Duben 2012

Kozinkové rukavičky typ palčák, vzor Eskymák

29. dubna 2012 v 23:54 | Lucka |  A co mě nebaví
Já vím, že jsem posledně slibovala pokračování toho, co odhalila opeřená kontrola, ovšem pro dnešek hlásím změnu programu. Dějí se totiž tak, ale TAK neuvěřitelné věci...a navíc v tom mám sama prsty. Doslova.

Jaro máme v plném proudu, jak jistě mnozí zaznamenali. Květiny kvetou, vzduch voní, v úterý přiletěly vlaštovky, které rázem změnily naši jinak zcela tichou stáj v klevetivou ptačí pavlač. Tráva roste do výšky, stromy pučí, včely bzučí a naše koza Mahulena se utěšeně kulatí. A aby měla dostatek klidu na své mateřské povinnosti, vyrobil tatínek pro její dvě kozí kolegyně improvizované ležení o kus dál pod střechou u seníku. Pár plotových dílů a hotovo. Evelína s Meluzínou se tam přestěhovaly s trochou reptání a mektání, ale nic jiného jim nakonec nezbylo.

Další věc, kterou bylo zjara nutné vyřešit, byla zatékající střecha seníku. Nejednalo se o nic dramatického - nahoře špatně lícovaly hřebenáče, takže bylo třeba pouze zatmelit vzniklou mezeru. Přemýšlela jsem, kolik může stát tuba těsnící pěny, ale celou věc za mě nakonec vyřešila babička, která měla právě takovou těsnící pěnu doma. Zaradovala jsem se. Drobná potíž byla v tom, že tato zmiňovaná tuba tmelu již byla někdy dříve použita.
"Nic jí není," ujišťovala mě babička, "je úplně funkční. Jen si musíš nějak profouknout ten ucpaný aplikátorek."
Abych celou věc vysvětlila - tuba, připomínající přerostlý sprej, je na svém hrdle opatřena dlouhou hadičkou, která má hmotu z nádobky donést přesně až na kýžené místo, v mém případě mezi dva hřebenáče. Tento aplikátorek vede poněkud do zatáčky a jeho součástí je i jakýsi kohoutek, jehož zmáčknutím se celá montážní akce spustí. No a když je aplikátorek ucpaný, tedy si ho vyčistím, proč ne, když je to zadarmo.
Nakonec jsem se ještě ptala jak dlouho pěna tvrdne pro případ, že by přišla bouřka.
"No jak dlouho? Tuhne to teda rychle. Dost rychle." odpověděla babička.

Ucpaný aplikátorek mi dal zabrat. Strávila jsem nad tou pitomou hadičkou více jak hodinu, ale nezdálo se, že bych směřovala k nějakému výsledku. Alespoň jsem měla důkaz, že se jedná o skutečně kvalitní tmel. Otázka byla jak ho bez aplikátorku dostat z tuby pod střechu. Nakonec jsem to vzdala, neb jsem vymyslela fígl. Přestřihla jsem ucpanou hadičku a přimontovala na nádobku jen samotný spouštěcí kohoutek. Při jeho zmačknutí sprej slibně rachotil. Vypravila jsem se k seníku.

Fungovalo to. Pěna lezla z tuby jako kaše Hrnečku vař. Drobný problém byl, že bez hadičky hmotu nikdo nenutil lézt mezi hřebenáče, takže tvořila jen jakési nafukující se těsto na okraji mezery. I tady jsem si poradila - cpala jsem tam tmel zkrátka rukou.
Když jsem byla s prací skoro hotova, všimla jsem si, že začíná tuhnout nejen hmota ve střeše, ale taky na mé pěnou obalené levé ruce. Její prsty již držely podezřele dobře pohromadě, ovšem ani pravačka na tom nebyla o moc líp - ze spreje bez aplikátorku kapala tekutá kaše rovnou na ruku a nebezpečně ji spojovala s nádobkou. Rozhodla jsem se urychleně opustit seník a zavčas mé ruce rozlepit. Že je za minutu dvanáct jsem pochopila až když se mě nechtěl pustit žebřík, po kterém bylo nutné slézt dolů. Ale to nejhorší mě teprve čekalo...

Hned jak jsem se ocitla na zemi, pochopila jsem, že je něco špatně. Kozy jsem slyšela mečet ze zcela opačné strany než je zvykem a jejich nová ubikace byla prázdná. Zdrhly. A rovnou na mé čerstvě rašící políčko, potvory! Utrhla jsem sprej od své ruky, hodila ho na zem a vydala se na trestnou výpravu k záhonkům. Byly tam. Evelína s Meluzínou se popásaly a hledaly co pěkného už stačilo na mém políčku vystrčit zelenou hlavičku. Měla jsem rudo před očima. Kozy to vycítily, proto se rozhodly vyklidit zavčas pole, ale nestihly to. Chytila jsem je jednu i druhou takřka v letu za obojek a bez milosti odtáhla zpátky do jejich rezidence. Musela jsem je tam doslova ručně nacpat. A pak mi to teprv celé došlo...

Je jaro.
Stromy kvetou.
Ptáci křičí.
A kozy línají, čímž se zbavují svého zimního kožíšku. Lítá to teď z nich na všechny strany. Chlupy jsou dost dlouhé, silné a poměrně tvrdé.
Co se stane, když do takové nepotřebné zimní srsti zaboříte ruce až po zápěstí namočené v lepidle?
Vzniknou kvalitní letní kozinkové rukavičky typ palčák, vzor Eskymák, oděvní specialitka kategorie Blbec, lidově řečeno chlupáčky!

Krve by se ve mně nedořezal! Vypadalo to jako bych právě úspěšně započala svou antropomorfózu ve vlkodlaka. A navíc tmel byl každou vteřinou pevnější. V hrůze jsem ponořila ruce do kbelíku s vodou. Pár kozích chlupů sice vyplavalo na hladinu, ale všechny zbylé se mě vehementně držely. Bylo jasné, že tudy cesta nevede.

Našla jsem ředidlo. Bylo zavřené. Zkuste si někdy otevírat plechovku ředidla ve ztvrdlých rukavičkách typu palčák, vzor Eskymák, kategorie Blbec. Byla to hrůza, ale podařilo se to a čistilo to. Na stejném principu vlastně funguje každý běžný odlakovač. Chce to jen nějaký kousíček vaty, trochu to zasmrdí, ošmidlá se nepěkný nehtík a je hotovo, ručka jako nová, ženy to jistě znají. V mém případě byl třeba veliký kus hadru, hrnek ředidla a ruce jsem si v tom koupala celé.
A pomohlo to.
Na některých místech se sice hmota na kůži stále drží, takže to trochu vypadá, jako bych měla v prvním stádiu lepru, ale budou Čarodejnice, alespoň budu mít stylový LOOK i bez masky.
A to je vlastně všechno.
A k tomu slibovanému výběhu se dostanu příště.
Doufám.



Opeřená kontrola odhalila, že...

25. dubna 2012 v 22:20 | Lucka |  Příroda
V minulých dnech prošel náš výběh pro koně a kozy důkladnou kontrolou.
Svěřili jsme tuto práci odborníkovi, jak dokazují následující záběry...


(Technická poznámka: Pokud zde nyní nevidíte pracujícího ptáka, ale cokoliv jiného, aktualizujte stránku. Chyba není na Vašem ani na mém přijímači, to si jen server opět dělá co chce.)

A výsledek?

"Teda řeknu vám, paninko, že ta vaše ohrada je děravá jak necky. Máte v tom mravence, červotoče, taky dřevomorku, žerou vám to dřevokazné houby a vůbec celé je to na houby. Podívejte, na severní straně už vám na těch kolíkách rostou lišejníky a to jsem teda už dlouho neviděl! Já jsem dělal, co jsem moh. Heleďte, prošel jsem celou tuhle stranu a zítra vezmu tu u lesa a tam to bude asi ještě horší. No, řeknu bráchovi, on mi s tím přijde pomoct, ale být na vašem místě, tak bych do toho normálně kopnul a postavil bych to celé z gruntu nové.
Nazdar zítra, já už musím letět...!"
"No, nazdar!"
Tak jsem do toho kopla...

Pokračování příště

Pásli braši kozy

19. dubna 2012 v 19:42 | Lucka |  Kozy
Tristní pohádka s reálnou zápletkou

Tři braši vyšli pást kozy.
Nejstarší vedl, mladší popoháněl, nejmenší jim k tomu pískal do kroku. Šli, šli, až došli na mýtinu u lesa. Usedli na lavičku, zatímco se kozy spokojeně pustily do pastvy. Braši seděli, povídali si, chvilka se přidala k chvilce, když tu si nejstarší všiml své maminky nedaleko u včelína. Předal stádo mladšímu a rozběhl se za maminkou.
"A co kozy - kdo je bude hlídat?" ptala se maminka.
"Kozy se pasou. Hlídá je mladší s nejmenším." odpověděl nejstarší.
A tak kozy pásli dva.
Seděli, povídali si, chvilka se přidala k chvilce, když tu si mladší všiml své sestřičky nedaleko na pískovišti. Předal stádo nejmenšímu a rozběhl se za sestřičkou.
"Ale kdo bude hlídat kozy?" ptala se sestřička
"Kozy se pasou. Hlídá je nejmenší" odpověděl mladší.
A tak kozy pásl jeden.
Nejmenší seděl, povídal si s kozami, chvilka se přidala k chvilce a tu se kozy rozhodly odejít domů. Nechaly pastvy a rozběhly se jedna za druhou ke stáji. Nejmenší vyskočil, utíkal za nimi přes pole, role, ale kozy byly rychlejší. A tak začal nejmenší křičet.
Jeho křik uslyšel mladší a ihned se rozběhl za nimi. Utíkal s nejmenším za stádem, ale kozy byly rychlejší. A tak i mladší začal křičet.
Jejich hlas uslyšel nejstarší. Chtěl se rozběhnout za nimi, ovšem došlo mu, že kozy jsou rychlejší. A tak i on začal křičet.
Jejich křik uslyšela maminka a vyšla před včelín.
Uviděla tři brachy. Dva křičeli, běželi přes pole, role, třetí stál a křičel s nimi.
A kozy?
Ty už byly doma.
A to je konec pohádky o tom, jak tři braši pásli kozy.



Křepelky v sedmi bodech

16. dubna 2012 v 22:15 | Lucka |  Ostatní havěť
Přeletěla křepelička proso
a já za ní jetelinkou boso,
křepeličko, přepočítej měšce,
pět peněz dej, abych měla krpce.
Ucha-cha, o-dy-ry-dy-dy-na, u-cha-cha o-be-re-ček
mazurek, mazureček, oberek, obereček.
Polská lidová


Když jsem loni na podzim pořídila několik japonských křepelek, už jsem tušila, že tento chov bude poněkud střelba od boku. Žádnou literaturu jsem k této drůbeži nenašla, v tomto existuje pouze několik diskuzních fór na internetu a zde se povětšinou názory střídají jako dubnové počasí. Těžko říct, který odborník je ten pravý. Proto bych zde ráda shrnula několik poznatků, ke kterým jsem dospěla během krátké doby mého křepelčího chovu.
Třeba se to bude někomu hodit.

1. Křepelky jsou velmi pohyblivé a létají.
Kdyby vám někdo tvrdil, že si je můžete klidně pustit na dvorek jako slepice, tak mu nevěřte, pěkně lže, protože křepelky nejsou slepice. Potvrdit by to mohla má kamarádka Lůca, která se s takovým prodejcem setkala a která dala na jeho dobrou radu a vypustila je. Křepelky si na dvorečku vesele poskočily a pak frnk, frnk a frrrnk - byly v háji. Ty, které nestihly uletět, jí pak připravily program na zbylé odpoledne.
A pozor - o volném chovu křepelek s vámi budou ochotně diskutovat i hlavy vysoce pomazané a zákonodárné, jak se mi to stalo na nedávné přednášce. Měla jsem v ten moment dojem, že jeden z nás je poněkud zcela mimo mísu a já to nejsem.

2. Křepelky nejsou magoři
Nepotvrdila se mi omílaná informace, že při náhodném vyrušení ptáci mlátí křídly a hlavou o stěny klece až do neblahého konce, zkrátka že jsou schopni se umlátit o pletivo. Ne, takoví magoři křepelky nejsou, tedy alespoň ty mé ne. Křepelky jsou ptáci inteligentní. Nelekají se psa ani kočky a nechají se klidně vzít do ruky i když děti běhají hlučně kolem. Jiná věc je je v té ruce udržet, neb křepelky jsou rychlé jako blesk. Stačí vteřina a pak běda, běda, nepozornému chovateli!

3. Křepelka snese vajíčko zkrátka tam, kde to na ni přijde
Tohle je omyl. Stačí na bok obrácená krabice, trocha sena v ní a večer jsou tam vajíčka naservírovaná jedno vedle druhého jak na výstavě. To dá rozum, každá normálně uvažující křepelka si ke snášení dopřeje trochu intimča a taková krabice k tomu úplně postačí. Nutno dodat, že ne každá křepelka je zcela normálně uvažující, takže občas musíme s nějakým tím opuštěným vajíčkem v rohu klece počítat.

4. Křepelkám nevadí mráz
Křepelky trávily zimu v boxu u koz. Jedná se o stavbu ze tří stran zděnou a zpředu dřevěnou. Ubytovala jsem je tam i s klecí a vydržely bez potíží až do jara. Kdybych sebrala dost odvahy, mohla jsem je mezi kozy vypustit i bez klece. Tohle mě stále vrtá v hlavě, ale nejsem si tím nápadem moc jista.
Podzim byl mírný a křepelky snášely až do 4. ledna, kdy nastoupily opravdové mrazy. Křepelkám jsem nesvítila a netopila jsem jim. Když byla venkovní teplota -20 stupňů, v kozím boxu mohlo být pouze o 5 stupňů tepleji. Křepelky nezaznamenaly žádnou újmu, jen já jsem neustále běhala s teplou vodou do zamrzlé napáječky a zábly mě při tom nehorázně ruce.

5. Křepelky nejsou hlučné
Křepelky jsou zcela tiché, pomineme-li jejich příjemné kuřecí švitoření. Pokud se však mezi nimi vyskytne kohoutek, může se stát, že vás náhle překvapí dosti hlasitý zvuk, při kterém se zprvu vyděsíte, že vaši křepelku kdosi škrtí. Je to cosi mezi křikem a chrapotem a je to slyšet dost daleko. Chovatel - začátečník vyděšeně vyběhne a utíká zachránit ptáka, který se zdá být v posledním tažení, ale potom kouká, on to kokrhá křepelčí kohoutek. Jaké překvapení, když si doposud myslel, že má v kleci jen samé slepičky!

6. Jak rozeznám křepelčího kohoutka od křepelčí slepičky?
To doteď úplně nevím. Údajně má být kohoutek na hrudi barevnější, ale kdybych se na hlavu postavila, ty mé jsou pořád jedna jako druhá. Naštěstí barva není všechno. Jak jsem se již zmínila, kohoutek se prozradí takovým rádobykokrháním, ovšem pokud ho chcete identifikovat, musíte ho u toho přistihnout a to je fuška. Totiž když u něj budete stát, mlčí jako hrob. Mnohem snadněji ho odhalíte podle jeho chování. Jak jsem zjistila, jakmile přijde jaro, dosud klidný, zcela nenápadný a maskovaný kohoutek zcvokne a začne dělat binec. V kleci zavládne neklid, drůbež běhá stále dokola, jenže kdo je ten, který celý ten kruh pronásleduje? Nakonec poznáte, že máte kohoutky hned dva a to ve chvíli, kdy se konečně potkají, přeskočí jiskra a nastane to, čemu se lidově říká "dva kohouti na jednom smetišti". Brka začnou lítat a je v momentě jasno. Jsou jako karikatura skutečných kohoutů, ale jsou tak maličcí, že připomínají spíše bleší cirkus.

7. Křepelčí vajíčka nejsou křehká.
Vydrží docela dost, možná i víc než vejce slepičí. Když chcete křepelčí vajíčko rozklepnout, musíte si ještě čímsi ostrým pomoci. V lednici vydrželo vajíčko v konzumní kvalitě dva měsíce. Ovšem nespoléhejte na to, že vydrží úplně všechno. Kupříkladu nikdy nedávejte křepelčí vajíčko do kapsy.
Ale o tom jsem psala již dříve, to už mnozí vědí (a proto křepelčí vajíčko do kapsy nedávají).

To je z mé strany několik závěrů a pozorování ohledně chovu japonských křepelek.
A protože vím, že stále nic nevím, otevírám zde pole k široké diskuzi.
Chtěla bych křepelkám zhotovit přenosný výběh.
Má snad již teď někdo v hlavě plány na takovou konstrukci?
Sem s tím!
Jsem jedno velké ucho!



Slepice to zvládly, my taky

12. dubna 2012 v 10:00 | Lucka |  Děti
Nakonec to nebyly až tak vypráskané Velikonoce, jakých jsem se obávala...

S vejci nemáme problém. Naštěstí domácí slípky vaječná krize nijak nezasáhla a tak snášejí vesele dál, přestože jim rozměry kurníku nikdo oficiálně neměřil. Našim slípkám tolerujeme odchylky v rozměrech i barvě vajec, nevadí nám když kvoká každá svůj odlišný slepičí názor a pokud slepice zrovna nechce jít spát se slepicemi, může si klidně i trochu zaponocovat, ovšem nesmí ji při tom chytit kuna.

Tento rok jsem se rozhodla pro návrat ke zdobení vajíček voskem. Tuto techniku jsme z bezpečnostních důvodů nepoužili od dob narození prvního potomka. Přecejen představa malého prcka mezi hořícími svíčkami a horkým voskem nebudila ve mně příliš důvěru. Vidina velikonočně zmalované dětské hlavy se mi v tomto případě zdála příliš blízká.

Ke zdobení jsem dětem připravila krom vařených vajec, svíček a taky barev ještě pár větviček, do kterých jsem zabodla hřebíčky s různě širokými hlavičkami. Takovou hřebíkovou hlavičku je třeba nahřát nad plamínkem, pak smočit ve vosku a vosk rychle nanést na vajíčko. Nebyla jsem si zcela jista, jestli to děti zvládnou a jestli je to bude bavit (první je podmínkou druhého).
Nejdřív zkoušely jen tečky...



Začátek byl těžký a vyžadoval pekelné soustředění. A když už to vypadalo nadějně, vždycky si někdo oddech a ve vteřině sfoukl svíčku. Nemělo pro mě vůbec smysl dávat sirky z ruky.
Nakonec naše činnost přilákala i Ondru. No a ve třech se to lépe táhne...



A hele - mám Měsíc!



Pak už zbývalo jen ponořit vejce do barev. Jak jsem předpokládala, vznikla u toho strkanice, ale tohle je vlastně každý rok stejné. Jsem na to již zvyklá. Jedno vajíčko to sice odneslo, když Ondrovi křáplo vedle sklenice, ale byla jsem ráda, že se nic nevylilo a že nemáme krom vajec vymalovanou taky kuchyň...



No a konečně v pondělí vypukla koledovačka, jak to asi všichni znají. Děti popadly pomlázky, košíky a taky řehtačky a vyrazily do ulice. Zejména předmět posledně jmenovaný se tentokrát náramně osvědčil. Kluci (a jedna Kačenka) totiž letos změnili strategii a vyrazili o hodinu dřív než obvykle, tedy přesně v osm, asi aby měli jistotu, že na ně ještě nějaké to vejce zbyde. Ale jak jsem předpokládala (ovšem jen tak tiše, pro sebe), v tuto ranní dobu ještě valná část ulice pospávala.
Řehtačky to vyřešily.
Kdosi z koledující skupiny zavelel:
"Řehtačky připravit!"
A chvilku nato:
"Řehtat - TEĎ!"
Ukázalo se, že pět rachotících řehtaček před vrátky urychlí nejednoho spáče, zvlášť pokud se k nim hlasitě přidá celá psí populace v ulici. V některých případech bylo třeba řehtat poněkud vytrvaleji, to ovšem dětem rozhodně nevadilo. Celá ulice (a nejspíš i obě ulice přilehlé) byla za chvilku na nohou a kluci hrdě prohlašovali, že další koledníci vlastně již přijdou k hotovému.

Tuto akci zde mohu popisovat, neboť jsem se celou dobu nenápadně pohybovala v blízkosti koledující skupiny jako samozvaná ostraha. Kluci se sice dovedou o malého Vašíka postarat, ovšem nepřekvapilo by mě, kdyby ho v koledovacím zápalu někde zapomněli nebo kdyby ho v zájmu barevného vejce kamsi odšoupli. V takovém případě nastává běžně situace "kdyby sem to byl věděl, tak by sem sem nechodil".



Jak jsem se již dříve zmínila, měla jsem letos trochu obavu, aby se z důvodu vaječné krize nestal z Velikonoc propadák a aby se děti třeba nevrátily z koledy s pláčem. Naštěstí se nic takového nestalo. Dokonce zde mohu napsat, že tento rok otevřelo koledníkům vrátka i pár skutečně zarytých spáčů a vajíčkových držgrešlí (příčinu vidím buď ve vytrvalém řehtačkování, nebo konečně došlo na to, co každý rok říkám: "Nevylezli loni, nevylezli letos, jen děti vydržte, třeba vylezou nepřezrok, když si je k tomu vychováte.")
Sice měli tito velikonoční skeptici pro pět dětí málo vajíček, ale i to, že vůbec vystrčili svou vyjevenou hlavu, se cení jako úspěch.

Dalším fenomenem se letos stala návštěva několika nově vybudovaných a právě obydlených domků. Z dětí tam byli nejprve překvapeni a nebýt barevných pomlázek, třepetajících se nad vrátky, asi by se obyvatelé ptali: ´Copak byste rády, děti?´
Nakonec jim všem došlo, že je vlastně velikonoční pondělí, nejprve vyšel pán, potom paní a nakonec se na balkoně zjevila i překvapená babička.
Dívejte se všichni - naši první koledníci. Opravdoví, živí koledníci!

Mé postřehy:
*** Starší Honzík přinesl domů o sedm vajíček víc než menší Vašík, přestože koledovali spolu ve stejnou dobu a na stejných místech.
*** Přestože měli oba kluci téměř stejné košíky, menší Vašík donesl vajíčka pečlivě poskládaná a hlavně v celku, zatímco jeho bratr je měl v takřka pomazánkové úpravě.
*** Honzíkův košík byl z velké části plný papírků od bonbónů a od čokolád. Přesto se v poledne do synka vešel ještě oběd. A nebylo mu špatně.

A nakonec musím napsat o jedné věci, která je dokladem toho, že zdejší lidová tvořivost nezná mezí a že se příště už nemusím bát, že by Velikonoce ohrozila vaječná krize.
Kluci totiž přinesli domů kromě skutečných luxusních slepičích vajíček i několik kraslic čokoládových. Čokoládovou kraslicí zde mám na mysli klasické vajíčko z čokolády, zabalené v barevném alobalu, ovšem k tomu ještě malované. Ano, ručně malované přímo na tento blyštivý alobal.
Co je sladké, nemusí být slané.
Když to nejde rovnou, vezmem to od lesa.
Tak zase za rok...




Konec vánočního stromečku

8. dubna 2012 v 21:52 | Lucka |  Kozy
BEZ KOMENTÁŘE










KONEC..?
Ne.
Vánoční stromeček nám ještě poslouží o čarodejnicích.

Temná tvář tchýnina jazyku

3. dubna 2012 v 21:49 | Lucka |  A co mě nebaví
Znáte tchýnin jazyk? Nemyslím teď jazyk jakési ženštiny, nýbrž mám na mysli onen známý zelený tchýnin jazyk. Tak doufám, že si rozumíme, neboť toto je pro pochopení dalších řádků opravdu klíčové. Nerada bych se v příštích dnech dočkala jedovatých komentářů.

Tchýnin jazyk jsem kdysi dostala. Ano, i takovou věc je možné darovat. Tato nenáročná rostlina stála půl roku tiše a klidně na okně poblíž mého počítače a nedělala nic. Začátkem léta mě napadlo, že i kytka si zaslouží svou fytorekreaci a přesunula jsem rostlinu z vnitřního okenního parapetu na parapet vnější, neboli na balkon. A zde po několika týdnech tchýnin jazyk vykvetl (!). No a to je vlastně všechno, zpátky jsem kytku vrátila začátkem školního roku.

V říjnu jsem si prvně všimla zvláštní věci. Když jsem se večer posadila k počítači, měla jsem dojem, že pod stolem cosi lehce zapáchá. Tehdy jsem vinu svalila na Sama, kterého jsme coby malé štěňátko měli doma jen krátce. Spal mi u nohou a já si tenkrát řekla, že už mu zbytek vajíčkové pomazánky k večeři nikdy nedám.

Jenže situace v místnosti se zhoršovala. Jednoho večera jsem už nevydržela, rozsvítila jsem všechna světla, zavolala tatínka a v předtuše čehosi odporného jsme s baterkou v ruce po kolenou prohledávali skrytá zákoutí podstolu. Bylo jasné, že si tam ten mizera Sam ukryl něco, co už možná žije svým vlastním životem a nebo že tam nalezneme cosi ještě mnohem, mnohem děsivějšího.
Ale nenašli jsme vůbec nic.

Kolem Vánoc už přestával být vzduch kolem počítače dýchatelný, zvlášť pokud člověk vlezl do místnosti nepřipraven. Umyla jsem koberec (i když jsem nevěřila, že by tam děti mohly vylít něco tak strašlivého), znovu jsem se ponořila s baterkou pod stůl a nakonec jsem nabyla dojmu, že viníkem jsou tatínkovy pracovní oblečky (myšleno montérky a spol.) přehozené ležérně přes židli. Výsledkem byla slovní roztržka. Oblečky putovaly do pračky, tatínek se zlobil, ovšem zápach z místnosti nezmizel. Dokonce to chvíli vypadalo, že ještě zesílil.
Trpěla jsem.
I přes vánoce.

Po novém roce mi to konečně došlo. Bude to od toho terárka se šneky. Možná, že úplně správně nestrávili ten poslední hlávkový salát. Nojo, to je ono. Okoralá zelenina je prevít.
Vynesla jsem přiklopené terárko ven a v předtuše plynové bomby jsem opatrně sundala víko. Dost dlouho jsem nedýchala, ale nakonec mi nic jiného nezbylo, takže jsem se nadechnout musela a nadešel okamžik pravdy (udusit se, nebo umřít smradem).
Jenže jsem ucítila rašelinu, kus mokré kůry a slupku z jablka. To bylo vše.
Šneci byli nevinní.

V následujích dnech vzduch u počítače dále houstl a mě se začínala zmocňovat podivná schizofrenie. Ó hrůzo! Koberec je normální, i stůl, i pes, i tatínek s pracovními oblečky, dokonce i šneci, takže tu smrdím...!


* * * * * *

Přišlo jaro.
Před několika dny jsem se pustila do mytí oken. Na parapetu poblíž počítače stál tiše a klidně květináč s rostlinou. Tchýnin jazyk tam tak mlčel celou zimu a krom letmého zalití si ho nikdo nevšímal.
Vzala jsem rostlinu, vynesla ji na balkon a teprve na světle jsem si všimla, že dlouhé krajní listy mají divnou barvu. Na jaře to bývá normální, ošklivé listy je zkrátka třeba odstranit.
Střihla jsem nůžkami a v tu ránu jsem byla doma. Zapáchatel byl odhalen! Tohle by možná prolezlo i plynovou maskou. Před další vlnou smradu jsem zbaběle utekla a skryla se za zabouchnutými balkonovými dveřmi. Rozdýchávala jsem to...

Na podzim jsem totiž rostlinu uklidila pozdě. Okrajové listy namrzly. Vnější slupka držela tvar i dekor, ale uvnitř poškozených listů probíhaly kvasné a hnilobné pochody. Když jsem do toho střihla, vystříklo na mě cosi jako jícha. Znáte jíchu?
Tak vidíte.
Tchýnin jazyk ukázal svou nejtemnější stránku.
Celou zimu jsme chodili kolem něj a navzájem jsme jeden druhého obviňovali jako Deset malých černoušků na ostrově děsu. Koho by to napadlo, teď se zapáchatel konečně vyjevil v celé kráse!
Bylo to strašné, bylo to silné, bylo toho moc a neslo se to vzduchem dost daleko. A drželo mi to na rukou. Se sebezapřením jsem se vrátila na balkon tu hrůzu ostříhat, hnědé listy jsem rovnou házela dolů na cestu. Nakonec jsem upravenou rostlinu nechala do večera vyčichnout venku. A hlavně - řádně jsem zavřela dveře.

A než slunko zapadlo, listy pod balkonem vyčenichal náš pejsek Sam (nebylo to nic složitého). Sam má co se vůní týče poněkud svérázný vkus a tyto dlouhé hnědožluté odstřižky se mu do něj přesně trefily.
Nikdo ho neviděl.
Nikdo ho neslyšel.
Pokochal se a pak smradolisty sebral a tiše odtáhl o patro výš až k tetě do kuchyně.
Nebyla zrovna doma.
Škoda.
Jistě brzy provoní celý byt.
Neboť je to vůně co trvá...a trvá...a TRVÁ!



(Obr. zdroj: Obrázky.cz)