O dvanácti pytlíkách

18. prosince 2011 v 23:20 | Lucka |  A co mě nebaví
Každý, kdo se dnes rozhlédne kolem sebe, kdo umí vzít trochu rozum do hrsti a kdo si dá pět a pět dohromady, ten už asi tuší, že se nad našimi jasnými zítřky pomalu a jistě stahují bouřková mračna, že nabouraný Titanik se povážlivě naklání na bok a že dobře už bylo. Ruku v ruce s tímto zjištěním se nabízí otázka co s tím a kde vzít záchranný kruh, potažmo čeho se v rozbouřeném vlnobití rychle chytit.

Jako mírně zkušený včelař jsem usoudila, že bude nutné zásobiti se dostatečným množstvím cukru, dokud hladina teprve stoupá. Na podzim se mě hladové včely na cenu cukru ptát nebudou a kdybych měla při jejich krmení ještě šlapat vodu (což se i tak může stát), tedy aspoň s pocitem, že šlapu nejlépe jak umím.

Pročetla jsem několik nevyžádaných reklamních letáků a vybrala z nich dva potenciální prodejce. Za prvním z nich jsme se vypravili hned začátkem týdne. Ovšem zde jsme se málem stali obětí jakési podivné (ale známé) fabulace - cena udávaná na propagačním materiálu byla o hodně nižší, než jakou jsme ve skutečnosti našli na regálech se zbožím.
Zklamání.
Naštvání.
Zlost.
Udavte se tím, milí obchodníci!

O pár dní později jsme se vydali do jiného známého supermarketu. Cena cukru zde byla báječná. Jenže jak již bylo z letáku jasné, nákup byl omezen množstvím 12 kg na osobu. Ouha! No, upřímně řečeno, dvanáct pytlíčků pro včely, to je jako když plivne. Takže jsme se na nákup vypravili dva - tedy já a děda - s jasným cílem přivézt cukru co nejvíce budeme schopni z hamižného marketu dostat.
Naše strategie: Dva nezávislí, tuctoví, až nudní zákazníci s nákupními vozíky podniknou tichý nájezd na paletu cukru a budou ji postupně po dvanácti pytlíkách jako mravenci plenit, až budou mít plné auto.
V praxi to znamenalo absolvovat mezi regálem, pokladnami a autem jakési kolečko, které budeme běhat dokola do zblbnutí, dokud nebudeme mít toho cukru zkrátka dost. No, ale když už někdo vymyslel tu pitomost s limitem, proč celou věc nevyřešit pitomostí další.

První (a vlastně i poslední) rafinovaná myšlenka mě napadla hned na startovní čáře, tím myslím u vchodu do supermarketu. Okamžitě mě zde zaujalo několik samoobslužných pokladen. No jistě - kde není prodavačka, není žalobce a kde není žalobce, není soudce. Tam bude pytlíky sotva někdo počítat. Tudy by se jistě dalo projet hned s několika kartony naráz a nikdo by si ničeho nevšiml. Upozornila jsem na svůj objev dědu.
"No, nevim, nevim..." zavrtěl skepticky hlavou. "Zkusit to můžeš, ale šanci ti nedávám. Asi to budou hlídat i tady."

Naložila jsem do nákupního vozíku dva kartony a prosvištěla uličkou oděvů rovnou k samoobslužné pokladně. Prodavačka nikde, vzduch čistý. Jenže jsem tímto způsobem dosud nikdy neplatila, takže bylo nejdřív nutné prostudovat návod na kase. A v tom byla právě potíž. Než jsem si ujasnila celý postup, ozvalo se mi za zády:
"Mohu vám pomoci?"
A bylo to v háji, protože jsem svou hloupou neznalostí přilákala pokladní od vedlejší kasy a ta mě hned upozornila, že vezu cukru víc, než mám povoleno.
"Tak to rozdělíme do dvou účtů." navrhovala jsem.
"Ne. Přeci dobře víte, že je povoleno jen 12 kg na osobu. To je limit!" odpověděla striktně.
"Ale já vezu karton pro mámu." lhala jsem. Nejspíš to vyznělo dost stupidně, neboť lhaní mi nikdy moc nešlo a taky jsem mohla vymyslet alespoň něco originálnějšího...
"Ten druhý karton odložíte sem!" ukázala prodavačka prstem na zem.
"Ale..."
Nevyšlo to.
Před obchodem už čekal děda, v nákupním koši limit 12 kg cukru.
"Chytla tě, co? Já to viděl..."

Uložili jsme nákup do auta a vydali se do druhého kola. U palety jsem nabrala dvanáct pytlíků a pro jistotu ještě chvíli nenápadně kroužila mezi regály. Projela jsem standardní pokladnou s opravdovou živou prodavačkou a už viděla dědu, jedoucího s vozíkem z druhé strany proti mně.
V jednom momentě jsem si myslela, že mě šálí zrak. Spadla mi čelist. Děda měl naložené dva kartony!
"Jak to...?" vykoktala jsem překvapeně ze sebe, "vždyť přece..."
"Hehe," zasmál se potutelně, "potkal jsem tam u palety takového sympatického pána. A řek jsem mu, že ten jejich cukerný limit tady je úplná kravina. A taky že toho cukru budeme potřebovat opravdu dost, takže k té paletě pojedu ještě určitě aspoň několikrát. No a on mi navrhl, že si tedy ten cukr koupí taky a pojede se mnou ke kase a za pokladnou mu karton zaplatím a vezmu ho od něj. To byl hodný člověk, viď..?"
Kroutila jsem nad tím vším hlavou.

Při třetím kole jsem opět změnila trasu a prošla oddělením hraček a výprodeje. Trochu jsem si tam prohlížela zboží, to kdyby mě s cukrem už náhodou merčily zvědavé kamery. Ještě aby mě tak někdo chytil za šos! Pochopitelně jsem nakonec využila zas jiné pokladny. Z obchodu jsem úspěšně vyvezla dalších dvanáct zakoupených pytlíků.
A co nevidím?
Děda veze opět dva kartony!
"Řek jsem té pokladní, že cukr potřebujeme pro včely. A ona se ptala odkud jsme a já jí to řek a ona řekla, že vlastně bydlí hned vedle. Tak to jsme skoro sousedi. A taky se divila, protože nevěděla, že včely jedí cukr a povídala, že má med moc ráda. A pak na mě mrkla a napsali jsme ten nákup na dvě účtenky. Tak jsem jí řek, že jí včely budou vděčné. Moc hodná paní to je, ta paní pokladní..."
Žasla jsem...

V dalším nákupním kolečku jsem trochu kroužila marketem už před tím, než jsem se znovu obezřetně přiblížila k cukru. Jeho naložení bylo dílem okamžiku a pak cesta obloukem kolem sýrů k pokladně. Byla to poněkud zajížďka, ale pro zdar celé akce věc naprosto nutná. Zdatně jsem s vozíkem manévrovala mezi koupěchtivými zákazníky. Blížilo se poledne, dav v supermarketu viditelně zhoustl a fronta u kasy se protáhla. Vyvezení dalších dvanácti pytlíků cukru mi trvalo o dost déle, než dříve.
Děda již čekal venku.
"Už je tu moc lidí." mávl otráveně rukou. "Jedem domu."
Naložili jsme poslední kartony a zaparkovali jsme nákupní vozík.
Auto bylo příjemně plné.
"Jo - a té hodné paní pokladní jsem dal nakonec tvoje telefonní číslo. Řekla, že si zavolá v květnu a přijede si pro med. Tak jen abys s ní počítala..."

Musím si to pamatovat.
Až totiž ta paní pokladní na jaře zavolá (a ona zavolá, protože má ten telefon od dědy), nesmím jí zapomenout za těch dvanáct pytlíků poděkovat.
Ze slušnosti.



 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kačka Rek. Kačka Rek. | Web | 19. prosince 2011 v 0:05 | Reagovat

Rozhodně je to zajímavý příběh a i jsem se zasmála :D

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 19. prosince 2011 v 0:23 | Reagovat

Bylo by to k smíchu, kdybyste pro včelky cukr nepotřebovali úplně nezbytně. Nemáte někoho, kdo může koupit cukr v pytli? Jako podnikatel? To by nešlo? Lidi to řeší různě. Stejně je to strategie řetězců, a nejraději by prodali i co nemají. Cukr se nezkazí a není ho málo - nechápu to.
Ale jinak příběh je úsměvný, i když je spíš k zlosti. Vidíš, že je to v lidech.  Někteří pochopí a pomůžou, někteří... :-
? Za bakšiš bys možná provezla kamion... ;-)

3 lucka345 lucka345 | Web | 19. prosince 2011 v 8:12 | Reagovat

[2]: Potíž je v tom, že ve velkobchodu jsme již byli. Cukr nám ve velkém nabídli za astronomickou cenu. :-?
Ctělo by to zřejmě nasít řepu a postavit si cukrovar. 8-O  :D

4 celestina celestina | 19. prosince 2011 v 8:20 | Reagovat

:-D báječnej děda a šokovná Lucka ;-) není nad kupecké počty :)

5 celestina celestina | 19. prosince 2011 v 8:22 | Reagovat

šIkovná..ikdyž šokovat taky umíš ;)

6 Kerria Kerria | Web | 19. prosince 2011 v 9:04 | Reagovat

Ty limity mě občas taky štvou, řešila bych to stejně, ale zatím nebylo potřeba. Pokaždé jsme pokladní řekli, ať si to tam klidně nechá, že si to objedeme znovu. Dosud nám to vždy prošlo! :-D

Zkus inzerci nebo aukro. Cukrovarníci dostávají deputátní cukr a někteří ho prodávají, občas i za slušné ceny.

7 bretislav bretislav | Web | 19. prosince 2011 v 11:29 | Reagovat

Taky by mě to nebavilo. Ti syčáci zrušili tolik cukrovarů. I v mém rodném městě býval a v blízkém okolí jich bylo několik. Není nad soběstačnost. Ouvej, ouvej, pitomosti přibývají..

8 AjA AjA | Web | 19. prosince 2011 v 15:29 | Reagovat

TESCO???

9 AjA AjA | Web | 19. prosince 2011 v 15:30 | Reagovat

mmch. uz ma deda fanklub??? Ja mu ho zalozim je to bombardak!

10 Naďa Naďa | Web | 19. prosince 2011 v 15:57 | Reagovat

Připojuju se k Aje :-)

11 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 19. prosince 2011 v 17:03 | Reagovat

Ty limity mě štvou taky , ale na druhou cenu to chápu. Je to kvůli nejrůznějším " podnikatelům" , kteří ho za levno nakoupí a za draho prodají. Ale protože lidská hamižnost je nekonečná , tak vždycky stejně najdou způsob jak ty limity oblafnout. Třeba že jde na nákup celá rodina, nebo to udělají jako ty. ;-)

12 lucka345 lucka345 | Web | 19. prosince 2011 v 19:16 | Reagovat

[4]:[9]:[10]: Fanklub jo? 8-O Tak to bych teda musela nejdřív zkonzultovat...ale bojím se, aby po mně čímsi nehodil... :-x  :-D
[6]: Děkuji za tip. Rozhodně to budu sledovat! ;-)
[7]: Pitomosti se množí a navíc se ještě kříží mezi sebou... :-(
[8]: Aj vaj... :-x
[11]:Tak teď jsem to konečně dostala! :-x  :D Ale pravda je, že kdybych věděla jak to oblafnout rychleji, určitě bych tam necvičila celý půlden. :-D

13 MirekČ MirekČ | Web | 20. prosince 2011 v 14:21 | Reagovat

To je Kocourkov!!! Stejně si myslím, že naši nepřizpůsobiví občané, kdyby se rozhodli něco dělat a chovali by například včely, tak by určitě přišli na lepší fintu!!! O_O

14 MirekČ MirekČ | Web | 20. prosince 2011 v 14:22 | Reagovat

[2]: Co takhle MAKRO?

15 lucka345 lucka345 | Web | 20. prosince 2011 v 18:47 | Reagovat

[13]: Občas mám dojem, že v Kocourkově jim to proti této zemi dost dobře šlapalo... :-?
[14]: Tomuto fenomenu se věnuji v první části článku. ;-) :-D

16 Jobe Jobe | 20. prosince 2011 v 20:13 | Reagovat

Můj děda kdysi dělal v cukrovaru, takže deputátní cukr měl. Jen... Děda už není, cukrovar už dávno nevaří cukr a všechny deputáty jsou beznadějně rozkradené. Co aby paní prodavačka, až si pojede pro med, dovezla náklaďák cukru výměnou? :D

17 šemík šemík | 20. prosince 2011 v 23:05 | Reagovat

Nedávno se mi povedlo, že jsem šel přímo k vedoucímu se sklenicí medu a "na férovku" jsem mu řekl, že potřebuji aspoň 2 metráky pro včely a on to zařídil. Prodavačky se mi ještě málem klaněly :-) Záleží na koho narazíš. Jinak taky běžně nakupuji cukr namnohokrát po 10-ti kg a připadám si jako kdybych něco páchal ;-)

18 Čerf Čerf | Web | 21. prosince 2011 v 8:52 | Reagovat

Ještěže včely nechtějí vanilkovej! :-)

19 Anna Anna | 21. prosince 2011 v 16:16 | Reagovat

:-D děda je kabrňák, kam se na něj hrabeš, Lucko ;-)
Asi bych se bála jezdit tam takhle navíckrát, že mě někdo chytí za ruku a bude mě pranýřovat jako zloděje. Blbý by na to byli dost.
Ty cukrovary mívají občas takový nabídky, brácha nám vozil cukr v pytli (dokonce jednou přivezl nějakej kakaovej, to jsme zírali), ale je to už pár lez zpátky.
A dodatečně se, Lucko omlouvám, že jsem nepřišla popřát k svátku, myslela jsem na to a nakonec stejně zapomněla. Tak dodatečně všechno nejlepší a hlavně krásný Vánoce a tak :-)

20 Jezurka Jezurka | Web | 21. prosince 2011 v 17:55 | Reagovat

Chválím oba dva! Super jste je pře..rali! A já teď vím, proč píší, třeba tady u tohoto konkretního příkladu, jen 12 ks na osobu! Vždycky jsem si říkala, co blbnou, co by s tím lidé dělali! A vida! Teď je mi aspoň trošku jasno - aspoň ohledně toho cukru! :-)

21 lucka345 lucka345 | Web | 21. prosince 2011 v 18:30 | Reagovat

[16]: Nevím,jestli bychom toho po paní prodavačce nechtěli trochu moc. Aby se na nás příště nevy... i s těmi dvanácti pytlíky. :-x  :-D
[17]: To je onečně kulantní řešení. :-) Jak vidno, kolem cukru v akci krouží včelaři houfně. :-D
[18]: Nebo [19]: kakaovej! O_O
[19]: Nejsem si jista, mám dojem, že jsme kdysi taky měli pytel z cukrovaru. Ale jednalo se o cukr surový, takže pro včely nepoužitelný.
Se svátkem si nedělej hlavu, ale děkuji. :-)
[20]: Já si to vysvětluju jako takový tahák - "Koukej, Máňo, cukr za 20! Tak to ho koupim sousedce, druhý sousedce, bábě z krámu a taky Bláže a taky..."
Jenže když ho koupí jedna pro všechny, ty zůstanou doma a nepřijdou do marketu utratit drobné. Asi tak. :-?  ;-)
A včelař aby kroužil a kroužil. :-D

22 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 6:53 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

23 adaluter adaluter | Web | 16. ledna 2012 v 20:03 | Reagovat

Nevím jak u vás, ale u nás se na všechny akce vrhají jako supi Vietnamci, někdy celá rodina, a pak to dvakrát tak draho prodávají ve svých večerkách. 8-O

24 Veki Veki | Web | 22. ledna 2012 v 16:39 | Reagovat

Jednou jsme s tátou kupovali větší množství levné mouky (o limitu nikde ani slovo - taky nám to prodali bez problémů) a za pokladnou stál takovej děděk a začal nám nadávat, že jsme zku*vený zloději a že to budeme prodávat za rohem za draho!
A my jen chtěli ušetřit a zásobit se.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.