Prosinec 2011

Mým čtenářům

31. prosince 2011 v 18:11 | Lucka
Mí milí čtenáři, usedám dnes naposled v tomto roce ke svému počítači, abych Vám poděkovala za Vaši trvalou přízeň a komentátorskou náklonnost. Nebudu tu házet žádná čísla, to si může najít každý sám, ale chci zde na tomto místě napsat, že je to hlavně Vaše zásluha, že tento blog stále žije a že se na svých vratkých nožkách a s chlebem v ranečku dál protlouká tím širým, bezbřehým, internetovým světem.

Nemějte obavy, tento článek nebude dlouhý. Jako každý rok touto dobou mě dnes zachváti zákeřný bacil a usadil se v mé hlavě. Sedím tu tedy v kožíšku a protože se mi ten mizera vrazil právě do očí, mžourám do monitoru skrz dvě úzké škvírky a nejvíce se asi podobám Inuitovi neboli Eskymákovi.

Jsem ráda, že Vás mé spisky stále baví, protože mě to taky pořád baví. Některé historky jsou sice humorné až poté, co se napíší, ale to je dobře (aspoň já to tak vidím), protože jinak by se tyto věci mohly ve skutečnosti jeviti spíše k pláči, jenže kdo by pak o ně stál...

Krátká pauza. Vidím vlčí mlhu. Jdu si vykapat oko.

Krátce.
Pokud se pokusím o nějakou stručnou rekapitulaci, pak největší návštěvnost byla zaznamenána dne 6.11. a to jako odezva na článek Vypli proud, což zcela nechápu. V tento den navštívilo blog 468 lidí. Zdá se, že elektrická energie bolí tuto společnost víc, než se zdá.

Naopak rozsáhlejší diskuzi jsem předem očekávala u článku Jak jsem si koupila něco pro sebe. Nemýlila jsem se, článek měl v tomto roce nejdelší diskusní vlákno a to se 26 příspěvky. Nákupy totiž hýbou světem a to i tím blogovým.

Ještě musím napsat, že jsem v tomto roce byla nucena zablokovat pouhé dva návštěvníky, ale myslím, že to nebyli žádní úmyslní kaziči ani sprosťáci. Byli to jen dva vandráci, kteří lozili blogovým světem, aby psali nesmysly na nesmyslná místa a jejich poselství nedávala vůbec žádný smysl (tedy pokud to nebyly psané šifry, které by na můj blog lákaly ufouny - tfuj, děkuju, nechci).

Už mi v tom oku zase cuká...

Mí milí čtenáři, přeji Vám v příštím roce mnoho zdraví s chladnou hlavou, nenechte se vytočit každou blbinou (taky jste si všimli, že je jich kolem pořád víc?), ono to není zdravé a navíc je trudomyslnost fakt hrozně nakažlivá. A vůbec, držte se zbytků dobré nálady, protože i pokřivený úsměv je lepší než žádný.
A zachovejte mi svou přízeň, abych se mohla i v příštím roce těšit z Vašich komentářů.
Děkuji Vám,
Lucka



Příběhy pejska Sama - Epizoda 5./ Vánoce

26. prosince 2011 v 22:31 | Lucka |  Příběhy pejska Sama
Příběhy pejska Sama
Epizoda 5./ Vánoce


Pro zvětšení obrázku klikněte SEM.

Perníková chaloupka

23. prosince 2011 v 23:48 | Lucka |  Tvořivost
Uznávám, že je to dost pozdě a že už budu v tuto dobu sotva někoho vánočně motivovat k činnosti, ale nakonec mi to nedalo, abych se alespoň nepochlubila.

Letos jsme se již poněkolikáté pokusili o výrobu perníkové chaloupky. Díly jsou upečené z klasického těsta na perníčky, recept se dá běžně všude najít. Pokud by se přece chtěl někdo inspirovat, nejprve je nutné vytvořit si k dílům chaloupky "mustr" ze čtverečkového papíru (tam se to počítá a maluje nejlépe). Nakreslím si boky, štít i střechu tak, aby rozměry navzájem odpovídaly, vystřihnu a potom to teprve obtáhnu do vyváleného perníkového těsta. Taky se nesmí zapomenout na placku pod domeček. Fantazii se zde meze nekladou. Může být dost velká, aby se na ní krom chaloupky vešly ještě stromy, zvířátka a třeba plot s lavičkou, zároveň je však třeba počítat s místem, kam nakonec dílo postavím.

Upečené díly k sobě lepím polevou z bílků šlehaných s moučkovým cukrem a párem kapek citrónu. Směs musí být hustá tak akorát aby při mírném tlaku prošla maximálně 1 mm velkou dírkou v ustřiženém růžku igelitového sáčku a neroztíkala se po perníku (pokud někdo disponuje zdobičkou, pak bravo).
Okýnka doporučuji nazdobit ještě před slepením stěn. Je to mnohem jednodušší než později pracovat na dílech svislých.

Lepení stromků kolem si mohu usnadnit lešeníčkem ze zapíchlých párátek (které pochopitelně později odstraním) nebo instaluji polovinu párátka rovnou natrvalo do spodku stromečku (ale potom pozor při případné konzumaci).

A hle, dílo v celé kráse...



Jistě jste si všimli, že na fotce svítí v chaloupce okýnka. To proto, že je do ní zezadu zavedena jedna žárovička z osvětlení stromečku. Když se rozsvítí stromeček, rozsvítí se i domeček.

V minulosti jsem již pár chaloupek vytvořili. Když se s ní zachází opatrně, může vydržet i pár let. Tu poslední jsem po Vánocích vždy zabalila do celofánu a uložila do chladné místnosti. Určitě jsme ji použili nejméně třikrát a i když jsem z ní vždy musela poněkud omést pavučinky, na dekorativnosti nic neztratila.
Jen pro úplnost musím dodat, že tato poslední chaloupka skončila dosti neslavně a to když k nám o svátcích přijela jedna nejmenovaná návštěva s malými dětmi a protože právě těm jsme se zrovna nějak málo věnovali, než jsme se ohlédli, snědly nám polovinu této betonově tvrdé, brouky prolezlé staré perníkové chalupy. Zbytky stavení jsem druhý den nabídla koním a kozám, ale nikdo z nich to žrát nechtěl. Takže teď už vím, že pokud se na perníkové chaloupce některá návštěva opět přiživí, zbylé ruiny jim balím rovnou do pytlíku na cestu.

Přeji všem čtenářům tohoto blogu krásné, klidné a ničím nerušené Vánoce. Žádné strachy, však on ten Ježíšek přijde i když není vidět (a taky nezabere půl stavení jako Santa). No a kdyby nepřišel, tak se vlastně taky tak moc neděje, aspoň nevyvětrá ven teplo otevřeným oknem (ale děti by se mnou v tomto rozhodně nesouhlasily).
Mějte se krásně a mějte se rádi a užijte si tento vzácný čas.
Lucka



Ten kozel je k ničemu!

23. prosince 2011 v 1:00 | Lucka |  Kozy
S přírodou to máte těžké. Ona je to taková mrška s hezkou tváří, slibuje, usmívá se, ale pak skutek utek. Žádné záruky od ní čekat nemůžete, protože ona umí být navíc taky pěkně škodolibá a poťouchlá a pak se někde za bukem směje až se za své zelené břicho popadá, když vidí, jak jí zase nějaký zoufalec naletěl.

U koz nám s končícím podzimem nastalo připouštěcí období. Ve skutečnosti začaly kozy vystrkovat růžky už v září, ale komu by se chtělo poskakovat kolem narozených kůzlat v mrazivém únoru. Místo toho jsem si vedla přesné záznamy, abych mohla lunární koloběh kozy Mahuleny pěkně koordinovat s koloběhem našich prací a povinností a taky abychom připustili tak akorát, aby se kůzlata narodila až do první svěží trávy.

Záznamy byly přesné a data odpovídající, takže nastalo to, čeho jsem se nejvíc obávala - Mahulena se začala prskat právě ve chvíli, kdy odjelo naše auto do servisu, kdy jsem byla dlouhodobě objednána k zubaři a synek na rehabilitaci a kdy byl tatínek v práci vytížen asi jako středověký soumar.
Každý rok si říkám jak to ta koza dělá, že si ke svým touhám vybere vždycky tu naprosto nejnemožnější dobu. (Z mých záznamů je patrné, že všeobecně se asi nejvíc koz prská večer na Mikuláše a to zejména v rodinách s více dětmi.)
Nakonec jsme v denním plánu pracně našli několik desítek volných minut, nacpali jsme mektající Mahulenu do auta a ujížděli s ní za kozlem rychle jako zloději.

Nejdobrodružnější část výletu nás vždycky čeká u statku. Jsou to budovy u cesty, můstek, vrata, ale hlavně žádný zvonek. Je již nepsaným pravidlem že v tomto hektickém okamžiku je navíc mobil zdejší majitelky koz zcela mrtev. Chvilku halekáme ze silnice, chvilku bušíme a když to nikam nevede, vylezu jako Tarzan nahoru na vrata a pískám na prsty. Psi se rozštěkají jako pominutí, ale to je tak vše. Když už jsme úplně bezradní, objeví se chovatelka na zcela opačném konci ulice a kroutí hlavou, proč jsme jí my hlupáci nezavolali...

Tatínek sice ví, že nemáme ani vteřinu nazbyt, ale nedává na sobě nic znát. Naopak. Vede s chovatelkou veselý družný rozhovor před stájí, zatímco já se ocitám v boxu s kozlem, držíc Mahulenu na vodítku.
Pro jistotu nás tam všechny zavřeli, aby někdo neutekl.

Ten kozel mi byl od začátku podezřelý. Takový mrňous vykulený, dokonce i Mahulena si všimla, že je divný a trkala do něj. Přidržela jsem ji tedy za obojek, aby nás ve statku nepomluvili a stoupla jsem si před ní. A ten prťavý kozel pořád běhal okolo a dlouho se k ničemu neměl a nakonec tedy párkrát skočil, možná ze slušnosti. Ale jak to doopravdy bylo tvrdit nemohu, protože jsem hleděla Mahuleně zpředu do očí a tatínek s chovatelkou byli za vraty, takže nám z druhé strany kozy svědci zcela chybí.

Uběhly klidné tři týdny.

V pondělí jsem otočila kalendář a zjistila, že úterek bude po dlouhé době docela hektický den. Ráno přivezou balíky slámy, dopoledne jde synek na kontrolu s rovnátky, potom musím vyzvednout Vašíka ze školky a rychle s klukama na flétnu. Tatínek přijde z práce pozdě. K tomu všemu jsem zrovna sváděla nerovný boj s chřipkou.
Bylo by toho dost kdyby...se nezačala znovu prskat koza!
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Mahulena začala v noci pomekávat a ráno už řvala jako sexuální otrok. Tiše jsem ji proklela...
Abychom vše zvládli, zapojili jsme do akce dědu. Vybavila jsem ho instrukcemi, penězi i medem pro řidiče náklaďáku se slámou a hned ráno jsme hnali za kozlem. Ani jsem se nepřevlékla, skočila jsem do auta v kulichu, v kalhotách a botách ze stáje. Koneckonců, jedu přece zase do stáje...
K dokonalosti načasování tohoto výletu už nám chyběl jen půlmetr sněhu.

Majitelka zde tentokrát vůbec nebyla, zato tu byl zase ten mrňavý zakomplexovaný kozel. Chtěla jsem promluvit se zaměstnancem a nahlásit mu, že při naší poslední návštěvě byl tento plemeník zcela nemožný, ale nebylo to třeba. Zatímco minule kozel skákal alespoň z povinnosti, tentokrát stál v boxu vedle kozy doslova jako blbec.
Ukrajinec pronesl něco jako:
"Já povedal to uže..." čímž chtěl nejspíš říct, že on by si na toho kozla rozhodně nevsadil a hned telefonoval majitelce. Když se dovolal (!), vzal mi z ruky vodítko s Mahulenou a řekl:
"Iďom!"
Tatínek nasedl do auta, ale já se zcela neprozřetelně vydala pěšky za Ukrajincem s kozou. Šli docela rychle, šli kamsi dál rovně po silnici, držela jsem se jim v patách a uvědomila jsem si, že za nimi v těch svých luxusních botkách a v kulichu s bambulí skotačím jako trpaslík. Prošli jsme celou vesnicí a potkávali jsme různé lidi a ti lidé se otáčeli. Říkala jsem si, že si prohlížejí naši dobře stavěnou Mahulenu, která se pěkně natřásala a kroutila zadkem, ale v této chvíli už mohu uznat, že nejspíš civěli spíše na mě jako na tichého blázna.

Nakonec jsme došli k zadním výběhům a zde jsme našli kozla zcela jiné kategorie. A o tom, že to byl chlapík, svědčí fakt, že vše proběhlo naprosto standardně a velice rychle a že snad jedinou potíží bylo to, že koze i kozlovi ujížděly na ranním náledí nohy. Hop a skok a hotovo.
Pokud by někoho celá situace zajímala detailněji, již dříve jsem se tomuto fenomenu věnovala ZDE.

Takže věřím, že máme připuštěno.
Další eventuelní termín (ke kterému ovšem už nedojde) vychází na 3.1.
Dívám se do kalendáře.
Již je tam cosi napsané.
V úterý 3.1. jde naše auto opět do servisu...



O dvanácti pytlíkách

18. prosince 2011 v 23:20 | Lucka |  A co mě nebaví
Každý, kdo se dnes rozhlédne kolem sebe, kdo umí vzít trochu rozum do hrsti a kdo si dá pět a pět dohromady, ten už asi tuší, že se nad našimi jasnými zítřky pomalu a jistě stahují bouřková mračna, že nabouraný Titanik se povážlivě naklání na bok a že dobře už bylo. Ruku v ruce s tímto zjištěním se nabízí otázka co s tím a kde vzít záchranný kruh, potažmo čeho se v rozbouřeném vlnobití rychle chytit.

Jako mírně zkušený včelař jsem usoudila, že bude nutné zásobiti se dostatečným množstvím cukru, dokud hladina teprve stoupá. Na podzim se mě hladové včely na cenu cukru ptát nebudou a kdybych měla při jejich krmení ještě šlapat vodu (což se i tak může stát), tedy aspoň s pocitem, že šlapu nejlépe jak umím.

Pročetla jsem několik nevyžádaných reklamních letáků a vybrala z nich dva potenciální prodejce. Za prvním z nich jsme se vypravili hned začátkem týdne. Ovšem zde jsme se málem stali obětí jakési podivné (ale známé) fabulace - cena udávaná na propagačním materiálu byla o hodně nižší, než jakou jsme ve skutečnosti našli na regálech se zbožím.
Zklamání.
Naštvání.
Zlost.
Udavte se tím, milí obchodníci!

O pár dní později jsme se vydali do jiného známého supermarketu. Cena cukru zde byla báječná. Jenže jak již bylo z letáku jasné, nákup byl omezen množstvím 12 kg na osobu. Ouha! No, upřímně řečeno, dvanáct pytlíčků pro včely, to je jako když plivne. Takže jsme se na nákup vypravili dva - tedy já a děda - s jasným cílem přivézt cukru co nejvíce budeme schopni z hamižného marketu dostat.
Naše strategie: Dva nezávislí, tuctoví, až nudní zákazníci s nákupními vozíky podniknou tichý nájezd na paletu cukru a budou ji postupně po dvanácti pytlíkách jako mravenci plenit, až budou mít plné auto.
V praxi to znamenalo absolvovat mezi regálem, pokladnami a autem jakési kolečko, které budeme běhat dokola do zblbnutí, dokud nebudeme mít toho cukru zkrátka dost. No, ale když už někdo vymyslel tu pitomost s limitem, proč celou věc nevyřešit pitomostí další.

První (a vlastně i poslední) rafinovaná myšlenka mě napadla hned na startovní čáře, tím myslím u vchodu do supermarketu. Okamžitě mě zde zaujalo několik samoobslužných pokladen. No jistě - kde není prodavačka, není žalobce a kde není žalobce, není soudce. Tam bude pytlíky sotva někdo počítat. Tudy by se jistě dalo projet hned s několika kartony naráz a nikdo by si ničeho nevšiml. Upozornila jsem na svůj objev dědu.
"No, nevim, nevim..." zavrtěl skepticky hlavou. "Zkusit to můžeš, ale šanci ti nedávám. Asi to budou hlídat i tady."

Naložila jsem do nákupního vozíku dva kartony a prosvištěla uličkou oděvů rovnou k samoobslužné pokladně. Prodavačka nikde, vzduch čistý. Jenže jsem tímto způsobem dosud nikdy neplatila, takže bylo nejdřív nutné prostudovat návod na kase. A v tom byla právě potíž. Než jsem si ujasnila celý postup, ozvalo se mi za zády:
"Mohu vám pomoci?"
A bylo to v háji, protože jsem svou hloupou neznalostí přilákala pokladní od vedlejší kasy a ta mě hned upozornila, že vezu cukru víc, než mám povoleno.
"Tak to rozdělíme do dvou účtů." navrhovala jsem.
"Ne. Přeci dobře víte, že je povoleno jen 12 kg na osobu. To je limit!" odpověděla striktně.
"Ale já vezu karton pro mámu." lhala jsem. Nejspíš to vyznělo dost stupidně, neboť lhaní mi nikdy moc nešlo a taky jsem mohla vymyslet alespoň něco originálnějšího...
"Ten druhý karton odložíte sem!" ukázala prodavačka prstem na zem.
"Ale..."
Nevyšlo to.
Před obchodem už čekal děda, v nákupním koši limit 12 kg cukru.
"Chytla tě, co? Já to viděl..."

Uložili jsme nákup do auta a vydali se do druhého kola. U palety jsem nabrala dvanáct pytlíků a pro jistotu ještě chvíli nenápadně kroužila mezi regály. Projela jsem standardní pokladnou s opravdovou živou prodavačkou a už viděla dědu, jedoucího s vozíkem z druhé strany proti mně.
V jednom momentě jsem si myslela, že mě šálí zrak. Spadla mi čelist. Děda měl naložené dva kartony!
"Jak to...?" vykoktala jsem překvapeně ze sebe, "vždyť přece..."
"Hehe," zasmál se potutelně, "potkal jsem tam u palety takového sympatického pána. A řek jsem mu, že ten jejich cukerný limit tady je úplná kravina. A taky že toho cukru budeme potřebovat opravdu dost, takže k té paletě pojedu ještě určitě aspoň několikrát. No a on mi navrhl, že si tedy ten cukr koupí taky a pojede se mnou ke kase a za pokladnou mu karton zaplatím a vezmu ho od něj. To byl hodný člověk, viď..?"
Kroutila jsem nad tím vším hlavou.

Při třetím kole jsem opět změnila trasu a prošla oddělením hraček a výprodeje. Trochu jsem si tam prohlížela zboží, to kdyby mě s cukrem už náhodou merčily zvědavé kamery. Ještě aby mě tak někdo chytil za šos! Pochopitelně jsem nakonec využila zas jiné pokladny. Z obchodu jsem úspěšně vyvezla dalších dvanáct zakoupených pytlíků.
A co nevidím?
Děda veze opět dva kartony!
"Řek jsem té pokladní, že cukr potřebujeme pro včely. A ona se ptala odkud jsme a já jí to řek a ona řekla, že vlastně bydlí hned vedle. Tak to jsme skoro sousedi. A taky se divila, protože nevěděla, že včely jedí cukr a povídala, že má med moc ráda. A pak na mě mrkla a napsali jsme ten nákup na dvě účtenky. Tak jsem jí řek, že jí včely budou vděčné. Moc hodná paní to je, ta paní pokladní..."
Žasla jsem...

V dalším nákupním kolečku jsem trochu kroužila marketem už před tím, než jsem se znovu obezřetně přiblížila k cukru. Jeho naložení bylo dílem okamžiku a pak cesta obloukem kolem sýrů k pokladně. Byla to poněkud zajížďka, ale pro zdar celé akce věc naprosto nutná. Zdatně jsem s vozíkem manévrovala mezi koupěchtivými zákazníky. Blížilo se poledne, dav v supermarketu viditelně zhoustl a fronta u kasy se protáhla. Vyvezení dalších dvanácti pytlíků cukru mi trvalo o dost déle, než dříve.
Děda již čekal venku.
"Už je tu moc lidí." mávl otráveně rukou. "Jedem domu."
Naložili jsme poslední kartony a zaparkovali jsme nákupní vozík.
Auto bylo příjemně plné.
"Jo - a té hodné paní pokladní jsem dal nakonec tvoje telefonní číslo. Řekla, že si zavolá v květnu a přijede si pro med. Tak jen abys s ní počítala..."

Musím si to pamatovat.
Až totiž ta paní pokladní na jaře zavolá (a ona zavolá, protože má ten telefon od dědy), nesmím jí zapomenout za těch dvanáct pytlíků poděkovat.
Ze slušnosti.




Jak jsme hledali zatměný Měsíc

12. prosince 2011 v 22:59 | Lucka |  Příroda
Zpráva z tisku:
Zatmění Měsíce
Úkaz nastane v sobotu 10.12. večer a na území ČR bude Měsíc vycházet vpodstatě po skončení fáze úplného zatmění. Na obloze v době východu ztemnělého Měsíce najdeme na západě planetu Venuši a na východě Jupiter. Samotný Měsíc bude ležet ve fotogenické oblasti souhvězdí Býka mezi otevřenými hvězdokupami Hyády, Plejády a M35 v Blížencích.

Po přečtení zprávy jsem věděla hned, že si tento úkaz nesmím nechat ujít. Fotogenická oblast! Navíc několik předchozích nocí bylo tak ukázkově bezmračných, že to se sobotním zatměním tentokrát vypadalo nadmíru jasně. To bude pokoukáníčko! A hlavně musím včas upozornit děti!

Jistě si teď každý představí, jak jsem celé odpoledne vyhlížela Měsíc s foťákem v ruce, jak jsem dělala dětem obsáhlou přednášku v přírodním amfiteátru pod hvězdokupami Hyády, Plejády a M35 a taky teď každý očekává, kterak sem nyní vrhnu sérii fotografií, detailně mapující celý nebeský úkaz.
Nic z toho tedy rozhodně nečekejte, protože v sobotu jsem na celé zatmění Měsíce zapomněla jako na smrt.

Z odpolední letargie mě vytrhl až Ondra, který se krátce před 17. hodinou vracel z výpravy turistického oddílu Bobr. Oči měl navrch hlavy a zatmění Měsíce doslova plnou pusu. Zrovna jsme si se strejdou chtěli cinknout na zdraví a došlo nám v ten moment oběma současně, že jsme právě cosi plánovaného propásli.

Sakra!

Hmátla jsem po foťáku, skočila do bundy a běžela ven. Přece ještě není tak úplně pozdě! Před domem mě čekalo průzračné nebe, poseté zářícími hvězdami. Byly jich stovky. Některá světýlka byla dokonce i v pohybu, tak to tedy nebyly hvězdy, ale co to doopravdy bylo, to netuším. Každopádně tu jedna dosti podstatná věc chyběla - Měsíc.

Bylo mi jasné, že před domem je výhled omezený. Zapnula jsem tedy bundu, hodila foťák přes rameno a rychlým krokem vyrazila na pláně koňského výběhu. Když jsem byla dosti daleko, abych měla celý obzor pěkně na dlani, začala jsem se znova rozhlížet. Točila jsem se tam v té tmě dokola jako blázen, ale to zatrolené těleso pořád nikde! Vzpomněla jsem si na Jiřího Wolkera a na jeho milionáře, který ukradl Slunce. Že by už i tady? Ale k čemu by byl komu Měsíc a ještě k tomu zatměný?

V dálce jsem slyšela bouchnout dveře a pak dětské hlasy. To strejda s Honzíkem a Kačenkou konečně vyrazili do tmy. Vydali se hledat Měsíc opačným směrem než já. Bylo mi již jasné, že z výběhu již na nebi nic nevykoukám, takže jsem se vydala za strejdou a dětmi na Haldu. Halda je nevysoký kopeček, přesto odtud bývá dosti dobrý výhled. Jenže toho dne nás ani tohle místo nezachránilo.

Dlouho jsme na nebi hledali a pak jsme už jen nevěřícně kroutili hlavami. Nakonec jsme zmizení Měsíce vysvětili několika možnými teoriemi:

1. Zatmění Měsíce již prošlo a Měsíc od té doby stačil zapadnout kamsi hluboko za obzor. Takže tu zkrátka není a tudíž nemůže být ani vidět.

2. Měsíc tu před námi pochopitelně je a zatmění Měsíce právě probíhá, ale je tak důkladné, že Měsíc vůbec vidět není.

3. Zatmění Měsíce probíhá nebo neprobíhá, ale kryjí ho mraky, které nejsme proti zářící obloze my amatéři schopni vůbec rozeznat, takže logicky nevidíme nic.

4. Žádné zatmění není a Ondra kecá.

Nakonec jsme se dosti zklamaní vrátili domů. Když jsem tatínkovi vyprávěla, že jsme nic neviděli a Měsíc vůbec nenašli, nevěřil a asi si v duchu zaťukal na čelo. Potom se zvedl, oblékl Vašíka, vzal Sama a společně všichni vyrazili zjistit, jak to s tím ztraceným tělesem doopravdy je.
A co myslíte, našli ho?
Našli!
Byl schovaný za lesem, potvora, a vidět byl jenom z ulice.
Ale to už bylo opravdu za minutu dvanáct a ze zatmění zbýval maličký kousek, takže s foťákem jsem doběhla doslova na poslední chvilku. Několik zaměření, několik zkusmo záběrů, pár rychlých snímků a pak...
BLIK! TMA!
Vybitá baterie.
Mrtvý foťák.
Hotovo.
Tak to je k zatmění Měsíce ode mne asi tak všechno.
Jen jeden použitelný snímek...



Ale netruchlím.
Císař Rudolf II. na tom byl ještě hůř,
když očekával zatmění Slunce...




Co jsme slíbili Mikulášovi

8. prosince 2011 v 8:52 | Lucka |  Děti
A máme zase po Mikulášovi. Dlouho očekávaný a dlouho bedlivě vyhlížený nakonec přišel. Jako vždy s sebou přitáhl plesnivého čerta a taky košík s dobrůtkami. Zatímco bez prvního by se děti rády obešly, po barevných cukrlatech se natahovaly, jako by jich neměly nikdy dost. Při pohledu na plný Mikulášský košík dokonce zapomněly, že se mají bát. Každý rychle odševelil svou básničku a pak už jen po očku koukaly, kdy už se Mikuláš konečně zvedne a vyrazí o dům dál, aby mohly začít plenit své pytlíky s výslužkou.

Sliby jsou chyby a o slibech Mikulášských to platí dvojnásob. Míra zlobení u nás bývá nepřímo úměrná blížící se svaté návštěvě. Přeloženo do lidštiny - čím je Mikuláš blíž, tím jsou děti hodnější. V okamžiku O (to je ta chvíle, kdy Mikuláš vstupuje do dveří a čert na chodbě rachotí řetězem) by se možná při pečlivém průzkumu daly nad dětskými hlavami najít první stopy právě pučící svatozáře.
Po zkušenosti z několika posledních let mohu konstatovat, že děti jsou ochotné slíbit Mikulášovi úplně všechno. Většinou má v ruce list hříchů, který jim, nezvedencům, vyčítavě přečte a oni si v tom samém momentě začnou všichni naráz sypat popel na hlavu.
Uklidím si pokojíček.
Budu poslouchat paní učitelku.
Přestanu odmlouvat.
Začnu jíst maso. Od zítřka.
Nikdy nebudu dělat hluchého.
Slibuju.
Ano.
Ano.
Ano.

Tato velkolepá Mikulášská předsevzetí mají poločas rozpadu izotopu uranu. Jakmile svatá dvojice zamává berlou, zachřestí řetězem, naposledy zahartusí a zmizí ve tmě, okamžitě začne v pokoji probíhat neřízená štěpná reakce. Děti zajásají, otevírají pytlíky, rozbalují bonbóny a zahazují papírky. Po zemi se začnou povalovat roztomilé barevné igeliťáky, mašličky, alobaly od čokolád, z místa na místo se kulí pomeranče. Co ještě není dost v pohybu, tomu pomůže pes Sam, který je tímto stavem věcí naprosto nadšený. V pokojíčku vybuchla jaderná bomba.
Pomyšlení na úklid je příliš bolestivé.
Když děti načnou pár bonbónů a rozbalí každý svou čokoládu, začnou se zajímat o to, co měl v pytlíku ten druhý. Na řadu přichází fáze výměnného obchodu. Já mám rád tohle a on zas tamto - vyměníme to. Burza probíhá za nejasných pravidel. Sice do toho vůbec nevidím, ale každopádně všechno dobře funguje. Tedy alespoň do chvíle, než kdosi někomu sní cosi, na co neměl povolení. Těžko říct, jestli se tak stalo omylem nebo šlo o schválnost a zneužití nepřehledné situace.
Že burza skončila poznáme podle řevu, linoucího se z pokojíku. Zjišťovat, kde se stala obchodní chyba, je naprostá ztráta času.
"On mi to vzal!"
"Nevzal, já to vyměnil!"
"Nevyměnil!"
"I jo! Vyměnil - za zelenej bonbón!"
"A kde je ten bonbón?"
"Nevim. Asi ho sněd Vašík!"

Volám na Vašíka. Vašík sedí na chodbě, cucá zelenej bonbón, při tom se pokouší rozbalit Brumíka a dělá hluchého. Říkám si, že by bylo dobré v nejlepším přestat.
Co takhle večeře?
"Děti, kdo si dá rybí prsty s bramborem?"
Ticho.
Při pohledu na pusy od čokolády už tuším, že nemám šanci.
"Já maso nechci." připomene mi Vašík.
Vše se rychle vrací do zaběhnutých kolejí.

Přemýšlím, jak daleko asi za tu chvilku došel Mikuláš. Každý rok si říkám, jestli by se nevyplatilo pozdržet ho a nechat ho nějakou dobu podupávat před domem, aby se v této fázi mohl vrátit a sám se přesvědčit, jak to s těmi sliby dopadlo mizerně. Ten by zíral! Jenže Mikuláš je v prachu, čert taky a děti to dobře vědí.
Možná jsem jim i chvilku věřila.
Možná svým předsevzetím na okamžik věřily samy děti.
Ale Mikuláš, ten bude těmto planým slibům věřit celý rok až do dalšího prosince.
Najivka...



Pozor, bude se střílet!

3. prosince 2011 v 0:32 | Lucka |  Příroda
Podzim máme nenávratně za sebou, zima zaklepala na dveře a s ní se objevili i naši staří známí. Věrní čtenáři pamětníci si možná vzpomenou na naše nedobrovolné soužití s divokými prasaty koncem loňského roku. Tehdy jsem naše štětinaté přátele dokonce zachytila za bílého dne na video. Z tohoto materiálu jsme stanovili náš osobní stav černé zvěře na tři dospělé a dvanáct maličkých pruhovaných selátek.
Za osobní si dovolím toto stádečko považovat proto, že jsme jim tehdy nedobrovolně poskytli zázemí, zajistili jim v době nouze dostatek potravy v podobě sena, kompostu a hnoje a nabídli jim za dlouhých zimních večerů povyražení v bezplatné herně. Nakonec si nás pašíci tak oblíbili, že chodili do našeho seníku dokonce i umřít.
Pěkně děkuju!

Dá se říct, že od jara jsme o divokých prasatech neslyšeli. Úplně se vytratila, až by jeden začal věřit, že odešla nadobro. Omyl. Stádo přišlo až ve chvíli, kdy se zoralo poslední pole. Paběrkovat už nebylo kde, tak se nám prasata vrátila zpátky. A že je máme zpět nebylo vůbec těžké poznat. Jednoho mlhavého rána se totiž náš koňský výběh probudil a zjistil, že ho přes noc kdosi vybombardoval...

Tato oranice nebyla povolena

A k potvrzení naší předem známé jistoty jsem se se stádečkem o pár dní později měla možnost setkat osobně. Bylo to ráno kolem deváté, mlha jako mléko se pomalu rozplývala a já vyrazila ven se Samem. U výběhu jsem se s nimi potkala. Šli za sebou jako trpaslíci a bylo jich sedmnáct (pokud si ještě některé z nich nezkrátilo cestu lesem). Největší bylo jako kredenc, poslední, nejmenší, mělo standartní zabíjačkovou velikost.
Bylo mi jasné, že v tomto počtu do jara vytvoří z našeho okolí měsíční krajinu.

Leč nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř,
jednoho odpoledne zastavil zde terénní vůz!

Dívala jsem se na auto s nedůvěrou. Když někdo dojede vozem polní cestou až k naší zahradě, znamená to, že buď zabloudil (a tomu nevěřím), nebo že něco chce (a máme tu tím pádem potížistu). V tomto případě se však věci zdály být rozhodně v náš prospěch, i když pán něco chtěl. Pochopitelně. Z auta vylezl příslušník Myslivecké jednoty, který nám oznámil, že se rozhodli provést v těchto místech odstřel divokých prasat. (Hosana!) Znalecky posoudil vydařenou oranici, za kterou by se ani Stachanovci stydět nemuseli, zhodnotil terén a směr větrů a nakonec navrhl, abychom umožnili vstup do zahrady za účelem vytvoření mobilního maskovaného posedu a taky abychom posunuli ohradník výběhu o pár desítek metrů tak, aby zde bylo možné nasypat návnadu.

V radostném nadšení jsme aktivně provedli první část operace, pán sem pár dní nato vysypal pytel rohlíků, postavil mobilní posed a my několik dalších nocí zpod peřiny tiše naslouchali, kdy už konečně uslyšíme rány z kulovnice, které se rozlehnou tmou a budou nám příjemně rvát ušní bubínky.

První tři dny se nedělo nic.

Čtvrtý den se prasata opět přiblížila. Stádo se vyhnulo hromadě nasypaných rohlíků a oboralo alej stromků na okraji koňského výběhu. Důkladně.

Ani tato oranice nebyla povolena

Pátý den to vypadalo, že si naše prasečí rodina přizvala k hodování do výběhu ještě příbuzné z Moravy. Zoraná část se přes noc znásobila a začala se pomalu přibližovat až k seníku. Rohlíky zůstaly netknuté.

Šestý den ráno sežraly rohlíky srnky. Viděla jsem je z okna.

Sedmý den se tu asi v 17 hodin objevil člen Myslivecké jednoty. Zaslechli jsme jasně dva výstřely. Že by konečně? Kolem 18 hodiny hovořil tento pán se sousedkou v ulici. Řek, že je mu zima a šel domů. Výstřely evidentně minuly cíl.

Osmý den už skoro nebylo co nového rýt, takže prasata obryla alespoň cestu pod mobilním posedem.

Tato oranice je drzost!

Devátý den mě přestává lov bavit a zahradu jsem zamkla. K posedu je stejně dobrý přístup od cesty, proč tedy nechávat odemčeno?

Desátý den přiváží pán půl pytle obilí. Do rána je návnada pryč - pravděpodobně zase srnky.

Následujících několik dní se sem stěhuje vepřová populace z přilehlých okresů. Asi si mezi sebou řekli, kde je dobře. Náš výběh se mění v tankodrom. Prasata orají již jednou zorané. Nalézáme zde také ježka - zbyly z něj jen bodliny.
Rezignuji.

Není úniku. Jsou všude, je jich moc a vezmou si, co chtějí. Zrovna teď, když píšu tyto řádky, podupávají kdesi za oknem v lese, jejich dlouhé stíny se v měsíčním světle míjejí se stíny stromů a rafinovaná prasečí očka chystají další fatální nájezd. Ďábelský vepřový mozek umí dobře spočítat, kdy je nejvhodnější chvilka k úderu a hromada zvlhlých rohlíků je tu jen k smíchu. Dnes je jich moc, zítra jich bude ještě víc.
Ježek už zaplatil.
Kdo bude další?