Únor 2012

Hoďte to do koše!

16. února 2012 v 23:21 | Lucka |  Co mě ještě baví
Uvádím lidi do rozpaků.
Neplánovaně.
Nechtěně.

Před pár dny jsem se ocitla na úřadě Ú. Pár lidí podupávajících ve frontě a za přepážkou paní, vyřizující jednoho po druhém jako na běžícím pásu.
Vzala ode mě občanku, zběžně do ní mrkla, podala mi dva formuláře a občanku mi s nimi vrátila.
Posadila jsem se za stolek k tomu účelu zde čekající a vrhla se do vyplňování kolonek. Dlouhodobým pozorováním sebe sama jsem již dříve zjistila, že mi k této činnosti zřejmě naprosto scházejí vlohy, neboli že nemám jak se říká k vyplňování formulářů buňky. Názvy kolonek mi obvykle splývají, datumy se pletou a smysl některých dotazníků mi naprosto uniká. Při odevzdávání takového vypsaného papíru se vždy děsím toho, že jsem vyplnila co jsem vyplnit neměla, nebo že jsem nevyplnila co jsem vyplnit měla a úplně nějhůř - že jsem to celé vyplnila špatně a budu to u prokletého stolečku psát znova!

Konečně se rozsvítilo světo a já mohla vejít s vyplněnými formuláři do kanceláře.
Paní seděla skrytá za monitorem, přisunula jsem jí papíry k ruce a čekala. Vzala mé dílo a dlouze ho kontrolovala. Občas klikla do počítače, občas něco sama proškrtla (sláva!), až nakonec zvedla druhý vyplněný papír blíž ke svým očím.
"Tady tohle jste vyplňovala proč?" zeptala se mě.
"No...přece...ta paní za přepážkou mi to dala k vyplnění. Tak jsem to vyplnila."
"Hmm...ale víte přece, že nemáte nárok? Od nás nic nedostanete - to jste vyplňovala zbytečně." řekla a vypadalo to, že očekává nepříjemnou reakci.
"Jo, tušila jsem to." odpověděla jsem.
Pak mi papír přes stůl vrátila:
"To si vemte..."

Seděla jsem tam a čekala až paní přepíše správný formulář do počítače.
Nakonec založila dotazník do kartotéky a řekla:
"Tak to je všechno."
Vlastně jsem jen uklidila svou tužku a občanku do kabelky a zbýval tu ten široký, k ničemu vyplněný dvojlist. Co s takovým papírem? Přece ho neponesu s sebou.
"Tohle," povídám, "nebudu dávat do kabelky. Budete tak hodná a hodíte to tam do toho koše?"
S těmi slovy jsem papír zmuchlala do veliké koule a ukázala na odpadkový koš u zdi za přepážkou. Paní seděla jako z kamene vytesaná. Šťouchla jsem tedy do koule a ta překutálela stůl až ke klávesnici. Paní mlčky sebrala zmuchlaný papír a dál seděla a zírala na mě beze slova.
"Ale jestli to nějak vadí, tak já to venku vyhodím sama..." zachraňovala jsem zamrzlou atmosféru.
Konečně paní nejistě promluvila:
"To né, jistě že to nevadí. Ovšem já takto nemohu ...ehm...nakládat s vašimi osobními údaji..."
A když to řekla, vypadala dost zmateně, možná i trochu vyděšeně.
"Já si ten papír klidně od vás vezmu, ale budu to muset dát do skartovačky. A to znamená, že se to bude muset nejdřív... nějak narovnat..."
A s těmi slovy začala pomalu rozmotávat papírovou kouli a hladit ji do vizáže rovného formuláře. Nešlo to. Zmuchlala jsem to opravdu dokonale. Paní papír lisovala o stůl dlaněmi, plácala do něj a on se, mrcha, hned zase krčil zpátky do svého zmačkaného stavu.
Bylo mi jí trochu líto.
Přivedla jsem ji do rozpaků svým naprosto hloupým jednáním a ona v tom teď kvůli mě plavala.
A papír se pořád krčil.
Aby bylo ještě hůř, přišel mi ten okamžik tak hrozně k smíchu, že jsem se začala kousat do rtu, abych vše ještě víc nepokazila.

Z kanceláře jsem vyšla zpocená jako dřevorubec. Pracně zadržovaný smích bolí jako počínající zánět slepého střeva a není s ním žádná legrace. Vydržela jsem to ještě pár kroků. Pak jsem si znova představila tu vyděšenou paní úřednici s obrovskou papírovou koulí v ruce a smích musel ven.
V chodbě stojící lidé si nejspíš mysleli, že jsem se buď zbláznila, nebo že mi v kanceláři předali složenku na půl milionu. (Nebo možná oboje.)
Ale jedním jsem si byla při pohledu na houf čekajících téměř jista:
Byl to první a poslední smích, který tento úřad na dlouhou dobu zažil...



V zimě je zima

13. února 2012 v 14:38 | Lucka |  Příroda
Prošlé mrazivé dny by bylo zřejmě nejpříjemnější přečkat doma v teple s hrnkem horkého čaje v ruce. Jenže když začne oknem dovnitř svítit sluníčko tak jako včera, člověk najednou zapomene, že venkovní teplota spěje pomalu k mrazivé dvacítce, navleče na sebe vše co najde a zvědavě vyleze ven.
(Tedy možná ne každý, ovšem já jsem neodolala hned ráno.)
Pěkně jsem se nabalila, foťák ukryla do tepla pod bundu a přistrojila oblečkem taky pejska Sama. Jenže Sam vzdal ranní procházku už po pár metrech, takže jsem se musela otočit a vrátit ho zpátky za dveře. On vydrží dost, ale tohle počasí zkrátka odmítl skousnout. Zmizel doma jako pára nad hrncem.
Chvilku jsem měla dojem, že nad mým výletem kroutí hlavou i zmrzlý kos na větvi...



Jeho rozvětvená ptačí rodina o kus dál hodovala na obilí, které tu myslivci vysypali jako návnadu na divoká prasata. Vysypali, ale už se neukázali. Abychom se divočáků zbavili, muselo by se u toho krmítka některé prase samo střelit do hlavy, což se zřejmě nestane. Nicméně tito ptáci jsou důkazem toho, že na zemi vysypaná pšenice má také nějaký smysl...



A to už jsem došla až k úlům, které teď mají zimní image jako reklama na ruskou vodku. Však jsme taky v mrazech své východní bratry již téměř překonali. Ne moc, ale proč to neříct - ještě pár stupňů a Moskva se od nás bude učit.
Naštěstí věřím, že včely tohle neřeší a že si v úle drží své teplíčko tak jak to umějí jenom ony...





Potom jsem zašla do lesa. Překvapilo mě, že i v té třeskuté zimě poskakuje lesní ptactvo po větvích a hlasitě švitoří. Vypadá to, že ani ptáky mráz nijak zvlášť nerozhodil.
Zato studánka si vůbec nebyla podobná. Mráz ji zasklil do strnulého ledového vodopádu...



Při pohledu na zamrzlou studánku jsem si vzpomněla na berounský jez a zachtělo se mi dojít se k němu znovu podívat. Fotky únorové Berounky nám nedávno na svém blogu nabídl Čerf Vápeník a napadlo mě, že nějaký obrázek jezu by mohl doplnit tuto sérii.

Využili jsme slunného odpoledne, naložili jsme do auta brusle, děti a psa a brzo nato jsme kráčeli po třpytivém berounském ledu. Dětí tu bylo jako smetí.
Ještě zbývalo obout oba synky do bruslí a pak už jen popadnout foťák a hurá k jezu...



A slibovaných několik fotek zamrzlého jezu v Berouně:




Tak.
To by stačilo a po mrazivém odpoledni se nám na poslední fotce výprava přesouvá do tepla k čaji a bábovce.
Bylo to krásné a bylo toho dost...


Příběhy pejska Sama - Epizoda 6. / Mráz

12. února 2012 v 21:59 | Lucka |  Příběhy pejska Sama
Příběhy pejska Sama
Epizoda 6. / Mráz
(Epizoda předem ztracená)

Kam zmizel pejsek Sam?


Pro zvětšení obrázku klikněte SEM.

Mráz

6. února 2012 v 12:16 | Lucka |  Příroda
Sotva si asi někdo nevšiml, jak současné mrazy lámou rekordy. A nejen to. Zima si pohrává s auty, s vlaky, na cestách se tvoří klouzačky na neobvyklých místech, což bývá důvodem překvapení nejen pro nadšené děti. Zrovna včera měly slíbené bruslení, jenže odpoledne objevily jakýsi zamrzlý vývěr v poli. Led byl pěkně hrbolatý a hlavně vyrostl do kopce, takže se po něm dalo klouzat shora dolů rovnou mezi zmrzlé hroudy a to bylo mnohem lákavější než celý stadion.
Takže jsme nikam nešli a zůstali jsme na poli.

Ale jak všichni víme, takovéto extrémní počasí bývá příčinou nejen dětské radosti, ale také katastrof, dokonce bych řekla, že o ně v této době nebývá vůbec nouze.
(A tady bych upozornila, že další čtení rozhodně není pro slabší povahy.)

Ráno se chodbou rozlehlo strejdovo vyděšené: "Proboha!"
Ihned jsem spěchala zjistit, co se stalo, a to, co jsem uviděla, by mnohým vehnalo slzu do oka.
Má rada:
Starejte se o své pivo! Pivo vydrží hodně, ale pokud ho necháte přes noc v mrazu za dveřmi, nepřežije...



Stejně jako to pivo, ani zvířectvo to nemá v mrazech lehké. A co teprv ti, kteří se o něj starají! Tak třeba naší babičce před pár dny zamrzla do lavoru s vodou kachna. Prostě tam tak seděla a seděla, až to začalo být babičce podezřelé, tak do kachny strčila a kachna se pohnula i se zmrzlou vaničkou. Navíc byl pták v dosti nepohodlné pozici - nohy měl nad ledem a spodek těla zase v ledu, ale to nebylo vidět, protože to celé kryl roztaženými křídly.
V duchu mě napadla spásná myšlenka přestěhovat kachnu i s vaničkou kamsi do tepla a nechat je obě roztát. Ale babička na mou radu nečekala. Než bych řekla švec, popadla kachnu a škubla s ní a kachna zařvala a už byla z lavoru venku a upalovala pryč.
A peří zůstalo v ledu...
(Já vás upozorňovala, že to bude čtení pouze pro otrlé.)

Nakonec přidávám kratičký film, který jsem nazvala zkrátka Mráz.
Vařte si čaj a buďte v teple.
A úsměv nechť zamrzne až jako poslední...



(Jestli zde vidíte něco jiného než Mráz, aktualizujte stránku.)

Zápisky (m)učitele III. - speciál

2. února 2012 v 21:59 | Lucka |  Co mě ještě baví
Dnes tu máme Zápisky (m)učitele III. - speciál. Předmětem tohoto článku bude zcela běžná písemka z přírodopisu 7. třídy, konkrétně z učiva Ptáci.
Chápu, že třeba k mízní soustavě nebo k vyvřelým horninám se toho jen tak z oleje na papír moc vymyslet nedá, když už se v hlavě moc neusadilo. Ovšem domnívala jsem se, že slepici nebo labuť si jako zástupce ptáků dovede představit každý a že se tudíž dá na toto téma dost slušně improvizovat.
Dá.
Ale vylezou z toho neuvěřitelné věci, jak jsem se zcela nedávno přesvědčila...

Otázka: Rozděl ptáky podle toho, jak pečují o mláďata.
Tato žákyně evidentně hází ptačí a lidské tatínky do jednoho pytle...



Otázka: Čím se živí volavka popelavá?
Představte si volavku, jak svým rybožravým zobákem porcuje žabinec a dokonce malé květiny...
Úplná romantika... ACH!



Žák Kulík ťal rovnou do živého: Mokřadní ptáci jsou mokřiví, o tom přece nemůže být sporu.
No a jak jinak popsat sovu, než že chodí dlouho spát, že?



Lyska černá - potravní specialista.
Bez komentáře.



Tady mě až zatrnulo - kloaka jako společný vývod dýchacího a trávicího ústrojí! Radši si ani nepředstavovat, kudy ten chudák pták dýchá.
Nevím, proč jsem si právě u této odpovědi vzpomněla na slavnou větu: "Tati...a prdí taky hadi?"



Ptačí vejce by snad mohla být kapitola sama pro sebe.
Tato žákyně se detailním studiem příliš nezabývala. Vystačila si s poznatky, které si osvojila při ranním rozklepnutí vejce na pánev.



Další dílo bych nazvala vaječné sudoku.
Přiřaď, co umíš...když nic neumíš.



A rozloučíme se vejcem futuristickým.
Je sice zcela bez popisu, ale žák evidentně ví, že žloutek je žlutý.



Pro dnešek stačilo, končím hodinu.
(M)učitel si jde dát mokrý hadr na hlavu...

Zápisky (m)učitele II.

1. února 2012 v 22:21 | Lucka |  Co mě ještě baví
"Nemůžete jim všechno dovolit. Oni totiž nic nevymyslí jen tak samoúčelně. Za vším něco vězí a nejlíp je zarazit jim to hned od začátku."
Tohle mi vysvětlila starší a o mnoho zkušenější učitelka ve chvíli, kdy z našeho kabinetu odešla drobná, usměvavá holčička.
Žákyně šesté třídy se přišla zeptat, jestli by si mohla na matematiku sednout s Kristýnkou.
Pokrčila jsem rameny. Nevím sice, kterou Kristýnku myslí, ale proč to holkám nedovolit, jestliže nebudou při hodině diskutovat a budou dělat to, co mají.
"Děkuji!", zazpívala dívenka a v mžiku zmizela ve dveřích.
Kolegyně už dál nic neříkala, já si lžičkou zamíchala horký čaj a rychle pustila dívku z hlavy.

Uběhlo pár minut a na dveře kabinetu opět kdosi nesměle zaklepal.
"Už je to tady...", promluvila napůl pro sebe učitelka za stolem, když do místnosti vstoupila Mařenka Konopásková.
"Jdu se zeptat, jestli bych si mohla na matematiku sednout s Janou."
Aha. Zdá se, že nám tu klíčí problém. No, ale když jim to tedy zarazím hned od začátku...
"Víš co, sedni si jako normálně a dořešíme to až ve třídě."
Mařenka odešla a ve dveřích poděkovala, což bylo podezřelé.

Usrkla jsem čaje a než bych řekla švec, opět byl kdosi za dveřmi a bušil. Paní učitelka obrátila oči v sloup. Dveře se hned nato otevřely a v nich stáli tři kluci:
"Jdu se zeptat, jestli bych si mohl sednout na matematiku s Jirkou..."
"Iné, já budu sedět s Ondrou, ty si sedneš s Markem.."
"...jestli by si moh sednout Jirka s Ondrou, Marek s Lukášem a já..."
"Ale Marek chce přece sedět s Ivanem..!"
"A s kým budu teda sedět já..?"
Vyskočila jsem ze židle:
"Tak dost! Všichni si sednou podle zasedacího pořádku, který máte napsaný v třídní knize!", zahřměla jsem.
Zavládl okamžik zděšení.
"Ale...podle toho mi už dávno nesedíme..."
Kluci se na sebe zmateně podívali.
"Já myslím, že jsme podle něj neseděli VÚBEC NIKDY!", dodal druhý (a kroutil hlavou jako výr velký, kterého jsme hodinu předtím probírali v přírodopise).
"Tak dneska si podle toho sednete!"
Třetí žák úplně ztratil řeč.
Kluci zmizeli na chodbě a já se vrátila k čaji s pocitem řádně nastoleného pořádku.

Muselo být těsně před zvoněním, když se dveře kabinetu znovu otevřely, tentokrát bez zaklepání. Do místnosti vkráčel žák šesté třídy s rudými tvářemi a slzou na krajíčku a rozzlobeně hlásil:
"Paní učitelko, to je strašný, co se ve třídě děje. Oni se tam rvou o židle a shazujou se na zem. A mě vyhodili z mojí lavice, židli mi sebrali a řekli, že už na tom místě NESMÍM NIKDY SEDĚT!
Paní učitelko...že to není pravda?
A řeknete jim, aby mi vrátili mojí židli...?"