Kozinkové rukavičky typ palčák, vzor Eskymák

29. dubna 2012 v 23:54 | Lucka |  A co mě nebaví
Já vím, že jsem posledně slibovala pokračování toho, co odhalila opeřená kontrola, ovšem pro dnešek hlásím změnu programu. Dějí se totiž tak, ale TAK neuvěřitelné věci...a navíc v tom mám sama prsty. Doslova.

Jaro máme v plném proudu, jak jistě mnozí zaznamenali. Květiny kvetou, vzduch voní, v úterý přiletěly vlaštovky, které rázem změnily naši jinak zcela tichou stáj v klevetivou ptačí pavlač. Tráva roste do výšky, stromy pučí, včely bzučí a naše koza Mahulena se utěšeně kulatí. A aby měla dostatek klidu na své mateřské povinnosti, vyrobil tatínek pro její dvě kozí kolegyně improvizované ležení o kus dál pod střechou u seníku. Pár plotových dílů a hotovo. Evelína s Meluzínou se tam přestěhovaly s trochou reptání a mektání, ale nic jiného jim nakonec nezbylo.

Další věc, kterou bylo zjara nutné vyřešit, byla zatékající střecha seníku. Nejednalo se o nic dramatického - nahoře špatně lícovaly hřebenáče, takže bylo třeba pouze zatmelit vzniklou mezeru. Přemýšlela jsem, kolik může stát tuba těsnící pěny, ale celou věc za mě nakonec vyřešila babička, která měla právě takovou těsnící pěnu doma. Zaradovala jsem se. Drobná potíž byla v tom, že tato zmiňovaná tuba tmelu již byla někdy dříve použita.
"Nic jí není," ujišťovala mě babička, "je úplně funkční. Jen si musíš nějak profouknout ten ucpaný aplikátorek."
Abych celou věc vysvětlila - tuba, připomínající přerostlý sprej, je na svém hrdle opatřena dlouhou hadičkou, která má hmotu z nádobky donést přesně až na kýžené místo, v mém případě mezi dva hřebenáče. Tento aplikátorek vede poněkud do zatáčky a jeho součástí je i jakýsi kohoutek, jehož zmáčknutím se celá montážní akce spustí. No a když je aplikátorek ucpaný, tedy si ho vyčistím, proč ne, když je to zadarmo.
Nakonec jsem se ještě ptala jak dlouho pěna tvrdne pro případ, že by přišla bouřka.
"No jak dlouho? Tuhne to teda rychle. Dost rychle." odpověděla babička.

Ucpaný aplikátorek mi dal zabrat. Strávila jsem nad tou pitomou hadičkou více jak hodinu, ale nezdálo se, že bych směřovala k nějakému výsledku. Alespoň jsem měla důkaz, že se jedná o skutečně kvalitní tmel. Otázka byla jak ho bez aplikátorku dostat z tuby pod střechu. Nakonec jsem to vzdala, neb jsem vymyslela fígl. Přestřihla jsem ucpanou hadičku a přimontovala na nádobku jen samotný spouštěcí kohoutek. Při jeho zmačknutí sprej slibně rachotil. Vypravila jsem se k seníku.

Fungovalo to. Pěna lezla z tuby jako kaše Hrnečku vař. Drobný problém byl, že bez hadičky hmotu nikdo nenutil lézt mezi hřebenáče, takže tvořila jen jakési nafukující se těsto na okraji mezery. I tady jsem si poradila - cpala jsem tam tmel zkrátka rukou.
Když jsem byla s prací skoro hotova, všimla jsem si, že začíná tuhnout nejen hmota ve střeše, ale taky na mé pěnou obalené levé ruce. Její prsty již držely podezřele dobře pohromadě, ovšem ani pravačka na tom nebyla o moc líp - ze spreje bez aplikátorku kapala tekutá kaše rovnou na ruku a nebezpečně ji spojovala s nádobkou. Rozhodla jsem se urychleně opustit seník a zavčas mé ruce rozlepit. Že je za minutu dvanáct jsem pochopila až když se mě nechtěl pustit žebřík, po kterém bylo nutné slézt dolů. Ale to nejhorší mě teprve čekalo...

Hned jak jsem se ocitla na zemi, pochopila jsem, že je něco špatně. Kozy jsem slyšela mečet ze zcela opačné strany než je zvykem a jejich nová ubikace byla prázdná. Zdrhly. A rovnou na mé čerstvě rašící políčko, potvory! Utrhla jsem sprej od své ruky, hodila ho na zem a vydala se na trestnou výpravu k záhonkům. Byly tam. Evelína s Meluzínou se popásaly a hledaly co pěkného už stačilo na mém políčku vystrčit zelenou hlavičku. Měla jsem rudo před očima. Kozy to vycítily, proto se rozhodly vyklidit zavčas pole, ale nestihly to. Chytila jsem je jednu i druhou takřka v letu za obojek a bez milosti odtáhla zpátky do jejich rezidence. Musela jsem je tam doslova ručně nacpat. A pak mi to teprv celé došlo...

Je jaro.
Stromy kvetou.
Ptáci křičí.
A kozy línají, čímž se zbavují svého zimního kožíšku. Lítá to teď z nich na všechny strany. Chlupy jsou dost dlouhé, silné a poměrně tvrdé.
Co se stane, když do takové nepotřebné zimní srsti zaboříte ruce až po zápěstí namočené v lepidle?
Vzniknou kvalitní letní kozinkové rukavičky typ palčák, vzor Eskymák, oděvní specialitka kategorie Blbec, lidově řečeno chlupáčky!

Krve by se ve mně nedořezal! Vypadalo to jako bych právě úspěšně započala svou antropomorfózu ve vlkodlaka. A navíc tmel byl každou vteřinou pevnější. V hrůze jsem ponořila ruce do kbelíku s vodou. Pár kozích chlupů sice vyplavalo na hladinu, ale všechny zbylé se mě vehementně držely. Bylo jasné, že tudy cesta nevede.

Našla jsem ředidlo. Bylo zavřené. Zkuste si někdy otevírat plechovku ředidla ve ztvrdlých rukavičkách typu palčák, vzor Eskymák, kategorie Blbec. Byla to hrůza, ale podařilo se to a čistilo to. Na stejném principu vlastně funguje každý běžný odlakovač. Chce to jen nějaký kousíček vaty, trochu to zasmrdí, ošmidlá se nepěkný nehtík a je hotovo, ručka jako nová, ženy to jistě znají. V mém případě byl třeba veliký kus hadru, hrnek ředidla a ruce jsem si v tom koupala celé.
A pomohlo to.
Na některých místech se sice hmota na kůži stále drží, takže to trochu vypadá, jako bych měla v prvním stádiu lepru, ale budou Čarodejnice, alespoň budu mít stylový LOOK i bez masky.
A to je vlastně všechno.
A k tomu slibovanému výběhu se dostanu příště.
Doufám.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ella Ella | Web | 30. dubna 2012 v 0:49 | Reagovat

To teda bylo napinave jak ksandy O_O musim rict ze ty teda mas velmi zajimave zazitky ktere nikdy neklamou ctenare. :-)  ;-)  :-D

2 Jobe Jobe | Web | 30. dubna 2012 v 1:31 | Reagovat

Pěkný... Kdybys potřebovala zachránit, tak volej!!! :-D

3 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 30. dubna 2012 v 7:56 | Reagovat

Tvůj život je samé dobrodružství. :-D

4 Lucka Lucka | 30. dubna 2012 v 8:11 | Reagovat

[1]:[3]: Ano. Někdy se to na mě doslova lepí. 8-O
[2]: Ty jsi hlava! Jak můžu asi volat, když v tom mám prsty?! [:tired:] Mně zas blesklo hlavou, že bych si ty ruce měla vyfotit. No...jak asi? Taky bych se mohla stát nedobrovolným fotografem navždy, až bych k sobě přiklížila ještě ten foťák. :-?  :-D

5 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 30. dubna 2012 v 8:59 | Reagovat

Jo , jo život se zvířaty na statku je samé dobrodružství . :-D  :D

6 MirekČ MirekČ | Web | 30. dubna 2012 v 9:03 | Reagovat

To znám!!! Jen bez těch chlupů, protože "Lízinku" nemám. Je na tu montážní pěnu speciální ředidlo a tím jde pročistit i ta hadička, nebo se dá ten nástavec koupit jako "náhradní" díl. O_O  ;-)

7 ovesná vločka ovesná vločka | Web | 30. dubna 2012 v 9:36 | Reagovat

Mruhaha, cizí neštěstí člověka nejvíc pobaví, ale dneska jsem si to protrpěla, neb mám obrovskou angínu a smích mi dráždí už tak podrážděné mandle ;-) ach, kozinkové rukavičky, ale palčáky teda rozhodně ne, jsou příliš nepraktické. A co se focení týče, víš, že jde spoušť zmáčknout i jazykem, či zubem? 8-)

8 Naďa Naďa | Web | 30. dubna 2012 v 12:08 | Reagovat

Achachacha, to se mi to směje, když tu spoušť jenom čtu... Hlavně, že už nezatýká a že sis poradila, a ještě ke všemu vyrobila nový model rukaviček. :-)

9 Jobe Jobe | Web | 30. dubna 2012 v 13:26 | Reagovat

Dovolím si tě malinko poopravit. Nenastala proměna ve vlkodlaka ale v kozodlaka :D
Jinak mám podobnou zkušenost s tou pěnou. V návodu je info, že se má aplikovat od nějaké (už nevím přesně) teploty, v chladu to nefunguje. Nečtu návody a když, tak až když je po všem. Vytlemil jsem potřebnou spáru a dlouho čekal, kdy to začne růst. Nezačlo. Tak jsem usoudil, že musím koupit ještě jednu tubu. Koupil a vytlemil jsem ji do spáry. Pořád skoro nic. O hodinku později se o zeď opřelo slunce. Netušil jsem, že hrnečku vař funguje i ve zdi. Rázem mi ten tlem začal před očima kypět, roztahovat se a růst se čtvercem. Co se dalo dělat. Vzal jsem můj nejoblíbenější nástroj (tedy své ruce) a začal tu pěnu zase cpát tam, kam měla patřit. No a dál je to až na toho kozodlaka shodné s tvým příběhem. Vzal jsem hadr a nemaje ředidlo, začal jsem si to utírat z rukou. Skončilo to tím, že jsem byl jako parlamentář bez klacku, tedy s práporem přilepeným k levé ploutvi. A dolů nechtěl ani za nic. Tak jsem tou plozví mával a trhal a snažil se prápor utrhnout a sousedi na mne čuměli přes plot, asi doufali, že jim chci slavnostně oznámit konec války s krtkem. O_O

10 Čerf Čerf | Web | 30. dubna 2012 v 20:25 | Reagovat

Takhle by hrubý domácí produkt nerostl, kdyby každý jako ty vyráběl takové skvělé výrobky jen pro vlastní spotřebu a nic pro směnu :-). Ale vážně, to důležité je skutečnost, že někde hluboko pod kozími chlupy a několika archeologickými vrstvami tmelů a lepidel jsou schované zlaté české ručičky :-).

11 brabi brabi | Web | 1. května 2012 v 22:41 | Reagovat

Vida, celkem levně se dá přijít ke kozinkovým rukavičkám ;))) Dovolím si ti předložit něco podobného...:
Jak jsem chtěla být krásná.
Před dvěma lety jsem tento příspěvek dostala e-mailem a když jsem si utřela slzy od smíchu, nabídla jsem vám ho taky k přečtení na svém blogu. Možná si ho s chutí přečtete znovu.

Můj večer začal jako každý jiný. Přijít domů, připravit večeři, pohrát si s dětmi a pak mě napadla myšlenka, kterou jsem si -hořkou- vypila v příštích pár hodinách až do dna.

"Možná bych si dneska mohla voskem odstranit ty chloupky." Odebrala jsem se ke koupelně.

Vytáhla jsem inkriminovaný vosk – byl to jeden z vosků, používající se za studena, žádný horký. Jen umístíte proužek vosku mezi své dlaně, nahřejete je a oddělíte dlaně od sebe. Přiložíte si je na nohu, nebo kamkoliv chcete a rychle strhnete. Takže žádný štráchy, to přece nemůže být tak těžké! Já tedy sice nejsem žádný génius, ale tohle přece hravě zvládnu.(Hm, haha.)

S nadšením vytahuji první proužek, dokonce se projevuji jako genius a místo v dlaních jej nahřívám fénem. Ten jej nahřeje na 1000° a jsem připravena. Přiložím proužek na stehno a rychle strhnu. Funguje to! OK, nebyl to právě nejkrásnější pocit, ale dalo se to vydržet.Tak tohle zvládnu. Odstraňování chloupků voskem mě už neděsí. Příštím proužkem se budu soustředit na trošku severnější oblasti mého těla.

Než se do toho s vervou pustím, jdu zkontrolovat již spící děti.

A zpátky do koupelny do dalšího kola. Sundám si kalhotky a s jednou nohou na okraji WC mísy zaujímám pozici. Stejným způsobem si přiložím nahřátý proužek vosku podél "bikinové linie", přikrývající část mé "krasotinky" až k vnitřní části mé hýždě (ano, hýždě, ten proužek je děsně dlouhý). Zhluboka se nadechnu a TRH!!!!! Oslepla jsem bolestí!!! Do pr...!!!

S navracejícím se zrakem si povšimnu, že se mi podařilo strhnout jen polovinu proužku. Do háje. Další hluboký nádech a TRH!! Všechno se točí a vidím malé tečky. Myslím, že se složím, nesmím omdlít, nesmím omdlít! Zdálky se ozývají bubny. Dýchej, dýchej.. OK, vracím se zpět k normálu.

Podívám se toužebně na svou trofej, proužek, který mi způsobil tolik bolesti, s mými chloupky pevně přilepenými. Chci si své vítězství vychutnat, podívám se na trofej a nevidím žádné chlupy! Kde jsou ty chloupky? A vosk? Kde je vosk?

Pomalu se podívám na inkriminovanou část svého těla a vidím chloupky, které měly být na strženém proužku.

Nejsou! Dotknu se a cítím vosk! Moje nejcitlivější místo na těle je slepeno voskem a utvořilo z mých chloupků lepivou hmotu. A pak udělám další ohromnou chybu. Sundám nohu z mísy na zem a SLEPIL SE! Můj zadek je slepený! Zalepil se!

Batolím se po koupelně jako tučňáka přemýšlím, jak rozpustit ten vosk. Doufám, že nebudu potřebovat kakat, to by asi explodovalo hlavou!

"Horká voda!" Ta rozpouští vosk. Napustím si horkou vodu, kterou budu schopna snést. Vlezu do vany, voda je trochu víc horká, než se používá na mučení zajatců nebo sterilizaci skalpelů a posadím se.

Velmi záhy zjistím, že ještě horší než moje slepené dolní regiony je to, že horká voda nerozpouští vosk, ale přilepila mě dokonale k vaně. V duchu děkuji svému manželovi, který nechal před měsícem instalovat do koupelny telefon a zavolám své kamarádce. Ta si jistě bude vědět rady.

Popisuji, co se mi stalo a slyším na druhém konci drátu špatně dušený záchvat smíchu. Pak ji napadne, abych zavolala zákaznickému centru, jehož číslo je na druhé straně krabičky. No jistě! Ještě budu pro srandu operátorům. Zatím, co spolu vymýšlíme různě varianty řešení, začínám si seškrabovat svoje slepené chlupy žiletkou. Neexistuje lepší pocit, než sedět ve vroucí vodě, slepená až na záda a nasucho si holit citlivé chloupky.

Již s nefungujícím mozkem a silně porušenou hrdostí, začínám nabývat jistoty, že budu brzy potřebovat psychiatrickou pomoc. Má přítelkyně se snaží pokračovat v hovoru, když můj zrak padne na mou záchranu. Krém, který se používá na odstranění zbylých chloupků.

Namažu se s ním a do prčic, to bolí!!! Můj zvířecí řev dozajista probudil děti a způsobil kamarádce dočasnou hluchotu, ale je mi to jedno, protože to jde dolů! "Funguje to! Jsem zachráněná!" Kamarádka mi gratuluje a zavěsí.

Úspěšně odstraním zbytky vosku a v bezbřehém zoufalství zjistím, že VŠECHNY CHLOUPKY jsou na svém místě. Neopatrně to všechno oholím, no a co, stejně jsou teď mé kožní buňky umrtvené a nic necítím. Klidně bych si mohla amputovat nohu.

Příští týden se chystám na barvení vlasů.. ;-)

12 panda panda | 1. května 2012 v 23:26 | Reagovat

Ach, já vím, to se to směje cizímu neštěstí! Ale smála jsem se, až mi tekly slzy. A nemohla jsem si nevzpomenout na Prci prci prcičky 2 a scénu s vteřinovým lepidlem...

13 Jobe Jobe | Web | 2. května 2012 v 21:15 | Reagovat

[11]: Omlouvám se. Ale řval jsem smíchy. Předčítal jsem vybrané pasáže nahlas své žínce, která u toho usedavě plakala. Smíchy. No dobře, už mlčím... :-x
Ale stejně, nevím čím to je, ale cizí neštěstí je vždycky největší hlína. Jak je to možné? To je radost, která se tetelí proto, že nás to neštěstí o pár metrů minulo? :D

14 Jarmila Jarmila | E-mail | 4. května 2012 v 9:03 | Reagovat

Horor! Úplně mi bušilo srdce, když jsem to četla, právě totiž při svém stavebním úsilí zmíněnou pěnu používáme, tak vím, co je to za zmiji, to jsem ráda, že jste ruce vysvobodila z jejích spárů:-)Příště buďte vůči hrůzné chemii ostražitější! Hodně štěstí!J. ;-)

15 AjA AjA | 9. května 2012 v 23:25 | Reagovat

na montazni penu mam take usmevnou vzpominku, byt  jsem tedy byla jen pobavenym posluchace,....davneho casu an zkousce zanatomie u profesora Pace v Brne (blahe pameti, vynikajici pedagog) dostala ma spoluzacka zaludnou otazku, jak by zmerila objem mozkovny... spravne odpovedela, ze horcicnym nebo prosnym seminkem, ktere by nasypala pres foramen magnum dovnitr a nasledne je presypala do odmerneho valce, avsak pana profesora totalne odrovnala odpovedi na jeho nenarocnou otazku, cim by ucpala otvoru prirozene v lebi zejici, kterymi by mohla seminka utikat....briskne odpovedela bez uzardnei, ze montazni penou, a pan profesor mel ten den jiz minimalne paty sesty nabeh na infarkt :) tys ho musela mit se tema rukama take.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.