Hoďte to do koše!

16. února 2012 v 23:21 | Lucka | Co mě ještě baví

Uvádím lidi do rozpaků.

Neplánovaně.

Nechtěně.

Před pár dny jsem se ocitla na úřadě Ú. Pár lidí podupávajících ve frontě a za přepážkou paní, vyřizující jednoho po druhém jako na běžícím pásu.

Vzala ode mě občanku, zběžně do ní mrkla, podala mi dva formuláře a občanku mi s nimi vrátila.

Posadila jsem se za stolek k tomu účelu zde čekající a vrhla se do vyplňování kolonek. Dlouhodobým pozorováním sebe sama jsem již dříve zjistila, že mi k této činnosti zřejmě naprosto scházejí vlohy, neboli že nemám jak se říká k vyplňování formulářů buňky. Názvy kolonek mi obvykle splývají, datumy se pletou a smysl některých dotazníků mi naprosto uniká. Při odevzdávání takového vypsaného papíru se vždy děsím toho, že jsem vyplnila co jsem vyplnit neměla, nebo že jsem nevyplnila co jsem vyplnit měla a úplně nějhůř - že jsem to celé vyplnila špatně a budu to u prokletého stolečku psát znova!

Konečně se rozsvítilo světo a já mohla vejít s vyplněnými formuláři do kanceláře.

Paní seděla skrytá za monitorem, přisunula jsem jí papíry k ruce a čekala. Vzala mé dílo a dlouze ho kontrolovala. Občas klikla do počítače, občas něco sama proškrtla (sláva!), až nakonec zvedla druhý vyplněný papír blíž ke svým očím.

"Tady tohle jste vyplňovala proč?" zeptala se mě.

"No...přece...ta paní za přepážkou mi to dala k vyplnění. Tak jsem to vyplnila."

"Hmm...ale víte přece, že nemáte nárok? Od nás nic nedostanete - to jste vyplňovala zbytečně." řekla a vypadalo to, že očekává nepříjemnou reakci.

"Jo, tušila jsem to." odpověděla jsem.

Pak mi papír přes stůl vrátila:

"To si vemte..."

Seděla jsem tam a čekala až paní přepíše správný formulář do počítače.

Nakonec založila dotazník do kartotéky a řekla:

"Tak to je všechno."

Vlastně jsem jen uklidila svou tužku a občanku do kabelky a zbýval tu ten široký, k ničemu vyplněný dvojlist. Co s takovým papírem? Přece ho neponesu s sebou.

"Tohle," povídám, "nebudu dávat do kabelky. Budete tak hodná a hodíte to tam do toho koše?"

S těmi slovy jsem papír zmuchlala do veliké koule a ukázala na odpadkový koš u zdi za přepážkou. Paní seděla jako z kamene vytesaná. Šťouchla jsem tedy do koule a ta překutálela stůl až ke klávesnici. Paní mlčky sebrala zmuchlaný papír a dál seděla a zírala na mě beze slova.

"Ale jestli to nějak vadí, tak já to venku vyhodím sama..." zachraňovala jsem zamrzlou atmosféru.

Konečně paní nejistě promluvila:

"To né, jistě že to nevadí. Ovšem já takto nemohu ...ehm...nakládat s vašimi osobními údaji..."

A když to řekla, vypadala dost zmateně, možná i trochu vyděšeně.

"Já si ten papír klidně od vás vezmu, ale budu to muset dát do skartovačky. A to znamená, že se to bude muset nejdřív... nějak narovnat..."

A s těmi slovy začala pomalu rozmotávat papírovou kouli a hladit ji do vizáže rovného formuláře. Nešlo to. Zmuchlala jsem to opravdu dokonale. Paní papír lisovala o stůl dlaněmi, plácala do něj a on se, mrcha, hned zase krčil zpátky do svého zmačkaného stavu.

Bylo mi jí trochu líto.

Přivedla jsem ji do rozpaků svým naprosto hloupým jednáním a ona v tom teď kvůli mě plavala.

A papír se pořád krčil.

Aby bylo ještě hůř, přišel mi ten okamžik tak hrozně k smíchu, že jsem se začala kousat do rtu, abych vše ještě víc nepokazila.

Z kanceláře jsem vyšla zpocená jako dřevorubec. Pracně zadržovaný smích bolí jako počínající zánět slepého střeva a není s ním žádná legrace. Vydržela jsem to ještě pár kroků. Pak jsem si znova představila tu vyděšenou paní úřednici s obrovskou papírovou koulí v ruce a smích musel ven.

V chodbě stojící lidé si nejspíš mysleli, že jsem se buď zbláznila, nebo že mi v kanceláři předali složenku na půl milionu. (Nebo možná oboje.)

Ale jedním jsem si byla při pohledu na houf čekajících téměř jista:

Byl to první a poslední smích, který tento úřad na dlouhou dobu zažil...