudu informovala vývěska již mnoho dní předem, stejně jsem na tuto akci v pátek ráno zapomněla. Nezapla jsem včas myčku, neohřála jsem ráno Samovi v mikrovlnce jídlo, nepřevařila jsem ihned čerstvě nadojené mléko. Místo toho jsem před odchodem s dětmi do školy pustila pračku a naplánovala jsem si rozsáhlé žehlení.
Že se něco děje jsem si všimla až při pohledu na zedníky u protější novostavby. Jejich činnost mi přišla dost podivná. Bušili do míchačky, prohlíželi rozvodnou skříň, měnily kabelové prodlužovačky u techniky. Během této činnosti opisovali stále větší kruhy kolem staveniště a taky své pohyby neustále zrychlovali.

Když jsem se ze školy po pár desítkách minut vracela, zedník v oranžových montérkách mi ulicí rychle kráčel vstříc.
Jeho oblečení zářilo na dálku a mně vrtalo hlavou, kam ten chlapík tak rychle spěchá. Ale na vypnutou elektřinu jsem si stále ještě nevzpomněla.
Trklo mě to, až když se dělník ustaraně zeptal:
"Pani, nevíte náhodou, jestli jde v ulici elektrika?"
(AHA! BINGO!)
"No...vlastně dneska nepůjde asi do patnácti hodin..."
Zedníkův výraz začal připomínat zbitého psa. Evidentně to nebyl žádný flákač.
"Ale jestli vás to potěší, nejste sám, kdo o tom doteď nevěděl..."

2. Když vypnou proud, raději nic neslibujte ani svému psovi

Doma už mě vítal hladový Sam. Čekal, že mu ihned spařím psí granule horkou vodou a nadšeně kolem mě dělal oblouky. Co se vypnuté elektřiny týká, zjistila jsem, že mám ještě delší vedení než dělníci naproti. Přestože jsem v ranním šeru už poněkolikáté zoufale zacvakala mrtvým vypínačem od lustru, stejně jsem hned nato naplnila vodou rychlovarnou konvici a čekala na zázrak, který se pochopitelně nekonal. Po pár minutách jsem misku s granulemi rezignovaně polila studenou vodou a vložila do mikrovlnky.
Jakže? Je tohle vůbec možné?
Plácla jsem se do čela, když mi ta pitomost zase došla.
Naplnila jsem vodou katrůlek, vložila ho na sporák, pustila plyn a rukou velmi dlouho držela tlačítko zapalovače. Pochopitelně ani neškytl, vždyť je taky elektrický.

3. Pokud si ve tmě chcete rozsvítit a nejde elektrický proud, potřebujete sirky. Ve tmě se ovšem sirky hledají bez sirek velice špatně.

Hledala jsem v šuplíku zápalky. Vždycky tam byly, ovšem zcela nedávno jsem si je v kapse odnesla na halloweenský lampionový průvod. Prošátrala jsem všechny bundy, ale sirky nikde. Napadlo mě, že jsem je nejspíš v zápalu jakési laskavosti někomu v průvodu nenávratně půjčila. Naštěstí jsem si vzpomněla, že mám ještě další zápalky mezi včelařskými pomůckami. Potíž byla v tom, že sirky jsou ve skříni, skříň je ve sklepě a sklep je temný jako pytel. A pokud si chcete posvítit, zápalky se bez zápalek hledají velice špatně.
Nejdřív jsem o cosi zakopla, pak jsem ve skříni zašátrala a nakonec jsem se o něco řízla.
Tudy cesta nevede - to chce baterku, napadla mě konečně moudrá myšlenka.
Doma máme pokrokovou baterku poslední generace. Je na čtyři tužkové baterie a zároveň je vybavena kabelem pro připojení do elektrické sítě. Pokud to rychle shrnu - kabel mi byl v tomto případě na pendrek a brzy mi došlo, že tato neuvěřitelná baterka má vybité baterky.
Zbývala poslední záchrana - strejda! Když jsem vyběhla do patra, shodou okolností zrovna škrtal pod polínky v krbu. Skromně jsem se zeptala, jestli bych si mohla půjčit jednu zápalku.
"Ale samozřejmě, tady máš celou krabičku..." řekl a podal mně sirky.
"Stejně jsem si je přinesl z Halloweena..."

4. Cirkus nakonec

Když vypnou proud, po určité době vám dojde, že jste doma úplně k ničemu. Nic nefunguje, nic nejde, nejste schopni vymyslet činnost, která by se dala normálně vykonávat, navíc je všude tma jak v pytli. Snídani sníte studenou, když už víte, jakou dalo před chvilkou práci ohřát ji psovi. Párkrát naprosto tupě zapnete rádio, zbytečně poslechnete, jestli už doprala pračka, která vlastně ještě prát nezačala a bojíte se dokonce i lozit v lednici, abyste dovnitř zbytečně nepouštěli teplo. Z okna po očku sledujete koně, ochomýtající se kolem elektrického ohradníku bez proudu. Oproti lednici, která se uvnitř zvolna ohřívá, ve všech místnostech začne být po pár hodinách zima jak v morně.
A každému nakonec dojde, že v tomto zůstávat nemá smysl, každý raději vezme bundu a odejde hledat štěstí tohoto dne kamsi ven, jako jsem to včera udělala já...

A po návratu mě čekalo cosi, co nejvíce připomínalo ruský cirkus. V mé mlhavé představě jsem za sebou všechny vypínače opět zhasínala, ale evidentně tomu tak nebylo. Že elektřinu již pustili by došlo i mrtvému. Svítilo se před domem, svítilo se ve verandě, v chodbě, v garáži, svítila digestoř v kuchyni, hučela myčka, ždímala pračka, dokonce byla zapnutá i trouba (asi ji omylem zapnul nějaký trouba) a do toho všeho řvalo rádio jako o život.
Chvilku mi trvalo, než jsem to všechno povypínala a než se mihotavě rozsvítilo světlo zářivky nad rybičkami, kterým tím pomatený elektrický časovač ve tři odpoledne konečně oznámil ráno.

Ta náhlá změna probudila Sama. Od snídaně spal. Teď vylezl z pelíšku, protáhl se, zavrtěl ocáskem a zamrkal:
"Co se děje?
Nebude nějaké jídlo?
Spaříš mi zase pár granulí?"

(Obr: Zdroj)

Odlévání stop

3. listopadu 2011 v 23:08 | Lucka |  Tvořivost
Každý o tom slyšel, každý to četl, kdekdo už to viděl ve filmu, ale já si vždycky v skrytu duše říkala, jestli to není jen taková povídačka či literární klišé a jestli to vůbec může fungovat.
Hovořím teď o odlévání stop ze sádry.
Že to zvládne každý druhořadý kriminalista a že po mrknutí na ztvrdlou sádrovou botu hned chytá pachatele za šos, to je jasně ujeté už od začátku. Ale ještě je tu literatura, nad kterou se zkrátka nepochybuje (aspoň jako děcko jsem to tak brala). Mám na mysli Mladého zálesáka, Knihu lesní moudrosti, příručky E. T. Setona a v neposlední řadě Lesní noviny Vitalije Biankyho. (Kniha se sice hemží kolchozy, ale zato ruský les, to už je něco!) A to by v tom byl čert, aby to nefungovalo, protože Setonovi na Aljašce i Biankymu v tajze ta sádra vždycky ztuhla!

Jenže bohužel, nikdy jsem nevyzkoušela ulít svůj vlastní odlitek. A že stop jsem kolem sebe měla vždy dost. Možná mě tenkrát odradila představa, jak místo stop grizzlyho odlévám stopu divokého prasete, nevím, ale spíš to bylo tím, že jsem tehdy zkrátka nevěděla, kde má táta sádru.

Nad otazníky kolem sádrových odlitků se rázem zavřela voda, když jsem před pár dny potkala tetu Helču s dětmi a velikou taškou. Jak jistě tušíte, šly k lesu odlévat stopy. Hned jsem si vzpomněla na své dětské dilema a jako neodbytný hmyz jsme se s Vašíkem i pidipsem Samem ihned nenápadně přidali k výpravě.

Samozřejmě ze všeho nejdůležitější je najít pěknou stopu. Pár dní nepršelo, takže cesta byla poměrně tvrdá a stopy byly jen na některých vlhčích místech. Nemohli jsme si vybírat - nakonec jsme našli slušný otisk velkého psa...


Potom bylo třeba před vylitím sádry stopu zašalovat...


Ondra usedl, vybalil z tašky nádobíčko a začal míchat sádrový koktejl...



Když jsme do formy konečně nalili sádru, společně jsme se vydali hledat další stopu. Ale protože na cestě bývá rušno, vybrali jsme dobrovolníka, který bude naše tuhnoucí dílko chránit před vandaly.
K lesu jsme tedy vyrazili bez Ondry...


O kousek dál jsme našli stopu srny.
(Tedy na rovinu - podle mě je to stopa naší kozy Meluzíny, ale proč to hned říkat nahlas...)
Děti z ní měly velkou radost.


I kolem této stopy jsme postavili papundeklové bedněníčko, vše vylili sádrou a zanechali jsme zde hlídku - Kačenku s Vašíkem. Tím jsme prakticky spotřebovali všechny děti (Honzík se nacházel kdesi mimo). A protože sádra tuhne přibližně šedesát minut, měli jsme v tom okamžiku my, dospělí, rázem hodinu volna...


Po hodině vypadalo dílko tak, jak ukazuje následující fotografie.
Děti musely uznat, že se ta hodina hlídání vyplatila...


No a ještě finální fotografie poté, co jsme vylité stopy další den pečlivě očistili od bláta...


Přátelé, funguje to!
Ale pachatele bych podle toho hledat nechtěla...