Leden 2012

Zápisky (m)učitele

25. ledna 2012 v 23:26 | Lucka |  Co mě ještě baví
Tento článek měl původně vzniknout až mnohem později, ale okolnosti ukázaly, že by to nakonec mohlo být ještě později než později a že bych za tu dobu mohla zapomenout, co že jsem to sem vlastně původně chtěla napsat. Takže se do toho pustím hned a budu doufat, že se mé zápisky neprovalí dřív, než budu od anonymních osob zde níže zmiňovaných dostatečně daleko...tedy pokud to vůbec je možné.

Jak už asi mnohým svitlo z názvu článku, ocitla jsem se z čista jasna, nečekaně a sama řádně překvapená na půdě školní a tou půdou zde nemyslím jakési pochybné podkrovní prostory, nýbrž školu celou jako takovou. K mému přerodu z matky v domácnosti na paní učitelku došlo doslova z hodiny na hodinu a vrhla jsem se do toho bez nadechnutí, rovnýma nohama napřed. Než bych řekla švec, obdržela jsem rozvrh svých pracovních hodin a taky vlastní židli a stůl v kabinetu a dostala jsem se tak skokem do zákulisí toho, co jsem dosud znala jen z pozice školní lavice (konkrétně páté lavice zpředu).

Náhle jsem stála na chodbě s učebnicí matematiky v ruce a chystala jsem se otevřít dveře třídy, ve které mě očekávalo třicet osmáků. Pocity...asi jako člověk, který právě hodlá skočit do řeky a při tom si není jistý, jestli umí plavat. Po vstupu do třídy se ukázalo, že voda je poměrně hluboká - zjistila jsem, že několik žáků je o hlavu vyšších než já. (Ještěže mě tohle dřív nenapadlo!)
V nejisté situaci vždy uplatňuji své osvědčené pravidlo - pravidlo "kamenná tvář". Netvářím se nijak. Odpovídám mechanicky. Žádné emoce, žádný výraz, jako starý Indián (vzpomeňme na Klekí - Petru).
A protože teď píšu tyto řádky, už je každému jasné, že jsem přežila. Pár dní jsem sice šlapala vodu, než jsem konečně pocítila pod nohama pevné dno a získala pocit jistoty, ale ověřila jsem si svou dříve tušenou vlastnost (a teď potenciální zaměstnavatelé pozor!):
Hodíte - li mě do hluboké vody, plavu.

K učiteli patří žáci a k žákům třída. A ačkoli by se to zdálo být samozřejmostí, pro mě se právě rozmístění učeben stalo poněkud tvrdým oříškem. Na rozvrhu mám sice všechno přesně vypsáno ve zkrátkách, ovšem ve skutečnosti se třídy jmenují úplně a naprosto jinak. A není nic divného, když nad rozvrhem kroutí hlavou žáci i učitelé a já nakonec chodím od dveří ke dveřím a hledám, kdeže je mé třídě konec. Pátrám - li dostatečně dlouho, nakonec žáky najdu zcela neomylně...totiž podle řevu.

Kromě výuky ve třídě mám také v rozvrhu občasný dozor na chodbě. Smyslem této hlídky je dávat pozor, aby si žáci mezi vyučovacími hodinami z legrace nepolámali ručičky a nožičky, aby na chodbě neskákali po hlavě a aby po sobě nemetali roztodivnými předměty.
V praxi to vypadá tak, že bloumám chodbou tam a zpět a skupiny dětí s ranci na zádech kolem mně rychle proudí od třídy k třídě a připomínají tím miniaturní stěhování národů.
A člověk si mezi tím hemžením začne najednou připadat důležitě. Prochází chodbou vážným krokem a říká si, jak to kolem všechno pěkně šlape a jak je on sám nad věcí. A právě v takovám okamžiku povznesení přede mnou znenadání stanul jakýsi žák, o dost vyšší než já, nejspíš z deváté třídy a v dobrém úmyslu se mě zeptal:
"Paní, jestli něco hledáte, mohu vám poradit...?"
"Ne-e, děkuji", odpověděla jsem.
Tupče jeden zabedněnej, to nepoznáš učitelku, nebo co...?!
A idyla je v háji...

(Pozn. Druhý den jsem se s tímto žákem měla čest potkat ve třídě tváří v tvář. Na jeho výraz v ten moment nikdy nezapomenu...)



Past na tatínka

22. ledna 2012 v 14:38 | Lucka |  Vašík *07
Vašík neměl svůj den. Od rána každého provokoval, zlobil a rozčiloval své okolí, až se konečně odpoledne střetl s tatínkem a to dá rozum, že z tohoto setkání mohl synek sotva vyjít jako vítěz.
Takže když se po mém celodenním napomínání, vyhrožování a strašení nakonec rozlehl chodbou Vašíkův řev, věděla jsem, že jinak to dopadnout ani nemohlo. Poté synek zamával rozčíleně nad hlavou pěstičkami, zanadával ("Ty jedna ukrutnice!"), zavyhrožoval (to umí dobře) a zpupně zmizel v dětském pokojíčku.
(Mimochodem - Vašíkova poslední aktuální výhružka zněla: "Upeču tě na másle a budeš vonět po celém domečku!" Není to pěkná představa...)

Potom jsme ho nějakou dobu neviděli.

Když konečně vylezl ven z pokojíčku, rozhlédl se potutelně kolem a zamířil ke mně s popsaným papírem v ruce. Tvářil se podivně. Nebyl si jistý, jestli mi svůj obraz může ukázat, ale touha po sdílení byla silnější než obava z dalšího průšvihu. Zprvu jsem vůbec netušila, co chtěl malíř svým dílem říci.
Vysvětlení se mi dostalo záhy.
Synek dobře ví, že fyzicky ani mentálně tatínka nepřepere. Proč mu tedy nezatopit alespoň v říši snů? Měla jsem před sebou detailní plánek pasti na tatínka a Vašík si zcela jistě při jeho virtuální konstrukci barvitě představoval, jak s tatínkem zatočí za to nactiutrhačství, kterého se mu od něj před chvilkou dostalo.

A když sdílet, tedy pořádně - zde je náhled na Vašíkův odvážný plán. Popisky jsem pro úplnost vložila já...


Na první pohled není zcela jasné (a ani mě nebylo), co všechno našeho tatínka na pochodu do záhuby čeká. Proto jsem si raději nechala plán této pasti vyložit autorem.
Takže:
1. Krvavý zametač - to je prosím teprve začátek
2. Drtivá porážka - synek se evidentně inspiroval stejnojmennou hrou, ovšem možnost vítězství zde ihned vyloučil
3. Mechanický čert - vpravo od něj vidíme ležet dálkový ovladač. Chudák tatínek!
Píchláky - to bude bolet. Zapomněla jsem jim přidělit číslo, píchláky leží pod krvavým zametačem
4. Mechanické ovce - smysl úplně nechápu, ale údajně zde spásají trávu
5. Mačkací divadlo - to je běžné divadýlko, ve kterém prý hraje kašpárek a princezna. Ovšem tohle divadlo navíc drtí myši!
6. Celou hroznou sestavu ukončí moře s velikým žralokem (předpokládám, že lidožravým).

Nezbývá, než držet tatínkovi palce...nebo možná spíše Vašíkovi, neboť až si tohle tatínek přečte, za úspěch neručím...

Sto proti jednomu! Toť odvaha?

15. ledna 2012 v 21:45 | Lucka |  Co mě ještě baví
Mí milí, věrní čtenáři, s politováním musím uznat, že posledních pár dní tyto stránky poněkud zaostávají. Ale nebuďte znepokojeni, tento stav je jen ticho před bouří. Konečně se mi totiž poštěstilo zařadit se do zástupu pracujících a do této řady jsem se vrhla přímo robinsonádou s přemetem a dvojitým vrutem. Ale bohužel, v tomto okamžiku nemohu o mém bunjee skoku napsat více (i když mě huba brní a klávesnice pálí), protože by mě mohla pružina okolností vrátit zpátky tam, kde jsem byla před pár dny.
Brzy vám vše objasním v barvách a superlativech (a to se tedy těšte) a dočkáte se zanedlouho, neb mám pracovní smlouvu pouze na jeden měsíc.
Ale řeknu vám, je to tedy jízda!

Prozatím zde dávám volné pole spekulacím, kamže jsem se to vlastně přinachomýtla.

(Plná velikost obrázku: ZDE)
(Zdroj: Facebook)

Ale aby zde řeč zcela nestála, přidávám odkaz na rozhovor, který jsem nedávno poskytla Sikarovi pro jeho rubriku AK Milujeme komix.
Mimochodem - pod zmíněným rozhovorem se rozpoutala debata o tom, jak se vlastně slovo komix/komiks píše. Z tohoto (a nejen z toho) důvodu jsem sem přidala výše uvedený strip. Kdo jiný by totiž mohl tento spor rozsoudit, než sám velký Kája Saudek!
Můj rozhovor se Sikarem (nebo Sikara se mnou) najdete ZDE.

Má pět let...

12. ledna 2012 v 19:20 | Lucka |  Vašík *07
Mami, kdy už budu mít konečně ty narozeniny?
Všichni už je měli - Honzík, Ondra, dokonce i Tomášek a Jáchymek ze školky...
A já pořád nic.
Takhle Honzíka nikdy nedoženu!

Nakonec jsme se přece dočkali...


Pozn.
Pokud zde nevidíte pětileté děcko, ale cosi zcela jiného, pak není chyba na Vašem přijímači.Tento server má zkrátka občas svou hlavu. Aktualizujte znova tuto stránku. Možno i několikrát.
Bude to fungovat, uvidíte.

Hannah Montana už je tu!

9. ledna 2012 v 19:52 | Lucka |  Vašík *07
Ne, nezbláznila jsem se. Úplně teď cítím v zátylku ten hledáček správců Autorského klubu, které musí pouhý nadpis článku dráždit jako červená býka. A nejen je. Ale snad mě vezmou na milost až z dalších řádků pochopí, že píšu z hrůzy, neboť došlo na nejhorší. Hannah Montana už dorazila až do našeho domu!

Možná si ještě někdo vzpomene, kterak jsem poměrně nedávno popisovala jak jsem s dětmi navštívila zubaře. Adrenalinový zážitek končil tenkrát hračkou, kterou paní zubařka darovala brečícímu Vašíkovi. A protože šlo tehdy o nervy (a když nejde o nervy, jde o nic), příliš se paní doktorka nezatěžovala hledáním v šuplíku a ve zmatku podala synkovi první věc, která jí padla do ruky. A tou věcí byl malý, růžový, plastový mobil s podobiznou nasertivně rozesmáté Hannah Montany. (Kdyby v něm byly nové baterky, asi by i hrál. Ale protože tam byly jen staré špunty, mobil už pouze zlověstně vrčel.)

Každý by si asi v takovém okamžiku představil, jak s tou věcí Vašík za prvním rohem sekne o zem, ale chyba lávky. Hračka si vysloužila zvláštní pozornost, možná proto, že byla zaplacena nedobrovolnou cestou k zubaři, nebo kvůli sofistikovaně rozkládácímu displeji, nebo prostě proto, že měl mobil tak neuvěřitelně pitomou barvu, že by praštil do očí i slepého a tím pádem na něm mohl synek nechat oči.

Mobil strávil dlouhou dobu pod polštářem a v baťůžku do tělocvičny, až se nakonec synek rozhodl vzít si ho s sebou i do školky. Bylo mi hned jasné, že chtít mu to vymluvit by bylo jako mlátit prázdnou slámu. Tak odešel do školky Vašík s Montanou...

Návrat byl rozpačitý.
"Mami, oni mi říkali, že je ten mobil pro holky ", mračil se synek a prohlížel hračku ze všech stran. Zřejmě hledal na růžovém mobilu nějaký skrytý holčičí důkaz, ale marně.
Jeho nenáladu ihned vycítil starší bratr a hbitě pospíšil přihřát si na Vašíkově neštěstí svou polívčičku.
"Koukej," představoval mu mladší synek svůj poklad, "takhle se to otvírá!", říkal smutně a přitom cvakal mobilem s vyobrazenou hvězdou Honzíkovi před očima.
Ten celou věc znalecky posoudil a pak suše konstatoval:
"Hmm...Hana Montána..."
Vašík evidentně stále nic nechápal, ale vypadalo to, že v té odpovědi cítí jakousi naději.
"Hana Montána? A kdo to je, Honzíku?"
Synek se podrbal ve vlasech.
"To je taková ženská."
"Ženská? A co dělá?"
"Co by dělala - nic nedělá. Nic neumí, tak nic nedělá..."
Potom se zamyslel.
"Nebo vlastně jo.
Hana Montána, to je ta, co dělá reklamu na šampon na vlasy..."

Tak tohle jsem dosud nevěděla ani já...člověk se stále učí.
Už jsem doma.



Zimní procitnutí

3. ledna 2012 v 10:20 | Lucka |  Můza


Každý svou kůži na trh nese.
Když u bundy zip zasekne se,
je to zlé.

Když se tam chytne ještě šála,
marná sláva,
člověk umrzne.