Březen 2012

Včely nejsou hračka

19. března 2012 v 23:34 | Lucka |  Psíci
Není to tak dávno, kdy jsme s tatínkem vedli dlouhé debaty o tom, jakého pejska bychom si měli pořídit. Zatímco já se při tomto plánování držela nízko při zemi s yorkšíry a westíky, tatínek prosazoval vyšší cíle s vidinou bulteriéra u boku. Jak to dopadlo už asi víte. Přivezli jsme si Sama, štěně, o kterém prodávající paní v jedné větě prohlásila, že nepřeroste krysaříka a v té samé větě dále uvedla, že Samův tatínek je tedy dost veliký a její vodorovná dlaň při tom jezdila ve výšce od lidského kotníku k pasu.
Čas ukázal, že náš výběr nebyl vůbec tak špatný, vlastně byl dost dobrý, dokonce bychom mohli s trochou skromnosti mluvit o šťastné ruce. Ze Sama coby zajíce v pytli vyrostlo cosi jako maličká minatura hnědého dobrmana. Když vyrazíme do města, lidé se otáčejí, zastavují a zvědavě se ptají na plemeno. A protože nebudeme s každým debatovat o tom, jak jsme k této zvláštní směsce přišli, odpovídáme, že Sam je africký kakaový pes. Někomu to dojde hned a někdo s tím zas dojde až domů a tam to šíří dál. Netrápíme se tím.

V pátek jsem za slunečného počasí vyrazila s PET lahví v ruce zalít několik stromků, zasazených v těsné blízkosti úlů. Nešla jsem sama, byl se mnou Honzík a taky Sam. Když jsem viděla, jak to včelkám pěkně sviští, nenutila jsem synka chodit včelám rovnou do přistávací dráhy a zalila jsem stromky sama. Honzík se psem si vesele hráli opodál. Vyprázdnila jsem láhev s vodou a chystala se k odchodu, když jsem si všimla, že Sam už si nehraje s klackem, ale místo toho loví včely kousek od úlu. Bylo mi jasné jak to dopadne a nemusela jsem čekat dlouho. Dostal žihadlo do packy, na hru úplně zapomněl a rychle pajdal od včelínu pryč.

"Co to je???" vytřeštil oči tatínek, když pozdě odpoledne zaparkoval traktor a vrátil se domů.
Ničeho jsem si nevšimla. Byla jsem z jeho překvapení překvapená.
"Co jste s tím psem sakra dělali???" pokračoval ve svém zděšení a dál zíral na Sama.
Do této chvíle jsem psovi věnovala pramálo pozornosti. V momentě to bylo jinak. V pelíšku totiž ležel Sam, který tomu našemu byl jen stěží podobný a to se dá jen těžko přejít mávnutím ruky.
"Asi ho ty včely nějak poštípaly..." hlesla jsem a zkoumala jsem Sama vleže.
Jeho hlava byla obrovská. Čumák mu otekl, takže byl v jedné rovině s čelem, po stranách mu vyrostly jakési křeččí vaky a v tom všem pomalu mizela jeho psí očička.
Jak čas plynul, hlava přerostla v klabonos.
"Hele - chtěl jsi bulteriéra, tak ho tu máš. Nestěžuj si."
Jenže humor mě přešel ve chvíli, kdy Sam vylezl z pelíšku, v jakési hysterii začal pobíhat z místa na místo, snažil se nacpat do čerstvě vypraného prádla a prohrabával se do koberce. Vyšiloval. Aby toho nebylo málo, začal k tomu skučet jako pes. A začínal vypadat jako zvíře z druhořadého hororu.

Volali jsme veterináři.
Poradil nám mazat čumák Fenistilem, chladit obkladem a doporučil kuličky homeopatika. Fenistil byl tou dobou kdesi ve tmě u včelínu, na homeopatika jsem skeptik a zkuste plácat obklady na hubu pobíhajícímu kvílícímu psovi.
"Kdyby se začal dusit, máme prý hned přijet." dodal optimisticky tatínek.
Podívala jsem se Samovi do tlamy, abych zjistila jak vypadá otok uvnitř. Nepoznala jsem vůbec nic. Dali jsme mu pár kuliček homeopatika. Buď to byla náhoda, nebo efekt (skeptik suď!), Sam přestal kvílet, zalehl do křesla a usnul jako špalek.
Potíž byla v tom, že jsem si nebyla jista, jestli je to dobře nebo špatně. Zkoušela jsem ho probudit, ale moc to nešlo. Možná to bylo taky tím, že už mu oči zcela zmizely pod boulemi kůže, takže začal připomínat spíše šarpeje. Možná, že i koukal, jenže to zkrátka nebylo vidět.
Takže jsem se posadila vedle k televizi a po očku sledovala, jestli ještě dýchá, tedy žije.

Byla půlnoc a Sam dál spokojeně oddychoval. Vedle něj oddychoval tatínek. Šla jsem si lehnout, neboť ráno moudřejší večera. Bylo mi jasné, že už s tím víc nevymyslím.
A ráno mě čekalo překvapení.
Na chodbě mě nevítal bulteriér ani šarpej.
Stál tam africký kakaový pes, vrtěl ocasem a těšil se ven.
Tak sláva, ráda tě zas poznávám!
Snad si budeš pamatovat, že včely nejsou hračka.

Ilustrační foto:

Předtím

Potom

Koupelnová filozofie

14. března 2012 v 22:48 | Lucka |  Co mě ještě baví

Veřejná korespondence panu B. ...

.........................
Vážený Pane B.,
děkuji za zapůjčení knihy Roberta Fulghuma Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Knihu jsem dočetla dnes ráno za kuropění ve své posteli. V díle mě zaujala zejména filozofická pasáž o koupelně.
Ve zkratce zde cituji:

"Chcete-li o lidech znát pravdu, zajděte do koupelny. Stačí se podívat na přihrádky, zásuvky a skříňky a mrknout na župany, pyžama a noční košile, které visí na věšáku za dveřmi. Uděláte si obrázek. Všechny zvyklosti, naděje, sny, smutky, neduhy a trable - všechno je vystavené v té jediné místnůstce."

Bylo málo hodin, proto jsem měla dost času přečíst knihu až do konce, takže ji brzy vrátím. Nicméně po jejím odložení na stolek jsem vstala z postele a zcela mimochodem zamířila (kam jinam než) do koupelny.
Nezištně jsem (v prvním šoku) zaznamenala toto:
- Uvedená místnost byla plná poházených dětských oblečků. Nebyly to jen svršky našich kluků, ale také Kačenky, která se sem večer přišla pouze vykoupat. Ne proto, že by doma neměli vanu, ale zkrátka proto, že v sousedovic vaně je koupání vždy hezčí.
- Na umyvadle leželo rozmočené mýdlo. Kdosi ho přes noc utopil v mýdlence. Už z něho moc nezbylo.
- Do rohu u stropu se znova nastěhoval pavouk, kterého jsem před týdnem vyluxovala (ať mi někdo vysvětlí, jak tohle ten kaskadér dělá!).
- Na poličce pod zrcadlem stála mezi zubními kartáčky lahvička s tekutým hnojivem. Kdo ji tam mohl nechat?
- Střed podlahy korunovala loužička od Sama.
- Všechno dohromady to připomínalo tragické místo nepodařeného přistání dopravního letadla, jen ten kráter chyběl a oběti se nekonaly.

Ach!
Raději ani nemyslet, k jakému závěru by při pohledu do místnosti došel koupelnami řádně ostřílený psycholog. Nejspíš by si nad tím materiálem radostně zamnul ruce.

Pokud si uvedený stav postavím do kontextu výše zmíněného citátu, vypadalo to na dost kalné ráno a ztrácím o sobě veškeré poslední dobré mínění. Při střízlivé úvaze jsem však musela uznat, že mým osobním nepořádkem je vlastně jen to hnojivo a možná ten pavouk hrdina. Ale na druhou stranu se mi vybavila Vinnetouova slavná věta: "Kdo nezabrání křivdě, je stejně vinen jako ten, kdo ji spáchal!" (No, možná to neřekl Vinnetou, ale Ribana, ona byla taková věcná.) Dal by se tento citát parafrázovat jako: "Kdo nezabrání bordelu v koupelně, je stejně vinen jako ten, kdo ho tam spáchal"?
To by mohla být dost závažná věc.
Udělala jsem si o sobě obrázek a pak jsem je všechny zhvízdala, aby si to mazali uklidit. Poslechli mě a rychle proměnili koupelnu k nepoznání (zejména tím, že veškeré poházené svršky oblékli opět na sebe). Loužičku jsem vytřela sama.
Škoda, že k nám někdo nepřišel poznat pravdu chvilku potom.
Ale jen tu chvilku, později už by to zase nemělo cenu.

Ještě jednou děkuji a jak jsem řekla, knihu brzo vrátím.
S pozdravem
sebespytující Lucka
............................


A co vy?
Taky se běžte podívat.
Do té své...





Pozn. Minulý článek O třech loupežníkách byl dnes aktualizován.

Tři loupežníci

11. března 2012 v 22:56 | Lucka |  Koně
Milujeme koně. Kdyby tomu tak nebylo, nemazali bychom si ruce při stavbě stáje, netahali bychom v potu tváře na zádech kůly k výběhu, neriskovali bychom ztrátu končetin při zatloukání hřebů do nového seníku a konečně nepořizovali bychom si do toho všeho nakonec dva půltunové čtvernožce, kteří ten naplněný seník vyprázdní dřív než bys řekl švec.
Tak hezky jsme to vymysleli, takovou idylku jsme jim tady vytvořili, všechno to tak krásně fungovalo (proč si to nepochválit?) a jeden by si řekl co by asi tak mohlo takové promyšlené koňské bydlení ohrozit?
K odpovědi však není daleko.
Koně.

Bylo krátce po půlnoci, když mě ze spánku vytrhl zvonek. Vyběhla jsem na balkón. Venku stál náš soused a pronesl do tmy doslova toto:
"Hele, nechci vám nic říkat, ale máte koně na ulici!"
Pohlédla jsem ke stáji. Dveře byly zavřené a zamčené přesně tak, jak jsem je večer opustila. Kdyby to, co pobíhalo zrovna po ulici, byli opravdu naši koně, museli by proskočit zdí jako Harry Potter nebo by museli vyletět ven stropem jako Faust.
A protože ani první ani druhé naši koně neumějí, bylo jasné, že tito zrovna chroustají za dveřmi stáje seno a bylo mi v té chvíli úplně fuk, co to vlastně běhá kdesi po ulici. A bylo by mi to naprosto jedno i kdyby se se tudy řítili nebeští jezdci s celým stádem nemrtvých krav, protože já jsem se už viděla zpátky v posteli pod peřinou.

V posteli jsem byla hned, jenže jsem už neusnula. Zprvu jsem si myslela, že se mi cosi zdálo. Zvuky jarní noci bývají roztodivné - tu zahučí z dáli vlak, v lese rachotí divoká prasata, pod okny se mrouskají kočky. A přece tu bylo něco, co mi nedalo spát a nebyl to přelud. Slyšela jsem klapat koňská kopyta.

Klap - klap - klapity - klap.

Nejdřív jsem si nebyla zcela jista. Vyskočila jsem znova z postele, vyhlédla jsem z okna a zamžourala do tmy. Byli tu. Kráčeli kupředu za sebou jako stíny, jako křižácká výprava, ovšem bez jezdců. Mohutný chladnokrevník již stoupal jistým krokem po cestě vzhůru, minul skalku a žumpu a blížil se přímo k našim dveřím. Za ním šel jeho jen o trochu menší kámoš, zabalený v koňské dece až po uši. Třetí kumpán s nimi nešel. Byl to poník (nebo cosi nedorostlého), takže si nemusel dělat starosti s ohradníkem, nataženým ve výši koňských prsou před stájí, normálně ho podešel a v této chvíli zrovna bez skrupulí konzumoval snídani připravenou pro Sendyho a Arii.

Zalarmovala jsem tatínka, který se naštěstí ještě díval na televizi a tudíž nebyl v pyžamu. Vyběhl před dům, jenže v této chvíli se teprve ukázalo, že vlastně naprosto netušíme, co bychom měli s cizími koňmi dělat. Na majitele jsme kontakt neměli, ani jeden kůň neměl na hlavě stájovku, což vylučovalo chytit ho a kamsi ho odvést nebo do rána uvázat, obrněnec, zabalený v tlusté dece, zase znemožňoval zavřít koně za elektrický ohradník (stačí, že už prorazil ostatním cestu jednou).

Takže tatínek s nezvanou návštěvou vlídně pohovořil a pak zamával nad hlavou rukama, což každý běžný kůň pochopí jako signál, že by měl vypadnout. Dva běžní koně to pochopili, poník ne. Dál se ve stáji ládoval senem, navíc už stihl objevit bednu s tvrdými rohlíky. Nezbývalo než se vrátit pro bič a zloděje ven vypráskat.
Konečně zmizeli nájezdníci ve tmě a tatínek ještě zapnul ohradník, aby se podruhé už do stáje nikdo nedostal.

Jestli jsem zamhouřila oko, pak určitě jen jedno a ne na dlouho. Probudilo mě řinčení sudů. Kdosi raboval naše zásoby ovsa.
Ach jo!
Vyhnala jsem tatínka znovu do tmy. Tentokrát vzal bič do ruky hned. Poník byl opět ve stáji, tak jako před dvěma hodinami, jenže tentokrát přišel skrz seník. Sena je v něm v tuto dobu již poskrovnu, takže to nebyl velký problém. Jeho méně odvážní soudruzi čekali venku a spokojili se s balíkem slámy. Nocí zapráskal bič.
Tatínek se vrátil až po delší chvilce.
"Zahnal jsem je dost daleko. Trochu jsem se proběh, ale snad už bude klid."

Nebyl.
Téměř s láskou jsem tuto noc přemýšlela o divokých prasatech. O těch sviních, které nám pravidelně orají výběhy, ožírají vysazené stromky a ničí kompost, zakusují poslední zajíce a ježky (chudáci, mají krátké nohy) a které v noci zlověstně kvičí skryté v příšeří lesa.
Proti novým příchozím byla divoká prasata jen parta puberťáků, kteří kopou do popelnic.
Koně mají jasno, nebojí se a tuší, co kde najdou. Kde je stáj, tam budou kámoši, hora sena, oves, rohlíky, možná ještě i něco navíc.
Tak kluci, žádné paběrkování, jdeme rovnou na věc!

Když je tatínek vyhnal potřetí, postavil kolem stáje cosi jako vozovou hradbu. Použil k tomu kolečka, palety, kdejakou lať a žebřík. Vypadalo to docela solidně. Chvilku tam vartoval jako husita a nakonec se vrátil domů. Cizí koně s oblečeným borcem vpředu mezitím několikrát proběhli tam a zpět naším elektrickým ohradníkem a výběh se pomalu zhroutil jako domeček z karet. Potom zmizeli ve tmě.

Ráno jsem vstala brzo. Vyšla jsem ven a poník stál opět pod stájí. Stačil již spořádat obě připravené snídaně, vyleštit bednu od rohlíků, rozbít dvě krabice s vitamíny a taky sežrat všechnu směs pro křepelky (aby tak ještě začal snášet koňská vejce!) a co nezvládl, to shodil na zem, zamíchal a rozšlapal. A aby toho nebylo málo, stihl taky nakadit do seníku. Když mě uviděl, otočil se, překonal překlopené kolečko po vzoru Šemíka, proletěl seníkem a všichni pak ("Zdrháme, kluci!") zmizeli za kopcem.

Zbyla po nich spoušť.
Asi jako když poklidnou vesnicí na mexické hranici projede Calverova banda.
("Oves! Nemáš?! Hehehe! Však my se přesvědčíme!!!")
Uklidili jsme, co se dalo, a hradby jsme ještě pár dní nechali stát. Ale loupežníci se již nevrátili, tedy aspoň prozatím ne.
Možná je za lesem chytili.
Nebo si možná řekli, že jim to lítání za to nestálo (tedy alespoň ne těm, kteří stáli venku a snídali slámu).
Nebo jen kdesi čekají, až bude zas kasička plná.
Tedy vlastně bedna s rohlíky...


Pozn.
Žádné strachy, uprchlíci byli opravdu hned za lesem lapeni.
Jen doufám, že si je příště jejich majitel ohlídá lépe.
Sedět v noci za vozovou hradbou není nic moc.

Aktualizace dne 14.3.:

Majitel je neohlídal lépe. Dnes v noci přišli loupežníci znova. Tentokrát však nesvítil měsíc, takže koně způsobili v celé ulici pěkný poprask. Koně běhali, psi šíleli a jejich majitelé taky, protože ve tmě nic neviděli a nechápali, proč jejich psi šílí a viděli za tím vším nějakou nezvanou bandu zlodějů a hrdlořezů, která se už už dobývá do dveří jejich domu.

Náš tatínek byl opět nucen práskat kolem stáje bičem, tentokrát však lehce oděn v pyžamu.

Škody nebyly v tomto případě tak velké, neboť co mohli koně zničit, zničili už minule.

Započala jsem s budováním trvalejšího opevnění. Nějaká ta bariéra, něco na způsob lehčí palisády, možná i menší vodní příkop. Ještě uvidíme...





Neboj, nespadne

9. března 2012 v 21:19 | Lucka |  Perličky a vtípky
"Tak co, Vašíku, jak jsi daleko s tou večeří?
Už mám začít napouštět vanu?"

...

"Hernajs, co je s tím dítětem..?"

...


"Sakra!
Táto, chyť ho!
Honem, chyť ho než spadne!!!"


"Klid.
Neboj, nespadne.
Copak nevidíš, že je stabilizovanej..?"

Psáno s hrnkem v ruce

6. března 2012 v 19:57 | Lucka |  Můza
Psáno s hrnkem v ruce

Nelze bacit bacila
těžkou lopatou,
rozplácnout mu docela
hlavu drápatou.

Nelze zabít bacila
ani krumpáčem
vrazit mu ho do čela,
ukázat to všem.

Taky střílet po něm je
zcela zbytečné
ještě se vám vysměje
než vám uteče

Nejlepší je pěkně skrytě
zahubit ho v jeho bytě.
Smrtonosná cela
bude z mého těla.

Mříže hryže, já ho střežím
zatímco v posteli ležím.
A pod peřinou v potu tváře
probíhá bitva na celé čáře.

"Co se dělo?"
ptá se tělo.
Kašlu, sípám,
odpovídám:

"Těžkou válku tady vedem,
posílím tě čajem s medem.
A až bacil zdechne dosti,
vypotíme jeho kosti!"



Červený panáček

3. března 2012 v 23:13 | Lucka |  Vašík *07
Ty děti jsou dnes tak hodné...
To jsme si říkali toho večera, kdy jsme se strejdou pokojně seděli za stolem, ujídali klobásu a sýr a všichni naši potomci si společně hráli o patro výš. Tam nahoře byl klid, mír a hlavně ticho. Užívali jsme si toho utěšeného okamžiku a v najivně sladké blaženosti se nastalým klidem nechali ukolébat k příjemné až flegmatické rodičovské nečinnosti.

Už samotný pojem rodičovská nečinnost zavání čímsi nepatřičným, asi jako kuchařovo nechutenství, učitelova neznalost, nebo vrahova nevinnost. Všechna tato slovní spojení mají jedno společné - skrývá se za nimi průšvih.

Po schodech zadupaly bačkory. Za dveřmi jsme zaslechli Vašíkův tlumený hlásek:
"Haló, o-tev-ře-te! Já nemůžu, mám umazaný ručičky!"
´No jistě, zase si dal nahoře koblihu a teď se bojí, aby se nepřilepil rukama ke klice.´ Napadlo mě a otevřela jsem bez řečí šoupačky. Co mě za nimi čekalo, se dá slovy těžko popsat. Stál tam červený panáček a usmíval se od ucha k uchu.
"Proboha! Cos dělal?" zeptala jsem se zděšeně synka, který vypadal jako náčelník kmene Siouxů.
"Hrál jsem si s prstovejma barvičkama. S červenou." odpověděl Vašík a nad havu zvedl ruce, abych viděla, že je má rudé až k loktům. (To dělat rozhodně nemusel, protože toho by si všiml i slepec.) Krom rukou měl mistrně začerveněnou celou tvář, obočí, ucho, kus vlasů a taky část krku. Chvilku jsem měla dojem, že jsem zahlédla i červené zuby, ale tento úkaz brzo zmizel, takže to úplně tvrdit nemohu.
S pocitem hrůzy jsem vyběhla do patra, očekávajíc další mnohobarevné indiány. Ale zbylé tři děti se naštěstí usadily u počítače (i tato jejich podzemní činnost může mít někdy své klady), takže o Vašíkovo výtvarném počinu neměly tuchy.

Situace se pohotově chopila teta, která vidíc mé zděšení odvedla synka do koupelny a umyla ho z nejhoršího. Další část práce jsem odvedla s žíňkou já, ale nic naplat, přestože prstové barvičky se obvykle smyjí naprosto snadno, tentokrát byla vrstva asi příliš silná a důkladná, zkrátka Vašík nám zůstal i po umytí poněkud růžový.

Ráno jsem s růžolícím synkem vyrazila do školky. Venku bylo chladno, takže i ostatní děti přicházely s červenými tvářičkami, ale i tak jsem musela uznat, že Vašík byl proti nim ještě červenější, vlastně nejčervenější. Ve dveřích školky si ho paní učitelka změřila a zaváhala. Něco jí na něm nesedělo. To je instinkt. Dívala se zkoumavě na dítě a pak na mě a pak zase na dítě a evidentně očekávala vysvětlení něčeho, co sama neuměla úplně pojmenovat.
Musela jsem s pravdou ven. Vysvětlila jsem jí, že to, co vidí v synkově tváři, jsou jen zbytky jeho včerejšího uměleckého díla.
Pochopila.
Tohle totiž zná.

Odpoledne jsem Vašíka vyzvedla po obědě a jako každý den jsme zamířili k babičce. Vašík se napil čaje, snědl sušenku a odběhl k hračkám.
Babička ho chvilku pozorovala a zdálo se mi, že je poněkud nesvá. Hovor vázl, nálada taky. Nakonec zavolala synka do kuchyně a promluvila ke mně na rovinu:
"Podívej na něj. Ten kluk má určitě horečku. Copak nevidíš, že je úplně rudej?" A aby dodala svým slovům váhu, sáhla synkovi rukou na čelo.
"Jen si šáhni - tebe taky nic nenapadne."
Asi jsem ho umyla hůř, než jsem myslela, pomyslela jsem si.
Vysvětlila jsem babičce situaci.
Nepochopila.
Prstové barvičky nezná.

Později mě napadlo, že bylo vlastně štěstí, že se synek zmazal zrovna červenou barvou. Kdyby použil zelenou, možná by ho ten den nikdo nenutil do jídla.
A co kdyby byl modrý?
A co kdyby žlutý?
...